---

Sedmnáctá kapitola bude možná o něco kratší, než ostatní, ale když se znovu podíváte na kapitolu první, poznáte, že je vlastně mega-dlouhá :) Nechť se vám líbí!
____________________________________________________________________________________________________

XVII.

„Jakou zkoušku?“ tázal se Amonius.
„Zkoušku trpělivosti.“ odpověděl strážce stanu.
Amonius nic nechápal. Jak mohla nějaká cizí žena, žijící v poušti, předpovídat jeho příchod? Nejsou to jenom nějaké plané řeči? A vůbec, proč tady ztrácí čas? Už dávno mohli pokračovat po stopách Miluse a zachránit ho z otroctví.
„Cítím tvoje obavy, dítě s tváří démona.“ řekl mu elf. „I vědma je vycítila. Ještě mnohem dříve, než tvá noha vkročila na tento ostrov. Proto pro tebe přichystala tuto báseň.“
Dunmer začal odříkávat slova:
„Dítě, jehož tvář se k hrůze mění,
sleduj ve svém nitru dění.
Hlas, jenž drásá mysl tvojí, se té tvojí mysli bojí.
Průvodcem ti může býti, je to součást tvého bytí.
Avšak dovoliti nesmíš, by tě ovládl.
Pak bys navždy do temnoty upadl.
Co tvůj rozum zatím neví, prach pouště ti nyní zjeví.
Po tři dny a tři noci naslouchati musíš.
Vydržíš-li, pravdu uzříš.“
Elf skončil.
„Poslyšte,“ začala Karina, „proč nás prostě nepustíte do toho stanu? Máme za sebou dlouhou cestu a na tyhle šamanský nesmysly nemáme čas. Prostě si promluvíme s vědmou a je to!“
„Tobě to nepřijde zvláštní, Karino?“ ptal se Amonius. „I když to je to velmi divné, něco mi nyní říká, abych zkoušku podstoupil.“
„Takže chápu-li to dobře, tak Amonius musí strávit tři dny v poušti?“ vložil se do toho Bartoloměj.
Dunmer přikývl. „Rozhodnutí je na chlapci. Přeješ si zkoušku podstoupit?“
„Ano, přeju.“ odpověděl Amonius potichu.
Strážce obřadně třikrát udeřil koncem kopí o zem. „Nyní tě odvedu do posvátných míst. Je to pro tebe zvláštní čest, neboť tato místa navštěvuje vědma, aby tam rozmlouvala s duchy předků. Tam strávíš tři dny a tři noci, zcela o samotě.“
„Hej, a co bude s námi? Proč nemůžeme jít s ním?“ ptala se rozčileně Karina.
„To chlapec má podstoupit zkoušku, ne dívka!“ Elf se na ni zle podíval. Jeho rudé oči se ve světle plamenů zlověstně leskly. Karina se už neodvážila nic říct.
„O tvého učitele a tvojí přítelkyni bude dobře postaráno.“ obrátil se Dunmer k Amoniovi. „Nedaleko odsud táboří potulný kmen lidu z pustin. Budou na tebe čekat tam.“
„Mistře, co na to říkáš ty?“ zeptal se Amonius Bartoloměje.
„Je to tvá volba, Amonie. Zkoušku nemusíš podstupovat.“
„Už je rozhodnuto. Odejdu na to posvátné místo a za tři dny se znovu shledáme.“ Amonius se snažil, aby jeho hlas zněl jistě a vyrovnaně, ale cítil velké obavy. Zvládne zkoušku podstoupit? Nevzdá se předčasně?

