Přidal
Ligos dne 04.09.2012 18:34
#6
Čtrnáct. Takové číslo má následující kapitola příběhu o Amoniovi.
(kéž by bylo i tolik čtenářů :D ) Ti, co se těšili na nějakou akci budou nejspíš zklamáni, ale i přesto naivně doufám, že se vám bude další díl líbit...:|
______________________________________________________
XIV.
Amonius si stále připadal velmi unavený.
Nemohl zapomenout na onen děsivý hlas. I pouhá vzpomínka na něj mu drásala mysl. Tělo mu sužovala bolest, nyní však již mírná.
Kněžka Ahmusa a Karina o něho celý den pečovaly. K večeru snědl už druhou mísu kagoutího vývaru.
Amonius se zadíval na Karinu. Kdyby to bylo možné, řekl by jí, že vypadá lépe, než na lodi. Tváře měla zdravě růžové, její dlouhé hnědé vlasy se nádherně leskly. Ale bál se výsměchu, nebo toho, že se Karina urazí.
„Proč jsi nešla s mistrem?“ zeptal se nakonec, když spolu opět zůstali v potemnělé místnosti sami.
Jen se usmála. „Nedovolil by to. A navíc, já nechtěla.“ Karina se posadila na polstrovanou stoličku, opodál postele. „Když tě Bert našel v kajutě v bezvědomí… Myslela jsem… Já…“ Chvíli se odmlčela. „Myslela jsem, že je s tebou konec! Byl jsi bledej, sotva jsi dýchal. Udělalo se mi špatně, když jsem tě tam takhle viděla.“
„To mě mrzí.“ řekl lítostivě Amonius. Karina se na něho usmála. „Ale jsi živej, to je to nejdůležitější.“
Amonius jí úsměv opětoval. Chtěl vydržet ještě chvíli vzhůru a povídat si, ale víčka mu těžkla a těžkla, až nakonec usnul.
Ráno ho probudil tichý hlas. Aniž ještě otevřel oči, poznal, že patří Bartolomějovi.
„Už opravdu nevím, co bude dál. Vše se zdá být ztraceno. To bylo pořád řečí, že v Morrowindu se vojáci starají o jinčí věci, a přitom…“ Bartoloměj přestal mluvit. Amonius otevřel oči a viděl, jak jeho mistr sedí na židli u stěny, podpíraje si ztrápeně hlavu. Karina stála u dveří a vypadalo to, jako by usilovně přemýšlela.
„Co se děje, mistře?“ zeptal se potichu.
Bartoloměj vyskočil ze židle. „Amonie!“ Radostně tleskl rukama, zdálo se, že zatlačuje slzy. „Kdybych si nebyl naprosto jist, že se z toho dostaneš, nikdy bych od tebe neodešel! Okolnosti byly však tak vážné, že jsem musel odejít. Odpusť mi, Amonie.“
„To je v pořádku, mistře. Ale proč se tváříš tak nešťastně?“
„Cestou zpět z Vivecu nás zastavila císařská hlídka.“ prohodil Bartoloměj poněkud naštvaně. „U všech bohů, právě před branami Balmory, kdy jsme si už mysleli, že je vše dobré. Jeden z vojáků si nás začal prohlížet. Něco se mu nezdálo. A to něco byl Milus. Voják poznal, že je to onen pirát, který je v Cyrrodilu hledaný. Ta Mílova prokledá rudá hlava!“
„Ale mistře…“ Amonius tázavě pohlédl na Karinu.
„To je v pořádku. Řekl jsem jí o Milusově minulosti. To, že byl pirát. A o jeho nejzávažnějším činu- okupaci přístavu Císařského města.“
Bartoloměj při slovu „nejzávažnější“ použil zvláštní tón hlasu, z něhož Amonius okamžitě pochopil, že Karina neví o smrti svého otce nic víc, než před tím.
„Ostatní vojáci vůbec nevěděli, o čem je řeč.“ pokračoval rozrušeně Bartoloměj. „Jen tento jediný trval na svém. Že ho prý musí odvést veliteli. Prý bude řádně vyšetřován a souzen. Ještě že mě shledal bezvýznamným, jinak by mě snad taky zajali.“
„Kam ho odvedli?“ zajímal se Amonius.
„Do pevnosti Moonmoth. Stojí kousek odtud, co by kamenem dohodil. Kdyby těch vojáků nebylo tolik, tak…“ Bartoloměj zlostně zatnul pěsti. Pak se rezignovaně posadil na židli.
„Musíme ho dostat ven.“ řekla Karina odhodlaně. „Sám jsi přece říkal, že je pro tuhle misi důležitý, Berte.“
„To ano. Jenže jak?“ Bartoloměj kroutil hlavou. „Silou? Proti celé legionářské pevnosti?“
Chvíli bylo ticho. I Amonius přemýšlel, jak Miluse dostat ze zajetí.
