#6
část dvanáctá: Cesta hlasu
Fark
„Takže VY jste údajně onen „drakorozený“, nemám pravdu?“ Zamračil se na nás důstojník císařské legie, když jsme spolu s Adramem oděni v uniformách, které nám darovaly Bouřné hávy, dorazili ke vstupu na Vyšný Hrotgar. Klimmek nelhal, vesnice byla legionářů plná, daleko převyšovali zdejší obyvatele. Praskala ve šveh. Aby se někdo dostal skrze tohle, musel by s sebou mít armádu.
„Ano, jsem. Tohle je můj osobní strážce, generál Tulius mi ho přidělil. Naše skupina byla po cestě napadena skupinou rebelů a zůstali jsme jenom my dva. Vypadá to, že vaše zabezpečení není tak dobré, jak se dělá. Necháte nás projít?“ Adram byl opravdu dobrý herec, císařské vojáky napodobil dokonce i tou jejich arogancí. Já neříkal raději nic, jelikož císařští byli v téhle oblasti sakra opatrní. Nespouštěli nás z očí, třebaže jsme měli patřit mezi ně.
Legionáři u vchodu se zašklebili. Chvíli si vyměňovali pohledy, až k Adramovi nakráčel jeden obrovitý důstojník, rozpřáhl paže a řekl: „Jestli jsi Drakorozený, tak to tedy dokaž!!!“ Breton se na mne s váháním podíval, ale já jen přikývl. „Jen do toho…“
„FUS RO!!!“ Horu svalů srazila tlaková vlna na zem. Těžké brnění zařinčelo o zem a redguard jen ztěžka oddychoval.
„M…můžete projít…“ Pronesl důstojník, když ho dva jeho nordští podřízení zvedali ze země.
Když jsme byli už dobrých dvě stě schodů od vchodu, Adram promluvil:
„Ještě že jsem ukecal Alexe, aby mi předal část svých vědomostí. Nevím, co bychom jinak dělali.“
„Co bychom dělali? Modlili se k Talosovi, aby náš odchod byl rychlý.“
Alex
„Bohužel… S tímhle jedem jsem se ještě nesetkala mladíku… Nevím, jak tvou otravu vyléčit. Avšak, udělals dobře, že piješ ty lektvary. Pozastavuje to účinky jedu, tudíž ti to dá čas. Podle toho co jsem zjisila, tak by tě v případě, že by příznaky otravy proběhly naplno, nečekal zrovna příjemný osud…“ Bretonka mi ránu vyčistila a ovázala.
„Podle všeho tento jed nedokáže vyléčit žádný alchymista klasických škol magie… Avšak… Mohl bys to zkusit v orkských pevnostech. Tenhle jed se mi zdá být divošské povahy… Jakoby šamanský. Orkové budou moudřejší…“
Strávil jsem v Jitřence noc a ráno před svítáním vyrazil. Jarl mi sice „tuze děkoval za záchranu města“ a nabízel zemanský titul, jenže takové kraviny jsou to poslední, co potřebuji, když mi pomalu tiká čas… Bojím se, že ty lektvary nebudou zabírat věčně.
Bretonka mne navigovala k nejbližší orkské pevnosti. Chtěl jsem tam letět v dračí podobě, ale cítil jsem se na to moc slabý. Budu rád, když zvládnu kouzlit… Čeká mne pěkně dlouhá cesta…
Asi po hodině chůze jsem upadl. Plácl jsem sebou na nos do sněhu. Po zakletí jsem se otočil na záda a chystal se zvednout, když tu jsem spatřil něčí ruku v rukavici. Ten někdo mi pomáhal vstát.
Mlčky jsem pomoc přijal a postavil se na nohy. „Děkuji…“ Chytil jsem se za ránu, zase začala bolet. Osoba mi dala ruku na rameno.
„Dobrá práce s tím drakem v Jitřence. Sledovala jsem to z povzdálí…“ Pootočil jsem hlavu. Ona… Opět ty její nádherné oči. Poslední, koho bych tu čekal, ale ten, v koho jsem nejvíce doufal, že potkám zase… Laura…
Už na sobě neměla ty společenské šaty. Dívka s vlasy jako liščí srst byla oděna do lehké zbroje. Na zádech se jí houpala katana. Rozhlédl jsem se, ale hled mne uklidnila: „Jsem tu sama, neboj…“
Uvědomil jsem si, že se asi tvářím jako idiot, zpočátku jsem se neovládl a stále se díval do těch jejích nádherných očí. Odělal jsem krok vzad a zakymácel se. Natáhla ke mně ruku.
