---

Chápu, že když jsou myšlenky jinde, tak se psát nedá a rád si, určitě nejen já, počkám na pokračování ;)

---

tak jsem napsala alespoň kousíček, abychom se pohnuli někam dál :)

MLČENLIVÉ STĚNY
Aela vstoupila do síně Jorrvaskru následována Irileth a Amirou. Družiníci seděli u stolů a polohlasně se spolu bavili. Členové Kruhu při vrznutí dveří pohlédli na příchozí. Zjevně se všem ulevilo, když viděli kdo přišel.
Amira se zastavila na schodech a pozorně si prohlížela všechny tváře. Když její zrak padl na tvář jediného elfa ve společnosti zalapala po dechu překvapením :„Strýčku???“
„Amiro??“ Athis vyskočil od stolu a rozběhl se k ní. Sevřel ji v objetí a jeho hlas se zachvěl dojetím: „Všichni jsme mysleli, že jsi mrtvá. Jak... proč...kde si se tu vzala...? “ Až se zakoktával pod přívalem citů.
Amira hodila pohledem po Irileth, ta jen pokrčila rameny :„To je na tobě...“
Amira vzala Athise za ruku a odváděla ho ke stolu dál od ostatních.
„Zdá se tvoje přítelkyně je samé tajemství... Ještě jsem neviděla Athise takhle ztratit sebeovládání,“ Aela zněla zamyšleně a hleděla Irileth pevně do očí.
Elfka přivřenýma očima zkoumala Aelinu tvář, oči, probleskující žlutým světlem, byly čisté bez známky jakékoliv zášti či zrady. A tak si sedla ke stolu a uchopila do dlaně pohár medoviny, který jí nabídla Ria. S povzdechem pak začala líčit okamžiky svého seznámení s Amirou.
Když skončila, zjistila, že kolem nich sedí všichni družiníci. Dopila medovinu a prudce postavila pohár na stůl:
„Zabiju každýho kdo... “
Její ruku ležící na stole překryla mozolnatá mužská dlaň : „Vaše tajemství zůstane naším do té doby dokud naše zůstane tím vaším,“ Farkasův hlas zněl jako přísaha. Když zvedla hlavu viděla jen souhlasné pohledy všech kolem.
„Co uslyší stěny Jorrvaskru neuslyší nikdo jiný. Tak to bylo vždy a dokud zde budou Ysgramorovi vlci, tak to tak zůstane.“ Aela položila svou ruku na Farkasovu.



Kodlak otevřel dveře Jorrvaskru zrovna ve chvíli, kdy Farkas konečně přetlačil Vilkase v páce a Vilkasova ruka udeřila o stůl.
Všichni přestali pozorovat souboj a zvedli oči ke dveřím.
Balgruuf přejel pohledem všechny zúčastněné. Amira seděla vedle Athise, Irieth vedle Aely a Rii, Skjor s Njadou naproti Irileth, všichni společně sledovali silový zápas mezi bratry. Bylo zjevné, že je vše v pořádku, že přes to, co se stalo nedávno pře domem, jsou všichni pospolu.
Díky svému napojení na smečku věděl Kodlak co se zde odehrálo a proto nebyl tak udiven jako jarl.
Irileth a Aela se zvedly takřka zároveň :
„Vyřešil jsi svůj problém s jarlem?...“
„Vyřešil jsi svůj problém s Kodlakem?...“
Podívaly se po sobě, ušklíbly se a obrátily svoje pohledy zpět ke svým velitelům.
Kodlak kývl: „Ano myslím, že jsme své spory urovnali...“
Jarl přitakal :„Ale zdá se, že jsme našli nový problém...“
Devět párů očí se na ně pověsilo s otázkou.
Jarl hodil pohledem po Kodlakovi : „Přede všemi?“
„Je to moje rodina, stejně jako pro tebe je rodinou Irileth s Amirou, i když se to pokoušíš zapírat,“ ušklíbl se Kodlak.
A tak Balgruuf vytáhl z váčku u pasu pergamen a zbytky náramku z kostěných run, které sebral na nádvoří, když se vraceli z Hircinovi jeskyně.
„Podíváš se na to prosím?“ požádal Amiru a položil vše na stůl.
Amira váhavě přistoupila ke stolu, pohlédla na věci na stole a vztáhla nad ně ruku : „Co uvidí stěny Jorrvaskru zůstane v Jorrvaskru? “
Odpovědí jí bylo sborové souhlasné zavrčení.
Vztáhla tedy obě ruce nad věci na stole a zaklonila hlavu. Oči se zakalily bílým světlem a z rukou vytryskly proudy energie obklopující předměty rozložené na desce.
„Saleh Cardan, kněz chrámu Svaté osmy... Azariah Cardan, strážkyně Jediné pravé cesty ... vidím mnoho prolité krve... ve tvých stopách kráčí ten nejstrašnější stopař Kodlaku... v ruce třímá stříbrný meč... unikal jsi mu dlouho... ale už tě skoro má... pospěš a dokonči svůj záměr... nebo nespatříš světlo Sovngardu... Smrt už je skoro tady...“
Světlo v Amiřiných očích vyhaslo, stejně jako proudy energie prýštící z dlaní a elfka zavrávorala slabostí. Irileth přiskočila, pohotově ji zachytila a opatrně posadila na lavici. Objala ji kolem ramen, konejšivě ji hladila, pak vytáhla ze záňadří flakonek se svítícím lektvarem a pomáhala Amiře ho vypít. Všem bylo jasné, že to nedělá poprvé. Stejně tak všichni pochopili, že Amira není jen elfka s nadprůměrným talentem pro magii...
Kodlak si k údivu všech přidřepl před Amiru a velmi opatrně jí položil ruku na koleno. Oba pod tím dotykem ztuhli.

