The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Diego dne 21.10.2012 21:37

Kapitola 5 - Přítel a kamarádka

Téměř celé divadlo shořelo a jen blázen by si myslel, že někdo mohl přežít. Už začali přijíždět vládní pohlaváři ve svých kočárech a já musel utéci, jinak by si mě mohli všimnout. Ikdyž masku mám stále nasazenou, asi ji budu používat, aby mě nikdo nepoznal.

O hodinu později....
Teď již vklidu procházím ulicemi staré Anglie a snažím se najít toho vraha. Když v tom najednou.....Mě málem srazil kočár, a něj něco vypadlo, nebo to někdo vyhodil. Všimli si toho nějaké "ztracené existence" a najednou jsem poznal co to vypadlo a byl to pes. Vzali si ho do "parády", svázali mu nohy a začali ho dráždit všemi možnými předměty, které měli po ruce.

Ale já to tak nenechal.... Vytáhl jsem revolver a zařval na ně "pusťte toho psa!". Šel jsem přímo k nim, se zbraní v ruce a mířil na ně, nechtěli jej pustit. Jednoho jsem střelil do ruky, ale jeho dva přátelé se proti mě rozeběhli.....první to dostal přímo mezi oči, a druhého jsem nejprve postřelil do nohy a pak se mu podíval do očí a viděl jsem strach a bolest. Tak jsem mu dal do ruky revolver, pomohl mu ho držet, nasměroval do držky a čekal kdy už to nevydrží a stiskne spoušť....Prásk! A mozek je na dlažbě.
Ten poslední již klečel a prosil o milost, tak jsem se ho ptal " měl si snad TY slitování s tím psem? Odpověz!".
"Nee, prosím nezabíjej mě...." řekl rozklepaným hlasem a já si pohrával v hlavě co mu udělám. Už to mám! Zlámu mu tu zdravou ruku a hodím ho do řeky, uvidíme kam doplave.

Schoval jsem zbraň, byl překvapen, ale jak jsem mu chytil ruku, tak se začal znovu bát. Ale já se nedal obměkčit, zlomil jsem mu jedinou zdravou ruku a vrazil mu pěstí.
Už ani neřval, věděl že konec se blíží.... Vzal jsem ho na záda, šel k řece a hodil. Když padal do té vody, znovu začal řvát jak pominutý, zkoušel nějak plavat, ale k jeho smůle mu to nešlo. Smál jsem se mu, protože takoví lidé si nezaslouží dobrého zacházení.

Po té co už jeho bezvládné tělo "plulo" Temží, jsem šel ke psovi a rozvázal ho. Ihned mě začal olizovat a já věděl, že si ho nechám. Zraněný naštěstí nijak vážne nebyl, jen nějaké oděrky, které rychle zahojí.
Šli jsme jako kdyby jsme spolu byli celé věky. Napadlo mě jít pro chlapce, který je u mé kamarádky a trochu si u ní i možná schrupnout. Došli jsme tam a chlapec byl štěstím bez sebe a ne proto, že viděl mě, ale kvůli pejskovi. Ihned si ho zamiloval a já je poslal do jeho pokoje, že si tam můžou hrát, jak dlouho chtějí.

Zatím mi má kamarádka s ostatními dívkami, pro mé překvapení připravila teplou koupel. Vysvlékli mě, a já jsem se s blaženým pocitem položil do vany. Ony mi začali dělat masáž a to všude, nenechali jedinné volné místečko. Také si odložily, ale jen do spodního prádla a pokračovali v masáži...Bylo to tak krásné, když to skončilo. Potom mne doprovodily do mého pokoje a uložily do postele. Po té jsem chtěl usnout, ale přišla má kamarádka....zcela nahá.....

Tak jsem něco pohodového sesmolil.
Pokud se líbí, neváhejte psát.;)
Co je červeně, je trochu lechtivé.

Upravil/a Diego dne 21.10.2012 21:38

Přidal Diego dne 23.10.2012 21:52

Kapitola 6 - Řev a bezmoc...

V noci, mohlo být snad kolem třetí, mě něco probudilo, ale mou novou milenku ne. Trochu jsem se oblékl a šel se podívat, co to bylo. To co mě probudilo bylo až moc tlumené, na to abych poznal co by to mohlo být.

