The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Ligos dne 29.08.2012 03:50

Lidičky, je tu dvanáctá kapitola příběhu o Amoniovi, ve které se nám všechno malinko zamotá, doufám však, že se bude líbit!
Jen připomínám, že stručné shrnutí předchozího děje, najdete na str.11
____________________________________________________________________________________________________

XII.

Po mnoho dní trvala plavba Královny Barenziah. Amonius se mezitím dověděl spoustu důležitých a užitečných věcí. O tom, jaké zákonitosti panují na moři, o tom jak se chová loď v různém počasí a o zvyklostech námořníků. Dozvěděl se mnoho i o svých spolucestujících. Bartoloměj mu často vykládal o magických vědách a o účincích magie. Amonius se dokonce naučil i kouzlo světla, byť jeho světlo nebylo tak intenzivní a netrvalo příliš dlouho.
Karina se zase ukázala být celkem milou a příjemnou dívkou, ačkoliv dovedla být umíněná a tvrdohlavá. Sem tam zahrála na loutnu námořníkům pro potěšení nějakou tu píseň, kterou si pamatovala od svého otce. Amonius si všimnul, že Karina je také velmi náladová. Veselí je u ní střídáno se smutkem, jako se mění den v noc.
Amonius se dozvěděl se také mnoho o Morrowindu, takže si myslel, že ho nemůže už nic překvapit.
Jediná osoba, o které nevěděl téměř nic, byl Nord Milus. Často se ho ptal na různé věci, ale Milus odpovídal jen vyhýbavě, nebo vůbec. Ani Bartoloměj o něm moc nemluvil. Říkal jen, že je to přítel a že má dobré srdce.

Jednou už to Amoniovi nedalo a musel se zeptat.
Byla hluboká noc, Bartoloměj už ležel na svém loži. V kajutě nebylo slyšet nic jiného, než pravidelné narážení vln do boku lodi.
„Mistře, už spíš?“ začal Amonius potichu.
„Ne, jen přemýšlím.“ odpověděl mu Bartoloměj. „Co bys rád, Amonie?“
„Jen jsem se chtěl zeptat…“
Bartoloměj ho ani nenechal dopovědět větu. „Pokud jde o to, kdy dorazíme do cíle, říkal jsem ti přece, že už jen pár dní. A pokud jde o Miluse, myslím, že víš všechno, co vědět potřebuješ.“
Tenhle přístup se Amoniovi ani trochu nezamlouval. Začal se soustředit a mezi svými dlaněmi vyvolal malou bělomodrou kouli mihotavého světla. Chtěl vědět, jak se jeho mistr tváří.
„Mistře, co mi tajíš?“ zeptal se.
Bartoloměj si povzdechl a posadil se na okraj postele. Trochu se mračil.
„Nic ti netajím.“ řekl. „Jen ti záměrně neříkám některé informace, které by tě mohly rmoutit.“
„Jaké informace?“
Bartoloměj chvíli sledoval Amonia. Pak se poškrábal na zátylku a prohlásil: „Budiž. To, co ti ale řeknu, musí zůstat mezi námi. Nikdo tady na lodi, ani nikde jinde, se to nesmí dozvědět, rozumíš?“
Amonius mlčky přikývl.
Bartoloměj pokračoval: „Náš přítel, trosečník, se jmenuje Milus Tarius. Ale znám je spíš jako Milus Krvavá brada, tak mu říkali jeho kumpáni na lodi.“
„Krvavá brada?“ podivil se Amonius.
„Ano. Míla je… Totiž byl… Pirát.“
„Cože, pirát? On?“ Amonius nechápal. Milus byl sice chlap, jak hora, ale byl také velmi neohrabaný a na okolí působil spíš komicky.
„Nenech se zmást jeho vystupováním.“ řekl Bartoloměj. „Míla dovede být krutý a drsný, když chce. Koneckonců jeho činy hovoří za něj. Ten nejvýznamnější je asi okupace přístavu v Císařském městě. Před mnoha lety obsadil se svojí flotilou, čítající pět lodí, přístupové cesty do přístavu. Po každé obchodní, ba i válečné lodi, která chtěla přístav opustit, nebo do něho vplout, vyžadoval mýtné.“
„To mu v tom nikdo nebránil? Co císařská legie?“
„To hlavní jsem neřekl.“ pokračoval Bartoloměj. „Milus před tím unesl a věznil dceru jednoho tamního šlechtice, významného člena Velké rady. Hrozil, že pokud se kdokoliv a jakkoliv pokusí ho zastavit, onu dívku zabije. Nikdo se neodvážil tohle riziko podstupovat. Raději Milusovi a jeho posádce platili. Prý si vydělal nehorázné jmění, a když usoudil, že už má dost, přístav opustil. Vydali se ho hledat, vypsali po něm pátrání, vše ale marně.“
„Co má ale tento pirát společného s tebou, mistře?“
„To je už také velmi dávno.“ pousmál se Bartoloměj. „Tobě stačí vědět, že on pomohl mně, já zase jemu a stali se z nás dobří přátelé. K Milusově cti musím také dodat, že pirátskému řemeslu se již dávno nevěnuje. To vím jistě.“
Bartoloměj opět ulehl.
Tohle muselo Amoniovi stačit. I tak mu jistě mistr řekl více, než měl úmyslu, ačkoliv se vůbec nedozvěděl, jak bude Milus prospěšný při hledání Mehrunovy břitvy.

