Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Ztracen v Pustině

Přidal LordeS dne 07.11.2013 18:31
#12

Pomalu jsme se blížili k Renu. Město bylo obklopeno provizorní hradbou ze starých vraků různých vozidel, budov a troskami. Aby se nerozpadla, je pospojováná plechy a dalším bordelem z trosek nalezených v Pustině. Kovového materiálu je všude plno. V každém rohu byla dvou patrová věž. Určitě na ní budou střelci s automaty. Před branou stála dvoučlenná hlídka. Oba strážci měli kovové hrudní pancíře a v rukou třímali automatické pušky. Jakmile jsme se objevili, začali si nás nedůvěřivě prohlížet. Zdálo se mi, že čím jsme byli blíž, ztráceli na ostražitosti. Určitě jen hlídali město před mutanty, deatclawy, rangery a Bratrstvem. Karavany a obchodníci jako jsme my jistě projížděli téměř každý den. Svou zbraň jsem měl schovanou pod bundou, aby nebudila pozornost. Projeli jsme kolem nich bez nejmenších potíží. Tlouštík jim kývnul hlavou na pozdrav. Jeden ze strážných jen ledabyle mávnul rukou. Kdyby svým pohybem chtěl odmávnout mouchu, jistě by se stihla v letu ještě nasvačit. Brána města vedla do špinavých a páchnoucích slumů. Určitě jsem něco čekal, ale tohle ne.

Reno bylo rozděleno na několik částí. Vnitřní město ovládaly Rodiny. Z polorozpadlých panelových domů jsou zřízena tržiště, výrobní haly, casino, bordely, hotely a dokonce i elektrárna. Každá Rodina měla své obytné prostory a sklady. Duncanovic bydleli v malé vilce poblíž casina. Patřily jim i vojenské sklady. Malenkov měl svůj dům několik stovek metrů od palírny. Byla to spíš pevnost než dům. Chani ovládali farmu na konci města. Periferii města obývali, přesněji na ní přežívali, feťáci, šlapky, bezdomovci. Ten nejhorší odpad města. Slumy byly postaveny z posbíraných kusů plechu a všelijakého haraburdí.

Žebráci a feťáci postávali u cesty a věnovali nám jen malou pozornost. Asi věděli, že od nás nic nedostanou, leda kulku nebo pár kopanců. I když, kdo ví, co se děje těm ztraceným existencím v mozku. Teda pokud jim ještě nějaký zbyl. U rozbitých lamp pouličního osvětlení postávali i dealeři a pasáci vychvalující svůj sortiment.
Vsadím se, že jejich zboží nebude vůbec čistý. A to myslím obojí.
Bylo to tak, jak popisoval tlusťoch. Vážně děsná díra. Odpadky a výkaly všude na zemi. Kus od nás se psi rvali o nějakou mrtvolu a pár somráků je křikem povzbuzovalo a vsázelo se o to, který si odnese větší kus masa. Pak ty raněné psy sami sežerou.
Jedna špinavá žena s uzlíčkem hadrů šla k Timovi a chytla jej za rukáv.
,,Ty! To je tvoje dítě!“ vřešťela na celou ulici. Dealeři a pasáci se smíchem přihlíželi a čekali, co se bude dít. Její tvář byla pokrytá nánosem prachu a výrazem zoufalosti smíšeným s absťákem.
Tloušť se jen cinicky usmíval.
,,Zmiz děvko, neznám tě!“ hrubě ji odstrčil Tim, až upadla na zem.
,,Je to tvoje dítě, postarej se o něj!“ vzlykala a pokusila se vstát. Z rukou jí přitom vypadla plastová panenka obalená hadrem. Za velikého smíchu přihlížejících, zrudla a utekla pryč.
,,Všude se najde ňáká, co to zkouší.“ zašklebil se tlusťoch. Po několika sekundách přiběhlo pár dětí a porvalo se o panenku.
,,My pojedem eště kus dál, až do vnitřní části města, není tu šádnej kšeft. Vysadíme tě tady. Jo, a malá rada, dej si majzla, je to tu vo kejhák. Na samotného cizáka si kdekdo troufne.“
,,Ok, tady stačí.“ pohledem jsem zachytil blikající jméno nějakého baru, potřeboval jsem někde sehnat informace a kde jinde než v ňákým pajzlu. Kdyby tady byla budova s nápisem ,,Informace“ tak určitě zajdu tam, ale člověk si nemůže vybírat. Rozloučil jsem se s nimi a prohlédl si okolí. Chtěl jsem počkat, až odjedou. V Renu určitě seženu, co potřebuju.
S uspokojivou myšlenkou ,,Každej se musí nějak živit“ jsem pohladil kapsu, kde byl ukryt tlouštíkův váček se zátkami. Vrátil jsem Berretu zpátky do steheního pouzdra, abych vypadal jako drsňák.
S lehkým úsměvem jsem vyrazil k baru.

