Přidal
Ligos dne 06.09.2012 21:02
#11
Mno, sice jsem říkal už včera, že budu pracovat na povídce, ale nějak se mi nedařilo. Proto je další díl s mírným zpožděním, ale zase je o 1% delší :-)
Omlouvám se za to, že je zase spíš takový "kecací", pořád se nějak nemůžu dostat do akce :| Doufám ale přesto, že se
patnáctá část Amonia bude zamlouvat...
___________________________________________________________________________________
XV.
Aniž by si to Amonius uvědomoval, opět upadl do hlubokého spánku.
Když se probudil, netušil, jak dlouho spal. V místnosti byla naprostá tma.
„Je tu někdo?“ zvolal do temnoty. Ticho. „Jedinečná příležitost vyzkoušet si, jestli jsem nezapomněl kouzlo světla.“ řekl si sám pro sebe. Cítil se stále poněkud zesláblý, ale tohle by mohl zvládnout. Začal se soustředit. Musel vynaložit trochu více síly, ale povedlo se. Neforemná koule bílého poněkud tlumeného světla se začala pohupovat nad jeho hlavou. Místnost byla opuštěná.
Amonia už nebavilo stále ležet. Chtěl se projít. Odhrnul těžkou pokrývku a pomalu vstal z postele. Pod bosýma nohama cítil kamenitou podlahu. Podlamovala se mu kolena, připadal si jako stařec, který se těžkopádně vláčí pod tíhou věků. Najednou po celém těle cítil nepříjemné mravenčení. Bylo tak silné a nepříjemné, že zatoužil si opět lehnout.
„Ne!“ řekl si rázně. „Nevzdám to!“ Amonius udělal další krok. Světlo nad jeho hlavou začalo slábnout, až zhaslo docela. Amonius se pokoušel vyčarovat další, ale na to už neměl sílu. Ve škvíře pod dveřmi však zahlédl jasný svit. Pomalu došel ke dveřím a otevřel je. K jeho překvapení se za ním nacházela malá místnost, osvětlená denním světlem. „Takže je den? Já myslel, že je hluboká noc. Jak dlouho jsem spal?“ Amonius si neuvědomil, že přemýšlí nahlas.
„Celou noc a půlku dne.“ odpověděl mu laskavý hlas. Byla to Ahmusa. „Je poledne. Ráda vidím, že chodíš. To mravenčení, co nyní jistě cítíš, brzy skončí. Do tvých žil se vrací zdravá krev.“
„Kde je mistr? A Karina?“
Ahmusa se zamračila. „Šli do pelechu neřestí. Do pevnosti Moonmoth. Prý o tom víš.“
„Jistě. Zachraňují našeho přítele.“
„Tak to nevím, co pořídí u těch bezvěrců. Měl by sis jít zase lehnout, hochu. Přinesu ti trochu vývaru, možná že si dáš i nějaké maso.“
Amonius intenzivní mravenčení přestal pomalu vnímat, ačkoliv stále trvalo. Myšlenka, že by se měl vrátit do postele, se mu vůbec nezamlouvala.
„Rád bych se nadechl čerstvého vzduchu, paní. Smím?“ zeptal se zdvořile.
Ahmusa se usmála. „Zakazovat někomu čerstvý vzduch, je jako zakazovat srdci tlouct. Doprovodím tě na nádvoří chrámu.“
Ahmusa Amonia podpírala. „Dnes není zrovna nejlepší počasí, ale po dnech strávených v temných chrámových komnatách jistě uvítáš i to.“
Amonius jen přikyvoval. Těšil se na denní světlo a čerstvý vzduch. Těžká vůně kadidel a léčivých bylin mu nebyla zase tak nepříjemná, ale chtěl si už zase připadat jako normální člověk. Ne jako nějaký mrzák, o kterého se musí starat chrámové kněžky.
Chrám se nacházel u úpatí hor.
Jeho nádvoří mělo půl-elipsovitý tvar a bylo ohraničené vysokými zdmi, které volně navazovaly na chrám samotný. Ten byl čtvercový, s pozlacenou kopulí na střeše. Byla to jednoduchá, prostá stavba, přesto uchvacovala svojí impozantností.
I když obloha byla pokryta hustými šedými mraky, Amonius musel chvíli mhouřit oči, než si zvykl na plné denní světlo.
Chrám se nacházel na mírné vyvýšenině, poněkud stranou od zbytku města. Když Amonius přešel nádvoří a postavil se do vstupní brány, spatřil před sebou Balmoru. Uspořádané město s budovami barvy písku. Bylo rozdělené na dvě části řekou, přes které vedly tři mosty.
