The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Diego dne 12.11.2012 21:05

Pokračování kapitoly 7 - Město pod městem

Povedlo se! Otevřel jsem je! A stejně a možná ještě rychlejc jsem je za sebou zavřel. "!@#%§ to bylo z pekla štěstí. Ale kde to vůbec jsem?! "
Když jsem se rozhlédl po "místnosti", tak se mi podlomily kolena, protože to co jsem uviděl mě porazilo. "Dořiti, že já nezůstal na pokec s tím vlkodlakem!"
Všude byly rozsvícené malé lampičky, které nedávaly moc světla a zdá se že zdejší obyvatelstvo si potrpí na přítmí, které mám sice taktéž rád, ale v tuhle chvíly se mi to moc nehodilo do krámu.

Je na čase, zjistit co v těchto nehostinných končinách, může žít. "Něco se mihlo támhle ve stínu" šeptám si. zřejmě už o mě vědí, ale co to sakra je a jak to že tak dobře vidí ve tmě?! Jdu podél zdi a jak já to mám rád, potichu, ve stínech, s maskou smějící se každému do tváře a s připravenou zbraní. Došel jsem ke kleci s nejspíš vězni, byly v otrhaných hadrech, a šeptali ať rychle zmizím nebo tak skončím taky. Někdo jde! Musím se ukrýt...
Ten nebo to, otevřelo dveře klece a vytáhlo si jednu ženu ven a šlo s ní někde do ulic. Hledal jsem nějakou cestu ven, ale kde nic tu nic. Najednou mě ovanul mráz a ne po zádech, opravdu tu začala z ničeho nic být zima. Světla zbělela, ale stále k mému údivu svítila. "Sakra, co je tohle za čáry?!"
Něco se za mnou hýbe, jako lidské kroky. Podivné chraptění..... "Doprdele, co to je! chce mě to kousnout!" Ohnal jsem se nožem a zabil to stvoření. Jakmile leželo na zemi bez známek života, poznal jsem co to je.
Legendy a pohádky nelhaly.... Upíři existují a je jich tu zřejmě více.
Baff!
Jak se tak koukám do tváře tomu upírovi, poznávám, že něco není v pořádku. Legendy praví, že je jde zabít jen zabodnutím kůlu do srdce. "Snad stačí nůž" Ta potvora se probrala! Vrazil jsem tomu ránu do ksichtu, ale ono se mi to směje do očí. Píchnul jsem ho do toho jeho ztuhlého srdce a opravdu, přestal se smát a vydechl naposledy.
A co upír nechtěl? Horda upírů mě viděla zabíjet jednoho z nich a bylo po plížení. "Nastal čas se ván postavit, zrůdy!" "Ne, dělám si prdel(směje se)" Já vás jednoduše zapálím, ale neuvědomil jsem si, že na tomhle místě nic nehoří, tak jak by mělo. Začal jsem střílet, postupně padaly, sice je to nezabije, ale snad je to zpomalí, než jim probodnu srdce. Padají jako hrušky, jedna rána sem a druhá rána tam... Všichni leží, ale jak vidím vzbudilo to jejich pána a já prostě už nemůžu dál bojovat... "Co mám dělat? Podřídit se jim a stát se jedním z nich? Ani náhodou! Takový život si nepředstavuji!"
Snad mě nechytnou....když poběžím zpět k těm vratům, kterými jsem přišel. Ale co ten vlkodlak, vrtalo mi v hlavě. Lepší být sežrán vlkodlakem, než stát se upírem. Utíkám vztříc osudu....
Dostal jsem až k vratům, ale..... Jeden šmejd mě stihl kousnout, ihned jsem mu jednu natáhnul, tak, že padl k zemi. Otevírám vrata....
Už jsem za vraty. Nikde nic..divné. Ani nic nejde slyšet, teda kromě řevu upírského šmejdstva.
Je tu! A není sám... to nevypadá dobře. Navíc teď si upířstvo otevřelo vrata a řítí se ke mě. Vlkodlaci, ale zbystřily a nedívali se tentokrát na mě, ale na upíry. Začali výt.... Horda upírů se začala bát, když se proti nim rozeběhli vlkodlaci, to bylo velice podivné.
Přestal jsem vnímat jejich spory rozeběhl se k té křižovatce a běžel doprava, protentokrát. "Tudy jsem měl jít i předtím, a nebyl bych pokousanej upírem, doprdele s nima." Byl tam žebřík, sic dlouhej, ale na jeho vrchním konci byl poklop, kterým jsem vylezl.
Začínalo ráno. Já rychle a stále nepřestával běžet, tentokrát ne do kanálů, ale konečně domů.
Vychází slunce.....
Začíná mě pálit celé tělo.....

