The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Diego dne 27.11.2012 20:17

Pokračování Kapitoly 10 – Zpropadený důl

Vidím světlo na konci tunelu a můj osobní hlídač stále stojí v čele a hlídá cestu před námi. Trochu jsem si odpočinul za tu dlouhou cestu, jelikož již neslyším žádný divný zvuk, ale bohužel jsem zřejmě ohluchl, snad jen dočasně. Asi bych měl něco s touhle situací dělat….
Potichu se blížím k mému doprovodu…. Když už jsem byl dostatečně blízko, objal jsem ho pouty a začal škrtit, tak silně, co mi síly dovolily. Až snad po minutě se uráčil umřít.
„Parchante…“ řekl jsem si.
Vzal jsem si klíče od pout a osvobodil se. Vlastně ani nevím, jak silně mohl řvát a kdo nás slyšel, jelikož můj sluch mi vypověděl službu.
Zkusil jsem se podívat na jeho předloktí, jako u předchozího vojáčka, měl tam vytetováno, doslova „číslo 1“.
„Co sakra tato čísla znamenají? To by mě fakt zajímalo…“ řekl jsem si.
Ti chlapci si nejspíš mysleli, že už jsem neškodný a vůbec mě neodzbrojily. Ale teď by mě ze všeho nejvíc zajímalo, kde vůbec jsem, tedy vlastně pod čím se právě nacházím. Zajímalo by mě to nejen, protože chci vědět, jak daleko jsem se dostal, ale zejména proto, že se blížím ke konci kolejí a dál už cesta nevede.
Všiml jsem si rozhlasu a dost možná do něj momentálně někdo mluví, ale to já nemůžu bohužel slyšet.
Všude stojí sudy, nejspíš se střelným prachem, protože pár z nich bylo vysypaných na zem. Kolem kolejí začíná vést jakýsi doutnák…
"Sakra! Co se to děje?!" řekl jsem si.

Kopáči kopou, oni však dokopou.

Měl bych se schovat a to velmi rychle. Vozík dojel do svého cíle. Pomalinku vystrkuju hlavu a dívám se kolem sebe na případné nebezpečí. Nikde nikdo, přitom bych přísahal, že ještě před necelými pěti minutami tu bylo rušno, jako na náměstí v Londýně. Něco mi tu hodně smrdí. Dost možná i smrtí, jelikož v dolech lidé často umírají, zvláště pod Samaelovým vedením. Že je to těžební důl by totiž poznal i blbec, ale co se těží, aby člověk pohledal. Sem tam sice nějaký sud se zřejmě střelným prachem, ale žádný užitečný minerál tu není.
Doprdele! Proč mi něco říká, že ten doutnák nemá vést do té skály pár metrů ode mě?! Musím se na tu skálu podívat blíž. Něco tu smrdí…. Koukám očima na skálu jen pár centimetrů od ní a pozoruji malou prasklinu. Když najednou jsem ucítil známý smrad. Síra…
Sakra! Ještě tohle mi tu scházelo! Doutnák hoří! Jak se, ale odsud dostat? Cesta vede jen zpět a tam se mi nechce, protože tam jsou ti poblbaní maniaci, hrající si na vojáčky. Obrátil jsem vozík, tak aby stál na boku a kolečky směrem ke skále, abych nebyl ihned uškvařen a ochránil, alespoň částečně.
Zbývá pár metrů doutnáku a dojde k výbuchu. Lezu do vozíku a pak najednou záblesk světla, který osvětlil snad celý důl. Výbuch mě odmrštil o několik metrů dozadu, a když už jsem myslel, že je to za mnou, tak přišel další a další…
Teď už vím, jak se asi cítí husa, když se peče…

