Přidal
Ligos dne 24.11.2012 16:14
#19
V minulé kapitole: Amonius opouští posvátné místo, kde zanechal mrtvou vědmu na pospas létavcům. Podle příkazů tajemného hlasu zapírá, že by vědmu kdy viděl. Amonius dostane vzkaz, ve kterém je zmíněno, že Bartoloměj se musel spěšně vydat do Vivecu kvůli Magnusově amuletu a Karina se za podivných okolností vypravila do Balmory. Amonius se nejprve vypraví do tábora lidu z Pustin. Má však na výběr, zda bude následovat Bartoloměje, Karinu, nebo se na vlastní pěst vydá do Vosu, o kterém ví, že se tam zdržuje Milus...
_______________________________________________________________________________________________________
XXIV.
Tábor lidu z Pustin tvořilo jen pár kožešinových jurt, rozestavěných kolem velikého ohniště.
Největší stan patřil místnímu náčelníkovi. Ten, když se dozvěděl, že je vědma nezvěstná, vyslal ihned skupinu průzkumníků, aby se ji vydali hledat. K Amoniově úlevě však dostali výslovný zákaz vstoupit na posvátné území.
Amonius se během svého krátkého pobytu v táboře ostatních stranil. Ubytovali ho ve stanu, který patřil lovci jménem Sedran. Byl to mlčenlivý vážný muž, což Amoniovi vyhovovalo. Sedran se ho na nic nevyptával, ani s ním nijak nekomunikoval. Choval se, jako by tam Amonius ani nebyl.
Když se večer shromáždil celý kmen kolem ohně, seděl Amonius osamocen ve stanu a rozjímal nad minulými událostmi. Doufal, že toto místo bude moci opustit co nejdříve. Netušil, že se jeho přání vyplní hned druhý den.
Ráno ho probudil rozruch zvenčí. Rozespale vykoukl ze stanu. Spatřil mnoho podivných ještěrovitých zvířat, s velikou oblou hlavou a dlouhým ocasem. Zvířata stála na dvou svalnatých nohách a ve svých ohromných tlamách přežvykovala seno, které si brala z kýblů na zemi a které si přidržovala zakrnělými prackami. Celé jejich tělo bylo pokryto kožnatými narůžovělými šupinami a na jejich hřbetech byl naložen nejrůznější náklad - barevné látky, hliněné nádoby, proutěné koše a mnoho dalšího.
Amonius věděl, že se zvířatům říká guaři. Vybavil si totiž obrázek z knihy Rozliční tvorové Vvardenfelští, kterou si prohlížel ještě na lodi.
Karavana dorazila poněkud dříve, než bylo v plánu, což Amoniovi vůbec nevadilo.
Všiml si opodál stojících obchodníků, kteří nabízeli své zboží místním ženám, a chtěl se jich zeptat, kam mají namířeno a zda může jít s nimi. Ale jakmile vykročil ze stanu, spustil se rozruch mnohem větší. Dvě dunmerské ženy hystericky zaječely a ukazovali na tvora, schouleného na zemi. Dva muži, stojící poblíž, se pohotově chopili svých kopí a začali na tvora mířit.
„Ííík!“ naříkalo stvoření a vystrašeně se rozhlíželo kolem, snažíce se zakrýt hlavu svými pracičkami.
„Kríku!“ zvolal Amonius a rychle přispěchal, aby muže zarazil. „Nechte ho být!“ Všichni na něho nechápavě koukali. Jeden z lovců se užuž chystal hodit kopím, ale Krík, spatřivše Amonia, se hbitě zvedl, přiběhl k němu a vyšplhal se na rameno.
„Co to má znamenat?“ divil se jeden z lovců.
„Patří mně.“
Muži i ženy, včetně obchodníků, se po sobě zmateně koukali.
„Jsi podivný a tvá přítomnost nás znervózňuje.“ promluvil lovec. „Budeme rádi, když odejdeš.“
„Nic jiného jsem v plánu neměl.“ odvětil Amonius s klidem. „Právě jsem se chtěl zeptat, zda mohu cestovat s karavanou.“
Jeden z dunmerských obchodníků, oblečen do prostých šedých šatů a podivného špičatého klobouku začal rychle namítat: „Ale my jdeme do Balmory!“ Střídavě se díval na Amonia a na Kríka a byl očividně nervózní.
