Přidal
Ligos dne 21.09.2012 19:55
#14
Osmnáctá kapitola je na světě! Upřímně doufám, že se vám bude líbit. :) Příjemné počtení!
______________________________________________________________________________________________
XVIII.
Amonia cosi nutilo bubnovat dál, ačkoliv cítil, že se děje něco divného.
Nápisy na bubnu pulzovaly zářivým světlem a krajina kolem Amonia se začala měnit.
Nejdříve viděl jen mlhavé obrysy pokroucených tvarů, které se vynořily ze země přímo před ním. Tvary nabývaly stále zřetelnějších rysů, až se z nich staly statné kmeny stromů. Šedivá zem, plná sopečného prachu a kamení, se začala měnit v zelenou trávu a Amonius shledal, že se ocitl kdesi v lese. Uvědomoval si, že se nachází stále v poušti a že to co vidí, je jen iluze. Jenže byla tak silná, že slyšel zpěv ptáků v korunách stromů. Svěží vánek k němu přinášel jemnou vůni dřeva a jehličí. Opodál bylo slyšet zurčení vody a hřejivé paprsky slunce, probleskující mezi větvemi, mu zalívaly tvář.
Amonius stále slyšel podmanivý zvuk bubnu, ale když se podíval na svoje ruce, nic v nich nedržel. Pomalu vstal a rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se na malé mýtině, kolem níž se rozprostíral smíšený les.
Zaslechl dětské hlasy. Zpoza kmenů vyběhli tři chlapci. Jeden utíkal a dva se ho snažili doběhnout. Utíkající hoch zakopl a upadl. I když byl znatelně starší, než jeho pronásledovatelé, bylo vidět, že má strach.
„Prosím, nechte mě!“ naříkal úpěnlivě a v očích měl slzy. Než stačil vstát, byli ti dva u něj.
Jeden byl oblečen do skvostných, bohatě zdobených šatů a byl poněkud tlustější. Druhý byl proti němu vyžle. Ten měl na sobě hnědé roucho magického učedníka.
„Hlavně tu nebul!“ řekl rázně tlustější chlapec a do ležícího hocha kopl. „Myslel sis, že budeš utíkat věčně, není-liž pravda?“
„Ne, to ne! Prosím, nechte mě!“ naříkal ležící kluk.
„Takhle to z něj nedostanem.“ promluvil klidně hoch v rouchu. „Hlídej ho, přinesu klacky.“
Amonius se nemohl zbavit dojmu, že toho magického učně odněkud zná. I jeho hlas mu byl povědomý. Chtěl přijít blíž a zeptat se, co se děje, ale zjistil, že nemůže nic dělat. Mohl jen stát na místě a mlčky přihlížet. Odkudsi z dáli stále slyšel rytmické bubnování.
„Na co klacky?“ ptal se posměšně tlustý hoch. „Prostě na něj sešli nějaké ty tvoje čarodějné techtle mechtle! Od čeho se to učíš, Berte?“
Berte? Amonius už věděl, odkud ho zná. Byl to Bartoloměj.
„Takhle svoji moc zneužívat nesmíme, Mílo. Je mi líto.“
Tak ten druhý hoch byl Milus? No jistě, nazrzlé vlasy, v tomto případě úhledně střižené, specifický způsob mluvy. Jako dítě měl Milus na tvářích mnoho pih. Amonius byl zmatený. Co to má vlastně znamenat?
„Tak klackem ho řezat, to jó. Ale přiškvařit mu bleskem hubu, to né.“ řekl Milus.
Bartoloměj pokrčil provinile rameny. „Dojdu pro klacek.“ sdělil klidně a odkráčel do lesa.
„Prosím, nemlaťte mě!“ Ležící hoch se pokusil vstát, ale Milus do něj kopnul tak silně, že si musel zase lehnout. „Ani to nezkoušej, Rendaxi!“ řekl výhružně.