Upravil/a Diego dne 12.08.2013 23:21

Přidal Diego dne 01.12.2012 19:38

Kapitola 11 - Proměna

Výbuch mě schovaného ve vozíku, do něhož bohužel dosáhly ohně, vymrštil do vzduchu. Vyletěl jsem do kanálu, do kterého zasahovaly plameny z díry, kterou jsem vstoupil. Stále další výbuchy. Kanály neboli podzemím to otřásalo, padaly kusy kamenů ze stěn, zem se bortila, nebylo úniku. Až dokud jsem neuviděl několik desítek metrů dál v podzemí výstup z kanálů. Snažil jsem se vstát, ale nešlo to. Výbuchy neustávaly a stále sílily, nechápal jsem, co tam pořád vybuchuje, síra? sudy s prachem? kdoví co se tam vůbec těžilo. Pořád neslyším, výbuchy poznám, jen když se třese země a podle záblesků.
Ohromný výbuch mě mrštil dál podzemím, vytvořilo to tlakovou vlnu, která mě neustále tlačila dál kanálem. Držel jsem se ve vozíku, protože jsem věděl, že jen tam přežiji nárazy do stěn a kamenů a snad se uchráním trochu proti ohni. Teď ještě ke všemu něco bouchlo z druhé strany. „Ach bože co se to děje?“ řekl jsem si.
Tlakové vlny narazily do stropu a vytvořily takový tlak, že se strop kanálu prostě musel rozpadnout. Ani vozík už ten tlak nevydržel, oheň byl moc silný a rozletěl se na pár kusů. Vymrštilo mě to nahoru a obrovskou dírou následovaly opětovné výbuchy. Jakmile jsem padal, uvědomil jsem si, že letím nad "bohatou čtvrtí", jak se jí nazývalo, kde pobývali ty největší ryby. Spadl jsem střechou do jednoho domu, měl asi tři patra a plus podkroví. Naštěstí jsem spadl jen do toho podkroví a ne níže.
Porozhlídl jsem se v místnosti, byla to velká místnost, která se nejspíš rozléhala na celém vrchu domu. Někdo tu zřejmě je, vždy vycítím, když se na mě někdo dívá. Jsou to nějaké děti, ihned jsem si sundal masku, abych je nezastrašil. „Zrůda! Mami! Tati! Pomóc!!“ zakřičely děti a rychle běželi po schodech dolů. Moc jsem je sice neslyšel, ale jejich výraz do smrti nezapomenu.
Nemohl jsem srozumitelně mluvit, tak jsem je bohužel nemohl zastavit. Chtěl jsem je zastavit, protože nikdo nesmí vědět, kdo jsem a kde se nacházím, ale děti se nevím proč, lekly. Šel jsem k oknu podívat se ven a to mě vyděsilo…
Malé náměstí, které se nacházelo v bohaté čtvrti, už prostě nebylo, přestalo existovat, okolní domy měly rozbitá okna, střepy a kusy zdí ležely všude. Oheň už pohasínal a ukazuje své dílko. Ohromně velká díra vedla, až do oněch Samaelových tunelů. Sice z ní stále vycházel kouř, ale čím dál méně. Lidi vycházeli ven z domů a šly se podívat na to, co se stalo jejich náměstím. Udělaly kruh kolem díry a brečely, naříkaly…
Když v tom jsem uviděl ty děti, které mě viděli, vyběhnout ven směrem k té díře. Běžely ke svým rodičům a ukazovaly do okna, kde jsem právě stál a pozoroval je. Všichni mě viděli, taky se vyděsily a křičely ještě víc a ukazovaly do okna, na mě. „Proč se mě všichni děsí?!“zašeptal jsem si. Rozhlédl jsem se po místnosti, abych našel třeba zrcadlo, kterým bych zjistil, proč se mě každý bojí. V místnosti stálo velké zrcadlo, šel jsem k němu podívat se na důvod, toho, že se mě bojí.
Padl jsem k zemi, protože to co se na mě dívalo ze zrcadla, jsem už nebyl já.... Sundal jsem si rukavice, krunýř, plášť, kabát, všechno ohořelé. Když jsem viděl, co se mnou oheň provedl, neměl jsem slov. Kůže sežehnutá plameny, ruce i nohy a vůbec celé mé tělo. Už jsem se nedivil, proč se mě bojí, sebe samému se hnusím. Ale nic moc jsem necítil, žádná výrazná bolest. Možná ta bolest byla tak silná, že už jsem ji ani nevnímal, ale už jsem to nebyl já. Oblékl jsem si nějaké čisté věci, co jsem v místnosti našel, vzal si zbraně, masku a chtěl odejít. Jenže v tom přišli lidé....