„Co po mě chceš?! Jestli máš za úkol mne zabít, můžeš být klidná. To svinstvo v mé krvi mne dělá pořád slabším a slabším…“ Dívka na mne překvapeně zírala.
„Nejsem tvůj nepřítel… Alexi.“ Přistoupila ke mně. „Po zážitku ze Samoty a podle toho, co říkal generál Tulius, jsem tě měla dlouho za obyčejného grázla… I když… Poměrně šarmantního grázla. Avšak, čím více jsme sledovali vaše stopy, tím více jsem začínala o Tuliových slovech pochybovat. Od lidí z Vořanova jsem se doslechla, žes zachránil mladou Imperiálku a staral se o ni, třebaže ti tví druhové ještě před chvílí chtěli useknout hlavu. A teď jsi zachránil Jitřenku před zničením. Třebaže k tomu městu nemáš žádné závazky. Tohle by grázl neudělal.“
„Bojuji jen o vlastní přežití…“ Vyplivl jsem krev do sněhu.
„Jsem něco daleko horšího, než si mohla v těch nejdivočejších představách jen snít…“ Podívala se na mne.
„Jsi syn požírače světů. Syn pána Alduina… Jeden z těch, kteří přežili to, jak tě tvůj otec zachránil před čepelí našeho drakorozeného mi o tom vyprávěl. Avšak, děláš přesný opak než to, co tvůj otec… Proč?“
„Otce si člověk nevybírá. Avšak, nestydím se za něj… Není z osudu požírače světů nadšen… Nedělá to rád. Ale musí… Mne naštěstí břemeno předem daného osudu netíží…“ Odzátkoval jsem téměř dopitou láhev lektvaru a napil se.
„Všichni máme svůj osud. Stejně jako tvůj přítel, druhý drakorozený. Ten Breton…“ Před spolknutím tekutiny jsem strnul, ale ona se jen pousmála. „Bývali jsme Tamrielská tajná policie. Získávání informací je pro nás hračka.“
„Co po mě chceš… Lauro?“ Zavřel jsem oči.
„Správně bych tě měla na místě zavít, jakožto drakobijec. Avšak… Teď už na tom nezáleží…“ Dívce zmizel úsměv a podívala se do dáli.
„Byla to past. Celé to povolání čepelí. Thalmor donutil, Tulia, aby nás vylákal a my se ukázali. Po delší době naše skupina dostala šanci opět sloužit Říši… Bránit císařský stolec. Byli jsme tak bláhoví, že jsme souhlasili. Léta vyčkávání značně otupí opatrnost. Thalmorští nás dostali. Zrovna když jsem se vracela z průzkumu, viděla jsem, jak mé druhy zajímají a odvádí někam pryč. Sledovala jsem je…“
„Chceš… Abych ti pomohl je osvobodit? Nemám nic proti ale…“ Dívka zavrtěla hlavou.
„Už není koho zachraňovat, Alexi. Viděla jsem to vše na vlastní oči… Ty povídačky že Thalmorové uctívají daedry jsou pravdivé…. Pokud tedy to, co jsem spatřila, byla daedra. Ti elfové mé druhy přivedli do nějaké jeskyně… A tam je obětovali v nějakém krvavém rituálu. Spoutaní museli klečet v řadě, zatímco Thalmorové vyvolali jakéhosi… Muže v černomodrém plášti. Chvilku mluvil cosi o ukončení nesprávností v tomhle světě… O novém řádu. A že potřebuje k tomu jejich sílu… Že se stanou základními kameny nového světa… Pak je jednoho za druhým chytal za hlavu a… VYSÁL z nich život. Doslova. Zbyly z nich jen kosti… Chtěla jsem zasáhnout, ale… Byla jsem ta vyděšená. Jako malá holka… Mohla jsem jim pomoct…“ Lauře se začaly lesknout oči. Položil jsem jí ruku na rameno.
„Nikdy nemůžeš zachránit všechny… Jedna věc je obětovat se pro lepší dobro. Zmařit svůj život spolu se šancí na pomstu pro tvé druhy… To je věc druhá. Neporazila bys je…“ Najednou jsem se zarazil.