Pomalu jsem zvedl ruku a po chvilce opět klesla dolu s tlumeným zvukem dopadu skla o kov. Bar jako každej jinej. Dopřál jsem si trochu whiskey. Už po několikáté. Byla levná a proto nejspíš i tak divně chutnala. Nevím a určitě jsem nechtěl vědět, z čeho ji dělali. Snažil jsem se vypadat nenápadně a zapadnout sem. A proto jsem si koupil i několik ,,gumových“ cigaret. Jednu jsem si rovnou zapálil a zeptal se barmana na nějaké novinky. Ale řekl mi jen pár nezajímavých věcí jako například, že nějaká karavana měla problém s bandity, pár Duncanovic kluků ztlouklo jeho štamgasta a další blbosti. Ty cigára byly vážně strašný, ale dalo se to vydržet.
Doktoři z celého světa by měli radost z toho, kolik lidí kvůli tomu přestalo kouřit.
Barman ve své špinavé kostkované košili dál utíral sklenice a plecháče. V koutku úst měl pokroucenou nezapálenou cigaretu. Neustále jedním okem sledoval chraptící rádio.
Otočil jsem se na svém barovém sedátku, abych si prohlédl osazenstvo toho místního pajzlu.
Zatuchlý horký vzduch s příchuťí zvratků a moči. Místnost byla osvětlená žárovkou napojenou na sadu autobaterií. Pár stolů, židlí, beden a dalších provizorních míst kam se člověk může usadit nebo upadnout v deliriu. U dveří záchodu, za nimiž byl pouze kýbl a o kousek dál díra v zemi, stál blikající jukebox. Nějaký chlápek na něm mačkal čudlíky jak zběsilý, a nedokázal pochopit, že do něj musí vsunout speciální žeton. Tohle byl vážně drsný kraj, skutečný odpad civilizace. Lidé co tu seděli, byli jeden jako druhý parchanti toho nejsilnějšího kalibru. Vnímal jsem jejich úchylné myšlenky hraničící s brutalitou a šílenstvím. Stačí postřehnout detaily, grimasy, gesta... U jednoho ze stolů seděl pár ochlastů hrající poker z různě sestavených a nalezených karet. V rohu místnosti seděli dva žoldáci a popíjeli nějaký místní patok. Oba měli kevlerovu zbroj poskládanou z více částí. Z útržků jejich hovoru jsem zaslechl něco o poslední vydařené akci, kdy porazili bandity ohrožující nějaké civilisty. Za odměnu prý ,,dostali“ jejich majetek. Stručně řečeno zabili nájezdníky a sami okradli nevinné lidi. Ale nechali je naživu. Pěkná sviňárna, i když moc ne. V Bratrstvu přece děláme něco podobného. Nic není zadarmo. Každý chce pomoci. Všichni jsou schopní prosit na kolenou a slibovat hory doly, ale když má dojít na platbu...
V rohu seděla šlapka, kterou nějaký dědek neustále osahával. Ona jej pořád odmítala a odstrkovala, ale jemu to očividně nevadilo. A pokud si ta děvka nedala říct, tady v Renu jich bylo plno.
Raději jsem se uzavřel do sebe a přemýšlel, co budu dál dělat.

