Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky I - Ruka zloděje

Přidal Adrian_S dne 01.08.2014 19:29
#5

Část 2. - Získání důvěry

Opilecký opar již ze mě vyprchal, přestal jsem naslouchat u bytelných dveří a rozhodl se vstoupit dovnitř. Měl jsem za to, že se tam objeví jen další smrduté chodby městských stok, ale mýlil jsem se. Vrzání dveří bylo hlasité, mé oči spatřily něco, co ještě nikdy neviděly. Přímo přede mnou se nacházela obří nádrž s kalnou vodou, v zadní části tohoto bazénku stála dřevěná platforma s několika židlemi a stoly.

Vyšel jsem z temné chodbičky k nádrži, než jsem se však pořádně rozhlédl, cosi do mě tvrdě narazilo a já spadl na zem. Mé oči viděly neznámou holohlavou postavu, která se mi snažila rozbít hlavu svými pěstmi. Byly to silné rány, ale ne takové, aby se mnou zamávaly. Když se napřahoval svou pravačkou, chytl jsem mu jí a veškerou svou sílu jsem přenesl do nohou. Byl to pěkný přemet, který provedl, zaslechl jsem jeho bolestivý zvuk, když dopadl.

Zvedl jsem se ze země a byl připravený si to s ním rozdat beze zbraní. Jen, co jsem si připravil ruce k obraně, k mému hrdlu se přitiskla ostrá čepel, která chtěla být obarevna rudě. Bylo mi jedno, kdo stojí za mnou, svými silnými lokty jsem jej udeřil do hrudi, což osoba nečekala a během otočení jsem se jí snažil vytrhnout zbraň z ruky. Avšak do mých očí se vloudilo překvapení… Tentokrát dýku držela žena s odhodláním bojovat za každou cenu. Hned za ní jsem viděl dalšího přicházejícího muže, třímající sekeru v ruce.

„U močálových světlušek, kolik jich tu je?“ blesklo mi hlavou.

http://imgur.com/qsTinXi.jpg


Ženě jsem uštědřil několik tvrdých ran do hrudi, které nečekala, a poté jí zahodil do nádrže. Očekával jsem, že bude hlubší, takhle bylo slyšet tvrdé šplouchnutí. Třetí postava mě však dostala, než jsem se vzpamatoval z odhozu, jeho čepel lehce pronikla do mé ruky. Rudá krev mu tančila na ostří a mně bylo jasné, že tohle dopadne špatně. Dalším jeho ranám jsem se vyhýbal dobře, až se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Nejspíš mi na hlavu někdo dal vědro nebo kbelík, nic jsem neviděl, ale zato ucítil velice silnou ránu, která nešla ustát. Ztratil jsem vědomí, to byla dokonalá porážka.

„Týden utíkám před železnými pronásledovateli a nakonec mě dostane trojice místních zlodějů… Jaká ironie!“ proletělo mi hlavou před probuzením z bezvědomí.

Do očí se mi vloudilo světlo a já konečně spatřil své protivníky v celé své kráse. Holohlavý muž, blonďatá dívka, statný velikán s nebezpečným výrazem… a Brynjolf, který se nade mnou krčil a házel široký úsměv. Všichni čtyři měli stejné kožené oblečení, obsypané řemeny, kapsami a na opasku schované dýky. Hned mi došlo, kde jsem se to ocitl.

„Ale, ale, ale… Mladá ještěrka nejspíše vystřízlivěla. A to mi bylo řečeno, že je „Sametová šance“ silnější než „Černošípkova medovina“.“ naklonil se ke mně blíže a já ucítil jeho dech, který nebyl zkažený, „Přišel sis pro prsten, viď? Obávám se, že ti jej nemohu dát, příteli.“ než stačil pokračovat ve své řeči, bylo sice mé tělo slabé, ale vzmohlo se ještě na jeden útok.