Vyšel jsem na chodbu, opět tlumený zvuk, jakoby něco kňučelo. Chodím po chodbě a poslouchám u dveří zda nepochází ten zvuk odtamtuď a semtam nahlídnu klíčovou dírkou, jestli se něco neděje. Stojím už na konci chodby a opět zvuk, tentokrát něco jako praskání trámů. Jde to z posledních dveří, ve kterých je ten největší pokoj.

Otevírám....

A uvnitř vidím tři dívky, mající roubík, již umíraly, protože kolem nich bylo hodně krve. Jdu k nim..... Jsem u postele kde seděly a už z nich vyprchával život. Světla zhasnula....nejsem tady sám. Slyšel jsem něco se pohnout, šustilo to a tak jsem za tím šel.
Sotva jsem se podíval na chodbu, zahlídl jsem letmo toho vraha jak otevírá okno a leze ven, ale já viděl i něco daleko horšího, na chodbě. Oheň se šířil přes celou chodbu a vzápětí byl slyšet řev žen. Nechal jsem vraha vrahem a utíkal pro mou přítelkyni a toho kluka se psem.
Jen těžko se mi přes oheň dostávalo, ale proběhl jsem to, ikdyž mé věci hořely, tak jsem je prostě svlékl a běžel jen ve spodním prádle do svého pokoje. Popadl jsem svou přítelkyni, která již byla oblečená a měla strach co se to děje a utíkali jsme za tím klukem a psem.
Jejich pokoj již hořel.... Řvali jsme na ně, ale nikdo se neozýval. Tak jsme to zkusily do vedlejšího pokoje a tam byli dívky, které nám ve spěchu řekly, že je viděli utíkat ven.
Vyšli jsme ven z hotelu a byli tam, stejně jako většina hostů hotelu a "obsluhujících" dívek. Celý hotel v plamenech, snad každý brečel, protože tohle bylo jedno z posledních míst, které nám obyčejným lidem zajišťovalo trochu více svobody i odreagování.

Přijela "pomoc", jeden strážný, který jen řekl:
"Okamžitě všichni opusťte tohle místo, tady už nemáte co dělat!"
Neudržel jsem nervy na uzdě a shodil ho z koně. A v záchvatu hněvu do něj praštil, až omdlel. Vzal jsem jeho meč, který nosil u opasku a jednou ranou mu usekl tu jeho zasranou hlavu.
Teď jsem musel zmizet, protože se to co nevidět dozvědí ostatní strážní. Nasedl jsem na koně, kterého tu "zanechal" strážný a vzal přítelkyni a toho kluka na koně.

Uháněli jsme jak o závod, ale byli jsme těžcí a ani pes nám nestíhal, proto jsem je poslal ke mě domů i se psem, však kluk již cestu zná.
Po chvíli, kdy se mi ztratily z dohledu, už byli slyšet kopyta koní, hodně koní. Jak se zdá, tak vraždu svého kolegy si vzali osobně.

Nezbylo jiné východisko, jak utéci téměř jisté smrti, než jít domů stokami a tam žijí ti největší chudáci naší Anglie. Moc se mi tamtudy nechce chodit, protože na každém metru na vás někdo číhá....

Trochu kratší. Soráč

Upravil/a Diego dne 23.10.2012 21:53

Přidal Diego dne 07.11.2012 23:18

Kapitola 7 - Pod kůží

Sestoupil jsem do oněch stok. Všude byl podivný zápach a kvikot. Zvuky kapek dopadající na zem tomu dodávaly ještě větší pocit úzkosti. Jdu stokami a stále potkávám zubožené lidi, ne hladem, ale nemocemi kvůli jejich účinkům. Některé lidi popadal strach a bezmoc více než ostatní a občas začali řvát tak, že to bylo až k zbláznění. Musel jsem si jich raději nevšímat a dělat co nejlíp umím, chodit ve stínech a hlavně potichu, abych tamtudy prošel bez újmy.