„Neměl… Neměl náhodou ten muž půlku obličeje jako člověk a půlku jako démon?!“ Dívka na mne pohlédla.
„Ano… Měl. A říkali mu „Princi“.“ Pohlédl jsem do země.
Tak nakonec to nebyl jen sen…
„Oba dva máme co dočinění s tím „Princem“. Ať je to kdo je, nemám z něj dobrý pocit. Thalmorové něco chystají. A nebude to pěkně. I přes všechny odlišnosti máme jednu věc společnou. Ani jeden se nemáme kam vrátit. Oba dva jsme pronásledováni. Otec se o téhle hrozbě musí dozvědět!!! Jakkoliv se to může zdát absurdní, tak v tuhle chvíli není zdaleka tak velkou hrozbou! Musíme ho zastavit… Avšak… Pokud stojíš o mou pomoc, musíme nejdříve vyřídit jednu závažnou věc…“
Dívka přikývla.
„Jdu do toho s tebou…“
Fark
„Vítej dovakhine. Léta jsme se připravovali na tvůj příchod. První zkoušku jsi splnil… Dorazil jsi jako první.“ Promluvil jeden z Šedovousých. Jeho tři druhové nás jen mlčky sledovali.
Klášter byl chladné a ponurné místo. Těžko bych si představil zde trávit týden, natožpak roky. Celá desetiletí. I přes příšernou zimu se nikdo ze starců neklepal.
Adram předstoupil před mnichy.
„Jsem zde, abych naplnil svůj osud. Když byl tenhle úděl svěřen mě, nebudu se mu bránit.“ Stařec přikývl. „Určitě máš mnoho otázek. Na všechny ti odpovím, až bude čas. Tvůj výcvik brzy začne. Musíme tě připravit na tvou bitvu s Alduinem. Třebaže bylo mocným Akathoshem sesláno tentokrát více drakorozených, jen jediný z nich se smí utkat s požíračem světů…“
Mnich poté obrátil pozornost na mne.
„Co se týče tebe, chlapče, jsme ti tuze zavázáni, že jsi dovedl drakorozeného, aby následoval cestu hlasu. Avšak, v chrámu kromě nás a dovakhina nesmí nikdo dlouhodobě pobývat. Děkujeme ti, avšak, teď se musíš vrátit.“
„Oh, jen to ne, hrozně toužím po tom spát na tvrdých kamenných postelích, učit se ten podivně znějící jazyk, klepat se tu celá desetiletí zimou a po celou dobu nepromluvit s živou duší a těšit se společnosti atraktivních starších mužů, kteří neřeknou ani slovo a jíst velmi kvalitní pokrmy od Klimmeka.“ Zazubil jsem se. Jeden z šedovousých se zahuhňal, ale tlumil to. „Zahihňání“ totiž způsobilo, že se chrám trochu zatřásl. Radši nebudu pátrat proč.
Jediný mluvící dědula se taktéž pousmál. „Asi se ti nechce kráčet ty schody dolů. Dám ti tohle…“ Podal mi jakýsi prsten.
„Může tě odsud teleportovat pryč. A naopak. Můžeš tu a tam drakorozeného navštívit, avšak, rád bych, abys mu dal čas na přípravu. Snad mi rozumíš.“
Přikývl jsem a navlékl si prsten. Řekl jsem kouzlo, které mi poradil stařík a obklopil mne portál. Během chvíle jsem se teleportoval na míle daleko. Stál jsem někde v Bílém Průsmyku. Čas jít domů…
S pocitem dobře vykonané práce jsem se vydal směrem k orkské pevnosti pro překované zbraně. Avšak, z ničeho nic zpoza velkého šutru u cesty vyskočil… Cicero?
„Co tady děláš šášulo, nemáš náhodou udržovat ostatky Matky noci?“ Pozvedl jsem obočí. Šašek s ovázaným břichem však zavrtěl hlavou.
„Cicero tě přišel varovat Farku. Ve svatyni se stalo něco moc, moc zlého. Ostatky temné paní jsou v bezpečí, avšak tvá žena je v nebezpečí!! Jestli nic neuděláme, padne do zajetí císařovy stráže!!!“
#15
část třináctá: Lék
Alex
„Jsi si jistý, že právě sem chceš jít?“ Zeptala se mne nervózně Laura.