„Vidím svou smrt Dcero Aedry, jsem Zvěstovatel. Jen jsem nevěděl odkud přijde. Potřebuji ještě trochu času, musím toho ještě tolik dokončit...“
„Smrt už je blízko, Ysgramorův vlku, už brzy se setkáš se svým stvořitelem, jestli nedokončíš to, co plánuješ. Nech znovu zkout sekyru svého velitele a povolej zpět tu Khajiitku, Moiru. Její přítomnost tady, ti získá trochu času, nebudou riskovat střet s ní. Ale nenech se ukolébat, své smrti neunikneš, ani nemůžeš, tu naplánoval někdo jiný, je klíčem ke zrození Drakorozené, ale můžeš zachránit svou duši, jestli uděláš co ti říkám.“

Kodlak stáhnul ruku z Amiřina kolena a pomalu se zvedl.
Amira na něj smutně pohlédla a řekla už nahlas:
„Nachystali na vás pěknou past. Nebýt Irileth, sklapla by rychle a neodvratně. Kodlak by zabil Balgruufa. Irileth se svými vojáky by pak pobila zbylé vlkodlaky. Město by bylo bez pána a Thalmor by dostal co potřebuje, občanskou válku. Balgruuf je jazýčkem na miskách vah mezi Ulfrikem a Elisif. Pokud se neutrální Průsmyk přikloní na jednu ze stran začne peklo.“
„Aelo, pošli někoho do Hrotgharu. Ať se Moira vrátí zpět. Potřebujeme jí tady. Athisi ty prosím dojdi pro Eorlunda, budeme potřebovat jeho kladivo.“
„Co se děje Kodlaku?“ Aela nespokojeni krčila nos.
„Slyšeli jste. Už delší dobu cítím, že se na nás něco řítí. A teď se ukazuje, že je to už blíž, nežli jsem čekal. Nenapadlo mě, že by někdo dokázal použít mého vlastního švagra proti mě. A ještě takovýmhle způsobem. A díky tomu mě překvapili. To už se nesmí opakovat. Musím dokončit co jsem si předsevzal. Musíme se pokusit zabránit alespoň tomu nejhoršímu.“

Balgruuf pokynul Irileth, ta podepřela Amiru posílenou lektvarem a vydali se všichni společně zpět do Dračí síně, zanechávajíc vlky Jorrvaskru s jejich osudem.

---

A hnedka je ten den v práci o trochu lepší ;)

---

tak... sci-fi dopsáno tak zpět do Skyrimu :)



