#19
část čtyřiadvacátá: Temné pláně Oblivionu
Zarath
To si snad dělají prdel!!!
Sotva jsem nenápadně doplaval pod molem do přístavu, orkská loď byla pryč. A několik dalších hořelo. Thalmorové nejspíš preventivně spálili všechny lodě cizinců, abych neměl šanci uprchnout. Orkové se bez pochyby zdekovali, jakmile to začalo smrdět.
Tady nic nezmůžu, čas se ukrýt. Po mole se to jen hemžilo ušáky, proto jsem ho raději podplaval, a ač s velkým odporem, vlezl do kanálu. Zde mne snad hledat nebudou. Měl jsem v plánu vylézt někde ve městě a najít Talyranda, ale jak se ukázalo, našel si mne sám.
Na jedné z křižovatek jsem narazil na dva hlídkující členy la Resistance. Byli to lesní elfové, nejdříve na mne vytáhli zbraně, ale když jsem řekl heslo, schovali je.
„Ty jsi ten redguard který měl zavraždit přístavního důstojníka nemýlím-li se?“ Ozval se jeden z nich, starší elf, s páskou přes oko.
„Trochu se to podělalo… Je sice mrtev a kámen mám, ale můj odvoz na mne tak trochu nepočkal…“ Odpověděl jsem mu. Druhý elf se chvíli podíval nad nás. Šlo totiž slyšet, že po ulici pochodují vojáci.
„Thalmorové měli docela dost informací, někdo nás prásknul. Měli bychom to ohlásit Talyrandovi.“
„Nikdo nás neprásknul, náš kontakt byl prozrazen a všechno z něj dostali.“ Pokrčil jsem rameny.
„Nedivím se, thalmorské mučící praktiky zlomí i toho nejtvrdšího.“ Ozval se znovu jednooký elf. „Co se dá dělat. Jdi s námi, zavedeme tě k veliteli.“
Kanály pod tímto městem se ukázaly být nekonečným labyrintem. La Resistance si sice dělala značky, ale ty byly tak nenápadné, že je rozeznali jen oni. Ani jsem se nedivil, že je ušáci nedokázali zlikvidovat, třebaže je měli přímo před nosem. Dokonalé maskování, taktika a kontakty mezi Thalmory. Třebaže se navenek jevili ušáci silní, zde na Letních ostrovech měli nejspíš sami co dělat, aby se jim to nesesypalo pod rukama.
Brzy jsem byl doveden k jednomu z velitelů. Byl to blonďatý Nord s krátkými vlasy a šátkem kolem hlavy. Kdyby mi to neřekli, ani bych nepoznal, že se jedná o velícího důstojníka. Byl totiž oděn do obyčejné potrhané košile, na rukou měl kožené nátepniky a u pasu masivní meč. Nehledě na to že ta vábivá vůně kanálu z něj šla cítit jako z kohokoliv jiného. Když se na mne jeho tvář pokrytá strništěm podívala, vstal od popraskaného stolku s mapou a vzal louči ze stojanu.
„Zarath že? Neměl jsi náhodou být už na cestě pryč? Není to tu dvakrát bezpečné, poté co jste s Tsavi udělali to divadlo.“
„Bohužel jsem tak trochu zmeškal odvoz a přišel jsem o dalších pár dní mezi smraďochy na lodi.“ Nord pokýval hlavou.
„A tak to vypadá, že si užiješ ještě nějaký ten pátek mezi smraďochy v podzemí co? Kdože tě tu měl na starost? Kromě nebohé Tsavi?“ Posadil jsem se na židli.
„Talyrand, nějak tak si říkal, prej je váš spojenec v řadách Thalmoru.“ Nord mne poplácal po rameni.
„Dobrá, zatím se tu chovej jako doma a odpočiň si, vzkážu panu Talyrandovi o tom že se situace drobátko zkomplikovala. Neboj, nikdy žádného dobrodruha nenechám napospas. Víš, býval jsem dobrodruhem jako ty…“
„A pak jsi dostal šípem do kolena žejo?“ Pozvedl jsem obočí.
„Ne, uvědomil jsem si, že jsem na to příliš línej.“
Alex
„Co je to za místo?“ Zeptal jsem se otce, když jsme spolu s Farkem vstoupili do jeskyně. Otec mne na zavolání vyzvedl, jak říkal, avšak po cestě jsme nabrali ještě Farka. S tím, do čeho teď půjdeme, má prý víc zkušeností než kdokoliv jiný.
„Místo, které nám umožní zasadit Dagonovi ránu na jeho vlastní půdě.“ Řekl Alduin, když jsme došli na konec jeskyně, ke skále, pokryté zářícími ornamenty.