„Je to druhé největší město na Vvardenfellu.“ říkala mu Ahmusa. „Zde spadáme pod správu velkého domu Hlaalu. Obchody zde jen kvetou a o cizince zde není nouze.“
Amonia zaujaly dvě postavy, které přicházely k chrámu. Podle gestikulace spolu živě debatovali. Nebylo těžké rozeznat, že jde o Karinu a Bartoloměje. Šli sami, bez Miluse.
„Amonie!“ zvolal radostně Bartoloměj, když spatřil svého žáka u chrámové brány. „Rád vidím, že stojíš na vlastních nohou, věř mi.“ Avšak potom se usmívat přestal. Karina, která na sobě měla svoji starou koženou zbroj, se také netvářila zvlášť vesele.
„Co se děje?“ byl zvědavý Amonius.
„Řeknu ti to uvnitř.“ řekl ztrápeně jeho mistr. „Pojď, je chladno.“
Uvnitř si sedli ke kulatému stolku. Karina zůstala stát a nervózně přešlapovala. Ahmusa jim uvařila bylinný čaj a pak se odebrala do chrámové modlitebny, starat se o svatyni Tribunálu.
„Je to špatné, Amonie.“ sdělil Bartoloměj. „V pevnosti jsme se sháněli po Mílovi. Doufali jsme, že se nám k němu podaří nějak propašovat tu bláznivou dýku.“
Slovo si vzala Karina: „Chtěla jsem ji k němu donýst já sama. Ale od jednoho z vojáků jsme se dověděli, že už tam není.“
„Jak to? Tak kde tedy je? Už ho popravili?“ Amonius se vyděsil, že záchrana Miluse přišla pozdě.
„Je to ještě horší, příteli.“ povzdychl si Bartoloměj. „Ti prašiví císařští psi ho prodali!“
Amonius se nestačil divit. Miluse prodali? „Jak se to mohlo stát?“ zeptal se.
„Císařští vojáci v Morrowindu mají zvrácenou mysl.“ vysvětloval Bartoloměj. „Jsou daleko od domova a tak si dovolují dělat věci, které by jim v Cyrodiilu nikdo netrpěl.“
Pokračovala opět Karina: „Jednoduše se nechtěli starat o dalšího vězně, tak ho pokoutně prodali do otroctví.“
„Milus a otrok?“ nechápal Amonius.
„Bohužel. I když je v Morrowindu oficiálně otroctví zakázáno, nikoho zde to příliš nezajímá.“ posteskl si Bartoloměj. „Otroctví je silná součást Vvardenfellské ekonomiky, nelze ho jen tak vymítit. Jak vidíš, i samotní císařští legionáři ho podporují. Nicméně, máme nyní alespoň jistotu, že bude ještě nějakou dobu naživu. Nikdo si nekupuje otroky, aby je mohl zabíjet.“
„Podařilo se vám zjistit, komu ho prodali? Co s ním bude?“ zajímal se Amonius.
„Nechtěli říct nic konkrétního.“ odpověděla mu Karina. „Jen že si ho koupil velmi zámožný cizinec, nějaký mág, který cestoval s karavanou, mířící do Tel Vosu.“
„A Tel Vos je územím velkého rodu Telvanni, což se mi nechce líbit.“ dopověděl Bartoloměj.
„Tak na co čekáme? Nemůžou být přeci daleko, rychle je dožeňme!“ Amonius nechápal, proč tu jeho mistr jen tak posedává, když už dávno mohl jít po stopách karavany.
„A co bys asi chtěl dělat, kdybychom je dohnali? Přišel bys k nim a řekl – dobrý den, jsme Mílovi přátelé, bereme si ho zpět?“ Bartoloměj byl opravdu rozrušený. „Ne, Amonie. Víme, kam cestují. Máme čas se aspoň připravit a všechno pořádně promyslet.“
„Ale mistře, čím déle budem otálet, tím více se nám bude Milus vzdalovat! Copak víme, co s ním chtějí udělat? Co když ho přece jen zabijí?“
Do místnosti opět vstoupila Ahmusa. „Promiňte, že ruším, sera. Ale hoch by měl ještě odpočívat.“ řekla laskavě.
Amonia pomyšlení, že by měl ležet v posteli, zatímco Miluse odvádějí kdoví kam, pořádně naštvalo.
„Ale já už nechci odpočívat, sakra!“ Amonius vyskočil ze židle a vztekle praštil do stolu, až to zadunělo celou místností.
Bartoloměj na něho zíral a v očích měl úžas. Karina vyjekla a polekaně ucouvla.