Ačkoli jsem ležel na té špinavé podlaze, ruce ho popadly za zbroj a vší zbytkovou silou jsem s ním třísknul o zem. Nečekal na tak rychlý výpad, chvilku jsme se mlátili, než zasáhli ostatní a odtrhli nás od sebe. Někteří se jen ozvali, jak jsem provedl marný útok, ale to se šeredně mýlili. Z jeho opasku se mi povedlo ukořistit dýku, rychlé prsty ji schovaly do rukávu mého oblečení. A i když se čepel lehce dotýkala kůže a tušil, že bude vidět, jak krvácím, ani jsem se neozval.
Holohlavý muž a ten velikán mě popadli za ramena, narovnali a pak dívka začala pěstí bušit do hrudě. Na drobnou postavu byly až moc silné. Chystala se na poslední ránu, když se náhle ozval můj přítel…

„To by stačilo, Vex! Už má dost.“ děvče rázem přestalo s mlácením, ti dva mě však stále drželi pevně. Docela se divím, že ten holohlavej nenahmatal v rukávu schovanou zbraň.

„Teda, Seerthi… Nečekal jsem, že budeš tak odhodlaný získat svůj prsten zpět.“ spustil Brynjolf, „Máš v sobě dost sil, aby ses postavil přesile, a ještě k tomu dokážeš překvapit. Něco v tobě je…“
„Brynjolfe, přestaň ho chválit a pojď ho dorazit!“ promluvil k němu velikán a já očekával nejhorší, které se nedostavilo.
„Vydrž, chlapáku, vydrž. Možná vám to přijde zvláštní, ale řekl bych, že by se nám tady přítel mohl hodit!“
„Brynjolfe, moc dobře víš, že takovými věcmi se zabývá někdo jiný. Vykašli se na to, zabme ho už!“ křikla dívka, jež vytáhla dýku z opasku.
„Vex, schovej tu zbraň! Dneska už žádná krev nepoteče…“

Chvíli jsem čekal, co podnikne, její nepřátelská tvář na mě civěla. Naštěstí svého přítele poslechla, zandala zbraň za opasek a čekala na další rozkaz. Ti dva muži mě pustili, já se zase mohl pohybovat, i když slabě.

„Hádám, že chceš tohle zpátky?“ ukázal můj prsten a chtěl jsem jej uchopit, ale byl mnohem rychlejší než mé reflexy, „Jestli ho chceš, budeš mi jej muset ukrást…“
Došla mi trpělivost a nahlas jsem se ho zeptal, „Nechybí ti náhodou něco, Brynjolfe?“

Jeho výraz mě pobavil, nechápal, co mám na mysli. Začal jsem se mu bolestně smát a on se s úsměvem podíval po svém těle. Pak vítězný moment… radost se mu vytratila z tváře, pochopil, že mu něco chybí.

„U septimů… Kde mám dýku?“
S úsměvem jsem vytáhnul z rukávu ostrou a lehce načervenalou čepel nože a ukázal mu jej, „Nehledáš tohle?“

Nejen on, ale všichni přítomní jen s údivem sledovali, jak se mi podařilo sebrat zbraň, kterou měl připnutou na opasku. Nemohli pochopit, jakým trikem jsem je obelhal.

„Krom toho, že bojuješ jak troll v lesích, máš zatraceně mazané ruce, že dokážeš během boje i loupit.“ chvíli mlčel, což mě znervózňovalo, „A to se mi líbí!“

Ze své ruky sundal překrásný šperk, který mi nabízel, netušil jsem, jestli mě chce jen zase obalamutit nebo jestli to myslí vážně. Ale jeho ruka se vytrvale ke mně natahovala, nakonec dodal slova „Já tu nebudu stát věčně!“ a já pochopil vážnost situace. Provedli jsme výměnný obchod, já mu dal jeho zbraň a on na oplátku můj prsten. Byl jsem štěstím bez sebe, mít konečně svou ozdobu zpět tam, kde má být.