Jestli se vám tento díl líbí, zanechte komentář.
Pokud se vám nějak nezdá nebo se vám nelíbí, napište mi sem.

Co byste chtěli?
Hlavního hrdinu, jako upíra nebo obyč člověka?

Upravil/a Diego dne 12.08.2013 23:26

Přidal Diego dne 15.11.2012 22:23

Kapitola 8 - Jedinná možná léčba

Blížím se mému domku a hodně spěchám, jelikož cítím, jak mi celé tělo snad hoří. Když jsem vešel do domu, tak mí přátelé spali, což se hodilo. Podíval jsem se do zrcadla, nechtěl jsem věřit svým očím, bledá pleť, mám už i malé špičáky… a chuť sát krev.
Musel jsem pryč z toho domu, jen pro jistotu, abych jim neublížil. Vzal jsem si sebou dlouhý kabát a roušku přes pusu, abych se co nejvíce ochránil před sluncem a nevzbuzoval v lidech podezření. Jinak by mě mohli zabít, ani bych moc neodporoval, protože jsem už tak zesláblý, že to nejde ani popsat.
Musel jsem se jít někým nasytit, jenže jsem nevěděl kam. Jediné co mě napadlo, bylo, zajít zpět do podzemí, k těm nemocným lidem. Sebral jsem poslední zbytky sil a hledal poklop od kanálu. Lidé, kteří mě spatřili, ihned odvrátily zrak a zrychlily krok, aby se mi vyhnuly. Na každého člověka, kterého jsem potkal, jsem měl ohromnou chuť vysát. Ale to se nesmělo stát, ne na veřejnosti, lidé by se na mne vrhly a já bych byl mrtev. Navíc, oni sami možná nevědí, že pod jejich nohama, se v podzemí nachází hordy krvelačných bestií. „Bude lepší, když zůstanou v nevědomosti…“ řekl jsem si v duchu. Potlačil jsem v sobě touhu sát okolní lidi a pokračoval v hledání poklopu. Najednou jsem spatřil otvor v chodníku, poklop byl položený pár metrů vedle toho otvoru. Několik lidí stálo nad otvorem kanalizace a řvali na někoho, něco v tom smyslu, jako ať už odtamtud vyleze. Napadlo mě, že jestli tam někdo vlezl, tak bude snadná kořist, bez svědků a hlavně v tichosti. Přistoupil jsem k stojícím lidem, jakmile se na mě podívali, udělali pár kroků vzad. Na nic jsem nečekal a začal lézt dolů, tam, kam jsem už nikdy nechtěl jít. Když jsem konečně slezl dolů, zaslechl jsem tiché volání „pomóc!“. Vydal jsem se tedy za tím hlasem. Síly už mi pomalu docházely, a proto jsem se jednou rukou opíral o špinavou kanalizační zeď. Volání už bylo čím dál blíže a já se ač nerad, tiše radoval.
Konečně, našel jsem volajícího o pomoc, byl po pás ve vodě. „Pomoc, takhle šťastný jsem nikdy nebyl. Asi mám zlomenou nohu, strašně to bolí, vytáhni mě. Prosím, mám doma dcerku.“ prosil o pomoc muž. Byl na pokraji sil, nemohl nijak vylézt, ani utéct… „Pomohu ti…“ řekl jsem tiše. Naklonil jsem se a natáhl ruce a chytil jej. Jakmile jsem mu chytl pevně jeho ruce, škubl sebou. V tom momentě nebylo už na co čekat, zakousl jsem se do jeho krku a sál krev. Řval bolestí na celé podzemí, pomalu umíral. Po chvíli byl mrtev, utřel jsem se do jeho šatů a ještě pro jistotu mu ponořil hlavu do vody. Ikdyž jsem někomu vysál krev, stále to nebylo on, necítil jsem se pořád dobře. Proto jsem vyrazil pryč od místa činu a vydal se dlouhou chodbou k nemocným lidem.
