The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Skritecek dne 28.06.2012 20:38

Mříže byly tlusté a od sebe byli tak blízko, že se stěží protáhla ruka. Nikde žádné okno, a dřevo dosti pevné. Po ruce byli jen papíry.

„Kdo se nám to tady chytil? Není to náhodou náš zlodějíček?“ zeptal se tajemný hlas. Do chatky vešli dva muži. Jako stráže teda nevypadali. Jeden z mužů měj zkřivený obličej a zlaté zuby. Mastné zrzavé vlasy, které pomalu vypadávaly. Roztrhanou hnědou vestu a pod tím, něco bez rukávů. Potrhané kalhoty a děravé boty. Pásek už mu držel jenom na krajíčku. U opasku měl zakřivený meč. Postavy byl štíhlejší. Druhý byl velký hrubián. Vypadané zuby a pásku přes oko. Holohlavý a tetování na čele.
Na sobě měl pouze zelenou vestu. Hnědé kalhoty a černé boty. Na ruce mu visel podivný štít. Byl ze zeleného železa. A byl do tvaru kříže. Byla tu kus zeleného železa, a vprostřed na něj byl nasazen další kus železa a tvořilo to štít. Na konci byl zakončen ostny. Sekera byla též ze zeleného kovu. „Už jsem tě.. očekávali.“ Řekl menší mužíček, který při mluvě hlasité funěl. „Co jste vy dva zač?“ zeptal se rozčíleně Armun.“
„Hele! Tady se ptáme my, ty slizká kryso. Ano my. Takže máš smůlu.“ Vyjekl drobnější chlapík a vytasil na Armuna dýku. „Takže ty mluvit nebudeš, protože tu velíme, my, ano my! A ty ne! Protože si pasti, Ano v pasti, jako malá myška, co se chytla na kus sýra. Ano malá myšička. V pasti. Ano v pasti. Takže mluvit nebudeš. Mluvíme my, Ano my.“ Armun se tázavě podíval na toho potřeštělého chlapa.
„Co? Ty myslíš, že jsem divnej jo? Já ti ukážu, kdo je tady…“ A opět na Armuna mával dýkou. Ale v pokračování ho zastavil velký chlap, co stál za ním. „Rudlo… uklidni se.“ Řekl chlap s hlubokým hlasem. „Ale Marone? On si myslí, že jsem divný.“ Armun mezitím stál, co nejdál od Rudli.
Bylo na čase ale jednat. Maron vyšel někam pryč a u Armuna zůstal Rudla.

„Co tak pitomně zíráš, kryso?“ Jen si tam seď, jo seď. Hezká pastička viď? Jsi jako malá myšička. Jo myšička. A za chvíli to stádo krysiček u lodi taky bude v pastičce. Jo v pasti.“ Armun najednou zpozorněl. Vše to byla pas. Někdo se potřeboval Armuna zbavit, tak ho poslal pro ty mapy, a teď chytí i zbytek cechu. Armun musel jednat, a najednou se v Armunovi zrodil plán. „Hej Rudlo pěkný zuby.“ Řekl posměšně Armun. Rudla si projel jazykem po zlatých zubech.
„Takže ty se směješ mým zubům jo?“ Ty slizká kryso!
„A pěkný vlasy, vypadají, jako by ti hlavu sněd medvěd a znovu vyplivl.“ Pokračoval Armun s posmíváním. Cítil, že to Rudla dlouho nevydrží a měl pravdu.
„Jak by je vyplivl medvěd jo? Tak to si přehnal, já ti ukážu.“ A blížil se ke knoflíku, co otevíral mříže. Armun už se připravil, a dal ruku na dýku.“ Najednou se ozvalo mohutným hlasem „stůj.“
Maron zrovna přišel zpět do chatky a zastavil Rudlu, a tím zkazil celí jeho plán. „Chce tě jen vyprovokovat Rudlo.“
„Ale on se mi směje.“ Povzlykl. Myslí si, že jsem divný Marone. On je zlýMArone. Ano zlý, moc zlý.“
„Jdi se projít po skladišti.“ Rudla odešel a Maronsi stoupl za dveře. Armuna už napadlo, že by je mohl zastřelit šípem, ale Maron nevypadal jako nějaký začátečník a štítem by mu to vykryl. Armun tam jen tak seděl a přemýšlel. Už byl zoufalý, takže se musel uchýlit k risku. Skrz mříže, se musí trefit do knoflíku, a než se Maron vzpamatuje, musí, ho podříznou. Armun si klekl a šíp nasměroval do díry. Namířil výšku a vystřelil. Šíp trefil knoflík a mříže se otevřelo, ale s velikou ránou. Armun rychle vytasil dýku a běžel k Maronovi.

