The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal DragonOzzy dne 24.05.2012 22:04

Dneska dojde poprvé ke změně vypravěče, Alex je sice pořád hlavní hrdina, ale jaksi nemůže být u všeho, snad to nebude vadit

část devátá: Šaškova zpověď
Fark

Byla to už nějaká doba, co jsme vyrazili ze svatyně. Mladej, který s mou ženou k nám přišel před čtyřmi dny, je prý nějaký "drakorozený" a potřebuje se dostat na Vyšný Hrotgar. Kdo chce kam, pomozme mu tam, stejně, to co říkali o drakorozeném neznělo jako nic, do čeho bych se chtěl zaplést. Jenom dohlédnu na to, aby dorazil do kláštera v jednom kuse. Nebo alespoň z použitelné části.
Ten obrovitý ork, Grog, se zastavil u jedné z orkských pevností. Zašel dovnitř a když se vrátil, mě i mladíkovi dal náhradní zbraně s tím, ať mu dáme ty svoje stávající, že je prý jeho bratr překová. Pokud jsou orkové v něčem dobří, je to kovařina. svoje zbraně jsem jim tedy bez obav svěřil, což bych asi u těch svého druhu, nám lesním elfům, neudělal.
Grog slíbil, že obstará zásoby a dohlédne na překování zbraní, na cestě zpět se k nám zase připojí. Spíš bych však řekl že se mu nechce šlapat těch sedm tisíc schodů. Nemůžu říct že bych se mu divil.
Mladík se celou cestu snažil navázat kontakt, ale já nereagoval. Nikdy jsem na řeči moc nebyl. Teprve na mostě, vedoucím do Ivanova Dvora se mi jazyk rozvázal. Narazili jsme totiž na místního rybáře, mého přítele Klimmeka, jak stojí opřený na mostě s pytlem plným zásob u nohou a nadává.
"Co se stalo, neberou?" Oslovil jsem ho. Rybář zavrtěl hlavou. "To jak ryby berou mne v tuhle chvíli zajímá nejméně. Před pár dny nám tu napochodovaly snad tři centurie legionářů a obsadily město. To by mi až tak nevadilo, kdyby ti parchanti nezablokovali vchod na Vyšný Hrotgar, ke schodům se nikdo nedostane. Prý tam dovolí vstoupit jen nějakému légátovi, který je údajně drakorozený. Nebo pokud někdo donese povolení, podepsané samotným Tuliem. Které jen tak neseženeš. Doháje, zrovna jsem chtěl Šedovousým donést zásoby. Zůstanou nějakou chvíli o hladu..."
Adram se na mne podíval. "Co teď? Jak se do toho kláštěra dostaneme?"
Klimmek začal mlít o tom, že není o co stát, že tam je zbytečná zima a stejně nikdy Šedovousého neviděl, ale já jeho kecy ignoroval. Začal jsem přemýšlet.
"Je tu někdo, kdo by nám mohl pomoct. Jak ten legát vypadá snad neví a drakorozených po světě snad taky tolik nechodí..."

Alex

Uplynuly tři dny od doby, kdy jsem se probral ve svatyni. Kouzlo se mi stále nepovedlo prolomit, avšak díky situaci, která nastala právě onen den, jsem nakonec mohl tuhle strarost hodit za hlavu.
Cicero. Ten šašek. Jakkoliv se zdál předtím střelený, nejspíš se tentokrát pomátl úplně a chtěl napadnout Astrid... Nebo to možná nějak souviselo s tím, o čem mluvil onu noc. Kdo ví.
Astrid však útok přečkala ve zdraví, jelikož ji ochránil Vezeera. Zrovna když jsem zaslechl křik, utíkal jsem do hlavních prostor svatyně, ale už bylo po všem.
"Co se stalo?" Zeptal jsem se nikdo se mi nezdráhal odpovedět, když jsem stihl zaregistrovat, že ten Agronián je raněn a Astridin manžel někam zmizel, temná elfka spustila: "Ten idiot napadl Astrid! Nebýt Vezeery tak je po ní. Bohužel ho stihl zranit, není to nic vážného, ale jaksi nám proklouzl mezi prsty!"
Takže asi zjistil něco, co zjistit neměl. Něco převratného... Podle všeho Astrid nemusel už předtím, co by jej však donutilo ji napadnout?! To je proti všem pravidlům bratrstva!
Astrid došla ke mě. "Vypadá to, že ses již dostatečně zotavil. Potřebujeme tvou pomoc, abychom toho hajzla chytili a stáhli z kůže! Můj manžel se v tom zápalu vzteku vydal za ním, potřebuji abys ho zkusil vystopovat a pomohl mu, Cicero, ač se zdá směšný, rozhodně není špatným bojovníkem. Nerada bych byla vdovou..."
"Chtělas říct, vdovou bez barvy. Označení Černá vdova by ti snad nevadilo, ne?" Zachichovala se Babete.
"Už vím, kam šel. Podařilo se mi prolomit obranné kouzlo ieho deníku.. Utíkal do Jitřenky, nachází se tam prý dlouho nepoužívaná svatyně. A v tomhle deníku je heslo..." Stařík, čaroděj Temného bratrstva, mi podal onu knížku, o kteru jsem se tak zajímal.
"Většinu stránek vytrhal, ale tohle tam zůstalo. Asi se snažil zahladit stopy. Nepovedlo se... Půjdu s tebou, dáme mu co pro..."
"NE!!" Vyhrkla Astrid. V zápětí si však uvědomila, že to asi řekla až moc důrazně, proto pokračovala klidnějším tónem.
"Potřebujeme tě tady. A navíc, Cicero nás má přečtené, zná náš styl boje. Ty proti němu máš šanci. Umíš snad bojovat, ne?" Podívala se na mne. Váhal jsem s odpovědí, jelikož jít bojovat s tím magorem nemusel být dobrý nápad...
"Nejsem žádný mistr, ale ano, umím. Mám vyrazit?" Astrid přikývla. "Co nejdříve..."

Do Jitřenky jsem dorazil v dračí podobě, snad jsem nepřilákal žádnou pozornost, přeměnil jsem se zpět raději na opustěném místě a teprve poté vyrazil to málo, co mne dělilo od svatyně, po svých.
Poznal jsem ji hned. Astridin manžel seděl opřený o jeskyni, do které dveře vedly. Vypadlo z něj, že s Cicerem bojoval, ale ten parchant ho zranil. Pronásledoval by ho, ale nezná heslo, navíc je raněn a jen by mne zpomaloval. Taky prozradil, že Cicera zranil ještě více, než on jeho, tudíž bych měl mít k němu vydlážděnou cestičku z kaluží krve.