Otočil jsem se k barmanovi. Měl na košili o další flek víc, asi z toho gekona co začal žvýkat.
,,Co jsou zač? Ti dva v rohu.“ lehkým pohybem nohy jsem si zkontroloval, že pistoli mám stále v pouzdře.
,,Ti? To jsou lidi od Duncanů. Zaměstnávají žoldáky na práci v Pustině. Nechtěj moc nasazovat vlastní krk. Proto někdy hledaj dobrovolníky co maj vlastní výbavu a na nic se neptaj. Zrovna tuhle bandu řídí Rakkon. Je to docela vostrej týpek. Já mám s nimi problém, jen když maj zaplatit, ale to až když jsou úplně na plech.“
,,Potřebuju prachy, kde najdu někoho od Duncanovic familie?“
,,Pokud nemáš na zaplacení, necháš tady tu bouchačku, jinak přijdeš o nohu. Duncanovi najdeš jen uvnitř města, tady jen jejich žoldáky. Nemaj rádi socky a feťáky. Jsou schopni je odhánět kulkou.“
Budu si zde muset udělat nějaké jméno, než za nimi půjdu.
,,Aha, díky, ale potřebuju ještě něco. Kde můžu sehnat PipBoye ?“
,,Pi-co?“
„Osobní počítač na ruku. Má to display a kolem pár otočných válečků.“
„Řeknu terminál, né? Ten mám vzadu.“
,,Super, můžu k němu?“ zaradoval jsem se.
„Ne.“
Kretén.
,,A jak fůnguje ten tvůj Pivoy?“
„PipBoy. Předválečná technologie. Je to dost složitý na vysvětlování.“ promnul jsem si kořen nosu.
,,Zkus se poptat starýho Davise. Má ve městě dílnu.“
Tam můžu začít své pátrání.
„Ještě jedna věc. Neviděls tu někoho z Bratrstva?“
„Tyhle svině se tu moc neukazujou. Nikdo o jejich rozumy a buzeraci nestojí.“ zamračil se a odplivl na zem. „Hodně lidí tady jim chce nakopat ty jejich ocelový prdele.“ dodal.
Instinktivně jsem si sáhl na krk, kde by měla vyset moje holoznámka. Jenže tam nebyla.
„Něco se ti nezdá?“ řekl vážně barman a pomalu sahal rukou pod bar.
Ze zkušenosti jsem věděl, že tam má schovaný obušek nebo snad i krátkou brokovnici.
„Né, jen je ta whiskey trošku ostrá.“ zalhal jsem.
Barman jen něco zamručel a uklidnil se. Dopil jsem sklenici a uklidil si cigarety.
Vstal jsem a pomalu odcházel. Koutkem oka jsem zahlédl, že ti dva žoldáci mne pozorovali. Nechtěl jsem zbytečně hledat problémy. Zatím. Po mé pravé ruce jsem slyšel dávivý zvuk. Uhnul jsem se a šel dál. Jeden z ožralů mi málem pozvracel boty. Těsně, než jsem vyšel z baru, jsem zaslechl křik barmana. ,,Ukliď to! Nebo ti v tom vymáchám hubu.“ a hodil po něm mokrý nemytý hadr.

Venku se mezitím pomalu sešeřilo. Pasáci pomalu houfovali své pracovnice a vybírali od nich podíl. Na noc je pošlou znova do ulic. Pár ran, vyhrožování, křik, pláč. Nic nového v Renu.
Někteří místní se pomalu klidí do svých brlohů. Ti, co věří, že další den bude lepší.
Ti ostatní ulehají tam, kde stojí.
Šel jsem ulicemi a hledal dílnu Davise. Odněkud se ke mně přitočil hezky oblečený mladík. Fascinovala mne jeho sladoučká tvářička. Pudr, nalíčený, zvýrazněné řasy.
Jak někdo v dnešní době může dbát o takové věci, nebo to snad byl jeho způsob obživy?
Zlehka do mne vrazil. Okamžitě jsem položil prsty na svou pistoli. Ani to nepostřehl.
,,Kámo, chceš ňáký drogy? Mám všechno, na co si vzpomeneš. Jen se nestyď.“ začal rozhovor.
„Ne, soráč v tom fakt nejedu.“ rychle jsem odvětil a zrychlil krok. Ten sráč taky.
„Ok, ok, jen klid. Nevadí a co společnost? Za pár zátek ti udělám, co budeš chtít.“ pronesl sladkým hláskem. Polil mne studený pot. Nemohlo mu být víc jak sedmnáct let. Měl jsem chuť mu vpálit kulku přímo do oka nebo do rozkroku. Ale nemohl jsem se rozhodnout kam dřív.
„Notak, najdem si klidnej koutek a...“. To už bylo na mne moc. Otočil jsem se a praštil jej pravačkou do obličeje. Bolestí se nahrbil a ohmatával si nos. Ještě jsem jej nakopnul špičkou bot do koulí. Nechal jsem ho skučet na zemi. Otočil jsem se a pokračoval dál.
„Jen počkej, ty zkurvysyne, uříznu ti čůráka a narvu do prdele ty hajzle. Najdem si tě. Ty chcípáku zasranej.“ řval na mne. Doufám, že jsem mu přerazil nos. Okolo postávající šlapky se mu začali smát, až to nevydržel a utekl pryč.
„ Hej siláku, nechceš se pobavit raději s námi?“ pokřikovaly a nabízely se mi kurtizány.
Jedna se dokonce už začala svlékat. Raději jsem vyrazil dál.