TROCHA HISTORIE

Irileth uložila Amiru do své vlastní postele a přikryla ji jako malé dítě. Pak si sedla do křesla vedle postele a ke kolenům si přitáhla malý stolek. Zapálila svícen, vytáhla kalamář a brk spolu s několika listy pergamenu.
Zapisovala si Amiřino vidění, dokud si ho pamatovala. Elfka ji sledovala ospalýma očima : „Už to zase děláš? “
„Copak dělám miláčku?“
„Píšeš si to, co jsem říkala.“
„Nepíšu jenom to, víš, že si zapisuju důležité věci, které se stanou kolem mě. Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit. A jestli mi paměť slouží dobře, ty jakmile po věštbě usneš, tak zapomeneš co jsi říkala. Takže když ještě nespíš... nevíš ještě něco k tomu co jsi říkala? Třeba ta jména... kdo to vlastně je? Co jsou zač?“
„Saleh Cardan, kněz chrámu Svaté osmy... Azariah Cardan, strážkyně Jediné pravé cesty?“
„Jo ty mám přesně na mysli. Zní to jak jména Vysokých elfů.“
„To také jsou. Jsou to sourozenci a zároveň manželé. Jejich rodina je celá taková… divná. Jsou vzdáleně příbuzní se Sněžnými elfy. A když si oni dva vezmou něco do hlavy, tak většinou ten kdo je jejich cílem, nemá moc na vybranou. Jenže si myslím, že tentokrát si ukousli moc velké sousto. Jejich myšlenky ve střípcích zůstaly na těch předmětech, co jste mi ukázali. Mají v úmyslu vyhubit Hircinovy vlky.“
„Proč? Co jim je do nějakých vlkodlaků ve Skyrimu?“
Amira se vzepřela na lokti a podepřela si hlavu dlaní: „Ty asi o těch vlcích moc nevíš co?“
„No… když na tebe koukám tak asi ne.“
„Ale kdo byl Ysgramor snad víš?“
„Jo, to asi vím.“
„Takže víš, že skoro vyhubil Sněžné elfy a když se vrátil na Tamriel podruhé, tak se pustil i do ostatních?“
„Ano to samozřejmě vím, že zabíjel Elfy, i když, na rovinu, jsme si o to tak trochu řekli sami. Ale to je trochu jiný příběh. Co je s těmi vlky?“
„No chtějí je vyhubit, kvůli pomstě. A jako dárek navíc, to mohlo vyvolat občanskou válku. A obě víme, komu by to prospělo nejvíc.“
„Thalmor,“ zavrčela Irileth.
„Samozřejmě, stále se snaží převzít kontrolu nad celým Tamrielem. Jsou tak sebestřední a zahledění do sebe… Snažit se vyvolat válku v téhle době … s Alduinem za zády. Ničitel světů se znovu objevil a oni místo, aby spojili síly s lidmi, tak jen vnášejí mezi lidi nenávist a strach, aby je rozdělili. Myslíš, že je zajímá koho Nordi uctívají? Je jim to fuk, ale tím zákazem Nordům sáhli na něco co je pro ně svaté a naštvali spoustu lidí. A Cardanové… ten jejich Chrám svaté osmy. Fanaticky tam uctívají Osmu a proklínají Daedry. Azariah vede tu svou sektu vyznavačů Jediné pravé cesty a její členové se vydávají na výpravy po světě, kde loví vyznavače Daeder a Talose. Takže chtějí zničit vlkodlaky nejen kvůli Ysgramorovi, ale taky proto, že jejich stvořitelem je Hircin. A další věc. Než se stali tím čím jsou dnes… jen placenými zabijáky a řešiteli cizích problémů… byli Družiníci tím, kdo představoval právo a spravedlnost ve Skyrimu, ještě dříve, než byli první Jarlové. Thalmor nepotřebuje, aby si vzpomněli kým byli, jelikož to by byla další překážka na cestě k ovládnutí Skyrimu.“
„Zdá se, že jsi o tom dost přemýšlela.“
„Řekněme, že dobře slyším,“ pousmála se Amira,„spoustu z toho jsem slyšela doma, moji rodiče neměli Thalmor v lásce. Nezapomeň co se stalo nakonec mě. A na Universitě se o Thalmoru také mluví. Momentálně tam dokonce je nějaký Elf, který, jak se domnívám, je tam aby nás hlídal. Hodně tam mágové řeší i případnou volbu stran, pro případ občanské války. Arcimág zastává názor, že by Universita měla zůstat neutrální a většina s ním souhlasí.“
„Tak to je dobré vědět. Měla bys jít spát. Ještě to dopíšu a jdu taky.“
„Dobře, dobrou noc, “zívla Amira a hlava jí padla do polštáře. Usnula dříve, než Irileth dopsala větu.

Ranní slunce zastihlo Irileth s Amirou u velkého zrcadla ve zlatém rámu.
„Jsi si jistá, že mě tu už nebudeš potřebovat?“ Amira stála s rukou takřka položenou na stříbrné ploše, ve které se kupodivu nic neodráželo.
„Už to zvládnu neboj. Nechceme, abys měla ve škole nějaké problémy že?“
„Jak chceš. Kdyby něco, víš jak mě zavolat.“ Čarodějka se natáhla na špičky a políbila válečnici na ústa. Rukou dokončila pohyb, aby se dotkla zrcadla a to se rozvlnilo, jako vodní hladina. Prošla jím a na několik krátkých okamžiků byl v rámu vidět její pokoj na Universitě v Ledohradu. Pak plocha ztuhla a objevil se normální odraz Irilethina pokoje. Elfka si povzdechla a začala se oblékat.
Její kroky pak mířily za Balgruufem do Dračí síně.
Jarl už seděl na svém stolci a zrovna četl nějaké listiny. Došla ke stolu a vzala si z něj talíř se snídaní. Sedla si s ním na schody před jarlovo křeslo.
„Dobré ráno Balgruufe.“
Zvedl hlavu od pergamenu:
„I tobě Irileth. Řekla ti Amira ještě něco, kromě toho co včera viděla? A kde jí vůbec máš?“
„Přidala ještě pár podrobností, něco o těch elfech co si plánovali tvou smrt z rukou tvého švagra. A už je doma. Tedy na Universitě.“
„Cože? Jak se tam dostala tak rychle? A jo vlastně, portály.“
„Ano, jarle, portál. Ty nemáš už žádné nové informace o tom co se včera stalo?“
„Ne zatím se nic nového neobjevilo a opravdu doufám, že se už ani nic neobjeví. Jsem zvědav za jak dlouho se tu objeví ta Khajiitka. Doufám, že se u Šedovousých něco naučila. Jinak nám nebude v podstatě nic platná, Drakorozená co neumí používat dračí magii...“
„No pokud si vzpomeneš na Elsweyr… nebude to lehký soupeř i bez magie, natož jestli nějakou bude mít.“
„Hledal jsem si nějaké informace o Khajiitech, nikdy bych nevěřil, že o nich víme tak málo. Jen ty všeobecně známé informace… cukřík, zloději, podvodníci… nic o tom, že by měli cokoliv společného s magií, nebo snad s císařským rodem… nechápu jak může být Khajiit Drakorozený. Je to prostě … “
„Divný? Nepravděpodobný? Pro mě je důležitý, že umí bojovat. Nebojí se smrti. A i když si myslím, že měla hodně silnou touhu zdrhnout, neutekla a nakonec to vlastně byla ona, kdo zabil toho draka u hlásky. Viděla jsem ji střílet z luku, kterej bych možná i já měla starosti natáhnout. A jestli je to příbuzná toho, co nás zachránil v tý džungli, tak to kladivo na zádech taky nemá na parádu. Asi to tak má být. Snad nám zachrání zadek. I když je to někdo, od koho bychom to vůbec nečekali.“
Irileth se pustila do snídaně a nechala Balgruufa vrátit se k písemnostem, které studoval.