Díky heslu jsem se dostal dovnitř. Jakmile se za mnou dveře zabouchly, ocitl jsem se v ponuré opuštěné hale, plné nejrůznějšího harampádí. Bylo tam ticho. Až moc velké ticho...
Pomalu jsem vytasil svůj meč a vydal se po popraskaných schodech dolů. Mé kroky, ač jsem našlapoval opatrně, se pomalu ozvědnou roznášely desítky metrů daleko.
"Cizinec!!! Otoč se a nech mě být, nevíš co děláš. Zachraň sám sebe, jinak tě čeká záhuba!!! Cicero je zde chráněn!! Nechtěl poznat jak!!!"
Ignoroval jsem to a pokračoval dál. Určitě tu budou pasti... Všudypřítomná tma mne obklopovala stále více, až jsem narazil na východ z chodby, která vedla na jednoduchý provazový most, vedoucí dále do další chodby svatyně a blíž k Cicerovi.
Proč vlastně po něm jdu? Mě neublížil. Ale... Temné bratrstvo mne teď přijalo jako hosta. A pokud mne o něco požádá, měl bych to splnit. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Spíš mne ale lákalo z Cicera dostat, o čem to tenkrát mluvil...
"Vratký most, dlouhý průchod... Něco mi tu nehraje..." Poklekl jsem a všiml si, že těsně před vchodem na most je nataženo lanko. Past. Chystal jsem se lanko opatrně přeříznout a natočil se tak, aby mne případná past nezasáhla, ale někdo mne chytil kolem krku.
Nemrtvý strážce. Někteří zabijáci nejspíš sloužili bratrstvu i po smrti jako strážci, nyní ovládáni Cicerem. Než mne stihl zezadu umrlec uškrtit, předklonil jsem se, a přehodil ho přes rameno. Spadl přede mne na most. Když se zvedl, sebral jsem nůž, skrčil se a přeřezal lanko. Z bočních střen začaly střílet desítky kovových střel, které nemrtvého během chvíle rozstřílely na kusy. Až zamrazilo, když jsem jen pomyslel, na to, že by podobný osud čekal mě.
Nesměl jsem však otálet, ten zombík tu bude mít kámoše. Přeběhl jsem nyní už bezpečný most. Bohužel jsem si nevšiml nastraženého lanka, které po křekopnutí za mnou zaklaplo padací dveře. Není cesty zpět.
Chodba vedla dál, na jejím konci jsem viděl vchod do ledové jeskyně. Než jsem se však stihl vydat dál, zhasla všechna světla.
Pomalu se mi začaly klepat ruce nervozitou, když se ozvaly rány. To totiž ze sarkofágů zabudovaných ve zdech, podobně jako Daugirové, vylézali padlí zabijáci z hrobů, aby ještě jednou bojovali proti vetřelcům.
„Budiž vám Sithis milosrdný…“ Zavřel jsem oči a zařval. Dračí řev odhalil život, sice jsem ve tmě viděl pouze rudou záři a ne tvary těl, měl jsem však alespoň představu, kde který nepřítel stojí.
Rozeběhl jsem se proti čtveřici zombíků, sklonil se, abych uhnul čepeli mířící na mou hlavu, a podsekl dotyčnému nohy. Následně jsem ramenem vrazil do dalšího zabijáka v cestě a plnou rychlostí vrazil do třetího, kterého jsem probodl a přirazil ke stěně.
Meč zaškrkal po kamenné stěně. Zbývají dva.
Vytrhl jsem meč z nyní jich ochablého těla a ohnal se po útočníkovi, avšak rána byla vykryta. Následně jsem musel uskočit, aby mi jeho sekera nerozpárala břicho, když se však napřáhl k dalšímu úderu, který mi měl rozpůlit lebku, ještě za letu jsem mu usekl ruku v předloktí, sekl ho do stehna, a když padl na kolena, kopl ho do obličeje a prorazil lebku.
Následoval pocit prudké bolesti, když mne řízlo do boku ostří meče posledního zabijáka. Chtěl jsem se po něm ohnat, ale nemrtvý si to rozmyslel a prostě mne povalil na zem, s cílem prokousnout mi krční tepnu.
Z jeho zohavené tváře jsem rozeznával v té tmě jen zářící oči bez zorniček, a zažloutlé uhnilé zuby, které na mne cenil. Začínala mne naplňovat hrůza, jelikož jsem se právě nacházel v absolutní tmě se zrůdou, pokoušející se mne sežrat.
Hnilobný pach mne udeřil do nosu, když se rozevřely čelisti monstra, byl jsem však ještě nepřipraven na další zařvání... Zabral jsem vší silou a odtlačil netvora od sebe. Takhle to nemůže skončit!
Pokrčil jsem koleno a chodidlem se mu zapřel do rozpadajícího se břicha. Po mohutném kopnutí jsem umělce odmrštil, aby následně s křupnutím vrazil do zdi.
„Cicero, začínáš mě pěkně srát.“ Sebral jsem naštvaně meč a než stihla zrůda popadnout ten svůj, rozsekl jsem jí hlavu na dvě poloviny.
„Svoje žrádlo si musíte zasloužit!“
V ledové jeskyni bylo o trochu více světla, ale pořád jsem měl co dělat, abych věděl, kam šlapu. Opět se ozval ten hlas.
„Cicero tě podcenil… Hele, nemůžeme se ještě nějak domluvit? Dobře, s tou ještěrkou je mi to líto, ale prosím, řekni mi, že ten čokl vykrvácel!!!“ Měl nejspíš na mysli Astridina manžela, údajně měl být vlkodlak. Pokračoval jsme dál.
„…jak chceš… Avšak, pokud se ke mně chceš dostat, musíš porazit mazlíčka toho, kdo tu kdysi velel… Hehe… Takový doplněk svatyně. Roztrhá tě na kusy, sežere tvé maso!!!“
Troll. Ledový troll. Skočil přímo přede mne. Namířil jsem na něj mečem, připraven se bránit. Tohle stvoření je to poslední, co stojí mezi mnou a Cicerem, musím si dát pozor, protože trollové jsou nejnebe…
Začal tančit. Stejně jako tehdá, když jsem byl zfetovaný. Ale přísahám samotnému Akatoshovi, že jsem byl střízlivý. Ba ani kapku alkoholu jsem v sobě neměl. Troll se namne zašklebil, ale tančil dál.
„Umíš lítat?“ Zeptal se mne. Koukal jsem na něj s vyvalenýma očima.
„Ehm… Když se přeměním v draka tak ano ale jak to…“
„Na co přeměny, posiluj, a až budeš dostatečně silný, uzvedni se a můžeš lítat!!! Hehehe!!! Chceš rychlejšího koně? Tak mu přidělej k zadku louči a tak se bude pohybovat rychlostí světla!!!“
Radši jsem ho obešel.
„Hej!!! Trolle!!! Na co čekáš, zabij ho!!!“ Škemral Cicerův hlas.
„Problem Cicero?“ Zahihňal se troll a tančil dál. Skyrim je střelené místo.

Kaluže krve mne dovedly až do místnosti, kde se Cicero skrýval. Nebyl však schopen se mi postavit. Byl raněn. Ležel na zemi a svíjel se v bolestech, avšak, podle všeho, nejspíš by nezemřel, kdyby mu tedy nikdo nepomohl. „Pomoc naštěstí“ už byla na cestě.
„Konec představení… Na tvé šílenství existuje jediný lék, a tím jsem já!!!“ Namířil jsem na něj špičkou meče. Šašek se ušklíbl a najednou promluvil zcela seriózně, bez náznaku komediantství.
„Zabij mě a sám si zpečetíš osud. Že jsem zešílel? To ti nakecala ta čubka Astrid co? Řekli ti, že jsem napadl vůdce svatyně a tím porušil pravidla bratrstva. Jenže ti asi neřekli, že naše učení říká, že bratrstvo musíme bránit za každou cenu…“ Sykl bolestí a podíval se do stropu.
„I za cenu toho, že budeme vyvrženi, nepochopeni, nenáviděni…“ podíval se na mne „…nebo na nás nějaká čubka pošle někoho, aby nám zavřel hubu dřív, než stihneme říct pravdu. Ostatně, máš teď dvě možnosti. Buď mou krví zpečetíš vlastní osud, nebo mne nezabiješ, vyslechneš, a možná budeš žít. Je to čistě na tobě…“
Sklopil jsem čepel meče. „Poslouchám…“

Přidal DragonOzzy dne 25.05.2012 23:47

hRDLA napsal:

DragonOzzy napsal:
To Hrdla:

Vydedukoval jsem že hl. postava těch tvých povídek (teda jedna z nich, podle všeho jich máš víc) je redguard. Co takhle udělat takový crossover? Tvůj hrdina jak vidíš tíhne spíš k císařství a práci často odkládá, co kdyby to byl on ten drakorozený, který stojí na straně císařství?

