Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Ztracen v Pustině

Přidal LordeS dne 24.11.2013 22:59
#19

Po několika minutách vyšel z budovy Sid s plastovou přepravkou. Hned za ním byl náš velitel s vůdcem nájezdníků. Jejich vůdce byl statný barbar s dlouhými vlasy staženými do copu. Kolem mohutných ramen měl kovové podomácku vyrobené chrániče s bodci. Od pasu nahoru byl skoro nahý. Kožené kalhoty měl prošité kůstkami a zvláštními stříbrnými serepetičkami. Dále jen potrhané vojenské boty. A ano, vlastně ještě něco. Nevšiml jsem si toho hned. Na krku měl pověšený náhrdelník s holoznámkami a obyčejnými psími známkami. Snad to nejsou ty naše.
Na čele měl ještě jizvu neznámého tvaru. Asi zkoušel utlouct brahminu vlastní hlavou.
To dokonce vysvětlovalo i jeho chování.
Velitel kývl na Jerryho, aby vyndal z auta náš náklad.
„Kdy bude další chlast? Potřebujem hóódně.“ zeptal se povýšeně našeho velitele.
„Až budete mít čím zaplatit. Stačí poslat zprávu, nebo si pořiďte rádio. Jsme na 32,61. Na třicítce a míň jsou rangeři!“
„Mrdat je!“ vůdce nájezdníků v tu chvíli nic smysluplnějšího nevymyslel.


Konečně jsme byli venku. Snad se tam dlouho nevrátím. Cesta byla vcelku poklidná. Možná jen těch hrbolů a děr mohlo být na silnici míň. Ale v dnešní době už silničáři nepracují. Kdysi dávno, hodně dávno možná jo, ale pak se přešlo na vznášedla. Ty nebyly levné a navíc se musely pravidelně dobíjet elektřinou. Jo, bomby EMP a další, které vytvoří silný elektromagnetický impuls zneschopnily létající vozidla. Přešlo se zpět na stará auta. Jenže za tu dobu se silnice pomalu rozpadaly a praskaly, takže moc aut nejezdilo. Navíc jich bylo fakt málo. Musela se znovu sestavit nebo vyhrabat z bordelu staré plecháče bez elektroniky. Začátky jsou vždy těžké.

„Šéfe, fakt musíme za tím kreténem jezdit my? Né, že bych se nerad podíval ven. To ano, jenže mě ten vocas vážně štve. Stačí mi ty jeho debilní kecy. Ani se !@#%§ nenaučil pořádně mluvit. Jak si zatraceně vůbec říká? Kain?“ ozval se Sid.
„Jo, Kain. Hele Side, dostali jsme kšeft. Sice s námi vyjebává, ale co? Rozhoduje Malenkov. Né my.“ velitel nevzrušeně pozoroval Pustinu.
„Ale notak, Dane. Už jen, že si sám dal jméno Kain. Je to jen velký hovno, nic víc. Stačí ti jizva a hned jsi pán světa. Blbec, prej „nedotknutelnej“,cha. Postav ho 800metrů přede mne a slibuju ti, že ON se dotkne už jenom hlíny!“
„Stejně seš z něj podělanej strachy, tak nemachruj.“ rýpnul si do něj Jerry.
„Di do prdele, kreténe. Tys tam vevnitř nebyl.“
„Neřeš to, Side, nemá to smysl.“ Dan si zapálil pokroucenou cigaretu a díval se dál z okna.
„Co se tam stalo?“ zeptal jsem se.
Nikdo mi neodpověděl. Raději jsem se znovu neptal. Všichni vypadali otráveně. Snad jen Jerry se šklebil. Sniper si ještě chvilku sám pro sebe nadával, ale neposlouchal jsem ho. Přemýšlel jsem, co udělám dál. Jestli někdo z našich skončil v Jerichu u Kaina, je už tuhej nebo má tak vymytej mozek, že netuší, která bije.