Došel jsem ke dveřím, které byly zvláštní hlavně proto, že byly z oceli a zřejmě hodně tlusté.... jakoby to mělo někoho zadržet..."nebo něco?" zamumlal jsem si.
Před nimi stál divný chlapík a zača ke mě promlouvat:

Chlapík: " Hej! Ty tam! Přes ty dveře nechoď!"
Já: " Dobrý večer, proč? Co je za těmi dveřmi?"
Chlapík: " Čeká tě tam zhouba a strašná muka...nebo prokletí, jako již mnohé."
Já: " Jaké prokletí? Cožpak tam jsou nějací nemocní lidé? Více než tihle?"
Chlapík: " Tak nějak, ikdyž jak se to vezme. Která ze dvou nemocí tě postihne, si nevybereš. Jestli chceš jít dál, tak jen do toho("směje se škodolibě"), ale běž hned, ať je za tebou mohu zamknout. Přeji Ti hezkou procházku!"
Já: " Tak já tedy jdu..."

Dveře se otevřely a já tedy mohl projít, ale hned byly zamnou zavřeny s takovým smíchem, který až naháněl hrůzu. Šel jsem potichu a ve stínech, avšak co nejrychleji, protože kdoví, co se tu může skrývat. Objevila se přede mnou křižovatka. "Tak kudy?" říkám si. Slyším dusot, ikdyž tichý, ale je jistě blízko. Kopyta to nejsou, to bych poznal, spíš to zní jak někdo, kdo má velké nohy, tedy spíš chodidla.
Musím se rozmyslet kudy jít, neboť ty zvuky jsou na můj vkus už moc blízko. "Doleva nebo doprava? Zkusím třetí možnost, rovně" řek jsem si potichu. Jakmile jsem vešel do té chodby a ušel sotva dvacet metrů, zrychlil se mi tep. Ty zvuky jsou pořád blíž a vidím i něčí stín. Zrychlil jsem krok....
To asi nebude člověk..... "Ku*va!" Ono se to rozbíhá za mnou, utíkám jak jen můžu. Ani se nemusím zkoušet ohlédnout za sebe, abych mohl rozpoznat to stvoření.
" Teď to již vím, je to jako z knih, babských pověr a dávných bájů a mýtů. Tímhle se straší děti když nechtějí jít spát. "
Velké, chlupaté zvíře, snad tři metry vysoké, mě prohání stokami pod Londýnem.
Kdo by si kdy pomyslel, že mohou u nás žít vlkodlaci, nebo zatím aspoň jeden. Vlkodlačí vytí, to hrůzné stvoření, z těch největších nočních můr, vyje a neustále zrychluje.
Hraje si se mnou.

"Vidím v dáli dveře!" Je to jako vidět nahou ženu ve vaně.
"Ještě skoro padesát metrů, je téměř u mě..."

Už jsem téměř u "cíle"......
Chmatám po nějaké klice, ale je tu málo světla.... "Mám ji!"

Nejde to otevřít...."sakra", už mi dýchá na záda.....

Od této kapitoly se budou mé díly inspirovat také filmy, z nichž můžu jmenovat například: Van Helsing, V jako Vendeta a další, které budu jmenovat příště.

Filmy vřele doporučuju, dík Nerevarovi za tip na V

Pokud se líbí, zanechte zde svůj komentář.

Příběh se více prohlubuje, kdo nečetl předešlé díly, bude zřejmě(určitě) zmaten.

Upravil/a Diego dne 07.11.2012 23:21

Přidal Diego dne 11.11.2012 20:04

#16

Epilog

Milý čtenáři, teď ti popíšu jak ten všechen chaos začal:
Samael(budoucí samovládce Anglie) byl jen prostý šlechtic, z rodiny, která po několika záhadných úmrtích skomírala, až vymizela...Až na jednoho posledního z rodu, Samaela.

Začal vyšetřovat podivná úmrtí v rodině a hledal viníky, kteří za to mohou. Postupem času nacházel různá vodítka k pachatelům, a začínal je postupně likvidovat, jemně, nenásilně a taky nenápadně. Jeden byl nalezen, oběšený a beze stop cizího zavinění, další byl otráven neznámým, nejspíš exotickým jedem a tak dále......
Jak se již dostal k poslednímu viníkovi, tvrdě narazil. Byl to vysoce postavený šlechtic, z bohaté a vlivné rodiny. Jejich vliv mu způsobil, že byl dopaden a postaven před řádný soud. Dostal doživotí v tom nejhorším žaláři, na ostrově, který byl daleko od civilizace.