No nevím, Zarath by nikdy nebyl schopen pracovat s Thalmorem, jestli jsi četl deník cizince, zjištíš, že se nezdráhal zabít i krajanku, jelikož se s nimi spolčila. A to co udělal Thalmorovy v posledním díle taky není pěkné. Zarath je spíše takový neutrální, ovšem nenávidí Elfy a Orky a nezdráhá se zabít, když si myslí, že činí ve správném zájmu.

Ještě mám pár dotazů:
1) Ten kontinent, odkud Alex pochází si si vymyslel, nebo mi něco důležitého z LORE uniklo?
2) Jak může být synem draka? To jako jeho otec... ehm :D
3) Více Drakorozených? A proč Alex pomáhá tomu bretonci, když je Alduinův syn?

EDIT: A já že bych měl vydat knihu? To ty by jsi pak měl natočit velkofilm

Je to trošku složitější ale zkusím ti to vysvětlit:
(!!!! Upozornění, nečtěte to, pokud nechcete to mít vyspoulerované!!!)

NE, NEDĚLÁM SI PRDEL, OPRAVDU TO NIKDO NEČTĚTE, POKUD CHCETE BÝT PŘEKVAPENI, PAK SI NESTĚŽUJTE ŽE JSEM TO PROZRADIL, JE TO JEN PRO HRDLU!
1) Alex nepochází vůbec z Tamrielu ani z toho světa, zmiňoval se o tom, pochází ze světa zvaného Sagurtov (ten jsem vymyslel, je to svět ve kterém se odehrává jiné z mých děl, jelikož rád svá díla navzájem propojuju jako skládačku, tak se mi to jevilo jako dobrá příležitost), kontinent Gnord leží právě v tomhle světě. Jak už bylo řečeno, je delší dobou na cestách aby zjistil kdo vlastně je. V mojí sérii o Sagurtovu (nedokončené) je zmínka o tajemných portálech které ti umožňuji mezi světy cestovat. (avšak ne každý o nich ví)
2) Je synem draka. Teda, je polovičním drakem. Ale jeho otec je jeden z nejvyšších draků, tudíž je defacto čistší, než většina z nich, jenom své schopnosti ještě tak úplně nerozvinul, tudíž není tak silný. Alduin na sebe umí brát podobu člověka (což se ukázalo v jedné kapitole) stejně jako Alex může na sebe brát podobu draka, akorát má radši svou podobu lidskou.
Alduin zde, když zrovna nepožírá světy, podobně jako řecký bůh Zeus na sebe rád bere lidskou podobu a cestuje mezi světy, které jednoho krásného dne zničí. V Sagurtovu se seznámil s Alexovou matkou, dcerou rodu Bolmotů a zmailoval se do ní. Nebyl to však takový děvkař jako Zeus a když v lidské podobě zplodil syna (ne, neohnul jeho matku v podobě draka, to by asi nepřežila), miloval ji o to víc, stejně jako Alexe. Ani poté co jeho matka zjistila, co je její milý zač, nezavrhla ho. Pak ovšem přišla "jistá údálost" kvůli které se Alex ocitl v péči pěstouna a tak daleko od rodiště (rod Bolmotů původně žil na kontinentě Zianar). Rád bych ti to prozradil ale to už by byl megaspoiler. Prostě a jednoduše, Alduin slíbil patronu rodu Bolmotů, že Alexovi zajistí bezpečí a svěřil ho onému knězi a doufal, že Alex jej nikdy nenajde, jelikož Alduin jako požírač světů není zrovna oblíben a nerad by dopustil, aby Alexe kvůli jeho původu napadali. Když však Alex dorazil do Skyrimu, z povídky jsi mohl vydedukovat, že Alduin ho celou dobu chránil, protože ho nikdy nepřestal mít rád.
3) No a jak víš, tenhle příběh je oproti Skyrimu pozměněný, protože jsem nechtěl jednoduše přepisovat děj hry. Navíc ve hře je nakousnuta otázka, zda by mohlo žít více drakorozených najednou, což je ale téměř jisté, protože každý císař linie Septimů byl drakorozený (v Oblivionu jsi drakorozeným nebyl, tudíž si nemohl nosit amulet králů, jen Martin). Originální dějová linie mi přišla
a) Moc jednoduchá
b) Moc černobílá
c) Moc krátká a v podstatě nic nevyřešila. Skyrim zůstal ve sračkách, jenom Alduin dá na pár let pokoj.

tudíž chci udělat něco jako upravený příběh z pohledu někoho jiného. Snažím se o psychologické pochody a neustálé zvraty, jak vidíš u Alexe, neustále se u něj hrotí, na čí stranu se vlastně přidá. Je sice dobrým bojovníkem a v boji nezná slitování, na druhou stranu však nepřeje nikomu nic zlého. Nejdřív nenáviděl Říši za to, že ho chtěla popravit a teď zjišťuje, že Bouřné hávy taky nejsou to, co si o nich myslel. Stojí před dilematem, kdy každé rozhodnutí může být to špatné. Proto se moc rozhodnutím vyhýbá, jenže postupně je zatlačován do situace, kdy si přeci jen vybrat musí. Jenže, Alduin je požírač světů. Chystá se zničit tento svět a tím všechny zahubit. Alex by to možná jako jeho syn přežil a byl ušetřen (ale je možné že Alduin by neměl na výběr a musel by ho chtě nechtě zničit taky, z jeho výpovědi šlo vidět, že ne vždy je z ničení světů nadšen). Jelikož Alex nesnese utrpení nevinných a vždy se snaží, aby ze všeho vzešlo co nejmenší zlo a nikdo nebyl zbytečně utlačován, je odhodlaný Adramovi pomoci, jelikož tím může zachránit budoucnost tohoto světa. Nehledě na to že Adram je mu sympatický a narozdíl od toho redguarda má sice o dost méně elánu a sebevědomí, ale zase se projevil jako někdo, kdo nesoudí ostatní (proto jsou s Ralofem takoví kámoši, ale o tom řeč až později) a osud drakorozeného na sebe bere proto, protože tím může pomoct. Redguard se naopak tím že je drakorozený chlubí a láká ho moc a sláva, jakmile zjistil co být Drakorozený znamená, první na co pomyslel bylo, že se stane ze všech nejsilnějším.
Oproti originálu zde chci dát tzv. (bacha spoiler) BOJ DRAKOROZENÝCH čili drakorozených je víc, ale jen jeden se může utkat s Alduinem.
Na druhou stranu Alex nechce stát proti svému otci. Snaží se předstírat, že bojuje jen o vlastní přežití, ale později mu Alduin řekne, že utkat se s drakorozeným prostě osud požírače světů. V téhle bitvě se rozhodne, zda má svět trvat dál, nebo už skončit. Proto mu zakáže jakkoliv proti Adramovi vystupovat nebo ho dokonce zabít, protože tím by stávající svět přišel o šanci přetrvat a byla by narušena rovnováha. (Toho by ráda využila ta osoba v kápi, která se Alexovi vkradla do sna)
Jelikož Alex v tomhle světě žije, je jeho součástí, tudíž mu Alduin řekne, že je jeho povinností Adramovi s výcvikem pomoci, třebaže ho trénuje vlastně proti vlastnímu otci. Každopádně do bitvy Adrama nikdo následovat nemůže. Musí to být mezi ním, Adramem, a hrdiny ze Sovngardu.
Mno a to jsem ti vlastně načrtnul z celého příběhu jen to, co vychází z pozměněné verze příběhu. Je toho tam kapánek víc.
Kdo je asi ta zrzka do které se Alex zabouchl?

