---

Kapitola 2.

Osm hodin chůze, několik výstřelů, a šest hodin chůze sem. To vše jsme měli za sebou, bez odpočinku, avšak bez jediné známky únavy. Tedy alespoň u mě, Kevin byl na tyhle věci jiná liga. Ležel na betonovém okraji stoky a přikrýval se plátěným ručníkem. Vedle něj ležel potrhaný, černý batoh. Na něm byla položena plynová maska s dlouhým, širokým chobotem. Děsil mě v ní. Vlastně jako každý, kdo si nasadil plynovou masku. Měl jsem z nich strach, neuvěřitelný. Ale doba byla taková, že kdo žil bez masky, nežil dlouho. A tak jsem i já měl ve svém báglu dvou filtrovou plynovku se zatemněnými sklíčky. Protože Bratrstvo nepatřilo mezi nejbohatší spolky, nemohli jsme si dovolit žádný luxus. Ale takhle to nebude na vždycky, bohatneme a bude to ještě lepší. Bohužel, peníze se odráželi i na našem vybavení, o čemž hovořili dva rezavé Glocky 18, ležící naproti nám. Opravdovou zbroj měli jen ti nejlepší a nejzkušenější členové Bratrstva a to jsme já ani Kevin nebyli. Naše oblečení se většinou skládalo z toho nejlepšího, co jsme kde našli nebo ukradli.

"Hlaste se, dvanáctko." ozval se z vysílačky známý hlas. "Dvanáctka se hlásí, úkol dopadl úspěšně, vracíme se na základnu." odpovídal jsem šeptem. Dobrá práce. Budeme vás čekat. Rozloučili jsme se. "Vstávej Kevine." šťouchl jsem do svého nejlepšího kamaráda. Pomalu otevíral oči. "Už musíme jít?" ptal se. Jednou jsem zamyšleně kývl. Sedl si do tureckého sedu a svazoval své tmavé, dlouhé vlasy pod ramena do culíku. Občas jsem mu jeho husté vlasy docela záviděl, mně samotnému se na hlavě blýskala pleška. Né že by mi vlasy padaly, byl jsem ještě poměrně mladý, táhlo mi na třicítku. Ale zkrátka mi překážely, takže jsem je shodil. Kevin vytáhl termosku s pitnou vodou a dvakrát si lokl. Byl čas vyrazit. Natáhl jsem se pro obě pistole, jednu si strčil za opasek, tu druhou mu podal.

Zabalili jsme si poslední věci a hledali východ z vlhkého podsvětí kanalizace, do které jsme se při útěku schovali. Konečně jsme našli žebřík, nad nímž dírkami v poklopu proudilo denní světlo. Stoupali jsme vzhůru, příčku po příčce. Rezavý žebřík se nám téměř rozpadal pod rukama a vrzáním dával signál, že třetího by už asi neunesl. Šupinky rzi se mi zasekávaly pod nehty. Konečně jsme byli nahoře. Pravou rukou jsem silou vytlačil poklop, vylezl na povrch a klekl na písčitou zem. Převázal jsem tkaničky mých těžkých bot a čekal až na horu vyleze i Kevin. Ze zdola se ozvalo prasknutí, něco kovového spadlo na zem. "V pohodě?" zeptal jsem se. "Jo. Utrhla se mi jedna příčka přímo pod nohama..." řekl nejistě a zachytil se posledního kusu žebříku.

Postupovali jsme dál podle zničené mapy. Ve světě, jako byl tenhle musí být člověk pořád ve střehu. Mohou vás tu potkat různá nebezpečí, ať už od zmutovaných krys až třeba po nájezdníky, ba i mnohem horší hrůzy, o kterých se během mého vyprávění ještě dozvíme. Ještě stále nás čekala dvouhodinová procházka, při které nebylo od věci, mít prst stále připravený na spoušti. Bylo mi hrozně, při pomyšlení na to, jak tenhle svět vypadal, když jsem byl dítě a jak vypadá teď. Na travnatých územích mohli bydlet jen ti nejzámožnější boháči. Tito lidé měli často motorky, někteří i automobily. Americký prezident, který dělal jako že o situaci ve světě vůbec nic neví měl dokonce vlastní vrtulník. Japonský císař, který všechno tohle započal měl všechno. Opravdu všechno. Žil jakoby obyčejný život. Neměl nouzi o luxus, peníze, jídlo, ženy a ani o další věci, kterých se nám, obyčejným lidem nedostávalo.

Člověk toho v těch dobách moc nenamluvil, nebylo totiž o čem. O tom jestli k večeři budou zase kobylky nebo leguán, se nikomu mluvit nechtělo. Konečně jsme stáli před základnou Bratrstva. Ta se nacházela v polorozpadlém kostele. Možná si říkáte, kdo by měl základnu v kostele, ale bylo tu dost místa pro všechny a pro všechno. Navíc tu byl docela chládek. Stáli jsme před branou a já šel stisknout tlačítko interkomu.