---

V minulé kapitole: Amonius s Karinou splnili svou misi na Šílených ostrovech. Dopomohli výstavbě nového hlavního města říše, ač se ukázalo, že jejich přítomnost byla přinejmenším zbytečná. Jednalo se pouze o vrtoch Sheogoratha, daedrického pána šílenství (nutno podotknout, že Amonius díky tomuto "vrtochu" přišel o ruku).
Sheogorath jim za jejich snahu slíbil odměnu, kterou obdrží někdy v budoucnu.

Těsně před tím, než opustili Sheogorathovu říši, se Karina dozvěděla o spojenectví Amonia s Mehrunes Dagonem.
Amonius s Karinou se navrátili do "normálního světa"...

________________________________________________________



Tmavé pokřivené prostory, vlhké rudé zdi, chladný vzduch, obrovská socha Mehrunes Dagona a několik mrtvol, ležících v kalužích krve.
„Co je přimělo přijít na tohle bezbožné místo?“, pomyslel si Bartoloměj, opatrně procházející ruinami Ald Sothy.
Zvláštní bylo, že ho kouzlo zavedlo přímo před ten nechutný oltář Mehrunes Dagona a pak se vytratilo. To se mu ani trochu nelíbilo. „Kam jen mohli zmizet?“
Pak v jednom z koutů vedle oltáře zahlédl siluety dvou postav. Byl by přísahal, že ještě před vteřinou tam nebyly.
„Ani hnout!“ zavolal. „Kdo tam?“ Hbitě vyčaroval kouli zářivě bílého světla, která se mu neklidně mihotala nad hlavou. A neskrýval překvapení.
„Amonie? Karino?“
„Bartoloměji!“ vykřikli oba naráz. Amonius vyšel vstříc Bartolomějovi, u nějž napětí vystřídala úleva.
„Tak přece jen jsem vás našel. Kde jste byli?“
„Ále,“ mávl Amonius ledabyle rukou, „to je na dlouhý povídání. Teď hlavně musíme najít ten proklatej prsten.“
Bartoloměj se zhrozil. „Amonie, tvoje ruka!“ řekl zděšeně při pohledu na plandající rukáv Amoniova roucha. „Co se ti stalo?“
„Všechno ti povím. Teď hlavně ten prsten.“
„Jaký prsten?“
„Ten, který musíme přinést Eframovi, aby tě pro…“ Amonius se zarazil. „Tak počkat!“ řekl, když mu to došlo. „Ty jsi venku!“
„Ano, jsem, jak vidíš. Efram mě propustil."
„Ale jak je to možné?“
Bartoloměj povzdychl. „Máme si toho hodně co říct.“
„Ano, to opravdu máme,“ vložila se do rozhovoru Karina a zněla opravdu naštvaně.
„Nechceš tady Bertovi říct něco důležitýho, Amonie?“
„Karino, všechno vysvětlím, jen chvilku…“
„Ne! Řekni to hned!“
„Co se děje?“ nechápal Bartoloměj. „Co mi má říct?“
„Třeba to, co je mezi ním a tímhle,“ Karina ukázala na sochu Mehrunes Dagona, která jako by hrozivě hleděla na přítomné. Zář ohně, hořícího ve velkých mísách pod oltářem, ve tváři sochy vytvářela podivné grimasy.
„Amonie?“ optal se Bartoloměj s ještě větší nechápavostí v hlase.
Amonius se zamračil. Karina věděla víc, než vědět měla. Jak z toho ven?







Otázka: Jak Amonius zareaguje? (tentokrát pouze dvě možnosti!)

A) Řekne pravdu, nemá cenu zapírat. Prozradí naprosto vše o spojenectví mezi ním a Mehrunes Dagonem, prozradí, že spáchal vraždu v Balmoře i to, že zabil vědmu v poušti. Už toho má všeho po krk a je mu jedno, jak Bartoloměj s Karinou zareagují. Udělal největší chybu svého života a třeba mu ji jeho přátelé pomůžou napravit...

B) Řekne lež. Sheogorath je přeci šílený. Mluvil prostě jen z cesty a Amonius proti tomu nic nenamítal jen proto, aby co nejrychleji odešli ze Šílených ostrovů. Nikdo se nesmí dozvědět, že on je vyvolený Mehrunes Dagona! Musí pro něj misi splnit stůj co stůj, i když tím bude riskovat přátelství s Bartolomějem a Karinou...