„Můžeš tu na mne počkat. Avšak, pro mne jiná cesta není. Jestli někdo bude vědět, jak mi pomoct, bude to otec.“ Opřený o strom jsem sledoval mohylu neznámého draka. Podle toho, co říkala Laura, Alduin navštěvuje v určitém systému hroby dávno padlých draků, aby je oživil. Zatímco první dny, které jsem ve Skyrimu trávil, jsem se, ač nevědomky, s otcem setkával velice často, teď se najednou dlouho neukazoval. Dnes ho snad opět spatřím.
„Nemám strach.“ Zamračila se. „Řekla jsem, že ti pomůžu. Musíme zastavit ten přízrak, démona… Nebo co je to vlastně zač, ta bytost, jenž, připravila o život mé bratry a sestry ve zbrani. Je to nejspíš právě ten, kdo Thalmoru propůjčuje takovou sílu! Právě on možná může za to, že Velká válka dopadla tak, jak dopadla… Ale bohužel, jestli ho porazíme, další na řadě je tvůj otec. Je mi líto…“
Zavrtěl jsem hlavou a dál sledoval mohylu. S blížícím se večerem se pomaličku ztrácela v mlze.
„Nemám ti to za zlé, Lauro. Musíš bránit svět, ze kterého si vzešla. I já jsem jeho součástí, když zde žiji. Pochybuji, že by otec měl na vybranou, zda mne zničí i s tímto světem, nebo mne jako jediného ušetří. Všechno nebo nic. Musím bojovat o vlastní přežití. Avšak, netoužím dvakrát po tom, abych bojoval proti vlastnímu otci. Snad mi rozumíš…“
Dívka sklopila oči. Ve stejnou chvíli se k hrobu draka přiblížily tři postavy. Dvě měly na sobě černý hábit a jeden byl v uniformě legáta. Drakorozený blb se dvěma Thalmory v patách.
„Pozor, někdo tu je s námi…“ Oba dva jsme poklekli do trávy a sledovali, co se bude dít. Díky dračím smyslům jsem slyšel lépe než Laura, co si ti tři povídají, takže jsem jí to mohl hned tlumočit.
„Tady to je. Stačí už jen sečkat, až se Princ objeví. Jsou i jiné cesty, jak zesílit. Rychlejší cesty.“ Řekla první elfka směrem k redguardovi.
„To doufám!!! Kvůli těm pitomcům v Ivanově Dvoře se už do kláštera na Vyšném Hrotgaru nedostanu. Pokud nechci skončit uřvaný k smrti Šedovousými. Je vám jasné, že s vámi spolupracuji jen proto, že mi nic jiného nezbývá?!“
„Zatímco my jsme tvou přítomností přímo nadšeni…“ Zachroptěl druhý, nejspíš o něco starší elf.
„Druhý drakorozený sílí každým dnem. Podle našich špehů se velice rychle učí další a další slova a je jen otázkou času, kdy se utká s Alduinem. Tato čest však má patřit mě!“
„Pokud budeš dělat co ti řeneme, tak ti ta čest patřit bude. Zůstaň tady, vyvoláme pána…“ Elfové provedli nějaké zaklínadlo, po kterém se zjevila brána, ne nepodobná těm do Oblivionu, jak je popisovali v knihách.
„Nic podobného jsem ještě nikdy neviděla…“ Zírala s úžasem Laura.
Byli jsme svědky toho, jak z brány vyšla ona osoba, kterou jsem viděl ve snu.
Vedla s redguarem dlouhý rozhovor. Prý je potřeba vyrovnat síly, když má druhý drakorozený na své straně Šedovousé a snad i potomka samotného Alduina. Že prý právě onen redguard se má stát Princovým šampionem. Zatímco první drakorozený nevyřeší nijak problémy tohohle světa, v toho druhého vkládá velké naděje. Nestačí jen zničit Alduina. Je prý potřeba radikální změny. Nového řádu, který jednou pro vždy nastolí pořádek v tomhle světě. Z toho chlapa mi naskakovala husí kůže.
„…nyní poklekni dovakhine… A přijmi můj dar…“ Princ do redguarda vyslal rudou záři. Drakorozeného obklopily rudé blesky. Mám zasáhnout? Není tohle nějaký zlomový okamžit? Něco co musím zastavit? Nebo tím že se ukážu jen promarním svůj život?