Od toho večera se už Amonius nedíval na Miluse stejnýma očima. Nechtěl na sobě dát vědět, že ví něco víc. Přesto, když se jednou procházel po palubě, ho Milus silně uchopil za paži. „Pojď!“ sykl Milus. „Chci ti něco povypravovat.“
Milus ho doslova odtáhl do podpalubí, mezi uskladněné bedny a sudy. Tam měl totiž Milus svoje provizorní lůžko z kožešin, protože žádná kajuta už nebyla pro něho volná.
„Co se děje?“ ptal se Amonius. „Proč jsi mě sem takhle zatáhnul?“
„Vím, že ti o mě Bertík navykládal spoustu řečí.“ začal Milus. „A neříkej, že to není pravda!“
Amonius mlčel.
„Ha! Věděl jsem to! Bert neumí držet jazyk v puse.“
„Zlobíš se?“ ptal se Amonius.
Milus se zasmál. „Zlobit se? Kdepak! Jsem rád, že je tu někdo další, kdo zná moji minulou cestu životem. Avšak měj na paměti, že běda tobě bude, když o tom ještě někomu řekneš!“
Amonius si trochu oddychl. Nejdřív si totiž myslel, že to snad bude Milusovi vadit.
„Ale to jsi mě sem zatáhl jen kvůli tomu?“
„Nikolivěk.“ řekl vážně Milus. „Už dlouho mě totiž na jazyku svrbí jedna otázka a ostýchavě dlouho se ji bojím říct.“ Milus se začal nervózně ošívat.
„Ale no tak!“ pobídl ho Amonius. „Takový starý pir….“ Milus se na něho přísně podíval. „Starý námořník.“ dopověděl Amonius rychle.
„Nuže ptám se!“ Milus se napřímil, jako by si tím chtěl dodat odvahy.
„Co ta Karina?“ vypadlo z něj.
„Co je s ní?“ nechápal Amonius. Čekal snad cokoliv, jen ne to, že se Milus bude ptát na Karinu.
„Odkud je?“
„Z Cyrrodiilu. To snad už víš, ne?“
„Jistěže z Cyrodiilu, ale odkud přesně?“
„Tak to nevím. Z nějaké malé osady.“
„A proč je tu s vámi? Copak nemá rodinu?“ vyptával se dál Milus a byl čím dál nervóznější.
„Já myslel, že ti mistr už všechno řekl, ale tak budiž, Karina rodinu už nemá. Je jedináček a oba rodiče jsou již mrtví.“
Milus se posadil na jednu z beden. Začal si hladit svůj rudý, upravený vous a vážně se podíval na Amonia. „Zeptal se potichu: „Byl její otecko muzicír?“
„Ano, byl to bard, jestli máš na mysli tohle. Ale jak to víš?“ ptal se udiveně Amonius.
Milus si promnul dlaněmi tváře. „Talos mě provázej a všechny, až na tu holku!“
„Hej! Proč o ní takhle mluvíš?“ Amonius byl čím dál zmatenější.
„Inu, povyprávím ti, co se stalo tehdá v Cyrodiilu.“ začal Milus. „Stalo se to již dávno, avšak stále na to myslím.“
Amonius se posadil naproti Milusovi a poslouchal.
