#16
STRANA VI.
Noc strávil pod strážným stanem společně s Knutem, ten na něj musel dohlížet a moc nadšený tím rozhodně nebyl. Takový přepych si nezasloužil, nicméně dostal ho díky tomu, neboť mu zajistil bezpečí před tím, kdo by se chystal vzít spravedlnost do vlastních rukou. Po dlouhé době měl možnost se pohodlně vyspat a to i přesto, že mu železná pouta ubírala na pohodlnosti a pod sebou cítil pouze zem a trávu. Říká se, že nevinný po celou noc nezamhouří oko a vinný usne jako dítě, on se rozhodl pro tu druhou možnost a přivítal ji s otevřenou náručí.
Tu noc ho trápily noční můry, které ho vraceli do dob, kdy žil s rodiči v rodném Norsku. Mnoho dobrých vzpomínek na domov neměl a to zvláště kvůli otci. Ve snu viděl sebe jako malého chlapce, který se ukládal ke spánku. Pamatoval si, že mu mohlo být tak deset let a na svůj věk měřil jako o tři-čtyři roky starší děti. Byl pozdní večer a místnost osvětloval jen oheň uprostřed místnosti, kam jeho matka, Helga, zrovna přikládala. On se přikrytý pod dekou převaloval na dřevěné lavici u zdi a chystal se usnout. V tu zavrzali boční dveře do místnosti a objevil se v nich jeho otec. Sotva co překročil práh, začal na ženu křičet. Slova neslyšel jasně, protože si už nepamatoval, co v něm vzbudilo takový vztek. Snad zaslechl, že se s ním chce žena rozvést. Dodnes si ale pamatoval ten nenávistný řev, který mu svíral žaludek a ježil kůži po celém těle. Snažil se zacpat si uši polštářem, pevně ho k sobě tiskl, aby nic neslyšel a oči současně držel násilím zavřené. Několik nekonečných minut prosil bohy, aby všemu učinili přítrž, ale křik neustával. Uvědomil si, že od té doby nikdy o žádnou pomoc neprosil. „Hákone, prosím, ne!" zařvala jeho matka. Byl to řev smutný a zoufalý, který nikdy nechtěl slyšet. A tehdy se v něm něco pohnulo. Coby neviditelný pozorovatel si všiml, že se jeho malé já staví na nohy. Zaťal pěsti a přestal veškerý strach vnímat v momentě, kdy viděl, že otec matku tiskne k jedné z lavic a strhává z ní oblečení. Poháněla ho jakási nespecifikovatelná síla, jež ho se zatemněnou myslí hnala přímo na otce. „Neubližuj mojí mámě!" zařval z plných plic chlapec, kterým byl kdysi on sám.
Když se k němu otec otočil, výraz v jeho očích ho zděsil. Vyzařovalo z nich jakési zlo a překvapení, které můžu předvést i divoký pes. „Zmiz
!@#%§ spát!" vyštěkl na něj.
„Nech ji být!" pokračoval bez rozmyšlení.
„Řekl jsem ti- řekl jsem ti, abys šel,
!@#%§, do svý postele! Nebo se snad chceš dívat, ty nechtěnej šmejde, na to jak ti przním matku?"
„Hákone, prosím, nech ho být!" snažila se ho matka bránit.
Nedbale ji od sebe odstrčil a napřímil se v celé své výšce. Bylo jasné, po kom Magnus mohutnou postavu podědil a možná i ona zakořeněná agresivita kořenila odsud. Pokusil se otci ještě něco říct, ale roztřásla se mu brada a z jeho otevřených úst už nevyšlo nic.
„Hákone, ne!" prosila stále Helga, ale muž jí nevěnoval pozornost.
To už se Magnus stačil rozeběhnout ven. V lehkých šatech vyběhl do temné a studené noci, aniž by znal cíl. Na bosých nohách ho zebalo vlhké bahno a za ním se rozléhal otcův křik. Viděl jen tisíce hvězd na nekonečné obloze nad ním a před sebe měl rozhled sotva na deset kroků. Ve tmě se doslova ztrácel, proto se soustředil pouze na kroky. Levá, pravá, levá, pravá. Teď nesměl zpomalit. Naneštěstí se mu levá noha zabořila do jedné z blátěných kaluží a on do ní obličejem skoro celý zapadl. S nádechem se z ní celý promočený vynořil. Chtěl uhánět dál, ale příliš pozdě. Pocítil pevný stisk na pravé paži a celý se tou silou protočil. Dostal několik ran přes hýždě a následně ho otec vlekl zpět domů. Bránil se, jenže to nemělo smysl. Když otec rozrazil dveře dovnitř a opět je za nimi zabouchl, stála tam i jeho matka. Rozeběhla se k němu a začala mu hladit zablácené vlasy. Hákon ji ale odstrčil. Svalil Magnuse na podlahu a napřáhl ruku. „Ne!" vykřikla a vrhla se po něm. Snažila se jen ochránit své dítě a i kdyby tušila to, co bude následovat, rozhodnutí by nejspíš nezměnila. Jeho paži zastavila, nicméně jen na chvíli. Na to ji vzteklým chvatem oběma rukama silně objal krk a své sevření nemínil uvolnit. Nevydala ze sebe ani hlásku, pouze se mu dívala do očí a bezmocně chrčela. Magnus svalený v koutě místnosti náhle zcela strnul. Opět to byl ten malý chlapec, který nic nezmohl. V okamžiku se zvedl na nohy a začal do otce bušit. „Pusť ji! Pusť ji!" naléhal marně.
V návalu adrenalinu jeho podvědomí udělalo nové rozhodnutí. Rozhodnutí, které může udělat jen člověk v obdobné situaci. Popadl ten nejnebezpečnější předmět, který v místnosti našel a zaťal ho otci do zad. Nůž tam pak zůstal nechutně trčet a jemu se zvedl žaludek. V tom stejném momentě otec sevření povolil a matčino tělo se bezvládně svalilo k zemi. Rukou si nůž v zádech nahmatal, uchopil rukojeť a rychlým trhnutím ho ze sebe vytáhl. Stál otočený zády k hrůzou požíranému chlapci, když se proti němu náhle prudce ohnal. Vtom nastalo naprosté ticho. Ticho, které chlapec nepochopil. Ticho, které z otcova vyjeveného výrazu nedokázal vyčíst. Oba na sebe zírali naprosto zděšenými výrazy. Náhle to zjistil. Jeho levé oko už nedokázalo vidět. Místo si nahmatal a dlaň se mu zabarvila krví stékající po rudých kapičkách dolů.
„Tati…“ řekl tak tiše, že si nebyl jist, jestli to slyšel alespoň on sám.
Otec mu však už nepomohl, na místo toho se zbaběle vydal na úprk. Nic jiného by od něj v danou chvíli ani nečekal. Nezajímal se o něj, šlo mu jen o jeho matku. Sklonil se nad ní a začal ji oslovovat. Nereagovala. Uchopil ji proto za rameno a z posledních sil ji k sobě otočil. Ten výjev si bude pamatovat až do smrti. Měla široce rozevřené oči, dopadem zlomený nos a v obličeji naprosto zoufalý výraz.
Probudil se celý uřícený a rozklepaný. Zprvu nevěděl, kde se nachází a potom spatřil chrápajícího Knuta s rukou na jílci meče. Odfrkl si a pokoušel se zklidnit. Jeho dech se postupně ustaloval, až se dostal do normálu. Zbytek noci strávil myšlenkami, které ho dráždily jako nějaký složitý hlavolam a nedovolily mu dospat.