The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Ligos dne 09.09.2012 23:22

Přátelé, v tuto nezvyklou pozdní hodinu si dovoluji napsat: Konec hlasování ...

Hlasovalo celkem devět lidí, a všichni byli pro možnost C, tudíž vás zajímá, co se to vlastně s Amoniem stalo...

A než bude další část, přikládám aktualizované shrnutí dosavadního děje podle kapitol....

A stále platí, že uvítám všelijaké nápady, připomínky a rady!...

______________________________________________________________________________________________

I.- Amonius podstupuje Zkoušku - test, který musí podstoupit každý mladý Bretonec, aby se ukázalo, jaký bude jeho další osud. Amonius chce být mágem, aniž by však uměl seslat byť jednoduché kouzlo.

II.- Amonius má být přidělen do učení jednomu z čarodějů Společenstva. Proti tomuto kroku je zarputile mág Rendax, čaroděj, který je Amoniovi už od počátku nesympatický. Naopak tím, kdo si myslí, že Amonius má dostat šanci je mladý mág Bartoloměj.

III.-Amonia se dobrovolně ujímá (k Amoniově velké úlevě) mág Bartoloměj. Velmi krátce poté se Amonius dozvídá, že musí opustit nejen svoji rodinu, ale i rodnou vlast.

IV.- Země, kterou má Amonius se svým mistrem navštívit je Morrowind, netuší však proč.
V přistavu se setká s elfím mnichem Walliesinem, Khajiitským obchodníkem K'Erezarem a Imperiálkou Karinou, která se mu snažila vloupat do pokoje.

V.- Amonius si poprvé prohlíží loď, na které poplují. Majestátní Královnu Barenziah.
Imperiálka Karina je chycena na palubě. Měla u sebe podivnou dýku, o kterou se velmi zajímal Bartoloměj, který nakonec trval na tom, aby Karina plula do Morrowindu s nimi. Amonius dostává od elfa Walliesina zvláštní amulet.

VI.- Amonius se dozvídá důvod, proč cestují do Morrowindu - hledat Mehrunovu břitvu, mocný daedrický artefakt.
Ukáže se, že dýka, kterou u sebe měla Karina je ze stejného materiálu, avšak Karinina dýka je jen neškodnou hříčkou "šíleného boha".

VII.- Po mnoha týdnech plavby se Královna Barenziah dostavila do Ledohradského přístavu ve Skyrimu.

VIII.- Amonius s Kharinou se prochází Ledohradem, který je v plném rozkvětu. Navštíví i nádvoří proslulé Magické univerzity, kde potkají čaroděje Rendaxe.

IX.- Že spatřili Rendaxe, sdělili Bartolomějovi až po vyplutí z Ledohradu. Ten jim řekl, že Rendax zřejmě hledá mocný Magnusův amulet.

X.- Ukáže se, že amulet, který dostal Amonius od Walliesina je ve skutečnosti onen Magnusův amulet. Amonius si ho dosud nenasadil, což je možná dobře, protože podle zpráv by nezkušeného mága mohl i zabít. Z Kariny se vyklube nejen neobratná zlodějka, ale i dobrá hráčka na loutnu- její otec byl bard a naučil jí pár písní.

XI.- Na palubu Královny Barenziah přibude nový člověk - Trosečník, Nord Milus, který podle mnohých směšně mluví.

XII- Amonius se od svého mistra dozví, že Milus byl pirát, který je nyní hledaný císařskými vojsky pro své zločiny. Navíc, sám Milus se Amoniovi přizná, že je vrahem Karinina otce.

XIII.- Amonius z dosud neznámých příčin upadne v lodní kajutě do bezvědomí, během něhož slyšel ve své mysli zlověstný hlas. Když se probere, zjistí, že jsou už více než týden v Morrowindu. Do Balmorského chrámu jej přinesli na nosítkách, a starali se tam o něho.

XIV.- Amonius se dozvídá, že Milus byl zajat císařským vojskem, a uvězněn v pevnosti Moonmoth, nedaleko Balmory. Je třeba ho vysvobodit, neboť je důležitý pro jejich misi.