„Onehdá jsem se svými bratry z moře pobýval v Bravilu. V tamní hospodě jsme si potajmu rozdělovali jmění, ukořistěné z Bravilských vod. Vše probíhalo hladce, místní hraběcí vládce slavil výročí svého narození a do města v tu dobu proudilo mnoho cestovníků. Proto jsme nebyli nijak podezřelí, pokládali nás za potulné kupce. Ale jedna osoba nás pořád sledovala. Byl to muzicír, který prý měl zahrát přímo na hradě. Nelíbilo se mi, jak na nás stále hledí a nebyl jsem sám. I mým bratrům se to nelíbilo. Ale poslední kapka vody byla, když onen muzicír šel k jednomu strážnému a začal mu cosi vykládat. Neustále přitom hleděl směrem, kde jsme měli posezení. Co jsem měl dělat? Nechat ho všechno vyklábosit, aby nás pochytali a pozavřeli do klecí?“
Amonius již tušil, jak bude příběh pokračovat. Neodvážil se však Miluse rušit. Ten pokračoval: „Onoho večera jsme se s bratry rozhodli. Na muzicíra jsme políčili. Bylo to přímo uprostřed města, u prapodivné sochy. Byla to nějaká tamní bohyně, či co. Nicméněvěk, našemu muzicírovi nepomohla. Přímo u tý sochy jsme ho zamordovali. Sic v městě bylo spoustu lidu, nikdo ten krvavý čin neviděl. Přesto se mi zdálo, že slyším nějaký smích. Hrozivý smích, odkudsi z hlubin města. Myslel jsem, že již bláznovitím. Na poslední chvíli jsem si všiml, že u sochy leží černá rukavice. Nevím proč mě napadlo ji sebrat a hodit ji k mrtvému muzicírovi. Asi jsem si myslel, že odvede pozornost od nás a navede stopu k někomu jinému. Ale to hlavní teprve přijde.“
Milus si odkašlal. Stále si hladil vous. „Na březích Skyrimu, poblíž Větrného Žlebu, měla chýši vědma. Mí bratři z moře si u ní z dlouhé chvíle nechali věštit a věštila i mně. Ponejprv jsem se tlemil, ale pak mě smích přešel. Vědma prorokovala, ať se střežím dcer hudebníků! Karina! Karina! Vědma neustále opakovala to jméno, od té doby jej slýchám ve snech a hrozím se ho!“
Milus si opět odkašlal. „Jako přítele svého přítele tě však zapřísahám! Nepověz tomu nikomu, neb sám sebe nepoznám!“
Amonius těchto posledních pár vět ani nevnímal. Vzpomínal na den, kdy mu Karina vyprávěla o smrti svého otce. Mluvila o Temném bratrstvu, přitom vrah jejího otce je přímo zde! Amonius si připadal naprosto bezmocný. Co má dělat? Říct to Karině? Ale co když tím ohrozí výpravu do Morrowindu? Má to povědět alespoň mistrovi?
________________________________________________________________
Nuže, co myslíte? Má Amonius říci Karině, co se dozvěděl?

