Přidal
Ligos dne 10.01.2014 13:26
#3
A víš co, já to sem dám hned. Nač čekat, že? :D
(Takže lidi, dnes přináším rovnou DVĚ nové kapitoly - jedna z nich je na předchozí stránce.)
__________________________________________________________
Šeří
Bratrstvo Šerých nebyla jen obyčejná banda zločinců.
Byla to organizovaná skupina těch nejlepších lapků a vrahů, co kdy po Dávnozemi chodili.
Svá dobře utajená sídla měli ve všech civilizovaných částech Dávnozemě a síť jejich konexí byla značně rozlehlá. Přesto se uměli postarat, aby o nich věděli jen ti, kteří o nich mají vědět.
Agryl, vůdce Arumské pobočky Šerých byl mužem na svém místě. Zabil už pět mužů a z toho jeden byl členem ctihodného tribunálu. Všechny tyto vraždy byly na objednávku a dostal za ně dobře zaplaceno. Tolik, že by mu to zajistilo pohodlný život v přepychu na venkovském sídle, kdyby jen po takovém životě toužil.
Netoužil.
Pohlédl na své vrásčité chvějící se ruce. Věděl, že zabíjení pro něj skončilo. Byl už starý. Ale ne tolik, aby nemohl učit ostatní. Zájemců o vstup do Bratrstva bylo stále dost. A jeden z nich stál právě přede dveřmi Agrylovy „kanceláře“, jak zasvěcení říkali opuštěnému sklepení starého pivovaru, kde bylo sídlo Arumských Šerých.
„Pojď dál,“ vyzval ho Agryl.
Do tmavé místnosti, osvětlené jen několika zaprášenými svícny, vstoupila postava zahalená v zeleném plášti s kápí. Do obličeje jí vidět nebylo. Její útlá postava vrhala pokřivené stíny po rozdrolené omítce na zdech.
Agryl seděl za stolem, na kterém byl položen pouze jediný předmět. Kniha, vázaná v černé kůži.
Vůdce Šerých věděl, který z kandidátů před ním stojí. Již se několikrát osvědčil a nyní ho čekala poslední zkouška. Pokud jí projde, bude z něho plnohodnotný člen Bratrstva. Tedy, lépe řečeno, členka. Onen zájemce byla totiž dívka.
„Nuže, Veroniko, víš co je to za knihu, tadyhlec přede mnou?“ zeptal se Agryl.
„Černá kronika, sire.“ odpověděla bez váhání.
„Kurňa dítě, copak vypadám jak nějakej šlechtic?“ rozčílil se na oko Agryl, avšak ono oslovení ho potěšilo. „Vynecháme tyhle zdvořilůstky. Kde jsme to skončili?“
„Kronika, sir... pane,“ připomněla mu dívka.
„Ano, správně. A jistě ti nemusím říkat, k čemu slouží, viď?“
„Ne, pane. Vím to.“
Agryl neměl důvod jí nevěřit. Ostatně, kdyby to nevěděla, nestála by teď před ním, ale nejspíš by se nacházela zahrabaná někde v zemi, nebo utonulá v řece.
Každý, kdo se kdy ucházel o členství v Bratrstvu, slyšel o Černé kronice. Knize, do které se zapisovaly ty nejslavnější činy Bratrstva už od jeho založení. Obsahovala nejen jména těch nejznámějších vrahů a zlodějů, byly v ní do detailu popsány i nejslavnější krádeže a vraždy, co se kdy v Dávnozemi udály.
Kdyby se tato kniha dostala do rukou církvi, nebo rytířům Řádu Prvoprobuzeného, se Šerými by byl nejspíš amen. Byl to nejcennější majetek Bratrstva a jeho členové knihu považovali téměř za posvátnou.
„Jistě taky víš,“ pokračoval Agryl, „že tahle kniha putuje vod jednoho vůdce k druhýmu. Tam, kde je jí zrovna zapotřebí. Dneska je tu díky tobě, Veroniko.“
„Vážím si toho, pane,“ řekla dívka, aby dala najevo, že plně chápe význam tohoto okamžiku. Právě nadešla chvíle pravdy. Nyní se ukáže, zda se i ona stane jednou z nejlepších. Na neúspěch nechtěla ani pomyslet. Byl by to její konec. Veškerá předchozí snaha by přišla vniveč. Sice nevěděla, jaký by ji čekal osud, ale měla tušení. Ještě nikdy se nikdo nesetkal s někým, kdo by zkouškou neprošel. To znamenalo jen jedno. Smrt...
