Přidal Ligos dne 29.01.2013 19:38
#11
(Přátelé, za tento díl se omlouvám. Není to přesně to, co jsem původně chtěl. Nicméně to nějak tím psaním vyplynulo a snad se to bude líbit, i přes svoji délku. )
_______________________________________________________________________________________________________
V minulé kapitole: Amonius a Karina se konečně shledají s Bartolomějem, kterému se podařilo zachránit Magnusův amulet ze zlodějských rukou. Jenže v hostinci, kde se ti tři sešli, je čeká nemilé překvapení. Inkvizitor Efram je nechá zatknout, jakožto vrahy z Balmory, a hrozí jim odvedením na Ministerstvo Pravdy...
_______________________________________________________________________________________________________
XXVIII.
Amonius se pomalu probíral. Hlava mu třeštěla a krom mžitek neviděl zhola nic. Ocitl se v naprosté tmě.
Hlavou mu proběhlo posledních pár okamžiků, ale nebyl si schopen vybavit, co přesně se stalo. V mysli se mu míhaly záblesky předchozích chvil.
Vybavil si, jak si připadal trapně, když ho ordinátoři vyvedli z pelagiadské krčmy. Hlouček místních zvědavců z uctivé vzdálenosti sledoval, co se děje. Pár z nich na něho, Bartoloměje i Karinu pokřikovalo slova urážky a opovržení, jistě jen proto, aby se zalíbili vrchnímu inkvizitorovi. Ten, tváříce se hrdě a důstojně, za doprovodu chrámových vysvěcenců jakožto jeho ochranky, nastoupil do honosných nosítek, které měli nést chrámoví otroci. Pár otroků také drželo zapálené pochodně, aby svítili na cestu.
Amonius si také vybavil Karinu, která sebou šila a pořádně se vztekala. Bylo jí to však na nic. Ordinátoři jí spoutali ruce za zády a do úst vložili roubík, aby nemohla křičet.
„To snad není nutné!“ protestoval Bartoloměj.
„Zmlkni, červe!“ okřikl ho jeden z vysvěcenců a udeřil ho jílcem meče. Poté i jemu svázali ruce.
Nevyhnul se tomu ani Amonius.
Pak si už jen vybavil, jak je obklopila skupina vysvěcenců, která je neustále popoháněla k chůzi.
Nebyl schopen si vzpomenout na celý průběh cesty. Vybavil si jen, jak se před nimi za úsvitu objevily majestátné budovy města Vivecu.
Mohutné věže, navzájem propojené soustavou mostů, se tyčily z posvátných vod vzhůru k obloze.
„Toto je Vivec,“ prohlásil hrdě jeden z vysvěcenců. „Město, kde žije bůh a požehnaní!“
Zatímco otroci odnášeli nosítka s Eframem kamsi do útrob města, ordinátoři odvedli Amonia, Karinu a Bartoloměje ke břehu, kde na ně čekala loďka.
Tady jim zavázali oči, takže pak už Amonius neviděl nic.
Šplouchání vody, vrzání dřeva a kolísavý pohyb loďky prozrazovalo, že vypluli.
Zrovna, když se chtěl Amonius zeptat, kam to plují, pocítil drsný úder do temene hlavy.
Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Probral se, hlava ho nehorázně bolela a měl pocit, že spolykal několik kamenů.
Okolo byla tma. Napadlo ho vyvolat si světlo, ale ruce měl stále spoutané za zády. Bez gest nemohl sesílat kouzla.
Začal se soustředit na zvuky a vůně. Kdesi v dáli slyšel tlumené soustavné protékání vody, připomínající zvuk vodopádu. Byla cítit vlhkost a plíseň. Nacházel se na kamenné podlaze. Vše napovídalo tomu, že je zavřený v nějaké kobce.
Snažil se uvolnit provaz, kterým měl svázaná zápěstí. Marně. Akorát si rozedřel kůži, takže ho začala pálit. Nevnímal tu bolest, musel přemýšlet, jak se osvobodit.
