Přidal
Ligos dne 24.08.2012 18:50
#1
Vážení čtenáři! Jelikož je pátek a Bartoloměj má svátek (opravdu! Mrkněte se do kalnendáře!), snažil jsem se napsat další část poněkud veselejší.
Zda se mi to povedlo, nebo ne, můžete nyní zhodnotit....
__________________________________________________________
XI.
Amonius chvíli sledoval obzor. Nebylo pochyb, v dáli se objevovalo a zase mizelo mihotavé slabé světlo.
Už si toho všiml i hlídkující Dunmer v lodním koši. „Zpomalit loď!“ volal na skupinku námořníků, stojících opodál. „Něco vidím! Na pravoboku!“
„Zdá se, jako by to byl nějaký signál.“ poznamenala Karina, která si toho už také všimla.
Ukázalo se, že měla pravdu. Když loď zpomalila a přiblížila se ke světlu, bylo jasné, o co jde. Jednalo se o chatrný, napůl potopený vor, na němž klečela jakási postava, držící v ruce lucernu.
„Muž přes palubu!“zvolal Dunmer v koši. Na palubu se seběhlo několik námořníků. Jeden z nich začal připravovat záchranné lano.
„Hej ty!“ volal námořník s lanem na postavu na voru. „Budeš mít sílu k nám vyšplhat?“
„Ano!“ ozval se mužský hlas. „Pochválen buď sám Talos! Našli jste mě!“
Postava vyšplhala na palubu. Byl to Nord. Muž s delšími ryšavými vlasy a mohutným plnovousem téže barvy. Na sobě měl potrhané špinavé cáry.
Byl to chlap jak hora. Široká ramena, mohutné svaly, statná postava. Pravý Nord. Po laně vyšplhal obratně a rychle.
To už se na palubu dostavil i kapitán Tesari.
„Co jsi zač?“ zeptal se kapitán Norda.
„Jmenuju se Milus.“
Karina vyprskla v smích. Přišlo jí směšné, že takový chlap má tohle jméno. A nebyla sama. Pár dalších námořníků se začalo pochechtávat, když zaslechli to jméno. Nord si toho nevšímal.
„Naše loď, Ponurá Vraždomilka, ztroskotala.“
„Jedno jméno lepší než druhý.“ poznamenala potichu Karina s úsměvem.
Nord pokračoval: „Nevím, co přesně se stalo. Moře bylo klidné, nebe čisté. Plavba probíhala pokojně. Stalo se to zrovna v čase oběda. Díky Talosovi, že jsem na tomhle voru nemusel trávit delší čas. Jistojistě bych zhynul a diví vodní tvorové by si na mě pochutnali.“
„Diví vodní tvorové?“ zasmála se znovu Karina.
„Co se tedy stalo?“ vyzvídal kapitán.
„Vskutku nevím! Zrovna jsem jedl chléb a najednou hrozný náraz. Možná nějaký podvodní vrcholek hory.“
Tentokrát se Karina neudržela. „Podvodní vrcholek hory!“ opakovala a smála se, až jí začaly téci slzy po tváři. „Promiňte, ale přijde mi to hrozně vtipný.“ omlouvala se ostatním.
Amoniovi to zas tak směšné nepřipadalo, ale když viděl Karinu, jak se směje, až se za břicho popadá, musel se začít smát také.
Nord pokračoval, nevšímaje si toho: „Naše kocábka šla rovnou ke dnu! Přežil jsem jen já.“
„A kolik vás bylo na palubě?“ zeptal se Tesari.
Nord se zamyslel, jako by v duchu počítal. „Jen já.“ řekl potom.
„Děláš si z nás žerty?“ Kapitán Tesari už začínal být poněkud naštvaný. „Vždyť jsi říkal, že vaše loď šla ke dnu! To jsi sám řídil celou loď?“
„Proč ne?“ zeptal se nechápavě Milus. „Stačily dvě vesla a trocha síly.“
Kapitán se nestačil divit. „Takže Ponurá Vraždomilka byla jen veslice?“
„Ano, patřila mé rodině už odnepaměti. Proto jsem říkal, že jde o naši loď. Měl jsem na mysli naši rodinu.“
„U Azury, buď jsi tak prostoduchý, nebo ses při tom ‚ztroskotání‘ praštil do hlavy!“ řekl kapitán. „Chlapi, dejte mu něco k pití, a ať si odpočine. Třeba s ním pak bude rozumnější řeč!“ Kapitán Tesari odešel, kroutíce nechápavě hlavou.