Maron stál a pravé straně. Takže se převalil přes bok dveří a štítem na levé ruce Armuna silně praštil do obličeje. Armunovi vypadla dýka a hlavou narazil do zdi. Pak ho He chytil pod krkem a pravou rukou, v které už držel malou zelenou sekeru, mu dal násadou do čelisti. Tím armuna položil na zem. Armun si narovnával čelist, když v tom ho do žaludku nakopla obrovská noha. Armun odletěl po bolestivém nárazu dozadu. Armun se pomalu zvedal, když mu v tom najednou pomohla obrovská ruka, ale ne k pomoci. A jakmile Armuna pustil, dostal další ránu do tváře štítem. Armun už skoro neměl výdrž na to, aby se zvedl. Armun vyndal meč a začal se zvedat. Byl na kolenou a opřený o pěsti. Maron přišel k Armunovi a dupnul mu na záda. Pak mu velkou silou dupl na ruku, kde svíral meč. Armun zařval bolestí a křupnutí ruky slyšel snad i Rudla. Armun se začal svírat poraněnou ruku, když dostal další bolestivý zásah nohou. Armun věděl, že nemůže, ležel na zemi a vydýchávat, takže sebral poslední kousky sil a postavil se. Hned toho litoval, když spatřil Marona jak zuří, a křečovité svírá bojovou sekeru. Marona už mlácení přestala bavit, takže přešel do zbraní. Připravil se na tnutí hlavy, ale Armunovi zbyli síly, ještě na zoufalé skrčení. Maronovi se sekera zasekla do dřeva. Armun utíkal co nejdál. Zbraně mu leželi v chatce a Armun neměl co po ruce. Maron vyndal ze dřeva sekeru a běží na Armuna.

Šel pro mapy a vyvinula se s toho jeho smrt. Teď vidí obra běžícího na něj a Armun úplně ztuhnul. Maron se přibližuje a máchá sekerou. Armun jen uskakuje dozadu ze schodů. Při dopadu ho nohy selhali a dopadl na zem. A na břiše ho chytla palčivá bolest. Zpod brnění mu prosakovala řinoucí se krev. Armun se zvedá a s rukou na břiše couvá dozadu mezi bedny. Armun se všiml položené dýky na poličkách a vzal si jí. Ale Maron se rychle přibližuje a s dýkou se mu bránit nemůže. Vlastně ani, kdyby měl cokoli. Zoufale vylízá po žebříku nahoru. Armun stojí na žebříku a kouká dolů na Marona, který na něj nedosáhne. Maron vzal žebřík a třepe s ním. Armun se obrátí a skáče Maronovi za záda, Ještě ve skoku mu zabodává dýku do ramene. Armunovi se při dopadu podlomili nohy. Krk netrefil, protože musel útočit levačkou, kvůli pohmožděné ruce. Maron zařval, vytáhl si dýku a zuřivě se vrhl na Armuna. Armun se rozběhl dopředu a vylezl na žebřík, ale tentokrát až nahoru. Dolu to bylo dobrých pět metrů. Maron lezl za ním, nahoru. Chvíli nahoře balancuje, a pak se rozbíhá na Armuna. Mezitím Armun dorazil na konec regálů. Na druhý regál jsou to dva metry. Armun by to za zdravých podmínek skočil v pohodě, ale teď… Koukl se do zadu a opět spatříMarona. Armun přeskočí na druhý regál a jen tak tak se tam udrží. Dole pod ním spatří pytel plný mouky. Vzal pytel a postavil se na okraj regálu. Když Maron skáče, Armun na něj hodil pytel s moukou. Maron zazmatkoval a nedoskočil. Padá dolů z pětimetrové výšky a dopadá přímo na nějakou bednu.

„Ty kryso!“ Ozvalo se od vchodu, od Rudli. Rudla začal něco nadávat, a pak se rozběhl pryč.
Armun slezl s regálů. Zašel do chatky, posadil se a sundal si zbroj. Pod ní měl na břiše až na modřiny od kopanců, řeznou ránu. Nebylo to naštěstí moc hluboký. Armun si vyndal ze zbroje lektvar léčení a trocha si ho nanesl na ránu. Pak si z kapsičky vyndal kus obvazu, který si zakoupil, když se přistěhoval, a od doby, co je v cechu zlodějů, ho má neustále u sebe. Obvázal si břicho, a nandal si zbroj. Pak si šáhl na čelist a opět rychle ucukl bolestí. Sebral zbraně a vydal se k léčitelovi. S čelistí a rukou tam jít mohl, vypadá to jako rvačka, ale s řeznou ránou, asi ne.