Když Princův rituál skončil, Dovakhin byl změněm k nepoznání. Stále to byl redguard, ale oči mu rudě zářily. Jako zbraň obdržel nějaký bič z ostrého řetězu. Zbroj najednou vypadala, jako kdyby byla ukována samotným peklem.
„Avšak… Můj dar nebude zadarmo…“
„Čeho si žádáš?“
„Oběti. Mí dva služebníci splnili svůj úkol. Pošli je tedy na věčnost, aby mi sloužili po smrti v mé říši…“ Thalmorové se polekali a tasili zbraně. Začali se ptát, co to má znamenat, ale už bylo pozdě.
Redguard švihl bičem a omotal s ním mladou elfku. Ta chtěla seslat kouzlo, ale elf jen trhl rukou zpět a řetězy ji ROZŘEZALY na kusy. Prostě se roztočila jako natáhnutá káča, zatímco z ní na všechny strany létaky kusy masa a krev. Na zem dopadlo pouze zohavené tozro.
„Áno… TOHLE je můj šampion. Zkrop jejich krví tuhle zem…“
Druhý Thalmor se na drakrozeného rozběhl s mečem, avšak redguard mu meč vytrhl pomocí biče a švihl druhou rukou, aby mu následně z kovového nátepníku vyjela čepel.
Zatímci si Thalmor stíral krev z rozřízlé tváře, redguard si ho omotal bičem, přitáhl a probodl. Následně ho ještě vyzvedl jednou rukou do vzduchu a v posledních okamžicích elfova života sledoval jeho utrpení.
„Cítím… Moc… Sílu… Děkuji za tento dar můj pane pane… Alduin nebude mít šanci…“
„Neříkej dvakrát.“
Oblohou zaznělo dračí zavřeštění. Já i Laura jsme sebou trhli, když se rozestoupila oblaka a otec přistál před Princem a drakorozeným.
„Drakorozený, který se se mnou utká v Sovngardu byl již zvolen! Tudíž nemám jediný důvod tě ponechávat naživu. Zvláště, když ses přidal na cestu temna…“ Vycenil zuby.
„Mlč Alduine, požírači světů!!!“ Vyhrkl Princ a natáhl k němu ruku. „Zlo tebou páchané je dnes opět o krok blíže konci!!! Místo dalšího oddálení konce tohoto světa budeš definitivně zničen a nastane nový řád!!!“
„Přede mnou to hrát nemusíš Hiretane. Vím, co jsi zač. A vím, že tobě nikdy nešlo o nic jiného, než o moc. Moc dobře víš, co se stane, když k souboji požírače světů a drakorozeného nedojde podle pravidel devítky. Takže kecy o nastolení míru si můžeš nechat!!! Až ztrestám zrádce vy svých řadách a pošlu na věčnost tvé přisluhovače, ještě před soubojem s drakorozeným tě pošlu tam, odkud jsi přišel!!!“
Povytáhl jsem meč. Laura se na mne podívala. „Co uděláme? Je tvůj otec dost silný?“ Váhal jsem. Musel jsem dát mimo to, co k ní cítím a soustředit se na náš úkol.
„Nemyslím si, že otec tohle zvládne sám… Já půjdu, ale je jen na tobě, zda se ke mně připojíš. Nechci, aby někdo zemřel zbytečně kvůli mně. Avšak, dokud to nebude nutné, nebudeme se otci plést pod nohy.“ Dívka přikývla.
„Dost řečí, braň se požírači světů!!!“ Zařval redguard a švihl po Alduinovi bičem. Ten však řetěz chytil do zubů a trhl hlavou, čímž drakorozeného odhodil za sebe.
„Ještě nejsi připraven, můj šampione…“ Princ se usmál.
„Ještě nenastal čas. Avšak, do té doby, připravuj se na svůj nevyhnutelný odchod Aldu…“ Čvach. Princ sklopil hlavu, aby spatřil, že ho někdo zezadu probodl katanou.
„To je za mé bratry a sestry parchante!!! Shoř v…“ Princ se začal Lauře smát.
„Bláhová smrtelnice!!! Myslíš si, že tohle párátko MĚ prince temnot může zranit? Budeš mykat za svou pošetilost!!!“ Ohnal se po ní rukou a dal jí facku, ovšem tak silnou, že Laura odletěla bokem a jen stěží se zvedala ze země. Princ si zatím vytáhl katanu z těla a hodil ji zpět dívce.