Rendax? Tak teď Amonius nerozuměl už ničemu. Jaký výjev se odehrává před jeho očima?
Bartoloměj se vrátil. Nesl s sebou dvě silné větve a se slovy: „Tímhle to z něj vymlátíme,“ podal jednu Milusovi.
Než se Amonius nadál, mlátili oba do Rendaxe hlava nehlava. Ten se jen kroutil a naříkal bolestí.
„Tak dáš nám to?“ zeptal se naštvaně Bartoloměj a Milusovi naznačil, aby ho už přestal bít.
Rendax si utíral slzy do rukávu. „Ale já to musím vrátit, jinak mě můj pán zabije!“ naléhal, vzlykaje při tom.
„Tvůj pán nás nezajímá, koukej to navalit!“ pohrozil mu větví Milus.
„Já nemůžu!“ trval na svém Rendax.
Bartoloměj odhodil větev. „Dobrá, řekl sis o to.“ procedil mezi zuby a natáhl paže směrem k Rendaxovi. Ozval se syčivý zvuk a z konečků jeho prstů vytryskl nazelenavý paprsek světla, který Rendaxe zasáhl. Ležícího chlapce obklopila zelená aura. Rendax zůstal nehybně ležet.
Milus se škodolibě zasmál. „Dobrá práce, Bertíku! Pak že to nejde!“ Šťouchl do Rendaxe větví, ten však nehnul ani brvou.
„Když nám to nechceš dát, tak si to prostě vezmeme.“ prohodil Bartoloměj a začal Rendaxe prohledávat. Po chvilce vytáhl malý lesklý předmět.
Amonius litoval, že se nemůže podívat zblízka, neboť tam kde stál, nebylo poznat, co Bartoloměj drží v ruce.
„Zatím si to nech u sebe, Berte. Já už musím chvátat ku domovu. Jinak mě máteř a otecko vyhubují.“ Milus se s Bartolomějem rozloučil a zmizel v lese.
Bartoloměj ještě chvíli stál nad bezvládným tělem. „Paralýzu jsem dosud zkoušel jen na kozách a kravách, ty jsi první člověk, na kterého jsem ji seslal.“ říkal a jeho hlas zněl chlubivě. „Neboj, nikdy to netrvá déle, než pár desítek minut!“ Škodolibě se zasmál, lesklý předmět strčil do kapsy a i on zmizel v lese. Na mýtině zůstal jen ležící Rendax.
Jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, nyní bylo Amoniovi Rendaxe líto. Proč mu to Bartoloměj s Milusem udělali? O jaký předmět ho…. Okradli? Amonius si to nechtěl připustit, ale opravdu to tak vypadalo. Jeho mistr v dětství okradl Rendaxe.
Začal foukat vítr a paprsky slunce pomalu slábly. Stmívalo se a Amonius slyšel bubnování stále hlasitěji. Mýtina a kolem rostoucí stromy se pomalu ztrácely v mlze, až zmizely úplně. Když se mlha rozplynula, spatřil Amonius kolem sebe známou šedou a pustou krajinu. V rukách svíral buben, který však už vypadal zcela obyčejně. Pravé zápěstí ho bolelo, zřejmě z toho bubnování.
Amonius nástroj odložil. „Jak dlouho to mohlo trvat?“ pomyslel si. Přišlo mu to jako chvilka, ale z vlastní zkušenosti už věděl, že to mohly být třeba celé hodiny. Podíval se na oblohu. Byla šedá, pokrytá hustými mraky, ale stále byl dostatek světla. Mohlo být tak poledne. Zdálo se, že je před deštěm.
Amonius měl žízeň, vytáhl z brašny kožený vak s vodou a trochu se napil. Věděl, že musí šetřit, na tři dny je vody opravdu málo. Opatrně odložil vak zpět do brašny, a protože byl unavený, lehl si na lůžko pod přístřeším. Přemýšlel o tom, co právě zažil a viděl.