Než se Armun vydal do města, našel lodní mapy, které hledal. Ruku mu obvázali, a nesmí ji namáhat. Čelist mu bolestivě navrátili. Najednou si vzpomněl, že Rudla říkal něco, o zrádci a o pasti. Ale kdo to ten zrádce mohl být?“ Musel to zjistit pro dobro cechu. Takže se vydal pronásledovat Rudlu. „Zdravím, neviděla jste, zrzavého špinavé chlapa s potrhaným oblečením?“ zeptal se Armun náhodné ženy na ulici. Dlouho se mu dostávalo odpovědi „Ne.“

Zde mapu nepodtřebujete
Jestli se líbí, nezapomeňte dát kvalitní příspěvek.

Upravil/a Skritecek dne 28.06.2012 21:19

Přidal Skritecek dne 29.06.2012 21:52

#11

Armun procházel město, a každého se ptal na onoho muže, který utekl ze skladu, po tom, co viděl umřít svého společníka. Každý jen zakroutil hlavou a přidal do kroku, aby od armuna byli co nejdál. Chodil městem skrz na skrz, a nikdo muže neviděl. Dorazil na čtvercové náměstí, kde byl jako všude, a vždy trh. U stánku s masem stál někdo, asi důležitý. Armuna napadlo, že by o tom mohl něco vědět a šel za ním. Měl na sobě zelený kabát, kvalitní kabát. Hnědě společenské kalhoty, a nízké boty. „Omluvte mě, pane, neviděl jste…“ Muž mu skočil do řeči. Armun leknutím ucukl rukou, kterou mu klepal na rameno.
„Jak si dovolujete na mě šahat, těma svýma špinavýma rukama. Ještě mě ušpiníte. Straňte se ode mne ty špinavá cházko.“ Měl pokřivený obličej, a jemně si utíral špínu, kterou tam vlastně ani neměl. Narovnal se a nadutě odešel. Cestou si něco mrmlal pod hnědí knír. Armun tam jen stál, a koukal na baculatého mužíka, s podivným výrazem na tváři. Čistou rukavicí jsem se ho dotkl, a on dělá, jako kdybych jí měl od bláta. Takový nadutý chlap, asi někdo bude. Pomyslel si Armun.
„Kdo to byl?“ zeptal se slečny u stánku. Byla to starší dáma, s unaveným výrazem, protože, před chvílí s ní mluvil ten stejný muž.
„Šlechtic, nasadili ho do města, aby řešil vážné spory, místo toho chodí po městě a vše kritizuje. Mě před chvílí nadával na tlusté maso, špinavý pult, malý úsměv, a malý výběr. To dělá každému, kéž by se mu něco stalo.“ Dořekla starší dáma a zahleděla se do snů. A něco si pro sebe říkala.
„To by šlo zařídit. Pak stůjte při mně.“ Usmál se Armun a šel za mužem. Žena se probudila se snění a začala zmatkovat. Opřela se o pult a koukala, co Armun dělá. Armun šel za nafoukaným tlouštíčkem, který pravděpodobně mířil zkritizovat další stánek. Strčil do něj ramenem a začal se omlouvat. „Co děláš, ty špíno? Jak se opovažuješ, to je nehoráznost.“ Křičel muž a ustupoval od Armuna co nejdál.
„Omlouvám se, Omlouvám se, promiňte.“ Říkal Armun a vzdaloval se od muže. Když už byl otočený zády, zlověstně se usmál. Chvíli stál u stánku a pak se naklonil k ženě.
„Hrajte semnou.“ Řekl Armun ženě, která se na vše koukala. Armun si sundal kapii a narovnal si brnění. Odkašlal si a začal.
„Stráže, ke mně. Někdo mně okradl.“ Křičel Armun na celý trh. Normálně by si to Armun vyřešil sám, kdyby se mu něco takového stalo, ale teď se toto skvělé hodilo. Žena se tvářila zmateně ještě víc, a koukala so ten chlap vyvádí. K Armunovi přiběhli stráže. „Co se děje pane?“ otázal se strážný. „Okradli mě. Mam v kapse svůj drahocenný rubín po dědečkovi a najednou zmizel.“ Armun házel rukama a nasadil smutný výraz.
„Máte někoho podezřelého?“ Zeptal se pohotově strážný, který už jezdil okem po náměstí.
„Ano, ano tamten muž.“ Řekl Armun a ukázal na nafoukaného muže. „Neustále se kolem mě motal.“
Stráž přistoupila k mužíkovi a začala mu šacovat kapsy. „No to je nehoráznost, stěžoval si muž. Já sem nevinný já…“ Zamlčel se, když strážný vyndal z jeho kapsy rubín. „Jak se tady, já…“ Neměl tušení, co se tady dějde, Kdo by mohl tušit, že vám zloděj podstrčí rubín.
„Je to váš rubín pane?“ Zeptal se strážný s rubínem v ruce.
„Ano, ano to je on.“ A Začal se radovat.
„To je křivé svědectví, nemá důkaz.“ Začal rychle namítat zmatený muž, který se zotavoval s toho, že se mu v kapse objevil rubín.
„Tady paní mi to dosvědčí. Dali jsme se tady s paní do řeči, a povídal jsem ji o tom, jak jdu k dědečkovi tady v Urubu, vrátit tento rubín.“ Přešel Armun s radosti do obhajoby. Vše měl promyšlené hned, jak mu paní řekla, že tu všem vadí.