„Vědět dřív, že jsi taky jeden z nás, tak po tobě nepůjdu. Ale co se dá dělat…“ omlouval se mi a já ho chápal.
„Kdyby ten prsten neměl pro mě takovou hodnotu, nesledoval bych tě. Ale sáhl’s do vosího hnízda.“
„To věřím.“ přiznal se a začal rychle přemýšlet, co se mnou udělá.
„Brynjolfe, když ses teda s ním tak hezky seznámil, můžeš mi říct, co s ním chceš udělat? Tady zůstat nemůže…“ pronesl holohlavý muž za mými zády.
„Delvine, neboj.“ ujišťoval ho a mně se začalo rosit čelo, „Vím, že tu zůstat nemůžeš… zatím. Ale, snad by se tu našel způsob, jak bys mohl na nás víc zapůsobit.“
„Skvělý, tak do toho!“ vyřkl jsem ze sebe tak horkokrevně.
„No, moment… To není tak jednoduché. Mou důvěru si získal, ale ne ostatních.“ pronesl chladným hlasem, když se podíval na kamenné tváře jeho společníků. Pak lusknul prsty, „Už to mám! Víš ty co, Seerthi? Máme tu teďka takovou malou potíž, která by se dala považovat za tvou zkoušku. Splň pro nás tuhle maličkost a slibuji ti, že si promluvím s naším vůdcem, abys tu mohl zůstat.“
„A ostatní?“ zeptal jsem se nejasně.
„Budou tě považovat za člena rodiny.“ chvíle se ocitla v tichosti, „Takže?“

Neměl jsem co ztratit, kývl jsem mu na nabídku a očekával, že půjde o nějakou bezvýznamnou krádež nebo podplacení někoho důležitého, ale to, co mi prozradil… jako bych spadl do nejledovějších vod.

„Potřebuji, aby ses zbavil jedné osoby, která nám tady začala dělat potíže.“
„Dobrá, zabít ji mohu hned, jak vyjdu z těchto… chodeb.“
„A to je právě ten problém. Nesmí být zlikvidována zde. Bylo by hnedka jasné, kdo by za tím stál. Musí zemřít někde jinde.“
„No… dobrá. Myslím, že se na tomhle nedá nic zkazit.“ pronesl jsem nahlas a doufal, že je má sebejistota zaujme.
„Arogance není na místě, Seerthi. Nejde o kdoví jakého dělníka nebo patolízala. Jde o… dobrodružku.“
„Kdo má být tou obětí?“
„Žena jménem Mjolla Lvice. Je tu ve městě již týden, od té doby, co přišla, dělá nám jen problémy. Kazí kšefty, sympatizuje se strážemi a nenechá se podplatit.“

http://imgur.com/oT9SRDj.jpg


Brynjolf se pustil do detailního popisování postavy a mně došlo, že to nebude tak snadné, jak jsem si představoval. Když prozradil, co se o ní vypráví v hospodách a jak se pomalu líbí i správkyni města, vypadalo to na nemožný úkol. Ale už jsem si něco ujednal a já to hodlal splnit. Navíc, stejně jsem nevěděl, kam bych dál šel, tady jsem mohl začít nový život. S hrdým hlasem jsem nakonec souhlasil a vzal úkol do svých rukou.

„Mjollu bys měl najít u tržiště, neustále se tam motá a hlídá podvodné kšefty.“ prozradil Delvin.
„Dobrá, zajdu za ní a zkusím ji nějak přesvědčit, aby mě následovala.“ navrhl jsem.
„Dobrý nápad!“ dodal Brynjolf a pokračoval v dalším plánu, „A měl bych hnedka vybrané místo, kde skoná.“, ze své vnitřní náprsní kapsy vytáhl částečně roztrhanou mapku provincie, přemístil se k nejbližší zdi a roztáhl pergamen tak, abych na něj dokonale viděl i já. Pak ukázal na místo kdesi na severu, „Mzinchaleft, dwemerské ruiny, plné bohatství a také nebezpečí.“ to zaznělo z jeho úst, „Zaveď ji tam a udělej, co budeš muset.“
„Proč tam? Nemohl bych jí zabít někde v lese nebo třeba v jezeře?“ nechápal jsem, proč to chce tak složité, ale pak mi to vysvětlil.
„Jsou tam vzácné trpasličí předměty, které by se nám hodili. Vyřiď Mjollu, přines odtamtud nějaké cennosti a ujišťuji tě, že si tě šéf bude hýčkat.“

