---

Takže přátelé, je tu další kapitola. Doufám, že vás nebude příliš nudit i přes její rozsáhlost...

V minulé kapitole: Amonia čekal velký úkol. Měl uvařit jídlo pro nejvyššího inkvizitora a představeného Ministerstva Pravdy, Eframa. Ingredience, které použil, nebyly pro vaření zrovna běžné, proto napjatě čekal, jak jeho kulinářské dílo zapůsobí...
__________________________________________________________

XXVI.

Amonius čekal se zatajeným dechem. V hlavním sále i v kuchyni bylo takové ticho, že bylo slyšet i mírné chrápání Kríka, zavřeného ve skříni.
Když si už Amonius myslel, že to nevydrží a nakoukne za dveře, vešel do kuchyně hostinský. Tvářil se mnohem hůře, než před tím. Opět rychle oddychoval. Ve tváři byl tolik bledý, jak jen temný elf může být. Otevřel ústa, ale namísto slov z nich vyšlo pouze: „Hrrmpf!“
„Cože? Co se zas děje? Už ten Efram dojedl?“ ptal se netrpělivě Amonius.
Hostinský si utřel z čela pot a posadil se na stoličku u kamen. „Jo.“ vydal ze sebe ztěžka.
„A určitě mu chutnalo, že?“ poznamenal Amonius ironicky. Byl si vědom, že suroviny, které použil k vaření, příliš chutné asi nebyly.
„Podívej,“ řekl elf, „nevím, co jsi do toho všechno dal. Když jsem to viděl, myslel jsem, že po prvním soustu ho odsud vynesou na márách.“
„No dovol!“ pousmál se Amonius.
„Mlč! To by znamenalo, že spolu s ním na márách odnesou i naše mrtvoly, protože ti jeho vysvěcenci by nás na místě sťali mečem!“
„A co se teda stalo?“
„Chutnalo mu!“ Hostinský kroutil hlavou a lomil rukama. „Chutnalo mu, chápeš?“ Elfův vyděšený výraz se pomalu začal měnit v smích.
„Ani nevíš, jaký máme oba štěstí, kamaráde!“ Smích ho ale rázem přešel. „Je tu ještě jedna věc.“
„Jaká?“
„Chce tě vidět.“
„Cože?“
„Neptej se tak blbě! Prostě tě chce vidět! Takže teď se mu půjdeš ukázat.“
Hostinský Amoniovi v rychlosti řekl, jak se věci mají. Vysvětlil mu, že se za žádnou cenu nesmí dívat inkvizitorovi do očí, že má být zticha a mluvit, jen když bude na něco tázán.
Hostinský prý o Amoniovi řekl, že je původem dvorní kuchař z jednoho bretonského panství, což Amonia nejprve naštvalo, pak ale mírně potěšilo.
„Rozumíš všemu?“ zeptal se Dunmer.
„Snad ano. Myslím, že se mu bez obav můžu představit.“ odvětil Amonius. Elf chtěl ještě něco dodat, ale to už Amonius vzal za kliku, otevřel dveře a vešel do sálu.
Dva nehybní ordinátoři stáli v pozoru vedle sebe. Aby se Amonius dostal k Eframovu stolu, musel projít kolem nich. Mohl si jen domýšlet, jak vypadají tváře pod zlatými maskami. Viděl jen dva identické kovové obličeje. Zvláštní bylo, že masky jakoby měnily svůj výraz podle toho, jak na ně dopadá mihotající se světlo svíček a v jakém úhlu se na ně Amonius díval. Ponejprv mu přišly přísné, poté plné zlosti a vzteku. Když byl přímo u nich, zračilo se v nich opovržení a pak lhostejnost.
Konečně došel až k inkvizitorovu stolu.
Efram zrovna dojídal poslední sousto. Odložil stříbrnou vidličku vedle talíře, koutky úst si otřel plátěným ubrouskem a se spokojeným výrazem ve tváři si hladil břicho. Na talíři nezbylo nic. Snědl úplně všechno.
„Hmm, tak ty jsi ten bretonský kuchař!“
„To jsem, pane.“ Amonius se mírně uklonil. Nedbal rad a díval se Eframovi přímo do očí. Takto zblízka nevypadaly tak krutě. Jejich rudá barva byla již zkalená stářím, avšak vyzařovaly plno síly a jakéhosi odhodlání.
Efram se podrbal na uchu plném náušnic, až to zazvonilo. „Jsi mladší, než jsem čekal. Jak se jmenuješ, chlapče?“
Amonius si pomyslel, že by nebylo moudré říci své pravé jméno. Vzpomněl si na jméno jednoho významného kuchaře z Vysokoskalí a použil jeho jméno: „Anton, pane.“
„Nuže, Antone, tvá krmě mě opravdu zaujala. Nikdy ve svém dlouhém životě jsem nejedl nic, co by mému jazyku lahodilo více.“
„Děkuji, excelence.“
„Pokaždé, když si objednám někde jídlo, přinesou mi smaženého kagouta, vařeného vodního ohaře, nebo stehno guara.“ Efram gestem naznačil, aby si Amonius sedl k němu ke stolu a pokračoval: „Jednou mi dokonce jeden kuchař podal obyčejný kus chleba s máslem, neboť se obával, že jakékoliv jiné jídlo by zkazil a mně by nechutnalo.“
Amonius se pousmál. Vzpomněl si, jak mu před pár chvílemi hostinský vyčítal, že neudělal zrovna to samé.
„Nechal jsem toho opovážlivce uvrhnout do hladomorny. Tam takové problémy mít nebude.“
Efram zmlkl a spokojeně se díval na prázdný talíř. K Amoniově překvapení se mu začaly klížit víčka. Usínal. Amonius se neodvážil nic říct. Zavládlo opět tíživé ticho.
Amonia už to přestalo bavit. „Ehm... Pane?“
Starý elf s sebou cuknul. „Ale jaký jsem to nezdvořilý muž! Tvoje jídlo mě doslova ukonejšilo k spánku. A přitom tu mám ještě hodně práce. Než v ní ale budu pokračovat, chtěl bych ti dát odměnu.“
„Děkuji, pane. Ale odměnou mi bylo to, že vám chutnalo.“ řekl zdvořile Amonius.
„O tom nebudeme diskutovat!“ řekl Efram příkře a už se opět tvářil přísně, jako když ho Amonius spatřil poprvé.
„Jenže co bych ti mohl nabídnout?“ ptal se starý elf sám sebe. „Á, už to mám!“ Začal se přehrabovat v hromádce svitků, které si sebou přinesl. Vytáhl jeden z nich.
„Tohle je soupis majetku, který po zabavení připadl chrámu. Ty osoby, kterým byl vzat, už ho stejně nepotřebují.“
Efram rozbalil svitek a svraštil čelo. „Ale ne. Popletl jsem to. Tohle je soupis otroků, spadajících pod chrám.“ Pak se ale pousmál. „Nuže, tak proč ti nedarovat otroka?“
Amonius byl zaskočen. On, že by měl mít otroka? Nechtěl se inkvizitora nějak dotknout, ale tahle myšlenka se mu nezamlouvala.
„Děkuji, excelence, ale co bych já, obyčejný kuchař, dělal s otrokem?“
Efram se na něho uraženě podíval. „To už je tvá věc!“ odsekl. „Když se ti nejvyšší představený Ministerstva Pravdy rozhodne věnovat otroka, tak to přijmeš! Bez debat!“
Amonius už raději mlčel. Efram se začetl do svitku. „Tak, copak to tu máme.“ říkal si potichu. „Záznam z dnešního dne. Zajatý cizinec, který byl podezřelý z balmorských vražd, ukázalo se však, že s tím nemá nic společného. Zatím uvězněn v balmorské šatlavě. Hmm, to bude vhodný otrok pro tebe.“ Inkvizitor koukl na vysvěcence. „Přiveďte tu holku!“ přikázal jim.
„Ano, pane!“ Ordinátoři se jako jeden muž otočili a vydali se pro vězně.
„Holku?“ zeptal se Amonius.
„Ano, je to mladé děvče. Bude se ti určitě líbit. Jmenuje se…“ Efram se koukl do svitku, „Karina.“