Upravil/a Diego dne 14.09.2013 19:05

Přidal Diego dne 08.12.2012 17:17

#13

Nerevar napsal:
Měl bych pár výtek: 1) Spěch. V pár fázích tam je.
2) Proč je pár vět formulováno, jako kdyby s tim pžíběhem pomáhal ti Yoda? :D

JINAK NICE, EPIC, SUPR, A NEŘEŠ TY ZRŮDY, PIŠ PIŠ PIŠ! :D :)

Všech výtek jsem se bál.

Ale každopádně chci v dalším díle udělat velkou tlustou čáru za dosavadním průběhem děje a objeví se nové postavy(většinou to pomáhá k oživení příběhu), možná nové lokace, přijdou noví nepřátelé i přátelé. Objeví se trochu sci-fi, ne nepodobné, jako tomu bylo ve filmu V jako vendeta.
No a nakonec to (možná) nejlepší: dozvíme/te se o minulosti hl. protagonisty příběhu, tudíž i jméno, historie, jak přišel ke všemu co umí a pokud se mi to podaří pěkně sepsat, tak i jeho dávné přátelství s hl. nepřítelem Samaelem. Sepíšu to podobně jako při "malém epilogu" o nepříteli č. 1 jménem Samael.

Bude to víc brutální, krvavější a hl. hrdina pocítí velkou ránu, v podobě smrti.
A pokud se mi podaří zakomponovat do vyprávění i lezení po střechách, alá AC, tak to tam bude, ale ne ve velké míře.

Díly čekejte brzy.

Přidal Diego dne 10.12.2012 19:37

#14

Kapitola 12 - Nová Anglie

Donesli si sebou zbraně… Ani snad nemusím říkat, jak jsem se cítil bezmocný, bolelo mě celé tělo od popálenin, nic jsem neslyšel a síla byla ta tam, ještěže mám svůj věrný revolver. Něco mluvily, jelikož neumím odezírat ze rtů, nevím, co mohli říkat, ale začali se přibližovat ke mně. Namířily všechny zbraně proti mně, ať už to byli vidle, meče, šavle a podobné zbraně. Už jsou u mě na dva metry a jde do tuhého. Vytáhl jsem revolver, namířil jej na ně a čekal, co budou dělat. Na chvilku ztuhly, ale potom hned měli zpátky ten výhružný a nenáviděný výraz.

Poslední výstřel…

Musel jsem na jednoho z nich vystřelit, dostal to do hrudi a skácel se k zemi. Ostatní se na mě vyřítily, ale já střílel a střílel, až do posledního náboje. Šest jich muselo zemřít, než pochopily, aby mě nechaly na pokoji a v klidu odejít. Sebral jsem dvě šavle od padlých na svou obranu. Jsou to krásné šavle, se zdobenými rukojeťmi a s vyrytými nápisy na čepelích.
Ustupují mi, já se kryji šavlemi a jdu pomalu pryč, otáčím se i dozadu, kdyby náhodou mě chtěli bodnout do zad.
Tak jsem venku z budovy a stojím před tím kráterem. Z blízka je ta díra od výbuchu ještě větší. „Doprdele, musím z tohoto nehostinného místa pryč…“ řekl jsem si.

Všude tma!

Šel jsem přes hlavní náměstí, podle hodin byly čtyři ráno, ale najednou zhasly světla a nešlo skoro vidět na krok. Kráčím ulicemi Londýna s hrůzou, co nebo kdo mi může přijít do cesty. Jdu a šavle mám nachystané před sebou, kdyby se objevilo další nebezpečí. „Ať už jsem doma…“ zamumlal jsem si s povzdechem.