„Moment… Takže my, půjdeme do jeho sféry Oblivionu? Nepotřebujeme k tomu náhodou bránu?“ Zeptal se Fark.
„Nejsem obyčejný smrtelník elfe… Dokážu vytvořit díru v bariéře kde a kdy chci. Což nám umožní vtrhnout na pláně zapomnění a získat to, co potřebujeme. Ty ses s tím již setkal, nemám pravdu?“ Fark překvapením vydechl.
„Sigilský kámen…“
„Co to je?“ Zeptal jsem se Farka. Elf si na chvíli sedl na jeden z kusů skály trčící ze země, zatímco otec připracoval náš vchod.
„Jak jsem už říkal, před dvěma sty lety došlo k invazi ze Zapomnění. Dagonovi přisluhovači otevírali brány po celém Tamrielu ze kterých napadali města. Mnohá vyplenili, například Kvatch téměř zmizel z povrchu zemského. Byl jsem tam. Tehdá jsem se poprvé setkal s bránou, trhlinou v bariéře mezi světem daeder a naším. K uzavření takové brány je třeba se dostat do temné citadely a sebrat Sigilský kámen. Když se mi tehdy podařilo první bránu zavřít a spolu s tamní posádkou pobít zbylé daedry, byl jsem od té doby znám po celém Cyrodilu jako „hrdina z Kvatche“. Pak jsem zavřel dalších bran bezpočet. Pokaždé to ale bylo tvrdé. Není to jak bojovat v našem světě. Sféry Oblivionu jsou pusté, hrozné místo, kde to páchne krví a smrtí. Pokaždé když jsem tam vlezl, málem jsem zahynul. Ale vždy uspěl a bránu zavřel. Když se pak Martin Septim obětoval, brány byly zavřeny navždycky… Až doteď.“
„Připraveni pánové?“ Podíval se na nás otec a sebral ze zad svůj meč. Fark se zvedl.
„Pojďme tedy daedry nakopat ještě jednou a naposledy…“
Průchod Otcem vytvořenou branou nebyl sám o sobě nic nepříjemného. Jako kdybych prošel dveřmi. Žár všudypřítomného ohně, lávy místo vody, zarudlá obloha a kusy zmasakrovaných obětí daeder nabodané na kůly mne však utvrdily, že se nacházíme v Dagonově domově.
„Jako kdyby to bylo včera, co jsem naposledy opustil tohle peklo. Nikdy na to nezapomenu. Pořád stejně děsivé, stejně pusté…“ Fark sundal z ramene luk.
„Dagonova moc nám nedovolí se změnit na draky, takže se můžeme spolehnout jen na naše thu-um, zbraně kouzla. A na Farkovy zkušenosti samozřejmě. Kudy se vydáme?“ Podíval se otec na elfa.
„Citadela bývá vždycky…“ Na Farka z ničeho nic vyskočil rarach a ohnal se po něm pařátem. Zabiják upustil luk, vytasil dýku a usekl zrůdě pracku, aby ji poté kopl do hlavy a dorazil probodnutím hrudníku.
„Nejlépe uděláme, když budeme následovat zdechliny!!“ Zařval Fark a natáhl luk. Na skále nad námi se shromáždilo pár dremor s luky, zatímco z cestičky mezi lávovou řekou a onou skálou se vyřítila skupina bojových dremor a rarachů. Když Farkův šíp probodl hrdlo první z dremor na skále, rozběhl jsem se, skočil na zeď skály, odrazil se a z boku za letu přesekl jedné daedře krk. Dopadl jsem do dřepu, než se stihl nepřítel přede mnou rozpřáhnout, převalil jsem se do boku a sekl ho přes holeň. Zatímco se Dagonův služebník bez nohou řítil na zem, probodl jsem ledovým hrotem dremoru s lukem, která střílela na Farka. Alduin zatím podrazil obě nohy rarachovi jednou ranou mečem a připíchl ho k zemi. Sice se na něj hned vrhli tři další, ale stačilo mu zařvat „Fus RO DAH“ a všichni letěli do lávy, kde se s vřeštěním pomalu rozpouštěli.
Znenadání na mne však vyskočilo nějaké plazí stvoření, něco hodně vzdáleně podobné maličkému agroniánovi, avšak s hlavou nosorožce. Nestihl jsem zareagovat, když mne obrovským pařáty seklo přes záda. Druhý nápřah už stvoření stál pařát, který po mé ráně katanou odletěl do lávové řeky. Poté jsem ho sekl do hlavy, ale zrohovatěná kůže se ukázala být překážkou i pro legendární Dinkův meč, stvoření mne s křikem nabralo na roh, vyhodilo do vzduchu, já udělal ve vzduchu salto, dopadl na záda a vyrazil si dech. Než jsem se stihl zvednout, Fark ho prostřelil šípem.