Myslel si, že se po chvíli v té tmě rozkouká a začne rozeznávat alespoň nějaké obrysy. Jenže tma byla stále neproniknutelná. Amonius namáhavě vstal.
Opatrně popošel. Nebyl si jistý, kde je a kam může šlápnout.
Najednou se mu zamotala hlava a musel si opět sednout. Bolest hlavy neustávala. Kdyby to bylo možné, přísahal by, že v jednom místě je tma mnohem hustší, než jinde kolem.
„Nesmysl.“ pomyslel si. Jenže v tom se na onom místě rozzářily dva plamínky, dvě plápolající tečky. Neosvětlovaly okolí. Jen se vznášely ve tmě a žhnuly rudým plamenem.
„Buď pozdraven, mladý pane.“ ozval se Amoniovi dobře známý hlas.
„Xermone!“ zvolal radostně Amonius.
Planoucí oči se plynule přibližovaly. Zastavily se kousek od Amonia. Ten se do nich vydržel dívat jen chvíli, pak chtě nechtě musel odvrátit zrak. V těch očích bylo něco víc. Něco, co v nich Amonius před tím ještě neviděl. Jako by plamen v nich byl živ jen ze samého strachu a nenávisti.
„Neboj se, Vyvolený.“ oslovil Amonia Xermon. „Přišel jsem ti pomoct.“
„Můžeš začít tím, že mě rozvážeš.“
„To nemohu. Odpusť, pane.“
„Proč?“ zeptal se Amonius rozhořčeně.
„Ta část mého já, která by ti mohla rozvázat ruce, dlí někde jinde. Nejsem tu přítomen v celé své fyzické podobě.“ vysvětloval Xermon klidným hlasem.
„Jak mi tedy pomůžeš?“
„Mohu ti poradit, Vyvolený. Od toho tu jsem.“ Rudé oči na okamžik šibalsky vzplály.
„Tak co mám teda podle tebe dělat?“ vyptával se Amonius nervózně.
„Za tebou, kousek od místa, kde ses probral, vyčnívá ze zdi uvolněný kámen. Shodou náhod jsou jeho okraje dost ostré na to, abys přeřízl pouta.“
Amonius nečekal a hned se vydal ke zdi za ním. Rukama za zády ohmatával stěnu, až skutečně narazil na vyčnívající kámen, který byl umístěn tak šikovně, že mu skvěle posloužil jako břitva. Konečně se zbavil pout a ruce měl opět volné! Ihned se pokusil vyvolat světelnou kouli, což se mu také podařilo. I když světlo nebylo tak silné, jak doufal, bylo dostačující.
Amonius se opravdu nacházel v jakési cele. Klenutý nízký strop, stěny z neopracovaného kamene, žádné okno, jen jakýsi úzký větrací otvor. Po podlaze se sem tam válela špinavá sláma.
Dveře do kobky byly z masivního dřeva, s kovaným mřížováním.
V místech, kde se měl nacházet Xermon, se ve vzduchu vznášely jen jeho plamenné oči, obklopené mlhavou tmou. Nyní Xermon vypadal více jako přízrak, než démonická postava s rohy, na jakou byl Amonius zvyklý.
„Co mám dělat teď? Asi mě nenechají jen tak odejít.“
„To opravdu ne,“ řekl Xermon, „nicméně odejít odtud je lehčí, než si myslíš.“
„A kde přesně vůbec jsem? Na Ministerstvu Pravdy?“
„Kdybys byl na Ministerstvu, sotva bych ti dokázal pomoci. Možná to nevíš, ale Ministerstvo Pravdy se nachází v útrobách malého měsíce, který se v dávných dobách řítil na Vivecovo město. Ten samozvaný bůžek Vivec ho svojí mocí zadržel těsně před dopadem a nyní se onen kámen vznáší nad městem. V jeho dutých prostorách se nyní nachází síně Ministerstva, které slouží jako vězení a mučírna pro takzvané kacíře.“
„Proč nejsem tedy tam?“ divil se Amonius.