XV.- Amonius se opět dozvídá špatné zprávy. Císařští vojáci prodali Miluse do otroctví, které je v Morrowindu stále trpěno. Aby toho nebylo málo, potká Amonia další neštěstí - z nezmámých důvodů získá "démonický" vzhled- zrudnou mu oči, zbledne a na tváři se mu objeví síť namodralých žilek.
Chrámová kněžka je vyžene z chrámu, ale před tím jim poradí, že Amoniovi může pomoci vědma, žijící v poušti....

A co bude dál???

(Potencionálním novým čtenářům připomínám: vývoj děje je do značné míry ovlivněn hlasováním čtenářů...)

Upravil/a Ligos dne 09.09.2012 23:28

Přidal Ligos dne 11.09.2012 22:59

A je tu další, šestnáctá část příběhu o Amoniovi...
Příjemné počtení!
____________________________________________________________________________

XVI.

„Teď už asi nic nevymyslíme.“ prohodil Bartoloměj. „Jak se říká, ráno moudřejší večera. Kousek odtud je krčma U Jižní zdi. Hostinský mi dluží malou laskavost. Věřím, že pro nás bude mít volné pokoje za výhodnou cenu, ne-li zdarma.“
A tak se vydali do krčmy.
Uvnitř postávalo a posedávalo pár lidí, kteří se mezi sebou tiše bavili. Jakmile vešli hosté, vše ztichlo a všechny oči si je začali zvědavě prohlížet.
„Berte, jsi to ty?“ ozval se odkudsi ze stínu syčivý hlas.
Až nyní si Amonius všiml, že v tmavém rohu stojí podivná postava. Byl to Argonian, humanoidní ještěr. Svižným krokem k nim přistoupil.
„Rád tě zase vidím, Twinku.“ řekl Bartoloměj, ale netvářil se zrovna nadšeně. „Chtěli bychom dva pokoje,“ pokračoval. „Jeden pro mne a mého učedníka, druhý pro naši přítelkyni.“
Argonian se zadíval nejprve na Amonia. „Ty skrýváš svoji tvář, nelíbíš se mi.“ řekl kysele. Pak se ale zadíval na Karinu a jeho tón se výrazně změnil. „Ty se mi však líbíš velice, květinko!“ řekl medovým hlasem. Zvedl svou ruku, aby Karinu pohladil, ale ta rychle uhnula.
„Nesahej na mě, ty kreaturo!“ řekla zhnuseně.
Argonian svoji ruku rychle stáhl zpět. „No no. Zase se tolik nestalo, ne? Samozřejmě, že jste tu vítáni, Berte. Jezte a pijte, co hrdlo ráčí. Pokoje pro pány a dámu jistě máme. Hned vás tam odvedu!“
Ještěr se každou chvíli díval po Karině a hbitě vyplazoval svůj hadí jazyk.
„Nech toho, Twinku!“ obořil se na něj Bartoloměj. „Nechceš přece zažít to, co tenkrát?“
Argonian se jakoby vystrašeně přikrčil. „Ó, ne ne! Jistěže ne, chudák Twink nic nedělá, jen je rád, že má hosty!“
„Zůstaneme ve svých pokojích.“ oznámil Bartoloměj.
„Jistě, jistě! Přinesu vám něco k nakousnutí, žádný strach!“ Argonian odkráčel.