„Zkus to znova…“
Když se redguard napřahoval s bičem na otce, ve stejnou sekundu jsem v běhu byskočil a skopl ho na zem. Bojové umění, které kněžský řád mého pěstouna ovládal, se ukázalo být užitečné.
Dopadl jsem na zem, švihl nohama a v zápětí opět stál. Přišlápl jsem redguardovi ruku dřív, než stihl vytasit osten, avšak jeho silné „FUS RO DAH“ mne z něj sundalo. Pád jsem ztlumil kotoulem vzad. Zatímco jsem se chystal na další boj, koutkem oka jsem spatřil, jak se Princ chystá probodnout ležící Lauru její vlastní zbraní. Ne…
Vytrhl jsem meč z pochvy a mrštil jej po Princovi. Nezasáhl jsem ho do hrudi, jak jsem doufal, ale ostří mu uťalo obě ruce. Zatímco démon zíral, Laura vstala a naprala do něj každou rukou jeden blesk. Princ padl na záda, avšak pořád se jen smál.
„Připravil ses o zbraň, lituj toho v posledních okamžicích, které ti zbývají!!!“ Redguard točil bičem nad hlavou. Rozběhl jsem se proti němu.
Otec, mi chtěl pomoci, avšak, vrhl se na něj princem oživený drak z mohyly. Tak takhle získává na svou stranu zrádce… Oživuje je dřív než otec. Mělo mi být jasné že přesvědčit tak hrdého tvora jako je drak nebude tak lehké!
Před redguardem jsem v běhu vyskočil, otočil se ve vzduchu a vší silou mu napral otočný kop do spánku a dopadl na jedno koleno. Drakoroený padl k zemi, avšak, nevypadal, že by byl nějak vážně zraněn.
Zařval jsem, aby jej pohltily plameny, avšak jeho odpovědí byl řev zvyšující rychlost, tudíž mne obklopen plameny jako pochodeň svištící kolem mne srazil k zemi.
„To stačí, můj šampione…“ Princ, který si magií připojil ruce zpět k tělu otevřel opět onu démonickou bránu. „Nechme tento směšný boj na našem novém příteli! Ještě se uvidíme Alduine!!! Budeš zničen, spolu s tím tvým děckem!!!“ S těmi to slovy oba dva proběhli branou a zmizeli. Poslal jsem sice za nimi ledový hrot, avšak ten k nim dorazil ve vteřině, kdy brána zmizela. SAKRA!!!
Zvedal jsem se ze země, abych najednou zjistil, že otcův soupeř poznal dno svých sil a dal se na ústup. Po cestě však vzal do pařátů Lauru.
„ALEXI!!!“ Odnášel ji pryč.
„Teď jsem se opravdu nasral…“ Stiskul jsem čelisti a z posledních sil vyvolal oběma rukama co nejsilnější ledový hrot. Mám jen jeden pokus. Jen jednu šanci zachránit mou milovanou…
Vrhl jsem ledový kůl do výšky. Štěstí mi přálo tak, že jsem zasáhl drakovu hlavu. Probodlo mu to mozek a on se po vývrtce řítil k zemi. Pustil Lauru.
Rozběhl jsem se a chytil ji do náruče. Z velké výšky její dopad byl asi bolestivý, avšak rozhodně ne tak, jako kdyby dopadla na tvrdou zem. Padl jsem na kolena a pustil ji, aby přistála měkce v trávě. Poté jsem vyplivl krev a složil se na zem.
„Alexi!!!“ Dívka se v mrákotách zvedla a plazila se ke mně.
„Jed se ho zmocňuje čím dál víc děvče…“ Otec k nám natáhl hlavu. Začal se měnit do lidské podoby.
Odzátkoval jsem láhev s lektvarem a upil si. Hned mi bylo líp… Dívka mi pomohla vstát. Otec k nám v tu chvíli došel, opět v podobě dlouhovlasého šarmantního muže.
„Otče…“ Podíval jsem se na něj. Alduin mne objal.