„Nejsi tolik důležitý.“ odpověděl prostě Xermon a trochu se tím Amonia dotkl.
„Když nebudeš dostatečně rychle jednat, přijdou si pro tebe a zabijí. Netřeba tě dopravovat na Ministerstvo.“
„Tak co mám teda dělat?“ zopakoval Amonius svoji otázku.
„Slyš, Vyvolený.“ Xermonovi oči opět vzplály. „Povím ti, jak se odsud dostaneš.“
…
Tomir Valache se procházel po ochozu v Cizinecké čtvrti.
Byl to mladý, avšak světem protřelý bretonský akademik. Moc dobře věděl, že pokud je ve Vivecu, bude lepší se nikde jinde nezdržovat.
I když cizincům jako byl on, bylo již umožněno navštěvovat i ostatní městské čtvrti, nebylo to zrovna nejrozumnější.
I tady, kde měla být návštěvníkům z jiných provincií ponechána určitá volnost, cítil na každém kroku nevraživé pohledy hlídkujících ordinátorů.
Tomir se zastavil a s nadšením sledoval bohatě zdobenou fasádu věže. Náboženské symboly a obrázky, které vyzdvihovaly božskou moc lorda Viveca byly všudypřítomné. Vytáhl z kapsy kus papíru a uhel. Papír přiložil na stěnu a začal jeden plastický symbol překreslovat.
„Co to děláš?“ přerušil ho nepřívětivý hlas. Byl to jeden z vysvěcenců. Jeho zlatá maska se na Tomira mračila.
„Kreslím.“ odpověděl Bretonec klidně, aniž se otočil.
„Jak se opovažuješ vztáhnout svoje ušpiněné ruce na posvátné zdi? To je svatokrádež!“ hořekoval ordinátor naštvaně.
„Zdi jsem se ani nedotkl. Byl to ten papír, ne moje ruce.“ Tomir nepřestával obkreslovat symbol. Pokud byl nějak nervózní, nedával to najevo.
„Tak a dost! Půjdeš se mnou!“ Vysvěcenec zarachotil mečem, aby tak dal v potaz, že je připraven ho použít.
Další hlas se do toho vmísil: „Co se to tu děje?“ Byl to jeden z nižších dunmerských kněží Chrámu, což bylo velmi zvláštní. Cizineckou čtvrtí většina kněží opovrhovalo. Byla pro ně „nečistá“ a plná kacířů.
Ordinátor se postavil do pozoru. Kněz ho zaskočil, ani on tu žádného nečekal.
„Tento cizinec provádí nepřístojné věci, důstojnosti.“ začal vysvětlovat.
„Jaké věci tu provádíš, dobrý muži?“ zeptal se kněz Tomira se špatně předstíranou vlídností.
Tomir přestal překreslovat. Měl hotovo. Uhel vložil do kapsy, papír také. Hluboce se uklonil a rukou ještě naznačil výkrut. Poklona v jeho podání vypadala spíš jako taneční kreace, než projev úcty.
„Co to má znamenat?“ zeptal se kněz, který to vzal za urážku.
„To je úklon, vaše blahorodí!“ vysvětlil mu Tomir a předvedl ho ještě jednou. Tentokrát s ještě větší pompézností.
„V našem národě je zcela běžné, používat poklonu jako projev uznání.“ vysvětloval Tomir vážným tónem. „Této se říká reverence, postoj pieds-joincts a všichni mladí Bretoni se ji učí, aby tak vzdaly hold svému pánu. Například v díle Orchésographia jsou i rytiny, značící…“
„Tak dost!“ přerušil kněz jeho výklad rázně. „Tropíš si ze mě blázny?“
„Ó, to bych si nikterak nedovolil!“ zahalekal Tomir a zalomil rukama. „Pokud jsem se vás jakkoliv dotknul, prosím za prominutí, blahorodí!“
Kněz se na něho nedůvěřivě podíval. „Proč jsi překresloval ten symbol?“ zeptal se.
„Víte, vaše velebená excelentnosti, píšu knihu.“
„Jakou?“ vyzvídal kněz zostra, předstíraje, že ono oslovení neslyšel.