„Jdu za mistrem.“ řekl Amonius. „Někdo by mu měl říci, že máme na palubě někoho nového.
„Hm, já si radši půjdu lehnout, nějak je toho na mě moc.“ Karina si utírala oči od slz a občas se ještě zasmála.
Bartoloměj četl v nějaké knize a při tom popíjel pohár sujammy. Lucerny v kajutě byly zhasnuté, svítil si pomocí kouzla. Když Amonius vešel, bílé světlo ho až oslňovalo.
„Promiň, že tě ruším, mistře.“
„Jdeš mi říci, co za povyk je na palubě?“ zeptal se Bartoloměj.
„Právě to se chystám udělat. Zachránili jsme jednoho trosečníka.“
„Hm, zajímavé. O koho jde?“ Bartoloměj odložil knihu a upil z poháru.
„Je to nějaký Nord, mistře. Prý se jmenuje Milus.“
Bartoloměj vyprskl tekutinu, kterou nestačil polknout. „Milus, říkáš? To není možné!“ Odhodil pohár a vyběhl z kajuty. Světelná koule, která se dosud houpala nad jeho hlavou, ho následovala.
Amonius se ocitl ve tmě a nechápal, co se děje. Vyběhl za mistrem. Už zdálky slyšel jeho rozčilený hlas: „Kde je? Kde? To nemůže být on! Jestli je to on, tak ať si mě nepřeje!“
Bartoloměj zahlédl skupinku námořníků, sedících na bednách. Mezi nimi byl onen Nord, který popíjel z lahve a něco jim vykládal.
„Je to on!“ vykřikl Bartoloměj.
Nord ho zaslechl a ohlédl se. Když spatřil Bartoloměje, i on vyprskl tekutinu, kterou nestačil polknout. Odložil láhev a neobratně vstal. „To není pravda!“ říkal Milus. „Chlapi, co jste mi to dali za pití?“ koukl se káravě po námořnících. Ti se však jen hlasitě smáli.
Bartoloměj vykročil vstříc Nordovi. „Mílo, ty starý brachu!“ volal na něho a začal se smát.
„Berte! Tak přece se mi to nezdá!“ odpovídal mu Nord a taky se začal smát.
Oba se začali objímat a poplácávat po ramenou. To už k nim přišel Amonius.
„Tak tomu říkám setkání!“ řekl Milus.
„Pověz, do jaké šlamastyky ses to zas dostal, starý příteli?“ ptal se ho Bartoloměj. „Měl jsi přece být dávno v Morrowindu a čekat na nás!“
Milus jen mávl rukou. „Darmo mluvit, příteli.“ Pak se podíval na Amonia. „A ty jsi co za jinocha?“ zeptal se. „Bert se nepochlubil, že má syna!“
„To není můj syn. Je to můj učedník, Amonius.“ vysvětloval Bartoloměj.
„Á, takže další čarodějník? Za chvíli vás bude tolik, že pro samý ohnivý techtle mechtle neuvidíme kloudně oblohu, není-liž to pravda?“
Amonius musel dát Karině za pravdu. Na Milusově vyjadřování je cosi směšného, i on se nyní musel začít usmívat.
„Mílo, to je ten, o kterém jsem ji psal zprávu!“ sdělil mu Bartoloměj. „Dorazil k tobě posel, nebo ne?“
„Jakou zprávu? Jaký posel?“ ptal se Milus. Bartoloměj se zachmuřil. „No, hlavně že jsi živý. Zbytek si povíme u dobrého pití, pojď‘!
„Promiň, mistře!“ zarazil ho Amonius. „Co je zač?“ zeptal se prostě.
„Odpusť mi to, Amonie. Pro samou radost z tohoto setkání, jsem zapomněl na dobré vychování. To je můj dobrý přítel, Milus.“
„Můžeš mi říkat Mílo.“ šťouchl do něho Nord.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že v Morrowindu na nás bude čekat přítel, který nám pomůže?“
„Ano, ale snad mi nechceš říct, že…“
„Ano, je to on.“ pokračoval za Amonia Bartoloměj. „Bohové tomu zřejmě chtěli, abychom se setkali dříve.“
„Sám bych to nedovedl lépe odřečnit!“ smál se Milus.