Byl hluboký večer. Poslední návštěvníci krčmy již odešli a všude panovalo ticho.
Amonius nejdříve nemohl usnout, stále se nedokázal smířit s tím, jak nyní vypadá. Ačkoliv Karina i Bartoloměj dělali, že se nic neděje, opak byl pravdou. Moc dobře si uvědomoval vážnost situace. Přemýšlel a hloubal, než konečně tvrdě usnul. Po nějaké době ho ale probudil Karinin hlas, tlumeně znějící ze sousední místnosti: „To jseš zas ty? Vypadni, ty ohavná ještěrko!“ Pak se ozvalo bouchnutí dveří a byl klid.
Amonius si pomyslel, že Karinu nejspíš zase obtěžuje ten slizký Argonian a chtěl se jít podívat, co se děje. Pak si to ale rozmyslel. Karina si jistě poradila, vždyť už byl zase klid. Opět usnul.
Ráno ho probudil Bartoloměj. Držel ho za ramena a třásl s ním. „Vstávej!“ pobízel naléhavě. „Stalo se něco zlého!“
„Co?“
„Twink, ten hostinský, je mrtev!“
Amonius si oddychl. Nejprve se lekl, že se stalo něco Karině.
„Co se stalo, mistře?“
„Nikdo neví, našli ho, jak leží na podlaze u výčepu. Tvář měl zkřivenou bolestí a na těle má četné popáleniny. Skoro mi to přijde, jako by ho někdo usmažil bleskem, ale proč jsme nic neslyšeli?“
„Co na to Karina?“ zajímal se Amonius, který už vstal a začal si chystat věci.
„Nic.“ pokrčil Bartoloměj rameny. „Ale bude lepší, když odsud co nejrychleji odejdeme. Případ už začaly vyšetřovat samotné Hlaalské stráže. I mě se vyptávaly na pár věcí. Dalo mi celkem práci, než jsem je přesvědčil, že s tím nemáme nic společného. Nyní jistě vyslýchají každého mága v okolí.“
„A kam vlastně půjdeme?“ ptal se Amonius.
„Karina má pravdu. Musíme zjistit, co to s tebou je. Bylo by hloupé tomu nepřikládat žádnou váhu, mohlo by se nám to vymstít. Půjdeme navštívit vědmu.“