„O předobrých skutcích pána Viveca, jeho nezlomné božské moci a síle Tribunálu. Toť její název.“
Kněz se stále díval nedůvěřivě, ale přesto se mírně upokojil. „Budeme na tebe dohlížet!“ pozvedl varovně prst.
„Jako byste dosud dělali něco jiného.“ prohodil Tomir potichu.
Kněz se zatvářil pohrdavě a odkráčel. Vysvěcenec mu šel v patách.
Tomir Valache si oddychl. Sáhl do kapsy pro papír, na který překreslil část symbolu z vivecké zdi. „Jaká šťastná náhoda, že kopí, které držel v ruce lord Vivec má právě takový tvar!“ pomyslel si. „Skvěle se hodí, jako ilustrace do mé nové knihy s názvem ‚Kouzla a jiné prostředky pro získání ženských srdcí‘.“ Spokojeně si prohlížel podlouhlý tvar symbolu a pak papír opatrně složil a dal zpět do kapsy.
…
Amonius postupoval přesně podle Xermonových rad.
Po namáhavé práci se mu podařilo uvolnit jeden z kamenů, dost širokých na to, aby se vzniklým otvorem protáhl. Musel se plazit několik metrů těsným vlhkým tunelem, na jehož druhém konci byly mříže. Ale ani ony nebyly pro Amonia překážkou. Jednotlivé části byly staré a tak prolezlé rzí, že stačilo jen trochu síly na jejich uvolnění.
Ocitl se v jakémsi temné chodbě, kde to příšerně páchlo. Musel vyvolat další světelnou kouli, aby se zorientoval. Nebylo pochyb, nacházel se v podzemí města, kam díky síti kanalizací odtékaly všechny vivecké splašky. Vprostřed chodby pomalu protékala páchnoucí hmota, místy připomínající sliz.
Opodál se hlouček krys přetahoval o kus plesnivého masa. Nově příchozího návštěvníka si vůbec nevšímaly až do doby, dokud se k nim Amonius přiblížil.
Jedna z krys se naježila, vypískla a rozběhla se proti němu.
„Dobrá příležitost vyzkoušet, jestli jsem nezapomněl útočné kouzlo.“ pomyslel si Amonius. Nemusel se ani nijak zvlášť soustředit a krysa byla spálená na uhel. Ostatní se rychle rozutekly do všech stran. Amonius si spokojeně zamumlal pár slov a přemýšlel, co dál. Škoda, že se Xermon musel vrátit. Ve své nehmotné podobě mu byl užitečnější, než v žádné.
Postupoval podél zdi. Na zápach si už zvykl. Chodba končila v temnotě a on nevěděl, kam ho dovede.
…
Tomir Valache přemýšlel.
Konfrontace s ordinátorem a knězem mu dodala kuráž. Proč by nemohl navštívit takovou Arénu? Nebo samotnou Chrámovou čtvrť s Vivecovým palácem? Jednou už mají cizinci pohyb po městě povolený, tak proč toho nevyužít? Má na to právo a basta!
Vydal se k úpatí věže, aby si najal gondolu. Cestování pomocí loděk bylo jednou ze skvělých vymožeností tohoto velkoměsta.
Gondoliér, který měl na hlavě zvláštní kuželovitý klobouk, se na něho přátelsky podíval. „Kam to bude, sera?“ optal se.
„Chtěl bych navštívit Chrám.“ rozhodl se Tomir.
„To je chvályhodné. Bude to tři septimy.“
„Cože?! To je trochu moc, za pár minut v loďce, ne?“ rozčiloval se Tomir.
„Ale gondola je nejpohodlnější způsob cestování po městě!“ namítal dopravce. „Navíc, po vodě je to rychlé, poklidné a vyhnete se žebrákům. A žádný z chrámových vysvěcenců se vás nebude ptát, kam máte namířeno. Je to na vás, sera. Kdykoliv můžete jít po svých.“
Tomir se nechal přesvědčit. Než by došel do Chrámu po svých, už by se smrákalo. A on tu nádheru chtěl vidět ještě za světla.