„Drtihlav. Nesnáším tyto potvory. Příliš pevný krunýř na hlavě…“ Otev mi pomohl se zvednout.
„Skoro jsem na ně zapomněl. Nikdy jim nemiř na hlavu, je to marné, musíš tělo… Pokračujeme?“ Oba dva jsem elfovi přikývli a vydali se za ním.
Zůstávalo mi záhadou a zároveň broukem v hlavě, jak mohl Fark tolikrát navštívit Oblivion, sám, opakovaně a dobrovolně. Asi jsem si stále neuvědomoval plně jeho odvahu, cílevědomost a hlavně vnitřní sílu, protože já zde byl jen chvíli a už jsem si byl jist, že pokud tu budu příliš dlouho, zešílím. Nejhorší, nejtemnější a nejúděsnější žaláře, to vše by byla rajská zahrada oproti tomuhle…
„Co tak zklesle, Alexi?“ Zazubil se Fark.
„Máme tu s sebou požírače světů, Alduina, mělo by to jít jako po másle…“ Otec mávl mečem a přebytečná krev cákla na zem.
„Nebyl bych si tak jist, že má přítomnost bude až takovou výhrou, jsme v Dagonově říši, má moc je v tuhle chvíli jen o málo větší než ta vaše.“
Došli jsme k bráně na nádvoří citadely. Byla zavřená a nikde poblíž nebyla žádná páka. Fark však věděl co dělat.
„Ta vížka…“ Ukázal asi dvacet metrů od nás na věž, daleko menší než citadela.
„To je takzvaná „Věž pohrom“ často v ní bývají páky a otevření bran. Navrhuji abych se tam šel podívat a vy sečkali zde. Jakmile ji otevřu, budu vás z okna krýt lukem. Citadelu určitě hlídají.“
„Dobře, jdi tam. My se připravíme na odpor. Jsi si jistý že to zvládneš? Nemám jít s tebou já nebo Alex?“ Fark zavrtěl hlavou.
„Pořád mám v živé paměti jak se to dělá, nebojte. Poté co jsem zavřel desítky bran pro mne ty malé zrůdičky, které to hlídají, nepředstavují problém…“
Fark odběhl do věže. Po chvíli se brána opravdu otevřela. Čekala nás tam však snad legie dremor, ozbrojených od hlavy až k patě. Stáli rozestavění kolem dokola kolem jakési ohnivé fontány, před kterou stála o něco lépe vyzbrojená, nejspíš velící dremora.
„ALDUINE!!! TY PARCHANTE!!! SPŘÁHL SES SE SMRTELNÍKY A VRAŽDÍŠ MÉ PODDANÉ! A JEŠTĚ SI TU PŘITÁHNEŠ SE SVÝM DĚCKEM!“ Velitel vytasil palcát. Otec se zazubil, ale já dost znervózněl. Bylo jich příliš, to nezvládneme jen tak. Jsme jen tři.
„Vypadá to, že jsi docela všímavý hehe…“ Alduin si prokřupal krk.
„Mám nápad, vypadneš, necháš nám tu toho hajzla, co zmařil invazi do Tamrielu spolu s tím tvým bastardem jako oběti pro našeho pána a jako kompenzaci a možná tě necháme jít!“ Zařval démon ve zdobené zbroji.
„Já mám lepší. Rozsekat tě na kusy a z tvých mrtvých rukou vyrvat Svitek předků….“ Otec najednou zařval neznámým řevem, který mezi nás snesl mlhu. Fark nás teď nebude moci krýt, avšak dezorientované dremory budou pro mě a otce snadný cíl, protože dokážeme odhalit život.
„Sranda začíná…“ Rozběhl jsem se k davu. Řev mne stonásobně zrychlil. Jako ohnivá střela jsem vletěl do davu dremor, ohnal se mečem a vzduch naplnil řev a letící končetiny. Zatímco se mne marně pokusili zasáhnout palcátem mlácenim na slepo, sejmul jsem ledovým hrotem vojáka, který šel zezadu po otci. Pokaždé když jsem se ohnal, vzduchem se rozlétl cákanec krve a něčí končetina, nebo kolikrát i hlava. Zase ten samý pocit jako když jsme tehdá s otcem pustošili tábor legionářů…
Mezi démony najednou přistál Fark a začal drtit nepřátele svými dvěma dýkami. Jako zkušený zabiják se naučil orientovat podle ostatních smyslů, absence zraku byla pro něj v tuto chvíli jen malým handicapem.