Projeli jsme údolím několik kilometrů od Rena, když jsme zaslechli střelbu za kopcem. Svah nebyl ani moc příkrý a naše kraschna byla stvořena do terénu. Na vrcholu jsme zastavili za velkým balvanem. Nikdo přece nemusel vědět, že chcem zjistit co se děje.
Pod kopcem smečka, asi půl tuctu zdivočelých psů, napadla karavanu. Jeden střelec, vozka a někdo velký vzadu u vozu. Plus Brahmina. Je to jasné. Plně psy chápu.
Hlad.
„Zapojíme se do toho?“ připravil jsem si pušku.
„Né, pokud tomu střelci nedojdou náboje, jsou v klidu. Tak proč plýtvat vlastními.“
„Budeš rád, když ti vůbec poděkujou.“ ozval se Sid pořád naštvaným hlasem.
„Hele, pojďte si vsadit, jestli to zvládnou. Vsázím dvacku na psy.“ smál se Jerry.
„Oukej, tvoje dvacka a jedna navrch, na toho střelce.“ zamračil se Sid.
„Dobře, dobře, ale pak neotravuj, když to podělá. Co ty, Dane?“
„Čtyřicet jo? Tak vsázím, že se ten tlustej vozka pokadí strachy.“ usmál se velitel.
„Ty škodolibej parchante. Beru. A ty Gerrete?“
„Mně zajímá ten vzadu. Zapiš mě.“
„Má pouta. Nevadí, rád si vezmu tvoje prachy.“ usmíval se Jerry.

Brahmina s sebou nepěkně házela. Měla nejspíš velký strach. Je to jen zvíře.
Vozka jí musel uvolnit popruhy, jinak by je mohla převrátit, a to by jim vážně nepomohlo.
Jakmile kráva zjistila, že už není připoutána ke kozlíku karavany, vyrazila, hnána panickou hrůzou pryč od mutantů.
Vozka pokřikoval rozkazy na svého strážce, ale nebylo vůbec rozumět, co na něj křičel.
Asi nejspíš: „Zastřel je všechny nebo tu chcípem!“
Nebo nějaké podobné klišé.

Posadili jsme se do písku a dívali se na zápas. Chybělo jen pivko a chipsy.
Ten střelec vypadal hrozivě, ale neměl zrovna přesnou mušku. Padlo hodně výstřelů, ale skolil jen dva psy. Střelec složil další zmutovanou potvoru pažbou hlavní zbraně. Teď už jen střílel založním flusátkem. Taková malinkatá pistolka. Jako kdyby ji vytáhl z dámské kabelky.
Dan a Sid kouřili cigára a Jerry popíjel z placatky.
Padl další mutant.
„Dělej, dělej, sejmi je!“ povzbuzoval polohlasem svého favorita Sid.
„Už má málo munice. Prachy sou moje! Ale, “ radoval se Jerry „Gerrete, s tebou to vypadá taky bleďě. Pořád je přivázanej.“
„Ještě má šanci.“
Když střelec přebíjel zásobník, zasekl se mu v pouzdru. To je skutečně k naštvání. Začal strachy ustupovat dozadu. Nechtěl bych být na střelcově místě.
Mutant, hnán zvířecím pudem, ihned sprintoval k němu. Psí tlapy dopadaly do písku s děsivou přesností, elegancí a …..ano.. Krásou.
Strážce konečně dokázal vytáhnout zásobník z holstru.
Pozdě.
Ta zmutovaná potvora mu skočila na hrudník a převrátila na záda do písku.
Byla to otázka jen několik málo vteřin, než mutant začal střelci drásat krk.
Poslední záchvěv síly a odhodlání, nebo jen zpola ovládaná agónie, dokázala střelci pomoci k poslednímu výstřelu.
Nechal si v pistoli jeden náboj. Kvůli rychlosti přebíjení. Než člověk vytáhne zásobník....
Mutant se na něm rozplácl a vypadali jako dva groteskní milenci.
Vozka viditelně zbledl a ihned zmizel v karavaně. Poslední pes jej zahlédl a okamžitě vystartoval za ním.
„Side, plať!“ nastavil Jerry dlaň.
Sid mu bez řečí podal peníze a zapálil si další cigaretu.
„Zbejvá jen ten tvůj Gerrete, připrav si prachy.“ posmíval se Jerry.
Rychle jsem hmátl po dalekohledu, abych měl lepší výhled na svou investici.
Do….prdele.
TO JE !@#%§ BILL!!!!

Pes pochopil, že se nedostane dovnitř do karavanu a rozeběhl se k Billovi.
Ztratili se mi za vozem. Popadl jsem pušku a okamžitě sprintoval dolu k Billovi.
„Hej! Co děláš? To neplatí! Vrať se!“ křičel na mne Jerry.
Ani jsem se neohlédl.

Štěkot psa mi neustále pumpoval adrenalin do krevního oběhu. Musím! Prostě musím to stihnout.
Dole jsem ihned zaklekl a koukl pod karavan.
Leželo tam tělo
Ještě zběžně jsem zahlédl tvář mrtvého střelce. I přes nános prachu a krve jsem jej poznal.
Tim.