Slovo dalo slovu a ruka rukou potřásla, dohoda byla stvrzena. Brynjolf se usmál, poznal jsem, že mi věří. Otočil jsem se na ostatní zloděje, kteří s ním nesdíleli jeho radost. Raději se mé kroky otočily ke vstupu a já vykročil zpět do města.

Měsíc se již dávno schoval za vrcholky hor, červená obloha pomaličku roztancovávala život ptactva a zvěře za hradbami. Dorazil jsem k prázdnému tržišti a sedl si na volnou lavičku u zábradlí. Neměl jsem tušení, jak dlouhou budu muset čekat na oběť. Naštěstí, jen co vyšlo Slunce na obzor a začali se dostavovat lidé do středu města, objevila se i ona. U mokrých šupin… byla rozhodně vyšší, než jsem si představoval. Ale Brynjolfův popis byl přesný. Železná zbroj, meč, zasunutý v pochvě, obrovská sekera na zádech a modře pomalovaná tvář zdobilo její velké tělo. Vstal jsem z lavičky a vydal se přímo k ní. Její pohled si mě prohlížel a netušila, že jí nějaký cizinec zastaví a začne s ní debatovat…

http://imgur.com/RGA8BlT.jpg


„Promiňte, paní. Vy jste Mjolla?“
„Ehm… Proč to chcete vědět, Argoniáne?“ zeptala se nesměle.
„Zaslechl jsem o vás bájné historky o dopadení zlodějů a zabití nebezpečných hrdlořezů. Jsou fascinující…“
Bylo cítit, že neví, jak má odpovědět, „No… děkuji. Netušila jsem, že se má pověst rozšíří až do Černého močálu. Jste tu nový? Chcete si poslechnout mé další příběhy?“
Nahnul jsem se k ní blíže a tiše pronesl do ucha, „Jste legendou, která mi může pomoct!“.

Začala naslouchat, co mám na srdci, avšak netušila, že každé moje slovo je pouhopouhá lež. Vyprávěl jsem, jak mě při přechodu hranic zajali bandité a jak jsem se dostal z jejich sevření. Poté jsem svou historku okořenil setkáním s místními zloději, od kterých jsem zaslechl, kde se nachází jejich vůdce. Opravdu, nečekal jsem, že mi na tohle skočí…

„Jsou v Mzinchaleftu, v dwemerských ruinách!“
„Pak teda neztrácejme čas! Vyrazíme ihned, než bude pozdě!“ pohlédla na mě a něco ji zaráželo, „Ty, Argoniáne, máš vůbec koně nebo nějakou výzbroj?“
„Ti šmejdi mě okradli o všechno. Jsem rád, že mi nechali život.“
„Nevadí, zajdem ke Grelce, třeba bude mít na tebe nějakou zbroj. A až tohle skončí, vyrovnáme se, ano?“

Se vším jsem souhlasil a vážně jsem netušil, že to půjde tak rychle. Fascinuje mě, jak jsou někteří lidé tak naivní. U Grelky jsme sehnali všechno, co by se na mne hodilo. Kožená zbroj a krátký ocelový meč. To mi stačilo, Mjolla se ujistila, že máme všechno a vyrazili jsme společně ven z města do stájí, kde stál její bílý kůň. Naskočila na něj a mě požádala o totéž. Byli jsme připraveni vyrazit do nebezpečné krajiny…

Upravil/a Adrian_S dne 24.05.2017 19:29