Žil tam dlouhých osm let, ale stále spřádal plány na pomstu a v jeho mysli se zrodila myšlenka. "Když oni mohli ubližovat mé rodině, proč bych nemohl ubližovat to samé já jim?" Nikdo doteď neví jak, ale mohl posílat dopisy svým přátelům.
Dopisy se nikdy nenašly, ale dnes již každý ví co se v nich mohlo psát. Zosnoval vzpouru ve vězení, ve kterém byli ti největší parchanti co spatřily světlo světa.
Pomocí dopisů zřejmě řekl, že až vyvolá vzpouru, tak mají vzít vězení útokem. Podle svědků jich přišlo do vězení vysvovodit Samaela na padesát hrdlořezů, kteří zabíjeli všechny, které potkaly.
Vězení bylo během pár hodin vypleněno, vězni, kteří dělali problémy byli zabiti, ale většina šla s ním, pomoci mu dělat "lepší" zítřky. Než dorazily vojáci na místo, už tam zbyli jen mrtvoly, jakoby se po nich slehla zem.

Začátek...

Samael, pomalu a v tichosti zabíral území pro sebe a jeho kumpány. Prvním cílem byli vesnice. Do nichž jen přišli a nikdo se neodvažoval odporovat.
Král Anglie, tomu nevěnoval vůbec pozornost, jen tam poslal pár vojáků se zatykači. Samael mu je posílal zpátky jako mrtvé vojáky.

Stahují se mračna...

Samael, se nezdráhal zabíjet kohokoliv kdo mu stál v cestě, jeho myšlenka vládnout všem se začala naplňovat. Měl i osobního strážce, byl to kamarád z dětství, jmenoval se Igor a ten byl samé zlo, uměl bojová umění, ovládal zbraně i střelné, ale nebyl to jen obyčejný zabiják. Byl vysoce inteligentní a i proto se stal Samaelův rádce a strážce v jedné osobě.

Podplácení...

Jelikož by bylo velice hloupé zaútočit na Londýn přímo, Samael si pozval pár vlivných lidí z vlády, kteří sice sdíleli jeho myšlenku, ale nebyly si jisti co s nimi potom udělá. Nabídl jim velké množství peněz, za to, že rozpustí policii a dostanou ho do králova sídla. A udělali to, aby ne když je to pro peníze.

Na strážno padá klid...

Dostal se do králova sídla v převleku za mnicha, všechny stráže ho pouštěly dál a dál, až se dostal k místnosti kde byl král. Králova osobní stráž sice vypadala, že jej nechce pustit, ale zdání klame, pohlaváři, které podplatil přemluvily královu osobní stráž, aby přešly na jeho stranu. Teď již mohl vejít.

Panovník...

Vešel tedy a král zrovna něco sepisoval. Vřele ho přivítal a objal jej. Samael zabalený v hábitu, měl schovanou dýku, vytáhl ji a vrazil ji královi do břicha a zacpal mu pusu, aby nekřičel, a přitom ho chytil pod krkem a dusil. Král zemřel a Samael měl tedy otevřenou cestu k trůnu Anglie.

Na ulici je rušno...

Před vládním sídlem, se sešla jeho armáda, která již čítala téměř tisíc mužů a žen. Začalo rabování jeho vojáků, znásilňování žen, vraždění obyčejných lidí. Sešel se s všemi vládními činiteli, ti nechápali co se děje. Pověděl jim, že když nebudou dělat potíže a pokračovat v práci a konat jeho rozkazy, tak budou žít v ještě větším přepychu. Někteří odmítli, ihned jim byla sťata hlava a vražena na náměstí na kůly.

Jak to končí a pokračuje...

Nepokoje trvaly sedm dní, pak jednoho rána se vše pomalu uklidnilo, policie začala zavírat odpůrce, vojáci je zase popravovali. Téměř pět tisíc lidí zemřelo, na pět set jich bylo vpraveno do vězení. Zbytek se tedy podvolil novému vůdci, někteří se vší pompou plní jeho vůli. Co se stalo tomu vlivnému šlechtici nikdo dodnes neví, možná utekl za hranice nebo je někde vězněn, nebo je mrtvý, možná kráčí ulicemi mezi námi.

Tak takhle to začalo, a je jen na mě, abych obnovil spravedlnost a klid do duší lidí.

Pokud se líbí, zanechte komentář.
Noví čtenáři si raději přečtěte předchozí díly, jelikož další pokračování příběhu se zásadně změní s novým dílem a já nechci abyste se v příběhu ztráceli.

Upravil/a Diego dne 11.11.2012 20:13