Oheň všechno neskryje…

Zřejmě jsem na druhé straně města, na té správné straně, na níž totiž stojí můj dům. V dáli jsem uviděl něco velkého a vysokého hořet. Šel jsem blíž a poznal můj dům a viděl, jak hoří. Věž hořela několik desítek metrů do výšky, zhořklo mi v puse, byla jí škoda, byla velice zachovalá, starobylá a pěkná, byl z ní dobrý výhled. V domě zřejmě nikdo není, aspoň nikoho nevidím. Stojím u domu a rozhlížím se pořádně, zdali tam někdo není a ono najednou…
Stála tam židle a hořela, na ní byli vidět dvě postavy a mě ihned došlo, kdo tam uhořel. Je to má rodina, má přítelkyně, zachráněný chlapec a tedy vlastně můj syn, protože jsem ho přijal, jako svého. Psa nevidím, určitě utekl, teda aspoň doufám. Když jsem se přiblížil blíž, plameny mi šlehly do tváře a já spadl na zem.
Asi jsem omdlel, protože oheň již nehořel a jenom se z domu kouřilo. Když jsem se podíval na mou rodinu, došlo mi, že to není náhoda. Na jejich ohořelých tělech jsem našel zbytky provazů. „Ten zkurvysyn!“

Vykopu díru i pro sebe…

Po třech hodinách

Nezbylo mi nic jiného, než je důstojně pohřbít, tedy alespoň to, co z jejich těl zbylo… Tak jsem také udělal a napadlo mě proč neudělat hrob i sobě. „Co bych měl bez nich dělat?!“ Říkal jsem si, protože všechno co jsem kdy měl rád, lehlo popelem. Hrob jsem si nachystal…
Ale najednou mě něco napadlo, proč by neměl za tohle někdo pykat? Všichni budou pykat, každý kdož pomáhá Samaelovy dostane to, co mu po právu patří! Celý Londýn! Celá Anglie pocítí bolest, kterou cítím a vždy budu já. S čistým svědomím mohu umřít až poté, co vykonám na Samaelovy spravedlnost.

Podzemní trezor, já si otevřu…

Pomodlil, jsem se nad oběma hroby a šel do domu. Měl jsem ve sklepení trezor, ve kterém byly uloženy mé nejlepší zbraně a vůbec všechny věci, kterých jsem se nehodlal vzdát, nebo mi něco připomínali. Většinou jsem je používal při speciálních akcích.
Ten trezor byl schválně dobře ukrytý, jelikož nemám zrovna bezpečné krytí. No nic, není nač čekat, vyzbrojím se a začne běsnění mé….

Upravil/a Diego dne 16.09.2013 22:55

Přidal Diego dne 13.12.2012 20:01

#15

Kapitola 13 - Co když to bude stejně...

Vyzbrojen a táhnouc velkou tašku doufajíc, že naleznu nové útočiště, jsem se vydal na velké náměstí. Stále je tma, nic neslyším, jen tichounký šepot. Kráčím ulicemi, lidé chodí s pochodněmi, lampami, na ulice je zdá se celkem relativní klid. Já žádné světlo nechtěl a ani nepotřeboval. Když mě kdokoli uviděl kolem něj procházet, ihned zrychlil krok, někdy i začali běžet. Nedivím se... To víte, muž, spálená tvář, vypadajíc jako neživá, když na ně spočine pohled očí z této tváře, je to jako noční můry. Cítím se silný, jako znovuzrozený, nic mě nebolí, jen sakra pořád neslyším. Cestou potkávám patroly vojáků, vyzbrojenými až po zuby střelnými zbraněmi, mě, neznámého původu, chystající se na definitivní zničení duše Anglie. Kouknu na nebe a vidím jen černo a slabě zářící obrys slunce.

Lampy!