Opět jsem zařval a vysokou rychlostí se vrhl do nepřipravené skupiny, ze které po chvíli zbyla jen hromada rozsekaných patvarů. Další skupina odletěla dvacet metrů daleko. Další démon se ohnal palcátem, rychle jsem se sklonil, podsekl mu nohu a připíchl jej k zemi. Další, který chtěl zaútočit po mém vykrytí přišel o ruku a druhá rána mu rozsekla hlavu. Rozpoutali jsme krvavé peklo. Krví daeder jsem byl pokryt od hlavy až k patě.
„Velitel pevnosti zdrhá, dostaň ho Alexi!!!“ Uslyšel jsem otcův hlas. Vytrhl jsem meč z umírající daedry a rozběhl se ke vchodu, ve kterém velící Daedra zmizela.
Octl jsem se v temném sále. Vše tu mělo jakýsi „černorudý“ odstín. Sotva dremora zaslechla mé kroky, zastavila se. Stále otočena zády luskla prsty a na mne se vrhli dva strážní z opačného konce místnosti.
„Chtěl jsi mne jako oběť Dagonovi…“ Vrhl jsem ledový hrot po dremoře. Démon hrot rozsekl mečem, ale tím byl donucen odkrýt většinu hrudníku. Sekl jsem ho přes břicho. Jeho horní polovina spadla na zem a dolní nejdřív padla na kolena, až se úplně zhroutila. Zem zbarvila jeho temná krev.
„Tak tady jsem.“ Druhá daedra ztratila odvahu a chystala se utéct pryč, velitel pevnosti však natáhl ruku a démon se chytil za hlavu. Místnost naplnilo bolestivé vřeštění.
„Zrádče…“ Hlava mučené dremory náhle explodovala. Zdi pocákaly kousky hlavy a mozku, bezhlavé torzo se zhroutilo. Velitel citadely se otočil.
„Prokázals sílu. Pozabíjel si desítky mých mužů. Tudíž pro mne nebude hanbou s tebou bojovat. Vlastně to bude čest, sprovodit ze světa syna požírače světů…“ Připravil si palcát, zatímco já zaujal bojový postoj.
„…nechť vyhraje ten lepší…“
Navzájem jsme se uklonili a vrhli se proti sobě.
Za běhu jsem po veliteli citadely vrhl ledový hrot, ten jej ale roztříštil palcátem a následně se sklonil, aby uhnul čepeli mého meče. Schytal jsem ránu palcátem do stehna, brnění sice ránu ztlumilo, ale i tak mi nohu podrazil a já padl na záda. Sklonil se, aby mi palcátem rozmlátil hlavu, ale podařilo se mi ho ze země kopnout do spánku. Zatímco se daedra držela za zakrvácenou havu, překulil jsem se na břicho a vstal ze země. Čas to ukončit.
Rozběhl jsem se ke svému protivníkovi s cílem ho rozseknout na dva kusy, avšak velitel citadely ke mně jen natáhl ruku. Ucítil jsem příšernou bolest hlavy. Telekineze. Bylo mi jasné, o co mu jde, chce mi rozervat mozek, jako to udělal podřízenému. Doteď si se mnou jen hrál.
„To je tvůj konec… Červe…“ Velitel vycenil zuby a sevřel pěst.
Rozdrtil mi mozek… Teda, chtěl to udělat. Kdybych byl obyčejný smrtelník, povedlo by se mu to. Na poslední chvíli mne napadla jediná spásná myšlenka a to přízračná podoba. Řev pro případ, že se dostanu v bitvě do průseru a budu muset rychle utéct. Jsem sice v této podobě nezranitelný, ale nemohu útočit.
Sevření kolem hlavy konečně povolilo a já padl na kolena, stále průhledný jako přízrak. Tohle bude těžší, než jsem čekal…
Začal mne obcházet, pohrávajíce si s palcátem, čekaje až mne bude moci roztrhat na kusy. Jestli něco nevymyslím, bude se mnou konec. Přízračnou podobu nemohu používat donekonečna, přijde chvíle, kdy se vyčerpám. Otce a Farka zaměstnávají dremory venku, ti mi nepomohou.
Síla řevu pomalu vyprchala a já se začínal pomalu ale jistě měnit zpět. Dremora se zazubila a natáhla ruku, připravena mne roztrhat telekinezí, jakmile se změním úplně.
Musím najít způsob jak z toho ven!!!