„Tam právě chci.“ usmál se Amonius. Pomyslel si, že v Balmoře vyhledá Karinu a spolu už vymyslí, co dělat dál.
„Cesta je plná nebezpečí a nástrah.“ namítal dál obchodník.
„Toho jsem si vědom.“
„Jeden den chůze za námi je další karavana. Ta má vojenský doprovod. Naše ne. Když nás něco napadne, musí se bránit každý sám za sebe.“ pokračoval Dunmer a z jeho hlasu čišela stále větší nervozita.
Amonius zatnul pěst, kterou zvedl tak, aby na ni kolemstojící dobře viděli. Okolo pěsti začalo poblikávat mnoho drobných bělomodrých jiskřiček a jiskření stále přibývalo na intenzitě. „Umím se bránit.“
Obchodník pozvedl rezignovaně ruce. „Dobrá dobrá! Pro mě za mě si s námi pojď. Ale budeš se držet v zadu!“
Proti tomu Amonius nic neměl. Byl rád, že konečně může vypadnout z těchto pustin.
Cesta do Balmory se zdála po tom všem, co Amonius zažil, nudná a prostá všech nebezpečí. Držel se vzadu cestující kolony, spolu s několika pomalými obchodníky a guary, kteří už byli unavení, či nesli příliš těžký náklad.
Lidé z tábora Amoniovi na cestu připravili nějaké jídlo a nápoje, včetně pár kousků masa pro Kríka, takže nijak nestrádal. Nikdo se s ním nebavil, ani o to nestál. Přemýšlel, jak vůbec v Balmoře Karinu najde. Byl však rozhodnut, že balmorskému chrámu a krčmě U Jižní zdi se raději obloukem vyhne.
Cesta byla dlouhá, krajina monotónní a lidé z karavany měli pochmurnou náladu. Proto byli všichni rádi, když se kamenitá šedá půda začala proměňovat v zeleň a vzduch byl čím dál svěžejší. Cestou minuly skupinku sedláků, mířících na pole. Vyměnili s nimi něco ze zboží a mohli pokračovat.
„Konečně Balmora!“ zvolal Amonius, když v dáli zaslechl typický pronikavý zvuk, jaký vydává pouze bahnoměrka.
Amonius přidal do kroku. Chtěl se již oddělit a pokračovat samostatně. Nikdo mu nebránil, snad dokonce předstírali, že ho nevidí.
„Tak co teď?“ zeptal se Amonius Kríka, který mu seděl na rameni, když stanuli v městských branách. Krík pokrčil rameny a tvářil se vystrašeně, ale zvědavost byla silnější, než strach. Rohlížel se kolem a malým nosánkem nasával okolní pachy.
„Možná bude lepší, když se zatím schováš do brašny, Kríku. Nechceme na sebe zbytečně upozorňovat, že ne?“
Krík zavrtěl hlavou a poslušně si zalezl do brašny. Musela pro něho být pohodlná, protože chvíli na to se z ní začalo ozývat docela tichounké, sotva slyšitelné chrupání.
Schylovalo se k večeru a Amonius přemýšlel, kam se vrtnout.
Procházel se podél řeky Odai a prohlížel si budovy na nábřeží. Mnoho lidí se po ulicích nepohybovalo, jedna osoba ho však zaujala. Temný elf, poněkud menšího vzrůstu a obtloustlejšího pasu. Na elfa vypadal velmi podivně. Seděl na sudu u stěny jedné z budov a tvářil se velice zoufale. Hlavu sklesle držel v dlaních a hlasitě nadával: „Hlupák! Budižkničemu! Floutek jeden drzej!“ Když zahlédl Amonia, jak kráčí kolem, zpozorněl. „Hej, ty!“ zavolal na něj.
„Kdo? Já?“ Amonius se ohlížel, zda kolem stojí ještě někdo jiný.
„Jo, ty! Pojď blíž!“
Amonius nejistě přistoupil. Elf se postavil. Ukázalo se, že je o hlavu menší, než Amonius, což vypadalo opravdu zvláštně.
„Jsi Bretoněc, viď?“ zeptal se elf a v očích mu jiskřilo, což Amonia celkem znervózňovalo.
„Proč se ptáš?“
„Vypadáš jako někdo, kdo chce práci.“ začal elf.
„Nepotřebuju práci.“ odvětil Amonius a chtěl odejít. Ale Dunmer ho chytil za rukáv.
