---

Přemýšlel jsem nad tím, jaké jsem měl vlastně štěstí. Kdyby vůz na kterém mě vezli přijel o minutu dřív, moje tělo by teď zřejmě leželo někde spálené na prach. Prozpěvoval jsem si mou oblíbenou píseň Ragnar rudý. Mezitím, co mi verše plynuly z úst, cesta ubíhala a já potkal lovce z jeho psem. "Zdravíčko, pane! Tak co by jste si dal? Mám tu čerstvou zeleninku a králičí tlapičky, tak co to bude?" Dojem na mě udělala jeho kovová zbroj které bych se moc rád zmocnil. Ale co tě to napadá, řekl jsem si.. přeci ho nebudeš zabíjet kvůli brnění. "Máš nějaké sýry?" "Mám, tady je jeden plesnivý za deset zlatek" řekl s úsměvem. Když jsem viděl jeho inventář, neodolal jsem. Dělal jsem jako že nemám zájem a otočil jsem se. Najednou jsem udělal rychlý pohyb a lovce zabil. Jeho psa jsem už neviděl, nejspíš utekl. Nebyl jsem na sebe pyšný ale v téhle době je to úplně normální. Sebral jsem jeho zbroj a veškerý obsah jeho inventáře, což bylo několik septimů, šperháky, maso a jiné jídlo ale především ta již zmiňovaná zbroj.

Kousek od něj už jsem viděl střechy domků Vorařova. Vzal jsem to zkratkou přes nebezpečnou cestu po útesech skály. Zvládl jsem to a vše završil skokem ze skály, při čemž jsem si mírně ublížil, ale nebylo to nic hrozného. Pokračoval jsem prašnou cestou rovnou k vesnici. Hledal jsem Ulfrikovu sestru, nakonec byla u pily a s povídala si s nějakým mužem. "Co hledáš?" zeptala se. "Na Helgen zaútočil drak, poslal mě za tebou tvůj bratr" vyhrkl jsem. "Drak? tak přeci jen nelhala.., jedna žena už ho prý taky viděla. Hned jak zítra vstaneš, musíš dojít do Bílého průsmyku, vše říci jarlovi. Na, tady si vem všechno co budeš potřebovat, vytáhla košík se vším šudy." Vzal jsem si opravdu všechno, co by šlo využít nebo prodat.

Nejvíce mě zaujal krásný prsten, který mi měl údajně přidávat jakousi manu, ale já s magií nechci mít nic společného. "Neboj, zítra tam zajdu, ale teď bych si ještě rád nakoupil nějaké jídlo a prodal přebytečnou zbroj a jiné věci které jsem našel. Můžeš mě navést na nějaký obchod? zeptal jsem se. "Ale jistě, běž odsud zpátky na cestu a pak na levo. Mají tam ceduli, takže to určitě nemineš. Tady je klíč od mého domu, aby jsi se mohl vyspat, ale jestli chceš, můžeš se klidně vyspat v hospůdce U spícího obra, mají tam výborné pivo, mrkla na mě. Nebylo ještě moc hodin, tak jsem se rozhodl zajít si omrknout Vorařovský obchůdek. Když jsem vešel, prodavač a dívka, která s ním nejspíše žila se hádali o nějakém pokladu. "Co se děje?" zeptal jsem se, když jsem se postavil k pultu. "Ale.. byl nám ukraden takový předmět.." "Co to bylo za věc?" ptám se zas. "Byl to zlatý spár, někdo ho ukradl a my víme jen, že by měl být v Mohyle Temných vod." fňukal obchodník. "Já jsem dobrodruh, co kdybych ti pomohl ten spár získat zpátky?" zeptal jsem se radostně, že zažiju nějaké dobrodružství. "To bys opravdu udělal? Pokud se ti podaří, získat zpět můj spár, dám ti všechny peníze za mou poslední zakázku".

Obchodník mi ještě ukázal kudy kam a já se pomalu vydával na cestu. Šel jsem tudy, kudy jsem si myslel že to bude nejrychlejší. Po břehu řeky. Šel jsem docela dlouho a dostal jsem se k chatě jakési staré ženy. Povídat si semnou nechtěla a tak jsem si řekl že se vrátím do Vorařova a zkusím to jinou cestou. A dobře jsem udělal, stačilo přeplavat řekou a za chvíli jsem se blížil ke schodům k mohyle. "Počkej!" křikla na mě špinavá žena. "Kudy se jde do nejbližšího města?" ptala se. "Támhle kousek je Vorařov" poradil jsem ji. "Co se ti stalo?" zeptal jsem se. "Chytli mě bandité, bydlí támhle v té věži. Ale ty jsi přeci silný a statečný, kdyby se ti je podařilo zabít, byl by to opravdu hrdinský čin.

"Já to vyřídím, ty běž do Vorařova a pořádně se vyspi." Moje cesta teď místo do mohyly, vedla do vysoké kamenné věže. "Ale, ale, koho pak to tu máme?" utahoval si ze mě bandita nord, který se na mě rozběhnul s mečem. Pěkně si do mě bouchl, ale mé kovové brnění jeho meč nepropustilo a já ho rychle bodnul do břicha, až padl na čtyři. Vsadil jsem mu do zad osudovou ránu. "Nazdar šediváku" křikl vysoký ork, který po chvíli padl díky mým dýkám k zemi. Už jsem myslel že tam nikdo není, tak jsem je prošacoval a našel nějaké zlato, zbroj a šperháky. Vyšel jsem na horu po schodech a tam byl nejspíš jejich vůdce v rohaté helmě.

"Špatnej čas na zdrhnutí" křikl po mně. Chvíli jsme se rvali, připouštím že mě jeho sekerkou pěkně seknul do ramene, nedával jsem bolest ale znát a rval jsem se až jsem ho shodil z hradem a on se rychlým pádem zabil. Já si všiml truhly jejíž obsah jsem za chvíli nesl v kapsách. Zkusil jsem si rohatou přilbu ale nevyhovovala mi, řekl jsem si tedy, že budu bojovat pouze v lehké zbroji. Teď už ale opravdu musím jít do mohyly, pro ten spár, řekl jsem si.