---

KDYŽ NÁCVIK PŘESTANE BÝT NÁCVIK


„Balgruufe pojď honem, tohle musíš vidět.“
Balgruuf se vytrhl ze zamyšlení a pohlédl na zjevně velmi rozčilenou Irileth, která právě svým výkřikem porušila všechna pravidla etikety. Jeho správce na Irileth koukal s káravě zdviženým obočím : „Jsi sice jarlův huskarl, ale to neznamená... “
„Nech jí být Proventusi. Nejspíš se něco děje jinak by nebyla tak...“
„Neděje se v podstatě nic, ale když sebou nehodíš tak to zmeškáme.“
„Co zmeškáme? “ zvedal se jarl z křesla.
„Prostě chci abys něco viděl. Ale jestli sebou nehodíme tak to propásneme.“
Balgruuf se zvedl, aby následoval Irileth : „No když ti na tom tak záleží... Alespoň si protáhnu trochu kostru.“ Protáhnul se, až mu zapraštělo v kostech a Proventus se zamračil :
„Pane neměl bys... “
„Ale nech toho. Musím se trochu hýbat, z toho sezení tady už bych taky mohl zdřevěnět.“
Balgruuf sebral z křesla plášť a přehodil si ho přes ramena. Rázným krokem pak vyrazil ke dveřím.
Irileh už netrpšlivě přešlapovala před venku u schodiště.
„No, že už jdeš! Takhle to skončí, dřív než tam dojdeme. Každý dnem je lepší.“
Skoro se rozeběhla dolů a pak k pobořené části opevnění, odkud bylo vidět na dvorek u Jorrvaskru.
S pobaveným úsměvem přidal do kroku. U stěny stála dřevěná lavice, Irileth už na ní stála a gestem ho vybízela ať se k ní přidá.
Pokrčil rameny a vylezl nahoru. Pohlédl dolů. To co uviděl ho připravilo o řeč.
Na cvičišti Družiníků stála Moira a proti ní mohutný vlkodlak.
Obě šelmy na sebe vrčely, ohrnuté pysky ukazovaly bělostné tesáky.
Kočičí drápy vytasené z měkkých polštářků se občas blýskly v paprscích slunce, jenž nasvěcelo drsné divadlo.
Ani jeden z bojovníků neměl zbraň a přesto Balgruufovi přeběhl po zádech mráz.
Letmým pohledem zjistil, že na cvičišti není jen Moira a vlkodlak. Byli tam všichni členové Kruhu.
Skjor se zvedal ze země s hlubokým krvácející škrábancem na zádech. Aela právě napravovala Farkasovi vykloubené rameno, sama napadajíc na levou nohu.
„Co to sakra...“
„Pst! Uslyší tě,“ na rameno mu dopadla mužská dlaň.
„Co to má být?“ zašeptal.
„Vcelku běžný trénink. I když dneska poprvé na ni šli všichni. Ten, co tam s ní zbyl je Vilkas. Všichni víme, že jemu neublíží, teď už se jí snaží spíš uklidnit.“
Balgruuf hodil rychlý pohled po Kodlakovi : „To je normální trénink? Mě to přijde jak regulérní bitka. Vždyť všichni vypadají jako kdyby po nich přeběhlo stádo koní, tedy kromě ní.“
„U vlkodlaků tohle nepředstavuje problém, to ses v těch svých knihách nedočetl? A ona většinou takhle nevyvádí, ale dneska to Aela trochu přehnala, aby ji víc naštvala praštila Vilkase. A Vilkas trochu přehrával to zranění a tím tohle vzniklo. Ale zatím to nevypadá, že by se mu povedlo ji příliš uklidnit.“
Khajiitka se právě hbitě prosmekla kolem Vilkase, jenž jí stál v cestě, s vrčením, co Bagruufovi připomnělo Elsweyrskou džungli. Vrhla se na Aelu, která si jen stihla zakrýt obličej paží, před úderem tlapy. Strašlivé drápy naštěstí nedokázaly projet vlkodlačí kůží tak jako by projely lidskou, ale úder byl tak silný, že Aela zavrávorala.
„A sakra, zdá se, že naše Khajiitka má problémy se sebeovládáním,“ Balgruuf zapomněl na Kodlakovo varování a promluvil nahlas.
Čtvery žluté a jedny jedovatě zelené oči, se obrátily nahoru, na diváky.
V těch zelených byla jiskra všepohlcující temnoty. Kodlak zalapal po dechu a několika skoky překonal zbytky hradeb a dopadl na všechny čtyři na nádvoříčko Jorrvaskru.
„Dost!!“ v jeho hlase bylo tolik velitelské autority, že všichni Družiníci padli na kolena.
Moira se jen zachvěla a vzdorovitě zavrčela.
Upřel na ni veškerou svou pozornost a vůli : „Dost! Ovládej se!“
Všichni viděli ten souboj dvou vůlí.
Khajiitčin ocas vztekle kmital sem tam a čas od času udeřil o zem.
Po chvíli se chvění Moiřina těla začalo zmírňovat.
„Tak, tak je to správné... Musíš ten hněv kontrolovat... Použít ho jen ve správný čas... Na správný cíl... My nejsme ten cíl...“ Opatrně kývl na Vilkase.
Ten se zvedl ze země a pomaličku se blížil k Moiře. Jemně se dotkl jejího ramene :„Už je to v pořádku. Omlouvám se. Netušil jsem jak moc tě to rozčílí.“
Temnota se začala ztrácet. Drápy se zatáhly. Svaly povolovaly. Už se ovládala, ale hněv z ní stále ještě nevyprchal. Cukla ramenem, aby se zbavila Vilkasova doteku : „Doufám, že jste se pobavili. Ale příště si rozmyslete co děláte!“
Otočila se a zmizela nežli se ostatní stihli vzpamatovat.