Amoniovi začínalo být chladno, i když přes den bývá tato pustina celkem horká. Kouknul se na ohořelá polena v ohništi a litoval, že sebou nemá svoje křesadlo.
„Proč ten oheň nezapálíš kouzlem?“
Amonius sebou leknutím trhl. Mužský hlas zněl jako ozvěna, nevěděl přesně odkud.
„Kdo je tu?“ zeptal se a vstal, aby se pořádně rozhlédl. Nikoho neviděl.
„Tak ukaž se!“ pobídl Amonius. „Já se nebojím!“
Najednou se ochladilo ještě víc, až Amoniovi naskočila husí kůže. Z čistého vzduchu se před ním objevil oblak mlhy, který se začal formovat do lidské postavy. Amonius ucouvl.
„Neboj se, jsem přítel!“ promluvila postava. Amonius rozeznal mlhavé rysy postaršího muže. Na sobě měl plátový císařský kyrys, jeho hlava byla holá. Neměl nohy, jako by se ztrácely kdesi v jiné realitě. Vznášel se před Amoniem jen tak ve vzduchu. I když byla postava průhledná, tvořená z mlhy, viděl na ní dost detailů, jako byla jizva na tváři, nebo několikadenní strniště na bradě. Postava se líbezně usmála.
Amoniovi se v mysli vybavila vzpomínka z dětství. Když byl opravdu ještě malé škvrně, sáhl si na rozžhavený hrnec. Ihned k němu přiběhl muž a začal ho utěšovat. Houpal ho na koleně a říkal mu dětské říkanky. Onen muž stál nyní před ním.
„Dědo?“ zeptal se Amonius opatrně.
„Ano, jsem to já.“ zazněl hlas, který zněl všude kolem Amonia.
„Zas nějaký přelud.“ řekl Amonius.
„Možná ano, možná ne.“ zazněl hlas.
Amonius si začal vybavovat více vzpomínek. Jak mu děda ukazoval meč a varoval ho, ať se ho nikdy nedotýká. Jak s ním sbíral v sadě jablka, jak šli spolu k řece chytat ryby a…. Jak jeho děd leží na pohřební hranici a jeho otec zapaluje oheň.
Amonius se neubránil slzám. „Jsi to opravdu ty?“
Postava se plynule přemístila k Amoniovi. „Co ti říká srdce, dítě?“
Nyní, když byl přízrak přímo u něj, cítil Amonius hřejivý pocit a mysl se mu uklidnila.
„Ale dědo, je to tak dávno!“
„Já vím, chlapče. Já vím. Měl bys vědět jednu věc. Já na tebe dohlížel vždycky, ale až toto zvláštní místo mi dalo sílu se ti ukázat. Nechci tě nijak děsit, synku.“
„Ale ty mě vůbec neděsíš! Já jen… Jak to, že nejsi na druhé straně?“
Muž se usmál. „Ale já tam jsem. Neboj se, nejsem ti vždycky v patách, kouknu se na tebe jen tu a tam. Jinak trávím čas se svými a tvými předky, Amonie.“
„Jaké to tam je, dědo?“ byl zvědavý Amonius.
„Každý to jednou pozná. Až přijde čas.“
Amonius měl spoustu otázek. Ale vyslovil jen jednu: „Nevíš, co se mi to stalo?“
Přízrak posmutněl. Mlhavá ruka pohladila Amoniovu bledou tvář, plnou modrých žilek. Amonius pocítil mrazivý závan vzduchu.