Když jsem kráčel podzemím, napadaly mě myšlenky, jaké doposud ne. Třeba by to bylo lepší skončit a dál lidem neubližovat nebo zůstat upírem a bloumat tmou a pomaloučku je zabíjet a sát…. Po delší době jsem zaslechl nějaký jiný zvuk, už to nebyl jen zvuk padajících kapek na zem, ale i mě dobře známý kvikot a řev lidí. Ihned jsem zrychlil krok a vyrazil co nejrychleji k nim. Jakmile jsem dorazil, došlo mi, že jen těžko tady mohu nějakého člověka jenom tak vysát, už jen kvůli těm nemocem. Jenže mě napadla zajímavá věc a to pomstít se tomu, který se mi smál, když jsem sem šel prvně. Přišel jsem opět k velkým ocelovým dveřím, před nimiž stál ten samý chlap, jako posledně.
„Ale copak? Pán si něco zapomněl? Ha ha ha…“ smál se chlápek u dveří. „Vlastně ano dobrý muži, mám to kousek za těmito dveřmi, jen si to vezmu a hned budu zpátky.“ Snažil jsem se ho přelstít, aby si ničeho nevšiml.
„Žádný takový, vejdeš a tímto haslo! Zpátky tě už nepustím, jasný?!“ pohrozil mi. „Nuže dobrá, já se ven nějak dostanu a teď už otevři ty dveře.“ Řekl jsem, načež začal odemykat dveře….
Hned potom co je otevřel, jsem vstoupil, ale ihned jsem ho chytl za ruku a táhl ho k sobě, na druhou stranu místnosti. Držel se pořádně a řval, jak pominutý, ale já měl větší sílu, možná i tím nakažením od upíra. Jakmile jsem ho vtáhl k sobě, povalil jsem ho na zem, vrazil jsem mu ránu pěstí do obličeje, aby se tolik necukal. Potom jsem se vrhl na jeho krk, abych se konečně pořádně nasytil a utišil svůj hlad. Sál jsem co to šlo, ale cosi najednou nad námi zavrčelo. Přestal jsem vysávat jeho krev a podíval se nad sebe. Ihned jsem pochopil co to je, byl to vlkodlak, ale než jsem stačil cokoliv udělat, máchl po mě tlapou, až mě tím odhodil na zem. Vrhl se na mě a já najednou ucítil, jak do mě něco proniká. Zakousl se do mě, bušil jsem do toho vlkodlaka, co mi síly stačily, ale jemu to neubližovalo ani trochu. Rukou jsem v sáhl po noži u opasku a vrazil mu jej do krku. Zařval bolestí a konečně mě pustil. Využil jsem příležitosti a snažil se rychle doplazit k těm dveřím, které naštěstí nebyly zavřené, jelikož tam měla má oběť nohu. Otočil jsem se a viděl ho za sebou, sáhl jsem do opasku pro další nůž a dal si ho ruky. Otevřel jsem dveře, opřel se o ně jednou rukou a vstal na nohy. Ohlídl jsem se ještě za mnou a vlkodlak už po mě šel znovu. Hodil jsem nůž do jeho těla a ihned zavřel dveře. Zatáhl jsem všechny páky, abych zamknul, a pak padl na kolena. To vlkodlačí řvaní bylo slyšet i přes tlusté dveře, ale já se cítil, jako kdybych umíral. Všechno se kolem mě točilo, nebyl jsem schopen pohybu, natož vstát, pomalu jsem usínal…

Budu rád za komenty.