Všichni se najednou koukli na paní. Ta se probudila, vzpomněla si na to, jak Armun říkal, ať hraje s ním. Chvilku koktala, a pak ze sebe konečně vypustila: „Ano, to je pravda.“
„To stačí, seberte ho,“ pokynul dalším dvěma strážným a šel vrátit rubín.
„Dávejte si bacha, pane, a děkujeme, že jste nám pomohl chytit zloděje. Kdo by řek, že to správce města.“ A odevzdal Armunovi rubín.
„Rád jsem byl nápomocen.“ Řekl Armun s kamennou tváří a šel zpět k trhovnici.
Když odváděli mužíka, stavil se za ním ještě Armun. „To se stává, když kradeš.“ A přitiskl se k mužovi. Muž by si nejradši teď celý otřel svým kapesníčkem, ale nešlo to. Poté zas odešel k ženě.
„Jak jste to udělal?“ Na to se Armun jen usmál. Když muže odvedli, všichni si opět začali hledět svého. Trhovci si mezi sebou začali radostně povídat a ukazovat na Armuna. Za chvíli už o tom budou věděl i ve Wenstly, ale způsobem, že ukradl tisíce peněz a těžce ho zranil.
„Myslím, že už nebude na obtíž. A to mi připomíná, neviděla jste tady muže se zlatými zuby, zrzavé vlasy, otrhané oblečení.“Armun už skoro pokračoval dál, protože mu každý odpověděl „ne“.
„Když se ptáš, tak ano, viděla. Mířil východní bránou ven. Směrem k Wenstly.“ Armun sebou cukl, když konečně narazil na někoho, kdo to věděl.
„Děkuji, moc jste mi pomohla.“ A zamířil k východní bráně.
„To ty nám taky.“ Zakřičela ještě žena od stánku. Armun se koukl na zlaťáky ve své kapse, které ukradl mužovi, když ho vedli do žalářů. Když už byl v tom kapsářství, tak proč v tom nepokračovat. „Mu dam, říkat mi špíno.“ Prohodil k sobě Armun a rozběhl se k východní bráně. Příjemná změna po tom spousta vraždění.
„Zdravím, neviděli jste tu procházet muže? Roztrhané oblečení, zrzavé vlasy.“
„Ano.“ Odpověděl strážný u brány. Chvilku jsme ho pozorovali, protože vypadal podezřele.“ Slovo podezřele skoro vyhrkl, strčil ruce do kapsy, zhoupnul se na patě, a pokyvoval hlavou. „Míří k Wenstly.“ Stráž byla zmatená, že ho někdo hledá, ale radši se nevyptávala.
„Děkuju.“ Řekl Armun a vydal se ho pronásledovat. Proč mě nenapadlo hned, zeptat se strážných u brán. Nad tou úvahou zavrtěl hlavou a vydal se na cestu.
„Míří k Wenstly, to dává smysl, protože tam má být ta past, No jo! On byl součást pasti, a když to nevyšlo, tak to míří oznámit tomu, kdo tu past zorganizoval, a ten se zúčastní té léčky s lodí. A ta past má být dneska!“ mluvil k sobě Armun. A rozběhl se po cestě. Byl zmatený. Hlava ho z toho bolela, musel to co nejdříve vyřešit. Šel po lesní kamenné cestě, směr Wenstly, a doufal, že to Rudla nevezme jinudy. Jeho obavy se rozplinuly, když uslyšel nepovedené pískání. Zamířil do lesa, a plížil se mezi stromy. V hnědém brnění byl téměř neviditelný. Teda, když se v tom umí pohybovat.
Byl to Rudla. Armun se k němu přiblížil. I když je to profesionál, i ten dělá chyby, takže se Armun musel schovat, když omylem šlápl na větvičku, která hlasitě křupla.
„Halo?“ zeptal se Rudla a vytasil dýku. Blížil se ke stromu, za kterým stál Armun. Když Rudla byl u stromu, vynořil se zpoza něj Armun. Kopem mu vyrazil dýku s rukou a přitiskl ho ke stromu. Rudla s sebou překvapením trhnul.
„Kdo stojí za tou zradou?“ ptal se rozčíleně armun a držel Rudlu za košili. Chtěl se to co nejdříve dozvědět, aby ho už nebolela hlava.
„Ale naše malá zlá myšička nám utekla, ano utekla.“ A pobavené se koukal Armunovi do tváře.
„Na to nemam čas!“ vyhrkl Armun a přitiskl ho ještě víc ke stromu. Ale Rudla se jen smál.
„Co bys mi asi udělal?“ hned jak to dořekl, cítil Armunovo čepel na břiše. Teď Rudla nemohl dělat nic. Zděsil a začal panikařit.
„Kdo… stojí… za… tou zradou?“ Zopakoval Armun, a dal znát, že to myslí smrtelně vážně.
„Co na tom záleží, stejně je všechny chytnou a půjdou na popravu.“ Jakmile to dořekl, cítil, jak mu zpoza oblečení teče malý proud krve. Už to nebyla legrace.
„Dobře, dobře, všechno řeknu. Je to Bolyen!“ Ihned si oddechl, když to řekl.
„Bolyen?“ podivil se Armun se uvolnil sevření. Na obličeji se mu objevila vráska.
„Jo to je ta krysa, a teď mě pusť.“ Armun povolil tlak na Rudlu, hned poté ho probodl. Hlava, už přestala bolet, když konečně zjitil, kdo je za tou zradou, teď tu je ale něco jiného, a to zrada samotná.
„Bolyen, ten jeden…“