A) Ano
B) Raději ne, prozatím si vše nechá pro sebe
C) Ne, ale řekne to Bartolomějovi
_________________________________________________________________

Pozor: Pokračování níže!

Upravil/a Ligos dne 01.09.2012 17:52

Přidal Ligos dne 01.09.2012 17:51

#15

Vážení čtenáři, je tu třináctá kapitola našeho příběhu. Třináctka je pro mnohé nešťastné číslo. Pro Amonia však určitě, neboť se mu přihodí něco zlého.
Nechť se vám další díl líbí!
____________________________________________________________________________________________________

XIII.

Amonius si nevěděl rady. Jeho mistr a Milus jsou podle všeho dobří přátelé. Třeba to mistr ví? Musí zjistit, kde je pravda.
Bartoloměj byl v jejich kajutě a opět studoval nějaké knihy. „Co tě trápí nyní?“ zeptal se laskavě, když spatřil Amonia, jak nejistě přešlapuje.
„Mistře, jde o Miluse.“ odpověděl potichu.
„Večer jsem ti řekl víc, než je zdrávo.“ prohodil Bartoloměj.
„Dnes se mi k něčemu přiznal.“
„Ano?“
„Kdysi zabil jednoho člověka.“
Bartoloměj dál v rukou svíral knihu. Jen se trpce pousmál. „Říkal jsem ti přece, že Milus dovedl být krutý. Býval to pirát, přímo vůdce jedné zločinecké skupiny. Je celkem jisté, že zabil i více, než jednoho člověka. To tě snad muselo napadnout.“
Bylo poznat, že se Bartoloměj k tomuto tématu nerad vyjadřuje. Mračil se a dál si četl v knize, jako by Amonia nechtěl brát na vědomí.
„Mistře, ale ten člověk byl Karinin otec!“ nedal se odbýt Amonius.
Bartoloměj zavřel knihu a odhodil ji na postel. „Co to říkáš?“ Začal se mračit ještě víc.
„Sám se mi k tomu dnes přiznal. Karina mi kdysi vyprávěla o smrti svého otce. A Milus se mi svěřil, že ho zavraždil on s jeho kumpány. Ne Temné bratrstvo, jak se prý domnívali lidé.“
Bartoloměj si sedl na židli. „Hm, nechápu, proč ti to Míla vůbec říkal. Jak vůbec ví, že to byl její otec?“
Amonius svému mistru v klidu vše vysvětlil. Bartoloměj trpělivě naslouchal a pak řekl: „Hm, půjdu si teď s Mílou promluvit. Prozatím doufám chápeš, že nejrozumnější bude, když Karině neřekneš ani slovo. Nic bychom tím nezískali, jen bychom vše zkomplikovali.“
„Mistře, dovol mi ještě otázku.“ řekl Amonius.
„Proč s námi Karina pluje? K čemu bude nápomocná?“
„Vzpomínáš si na tu její historku o tom, jak nalezla tu bláznivou dýku?“ ptal se Bartoloměj. Amonius kývl.
„Je to artefakt Sheogoratha. A ať je Sheogorath sebešílenější, pořád je to daedrický princ, pán mocné říše. A když si zamane, dokáže pořádně zamíchat děním ve světě smrtelníků. Ta dýka se Karině nedostala do rukou pro nic za nic. Sheogorath si ji vybral. Má s ní nějaké plány, to je jisté. A já doufám, že by nám mohl pomoci při naší misi.“
„Promiň, mistře, ale žertuješ?“ Amonius byl udiven. „Jak nám může Sheogorath pomoci?“
Bartoloměj pokrčil rameny. „Kdybych to věděl, řekl bych ti to. Zatím je jisté, že pokud máme po svém boku Sheogorathova miláčka, můžeme, ale také nemusíme, počítat s jeho pomocí.“
Tuhle logiku Amonius nechápal. Ale mistr má jistě mnoho zkušeností, takže asi ví, o čem mluví.