Upravil/a Diego dne 11.06.2013 21:25

Přidal Diego dne 21.11.2012 21:00

#11

Kapitola 9 - Stín nad Londýnem

"Co se děje?!" Probral jsem se doma, ve své posteli. Že by to byl všechno jen špatný sen? Všechno ne, kousanec od upíra mám, ba i dokonce od vlkodlaka. Nevím co si o tom teď myslet, jsem vyléčen? Nebo ne? Zatracená nevědomost.
Uvidíme za úplňku, co se mnou bude.

Jestli tedy nějaký ještě bude....
Protože tma hodinu po poledni, ta se mi nezdála. Vyšel jsem ven z domu do věže a porozhlídl se. Všude svítila světla, ba ani měsíc nesvítil nad Londýnem, okolí města také nebylo osvětleno, jen v dáli bylo vidět nějaké světlo, které připomínalo sluneční zář. Je to jako ze špatného vtipu....
Musím vyjít do ulic a prozkoumat situaci okolo záhadného zatmění. Beru si sebou všechno co bych mohl v nebezpečí potřebovat, dýky, šavli, revolver, klobouk, dlouhý kabát, krunýř......a smějící se masku.

Jen co jsem se dostal blíže náměstí, již byl slyšet bolestný křik a zdrcující řev..... "Bolí mě u srdce, když to slyším, doprdele, co se děje!"
V dáli vidím jak parta chuligánů obtěžuje mladou ženu. Šel jsem k nim a zařval na ně "Co to ku*va děláte!? Ihned ji pusťte!"

"Ha, ha, ha a co s tím jako hodláš udělat? Polechtáš nás tou šavličkou? Hoši na něj!" a vytáhly revolvery.

Začali do mě střílet....naštěstí do břicha.... "Sakra, jakto že neumírá!?"

"Skončili jste? Tak teď já" Ihned jsem tasil dýky a hodil je po dvou z nich, padli. "Teď okusíte polechtání od mé šavličky"
Tanec se smrtí začal, padali jako mouchy, snažily se nabíjet své zbraně....ale nestihly to...ani jeden.
Nechal jsem je ležet, a jen jsem si otřel šavli od krve do pláště a posbíral své dýky.
Pomohl jsem vstát té ženě a zeptal se jetli není zraněná. "Nejseem zraněná, jen zděšená, co to bylo? a kdo jsi?"
Nic jsem neodpověděl a dal jí revolver do ruky a řekl "příště se máš jak ubránit".
Jak jsem viděl, město zachvátil chaos, lidé se zabíjeli navzájem, všude byl křik a výstřely, práskající tmou. "Tady nic nezjistím..." řekl jsem si a vydal se k tunelu.

K tomu tunelu, který Samael využíval ke svému tajnému projektu. Ale, když jsem přišel na místo, jako by tam nikdy nebyl. Jediná stopa po něm, byla dlouhá rýha v zemi. Kolem, ale stále procházelo pár vojáků. Jednoho jsem překvapil zezadu a zacpal mu ústa. Zeptal jsem se ho kam ten zpropadený tunel zmizel.

"Mluv! Nebo tě na místě zastřelím!"

"Zkus to, a půjde po tobě celá armáda, protože to uslyší" řekl voják

"Podívej se na mé tělo, myslíš, že se bojím pár vojáčků?!"

Chlapík znejistěl, protože viděl mé rány na břiše a jistě pochopil, že jsou to střelné rány. "Tak už mluv!"

"On to otevřel...nezabíjej mě prosím..."
"Co otevřel, a kdo?! Samael?"

" Otevřel zdroj energie...zzze slunce....nezabíjej mě prosím...mám rodinu...."

"Tu já měl také...."