Přidal DragonOzzy dne 27.05.2012 16:26

#10

část desátá: Sithis budiž milosrdný
Fark

„Talos tě provázej.“ Pozvedl jsem Talosův amulet, když na nás parta členů hnutí Bouřných hávů tasila zbraně. Vojáci zaváhali, ale jeden z nich řekl ostatním, aby zbraně schovali.
„V klidu, toho znám… Je na naší straně.“
„Jak může být ELF na naší straně?“ Otočila hlavu jedna vojačka, stále s rukou na jílci.
„Elf neznamená Thalmor. Věřím mu víc, než většině z vás, takže v klidu. Beru za něj zodpovědnost…“ Voják si sundal přilbu. Starý dobrý Ralof. Jeden z mála Bouřných hávů, který vás nerozseká na kusy za to, že máte špatnou rasu.
„Áááá Adram. Dlouho jsme se neviděli. Co vás sem přivádí? Omluvte mé druhy, jsou to nováčci, považují každého ne-norda automaticky za špeha…“
„Zdravím stará vojno. Vypadá to, že chuť k boji tě ani po Helgenu neopustila.“ Ralof po Adramově větě zavrtěl hlavou. „Ani v nejmenším…“
Musel jsem však ty dva kecálky umlčet, jsme tu kvůli něčemu jinému.
„Potřebujeme pomoct Ralofe. Máme malý problém s partou císařských.“
„Zabiják Temného bratrstva ode mne, prostého vojáka žádá pomoc. Asi bych měl být poctěn. Zda vám však naše hnutí pomůže, nezáleží však na mě, ale na veliteli. Smím však vědět, jaký problém vás trápí?“
Nechal jsem na Adramovi, ať vše vysvětlí.

Po chvíli přemlouvání nás vojáci vzali do svého tajného ležení. Byl jsem tu už mockrát. Sice mezi tyhle pošuky nepatřím, ale je dobré si s nimi udržovat dobré vztahy. Třebaže jsem elf, má víra v Talose je pevná stejně, jako víra v Sithise či Matku noci. Mám všechny důvody Thalmory nenávidět do morku kostí, když jsme se ženou dorazili do Skyrimu, chvíli jsem uvažoval, že se k Ulfrikovi přidám. Avšak mé povinnosti vůči bratrstvu jsou stále na prvním místě. A nesnesl bych, aby mne parta ožralých idiotů buzerovala, třebaže bojuji na jejich straně, jen kvůli tomu že nejsem nord. Cizinci to u Bouřných hávů nemají lehké, třebaže ne všichni nordové v jejich řadách cizince diskriminují. Většina velitelů si jich naopak cenní, zejména elfů a císařských, protože znají taktiky, přednosti a slabiny nepřátel. To že velitelé a část vojáků cizince toleruje, ale nic nemění na tom, že část Bouřných hávů jsou silní rasisté. Možná ti rasisté bojují za správnou věc, ale pořád to jsou rasisté. Kdybych se měl řídit Ulfrikem, asi by to bylo na dlouho. Na jednu stranu ten chlap cizince nesnáší a považuje za méněcenné, Khajité a Agroniáni nesmí vůbec do jeho města, ale na druhou stranu vítá, když se k němu chtějí cizinci přidat. Jako kdyby nevěděl, co chce. Proto má spolupráce s hávy se omezila na tu a tam nějaké zabití Thalmora, tu a tam špehování a podobně.
Došli jsme do hlavního stanu, kde důstojník zrovna se svými věrnými plánoval strategii. Po chvíli rozmluvy jsem odhalil svůj plán, a to, proč potřebuji jejich pomoct.
„Tady mladdej je prý „drakorozený“. Jenže se ukázalo, že „drakorozených“ je tu víc. A ten druhý je na straně Říše. A ta logicky nestojí o to, aby ten druhý drakorozený předběhl toho jejich, tudíž vstup na horu střeží, aby tam nikdo neproklouzl. Naštěstí však podle všeho neví, jak ten drakorozený vypadá. Ví jen, že je legát. Potřebovali bychom uniformu legáta pro něj a legionáře pro mě. Jelikož vy jste už pobili celou řadu císařských, váš provinťák určitě má nějaké uniformy na skladu ne?“
Velitel rebelů si prohrábnul šedý vous a poškrábal se na holé hlavě, na jejíž kůži se nacházelo pár hnědých skvrn.
„Něco by se našlo Farku… Ala víš, které slovo neznáme…“
„Slovo zadarmo co? Co budete chtít na oplátku?“ Zeptal jsem se.

Ralof vytáhl mapu a velitel bouřných hávů ukázal na jedno nepříliš vzdálené místo.
„Říká ti něco rod „Šedovlasých“?“ Zeptal se mne. Přikývl jsem.
„Vlivný pradávný rod žijící v Bílém Průsmyku, na rozdíl od Bojemilů stojí na vaší straně. Co s nimi?“ Velitel udeřil pěstí do stolu.
„Ti zpropadení Thalmorové… Jeden ze synů onoho rodu byl dlouhodobě naším důstojníkem. Bohužel byl nedávno zajat. Pátrali jsme, kam jej odvlekli a nakonec jsme to zjistili…“
„Asi je pro vás sakra důležitý, není-li pravda? Ale možná svou roli hraje to, že je nord, promiňte, zapomínám…“ Zazubil jsem se. Adram celou dobu mlčel. Než však stihla propuknout hádka, přerušil nás.
„Vypadá to, že chcete, abychom ho osvobodili… Kde ho najdeme a jaké máte o tom místu informace?“
Všichni ve stanu ztichli a podívali se na něj. Pozvedl jsem obočí. Muž činu. Ten kluk se mi začíná líbit.
„Jsem rád, že naši velkorysou nabídku přijímáte… Mí muži to místo sledovali dlouhou dobu…“ Velitel Bouřných hávů začal s instruktáží.