„Co to kruci bylo,“ Balgruuf se přistihl, že napětím ani nedýchal.
„Nemám tušení,“ Irileth pokrčila rameny :„chtěla jsem jen aby ses podíval jak cvičí. Ona je fakt dobrá, ale tohle bylo něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Abych pravdu řekla, trochu mi připomněla tebe, když jsi se serval s Kodlakem.“
Zmiňovaný se dole otočil k nim a pokynem je zval k sobě.
„Raději to obejdeme ne? Bagruuf pohlédl na elfku a ta jen kývla:„Jednou mi to stačilo skákat dolů.“
Nežli došli do Jorrvaskru seděl už Kodlak mezi ostatními Družiníky u stolu a medovina voněla v pohárech. Všichni byli podivně zamlklí.
„Jak jsi říkala Irileth, že ti Moira připomněla Balgruufa, nebyla jsi daleko od pravdy, jen s tím rozdílem, že co posedlo Balgruufa byl jen slabí odvar toho co má v sobě ta Khajiitka. Ještě nikdy jsem neměl tolik starostí s tím uklidnit šelmu. Vím, že není vlk, ale i na ostatní zvířata moje vůle stačí...“
„Ale ona není přece zvíře?“
„To vlkodlaci taky vlastně nejsou. Ale máme ho v sobě. A zatím jsem se nesetkal s tvorem, majícím v sobě zvířecí duši, který by mi dokázal takhle vzdorovat. Chvíli jsem myslel, že mě neposlechne. Je v ní něco co se vymyká všemu co jsem kdy poznal. Škoda, že Moiru neviděla ta tvoje přítelkyně, ta by možná poznala co je zač. Já si netroufám ani hádat. Ale rozhodně už jí nebude takhle rozčilovat. Že ne?“ podíval se na svoje spolustolovníky. Odpovědí mu bylo jen mlčenlivé pokyvování hlavami.
„Vím, že to není omluva, ale jen jsme chtěli vědět co všechno dokáže. Když se bude cítit opravdu ohrožená.“Aela mluvila zjevně za všechny.
„No, tak jste to zjistili. Jen doufám, že to Moira dokáže překousnout. Obávám se, že Khajiiti nemají v tomto směru moc smysl pro humor. Moc toho o nich nevím, ale nezdálo se, že by uměla pochopit, že to nebylo myšleno vážně. Musíme doufat, že to Vilkas vyřeší za nás.“
„Na to jsem taky chtěl zeptat. Oni spolu něco mají? Není to...“ Irileth byl velmi zvědavá
„Ano zjevně spolu něco mají. Od té doby co ji zachránil na schodech do Hrotgharu. Moc toho nevíme, ale prostě co se vrátila od Šedovousích jsou spolu.“
„Když jsme u toho Hrotgharu. Umí něco? Umí Dračí magii?“zeptal se tentokrát Balgruuf
„Něco ano, ale na to, že by měla být Drakorozená to moc nevypadá. Ale dračí duše pohlcuje jako Drakorození, takže je posíláme všude, kde se nějací draci objeví. Už mají celkem dost zkušeností jak si s nimi poradit. Ale bez magie. Říkala mi, že pro ni bratr Arngeir našel nějaké informace o možnostech, jak se naučit magii Dračích řevů, ale že všechno co vyzkoušeli selhalo. Že prý vůbec netuší, co by mohlo spustit její schopnost použít sílu draků.“
„No dneska použila jeden z řevů, tedy asi... v jednu chvíli jsme všichni letěli vzduchem jako dětské hračky, ale použila to jen jednou a pak už ne. Bylo to stejné, jako když tě Balgruuf nechal proletět tím dřevníkem...“
„Aha a proč to nevím?“
„Protože jsi nám nedal možnost se o tom zmínit. A mě to vlastně došlo až teď.“
„No jelikož použila jen jeden, tak nejspíš ani hněv není dost silný spouštěč. Tak musíme doufat, že se to nějak naučí. Snad jí dá Alduin dost času.“
Všichni ztichli, věnujíce se vlastním úvahám a Kodlakovi zazněl v hlavě hlas, aby mu připomněl to, co mu kazilo spaní:
 „..Ale nenech se ukolébat, své smrti neunikneš, ani nemůžeš, tu naplánoval někdo jiný, je klíčem ke zrození Drakorozené, ale můžeš zachránit svou duši, jestli uděláš co ti říkám...“