Balmoru opustili ve spěchu.
Když se Karina Bartoloměje ptala, proč tak chvátají, odpověděl: „V krčmě U Jižní zdi se scházela podivná individua. Různé neplechy a vraždy tam byly tak běžné, jako jsou běžné písečné bouře u Rudé hory.“ vysvětloval. „Ale většinou to byly vraždy bodnutím, uškrcením nebo otrávením. Tahle byla jiná, byla magického původu. Někdo Twinka doslova usmažil, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Nebylo by dobré, kdyby se nyní po Balmoře potuloval cizí mág s učněm, který tají svoji tvář.“
Amonius si opět vzpomněl na tu tvář, kterou viděl v chrámu na hladině vonného oleje a posmutněl.
„Neboj se, Amonie.“ utěšovala ho Karina. „Vědma nám jistě pomůže.“
Karina vysvětlovala cestu, kterou jí popsala Ahmusa. I když v Morrowindu nikdy před tím nebyla, cestu popisovala tak dokonale, že se Bartoloměj ihned zorientoval.
„Musíme jít tudy, směrem na Molag Mar.“ řekl Bartoloměj a vykročil jistým krokem.
Amonius si nyní mohl důkladně prohlédnout alespoň část Vvardenfellské krajiny. Obří houby, jejichž narůžovělé klobouky se díky ranní rose nádherně leskly. Pestrobarevné rostliny, které rostly podél cesty a jejichž květy měly rozličné tvary. Na azurově modré obloze se líně povalovalo pár bílých obláčků.
„Tohle má být ta šedá a ponurá země, o níž se zmiňoval elf Walliesin tenkrát v přístavu?“ pomyslel si v duchu Amonius.
Když však ušli pořádný kus cesty, najednou se krajina začala měnit. Tráva ustupovala kamenité půdě, podél cesty bylo čím dál méně rostlin a místo zelených stromů tu a tam z tvrdé popraskané země trčel spálený suchý pahýl mrtvého kmene. I obloha najednou potemněla.
„Ve vzduchu se vznáší drobný popel z Rudé hory, proto se zdá, že je obloha šedá.“ vysvětloval Bartoloměj. „A to buďme rádi, že nefouká. Jinak by se popílek a prach zvedly ze země a my bychom pak neviděli ani na krok.“
Pokračovali stále dál, hlouběji do nehostinné krajiny Vvardenfellu. Míjeli sopečné komíny, chrlící proudy žhavé páry vysoko do nebe i sopečná jezírka, plná bublající lávové hmoty.
Amonius si všiml, že Bartoloměj i Karina se velmi potí, bylo jim horko. Jemu ale bylo celkem příjemně, i když byl od hlavy až k patě zahalený v kápi a rouchu. Najednou si uvědomil, že v poušti svoji tvář skrývat nemusí a kápi sňal.
Začal mhouřit oči, protože najednou bylo všude více světla.
Karina se na něho zahleděla.
„Radši se na mě nedívej.“ řekl prosebně.
„Mně nevadí, jak vypadáš. Důležitý je, jakej jsi uvnitř.“ odvětila.
Pak najednou vyjekla: „Pozor, tam, nahoře!“
Po obloze se pohyboval okřídlený stín.
„Útesový létavec!“ zvolal Bartoloměj, který byl kousek před nimi. „Běžte tam, mezi ty suché stromy!“ Bartoloměj ukázal na skupinu úzkých suchých stromů, jejichž propletené větve nyní dobře posloužily, jako útočiště před predátorem.
Amonius s Karinou se běželi schovat, zatímco Bartoloměj se připravoval ke kouzlu. Rozmáchl doširoka paže, kolem nichž se začaly objevovat drobné ohnivé záblesky. Pak ruce rychle spojil a vyslal k obloze mohutnou ohnivou kouli, která za letu prskala a syčela. Létavec se jí však obratně vyhnul a se strašlivým kvílením se pustil střemhlav k zemi, přímo na Bartoloměje. Ten už neměl šanci zareagovat. Létavec byl natolik rychlý, až ho to překvapilo. Dlouhým úzkým zobákem, plným ostrých zubů, se zahryzl do Bartolomějovy paže. Ten bolestí vykřikl, ale zachoval si duchapřítomnost a volnou rukou se dotkl netvorova blanitého křídla. Na místě, kde se dlaň dotkla křídla, vznikla rázem očazená díra. Létavec s křikem vylétl zpět k obloze, ale jeho pohyby byly zmatené. Ztrácel balanc a kymácel se ze strany na stranu. Bartoloměj se chystal vypálit další ohnivou kouli, ale zapomněl se dívat pod nohy a zakopl o kámen. Svalil se na zem. Létavec toho okamžitě využil. Stáhl křídla a neuvěřitelnou rychlostí se řítil na Bartoloměje. Ten už nestačil vstát, ani vyslat žádné kouzlo, tak si aspoň bránil rukama obličej.
Amonius se na to nemohl dívat, měl o mistra strach. „Dost!“ zařval tak silně, až se z okolních kopců začalo sesouvat kamení.
Neuvědomoval si, co se děje. Události se děly rychleji, než o nich stačil přemýšlet. Zaslechl jen praskavý zvuk a před očima se mu silně zablesklo.
Když se Amonius po vteřince vzpamatoval, spatřil létavce, jak leží na zemi vedle mistra. Sice kvílel a škubal křídly, ale nevzlétl.
Karina se k němu rychle rozběhla. Už za běhu tasila ocelovou dýku, kterou měla za pasem a létavce bodla do krku. Ten ještě zaskřehotal a pak vydechl naposledy.
„Co to bylo?“ ptal se překvapený Bartoloměj, když mu Karina pomohla na nohy.
„Přece létavec, ne?“ Amonius nechápal, proč se ho na to mistr ptá.
„Já nemluvím o tom zvířeti, ale o tobě!“ Bartoloměj si oprašoval roucho a překvapeně hleděl na Amonia.
„Mě to přišlo, jako blesk.“ řekla Karina. I ona byla celou situací zaskočená.
„Určitě to byl blesk!“ zvolal Bartoloměj. „Jak jsi to jen mohl dokázat? Jedinou ranou jsi ho dostal k zemi!“
Amonius byl sám překvapen. Vůbec tomu nerozuměl. On, který dovedl seslat jen jednoduchá kouzla léčení a světla, nyní srazil z nebe létavce pomocí blesku.
„Jak se cítíš?“ vyzvídal Bartoloměj.
„Dobře. Ale co ty, mistře? Jsi zraněný.“ Z Bartolomějovy paže tekla krev, rukáv byl na cáry. Amonius přistoupil ke svému mistru a dlaněmi se dotkl ran. Bartoloměj zatnul zuby, bolelo ho to. Ale po chvilce se před očima všech začaly rány zacelovat, až zmizely. Ruka byla jako dřív.
„Neuvěřitelné.“ řekl Bartoloměj udiveně. „Po tak silném kouzlu máš ještě sílu léčit zranění. Já věděl, že to v tobě je, Amonie!“
Karina vytrhla z létavce pár pírek a schovala je. „Co je? Líbí se mi!“ vysvětlovala, když spatřila, jak se na ni dívají.