Amonius nevěřil svým uším. Tak on se vydal do Balmory hledat Karinu, a nakonec ji najde tímto způsobem. Co se bude dít, až ji přivedou? Vždyť ho může prozradit.
„No, teď když tu nejsou ti pozlacenci, můžeme se chovat trochu neformálněji, co říkáš?“ navrhl Efram. „Hostinský! Přines další láhev toho nejlepšího vína a další pohár, tady pro Antona!“
Hostinský hned přispěchal, aby nalil Amoniovi víno. Byl tak zmaten, že se začal klanět i jemu, protože seděl u jednoho stolu s inkvizitorem. Pak si uvědomil, jakou dělá hloupost a ošklivě se na Amonia podíval. Neřekl však nic a raději se opět vzdálil.
Když Efram zase delší dobu nic neříkal, odvážil se Amonius zeptat: „Co je to za holku, pane?“
„Je to Imperiálka. Byla chycena ve sklepení domu jednoho místního kupce. Svědci ji tu prý viděli onoho večera, kdy se tu stala první vražda.“
„Vražda?“ Amonius se zeptal záměrně, aby zjistil, kolik toho inkvizitor ví.
„Ty o tom nevíš?“ podivil se Efram. „Já myslel, že si o tom už povídá celá Balmora?“
„Víte, excelence, jsem celou dobu zavřený v kuchyni a o věci venku se moc nestarám.“ snažil se z toho vybruslit Amonius.
„Nuže, detaily tě nemusí zajímat.“ řekl elf hrubě. Pak ale, jako by si nemohl pomoci, dodal: „Zvláštní je, že byla viděna i v den druhé zdejší vraždy. Vzali jsme ji na výslech. Ukázalo se, že tu byla ještě s dalšími lidmi, zřejmě k ní ale nepatřili.“
„S jakými lidmi?“
„Překvapuje mě, že se zajímáš o záležitosti, které se tě netýkají. Ale budiž. Prý s ní byli ještě nějací dva mágové. Těm jsme právě na stopě.“
Amonius se nemohl přestat vyptávat. „Mágové?“
„Ano. Obě vraždy byly provedeny pomocí kouzel. Místní cech mágů se zaručil, že to nespáchal nikdo z jejich členů a mám dobrý důvod jim věřit. Proto je na místě zajímat se o dva potulné mágy, kteří čirou náhodou nocovali ve stejném hostinci, kde se stala první vražda. A to přímo v tu noc, kdy k činu došlo.“
Amonius se už raději neptal. Ukázalo se, že tento představitel Chrámu toho ví až příliš a trochu znejistěl.