Upravil/a Skritecek dne 01.07.2012 22:29

Přidal Skritecek dne 01.07.2012 20:19

#12

„Bolyen, ten jeden zrádce. Jak nám to mohl udělat“ říkal Armun celou cestu do Wenstly. Byl naštvaný a zároveň zmatený. Tížila ho otázka, jaký měl důvod. I pocit vinny se smrti se mu vyhýbal. Ten pocit, který příjde, když někoho zabije.
Bylo odpoledne a do Wenstly cesta trvá ještě tak tři hodiny, Armun únavu nevnímal, protože, mu vrtala hlavou ta otázka. Tři hodiny pěšky.Armun zahleděn do kamenné cesty, málem přehlídl malé stáje. Byl to malý dům s velkou ohradou a stájemi. Stájník byl asi ve svém domě, a venku byl pouze hlídací pes. Ležel u dveří. Byl hnědý a už asi i starý. Armuna ihned napadlo, jak se rychleji dostat k Wenstly. Armun se rozběhl k ohradě a přeskočil ji. Ohrada byla vysoká tak asi po kolena. Pes ihned začal štěkat. Koně se kolem Armuna rozběhli a začali panikařit. Běhali dokola, stavěli se na zadní a zběsile řehtaly. Armun stál na místě, a hleděl, jak kolem něho běhají koně, a modlil se ať ho něaký nesrazí. Kolem proběhl rychlý hnědák. Armun neváhal, a i v té rychlosti ho chytil za krk a vyhoupl se na něj. Chvílemi to vypadalo, že se neudrží. Kávové hřívy se držel co ho síly stačili. Když se kůň konečné podvolil, šel do sprintu, a přeskočil ohradu. „Hej! Vrať se!“ křičel rozčílený stájník a koukal, jak se jeho nejrychlejší kůň vzdaluje. Armun se držel kávové hřívy. Byl přikrčený, až skoro na koni ležel, a kapuce mu vlála a šlehalo ho do hlavy. Wenstly je přístav, takže musí ležet na úrovni moře. Z kopce Armun hleděl na přístav, ve kterém už spatřil nákladní loď. Kopnul hnědáka do slabin a pelášil z kopce do Wenstly.
Kousek před mohutnými hradbami Wenstly odbočil na sever, a objel celé město. U doků končili hradby a okraj lemovala skála. Cestou promýšlel plán, jak co nejrychleji zachránit přátelé, ale bylo pozdě. Myslel, že to mohl ještě zachránit, ale viděl, už jen jak stráže vedou cech. Slezl z hnědáka a koukal se na onen smutný okamžik. Zaslechl za sebou dupot a otočil se. Za ním stál Bolyen a kolem něho asi pět stráží.
„Ale koho to tu máme? Někdo nám utekl z pasti, zabil jeho z mých nejlepších mužů a druhého těžce ranil!“ A poslední větu Bolyen vykřikl. Na čele se mu vyrýsovali vrásky. „Ale na tom nesejde.“ Přešel Bolyen zpět do klidu. „Přišel jsi pozdě.“ Armun tam jen stál a zmatené koukal na celou událost.
Jak si jen mohl Bolyene?“ zeptal se potichu Armun, a pokyvoval hlavou. Konečně se dozví, proč.
„Waret! Všechno si dělal sám! Já byl jenom jeho rohožka. Zahanben a pošpiněn podřadnými prácemi. Všechno jenom on, a ta jeho Allys! Já mu ukážu, kdo tady bude dělat podřadný práce. Ale ty jsi něco jiného Armune. Ty jsi schopný, a jen tak se nevzdáš. Co to dát dohromady? Takhle polapíme celý cech! Představ si to, zem nám zaplatí tuny zlata, zajmeme někoho, kdo tu krade po celá staletí! A nadobro zničíme cech zlodějů! Tak co jdeš semnou?“ waret začal přetahovat Armuna na jeho stranu. Armun se koukl na cech. Všichni byli v poutech a beze zbraní. Vedli je do cel a pak na popravu. V hlavě se mu ozývala věta „Nadobro zničíme cech zlodějů.“ Všechno to, co říkal Bolyen dávalo Armunovi smysl. Nedělal nic jiného, než podřadné práce. Vzpamatoval se snění.
„Spolu, proti cechu.“ Prohlásil Armun s pevným výrazem ve tváři.
„Spolu, proti cechu.“ Zopakoval Boylen a zlověstně se usmál.