„Děvče?“ Z hloubání ji vyrušil Agrylův hlas. „Je čas.“
Vůdce pobočky přisunul velkou a těžkou knihu na samý okraj stolu. Veronika přistoupila. Sundala si kápi a odhalila tak svoji vlídnou a trochu pihatou tvář, lemovanou ryšavými vlasy.
Nadechla se, jakoby se chystala skočit do hluboké vody. Sahala po knize.
„Počkej!“ zarazil ji Agryl.
„Ano?“
„Já jen... Ehm... Jsi hezký a šikovný děvče, byla by tě škoda zamor.. Byla by škoda, kdybys..“ Agryl se podrbal na svojí hrubě oholené tváři a těkal očima sem a tam. „Nezapomeň, že čím jsou záznamy v kronice starší, tím jsou oukoly vobtížnější,“ řekl nakonec a zdálo se, že se mu tím ulevilo.
Veronika se usmála, ale nervozitu tím zcela nezakryla. Věděla, že co stránka, to jeden skutek. A každý uchazeč musí napodobit přesně ten skutek, který si nalistuje.
Napadlo ji, co když si nalistuje zrovna vraždu krále? Vždyť království už bylo zrušeno a zem měla pouze správce. Nebo co když si nalistuje, ať v přestrojení za rytíře zavraždí představeného kláštera, jako tak musel učinit uchazeč před ní? Nedokázala si představit, jak by jí to těžké neohrabané brnění padlo.
„Je čas, Veroniko,“ přerušil Agryl opět chod jejích myšlenek. „Teď, nebo nikdá.“
Veronika pohlédla na knihu. Ve svitu svíček si všimla, že okraje stránek jsou více ohmatané a špinavé ve střední části knihy. Bylo to logické. Ani ona nechtěla knihu otevřít hned na začátku, neboť by tím ukázala, že se bojí riskovat. Nechtěla ale ani otevřít knihu někde na konci, protože se bála obtížnosti úkolu. Uchopila kroniku a rozevřela ji zhruba uprostřed.
Napjatě pohlédla do ozdobně napsaného vybledlého textu. Ani ho nemusela číst celý, stačila první část:
Lord Beryl se za úplňku vkradl do Čarodovy pohřební komory,kde ukradl jeden z darů, určených pro zesnulého boha. V komoře přečkal noc a ráno se všem v krčmě chlubil svým úlovkem, překrásným zlatým pohárem, zdobeným diamanty...“
Text ještě pokračoval, ale nemělo smysl ho číst dál. Úkol byl daný.
Až na to, že Čarodova pohřební komora je tatam a s ní i vše, co v ní bylo uloženo.
„Á jistě, takzvanej Čarodův pohár!“ usmál se Agryl, když pohlédl do textu i on. „Nakonec nemáš nijak vobtížnej oukol, děvče!“
Veronice se to však nezdálo. „Ale pane, jak mám napodobit tento skutek? Místo ani předmět už neexistují, tak jak...“
Agryl ji gestem ruky přerušil. „V tomto a obdobnejch případech postupujem stejně,“ řekl.
„I když Čarodova komora už nejni, místo, na kterém se nacházela, je. A zdaleka nejni třeba vodcizit stejnej předmět, jen nějakej podobně cennej.“
„Mám se tedy vydat do Chrámu a něco tam ukrást?“ zeptala se Veronika, ačkoliv odpověď znala. Potřebovala jen, aby jí to řekl někdo jiný, než její vnitřní hlas.
Agryl se usmál. „Nejen to,“ sdělil lišácky. „Musíš tam jít za ouplňku a přečkat tam noc. Ráno se přijdeš k nám do pivovaru pochlubit s oulovkem.“
„Ale úplněk je už zítra!“ uvědomila si Veronika a málem ji zachvátila panika.