Efram mu už o vraždách nic neřekl, jen se zajímal o Vysokoskalí, o politiku a kulturu.
Amonius s ním popíjel víno a odpovídal na otázky, zatímco hostinský je nervózně sledoval od baru.
Čekání se zdálo být nekonečné, když se konečně otevřely dveře do sálu. Dovnitř začal proudit čerstvý noční vzduch, který trochu uvolnil tíživou atmosféru, která tam vládla.
Nejprve vešel jeden chrámový vysvěcenec a za ním druhý, který vedl Karinu. Karina na sobě stále měla svoji obnošenou koženou zbroj. Vypadala velmi unaveně a byla bledá, jako křída. Nicméně šla hrdě, s hlavou vzhůru, ve tváři namyšlený výraz. Amonius si všiml, že na pravé ruce má zvláštní kovový nátepník.
„Vedeme vězně, pane!“ řekl první ordinátor.
„Už bylo na čase.“ Efram vstal, Amonius se instinktivně také postavil.
Když Karina spatřila, kdo seděl u jednoho stolu s inkvizitorem, zbledla ještě víc. Amonius se na ní díval pohledem, kterým se pokoušel říct, aby mlčela.
„Nuže, „Efram se znovu podíval do svitku, „Karino. Představuji ti tvého nového pána, Antona z Vysokoskalí!“
„Antona?“ řekla Karina nejistě.
„Není důležité, jak se jmenuje. Pro tebe je to tvůj nový pán.“
Karina zakroutila hlavou. „Ale vždyť to je….“
„Kuchař!“ zvolal hlasitě Amonius, až se na něho Efram tázavě podíval.
„Jsem jen prostý kuchař, Anton.“ Amonius se snažil zasmát, ale nějak se mu to nedařilo.
„Ano, prostý kuchař.“ přitakal Efram. „A za to, že tak dokonale potěšil můj břich, mu uděluji tebe, jako jeho otrokyni. Tímto se stáváš jeho oficiálním majetkem, který mu z vůle Almsivi přiřknul Chrám.“
Karina se střídavě dívala na všechny přítomné. Bylo vidět, že si neví rady.
„Podejte mi klíč!“ přikázal Efram vysvěcenci, který mu podal malý stříbrný klíček. Efram ho předal Amoniovi se slovy: „Toto je klíček od nátepníku otroků, který má ta dívka na ruce. Je to zvláštní magický náramek, který zaručuje poslušnost a loajálnost tvého otroka, proto ho za žádnou cenu neodemykej.
Amonius schoval klíček do kapsy. „Děkuji, excelence.“
Karina se na něho zle podívala, ale nic neříkala.
„Nuže, výtečně jsem se najedl.“ poznamenal spokojeně Efram. „Má práce je pro dnešek u konce. Je čas jít.“
Když to zaslech hostinský, špatně se snažil skrýt radost. Přesto ale řekl: „Kam byste chodil, sera? Mám tu nejlepší pokoj, uchystán pro ty nejvýznamnější hosty! Můžete tu klidně přespat.“
„Co můžu nebo nemůžu, rozhodnu sám, pokud dovolíš.“ odpověděl mu inkvizitor ostře. Ze záhybů svého rudého roucha vytáhl měšec, ze kterého na stůl vysypal pár zlaťáků. „Tato platba daleko přesahuje výši mé útraty. Ale protože jsem byl nadmíru spokojen, zanechám ti ji. Doufám, že z toho vyplatíš zaslouženou mzdu i svému kuchaři.“
Hostinský přiskákal ke stolu a shrábl mince dlaní. „Děkuji, excelence. Spolehněte se, sera!“ Klaněl se tak nízko, jak mu jeho tlusté břicho dovolovalo.
Efram se koukl na vysvěcence a ukázal k východu. „Půjdeme.“
Ordinátoři se vydali ke dveřím a představený Ministerstva Pravdy za nimi.