Pokračovali dále. Amonius měl o čem přemýšlet. Co mu najednou dalo takovou sílu? Souvisí to s jeho vzhledem? S prodělanou nemocí?
Stmívalo se.
Po další, úmorné části cesty už byli všichni unavení.
„Přes noc se musíme někde utábořit. Odpočineme si.“ prohodil Bartoloměj.
„Počkejte, támhle něco vidím!“ Karina ukazovala do dáli. Na obzoru se mihotalo světlo, oheň. Když přišli blíž, rozeznali táborák, zapálený před velkým kruhovým stanem, sešitým z tmavých kožešin.
„Ale to musí být ono!“ zvolala radostně Karina. „Tady jistě žije vědma!“
Před vchodem do stanu jako socha stál vysoký Dunmer. Na sobě měl zvláštní kostěnou zbroj, v ruce svíral bílé kopí. Jeho vlasy, černé jako havraní peří, byly dlouhé a spletené do ozdobných copánků.
„Nejste tu vítáni, cizáci.“ zvolal hrubým, chraplavým hlasem na příchozí.
„Přicházíme v míru! Někoho hledáme!“ odpovídal mu Bartoloměj.
„Zde žije jen stará žena, nestojíme o návštěvy!“ trval na svém Dunmer. Pak ale spatřil Amonia. Ten si uvědomil, že si ani nezakryl tvář.
Elf si ho prohlížel svýma rudýma očima. „Dítě s tváří démona.“ řekl potichu.
„Vědma už na vás čeká.“
Všichni se po sobě tázavě koukli. Jak je mohla čekat?
„Předpověděla tvůj příchod, chlapče. Nyní smíš promlouvat s vědmou.“ řekl elf, hledíc upřeně na Amonia. „Avšak než tak učiníš, musíš prokázat, že jsi toho hoden!“
„Co mám udělat?“ ptal se zvědavě Amonius.
„Musíš podstoupit zkoušku.“ odpověděl elf…
____________________________________________________________________________________________________
Asi tušíte, jaká otázka bude následovat: Jakou zkouškou musí Amonius projít, aby se dostal k vědmě?

A) Zkouškou odvahy - musí navštívit staré pohřebiště a získat odtud nějaký artefakt...
B) Zkouškou chytrosti - musí projít tajemným bludištěm, skrývajícím různé pasti a hádanky
C) Zkouškou trpělivosti - musí strávit sám tři dny v poušti...
__________________________________________________________
Pozor: Pokračování níže!

Upravil/a Ligos dne 17.09.2012 08:26

Přidal Ligos dne 17.09.2012 08:25

#19

Sedmnáctá kapitola bude možná o něco kratší, než ostatní, ale když se znovu podíváte na kapitolu první, poznáte, že je vlastně mega-dlouhá :) Nechť se vám líbí!
____________________________________________________________________________________________________

XVII.