„Díky devítce, že jsi v pořádku… Promiň, měl jsem na tebe dávat větší pozor, je tu hodně těch, kteří by tě velice rádi viděli mrtvého. Avšak jak vidím, ochraňovat až tak nepotřebuješ… Pořád tě vidím jako mého malého chlapce a neuvědomuji si, že jsi už dávno vyrostl v muže. Avšak ten jed, který z tebe cítím, ten je potřeba vyřešit, a to velmi rychle.“
Laura k nám přistoupila a chtěla něco říct, Alduin nás však vyzval, abychom se posadili kolem ohně nedalekéh opuštěného tábořiště. Poté se jí konečně nabídl prostor:
„Můžete… Můžete Alexovi pomoci? Vyléčit ho? Kněží Tamrielu mu pomoct nedovedou. Vy, jakožto vysoká bytost snad ano…. Nebo ne?“ Alduin smutně zavrtěl hlavou.
„Ten jed, který mému synovi koluje v žilách, nevyléčí žádný kněz, ani žádný bůh. Tedy, nikdo z božské devítky. Nepochází totiž od našich uctívačů. Pochází od uctívačů starých bohů. Od zapřisáhlých. Přesvědčit je ale nebude lehké. Cítí zášť, nenávist vůči všem cizincům, kteří vstoupí na pláně. Kdysi dávno byl jejich lid vyhnán ze svých domovů a zotročen. Nucen pracovat ve stříbrných dolech. Divocí Zapřísáhlí jsou odhodláni měnit Pláně v krvavou lázeň, dokud jim nebude navráceno to, co jim právem náleží…“
„Jak je mohu přesvědčit?“ Podíval jsem se na otce.
„Je tu jedna věc, za kterou by ti byli ochotni pomoci. Nedávno byla skupina Zapřísáhlých zajata. Nebyli to bojovníci, ale nebojující ženy, děti a starci. Markathští vojáci se je chystají v brzké době deportovat, aby se udřeli k smrti v dolech rodiny Stříbrokrevných. Pokud je zachráníš, určitě nebudou váhat s pomocí. Označím ti to místo na mapě…“
Laura otci podala svou mapu. Já, držící se za břicho, měl však ještě jednu věc, která mne tížila už delší dobu…
„Tati…“ Alduin, podávající mapu zpět, se na mne podíval.
„Co je synu?“
„Nezavrhuješ mne za to, že pomáhám Adramovi? Druhému drakorozenému? Za to, že pomáhám tomu, abys neuspěl? Aby tenhle svět mohl existovat dál? Nejsi zklamaný, že ti nepomáhám plnit tvé poslání?“ Otec zavřel oči a pokýval hlavou. Plápolající oheň osvětloval a hřál během studené a temné noci, která právě nastala.
„Osud požírače světů tíží pouze mne. Na tebe se nevztahuje, třebaže jsi mým synem. Tím, že žiješ v tomhle světě, jsi jeho součástí. Zanikne svět, zanikneš ty. Je tudíž logické, že v tvém zájmu je, aby tenhle svět přetrval. Nemohu tě nutit, abys vrhal Adramovi klacky pod nohy. Náš osud je, abychom se utkali v Sovngardu. A do našeho souboje nikdo nesmí zasahovat. Jen já, on a hrdinové ze Sovngardu. Musí být udržována rovnováha a dodržována pravidla, dána devítkou.“
„…pokaždé, když nadejde čas, utká se požírač světů Alduin s dovakhinem, aby se rozhodlo, zda má tento svět setrvat, či zaniknout, aby vznikl nový. Tak jest dáno devítkou.“ Zašeptala Laura úryvek z nějaké knihy.
„Přesně tak. Jednou za čas jsem povolán, abych se utkal s bohy vyvoleným drakorozeným. Buď zvítězím já, nebo on. Třebaže jsem tvůj otec Alexi a třebaže vím, že nechceš stát proti mně jakožto svému rodiči, VARUJI TĚ, ať tě ani NENAPADNE házet Adramovi klacky pod nohy, nebo jej dokonce zabít!!! Adram musí naplnit svůj osud a utkat se se mnou! Kdyby zahynul ještě předtím, byla by narušena rovnováha a celý světový řád, vše, co funovalo celé věky, to všechno by se v jednom okamžiku zhroutilo… Čas, který zbývá do počátku naší bitvy, se krátí, tudíž jej využil, abys Adrama na tento okamžik připravil. Jediné, oč tebe a tohle děvče mohu požádat je, abyste zabránili Princovi, aby narušil rovnováhu. O mne se bát nemusíte, avšak, dejte pozor na Adrama. Mohu se na vás spolehnout?“
„Udělám, co bude v mé moci tati…“ Přikývl jsem. Laura chvíli váhala, ale poté taky přikývla.,
„Pokud tenhle svět přežije, uděláme cokoliv, aby se stal lepším místem…“
Fark
„HEJ!! Je tam někde Grog?“ Zeptal jsem se strážného orka.