„Počkej! Zaplatím opravdu královsky!“ vyhrkl elf. „Navíc, bejt tebou, tak se po Balmoře nepotloukám v těhle hadrech. Co jsi zač, nějaký čáryfuk?“
„Jsem čaroděj.“ pochlubil se Amonius hrdě.
„Spíš jsi nějakýho čaroděje zabil a ukradl jsi jeho roucho.“ posmíval se Dunmer. „Anebo hůř, vyhrabal jsi čarodějovu mrtvolu. Kouká ti to z očí.“
Amonius se musel držet, aby tomu zakrslému elfovi hned jednu nevrazil. Ale nechtěl budit velkou pozornost, proto se ovládl. Zeptal se: „Proč se tu nemám procházet v těchto šatech?“
„Nó, nedávno tu došlo k politováníhodný události. Stala se vražda a prej do toho byli zapletení mágové.“ vysvětloval elf a začal si Amonia odměřeně prohlížet, jako by ho v tu chvíli něco napadlo. „Bude lepší, když se převlečeš.“
„Nemám do čeho.“ prohodil Amonius mrzutě.
Elf se plácl do kolen. „To jsem si myslel! Ale já ti můžu pomoct!“
„A jak?“
„Co se takhle převlíknout do kuchařskýho?“
Tak tohle předčila všechna Amoniova očekávání. Ta myšlenka byla tak absurdní, že se jí nehodlal dál zabývat a obrátil se k odchodu.
„Jestli se tu budeš jen tak potulovat, stráže si tě dřív nebo pozdějc všimnou!“ volal za ním Dunmer. Ani se nebudou namáhat tě vyslechnout a rovnou tě hoděj do šatlavy, věř mi. Já ti mám co nabídnout!“
„Co například?“ Amonius musel uvážit, zda nemá ten elf přeci jen pravdu. Konec konců, k vraždě došlo nedávno. Nemohlo se na ni jen tak zapomenout.
„Ponejprv ti nabídnu střechu nad hlavou. Nějakej ten úkryt, než ten rozruch ve městě pomine.“
„Zaslechl jsem,“ prohodil Amonius, „že město žije normálně. Nic výjimečného se tu neděje.“
„Možná navenek.“ řekl elf vážně. „Ale lidi jsou tady dost nevrlí a podezřívaj každýho cizince, co se tu potlouká. Včera tu totiž došlo k další vraždě.“
„Další?“ podivil se Amonius.
„O tom bychom se neměli bavit tady. Pojď ke mně a všechno ti povim.“
Amonius si pomyslel, že stejně nemá co ztratit a elfa následoval. Zjistil, že doprovází majitele hospody U Osmi talířů, což byl podle elfových vlastních slov jeden z nejlepších hostinců ve městě.
Když vešli do hostince, musel Amonius uznat, že na tom něco pravdy bude. Hlavní sál pokrývaly pestrobarevné koberce, stoly a židle z tmavého dřeva vypadaly jako nové. Na stěnách viselo mnoho lampionů, které osvětlovaly prostor matným světlem.
U jedné stěny stál bar a za ním police, vyplněné sortimentem zboží, jaký se pro hospodu hodí. Láhve plné kořalky, soudky s vínem a pivem a dokonce i s dováženou nordskou medovinou.
Hostinský se Amoniovi jal vysvětlovat:
„V tuto chvíli tady nikdo není, ale co nevidět se tu začnou scházet hosti.“ Mluvil rychle a rozrušeně mával rukama. „Ke mně chodí jen ta nejvybranější sebranka. Členové městské rady, soudce, vojenští důstojníci, zkrátka všichni, kdo pro město něco znamenají.“
„To mě sice těší, ale jak do toho zapadám já?“ zajímal se Amonius.
„Návštěvníci si tu a tam dají i něco k snědku a já dal všude rozhlásit, že dneska vaříme opravdovou specialitu! Jenže ten budižkničemu kuchař vzal roha!“
Hostinský si sedl a opět si začal ztrápeně podpírat hlavu.
„Stále nechápu, jak do toho zapadám já?“ Amonius asi tušil, ale chtěl to slyšet přímo od elfa.