„Ne silou,“ prolomila mlčení Karina, „ale lstí!“ V očích se jí zajiskřilo.
„Ty máš snad nějaký nápad?“ ptal se Bartoloměj, maje v hlase naději.
„Možná.“ Karina se také posadila. „Je sice poněkud bláznivý, ale něco mi říká, že by to mohlo vyjít!“
„Tak už nás nenapínej, děvče!“ vyzval ji netrpělivě Bartoloměj.
„Máš ještě tu dýku? Tu co jsem našla u tý starochovy sochy?“
Amonius se zamyslel. Ví Karina vůbec, že ta socha představovala Sheogoratha, boha všech šílenců a bláznů? Podle všeho si to vůbec neuvědomovala.
„Jistě že jí mám!“ odpověděl Bartoloměj.
„Sám jsi mi přeci ukazoval její účinky.“ vysvětlovala Karina. „Když jsem tě tuhle škádlila, řekls, že tě už nudím a vrazil sis jí přímo do hrudi! Jak já se vyděsila!“
Bartoloměj se i přes ztrápený výraz musel začít smát. „Ano! Měl jsi vidět její tvář v tu chvíli, Amonie! Promiň mi to, Karino, byl to hloupý vtip.“
„Opravdu hloupý.“ odsekla Karina rozčileně, avšak usmívala se také. „Myslela jsem, že jsem přišla o oba. O tebe, i Amonia.“
„Co všechno jsem ještě promeškal?“ vložil se do rozhovoru Amonius.
„Hodně, chlapče. Hodně.“ odpověděl s úsměvem Bartoloměj.
Karina začala vysvětlovat Amoniovi: „Bylo to ještě na lodi. Ležel na zemi a dýku měl vraženou v hrudi. Ještě víc jsem se však vyděsila, když začal vstávat a smál se, až mu slzy tekly. Opravdu hloupý vtip! Dýku si pomalu vytáhl a rána se ihned zacelila. Krev zmizela. Bert se smál, a já nevěděla, co dělat. Byla bych ho byla něčím praštila, kdybych měla čím. Takhle jsem jen stála, jako hloupá husa.“
„Ano ano.“ přitakával Bartoloměj. Když však spatřil, že se na něho Karina už nesměje, ale mračí, řekl: „Jednou ti to vynahradím, slibuji. Škoda jen té mé košile. Díra po dýce v ní bude napořád.“
Karina kroutila hlavou. „Jsi nemožný, Berte. Ale zpátky k mýmu plánu.“
„Chceš tu dýku propašovat k Milusovi?“ zeptal se Amonius, který tušil Karinin plán.
„Přesně!“ odpověděla s nadšením. „Může pak předstírat sebevraždu! K čemu by byl legionářům mrtvý zločinec?“
Bartoloměj se zamyslel. „To zní tak bláznivě, že by to mohlo vyjít!“
„Co tu ale dělají s mrtvými vězni?“ zeptal se Amonius. „Nepálí je?“
„To si nemyslím.“ prohodil Bartoloměj. „Na to je dřevo ve Vvardenfellu příliš cenné. Používá se k užitečnějším účelům, než k pálení mrtvých vězňů. Podle historek místních lidí, jsou-li pravé, vynesou mrtvé zločince na nejvyšší kopec v okolí a nechají ho sežrat útesovými létavci.“
„Létavci?“ divil se Amonius.
„Hrozný potvory.“ řekla suše Karina. „Pár jsem jich už v dálce zahlídla, jen tak si kroužily po obloze. Z blízka jsem je však ještě neviděla.“
Amonius pronesl: „Mno, pakliže jsou historky o mrtvých zločincích pravdivé, budeme mít možnost nějaké spatřit.“
Bartoloměj rázně vstal. „Amonie, snad si nemyslíš, že půjdeš s námi? Vždyť jsi se sotva probral z více než týdenního bezvědomí!“
„Bert má pravdu, Amonie.“ kývla Karina. „Jsi ještě slabý.“
„Ale mistře, já se už cítím dobře!“
„Zůstaneš tu. Moje poslední slovo.“
„Ale já…“ Amonius chtěl ještě oponovat, ale schvátil ho kašel. Musel dát mistrovi a Karině pravdu. Je příliš slabý…
______________________________________________________________________
Otázka:
Kdo bude mít rozhodující roli v záchraně Miluse? -
A) Karina, pomocí lsti a přetvářky
B) Bartoloměj, pomocí magie
C) Nikdo z nich, protože Milus už v pevnosti nebude - byl totiž prodán do otroctví.
_______________________________________________________________
A nezapomeňte: uvítám jakýkoliv nápad! Bude-li dobře znít, jistě se v povídce objeví!
Pozor:
pokračování na str. 14!
Upravil/a
Ligos dne 06.09.2012 21:04