Alex

„Jaký je tedy tvůj příběh?“ Posadil jsem se na starou popraskanou stoličku, ale nespouštěl šaška z očí. I umírající had kolem sebe stále plive jed.
„Cicero je strážcem hrobu Matky noci. Třebaže je bratrstvo v úpadku, stále máme po celém Tamrielu docela dost svatyní. Kdysi… Kdysi jich byly desítky, rozesety po celém císařství… Ale pak přišla velká válka. Města byla pleněna a my museli prchat. Mnoho našich bratrů zaplatilo životem. Naše velká matka nás vede. Matka nám říká koho zabít. To ona vyslýchá modlitby lidí Tamrielu. Když se chceš někoho zbavit, pomodlíš se k matce noci. Matka noci to pak sdělí bratrstvu. Avšak jenom jeden člověk může matce naslouchat a to naslouchávající. Velká válka ztížila komunikaci mezi jednotlivými svatyněmi, proto jsme tak trochu v rozkladu…“ Šašek zakašlal.
„Astrid vede svatyni a předává kontrakty… Takže ona je naslouchávající?“ Zeptal jsem se. Cicero zavrtěl hlavou.
„Naslouchávající je paní Maria. Původně jsme sídlili v Cyrodilu, hlavní svatyni v Bravilu pod sochou šťastné stařeny. Tam také spočívaly matčiny ostatky. Nikdo z prostého lidu netušil, co to vlastně matka noci je, přitom to měli přímo pod nosem! Avšak matka byla přísně střežena. Cicerovi byla dopřána ta čest, že mu byl udělen post strážce hrobu. Musím matčiny ostatky bránit za cenu vlastního života. Pokud totiž její ostatky zaniknou, zanikne taktéž sama Matka noci a její přízrak. A s ním i bratrstvo. Přinejlepším se z našeho elitního cechu stane parta obyčejných hrdlořezů, jak se tomu stalo zde ve Skyrimu.“
„Jak to souvisí s tím, že jsi napadl Astrid?“ Zeptal jsem se. Cicero se ztěžka nadechl.
„Ach, Cicero se omlouvá, hned se k tomu dostane… Jak jsem se již zmiňoval, velká válka nám ztížila komunikaci. Svatyně byly najednou kompletně odříznuty. Samotné boje v Cyrodilu jsme nějak přečkali, avšak nyní Thalmor má celou provincii pod palcem. Museli jsme se skrývat. Než však stihli ti zatracení elfové vyčmuchat to, co se nedařilo celá staletí císařským strážím, stihli jsme prchnout zde, do Skyrimu, svatyně, jenž se jevila jako nejbezpečnější. Bohužel jsem přežil jen já, Maria a její manžel Fark. Astrid, jakožto velitelka místní svatyně byla bez pokynů naslouchávajícího celé roky… Využila to jako šanci, přebrala nad svou svatyní kontrolu a chovala se nezávisle. Jinde by museli návštěvu jako my uvítat s úctou!!! A víš, co řekli mě, Farkovi a Marii, když jsme dorazili do Svatyne? Po té straštiplné cestě, kdy osud Matky noci byl nejednou na vlásku?! Že prý nejsou mausoleum, abychom jim tam tahali mrtvoly. Že prý už nepotřebují naslouchače, že prý se vždy o kontraktu nějak dozví. Astrid se chovala, jako kdyby vše, co dělalo bratrstvo bratrstvem jí bylo naprosto ukradené!!! K paní Chanteur nechovala špetku respektu, třebaže Maria a je de facto velitelkou celého bratrstva… Lze li to tak nazvat. Neustále si nás „příchozí“ dobírala.“
Začínal jsem se šaškem soucítit. Astrid mi o tomhle jaksi neřekla. Nicméně, pořád mu to nedávalo právo Astrid zabít. Cicero však pokračoval.
„…to vše by Cicero ještě skousl… Avšak… To čeho byl včera svědkem, to bylo už moc!!! Astrid je zrádkyně!!! Chce pro vlastní zájmy zničit samotný základ bratrstva! Třebaže Skyrimská svatyně je Astrid loajální, pomalu ale jistě se všichni začínali obracet na Marii. Všichni totiž stále tajně respektují matku noci… Tedy kromě toho zatraceného čokla. Maria, třebaže nyní musí plnit ponižující úkoly, které se normálně dávají nováčkům, nebo úkoly které se rovnají téměř jisté smrti, se totiž ukázala daleko schopnější, než se zdálo. Taktéž Astrid navrhla pár věcí, které zkvalitnily reorganizaci bratrstva. Když ta čubka pocítila, že se jí třese země pod nohama, spolčila se s našimi úhlavními nepřáteli. Císařskou tajnou policií a zároveň císařovou osobní stráží. Noc co noc Cicero chodil sledovat Astrid, jak rozmlouvá s jejich velitelem. Byl jsem svědkem, jak se domlouvá. Chystá se velký atentát, který však má být pro Marii past. Astrid kompletně vyzradila plán, aby mohli Marii chytit, pak plán, jak dostat Farka. A nakonec mě. Nejhorší však je, že se chystala předat ostatky matky noci veliteli císařské stráže… Aby je mohl zničit. Tím by se Astrid zbavila hrozby, že jí někdo post velitelky přebere… Dnes ráno se chtěla na ostatky podívat. Když však zjistila, že jsou pryč, vytáhla na mne meč a chtěla mne donutit říct, kam jsem je ukryl. Řekl jsem, že tam, kde je taková blbá husa jako ona nikdy nenajde. Odpovědí mi bylo, že na mne zaútočila. Útok jsem vykryl, ale ve chvíli, kdy jsem se tu zrádkyni chystal odpravit, si nás všimli ostatní a Vezeera, s vědomím, že zrádcem jsem já, mne chtěl zabít… Musel jsem prchnout. Jak to bylo dál už víš ty. Astrid nechce, abys mne potrestal za zradu… Chce, abys mi zavřel hubu… Teď je na tobě, komu věříš víc…“
Po dlouhé výpovědi jsem váhal. Pravdu může mít jenom jeden, otázka, kdo zní přesvědčivěji. Buď ho zabiju, nebo ne. Jedna z těchto možností mne může stát život… Ale která?
„Sundej si šaty a obleč si něco, co tu zůstalo po zabijácích. Pak se ti podívám na tu ránu… Hlavně setrvej v téhle svatyni a dej si pozor, aby Astrid nevěděla, že není po tobě…“

Asi po hodině jsem byl na odchodu. Nevěděl jsem, zda mé rozhodnutí bylo správné, ale Cicero by si něco takového asi nevymyslel. Na výmluvu by to bylo moc promyšlené. Navíc o tom, že Astrid chodívá tajně ven, jsem věděl i bez něj…
„Tak co, už je mrtvý?“ Ozval se hlas. Ze tmy na dlouhé chodbě, vedoucí k východu ze svatyně, se vynořila Astrid. Srdce mi začalo tlouct stále rychleji. Nesmí zjistit, že lžu.
Jako důkaz jsem beze slov ukázal šaškovy zakrvácené šaty. „Ten už problémy dělat nebude paní…“ Žena se usmála. „Já věděla, že je na tebe spoleh…“
Přišla ke mně a chystala se mne obejmout. „Byl by z tebe výborný zabiják Temného bratrstva…“
Objala mne a já vykřik bolestí, když se mi nějaké ostří zabodlo do žaludku.
„Jen škoda že se musím pojistit pro případ, že ti ten šašek stihl něco říct… Uvěřil jsi tak trochu nesprávné straně, ale já ti to nevyčítám, pomohls mi… Můžeš zemřít s vědomím, že jsi zabránil té čubce Marii v pokusu o puč…“ Vytáhla ze mne zakrvácenou dýku a já padl na zem… Cítil jsem se tak slabý….
„Pokud t chceš vědět, čepel je natřena speciálním jeden. Rána není smrtelná, ale onen jed působí velice, velice pomalu, tudíž si můžeš ještě pekně dlouho užívat pohled na tuhle opuštěnou svatyni, jenže se stane tvou hrobkou…“ Astrid otevřela vchod do svatyně.
„Nechť je k tvé duši Sithis milosrdný…“ S těmito slovy zabouchla vchod.