Allisyna cesta proběhla bez potíží. Waretovi nechala lístek s cestou, kudy půjdou na stolku, aby je našel. Allys a cech postupovali pomalu, protože každý nesl batoh s jídlem. Byla to dlouhá cesta, a muselo se nakrmit sedmnáct hladových krků. Měli s sebou i tři koně, který si vypůjčovali u stájníka, který spolupracoval s cechem.
Allys se otočila, jakmile zaslechla koňská kopyta za jejich družinou. „Kde si byl Warete?“ usmála se Allys na Wareta, který je právě dohnal.
„Zdravím Allys. Pár lidí si může odložit batohy, půjdu pěšky.“ A seskočil s koně. Allys se na něj usmála a pokračovala: „Kde si byl Warete, už jsme skoro u Wenstly. Odbočli běsme na sever, už by jsi nás nenašel, a jak by jsem to tam bez tebe zvládli.“ A usmála se na Wareta.
„Vy že byste to nezvládli?“ obořil se waret na Allys se zamračeným výrazem. „Od toho si tady ty Allys.“ A přešel do úsměvu. Allys si nemohla odpustit mu úsměv neoplatit.
„Za chvíli budeme odbočovat na sever města. Tam nám skála poslouží jako dobrý úkryt.“ Ukazovala Allys rukou a koukala se při tom do mapy.
Koně si nechali u stájníka nedaleko Wenstly, náhodou to byl i ten, kterému Armun ukradl koně. Osmnáct vycvičených zlodějů, bylo ukryto za kameny a čekalo na loď. Byli vycvyčení, takže i v tomto hojném množství, uměli být nespatřeni. Barvy zbroje splývali s okolím, což usnadňovalo skrývání se v přírodě.
„Nenápadně se proplížíme dolů a schováme se za bedny, až loď bude naložená, a námořníci budou připravovat loď, vplížíme se tam a ukryjeme se. Pak přepadneme loď a zastavíme v Hrodunasu, tam na nás Armun počká s mapami.“ Waret koukal na loď a v duchu probíral celou akci. Všechno měl v hlavě dokonale naplánovaný. Za bedny na loď skrýt, jak jednoduché.
„Počkat, to na lodi, ty mapy nejsou?“ zeptala se Allys Wareta, a naklonila se k němu.
„Jak kde, tuto je obchodní drahocenná loď, a nevelí ji nějaký začátečník, co je zvyklý na kajaky. To jsou zkušení mořští vlci, kteří znají moře, stejně dobře, jak láhev od rumu.“ A musel se zasmát svému slovnímu obratu. Zdejší námořníci byly osamoceni a hledali slast ve chlastu.
Když Waret poslechl instinkt, pokynul rukou, a tím dal znamení ostatním k pohybu. Jeden po druhém slézali po skále k prostorům na bedny. Tam odsuď vedla cesta na niž byl jen obchod a za ním schody do města. Nejdříve šla jedna polovina a pak ta druhá, protože společně by vytvořili velký rozruch. Polovina byla schovaná za velkými zpevněnými bednami.
„Nikdo tu není.“ Řekla Allys Waretovi, když prozkoumávala okolí. Moc toho neviděla, kvůli nenápadnosti hlavu musela rychle schovat. Waret poté také nenápadně zvedl hlavu a koukl se.
„Asi už ty bedny naložili.“ Řekl, a stále pozoroval okolí. V obchodu nikdo nebyl a na jediné lodi v přístavu také ne. Allys s sebou leknutím škubla, když s sebou Waret trhl a schoval se.
Ze schodů se vynořili námořníci a kapitán. Kapitán byl oválné postavy. Hnědý plnovous a modrý kapitánský oblek. Námořníci šli na loď a kapitán do obchodu, pro potvrzení, že zde loď zakotvila a naložila náklad. Loď byla veliká. Na zádi byl pokoj kapitána, na jeho střechu vedlo schodiště, a tam se nacházelo kormidlo. Na palubě byli dvě stěžně a kolem zábradlí.
Waret byl přitisknutý k veliké bedně a pečlivě poslouchal. První polovina cechu se začala plazit kolem beden a po skupinkách přeběhli na loď. Zároveň zpoza kamenů přebíhali za bedny. Po prostém schodišti následovala chodba, kterou obklopovali vedlejší místnosti. Námořníci nebyli v žádném luxusu, ale nejhůř, se zrovna také neměli. Moc prostoru tam nebylo, ale to nevadilo, protože stejně celý den trávili na palubě. Druhé patro tvořila místnost se stoly a kuchyní. Z kuchyně vedli schody přímo do skladu. V dalším patře se nacházel sklad. Bedny už byli naložené. Všude byli sudy a veliké bedny.
„Schovejte se za zadní bedny, až si půjdou pro jídlo, aby nás neviděli.“ Řekl Waret a ukázal na zadní řadu beden. S několika členy cechu bedny odsunuly a schovali se za ně. Až jsem byly slyšet rozkazy a mohutného kapitána lodi a dupání četné posádky. Námořníci připravovali plachty. A najednou nic. Jako by se po nich zem slehla.
„Tady něco nehraje.“ Řekl podezřele Waret a koukl se ke schodům, jako kdyby z nich se ozýval ten hluk. Chvíli se rozhlížel po skladu. Ozvalo se dupání, ale o hodně hlasitější než před tím. Stále se stupňovalo, nyní už byli slyšet i rozkazy, ale ne kapitána lodi, nýbrž kapitána vojska. Do skladu vešlo asi osm strážných. Waret si stoupnul a začal po nich střílet lukem. Jak se strážný přibližovali, vyvalil se zbytek cech. Všichni si oddechli, když už stráže ubývali, ale najednou se ze schodů začali valit další. Těla ležela na zemi, a boj pokračoval. Waret zabil dalšího strážného a pohleděl na schody, kde spatřil další stráže. „Ústup!“ zavelel a s připraveným mečem couval dozadu. Na jeho obličeji bylo znát zmatení. Jak se o nich mohli dozvědět. Někdo nás musel zradit, přemýšlel Waret. Takže těch stráží tu nebude zrovna nejmíň. „Vzdejte se!“ vykřikl, když si dal dohromady své úvahy. Oči členů cechu nechápavé koukali na něj. Když Waret pustil zbraň, pochopili, že to má něco do sebe a poslechli.