Věděl jsem že se od něj už nic nedozvím, byl tak nervózní a bál se jako dítě. Proto dostal co si zasloužil. Tichou a rychlou smrt.... Sice jen plnil příkazy, ale taky na tom nese vinu.

Záhada...

Podivné na jeho těle bylo to, že jeho ruka, teda spíš prst na té ruce ukazoval, směrem na druhou stranu města.

Další podivnost...

Na jeho kůži jsem viděl náznak jakéhosi tetování, odhrnul jsem rukáv a byla to nejspíš jeho přezdívka, která zněla "Strašpytel".

Uvědomil jsem si, že jsem ho nevyděsil já, ale Samael a nejspíš proto, mu ze strachu sloužil. Teď konečně našel klid.

Tento díl snad něco osvětlí a něco zase započne.
Tentokrát se snad bude líbit.
Za ten předchozí se omlovám.

Pokud se Vám něco nelíbí nebo líbí, napište mi to.

Nerevar si tu bitku jistě vybaví z V.
Ikdyž jsem ji nenapsal tak dobře, jak by měla vypadat.

Upravil/a Diego dne 26.11.2012 20:45

Přidal Diego dne 26.11.2012 20:17

#19

Kapitola 10 - Hrátky

Po chvíli přemýšlení, jsem nabral směr tam, kam ukazoval zesnulý.
Bez větších potíží jsem přešel náměstí, i "chudé uličky". Když už jsem byl na druhé straně města, naskytl se mi v dáli pohled na ten stroj, tedy spíš jen nástroj, jak jsem pochopil. Bylo to něco jako velké kolo na tyči s kloubem uprostřed, nejspíš kvůli naklánění. Bylo namířeno na slunce, čímž zakrývalo sluneční svit na Londýn a přilehlé okolí. Ale nechápal jsem důvod, proč zakrýt něco tak krásného, jako slunce.
Po chvíli dívání se na tu ohavnost, mě něco velmi ohlušilo a přitom se objevil velký záblesk. Padl jsem na kolena, s rukama na uších, bolely jako kdyby mi někdo do nich strkal střepy, navíc z toho záblesku mě štípaly oči, že jsem viděl úplně rozmazaně. Na kolena nepadám často, a ač nerad, teď to nebylo v mých silách vydržet.
V mém rozmazaném vidění, jsem viděl několik postav, jak se blíží ke mně. Nevím kolik jich přesně bylo, jelikož to nešlo rozpoznat. Byl jsem stále na kolenou, s rukama na uších a ti lidé mě popadli za paže a zvedli. Táhli mě blíže tomu hluku, nic horšího jsem neslyšel.
Další záblesk, tentokrát ještě větší než ten předtím. Naštěstí jsem měl oči směrem k zemi a nedíval se před sebe, takže se to nezhoršilo. Ba naopak, začalo se to zlepšovat. Rozeznal jsem už i postavy a viděl, proč jim to nic nedělá. Měli na uších jakési "klapky" a na očích nějaké divné brýle. Přes celé tělo měli tmavé hábity.
Když zastavily, myslel jsem, že je konec cesty, ale to mi asi jenom tak připadalo. Stále jsem neměl sluch a nic nenapovídalo, že se má hned tak vrátit. Svázali a hodily mě na nějaký železný vozík, a poslali mě s ním a ještě s jedním vojákem po kolejích, kamsi do tunelu.
Cesta byla po stropech osvětlena, hluk byl pořád a neustále slyšet, ikdyž čím jsme jeli dál, tak to bylo lepší, ale stále ne tak jak bych si představoval. Každou chvíli jsme míjeli různé odbočky, které vedli kdoví kam. Do některých se mi podařilo na okamžik nahlédnout, a byli tam lidé s krumpáčema. Více nebylo možné vidět.
Tunel je snad nekonečný, vede čím dál hlouběji, připadá mi to jako nekonečná cesta a kdoví kam se dostanu a kde skončím.

(*apple*)

Upravil/a Diego dne 12.08.2013 23:23