Když odešli, hostinský se šel raději ještě přesvědčit tím, že nakoukl ven.
„Uf!“ oddychl si. „Už jsou vážně pryč!“ Pak přišel k Amoniovi.
„Nejradši bych tě obejmul, kluku!“ vykřikl radostně. „Nejen že jsem z toho vyváznul se zdravou kůží. Ještě jsem si získal dobrou pověst a navíc, inkvizitor úplně zapomněl na to, že mě chtěl vyslejchat! A ty jsi z toho vyšel taky náramně dobře. Máš tuhle pěknou otrokyni!“
„Já nejsem žádná otrokyně!“ začala protestovat Karina.
„Hele, kluku,“ začal hostinský, nevšímaje si Karinina protestu, „docela jsi mi pomohl. Tumáš dva septimy a na noc tu můžeš přespat. Ale zejtra by bylo fajn, kdybys radši vypadnul.“
„Jen dva septimy? Ale Efram ti jich dal aspoň deset!“
„Buď rád, žes dostal aspoň něco a máš kde přespat.“
Amonius se smířil s tím, co dostal. Teď ještě vše musel vysvětlit Karině, ale na to potřebovali soukromí.
Hostinský je odvedl do přízemního pokoje. „“Je tu jen jedna postel. Otrokyně může přespat v kamrlíku mezi košťaty.“
„Héj, co si o sobě…“
„To je v pořádku.“ přerušil Amonius Karinin projev nesouhlasu. „Nechám si ji zatím u sebe.“
„Aha, chápu.“ Hostinský se potutelně usmál. „No, máš recht, je to kus pěknýho mladýho masa. Tak proč ne?“
„Ale já…“
„Zalez dovniř a buď zticha!“ přikázal Amonius Karině, ale přitom na ni zřetelně mrknul na znamení, že to nemyslí vážně…

Ihned, jak se za nimi zavřely dveře pokoje, vytáhnul Amonius klíček od nátepníku.
„Tak co, otrokyně? Mám tě propustit?“ zasmál se. Karině to tak směšné nepřipadalo.
„Řekneš mi krucinál, co se tady děje? Nejdřív mě chytnou, vyslýchaj, uvězněj a pak přivedou k tobě. Co to má všechno znamenat?“
Amonius jí vše popravdě vyprávěl.
Karina se uklidnila a začala opět rozumně uvažovat. Shodli se na tom, že pokud budou v Balmoře, bude nejlepší tuto pro Karinu nanejvýš ponižující situaci přestát. Příštího rána se rozhodli opustit Balmoru, a pak Amonius odemkne její nátepník otroků.
Kam půjdou, sami netušili. Netušili ani, že vše nebude tak snadné, jak jim v tu chvíli připadalo…
_______________________________________________________________________________________________
Otázka: Jaké nesnáze čekají Karinu a Amonia?

A) Inkvizitor je nechá tajně sledovat až do jejich setkání s Bartolomějem...
B) Zjistí, že inkvizitor uvěznil Bartoloměje a chystá se ho dopravit na Ministerstvo Pravdy...
C) Lidé z Balmory je poznají, a budou je chtít inkvizitorovi udat...
____________________________________________________________________________________________________

Pozor: Pokračování na str. 28!