Prošel jsem po chvilce kolem dílny Davise. Byla to stará garáž. A teď už měl stejně zavřeno. Zkusím to zítra.
Musel jsem se někde do rána schovat. Nechtěl jsem riskovat noc na ulici.
Po několika minutách jsem míjel bordel. To by byl drahý spánek. Usmál jsem se pro sebe. Jednou mi jeden člen Bratrstva vyprávěl, že taky byl v podobném hampejzu. A ráno se nestačil divit.
Ožrali ho tam, že si nic nepamatoval a naúčtovali mu celou noc s těma nejdražšíma děvkama, co zrovna byly v kurzu. Obrali ho o všechno, kromě kalhot. U velitele měl pak pěknej problém a dokonce ho i fyzicky potrestal bičem před nastoupenou jednotkou. Navíc mu strhával žold, dokud nesplatil výstroj. Kevlerová zbroj něco stojí.

Casino, hotel, pár obchodů přesně jak říkal ten špekoun.
Doufám, že ho už nepotkám.
Do casina se určitě zajdu podívat, ale až budu mít hotovost nazbyt. Navíc bych musel u vchodu určitě odevzdat zbraně a to vážně nechci. Možná, až si seženu nějakou skrytou zbraň, třeba strunu nebo tenký nůž ze žiletkových plátků. Kdo ví, na koho tam můžu narazit.
Pomalu nastávala noc, ale tady všichni obyvatelé pracují. Teda skoro všichni. Kapsáři, děvky, pasáci, dealeři, vrazi, gambleři, podvodníci. Jak říkám, skoro všichni. U těch feťáku člověk nikdy neví, v jakém rauši se nacházejí.
Zamířil jsem proto rovnou do hotelu.

Hned u dveří pospával strážný. Vcelku pěkně zařízená vstupní hala. Tohohle místa je pro Reno škoda. Sedačky a křesla posbírané z mnoha rozpadlých ruin. Nebo je prodali feťáci, aby trochu zmírnili absťák. Byl tam i malý bar a v rohu stálo otřískané piano. Kromě majitelky a hlídače tam nikdo nebyl. Recepční, asi čtyřicátnice, možná i míň, s brýlemi na nose si četla knihu. Přistoupil jsem k pultu. „Máte volnej pokoj?“
Recepční odložila knihu, posunula si brýle a prohlédla si mne, jestli se má se mnou vůbec obtěžovat. Pravda, vypadal jsem asi hrozně. Možná byla i rozladěná, že jsem ji vyrušil při čtení.
„Ehm....ehm“ odkašlala si a upřeně zírala na hlídače, který se právě probouzel.
Ten však nejevil žádný zájem, mne vyprovodit.
„Něco by se našlo.“ řekla otráveně a natáhla se pro klíč. Položila jej, na pult, ale nespustila z něj ruku. Nakrčila čelo a znovu si mne prohlížela.
„Žadný holky, hluk a zvířata. Patnáct zátek za noc a platí se samozřejmě předem. Pošlu vám tam i vědro vody na umytí. Za víc si musíte připlatit.“
Zaplatil jsem a vyrazil do svého pokoje.

Můj pokoj byl jen střídmě zařízen. Postel, noční stolek, stůl a dvě židle. Dokonce i místnost podobná koupelně. Místo s odtokem a záchodová mísa.
Svlékl jsem si blůzu, zul boty a natáhl se na postel. Protáhl jsem si nohy a prohlédl si chodidla kvůli puchýřům. Po krátkém zaklepání vstoupil ospalý hlídač s kýblem plným vody. Postavil ho hned u dveří a s přáním na dobrou noc, diskrétně odešel. Zamkl jsem dveře a usadil se ke stolu. Zběžná kontrola zbraně a munice. Po večerní hygieně jsem otevřel okno a zapálil si dnešní poslední cigaretu.
To byl !@#%§ den.
Ještě ráno jsem popíjel s Billem. Zasranej mutant, zasraný banditi, zasranej špekoun a posraný Reno. Stačil jeden pitomej den, abych se z jistoty u Bratrstva, dostal do pěkných sraček. Típl jsem cigáro, zalehl do postele a konečně pomalu usnul...
To byl !@#%§ den.