Přidal
Ligos dne 24.10.2013 22:41
#13
Nuže, aby stanoveným pravidlům bylo učiněno zadost, vyhlašuji
KONEC HLASOVÁNÍ.
Celkem hlasovalo šest lidí. Dva lidé byli pro "lektvar zmenšení", čtyři pro "mocnou třaskavinu..."
Následně zveřejňuji další poněkud nesourodou a krátkou kapitolu:
V minulé kapitole: Amonius s Karinou a jejich potrhlým průvodcem Emotikonem vydávají do útrob Natrvdlého kamene - doupěte obra Vasyla. Zdá se, že se Vasyl příliš nemá k tomu, aby byl nějak nápomocen. Vše si chce důkladně promyslet, načež našim přátelům nezbývá, než v jeskyni strávit noc. Netuší, že na ně čeká veliké nebezpečí, které na ně nastražil ctižádostivý generál Tival...
XXXIV.
Těžko říci, zda měl Amonius těžké spaní díky tvrdému podkladu na kterém ležel, nebo díky výparům z nevábně vonícího sýra, který stál opodál v misce. Na obrovo chrápání si už tak nějak zvykl, ale spát mu nedaly především jeho myšlenky. Neustále se v nich vracel do minulosti a vzpomínal na své rodiče i na události, které se staly po připlutí do Morrowindu. Najednou se musel ptát sám sebe, co všechno učinil a z jakého důvodu. Před očima mu vyvstala plačící tvář staré vědmy, která ve světle pohasínajícího ohně vypadala až příliš skutečně. Hned po ní spatřil ve tmě posmutnělou tvář svého děda, s jehož duchem v poušti hovořil.
„Co ode mě chcete? Nic zlého jsem neudělal!“ ohradil se. Tváře se vytratily a Amonius se zastyděl. Ne proto, že by litoval svých činů, ale proto, že podlehl svým představám.
„Co se děje?“ zeptala se rozespalá Karina.
Vasyl s Emotikonem chrněli spokojeně dál.
„Nic, promiň. Jen sen. Spi dál.“
„Tak to ti pěkně děkuju. Sotva jsem usnula a jak teď… Co je to za zvuk?“
„CHRRR! CHRRPF…“ ozývalo se do šera jeskyně.
„To je přeci obrovo chrápání,“ odvětil Amonius.
„Ale ne, jen poslouchej!“
Amonius nastražil uši. A skutečně – mezi nepravidelným Vasylovým chrápáním se ozýval docela pravidelný tichý, přesto výrazný zvuk. Napůl syčení, napůl cvakání. „SST-Cvak-Ssst-Cvak…“
Amonius neváhal a vyčaroval trochu světla, aby se poohlídl po zdroji zvuku.
„Co je to tamhle?“ Kousek od vchodu do hlavní části jeskyně stála na zemi malá dřevěná skříňka.
„Nevím,“ podivila se Karina. „A jak se to sem dostalo? Počkej, podívám se.“
Karina vzala truhličku do rukou a opatrně ji otevřela. Amonius zvědavě nahlížel přes rameno.
Uvnitř se nacházela podivná skleněná baňka se zelenou tekutinou. Na baňku pak byla napojena trubička, vedoucí k ještě podivnějšímu strojku, plném malých ozubených koleček a páček.
„Co to sakra…?“
…
Generál Tival v uctivé vzdálenosti od Natvrdlého kamene napjatě čekal na požadovaný efekt.
Třaskavina, kterou stvořil dvorní alchymista Demencie, byla napojena na důmyslný strojek, který měl způsobit výbuch nepředstavitelné síly.
Je pozdní noc, všichni v jeskyni jistě spí. A po obrovi, Satirovi ani po cizincích nezbyde ani prášek!
Jenže tu něco nehrálo. Třaskavina měla vybuchnout hned, jak ji vyslaný Mazken položil na místo. Jenže Mazken se již dávno vrátil, nevěda, že se měl stát sám obětí.
Tival se už chystal vyslat dalšího ze svých ochránců na výzvědy, ale než stačil vydat rozkaz, ozvala se ohlušující rána.
Nedaleká skála, v níž se nacházel vchod do jeskyně, se začala s nepředstavitelným rachotem hroutit. Kusy kamenů a prach létaly až daleko za skupinku vyděšených Mazkenů. Sám generál se lekl tak, že litoval, že sebou nemá náhradní prádlo.
Konečně vše ustalo. Tival si počkal, až se prach plně usadí, aby shlédl tu spoušť a on mohl podat pravdivé svědectví o svém úspěchu. Dopadlo to lépe, než očekával. Na místě vysoké skály se nacházela hromada balvanů a štěrku. Po jeskyni ani stopy. Generál spokojeně pokynul k návratu. Už se nemohl dočkat, až vše vylíčí vévodovi.
…
„Jsi si tím jist?“ zeptal se vévoda Razim generála, který hrdě stanul před jeho trůnem.