Ahmusa se začala zažehnávat svatými znameními a řekla vyděšeně: „Almsivi nás ochraňuj!“
Amonius ponejprv nechápal, proč tak přehnané reakce na pouhé bouchnutí do stolu. Ale když na něho nepřestávali zírat, řekl: „Co je? Jestli jsem to trochu přehnal, tak se omlouvám. Ale mistře…“
„Mlč!“ zarazil ho Bartoloměj rázně. „Amonie, tvoje oči…“
„Třeba je to tou jeho záhadnou nemocí?“ říkala vyděšeně Karina.
„Řekne mi někdo co se děje?“ ptal se Amonius zmateně.
Na stolku stála mísa s vonným olejem. Bartoloměj ji mlčky přisunul k Amoniovi a naznačil, aby se do ní podíval. Ten se naklonil. Lesklá čirá hladina oleje mu měla posloužit jako zrcadlo, ale to, co Amonius spatřil, nebyla jeho tvář. Byla to tvář démona. Drobné, namodralé žilky se mu sbíhaly po smrtelně bledém obličeji. Ale nejhorší byly ty oči! Byly krvavě rudé, s černými úzkými protáhlými panenkami. Amonius se zachvěl. Znechuceně odstrčil mísu a odvrátil tvář od ostatních. Nevěděl, co říct, nerozuměl tomu.
Karina se rozbrečela a utekla. Ahmusa přistoupila k Bartolomějovi. „Je mi líto, sera.“ řekla potichu. „Ale… Něco takového na posvátné půdě nestrpím. Opusťte prosím tento chrám.“
Bartoloměj chtěl něco říct, ale nakonec si jen povzdechl. „Stejně už bychom odešli, nemůžeme pohostinnost chrámu zneužívat.“
Ahmusa jim pomohla sbalit věci.
Než odešli, přišel Bartoloměj k Amoniovi a přátelsky ho uchopil za ramena. „Nic si z toho nedělej, hochu. Na něco už přijdeme,“ řekl a usmál se.
„Ale… Vždyť jsem zrůda! A co Karina? Bojí se mě!“
„Ne, nebojí. Jen ji to trochu vyděsilo, nic víc. Myslí si, stejně jako já, že to souvisí s tvojí nemocí. Čeká nás venku.“
„Ale mistře, takhle já nemůžu mezi lidi!“
Bartoloměj se začal hrabat ve svém vaku. „Něco pro tebe mám. Chtěl jsem ti to dát při lepší příležitosti, ale nyní se to hodí.“ Vytáhl úhledně složené roucho. Bylo nádherně zdobené. Na jeho lemech byly vyšity kouzelné znaky, které měly posílit magickou moc oblečení.“
„Ale… Vždyť to je roucho mágů! Mistře, vždyť já jsem teprve učeň!“
„Je to roucho učedníků. Jen trochu poupravené.“ Bartoloměj na Amonia mrknul jedním okem. „Tak ber, dokud dávám! K rouchu patří kápě, která ti zakryje obličej. Ty na své okolí uvidíš, ale tvoje tvář bude ukryta ve stínu. Zkus si ho!“
Amonius si oblékl roucho a pocítil, jak mu tělem začíná proudit energie. To mu něco připomnělo. „Mistře, kde je Magnusův amulet?“ zeptal se.
„Je na bezpečném místě. Neboj, nepřišel jsi o něj.“
A tak se stalo, že se Amonius, Bartoloměj a Karina ocitli v ulicích Balmory, maje za cíl vypátrat a pokud možno osvobodit Miluse.
„No, nejdříve si vše musíme promyslet.“ řekl Bartoloměj.
„Co si chceš promýšlet, mistře?“ Amonius měl tvář ukrytou ve stínu kápi, aby svým zjevem nevylekal kolemjdoucí. „Musíme jít přímo do Tel Vosu!“
„Ne. Počkáme ještě nějaký čas zde, v Balmoře.“ trval na svém Bartoloměj.
„Jste jak malí!“ vložila se do toho Karina. „Mě by spíš zajímalo, co se to děje Amoniovi. Ahmusa mi před naším odchodem říkala, že ona nám pomoci nemůže, ale že prý zná jednu vědmu, která ano. Žije kdesi v poušti.“
Chvíli se dohadovali, až padl večer. V ulicích chodili stráže s pochodněmi a podezřele se na ně dívali. Museli už něco podniknout.
____________________________________________________________
Otázka:
Na koho byste dali vy?
A) Na Amonia (vyrazit přímo do Tel Vosu, zachránit Miluse)
B) Na Bartoloměje (počkat v Balmoře a vše si pořádně promyslet)
C) Na Karinu (jít za vědmou zjistit, co je s Amoniem)
________________________________________
Pozor:
Pokračování na str. 15!
Upravil/a
Ligos dne 11.09.2012 23:00