---

Paráda... člověk se vrátí z dovolený a hnedka dva díly ;)

---

děkuji :) no sice to trvalo dlouho, ale snad se bude líbit



VLČÍ BOJ
Meč, vytahovaný z těla škubajícího se v blátě, nepříjemně zaskřípal o přeražená žebra a krev, co vychrstla z rány, vytvořila další skvrnu na již dosti špinavých botách. Irileth prudce oddychovala a rozhlížela se kolem.
Bandité, kteří napadli statek v podhradí, se váleli všude kolem. Její vojáci je obcházeli a nemilosrdně dobíjeli raněné. Stejně by je čekala šibenice, tak proč se zdržovat léčením. Náhle ucítila dotyk na noze. Umírající muž se jí ještě z posledních sil snažil bodnout do lýtka. Dýka neškodně sklouzla po okované botě. Válečnice v náhlém návalu hněvu popadla svůj meč za čepel a rozmáchla se zbraní jako kladivem. Hruška meče dopadla drtivě na spánkovou kost, ozvalo se lupnutí a dýka vypadla z náhle ochablých prstů. Část jílce dýky se podivně zaleskla v odpoledním slunci a Irileth se sehnula, aby jí sebrala. Byla podivně těžká, na ocel… Otřela z ní krev a bláto o košili mrtvého, aby zjistila, co je to za zbraň.
"Stříbro?… Co je to za pitomost?… Proč?… Vlci!"
Bleskově zasunula meč do pochvy, prudce se obrátila a rozběhla se ke koni.
"Do sedel! Zpátky do města! Byla to jen návnada!"
Vyrazili tryskem a když se blížili k bráně, ozval se nesměle poplašný zvon. Brána byla dokořán a dva strážní, co jí měli hlídat, leželi na zemi. Jeden byl zjevně mrtvý, druhý se opíral zády o zeď a po tváři mu stékal pramínek krve z rány na hlavě. Na laně zvonu visel malý, asi osmiletý chlapec a snažil se ho rozhoupat.
Irileth zastavila koně, "Lorie, tvůj oddíl zabezpečí bránu a zkontrolujte dolní část města."
Vojáci seskákali z koní, jeden z nich uchopil lano, aby rozhoupal zvon sám, další se sklonil k raněnému.
Chlapec si pěstičkou otřel uplakané oči, "Bylo jich moc paní Irileth. Táta…" popotáhl a pohledem zabloudil k raněnému vojákovi.
"Neboj, táta to zvládne," uklidňoval ho voják, co prohlížel raněného. "Ale určitě nic nezkazíš když zaběhneš pro léčitelku do chrámu. A dávej po cestě pozor."
"Nepustíš snad tak malýho kluka samotnýho do ulic, kde se courá, bohové vědí kolik zmetků, co napadli město? Vezměte je oba na koně a jeďte!" štěkla Irileth.
"Rozkaz!"
Od stájí se k bráně blížila skupinka podkoních se zbraněmi v rukou.
"Rigmare, dobře, že jste tady. Postaráte se o koně."
"Jistě, paní Irileth."
Rigmar zasunul sekeru za opasek a pak, z pozice hlavního stájníka, rozdělil své muže. Štolbové přebírali od vojáků zpocené a rozčilené koně a odváděli je do stájí.
Rigmar sám pak sáhl po ohlávce Irilethina koně.
"Ne, Rigmare, já a Uthasův oddíl jedem dál. Zkusíme dojet až na náměstí, můžete koně vyzvednout až tam. Musím nahoru."
"Jak si přejete, paní."
"Jedem dál chlapi, Lorie už to tu zvládne se svým oddílem sám."
Irileth škubla uzdou, aby otočila koně zpět směrem do města a kopla ho do slabin. Podkovy zazvonily na dláždění, doprovázejíc svým kovovým staccatem naléhavé vyzvánění zvonu, díky kterému byly ulice liduprázdné. Dojeli až na náměstí bez problémů, tam seskočili z koní a pokračovali dál po schodech po svých. Od Jorrvaskru bylo slyšet řinčení mečů a bojový pokřik Družiníků. Irileth dvěma skoky překonala poslední schody k Jorrvaskru.
Koutkem oka zahlédla, jak od Dračí síně míří dolů skupina vojáků, zjevně vyrazili na rychlo, nebyli ani řádně ustrojení. Většina z nich neměla ani brnění, jen kroužkové košile a zbraně.
Irileth hlasitě hvízdla, aby upoutala jejich pozornost a zařvala: "Luky! Střílet bez povelu!"
Tasila meč a neohlížejíc se na to, jestli ji její muži následují, se vrhla do boje.
Její meč začal zpívat svou smrtící píseň.
Kousek od dveří do Síně uviděla Eorlunda. Jorrvaskerský kovář stál rozkročený nad na zemi ležícím Farkasem a jeho sekera se zvedala a dopadala na hlavy soupeřů, jako kdyby bušil kladivem do kovadliny.
Nad hlavou jí zahvízdaly šípy a maskovaní válečníci byli přinuceni začít ustupovat. Ale i při ústupu kolem sebe s fanatickou sveřepostí rozsévali smrt. Irileth byla nucena bezmocně přihlížet, sama obklopena klubkem útočníků, jak pod údery mečů padla k zemi Njada, která bojovala bok po boku s Riou, bráníc svým vlastním tělem skupinku dětí, sirotků z Riftenu, které shodou okolností právě ony dvě přivezly před pár dny do Jorrvaskru.