„Musíš být silný, hochu.“ řekl duch. „Je to součást tvého já, záleží jen na tobě, jak se s tím vyrovnáš.“
„Jakého mého já, dědo? Já to nechápu.“
„Tvá duše je rozdělena na dvě části. Kterou si vybereš, můj vnuku?“
„Jak to myslíš? Přestaň mluvit v hádankách!“
„Na to musíš přijít sám, Amonie.“
„Tak proč jsi teda tady?“
„Jen jsem ti chtěl říct, ať se nevzdáváš. I když se už bude zdát, že je všechno ztraceno, není tomu tak. Věř sám sobě a naslouchej svému srdci.“
„Proč nemůžu mít normální život? Chtěl jsem být mágem, studovat magii a být součástí Společenstva. Místo toho zažívám tohle.“
„Ale ty již jsi mágem!“ řekl přízrak. „Podívej se na to ohniště, Amonie. Já jsem byl jen prostý voják, používal jsem k zapálení ohně křesadlo. Ty ho ale můžeš zapálit silou své mysli. Proč to nezkusíš?“
Amonius se zadíval na ohniště.
„No tak, zapal ho!“ pobídl ho děd.
Amonius přistoupil k větvím. Natáhl dlaň nad ohniště a začal se soustředit. Okolo jeho ruky se začala tvořit oranžová záře. Amonius se dotkl jedné z větví. Z té se po chvílce začalo čoudit, až vzplála.
„Kdo jiný by tohle dokázal, než opravdový mág, Amonie?“ zazněl dunivý hlas.
„Ale ohniště umí kouzlem zapálit i moje matka!“
Přízrak se usmál. „A umí i srazit z nebe bleskem létající příšeru?“
„Tys to viděl?“
„Ano, říkal jsem, že se na tebe občas kouknu.“
Z ohniště se ozval praskavý zvuk ohně a Amonia zalilo teplo.
„Jak dlouho tu se mnou zůstaneš, dědo?“
„Mno, předci se už po mně shánějí. Ale co, vždyť mám možnost si promluvit se svým vnukem!“ Mlžná postava se přemístila k ohništi. I když neměla nohy, poznal Amonius, že si sedá do tureckého sedu. „Přisedni si a povídej mi něco, synku!“
Amonius si sedl vedle. „Vžyť já myslel, že mě sleduješ?“ Duch se zamračil.
„Nesleduji tě, dohlížím na tebe. A ne pořád, ale jen někdy. Vyprávěj mi něco o světě, hochu. Už jsem zapomněl, jaké to je stát na pevné zemi vlastníma nohama.“
Amonius mu vyprávěl, co všechno zažil. Duch jeho dědy trpělivě naslouchal. Občas se zasmál, občas se mračil a někdy nevěřícně kroutil hlavou.
Rozprávěli spolu dlouho do noci, Amonius dokonce zapomněl na svůj hlad a žízeň.
„Dobře se mi s tebou povídá, hochu.“ sdělil děd. „Ale nyní už opravdu musím jít. Řádu světa se nesmíme protivit.“
„Jsem rád, že jsi se mnou, dědo.“ Amonius se chtěl mlžné postavy dotkout, ale ruka mu nehmotným tělem jen projela.
„Budu na tebe stále dohlížet, synku! Neloučíme se na vždy. Buď zdráv a měj trpělivost!“
Postava se začala rozplývat, až z ní nic nezbylo. Amonius zůstal opět sám. Byla už chladná temná noc. Vše, až na nejbližší okolí ohniště se skrývalo ve tmě. Amonius měl za sebou první den v poušti.
Odkudsi zdáli se ozval hlas jeho dědy: „Amonie, koukni se do své brašny! Nechal jsem ti tam dar z druhé strany! A nyní už skutečně sbohem, synku!“
Amonius se podivil, ale hned se šel podívat do brašny.
____________________________________________________________________________________
Otázka:
Jaký dar zanechal Amoniovi duch jeho dědečka?
A)Dýku Nebeské oceli, díky níž může po krátkou dobu levitovat...
B)Prsten Úkrytu, díky němuž se může na krátkou dobu stát neviditelným...
C)Amulet Předků, díky němuž na krátkou dobu přivolá ducha (nikoliv však jeho dědy!), aby bojoval po jeho straně...
Pozor:
Pokračování na str. 17!
Upravil/a
Ligos dne 28.09.2012 19:07