---

Tyristor Rockhearth

Tulák dostal snad ten nejmenší pokoj, který v Medovíně byl. Ale nic proti tomu neměl. Cítil se totiž svobodný. Ráno ho nikdo nebudil, nemusel se ani dožadovat povolení vycházky ven. Když se občas omylem zeptal na nějakou pitomost, dostalo se mu jen odpovědi „Tak už táhni.“

Večer následujícího dne vzal muž Tuláka s sebou do místního hostince, aby si spolu mohli ujasnit několik věcí. Měl tam vystoupit jeden z nejznámějších Skyrimských bardů Tyristore Rockheart a proto se tam sešel snad celý Riften a jeho okolí.

Když vešli dovnitř, tak Tulák viděl ohromné množství bavících se lidí. Víno, pivo a medovina tekly proudem. Ti Agroniánští číšníci to těžko zvládali, ale ráno si určitě budou přepočítávat své těžce vydělané peníze.

„Zdravíme tě, Magnusi!“ zakřičel na ně někdo a pak Tulákovi došlo, že tenhle člověk může mít taky své jméno.
„No nazdar. Co tu děláte vy dva?“ ozval se potupně k dvojici stejně vyhlížejících Bosmerů.
„Asi to samé co ty příteli! Posaď se k nám!“ křičeli na něj dvojhlasně oba elfové.
„No jak tak koukám, tak tu nikde jinde stejně místo není… chlapče… sednem si k těm magorům…“
„Můžeš mi říkat Tuláku… Magnusi.“
„No tak fajn. A co vy dva? To už sem pouštějí každýho?“ promluvil k nim, když si s Tulákem přisedli.
„Vidíme, že tu máš někoho s sebou! Jak se jmenuje?“ opět pokračovala dvojčata.
„Je to Tulák. Můžete mi teď laskavě dojít pro nějaké pivo? Chci si s ním na chvíli o samotě promluvit,“ požádal je Magnus a počkal, než odejdou.

„Tak předpokládám, že máš nějaký otázky. Tak rychle ať je to za námi,“ dovolil odhodlaně.
Tuláka jeho přístup trochu zarazil, ale otázky měl. Jen nevěděl jak je položit.
„Co jsi zač Magnusi?“
„Co jsem zač? Teď jsem starej, zneřáděnej chlap, kterej leccos zažil a teď se pouze poflakuje po hospodách a snaží se vyhnout všem malérům. Pokud tě zajímá minulost… byl jsem dlouhou dobu žoldák a dělal věci jen kvůli penězům. Jak vidíš, už jsem s tím skončil. Ještě něco?“ pokračoval Magnus. I když mu to bylo nepříjemné, byl připraven se za ta léta někomu svěřit.
„Nechci si hrát na vyšetřovatele… ale prostě mě zajímá, co jsi s tím měl společnýho ty… Víš přece… Prostě ses tam objevil a zachránils mi život.“
„Máš pravdu. Nebyla to náhoda. Říkal jsem ti, že jsem byl žoldák. Prostě mi někdo vždy zaplatil, dal informace a já odvedl práci. Za tohle jsem nedostal moc peněz, a kdybych nenarazil na toho vlkodlaka, tak by to možná byla i nuda.“
„Ten kdo tě za mnou poslal, musel určitě vědět, co udělali mému otci!“ namítl chlapec.
„Jo to by dávalo smysl. Ale já nevím víc než ty. Vše probíhalo přes takového muže v kápi… nebo spíš… tenhle byl asi v jiné zakázce… Je to už pár let a jistě pochopíš, že si nemůžu pamatovat každou…“
„Každou, co? Pro tebe to možná byl běžnej den. Ale mně se od té doby změnil život. Nebyl by den, kdy bych se nepokoušel přijít na to, proč se to vlastně stalo…“
„Tuláku… Když jsem tě měl dostat do toho sirotčince, tak to nebylo zrovna lehké. Vlastně jsem se za sebe poprvé styděl. Je mi líto, že jsem ti ten den musel lhát, abych tě tam dostal. Tvůj otec byl jistě dobrý muž.“
Na to se Tulák odmlčel.
Vtom se s korbely piva se vrátili ti elfí bratři.

„Máme to, co jsi chtěl, Magnusi! Ta fronta byla neúnosná!“ položili na stůl piva a přisedli si ke stolu.
„No hurá! Už jsem si myslel, že dnes budu střízlivej. Tak na zdraví!“
Jejich korbele zazněli, když o sebe praštili a pak to jen proudy teklo. Tulák se usmál, když viděl, jak to do sebe Magnus klopí div se v tom neutopí.

Za malou chvíli před hořící krb přistoupil zpěvákův uvaděč.
„Vítejte! Jsme rádi, že…“ Ale aniž by domluvil, jeho hlas přerušil křik diváků.
„Tyristore! Tyristore! Tyristore!“ znělo sálem.
A tak to raději vzdal a zvolal; „Dámy a pánové! Tyristor Rockhearth!“ a ozvalo se ještě hlasitější povzbuzování a potlesk.
Ze schodů, které vedli z horního patra hostince do přízemí, pomalu sestupoval bard a přitom hrál na loutnu všem známé líbezné tóny. Posléze v půli schodů se zastavil a započal svou píseň. Celé obecenstvo teď ani nemuklo a vychutnávalo si jeho vystoupení.

Do hostince náhle vtrhli dva strážní. Tulákovi se na moment rozbušilo srdce. Byl to Norman s jedním dalším. Pomalu tam procházeli ustupujícím davem a nějaké dva milence vyhodili od stolu, kam si pak sedli namísto nich. Lidé si toho nevšímali a Tyristore nadále zpíval. Číšník jim hned donesl pivo na účet podniku.

„Někdo by jim měl dát za vyučenou…“ zašeptal rozzlobeně Tulák.
„Nech to bejt. Jsou to jen arogantní kreténi, kteří kdyby nebyli strážnými, tak by už byli nejspíš dávno mrtví,“ odpověděl lhostejně Magnus.
„Neslyšel jsi něco o tom, co se stalo předevčírem v noci?“ zeptal se Tulák.
„Ten den jsem neslyšel vůbec nic. Byl jsem u sebe a popíjel do té doby, dokud ses neukázal ty.“
„To by bylo na dlouho… Nevíš, kde je tady místní lékař?“
„Proč můžu snad od tebe něco chytit? Hele ten bard tu není zrovna každej den. Měl by ses uvolnit a nechat některý věci bejt. Nechceš se napít?“ nabídl mu zbytek svého piva, které po odmítnutí dopil.
„Půjdu se projít.“
Tulák se zvedl z lavice a v rozruchu kolem Tyristora opustil hostinec.

______________________________________________________________________________________________

Díky těm kteří pro mě hlasovali v anketě a těm kteří čtou můj příběh. Budu rád za každý komentář.