„Jsi Bretonec!“
„No a?“
„Ále,“ mávl Dunmer rukou, „jen se nedělej! Bretoňská kuchyně je vyhlášená po celém Tamrielu! Pověst pokrmů z Vysokých skal došla i na Vvardenfell!“
„Ale já nejsem kuchař!“ namítal Amonius podrážděně. „Jsem….“
„Čaroděj, já vím.“ kývnul hlavou Dunmer. „Ale hádám, že pár zlatek se ti hodí a jak říkám, čáryfukové tu nejsou zrovna v lásce. A kdo by hledal v našem novém kuchtíkovi mága?“
„Já jsem v životě nevařil!“
„Bretonci to mají v krvi, stejně jako magii.“ Hostinský ukázal na dveře u baru. „Tam je kuchyň. Najdeš tam všecko potřebný. Ve skříni je i nějaká ta zástěra, obleč si ji a tuhle maškaru zahoď.“
„Tohle roucho jsem dostal od mistra, v žádném případě ho…“
„Pro mě za mě ho třeba schovej, jen se v něm neukazuj!“
„Ale já opravdu nemám, co bych….“
„Pššt! Hosté se začnou co nevidět scházet! Tak ukaž, že jseš správnej Bretoň a něco uvař.“ Elf začal Amonia tlačit do kuchyně a ten se sám divil, proč neklade odpor. Než se nadál, stál v malé začouzené místnosti, vybavené různým kuchyňským harampádím. Uprostřed stála kruhová hliněná kamna, jejichž komín odváděl kouř ven na ulici. Na stěnách byly police s nádobím, na háčcích visely různé naběračky a kovové nástroje, o nichž Amonius mohl jen hádat, k čemu slouží. V proutěných koších, sudech a bednách, které stály u jedné ze stěn, byly uskladněny různé suroviny k vaření. A hned u dveří byla skříň, ve které Amonius objevil onu zástěru, dalo-li se tak říkat šatům, které kdysi možná byly bílé, nyní však jsou plné mastných fleků a různobarevných zaschlých skvrn.
Aniž si byl jistý, co vlastně dělá, převlékl se Amonius do těch šatů.
Krík, který se odvážil vylézt z brašny, začal šmejdit po kuchyni.
„Co to děláš?“ zavolal na něj Amonius. „Nikdo tě tu nesmí vidět! Pojď se schovat!“
Rarášek se zatvářil provinile a poslušně přišel k Amoniovi.
„Seženu ti nějaké maso, jen se nikomu neukazuj, jasný? Zatím se schovej do skříně.“
Krík pochopil a šel se schovat.
Otevřely se dveře a vešel hostinský. I on se stačil za tu krátkou chvíli převléknout. Na sobě měl bohatě zdobené šaty z jemné látky a se spoustou nadýchaných volánků na rukávech. Na jeho malé postavě však vypadaly směšněji, než majitel zřejmě zamýšlel.
„S kým to mluvíš?“
„S nikým. Sám se sebou.“ odpověděl Amonius a byl rád, že včas stačil zavřít skříň.
„No dobře. Hosti se blíží, slyšel jsem je za dveřmi. Nevylejzej z kuchyně a snaž se něco uvařit!“
„Ale co? Říkal jsem, že nic neumím!“
„Něco si vymysli. Rozhlásil jsem, že budu podávat specialitu, nic konkrétního jsem ale neřekl. Můžeš improvizovat.“
„A co ta další vražda, o které jsi mluvil?“
„Až potom.“
Než odešel z kuchyně, zastavil se elf ve dveřích, líbezně se usmál a pronesl:
„Mimochodem, doufám, že věříš v bohy. Protože když nebude hostům chutnat, brzy se s nimi setkáš.“
Amonius tam stál a nevěděl, co si má o sobě myslet. Proč se jen nechal uvrtat do této situace? Místo, aby hledal Karinu, stojí tu v kuchařském oděvu. Musel se začít smát. Smál se sám sobě a smál se i hostinského výhružce. Překvapení večera ale mělo teprve přijít. Nevěděl totiž, jací hosté chystají hostinec U Osmi talířů poctít svojí návštěvou…
__________________________________________________________________________________________________
Otázka:
Jací hosté navštíví hostinec?
A) Družina čaroděje Rendaxe (avšak bez Rendaxe)
B) Tajní členové Temného bratrstva
C) Chrámoví inkvizitoři, vyšetřující balmorské vraždy
Pozor:
Pokračování na str. 24!
_________________________________________________________________________
Upravil/a
Ligos dne 04.12.2012 22:16
