---

Tulák
5. část

Když spatřil další dva ozbrojené muže věděl, že je v koncích, ale byl si téměř jist, že Norman nebude mít příležitost mu teď ublížit. Proto se odhodlal a luk odložil. Hned , když to udělal zamířil k němu a chytl ho pod krkem.
,,Normane. To stačí,“ zastavil ho jeden z mužů a sundal nepohodlnou přilbici. ,,Počkej, tebe poznávám,“ pokračoval. ,,Ty jsi ten zlodějíček, kterej nemá rodiče a domov, že jo? Proto jsme tě poslali do sirotčince, ale nevím, co má znamenat tohle!“ I když to byl mírný člověk musel zvýšit hlas.

Mezitím ten druhý kontroloval těla. ,,Jdi od něj ty zasranej kreténe!“ Zařval na něj Norman, když byl u jeho mrtvého syna. Ten to hned pochopil a mlčky přistoupil k tomu druhému. Všiml si, že ještě dýchá. ,,Tenhle ještě žije!“ upoutal pozornost.
,,Jo?! Tenhle sráč mě napadl a žije! Podívej se, co udělali mýmu synovi!“
,,Normane teď to řešit nebudeme. Toho kluka musíme nejdřív odvést k léčiteli.“
,,Vážně, Rodore?!“ Vytočeně znovu vytáhl meč a přiložil jeho ostří ke krku zraněného chlapce.
Tulák se lekl, ale všemu jen přihlížel. Neměl už žádnou šanci současný stav zvrátit.
,,Jsi zas opilý! Odlož ten meč, nebo to bude ještě horší,“ snažil se Rodor zachránit situaci.
,,Tak, horší..“ Když se ohlédl po tvářích kolem sebe odhodil zbraň a uchopil svého syna do náručí. Potom se s ním beze slov otočil a pomalu odcházel.
,,Ty! Hned odveď toho kluka k léčiteli. Tak, na co čekáš!“
,,Ano, pane,“ zdvořile, ale poníženě odpověděl druhý strážný.

,,Už tady toho mám vážně dost,“ zanadával si pro sebe tiše Rodor. ,, Přes noc tě budeme muset zavřít. Nebudu riskovat, že zase utečeš. S tím se nedá nic dělat. Ráno tě zavedeme za jarlem a ta rozhodne, co s tebou. Doufej, že bohové nad tvou mladou duší projeví lítost.“
,,Bude pořádku?“
,,Co? Ten tvůj kumpán? To se dozvíme snad zítra,“ překvapeně odpověděl, když se zrázu zeptal na přítele. ,,Teď pojď, ale se mnou. Zítra bude náročnej den.“

Zavedl ho o kus dál do pravého křídla Riftenské Mlžné tvrze. Uvnitř krátce promluvil s jiným strážným a pokračovali dál. Procházeli dlouhou chodbou za přihlížení několika vězňů. Jeden se začal smát, tak hlasitě, že se k němu přidali i ostatní. ,,Ticho!“ zařval Rodor a okolí se alespoň trochu ztišilo. Zastavili se až na úplném konci u prázdné cely.
,,Tady budeš přes noc ty. Zítra ráno tě vyzvednu, tak se vyspi a promysli si obhajobu. Budeš ji potřebovat,“ odmlčel se a když viděl, že chlapec nic neodpoví dodal ,,a těch pobudů si nevšímej.“ Potom se otočil a odešel.
Tulák se poprvé ohlédl po cele. Byla malá, a protože se nacházel v rohu místnosti, zamřížované byly pouze 2 stěny. Uvnitř byla jen stará nechutná postel a v rohu smradlavý kbelík na běžnou potřebu.
Měl teď hodně času si vše srovnat v hlavě. Cítil nejistotu a bál se o svého kamaráda, dokonce více než sám o sebe. Myslel, že to nejhorší si už prožil, ale dnešní den mu ukázal, jak šeredně se mýlil.