Elfka se vzteklým řevem zesílila své úsilí dostat se z obklíčení, když tu se náhle vzduch zachvěl Dračím řevem, prostor kolem ní vyčistil a po jejím boku se objevil Balgruuf, v očích rudý svit a v rukou sekeru. Několika prudkými údery dorazil muže, které srazil k zemi dračí magií. Jeho zásah a ohnivé střely, které kolem sebe začal metat, konečně obrátily situaci ve prospěch obránců. Útočníci nevydrželi a jejich spořádaný ústup se změnil v panický útěk. Při něm ovšem narazili na vojáky, co dobíhali z města a tak bylo za několik málo okamžiků konečně po boji.
Irileth se na krátkou chvíli vyčerpaně opřela o meč zabodnutý v mrtvole:
"Díky za pomoc, ale neměl ses vystavovat takovému nebezpečí!"
"Není za co. Nebyl jsem tu sám. A neštěkej na mě, nemáš mi co rozkazovat!"
Irileth po něm hodila pohledem. Rudý svit v očích byl stále velmi intenzivní. Bylo jí jasné, že když je v tomhle stavu, nemá cenu se s ním dohadovat.
Vytáhla meč z mrtvého a rozhlédla se kolem. Eorlund už odložil sekeru a věnoval se raněnému Farkasovi. Ria byla obklopená dětmi, snažila se je utěšit a zabránit jim v pohledu na Njadu, k níž se skláněl Skjor, sám krvácející z mnoha ran. Irileth zamířila k Eorlundovi, který se zdál být víceméně nezraněn, hledajíc přitom pohledem ostatní členy Kruhu. Nežli se k němu dostala, objevil se u něj Vilkas a vzápětí za ním Moira. Vilkas se hned začal starat o bratra a Moira se po několika Eorlundových slovech rozběhla k Síni. Irileth se instinktivně vydala za ní. Vzhledem k tomu, čím před chvílí prošla, nebyla příliš rychlá, takže nežli se dostala ke dveřím, rozlétly se a Khajiitka z nich vystřelila, jako šíp z kuše, směrem k bráně.
Nežli se dveře stačily znovu zavřít, spatřila za nimi Irileth zraněnou Aelu. Pokračovala tedy v cestě, rozhodnuta zjistit, o co tady jde a kam Khajiitka zmizela.
Jenže sotva udělala pár kroků, narazila na raněného vojáka a při pohledu něj jí došlo, že se musí postarat o své muže. Otočila se tedy a vrátila se zpět na bojiště, aby rozdala rozkazy a podívala se jak na tom její muži jsou. Byly povolány kněžky z Kynaretina chrámu, vojáci pro ně postavili stany a tím zřídili improvizovaný lazaret. Nežli bylo vše zařízeno k její spokojenosti uběhlo pár hodin. Takže, když se pak vydala znovu k Jorrvaskru, slunce se už začalo klonit k západu.
Vstoupila do hlavní Síně a zjistila, že jsou tam všichni členové Kruhu. Byl tam i Eorlund a Balgruuf. Přesto, že už uběhlo opravdu hodně času od chvíle, kdy boj skončil, nevypadalo to, že by se jejich zranění hojila. Nejhůře na tom byla Aela. Polo seděla, polo ležela na jedné z lavic u stěny budovy. Levá ruka jí visela bezvládně podél těla, bylo vidět bílé kosti. Na podlaze se vytvářela kalužinka krve.
Farkase podpíral jeho bratr na další lavici a i on stále krvácel stejně jako Skjor, který seděl o kus dál s hlavou v dlaních a netečně snášel Eorlundovy ruce, jak se kovář snažil očistit alespoň nejhorší rány.
"Můžu nějak pomoct?"
Aela na ni pohlédla se sarkasmem v očích: "Jak bys mi asi chtěla pomoct?" předvedla svou ruku. Svaly visely v cárech, odervané od kosti a vypadalo to děsivě.
"Tak to netuším, ale možná by pomohlo to alespoň zavázat? Venku jsou ošetřovatelky..."
"Fakt prima nápad. Jak si myslíš, že bych jim vysvětlila, že tohle dokážu přežít?"
"No to máš pravdu, asi špatně. Tak možná pomůže tohle?" Sáhla do váčku u pasu a vytáhla z něj v plátně zabalený kelímek. Rozbalila ho a otevřela. Téměř okamžitě naplnila vzduch kořeněná vůně a vlčice překvapeně pohlédla na válečnici: "Kdes to u všech pekel vzala?"
Ta se jen pobaveně ušklíbla: "No řekněme, že spím s tou nejlepší léčitelkou, jakou si vůbec umíš představit." Zvážněla, když si uvědomila v jakém stavu jsou vlkodlaci.
"Proč vypadáte jak hrozně?"
Eorlund vstal a vzal od Irileth mast: "Moc stříbra, dostalo se jim do krve. Farkas bude dobrej tak za hodinu, Skjor do rána. Aela… no možná budeme muset tu ruku uříznout."