„Promiň, cizinče, všichni ostatní jsou zrovna na Balugově rapovém koncertu.“ Zavrtěl hlavou. Dořiti!
„A můžete nás pustit dovnitř?“ Zasténal Cicero. „Potřebujeme od něj naše vybavení!“
„Bohužel, dovnitř mohou pouze ti, kteří uzavřeli pokrevní bratrství.“ Stál si za svým ork. S Cicerem jsme se na sebe podívali.
„Hele, osobo…“ Cicero zamával mešcem. „Nešlo by to nějak zařídit? Cicero má peníze.“ Ork se na nás obořil.
„To si myslíte, že svátost orků, to, že v téhle pevnosti smíme žít pospolu tak, jak by si to přál náš daedrický pán podle našich zvyků a našich zákonů, myslíte si že za peníze koupíte právo porušit naši…“
„Cicero má u sebe ještě více peněz.“
„Dobře, domluveno…“
„…začalo to, líbáním objímáním a chlastáním medoviny,
teď se furt jen hádáme, že utrácíš mý septimy,
celý den trávíš lektvarů mícháním a šlechtěním u šamanky,
nechceš jít na lov…“
Balug a jeho kapela zrovna měli rozjetý koncert, když jsme spolu s Cicerem dorazili na místo. Kolem obrovitého orka kolem dokola stáli v kruhu jeho soukmenovci a skandovali jeho jméno, pár z mladých orčic mělo dokonce i transparenty.
„Vypadá to, že musíme počkat, až dohrajou, jinak nás tihle zelenáči rozsekají na kusy.“ Podíval jsem se na Cicera… Moment… Kde je sakra Cicero?!!
„Oooh Balug!!! Cicero miluje vaše písně!!! Cicero nedočkavě čeká na vaše nové albumí!!!“ Šašek začal skandovat spolu s orky. Dokonce jsem tam viděl poskakovat i ledového trolla, s úšklebkem od ucha k uchu.
„Cicero by klidně vyvraždil půl Tamrielu, jenom aby se dostal na váš koncert!!!“ Plácl jsem se do obličeje a snažil se odvrátit zrak. Díky Talosovi, že Maria tu není se mnou…
Když to všechno skončilo, Cicero si ještě od Baluga vyškemrával autogram, zatímco Khajit s takovou prodlouženou harfou a Agronián s bubny se podepisovali ostatním orkům.
„Oh Cicero nedočkavě čeká!!! Kdy bude vaše nové album?!“ Škemral. „Co je to vlastně to… Album? On taky maluje?“ Podíval jsem se na orka. Balug však zavrtěl hlavou.
„Ne, já našel způsob, jak svým fanouškům dopřát naši úžasnou hudbu i když zrovna u nich nemám koncert. Možná ti to bude znít divně, ale byl jsem kdysi studentem na magické univerzitě v Ledohradu. Dokud mne nevyhodili za… To je jedno. Prostě jsem vynalezl kouzlo, pomocí kterého mohou speciálně upravené kameny duší zaznamenat zvuk, čili naši hudbu. Pak na ně stačí seslat kouzlo, když zrovna potřebujete a přehraje vám ji. Kolikrát chcete!!!“ Balug se poté podepsal na jeden šutr a podal ho Cicerovi.
„Ehm… Aaaa neviděl jste tady orka… Jmenuje se Grog. Má na hlavě takový divný účes, mohawk…“
Někdo mi poklepal na rameno. Vlk je za dveřma.
„Mám ty zbraně. Brácha si s tím pohrál.“ Zazubil se. „Můžeme vyrazit? Chci vypadnout dřív, než se naši budou ptát, co jsem dělal tak dlouho v divočině.“
Se souhlasným kývnutím jsem následoval Groga ven z pevnosti a vší silou se snažil Cicera odtáhnout s sebou.