A taky bylo o co stát. Už zdálky ho vítaly monumentální sochy lorda Viveca. Jedna žehnala celému městu a dívala se na vše svýma pronikavýma očima. Druhá vítězoslavně vrážela kopí do poraženého nepřítele, aby mu tak zasadila smrtelnou ránu. Zblízka vypadaly vskutku impozantně. U jedné ze soch se nyní konaly bohoslužby. Kněží a kněžky v bohatě zdobených rouchách vzývaly Viveca a přinášeli oběti, které mu pokládaly k nohám.
Špičaté pozlacené věže chrámu se leskly do všech stran a nad tím vším se volně ve vzduchu vznášela obří skála, Ministerstvo Pravdy.
Tomir Valache nijak zvlášť neuznával božství Viveca, ani zbytek Tribunálu. Ale i on na tuto scenérii musel koukat s podivem a respektem. Říkal si, jaká moc má takovou sílu, aby dokázala zadržet měsíc, který padá z oblohy?
Za samotným Chrámem se nacházel Vivecův palác. Po jeho kaskádovitých terasách ztékala voda v kamenných žlabech z vrcholu až dolů, do moře. Tam však byl normálním smrtelníkům vstup zakázán. V blízkosti boha mohli pobývat jen ti, které sám povolal.
Tomir došel až k patě mohutného schodiště, vedoucího přímo k chrámu.
Už tady mohl cítit vůni kadidel a vonných olejů, používaných při bohoslužbě. Ale počkat, něco tu nesedí. Co je to za zápach? Tomir se rozhlížel kolem sebe. Neuvědomil si, že stojí na mříži kanálu. Skrz mříž se vynořila špinavá hubená ruka, která Tomira uchopila za nohavici.
„Co to je?“ Tomir se lekl a uskočil.
„Nestůj tam tak a pomoz mi!“ zazněl zoufalý hlas z kanálu.
„Co jsi zač?“
„Vytáhni mě a uvidíš!“
Tomir chvíli váhal, ale nakonec s námahou těžkou mříž odklopil. Nikdo tam nahoře se nezajímal, co se děje pod schody. Každý se věnoval obřadu.
Tomir překvapeně koukal, jak z kanálu vylézá chlapec v potrhaném kuchařském oděvu. Byl celý špinavý a nepříjemně zapáchal.
„Co jsi zač?“ zopakoval svoji otázku.
„To je jedno.“ odpověděl chlapec. „Potřebuju se odtud dostat. Rychle!“
Naléhavý tón a zoufalý výraz se Tomirovi mírně řečeno nezdál. Začínal mít pocit, že se nachází tváří v tvář uprchlému otroku, nebo vězni. Nejistě začal pokukovat po lidech u Vivecovy sochy. Chtěl přivolat pomoc.
„Ani na to nemysli!“ pohrozil mu chlapec zlověstným hlasem. „Není to tak, jak si myslíš!“ pokračoval poněkud mírněji.
Tomir se podíval do chlapcových očí. Z toho pohledu mu mrazilo v zádech a dostal husí kůži. Ty oči byly plné zla! Rozhodně to byl uprchlý zločinec!
….
Amonius měl smůlu. Ze všech možných lidí musel narazit zrovna na tohoto člověka. Chtěl mu vysvětlit, že nepředstavuje žádné nebezpečí, ale bylo pozdě. Cizinec, který mu pomohl, se dal na úprk. Když nad tím tak přemýšlel, nemohl se mu divit.
Jenže, co teď? Musel zmizet dřív, než na něho přijdou. Akorát nemohl tušit, že onen cizinec bude tak aktivní a ve spěchu za ním přivede prvního chrámového vysvěcence, na kterého narazí.
Amonius neměl šanci. Na útěk byl moc slabý, bolelo ho celé tělo a magickou moc vyplýtval na světelných koulích v podzemních temnotách. Vyčítal si, že něměl dost sil, aby poklop kanálu zvedl sám.