„Tak jako že je Sheogorath bůh bláznů, výsosti! Exvévoda, obr a ti dva už nejsou mezi živými.“
„Viděl jsi jejich těla?“
„Ale výsosti,“ pousmál se Tival, „Z jejich těl nezbylo zhola nic! Stejně jako z celého Natvrdlého kamene. Sám jsem viděl na místě bývalé jeskyně jen hromadu štěrku!“
Ke generálovu překvapení nedal Razim najevo příliš spokojenosti. Přesto ho vévoda propustil se slovy uznání a s dotazem, zda „tu něco nesmrdí“, načež Tival litoval, že si ono náhradní prádlo neoblékl dřív, než předstoupil před trůn.
…
„Lord Sheogorath je nyní velmi zaneprázdněn,“ snažil se den po nešťastném výbuchu odbýt komoří Haskill vévodu Razima.
„Jistě, jistě. Lord má plno starostí a práce, to já chápu. Musí přeci udržovat lid poblázněný a v depresivních či maniakálních stavech. Nebo se třeba snaží proměnit koš s kvítím na koš plný hadů, jako posledně. Jenže já s ním musím mluvit ohledně těch dvou cizinců, co se vydali hledat architekta.“
Haskill zpozorněl. „Co je s nimi?“
„Jsou mrtví,“ odvětil vévoda s chladností jemu vlastní.
„Co to říkáš?“ nevěřil Haskill svým uším.
„Je to tak. Nešťastnou náhodou se na ně zhroutila skála.“
„Poslyš, a jak o tom vůbec víš?“
„Nebudeme si na nic hrát, komoří. Znáš mě a víš, že mám po celé zemi síť špehů a informátorů. Myslíš, že bych dva cizince nechal potulovat po Šílených ostrovech bez dozoru?“
„Ale lord Sheogorath vydal…“
„Sheogoratha z toho vynech!“ přerušil Haskillovo namítání Razim. „Nečinil jsem nic špatného, jen jsem je nechal tajně sledovat. To mi nemůže mít nikdo za zlé. Ani ty, ani náš pán!“
„Je-li pravda co říkáš, tak máme problém,“ zachmuřil se Haskill. „Ihned o tom spravím Sheogoratha.
„Jistě, to bys měl. I mě to mrzí,“ předstíral vévoda lítost. „Nové město bylo na dosah a teď tohle. Hrozná tragédie.“
…
Bartoloměj byl celý nesvůj.
Sice byl přeřazen do lepší cely. Teplou stravu měl dvakrát za den, k pití čerstvou vodu, o slavnostech na Vivecův počest dostával džbánek piva a za pěkného počasí mu byla umožněna krátká procházka po ochozu za doprovodu ordinátorů.
Ale nedostatek informací byl ubíjející. Proč ho inkvizitor Efram držel v zajetí, když byl skutečný Balmorský vrah dopaden? Proč mu nikdo nechtěl říct, co je s Amoniem a Karinou?
Efram ho často chodil navštěvovat osobně a kladl mu různé otázky. Samé otázky, ale žádná odpověď. Ve slabé chvilce už Bartoloměj málem podlehl a prozradil, jaký je účel jeho návštěvy Vvardenfellu. Naštěstí byla jeho vůle silná a dovedl si na poslední chvíli vymyslet odpověď, která Eframa sice nepotěšila, ale aspoň se přestal vyptávat.
Kdyby se totiž Chrám dozvěděl, že Bartoloměj pátrá po Mehrunově břitvě, jistě by byl usmrcen jako kacíř.
„Nevím, k jakému z falešných bohů se modlíš, cizinče,“ říkal mu jednoho dne Efram, „ale zde vládne vůle pána Viveca. Díky jeho moci vím, že něco tajíš. Tváříš se nevinně, ale tvoje mysl je černá jako uhel. Dříve nebo později tomu přijdu na kloub.“
„Řekl jsem ti vše, co vím, starče,“ odvětil unaveně Bartoloměj. „Držíš mě tu nezákonně a věřím, že tvůj Vivec s tím nemá co do činění.“
„Dej si pozor na pusu! Já jsem zákon a vše co činím, je ve jménu Viveca!“
Vždy před spaním se Bartoloměj pomodlil k Julianovi. Bohu, jenž umožnil lidem poznat moudrost a sílu mysli. Prosil ho, ať jeho přátele opatruje a bdí nad nimi. Čím častěji se ale modlil, tím větší měl pocit, že zůstávají jeho slova nevyslyšena.
____________________________________________________________________________________________________
A nyní "zvrat" ve stylu seriálu "Hra o trůny" (kdo to viděl, pochopí) - je jasné, že naši přátelé vyváznou. Jinak bych mohl vyprávění rovnou ukončit. Jenže se to neobejde bez následků a obětí. Krom drobných povrchových zranění se jenomu z našich přátel stane hrozná věc a já se ptám,
co by to z těcho nabízených možností mohlo být?
A) Karina přijde o zrak...
B) Amonius přijde o ruku...
C) Vasyl zemře...
D) Emotikonus Satirus zemře...
________________________________________________________