„Správně. Tak nač čekat? I když je za ouplňku víc světla a může bejt snažší tě odhalit, Chrám je prostornej a máš tam dost místa k oukrytu.“ Agryl přistoupil k Veronice a přátelsky ji poplácal po rameni. „Ty to zvládneš, děvče! Musíš.“
Veronika už nic neříkala. Hodina její zkoušky nadešla a ona byla odhodlána ji splnit. Nasadila si kápi, kývnutím hlavy se mlčky rozloučila s Agrylem a tiše vyklouzla ze dveří.
„Zvládne to.“ ujišťoval ještě sám sebe Agryl. "Vosobně bych dal přednost nějakýmu tomu mordu, ale což." Pak se posadil za stůl, z kapsáře vytáhl kus sýra a kudlu a pustil se do krájení, Černou kroniku používaje jako podtácek, aby si náhodou neudělal rýhy do stolu.
Upravil/a
Ligos dne 25.02.2014 20:56
Přidal
Ligos dne 26.02.2014 05:15
#11
Sen
Veronika nechtěla ztratit ani chvilku, ale byla rozumná a tak místo nějakého zmatkování, rozhodla se vyspat. Bude mít pak celý den na přípravu a navíc bude odpočatá.
Svůj úkryt a zároveň domov měla na tom nejlepším místě. Byl to malý kamenný domek nedaleko městských hradeb. Skrytý před očima zvědavců mnoha vzrostlými stromy po straně jedné a chráněn proudem Stříbrného potoka po straně druhé.
Ti, kteří o tomto osamělém stavění věděli, se mu obloukem vyhýbali, neboť kdysi sloužilo, jako útočiště mistra popravčího.
Poslední kat zde však bydlel před mnoha lety a po jeho smrti zůstalo místo opuštěné. Nynější kat bydlel v domku jiném, daleko blíž k městu.
Bohabojní a počestní lidé se sem neodvážili ani vkročit. Stále si starou katovnu spojovali se smrtí a s temnými silami.
Pro Veroniku to však byl ráj. Její malé soukromé království. Místo, kde mohla beze strachu přebývat a kam se mohla vracet s vědomím, že jí zůstanou dveře otevřeny.
Jistě, existovalo mnoho dalších míst, kde byla v relativním bezpečí. Třeba opuštěný pivovar, kde sídlili arumští Šeří. Jenže na těch místech už bylo na Veroniku až moc lidí. Měla ráda samotu. Ne, že by ji přímo vyhledávala. Když to vyžadovaly okolnosti, byla ochotná trávit mezi lidmi mnoho času. Ale jedině když osaměla, naplnila se její duše zvláštním klidem. Jakoby se jí smysly zostřily a mysl vyjasnila. Najednou vše dávalo smysl a ona si připadala, že všemu rozumí.
Jako třeba teď, těsně před usnutím.
Ležela zachumlaná v přikrývce a věděla, že se nemá čeho bát. Věděla, že jí osud na toto místo přivál z nějakého důvodu. Věděla, že na povídačkách o strašidlech a zlých mocnostech, které v katovně mají přebývat, není zhola nic pravdy. Věděla, že rodiče nepoznala jednoduše proto, že to tak mělo být. Určitě to tak muselo být. Ona MUSELA být sirotek. Jak jinak by pak poznala Xavera - muže, který se jí v dětství ujal a přivedl k bratrstvu Šerých? Xavera pak zabili pro pár pozlacených cetek a bratrstvo byla jediná rodina, která jí zbyla. Nesměla ji zklamat. Stejně tak věděla, že jakmile usne, vrátí se ten strašný sen o domu v plamenech. Opět uslyší srdce drásající ženský řev a uvidí jezero, jehož průzračné vody se barví krví do ruda. Opět uvidí malou, sotva šestiletou pihatou holčičku, která marně třese zohaveným ženským tělem. Noc co noc slyší mužský hlas, jenž ji nabádá, aby utekla a byla statečná.
„Já si tě najdu, Veru!“ slyšela. „Běž! Utíkej a schovej se!“ Hlas se chvěl a ona se chtěla vrátit a nějak pomoci. Ale strach byl silnější. Utíkala. Běžela, dokud vysílením nepadla daleko od domova.
Věděla, že to je jen hloupý sen. Ráno bude zase vše dobré. A přípravy na zkoušku mohou začít naplno.
Upravil/a
Ligos dne 26.02.2014 15:54