Dunmerský strážce Bartolomějovi a Karině vysvětlil, kudy se dostanou do tábora lidu z pustin. Cesta by měla trvat asi tři hodiny a měli vyrazit ještě onu noc.
Amonius se s nimi rozloučil. Jeho zkouška začala.
Na pokyn strážce si sebou mohl vzít jen jeden menší měch s vodou a kousek oschlého chleba. To už Amoniovi bylo jasné, že součástí zkoušky bude i půst.
Vydali se na cestu. Šli po tmě. Na cestu jim svítil pouze menší z měsíců, Secunda, jehož bílé světlo se odráželo od strážcovy kostěné zbroje, takže výrazně kontrastovala s temnou zemí.
„Rudá hora je nyní poklidná.“ promluvil elf. „Hvězdy a měsíce jsou v těchto končinách vidět jen vzácně, važ si toho.“
Dále už šli bez jediného slova. Elf před Amoniem, který ho slepě následoval. Noc byla stále chladnější. Už několikrát se chtěl Amonius zeptat, kdy už budou na místě, ale pak si to rozmyslel. Nechtěl dát najevo svoji nervozitu a obavy.
Monotónnost temné kamenité krajiny, kterou míjeli, tu a tam narušil osamocený pahýl stromu, ztrouchnivělý pařez, nebo vybělené kostry dávno mrtvých zvířat.
Konečně elf znovu promluvil „Jsme již skoro na místě.“ sdělil potichu. Náhle se zastavil. „Dál musíš pokračovat sám. Já na posvátnou půdu vstoupit nemohu.“
Amonius se rozhlédl. Před sebou spatřil černé obrysy něčeho, co mu připomínalo prsty obří ruky, vystupující ze země. Bylo to seskupení vysokých kamenů. Bylo jich přesně pět a tvořily nepravidelný kruh. Amonius správně pochopil, že ohraničují ono posvátné území.
„Nyní vše závisí jen na tobě.“ řekl elf. „Za tři dny se pro tebe vrátím. Pevně doufám, že tě najdu naživu. Pamatuj jen na jedno. Jakmile vstoupíš na posvátné území, nesmíš ho opustit! Když tak učiníš, ve zkoušce jsi selhal. Nyní jdi. Nechť tě duchové předků ochraňují.“
Elf zůstal stát na místě a sledoval Amonia, jak vchází na posvátnou půdu.

Čím je toto místo tak výjimečné, Amonius nevěděl. Jemu tenhle kus země přišel stejný, jako kterýkoliv jiný v tomto kraji. Až na ty podivné kameny, stojící kolem dokola.
Amonius prošel jakousi branou, tvořenou z pletených dlouhých kostí, k nimž byla přivázaná pera ptáků a rozličné kovové amulety. Došlo mu, že to je vstupní brána do posvátných míst. Jakmile vejde, po tři dny tam musí setrvat.
„Mno, pro začátek neuškodí si místo trochu prohlédnout.“ řekl si sám pro sebe.

Obloha začala blednout. Bylo ráno. Čím více přibývalo světla, tím více vycházelo najevo, jak je toto místo nudné. Malý kousek vyprahlé pustiny, lišící se od okolí jen tím, že je ohraničeno podivnými kameny.
Jak mířil hlouběji do nitra tohoto prostoru, začínal mít podivný pocit. Přepadla ho jakási tíseň. Snažil se myslet na něco veselého, ale příliš to nepomáhalo. Začínal mít pocit, že mu těžknou nohy. Musel se někde posadit. Najednou před sebou spatřil kupu očouzených větví, obložených kameny. Ohniště. A podle popela pod větvemi bylo často používané. K Amoniově překvapení stál opodál malý přístřešek, postavený z větví a kožešin. Alespoň nějaké útočiště.
Amonius se k němu ihned vydal. Pod přístřeším bylo provizorní lůžko zhotovené z kůží, které vypadalo, že v noci může i zahřát.
„Nakonec to nebude tak zlé.“ pomyslel si Amonius a posadil se pod přístřešek.
Odložil svůj vak, obsahující skromné zásoby potravin a rozhlížel se kolem.
Kousek od něho leželo cosi oválného. „Buben?“ podivil se.
Opravdu to byl buben, potažený z obou stran tenkou kůží. Kolem dokola byly podivné nápisy a znaky, jimž Amonius nerozuměl a přesto mu přišly povědomé. Když ten buben svíral v rukou, měl nutkání na něj zahrát. Jemně uhodil dlaní o kůži. Ozval se dunivý zvuk.
„To nezní špatně.“ pomyslel si a začal rytmicky bubnovat. Ve svém nadšení, že si našel nějakou zábavu, si nevšiml jedné věci. Nápisy na bubnu začaly slabě světélkovat. Amonius bubnoval dál a stále intenzivněji. Podivné nápisy a znaky jakoby pulzovaly do rytmu. Tohle už Amonius spatřil, ale nemohl s tím nic dělat. Jeho mysl se nyní ubírala jiným směrem…
________________________________________________________________________________________________
Pro čtenáře: Amonius se díky rytmickému bubnování dostane do transu a spatří podivné věci. Otázka je tedy jasná: Co Amonius spatří?

A) Zjeví se mu duch předka - jeho děd...
B) Spatří část Bartolomějova dětství...
C) Nahlédne do své budoucnosti...

Pozor: pokračování na str. 16!