Stráž stále připravena sebrala zbraně a seřadila si je na pozatýkání. Jednoho po druhém je vedli ven z lodi. Každý strážný ved jednoho člena a další šli kolem nich.
„Kdo nám to mohl udělat.“ Bědoval Waret, když scházel z lodi. S rukama za zády. Allys se porozhlédla po okolí. Všude jenom stráž. Bolyen byl schovaný. Organizoval celé to divadélko s přípravou lodi.
Najednou se všimla někoho vyčnívajícího, někdo kdo na sobě neměl modré brnění, jako stráže Wenstly, ale hnědou cechovní zbroj. Zaostřila zrak a rozpoznala Armuna, ale neměl pouta. Stál si uprostřed řady strážných a nikdo se o něj nezajímal. Allys si mohla, všimnou Armuna, ale ne jeho smutné tváře. Slzy se ji nahrnuly do očí. „Warete u skály.“ A snažila se, aby Waret nerozeznal rozechvěný hlas. Waret zvednul hlavu a spatřil to samé co Allys. Akorát jeho zaplavila vlna smutku v hrudníku.
„Ale ne Armune, co to děláš.“

Jestli se líbí-kvalitní příspěvek

Upravil/a Skritecek dne 01.07.2012 21:52

Přidal Skritecek dne 04.07.2012 20:48

#13

„A co s nimi teď bude?“ zeptal se opatrně Armun Bolyena, když šli od doků směrem do středu města. „Snad se o ně nebojíš? Je to jen banda zlodějů. Žádný párání s nimi na špalek a useknout. „ tato myšlenka se Bolyenovi velmi zamlouvala. Líbila se mu ta představa bohatství, co dostane, když se zbaví cechu zlodějů.
„Ty jsi přeci taky zloděj.“ Opatrně podotkl Armun, když se vzpamatoval z té představy o popravě. Bolyen na něj vrhl ledový pohled. „Já nejsem žádný zloděj! Ještě jednou mě označíš jako zloděje a na tom špalku, bude i tvoje hlava!“ Armun se lekl, když na něj Bolyen začal křičet. I zpod kapie byl vidět jeho rudý obličej. Pomalu se uklidnil, povzdechl a zrychlil na kroku.