Upravil/a DragonOzzy dne 27.05.2012 16:34

Přidal DragonOzzy dne 30.05.2012 13:34

#18

část jedenáctá: Starý (ne)přítel

Fark

Vyčkávali jsme, až se setmí. Poté nastal čas jednat. S Adramem jsme nalezli pevnost, o které se zmiňoval velitel rebelů a snad i to místo, kde je držen syn rodu Šedovlasých.
„Jsi breton, takže hádám, že kouzlit umíš, co?“ Zeptal jsem se, když jsme si skrčení ve sněhu za obrovitým balvanem chystali vybavení. Adram přikývl.
„Jak se dostaneme dovnitř? Není jich trochu přesila?“ Zeptal se, když pomocí svého alchymistického náčiní dokončil výbušnou směs z bylin, které sehnal v táboře rebelů.
„Plížení, osvobozování a boj nechej na mě. Ty se postaráš, aby nám nikdo neutekl. Čaroděje držet od boje dál, zvláště pokud je musím udržet naživu….“ Zkontroloval jsem tětivu luku.
„Umím bojovat!“ Bránil se mladík, ale já ho svým pohledem uzemnil.
„Měl bys být sakra rád, že nejdeš spáchat jatka. Navíc, potřebujeme někoho venku, kdo oddělá uprchlíky. Císařští vždy, když jsou napadeni, jako první informují o boji nejbližší posádku. A Ivanův dvůr je odsud co by kamenem dohodil. Jediný zmetek nám uteče a máme tu za chvíli celou armádu. Navíc, císařští vždy rozestavují stráže tak, aby na sebe navzájem viděly, proto si musím vypočítat, koho zabiju jako prvního, než se dostanu dovnitř. Taktéž jsme sice skrytí, ale relativně blízko, tudíž tohle místo, které používáme právě jako kryt, bude nejvíce pozorované a budou okamžitě reagovat, spatří-li sebemenší pohyb. Radši si připrav ty výbušné směsi, kouzla, která umíš a nastraš bleskové runy na most vedoucí přes řeku, pokud budou prchat, tak určitě tudy. Ten most je totiž nedávno zhotovený a cesta čerstvě ušlapaná, určitě si to připravili jako únikovou zkratku…“
Zvedl jsem se. Čas hodovat. Mladej však měl ještě jednu otázku.
„Jak to, že o císařských tolik víš? To jsi proti nim bojoval už dříve?“ Otočil jsem se ušklíbl se.
„Ne. Bojoval jsem v legii proti Thalmoru ve velké válce… Dokud tedy bylo o co a proč bojovat. Dej pozor, za chvíli to začne.“ S těmi to slovy jsem zmizel ve tmě.
Mladí. Pořád by chtěli bojovat. Měli by být rádi, dokud je do boje neženou. Nebyl jsem jiný, když jsem sloužil první léta v legii. Avšak dokud nezažijete válku… Válku, která není jen o triumfech, slavných vítězstvích, ale také o zoufalství, smrti blízkých přátel, plnění rozkazů, kvůli kterému vás bude až do smrti štvát svědomí, křik a naříkání raněných, zmrzačení…
Dokud si to člověk doopravdy nezažije, je zbytečné těm bláznům vysvětlovat, že není o co stát…

Po chvíli pozorování jsem se rozhodl vyzkoušet, zda dostojím své pověsti výborného střelce. Stráže byly rozestavěny chytře, avšak netrvalo dlouho a našel jsem pořadí, v jakém je zabít, abych je nevaroval.
Problém je, že nebudu moct ukrývat těla. Lze tedy spoléhat na to, že Šedovlasého najdu ještě před dalším střídáním stráží.
Počkal jsem, až se stráže vymění, abych měl co nejdelší časový limit a začal natahovat na tětivu první šíp.
Cílem se mi stal voják na zadních hradbách. Šíp mu proklál hrdlo, tudíž před svou smrtí nevydal ani hlásku, jenom přepadl přes zuby zdi na zem do sněhu. Další střela přeťala niť života legionáře ve věži. Šíp mu proklál lebku. Zatím to jde.
Když jsem odstranil celkem asi osm strážných, usoudil jsem, že cesta je už bezpečná. Seskočil jsem ze stronu a tichým kotrmelcem ztlumil pád. Potichu jsem se rozeběhl k hlavní bráně, u které leželi dva mrtví strážní, které jsem střelil šípy pár vteřin od sebe.
„Díky…“ Řekl jsem spíš pro sebe, když jsem sebral klíče jednomu z hlídačů a odemkl vchod. Nádvoří bylo prázdné, nikdo zde nehlídkoval, tudíž jsem se mohl bezpečně a bez obav vydat do pevnosti.