Rozsvítily se lampy! Nic neobvyklého, by to bylo normálně, ale to co je na nich bere dech a hlavně děsí všechny lidi, kteří si až teď toho všimli, mě už nic nevyděsí. Lidé, visí oběšení na lampách, na každé je jeden, sami se jistě nezabily, nejspíš to jsou ti, co odporovali Samaelovi. Zatím nesmrdí, kdoví jak dlouho je tu nechají, pro výstrahu ostatním, aby viděli co je může potkat, když by chtěli odporovat. Vcházím do takové zapadlé, úzké uličky a vidím jak se zde vraždí. Nějaká rodina je zabíjena vojáky, žena je znásilňována, její muž se na to musí dívat a děti mají podříznutá hrdla. Sice je to hrůza, slyšet jak volají o pomoc, ale já mám teď důležitější úkol na práci, nejdůležitější v mém životě. Obcházím tedy uličku, a vcházím na náměstí, kde to doslova vře. Klece a kolem nich plot, ve kterém jsou vypuštěni vlci, nejspíš hladoví. V klecích jsou hlavně dospívající mládež. Uprostřed " ohrady " je nějaký voják, je důkladně maskován a dokonale kryt před případnými útoky zvěře jakýmsi mě neznámým druhem brnění. Na svou ochranu má tyč, s elektrickými výboji.

Potrava

Vyhodil jednoho člověka do ohrady. Vlci se do něj pustily, nešlo se ubránit dojmu, že se tím voják, který mi připadal spíš, jako kat, dokonale baví. I v ostatních ohradách se tohle dělo, když umřel jeden v jedné ohradě, v druhé šel další na porážku. Jsou to jatka, to musím uznat, ačkoliv mě tohle pobouřilo neméně, než předchozí útoky na lidi, tak jsem pokračoval dál ve své cestě. A kam že vlastně jdu? Do paláce přeci! Zabít Samaela, jak jednoduché.

Kolem a v paláci.

Stál jsem tedy před jeho palácem, a jak se tam dostanu, mám vymyšlené. Stejně jako on, při jeho "kněží" královraždě. Hned vedle paláce stojí kostel, tak proč se nepomodlit, před vraždou. Vešel jsem, věci, které nebylo potřeba, jsem odložil v kostele, kde bylo úplně mrtvo a to doslova. Nikdo v něm nebyl, jen kněz, a po něm já jdu... Všiml si mě, což je dobře, dívá se na mě svýma očima tak upřeně, že to až není hezké, kráčím mezi lavicemi klidným krokem, jako kdybych tudy měl jít naposledy. Když už jsem se k němu přiblížil na zhruba deset metrů, vytáhl pistoli, ale nenamířil proti mě, nýbrž proti sobě. U spánku přiloženou pistolí, čekal co udělám já. Co bych asi tak dělal. Sedl jsem si do přední lavice, sklopil hlavu, ruce u hlavy, jako při modlení, seděl jsem tam, čekajíc na to, co se má stát a je nevyhnutelné. Ticho. To úplné ticho prolomil až kněz, svými ubrečenými slovy, "už nemůžu dál.... oni se vrátí.... mé ovečky odehnali.... a zabily.... páchají na nich zvěrstva.... na to se už nemohu dívat.... sbohem můj vrahu...." s těmito slovy kněz odešel na věčnost. Jediná rána, stačila na zabití božího služebníka, který byl už zdrcený z toho co se děje. Už prostě nemohl dál.
Vstal jsem z lavice, popošel k jeho tělu, zavřel mu oči a pomodlil se. Svlékl jsem jeho hábit, který jsem si hned navlékl, schoval jsem si všechny zbraně co budu potřebovat, tak aby nebyly viditelné. A vykročil ke dveřím vedoucí z kostela. Vykročil jsem ven, nasadil si kapuci na hlavu, sklonil hlavu, tak aby mi nebylo vidět do tváře a šel s křížem v ruce, vztříc osudu mému a jeho.

Komentáře vítány. Snad se bude opět líbit.