Poprava se měla konat ve Wenstly, pozvánky viseli, přibyté všude, kde se to dalo. Trhovci pomáhali s šířením zpráv, takže na popravě nebudou pouze obyvatelé Wenstly. Poprava se konala za tři dny. Pro tyto dny byly trhy zrušeny. Poprava musela mít ohlas, takže se konala ve středu města. Bolyen tu popravu všechnu konal.
„…A moje židle bude támhle.“ Slyšel Armun, když na požádání Bolyena přišel na náměstí. Stáli tam dva muži, kteří organizovali přípravy na popravu, Bolyen a Rudla.
„A tady jsi, už sem tě čekal.“ Řekl Bolyen, když uviděl přicházet Armuna. „Omluvte mě na chvilku prosím“ řekl zdvořile a začal se věnovat Armunovi.
„Chci, aby ses účastnil popravy. Ale ne jen tak někde v davu. Budeš vedle mě, aby si vynikal. Ti ubožáci si té oblíbili, takže chci, aby je to co nejvíc bolelo.“ Usmál se zlověstně Bolyen. „Uvidí tu zradu, co jsi jim provedl. Bude je to bolet, ale hlavně Allys.“ Armun byl zahleděn daleko v hrůzných představách. Ale při poslední větě se z nich rychle dostal. „Počkat, proč hlavně Allys?“ ale Bolyen už opět projednával, co kde bude. „proč hlavně Allys?“ ale Bolyen už byl zahrnut v přípravách.

Armun zalitoval toho, co udělal. K Bolyenovi s přidal jenom kvůli tomu, aby ho nezabil. Cech zlodějů si velmi oblíbil, a nechtěl ho ztratit. Oni to pochopí. Řekl si Armun a na několik vteřin byl v klidu. Ale co když ne? Ihned vběhla tato možnost Armunovi do hlavy. Co když to přežijí, ale budou ho nenávidět. Teď začal litovat toho, co udělal. Hlavou mu najedou, běhalo tisíce možností, jak se dostat se svízelné situace tam u doků, ale kde byli, když je potřeboval. Když stál na skále, a sledoval, jak jeho blízké kamarády vedou do vězení, zabolelo ho v srdci. Allys ho spatřila, ale ne jeho smutný výraz ve tváři. Ani si neuvědomil, že když se koukal na Allys, bolelo ho to nejvíc. Celý tento cyklus myšlenek, sprovodila jiná otázka: „Proč hlavně Allys?“

Když se probral z myšlenek, spatřil Rudlu, jak na něj kouká, ale nic neříkal. Jen jak se Armun pohnul, Rudla s sebou cukl a šel do bezpečí-k Bolyenovi. Zamotané myšlenky mu nedali chvilku spánku. Dny ubíhali pomalu, jako kdyby to byli roky, ale jednou ten den přijde.

„Co s námi bude?“ otázal se jeden z členů cechu. Otázka byla mířena na Wareta,který seděl opřený o kamennou zeď v cele naproti. Osmnáct členů cechu bylo rozděleno do šesti cel, kde byli po třech. Kdyby je dali všechny pohromadě, riskovali by, že by společnýma silami utekli, a kdyby je dali po jednom, neměli by místo. Celu tvořila dvě patra. V jednom byli základní věci, hlavní strážník, hlásili se případy a všechno podobné. A další patro byla velká místnost s truhlami vězňů a velkou chodbou s celami. „Tady přežijeme několik dní, a pak na popravu.“ Řekl s kamenným výrazem Waret.
„Stále nemohu uvěřit, jak nám to mohl udělat. A mam strach o Bolyena, dlouho už se neozval.“ Waret mluvil k sobě, přesto očekával odpovědi dalších dvou mužů.
„Byl to nováček, co uměl krást, ale chtěl víc, prostý život zloděje mu nestačil. A co se týče Bolyena, o toho se neboj, ten to zvládne.“ Řekl člen cechu. Snažil se mluvit normálně, když byl rozrušený z popravy. „Jak myslíš, že přišli na tu past? Zeptal se druhý člen, co byl s nimi v cele. „Bolyen podal správu o lodi, jak se o tom dozvěděl Armun? Dřív se to dozvědět nemohl, když šel pro mapy, tak by si ho Allys všimla, kdyby něco dělal, a pošta by nestačila dojít.“ Jen co dopověděl svou myšlenku, opět složil hlavu do rukou.
Tato domněnka probudila ve Waretovi pochybnosti. Jak to mohl Armun zvládnout. A co teď dělá Bolyen. Waret v Armuna věřil, a nezdá se mu, že by jen tak zradil. Věděl že, pro Armuna je zlodějina skoro všechno. Waret měl nad čím přemýšlet, alespoň zabíjel čas v cele, do té doby, než kat zabije jeho.

Doufam, že nevadí nudnější kapitola, ale všechy nemůžou být s akcí ;)
Jestli se líbí, kvalitní příspěvek nbeo koment.

Upravil/a Skritecek dne 04.07.2012 20:48