Alex

Probral jsem se z mdlob. Jed bezprostředně po zasažení těla způsobil celkovou slabost, teď jsem však byl opět schopen pohybu. Avšak stále jsem ho cítil v sobě… Musím najít způsob, jak ho dostat ze sebe. Jinak je po mně.
Mezi různým harampádím jsem našel pár starých léčivých lektvarů. Bylo ode mě naivní doufat, že to obyčejný léčivý lektvar vyléčí, avšak alespoň mi to zhojilo ránu na břiše, a když jsem se napil, tak jsem cítil, že se účinky jevu zpomalily, ba skoro zastavily, avšak mi bylo hned jasné, že tahle úleva nepotrvá dlouho. Rána na břiše se navíc nezhojila úplně. Přestala krvácet, avšak stále tam byla mělká ranka, připomínající, že z toho nejsem ještě venku.
Dobelhal jsem se k východu ze svatyně. Astrid naštěstí důvěřovala jedu natolik, že mne nejen nezabila hned, ale ani nenechala vchod zatarasený, tudíž jsem se dostal ven bez větších potíží, i když popravdě, cítil jsem se, jako kdybych měl každou chvílí zemřít. Musí to být pěkně silné svinstvo. V tomhle stavu by mne zabilo i dítě…
Usoudil jsem, že za svůj „relativně dobrý“ stav oproti tomu, v co nejspíš doufala Astrid, vděčím své dračí krvi. To ovšem můj konec neodvrátí, jen mi to dá nějaký čas. Musím najít pomoc…
Ocitl jsem se v zasněženém venkově Jitřenky. Byla mrazivá noc.
V mrákotách jsem se dobelhal do města. Až na stráže a dělníky, pracující u stále planoucí výhně s kovovými rudami, celé město spalo. Než jsem však stihl začít hledat místního čaroděje nebo alchymistu, aby mi řekl co dělat s tím jedem, do uší mi udeřil známý zvuk. Dračí řev.
„Utíkejte, letí sem drak!!!“ Křičel starý muž, utíkající od hranic města, podle oblečení se nejspíš jednamo o pastýře. Na svůj věk běžel neuvěřitelně rychle, měl k tomu totiž dobrý důvod. Zastavila ho až kapitánka stráží.
„Co se děje Edmunde?“ Zeptala se Norda ve středních letech, jejíž tvář kryla přilbice.
„Drak Gerthrudo, letí sem drak!!! Sežral polovinu mého stáda a spálil pastvinu na uhel!! Jen tak tak jsem vyvázl se životem!!!“ Stařík ztěžka oddechoval, zatímco se kolem něj začali sbíhat civilisté, jež byli ještě stále vzhůru.
„Nepřehnal jsi to zase s medovinou staříku?“ Namítl jeden ze strážných.
„To bych neutíkal tak rychle a neviděl vše tak jasně! Přísahám, viděl jsem draka!!! Ty povídačky o Helgenu jsou pravdivé!! A míří sem!!!“ Starý muž nemusel nadále nikoho přesvědčovat. Obří ještěr se zjevil na obloze a dračí skřek nás všechny ohlušil. Řev silný tak, až se otřásla zem. To probudilo všechny spící obyvatele.
„Stráže, na místa!!!! Musíme ho sestřelit!!!“ Zachovala duchapřítomnost kapitánka a sebrala nejbližšímu podřízenému luk. „Doběhněte někdo do Jarlova domu pro čaroděje, bude se nám sakra hodit!!!“
Jednou rukou jsem si přidržoval břicho a druhou sáhl na jílec meče. Otočil jsem hlavu, zatímco civilisté prchali před potvorou, sedící na jedné z věží.
Obrovitý zelený drak. Zasáhlo ho pár šípů, ale zdálo se, že ho to akorát polechtalo. Když se kolem něj seběhl dav stráží, aby střílel z menší vzdálenosti a napáchal tím větší škody, drak zařval a tlaková vlna většinu odhodila.
„Edgare, běž za jarlem a řekni mu, ať zváží evakuaci civilistů!!! My toho draka zdržíme, ale nevím na jak dlouho!!!“ Kapitánka zahodila prázdný toulec a vzala si plný od mrtvého strážného ležícího poblíž. V Jitřence propukla panika, když drak začal zapalovat budovy. To je tedy dílem mého otce?
Vykročil jsem směrem k drakovi. Pomalu, jak mi to jen zmožené svaly dovolily. Strážní si mne chvíli nevšímali, ale pak začali křičet, ať se vrátím. Ignoroval jsem je.
„Draku…. Vrať se do svého sídla a nech smrtelníky na pokoji! Jakožto syn tvého pána Alduina ti to přikazuji!!!“ Spoléhal jsem na to, že si mne drak všimne. Všiml. Otočil na mne hlavu a na chvíli přestal chrlit oheň.
„Tohle jsou dobří lidé, nezaslouží si, abys je zničil!!!“ Má slova se nesla široko daleko, zatímco stráže Jitřenky pomalu přestávaly střílet po drakovi a upřely zrak na mne.
Drak se mi podíval do očí. Vycenil zuby.
„Alduin už není můj pán. Mým pánem je Princ!!! Část draků už prohlédla, že sloužit požírači světů je pro nás ponižující, my, šlechetná stvoření dávných věků si zasloužíme moc!! A tu moc nám dá Princ! Princ přinese nový řád, Princ nastolí pořádek!!! Nastolí svět, kde budou vládnout draci a ubohé podřadné rasy budou jejich služebníky. Ti, kteří budou klást odpor, budou zlikvidování a jejich moc pohlcena…“
Povytáhl jsem meč.
„Můžeš začít se mnou. Urozené maso chutná přeci nejlépe, není pravda?“ Odpovědí mi bylo silné zařvání a letící monstrum s rozevřenou tlamou….
„Cos mu to proboha řekl?! Co to bylo za jazyk?!“ Podívala se na mne dvorní čarodějka, která před chvílí dorazila.
„Držte se zpátky… Nechtě to na mě…“ Pomalu jsem vytasil meč a vykročil proti drakovi. Tohle není dílem mého otce…
Monstrum se na mne řítilo, chystající se mne sežrat. Pozvedl jsem meč. A zařval. Thu um mne několiksetkrát zrychlilo, neuvěřitelnou rychlostí jsem vyratil proti drakovi. Škublo mi v rameni, když se ostří meče zaseklo do jeho křídla, ale sekalo dál. Když jsem se ocitl za ním, z ještěra tryskala krev. Podařilo se mi poranit jeho pravé křídlo. Už nepoletí.
Monstrum zařvalo bolestí a ocasem udeřilo do strážné věže, která se okamžitě zbortila. Popadl ho vztek a vychrlil na mne proud ohně. Povedlo se mi uskočit kotrmelcem do bokua ve volné ruce jsem si zformoval ledový hrot, který jsem po drakovi vrhl. Štěstí mi přálo, zabodl se mu přímo do oka.
„Já tě roztrhám, červe!!! Nechť Alduin sleduje, jak jeho jediný syn bude rozsápán a sežrán!!!“ Vyřítil se na mne po čtyřech, jako rozzuřený býk. Teď přichází ta nejzábavnější část…
„FUS RO DAH!!!“ Zařval jsem, když byl těsně přede mnou. Drakovo těžké tělo to ustálo, ale musel se zastavit, což mi dalo čas vyskočit na jeho raněné křídlo. Začal se třást, ve snaze mne dostat dolů, ale to už jsem stál na netvorově dlouhém krku a přeběhl až k hlavě. Poslední žáškub mne shodil na břicho, avšak, stačil jsem nastavit meč, tudíž jsem ostří při dopadu zapíchl do drakovy lebky. Pak jsem sletěl na zem, přičemž zbraň zůstala zatarasená na místě.
S obtížemi jsem se zvedl a sledoval, jak se plaz kroutí a řve bolestí. Agonie skončila až po chvíli, kdy sebou jednoduše praštil mrtev do sněhu. Bylo po něm.
„Uhaste někdo ten oheň!!!“ Zařvala kapitánka a doběhla ke mně.
„Jsi buďto ten nejodvážnější, nebo nejdebilnější člověk, kterého jsem kdy viděla! Skvělá práce.“ Poplácala mne po rameni. V tu chvíli mne však opět zabolela rána na břiše a já padl na kolena, přičemž jsem vyplivl krev. Stráže mi hned pomohly zpět na nohy.
„Zranil tě?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne… To je kvůli něčemu jinému. Kvůli problému, pro který jsem měl v plánu vyhledat dvorního čaroděje…“ Utřel jsem si krev z úst a napil se lektvaru.
Bretonka v kápi přede mne předstoupila.
„Zachránils Jitřenku před jistým zničením. Udělám, co bude v mé moci, slibuji…“

Fark

Našel jsem to.
Chodba, ve které byla řada cel. Jen v jedné byl vězeň, ale byl jsem si téměř jist, že se jedná o našeho Šedovlasého. Schoval jsem tedy úlomek zrcadla, kterým jsem se díval za roh a vytáhl dvě dýky.
„Neslyšels něco?“ Zeptal se císařský, ale už se nedočkal odpovědi. Mnou vržené dýky se rozletěly napříč chodbou. První padl k zemi redguard a poté dostal do krku nový piercing nord. Jen zlomky vteřiny po sobě. Ze cviku jsem asi ještě nevyšel.
Nepozorovaně jsem se rozběhl chodbou, ve které bylo teď trochu „mrtvo“ a začal páčit zámek od cely, ve které se probudil mladý muž ve zbroji Bouřných hávů.
„Kdo jsi?!!“ Zeptal se, když jsem překonal zámek.
„Přítel. Vezmi si zbraň od strážných a jdi ven, čeká tam na tebe můj společník já tu mám ještě nějakou práci….“
Nord neváhal, jen přikývl a vyběhl ven. Snad ho ten bretonec nesejme. Až tak blbý snad není, když je to onen „vyvolený drakorozený“.
Pevnost už byla téměř prázdná. Avšak jednu komnatu jsem neotevřel. Všechny stráže již byly po smrti, nebo vyrazily pro pomoc. I když, ti to už měli za sebou taky.