„Půjdeš se mnou!“ křikl ordinátor.
Amonius nekladl odpor. Výhružně se podíval na cizince, který ho hodil těm chrámovým psům, sotva od nich utekl. V duchu mu sliboval strašlivou pomstu.
…
Unavený Amonius stanul před dveřmi, po jejichž každé straně nehybně stál vysvěcenec s kopím v ruce.
Dveře se otevřely.
„Můžeš dovnitř!“ Ordinátor, který ho přivedl, do něho strčil. Amonius vešel. V chrámové pracovně, osvětlené plápolajícími svícemi, seděl za mohutným stolem Efram, obklopen knihami a svitky. K Amoniově překvapení, ho oslovil celkem mírně: „Chlapče chlapče.“ starostlivě se podrbal za uchem. Ozval se známý cinkot náušnic. „Jsem již starý muž a každodenní povinnosti mě zmáhají. A starosti, které mi přiděláváš ty, mi ke klidu nepřidávají.“
Amonius měl pocit, že k němu mluví docela jiný Efram, než ten, který je zajal v pelagiadské hospodě. Tento Efram nebyl plný síly a hrdé odhodlanosti. Byl to starý shrbený elf, jehož zvrásněná tvář bažila po klidu.
„Věz,“ pokračoval inkvizitor, „že nebýt tvého chabého útěku, byl bys již volný.“
Amonius se podivil.
„Zas nějaký tvůj podraz?“ optal se.
Efram se usmál. „Nikoliv, příteli. Kdyby ses nepokoušel utéct, věděl bys, že skutečný balmorský vrah byl dopaden. Tudíž, jsi ty a tví přátelé volní.“
Amonius nevěřil tomu, co slyšel. Že by celá tahle estráda skončila takhle? Přesto se rozhodl hrát Eframovu hru a odvětil: „Říkali jsme ti, že jsme to nebyli. Kdybys poslechl mého učitele, tak…“
„Ano ano!“ zarazil ho Efram odmítavým gestem ruky. „Udělal jsem chybu, vím. Nicméně, skutečný vrah byl chycen a ke všemu se přiznal. K první i druhé vraždě.“
Tohle Amonia opravdu zaskočilo. Věděl, že jednu vraždu spáchal on sám. Kdo by se přiznával k něčemu, co neprovedl? I když, praktiky inkvizice jsou jistě dostačující. Anebo to je nějaká Eframova habaďúra?
„Kde je Bartoloměj a Karina?“ zeptal se Amonius.
„Jsou volní. Pod jednou podmínkou.“ Efram se unaveně posadil do křesla, vystlaného kožešinou.
„Jak to myslíš, pod podmínkou?“ nechápal Amonius.
„Býval bych vás nechal jít. Ale tvůj útěk nesmí zůstat bez trestu. Propustím jen jednoho z tvých přátel.“ oznámil Efram.
„A co ten druhý?“
„Nech mě domluvit, prosím.“ žádal elf zdvořile. „Toho dalšího propustím, až ty a onen druhý, vykonáte jistou službu.“
„Kdo bude ten druhý propuštěný?“ ptal se dál Amonius, stále si myslíce, že jde o podraz.
„Koho si vybereš?“ zeptal se na oplátku Efram. „Tvého učitele, nebo tu holku?“
„A co budeme muset udělat?“
„Až mi povíš, koho mám ještě propustit, řeknu ti to.“
____________________________________________________________________________________________________
Otázky jsou nyní výjimečně dvě: 1) Koho si Amonius vybere pro splnění úkolu od Eframa? (vyberu toho, jehož jméno padne vícekrát -Karina či Bartoloměj)
2) Jaký bude onen úkol?
A) Zvítězit nad několika protivníky ve Vivecké Aréně...
B) Získat artefakt z nedalekých daedrických ruin...
C) Vystopovat a zabít záhadného netvora z bažin, který terorizuje okolí...
Pozor: Pokračování na str. 30!
Upravil/a Ligos dne 22.02.2013 16:03