Bartoloměj odešel za Milusem a Amonius přemýšlel. Jak je možné, že se Milus objevil takto znenadání na chatrném voru v moři, když na ně měl čekat kdesi v Morrowindu? Jak je možné, že Milus je vrahem Karinina otce? Je to všechno skutečně náhoda? Amonius tomu již přestával věřit. Které síly to tahají za nitky osudu? Jsou to skutečně bohové? Nebo snad daedričtí páni? Amonius vzal znovu do rukou Knihu Daeder. Během plavby ji četl již několikrát, ale nepřestávala ho fascinovat. Mnohokrát slyšel svého mistra, jak pronáší tichou modlitbu k jednomu z devíti bohů. Ať už to byla Kynareth, jejíž rozmary se promítají na počasí, nebo Julianos, patron moudrosti a magických věd. K čemu ale jsou tito bozi dobří? Vždyť daedričtí vládci, o kterých Amonius četl, se zdají být daleko mocnější. Rozhodně jednají přímočařeji. Amonius kolem sebe neustále slyší, jak mocná je Azura, jak silná je Boetiah, jak strašlivý je Mehrunes Dagon. Tak proč se lidé nemodlí k nim? Proč je to považováno za něco nebezpečného? Vždyť existuje tolik příběhů, ve kterých pomůže ten nebo onen vládce Zapomnění nějakému smrtelníkovi. Nestačí ho pouze požádat?
Amonius cítil, jak kniha, kterou držel v rukách, těžkne. Přišlo mu, že ji už neunese a upustil ji. Co se to děje? Amoniovi se začala motat hlava. Před očima se mu tvořily mžitky. Hůře se mu dýchalo, jako by se dusil prachem. Na jazyku ucítil hořkou chuť a neslyšel nic jiného, než rychlý tlukot vlastního srdce.
Musel si lehnout na postel, nebyl schopen ovládat své tělo. Najednou měl pocit, jako že se vznáší. Mohl pod sebou spatřit nějaké kamenité pohoří a zelenavá údolí. Ale co je to tamhle? Vypadá to, jako jeho rodná osada ve Vysokoskalí, ale je to vůbec možné? Ale ano, támhle je kovárna! A tamto malé pekařství, kam chodil s matkou pro pečivo. Pár dětí pobíhalo za malým hříbátkem, co uteklo z ohrady. Jedno dítě zakoplo a začalo brečet. Opodál viděl nějakou ženu, co trhá na louce byliny. Není to jeho matka? Co se to děje? Amoniovi se zastesklo po domově.
Pojednou uslyšel Amonius hlas. Hrozivý hlas, který se mu zavrtával do uší a ničil jeho mysl.
„Proč jsi toto opustil, hochu?“ ptal se hluboký, nelidský hlas.
„Co jsi zač?“ ptal se zmatený Amonius. Snažil se hlas ze své hlavy vytěsnit, neposlouchat ho, ale nešlo to.
„Podívej, jak krásně ses mohl mít!“ pokračoval hlas. „Se svou matkou jsi mohl trhat kvítí, nebo se svým otcem jezdit na lov. Proč ses vydal na tuto dalekou, nebezpečnou cestu?“
„Neměl jsem navybranou!“ vykřikl Amonius. Měl pocit, že pokud ten hlas nepřestane mluvit, rozskočí se mu hlava.
„Vskutku ne?“ Hlas zněl nyní výsměšně. „To za sebe necháš rozhodovat toho tvého učitele? Mistra, jak mu říkáš ty?“
Amonius se už nezmohl na slovo. Kroutil se bolestí. Myslel si, že snad zemře.
„Ty máš na víc, Amonie!“ řekl hlas naléhavě. „Nenech za sebe rozhodovat jiné, a už vůbec ne toho pomatence, kterému říkáš mistr!“
Amonius vykřikl z posledních sil: „Odejdi!“
Hlas se začal smát. “Já tu vždycky byl a vždycky budu. A nad tebou budu bdít, ať se ti to líbí, nebo ne. Jen jedno ti ještě povím. Artefakt, který jste se vydali hledat, dostane jen ten, koho já si vyvolím! A tvůj učitel to rozhodně není.“
Konečně vše utichlo.