„Jakou zkoušku?“ tázal se Amonius.
„Zkoušku trpělivosti.“ odpověděl strážce stanu.
Amonius nic nechápal. Jak mohla nějaká cizí žena, žijící v poušti, předpovídat jeho příchod? Nejsou to jenom nějaké plané řeči? A vůbec, proč tady ztrácí čas? Už dávno mohli pokračovat po stopách Miluse a zachránit ho z otroctví.
„Cítím tvoje obavy, dítě s tváří démona.“ řekl mu elf. „I vědma je vycítila. Ještě mnohem dříve, než tvá noha vkročila na tento ostrov. Proto pro tebe přichystala tuto báseň.“
Dunmer začal odříkávat slova:
„Dítě, jehož tvář se k hrůze mění,
sleduj ve svém nitru dění.
Hlas, jenž drásá mysl tvojí, se té tvojí mysli bojí.
Průvodcem ti může býti, je to součást tvého bytí.
Avšak dovoliti nesmíš, by tě ovládl.
Pak bys navždy do temnoty upadl.
Co tvůj rozum zatím neví, prach pouště ti nyní zjeví.
Po tři dny a tři noci naslouchati musíš.
Vydržíš-li, pravdu uzříš.“
Elf skončil.
„Poslyšte,“ začala Karina, „proč nás prostě nepustíte do toho stanu? Máme za sebou dlouhou cestu a na tyhle šamanský nesmysly nemáme čas. Prostě si promluvíme s vědmou a je to!“
„Tobě to nepřijde zvláštní, Karino?“ ptal se Amonius. „I když to je to velmi divné, něco mi nyní říká, abych zkoušku podstoupil.“
„Takže chápu-li to dobře, tak Amonius musí strávit tři dny v poušti?“ vložil se do toho Bartoloměj.
Dunmer přikývl. „Rozhodnutí je na chlapci. Přeješ si zkoušku podstoupit?“
„Ano, přeju.“ odpověděl Amonius potichu.
Strážce obřadně třikrát udeřil koncem kopí o zem. „Nyní tě odvedu do posvátných míst. Je to pro tebe zvláštní čest, neboť tato místa navštěvuje vědma, aby tam rozmlouvala s duchy předků. Tam strávíš tři dny a tři noci, zcela o samotě.“
„Hej, a co bude s námi? Proč nemůžeme jít s ním?“ ptala se rozčileně Karina.
„To chlapec má podstoupit zkoušku, ne dívka!“ Elf se na ni zle podíval. Jeho rudé oči se ve světle plamenů zlověstně leskly. Karina se už neodvážila nic říct.
„O tvého učitele a tvojí přítelkyni bude dobře postaráno.“ obrátil se Dunmer k Amoniovi. „Nedaleko odsud táboří potulný kmen lidu z pustin. Budou na tebe čekat tam.“
„Mistře, co na to říkáš ty?“ zeptal se Amonius Bartoloměje.
„Je to tvá volba, Amonie. Zkoušku nemusíš podstupovat.“
„Už je rozhodnuto. Odejdu na to posvátné místo a za tři dny se znovu shledáme.“ Amonius se snažil, aby jeho hlas zněl jistě a vyrovnaně, ale cítil velké obavy. Zvládne zkoušku podstoupit? Nevzdá se předčasně?

Dunmerský strážce Bartolomějovi a Karině vysvětlil, kudy se dostanou do tábora lidu z pustin. Cesta by měla trvat asi tři hodiny a měli vyrazit ještě onu noc.
Amonius se s nimi rozloučil. Jeho zkouška začala.
Na pokyn strážce si sebou mohl vzít jen jeden menší měch s vodou a kousek oschlého chleba. To už Amoniovi bylo jasné, že součástí zkoušky bude i půst.
Vydali se na cestu. Šli po tmě. Na cestu jim svítil pouze menší z měsíců, Secunda, jehož bílé světlo se odráželo od strážcovy kostěné zbroje, takže výrazně kontrastovala s temnou zemí.
„Rudá hora je nyní poklidná.“ promluvil elf. „Hvězdy a měsíce jsou v těchto končinách vidět jen vzácně, važ si toho.“
Dále už šli bez jediného slova. Elf před Amoniem, který ho slepě následoval. Noc byla stále chladnější. Už několikrát se chtěl Amonius zeptat, kdy už budou na místě, ale pak si to rozmyslel. Nechtěl dát najevo svoji nervozitu a obavy.
Monotónnost temné kamenité krajiny, kterou míjeli, tu a tam narušil osamocený pahýl stromu, ztrouchnivělý pařez, nebo vybělené kostry dávno mrtvých zvířat.
Konečně elf znovu promluvil „Jsme již skoro na místě.“ sdělil potichu. Náhle se zastavil. „Dál musíš pokračovat sám. Já na posvátnou půdu vstoupit nemohu.“
Amonius se rozhlédl. Před sebou spatřil černé obrysy něčeho, co mu připomínalo prsty obří ruky, vystupující ze země. Bylo to seskupení vysokých kamenů. Bylo jich přesně pět a tvořily nepravidelný kruh. Amonius správně pochopil, že ohraničují ono posvátné území.
„Nyní vše závisí jen na tobě.“ řekl elf. „Za tři dny se pro tebe vrátím. Pevně doufám, že tě najdu naživu. Pamatuj jen na jedno. Jakmile vstoupíš na posvátné území, nesmíš ho opustit! Když tak učiníš, ve zkoušce jsi selhal. Nyní jdi. Nechť tě duchové předků ochraňují.“
Elf zůstal stát na místě a sledoval Amonia, jak vchází na posvátnou půdu.