Vyšel jsem po schodech a dorazil do komnaty velitele pevnosti. Za celou dobu, kdy jsem tu likvidoval vojáky se nezdráhal vylézt ven. Pravda, provedl jsem čistou práci a většinu zabil ještě předtím, než si kdokoliv uvědomil, že se něco děje. Ale i poté, co byla ta hrstka přeživších zalarmována, zůstal velitel na místě. Bylo mi jasné, koho na druhé straně dveří najdu.
Vykopl jsem masivní popraskané dveře a vešel do světlice, osvětlené několika svíčkami, s pracovním stolem uprostřed a na poměry armády luxusní postelí u stěny. Za stolem seděl, jako kdyby se nechumelilo, Akemo. Starý „přítel“ Thalmor.
„Fark… Bylo mi jasné, že jsi to ty. Jen elf by provedl tak dobrou práci. Ale popravdě, všiml jsem si tě už dřív. Bylo však zábavné sledovat, jak se ti podřadní psi staví na odpor. Nevěděli, proti komu stojí co?“ Vznešený elf se zlatými vlasy se ušklíbl a dál čistil meč vsedě na židli.
Prokřupal jsem si krk a vyrazil k němu.
„Nejspíš ani nevěděli, že jim velí bezpáteřní zbabělý idiot, který si teď zpečetil osud. U pár posledních stráží jsem se vykašlal na plížení, doufaje že se ukážeš. A ty si tady čistíš meč. Jak jste jen mohli velkou válku vyhrát…“
Elf meč položil na stůl a upřel zrak na mne.
„Já zase nechápu, jak mohl nejlepší z nejlepších v Aldmerské armádě přeběhnout k legii. Uprostřed války. A teď když je legie naším „spojencem“ tak si přeběhl zase někam jinam. Řekni mi Farku… Na čí straně ty vlastně stojíš? Proč teď chováš najednou vůči Thalmoru takovou zášť?“ Vytáhl jsem dýku a zapíchl ji elfovi mezi prsty do stolu. Neudělalo mu to ani škrábanec, ale kdybych bodl o půl centimetru vedle, už by mu chyběl prst.
„Zášť. To slovo neznám. I když bych měl. Zkus se narodit jako lesní elf na Morrowindu, otročit temným elfům a mít záda plná jizev od častého bičování do krve. Zkus pak neznat zášť. Cítil bych zášť vůči temným elfům, kdyby jedním z nich nebyla má žena. Má žena, která se kvůli mně, kvůli lásce k obyčejnému otrokovi vzdala života šlechtice. Kvůli mně se nechala zavrhnout vlastní rodinou. Bojovat za Aldmery jsem se kdysi rozhodl, protože jsem věřil, že to je správná věc. Avšak jsem prohlédl dříve, než se ze mne stala zrůda jako z tebe. Býval si dobrý chlap. Ale velká válka tě změnila. Velitelé nám celou dobu zatajovali, za co bojujeme. Zatajovali, že bojujeme za slávu Aldmerského spolku, za to, co kdysi bylo domovem elfů. Naší vyspělou vlastí. Zatajili, že teď bojujeme jenom za zájmy těch nahoře. Že nás nutí páchat svinstva, abychom nakojili jejich touhu po moci. Nakecali nám o Říši mnoho lží, aby nás přesvědčili, že bojovat s ní je správné. Abychom nakonec zjistili, že se ji naši pochybní vůdci snaží rozvrátit, aby se napásli a získali ještě větší moc, zatímco my, ti tam dole, proléváme krev a jsme zabíjeni.
Pamatuješ si ten den? Kdy jsme ještě stáli bok po boku jako bratři?“
Akemo se zamračil. „Ano. Pamatuji. Den, kdys nás zradil a přeběhl na druhou stranu.“
„Ne Akemo. To byl den, kdy jsem prohlédl. Kdy jsem prohlédl, že nebojujeme za slávu Aldmerského spolku a za lepší budoucnost pro Elfy, pro obnovení jejich zašlé cti. Bojovali jsme a prolévali krev nevinných civilistů. Tedy, já ne. Mám na rukou mnoho krve. A ne všichni si to zasloužili. Avšak, nedokázal bych v noci spát, kdybych musel žít s tím, že jsem vyvraždil vesnici na jihu Cyrodilu za to, že se odmítli vzdát své víry.“
„Byli to kacíři!! Kacíři nejsou nevinní! Talos je jen pověra, je nemorální uctívat člově…“
„Nestojím o tvé přednášky přeříkané z učebnic Thalmoru. Netušili jste, že i já tajně věřil v Talose, ale připadalo mi to jako malá oběť, oproti tomu, že zachráním čest Aldmerům. Že nás ochráním. Avšak teprve tehdy mi došlo, že velká válka byla z naší strany agresí. My se nebránili… Talos je těm nahoře ukradený. Je to jen záminka jak rozpoutat v tom, co zbylo z Říše vlnu rozvratu. Vidíš sám. Bratr vraždí bratra. Pořád věříš, že to, co děláme je správné?“
Akemo mlčel. Pak ale promluvil.
„Ty opravdu soucítíš s nordy? S těmi divochy? To v sobě nemáš kousek úcty ke svým předkům? Jsme nadřazená rasa!!! Ostatní rasy jsou k tomu, aby nám sloužily. Jsi snad obyčejný zrádce, který dovolí, aby tihle divoši se povyšovali na naši úroveň? Naše rasa během věků prokázala nejvyšší pokrok!! Musí být udržena čistota rasy, aby nebyla pošpiněna podřadnými!“ Vytáhl jsem dýku ze stolu.
„Pokud jako pokrok bereš vraždění se navzájem, které zničilo první Aldmerský spolek. Pokud je znakem pokroku nenávist vůči všem odlišným, je to krok ne vpřed, ale do propasti. Začne to u Khajitů, Nordů, císařských. Kde to skončí? Až vyhladíte podřadné rasy? Pak začnete zabíjet temné elfy, protože neodpovídají vaší představě dokonalé rasy? Už teď je pomalu utlačujete. Já nejsem xenofil jak mnozí tvrdíte. Jenom nesoudím ostatní dle rasy. Soudím ostatní dle charakteru. Tak jako ne každý stejné rasy je můj přítel, ne každý jiné rasy je můj nepřítel! Marii jsem si vybral kvůli tomu, jaká je. Ne kvůli tomu jaké je rasy. Miluji ji celým svým srdcem a miloval bych ji, i kdyby to byla třeba agroniánka!! Ano, možná že mezi například orky se vyskytuje více banditů než třeba u elfů, ale pořád to neznamená, že každý elf je lepší než každý ork. Ale to ty nikdy nepochopíš…. Po temných elfech by začalo vyhlazování nás, lesních elfů. A koho byste nenáviděli potom? Jedince s nesprávnou barvou očí? Nesprávným tvarem nosu?“
Thalmor se po mě místo odpovědi ohnal mečem, ale já mu stihl hodit dýku do hlavy. Zaklonil se a zůstal takhle bezvládně sedět na židli s dýkou v čele.
„Stále tvá rasa není tak dokonalá, aby odolala tomuhle.“

Vyšel jsem z pevnosti. Adram s nordem na mne už čekali.
„Utekl někdo?“ Adram zavrtěl hlavou. „Ne, nikdo. Všechny uprchlíky jsem dostal.“
„Dobrá práce.“ Poplácal jsem ho po rameni. „Pojďme do tábora rebelů pro naši odměnu a následky naší „zábavy“ nechejme na starost šelmám.“