Amonius pocítil náhlou úlevu. I přes ostrou bolest, která mu projížděla tělem, se cítil daleko lépe. Jakoby v dáli uslyšel dívčí hlas: „Probírá se!“
Poznal Karinu. Pomalu otevřel oči. Spatřil před sebou rozmazanou siluetu postavy v zelených šatech.
„Karino?“ snažil se říci Amonius. Místo toho vydal jen chrchlavý zvuk.
„Pššt! Nemluv. Odpočívej!“ Karina mu mokrým kusem látky vlhčila rty a utírala pot z čela. Amonius shledal, že leží v docela jiné posteli, než měl v kajutě. Tato byla vystlaná měkkou matrací. Byl převlečen do lehké bílé košile a kalhot stejné barvy. Navíc Amonius necítil, že by se loď houpala. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v tmavé místnosti bez jediného okna, osvětlené v rohu stojícím svícnem. Na zdech visely nádherné tkané tapiserie. Ve vzduchu byla cítit vůně kadidla a mastí.
„Co se děje? My už nejsme na lodi?“ ptal se Amonius potichu. Karina se lítostivě usmála.
„Už dávno ne, malý hlupáčku.“ řekla.
„Do místnosti vešla tmavá elfka v prostém modrém rouchu. V rukou nesla mísu.
„Nyní musí něco pojíst.“ Dunmerka mísu položila na stolek vedle postele.
„Děkuji, Ahmuso.“ řekla laskavě Karina.
Dunmerka si sedla na okraj postele, držíc v ruce dřevěnou lžíci. „Je to vývar z kagoutího masa.“ vysvětlovala elfka. „Nevoní moc vábně, ale chuť má vynikající. A hlavně, má lečivé účinky.“
„Ale, kdo jste? A kde to vůbec jsem?“ Amonius byl zmatený, jako nikdy před tím. Před chvílí ležel ve své kajutě a nyní se nachází v podivné místnosti.
„Odpusť, ani jsem se nepředstavila. Mé jméno je Ahmusa Renasi. Jsem kněžkou v Balmorském chrámu, ve kterém se nyní nacházíš.“
„Kněžka? Chrám?“
„Ano, tví přátelé tě sem na nosítkách donesli ve velmi špatném stavu, hochu. Nedávali jsme ti mnoho šancí na přežití. Leč nyní můžeš poděkovat Tribunálu, že jsi nabyl vědomí.“
„Tribunál?“ Až nyní to Amoniovi došlo. Vždyť oni už byli v Morrowindu! Jemu to připadalo jako chvilka, ve skutečnosti to však byla dlouhá doba, co byl v bezvědomí. Takže to vše bylo jen nějaké blouznění? Ale vše to vypadalo tak skutečně!
„Netrap svoji unavenou mysl, Amonie. Musíš hlavně odpočívat. Zkus něco pojíst.“ Ahmusa nabrala trochu vývaru a podala jej Amoniovi k ústům. Opravdu to páchlo, jako pět dní staré syrové maso, ale když polkl první sousto, musel dát Ahmuse za pravdu. Chutnalo báječně. Hned cítil, jak mu tělem protéká horká tekutina a přidává mu na síle. Bez problémů snědl celou mísu.
Ahmusa se usmívala. „Mám z tebe radost. Nyní vás tu opět nechám o samotě.“
„Jak tu jsme dlouho, Karino?“ zeptal se Amonius, když osaměli.
„Týden a tři dny. Hodně jsi toho prošvihl.“
Karina mu nadšeně vyprávěla o jejich připlutí do Seyda Neen, přístavního městečka s vysokým majákem. Vyprávěla o cestě bahnoměrkou, místním obřím hmyzem, který slouží k dopravě lidí i nákladu. O obřích houbách, rostoucích po celém ostrově.
„Kde je mistr?“ zeptal se potom Amonius.
„Bylo mu líto, že tě tu musel zanechat, ale měl něco důležitýho na práci. S Mílou odcestovali do Vivecu. Zejtra se vrátí. Bude mít určitě radost, to mi věř!“
To ovšem Karina ani Amonius netušili, že se Bartoloměj vrátí s jednou špatnou zprávou.
____________________________________________________________________________________________
S jakou špatnou zprávou se vrátí Bartoloměj?

A) V Morrowindu byl spatřen Rendax
B) Miluse zatkla císařská hlídka, musí ho nějak dostat z vězení
C) Bartolomějovi někdo ukradl Sheogorathovu dýku, musí ji znovu najít

Pozor: Pokračování na str. 13!

Upravil/a Ligos dne 04.09.2012 18:35