Čím je toto místo tak výjimečné, Amonius nevěděl. Jemu tenhle kus země přišel stejný, jako kterýkoliv jiný v tomto kraji. Až na ty podivné kameny, stojící kolem dokola.
Amonius prošel jakousi branou, tvořenou z pletených dlouhých kostí, k nimž byla přivázaná pera ptáků a rozličné kovové amulety. Došlo mu, že to je vstupní brána do posvátných míst. Jakmile vejde, po tři dny tam musí setrvat.
„Mno, pro začátek neuškodí si místo trochu prohlédnout.“ řekl si sám pro sebe.

Obloha začala blednout. Bylo ráno. Čím více přibývalo světla, tím více vycházelo najevo, jak je toto místo nudné. Malý kousek vyprahlé pustiny, lišící se od okolí jen tím, že je ohraničeno podivnými kameny.
Jak mířil hlouběji do nitra tohoto prostoru, začínal mít podivný pocit. Přepadla ho jakási tíseň. Snažil se myslet na něco veselého, ale příliš to nepomáhalo. Začínal mít pocit, že mu těžknou nohy. Musel se někde posadit. Najednou před sebou spatřil kupu očouzených větví, obložených kameny. Ohniště. A podle popela pod větvemi bylo často používané. K Amoniově překvapení stál opodál malý přístřešek, postavený z větví a kožešin. Alespoň nějaké útočiště.
Amonius se k němu ihned vydal. Pod přístřeším bylo provizorní lůžko zhotovené z kůží, které vypadalo, že v noci může i zahřát.
„Nakonec to nebude tak zlé.“ pomyslel si Amonius a posadil se pod přístřešek.
Odložil svůj vak, obsahující skromné zásoby potravin a rozhlížel se kolem.
Kousek od něho leželo cosi oválného. „Buben?“ podivil se.
Opravdu to byl buben, potažený z obou stran tenkou kůží. Kolem dokola byly podivné nápisy a znaky, jimž Amonius nerozuměl a přesto mu přišly povědomé. Když ten buben svíral v rukou, měl nutkání na něj zahrát. Jemně uhodil dlaní o kůži. Ozval se dunivý zvuk.
„To nezní špatně.“ pomyslel si a začal rytmicky bubnovat. Ve svém nadšení, že si našel nějakou zábavu, si nevšiml jedné věci. Nápisy na bubnu začaly slabě světélkovat. Amonius bubnoval dál a stále intenzivněji. Podivné nápisy a znaky jakoby pulzovaly do rytmu. Tohle už Amonius spatřil, ale nemohl s tím nic dělat. Jeho mysl se nyní ubírala jiným směrem…
________________________________________________________________________________________________
Pro čtenáře: Amonius se díky rytmickému bubnování dostane do transu a spatří podivné věci. Otázka je tedy jasná: Co Amonius spatří?

A) Zjeví se mu duch předka - jeho děd...
B) Spatří část Bartolomějova dětství...
C) Nahlédne do své budoucnosti...

Pozor: pokračování na str. 16!

Upravil/a Ligos dne 21.09.2012 19:56