„Ale jak nám pomůže, mistře?“ Amonius nechápal situaci. Proč zrovna tento směšný Nord by jim měl pomáhat hledat Mehrunovu břitvu?
„Všechno ti řeknu v pravý čas! Pojď se s námi něčeho zapít, tohle si zaslouží malou oslavu!“
__________________________________________________________
Následuje otázka a s ní malá prosba:
Co se nakonec vyklube z trosečníka Miluse?
A) Pirát - psanec na útěku před zákonem, snažící se odčinit své špatné činy
B) Válečník, cestující po světě a hledající slávu a poklady
C) Zchudlý šlechtic, mající bohaté konexe.
_______________________________
Tímto bych vás chěl požádat, zda byste mi nepomohli
vymyslet pro Miluse příjmení. Zvolil bych to, které se mi bude nejvíce zamlouvat. Děkuji!
Pozor:
Pokračování na str. 12!
Upravil/a
Ligos dne 29.08.2012 19:05
Přidal
Ligos dne 28.08.2012 14:11
#19
Vážení přátelé, abyste si nemysleli, že jsem na vás zapomněl (a aby vy jste nezapomněli na Amoniův příběh), připravil jsem zde stručnou rekapitulaci dosavadního děje, podle kapitol.
-
Potencionálním, nově přijdivším čtenářům připomínám, že vývoj děje je do značné míry ovlivněn hlasováním čtenářů...
__________________________
I.- Amonius podstupuje Zkoušku - test, který musí podstoupit každý mladý Bretonec, aby se ukázalo, jaký bude jeho další osud. Amonius chce být mágem, aniž by však uměl seslat byť jednoduché kouzlo.
II.- Amonius má být přidělen do učení jednomu z čarodějů Společenstva. Proti tomuto kroku je zarputile mág Rendax, čaroděj, který je Amoniovi už od počátku nesympatický. Naopak tím, kdo si myslí, že Amonius má dostat šanci, je mladý mág Bartoloměj.
III.-Amonia se dobrovolně ujímá (k Amoniově velké úlevě) mág Bartoloměj. Velmi krátce poté se Amonius dozvídá, že musí opustit nejen svoji rodinu, ale i rodnou vlast.
IV.- Země, kterou má Amonius se svým mistrem navštívit je Morrowind, netuší však proč.
V přistavu se setká s elfím mnichem Walliesinem, Khajiitským obchodníkem K'Erezarem a Imperiálkou Karinou, která se mu snažila vloupat do pokoje.
V.- Amonius si poprvé prohlíží loď, na které poplují. Majestátní Královnu Barenziah.
Imperiálka Karina je chycena na palubě. Měla u sebe podivnou dýku, o kterou se velmi zajímal Bartoloměj, který nakonec trval na tom, aby Karina plula do Morrowindu s nimi. Amonius dostává od elfa Walliesina zvláštní amulet.
VI.- Amonius se dozvídá důvod, proč cestují do Morrowindu - hledat Mehrunovu břitvu, mocný daedrický artefakt.
Ukáže se, že dýka, kterou u sebe měla Karina je ze stejného materiálu, avšak Karinina dýka je jen neškodnou hříčkou "šíleného boha".
VII.- Po mnoha týdnech plavby se Královna Barenziah dostavila do Ledohradského přístavu ve Skyrimu.
VIII.- Amonius s Kharinou se prochází Ledohradem, který je v plném rozkvětu. Navštíví i nádvoří proslulé Magické univerzity, kde potkají čaroděje Rendaxe.
IX.- Že spatřili Rendaxe, sdělili Bartolomějovi až po vyplutí z Ledohradu. Ten jim řekl, že Rendax zřejmě hledá mocný Magnusův amulet.
X.- Ukáže se, že amulet, který dostal Amonius od Walliesina je ve skutečnosti onen Magnusův amulet. Amonius si ho dosud nenasadil, což je možná dobře, protože podle zpráv by nezkušeného mága mohl i zabít. Z Kariny se vyklube nejen neobratná zlodějka, ale i dobrá hráčka na loutnu- její otec byl bard a naučil jí pár písní.
XI.- Na palubu Královny Barenziah přibude nový člověk - Trosečník, Nord Milus, který podle mnohých (hlavně podle Kariny) směšně mluví.
Těšíte se na pokračování? :)
____________________________________________________________________________________________________
Upravil/a
Ligos dne 28.08.2012 14:28