"Na to zapomeň! K čemu bych byla bez ruky?"
"A k čemu budeš mrtvá? Jestli se nezačneš hojit dostaneš otravu. Víš to stejně dobře jako já."
"Řešení by by… " Aela nedokončila myšlenku, vykřikla a schoulila se, jako kdyby dostala úder. Stejně tak se zachovali
i ostatní vlci.
"Kodlak!! Svatyně..." Aela přerývaně dýchala a cedila slova přes zaťaté zuby.
Vilkas, jediný nezraněný, vyskočil z lavice a v očích mu zablýsklo žluté světlo: "Musíme odtud! Hned!! " Začal zvedat Farkase z lavice.
"Co se děje?" Zmatená Irileth sledovala, jak Eorlund podpírá Skjora a následuje bratry po schodech dolů, směrem do spodních části Jorrvaskru. Aela se ztěžka zvedla z lavice a Irileth přiskočila, aby jí pomohla.
"Já sama. Nedotýkej se mě," zavrčela na ní hrozivě Aela, žluté oči plné bolesti a hněvu. I ostatní se chovali najednou dost agresivně, vrčeli a jejich oči dostávaly ten děsivý žlutý nádech. Jediný Vilkas se zdál být klidnější, i když i jemu zářily oči sytou žlutou: "Nevšímej si toho vrčení. Teď není ve stavu, aby byla pro tebe soupeřem. Musíme se dostat do svatyně, nebo tu bude ještě větší masakr než byl venku," houkl na ni už ze schodů, postrkujíc před sebou svého bratra, který jak se zdálo získal sílu a pokoušel se s ním prát, aby se mohl vrátit zpět do domu. Prodlužovaly se mu uši a drápy.
Irileth hodila pohledem po Aele. I jí se začaly prodlužovat uši a když na ní znovu zavrčela, bílé tesáky nezapřely šelmu.
"Dovolíš Irileth?" Balgruuf, pro změnu s rudým světlem v očích, odstrčil válečnici a dost bezohledně popadl Aelu, aby vyrazil za ostatními.
"Možná bys mohla jít napřed a třeba otvírat dveře, jestli tam nějaké budou?" navrhl a tak se Irileth vydala za Vilkasem do nitra Jorrvaskru, následována jarlem Průsmyku, který nesl v náručí vrčící vlčici.
Procházeli sklepeními Jorrvaskru, jak nejrychleji to bylo možné. Irileth šla vpředu a otvírala dveře v chodbě, nořící se stále hlouběji do nitra země. Když otevřela poslední, tentokrát opravdu mohutné, pobité spoustou ocele zvenku a zdobené stříbrem zevnitř, ocitli se v kruhové místnosti. Uprostřed byl vysoký sloup a vyřezávanými reliéfy znázorňujícími vlčí smečku. Kousek od něj stál malý stolek, ležely na něm nějaké knihy a stál tam svícen, lahev medoviny a sklenky. Kolem bylo pět masivních křesel, opatřených silnými koženými pásy a řetězy.
"Co to kruci..."
"Potom," přerušil Irileth Eorlund, "nemáme moc času. Přivázat… Aelu tam..." ukázal na jedno z křesel a Balgruuf tam zanesl Aelu, která se mu bezúspěšně snažila vyškubnout.
Vilkas už měl Farkase usazeného a uvazoval ho do pout na křesle. Farkas se nebránil jako Aela, zjevně dostával svou proměnu alespoň z části pod kontrolu. Eorlund raněného Skjora bleskurychle spoutal a už mu jen nasazoval obojek, zjevně to nedělal poprvé. Balgruuf se snažil Aele zbytečně neubližovat, ale moc mu to nešlo. Nakonec se mu povedlo vzpouzející se vlčici svázat. Vilkas se sám usadil v křesle a začal se připoutávat. Irileth pak podle jeho pokynů dokončila zbytek. Když byli vlci uvázaní, obešel je ještě Eorlund a překontroloval pouta.
"Vysvětlí mi konečně někdo o co jde?"
"Nevím přesně, ale z nějakého důvodu se mění, aniž by to byli schopní ovlivnit. Asi to stříbro..." odpověděl váhavě kovář.
"Ne, tím to není, já v sobě žádné stříbro nemám. To je vlčí instinkt chránit člena smečky. Kodlak..."
Vilkas se vzepřel poutům a zařval, až sebou Irileth škubla.
"Kde je??"
"Mají ho oni…," Farkas promluvil poprvé za celou dobu: "… proto přijeli. Chtěli jeho, tedy chtějí Wuuthrad, myslí si, že se měníme díky té sekyře..." zaťal zuby, aby umlčel další výbuch bolesti.
Balgruuf se zamračil: "Oni ho mučí?..." nedokončil.
"Ne, zabíjejí a on jim vzdoruje, aby nám dopřál dost času ..." Aela zaskučela, jak se její tělo pokoušelo přeměnit, ale díky jejím zraněním to bylo neproveditelné: " … kruci Eorlunde, potřebuju..." vypadalo to, že omdlí.
"Eorlunde?" Irileth upřela tázavé oči na kováře.
"Víš, čím se občas živíme ne? Tohle zranění zřejmě nic jiného nevyléčí, alespoň si to Aela myslí, jinak by to nechtěla. Cítím její žízeň..." Skjor promluvil mrtvým hlasem bez emocí, v očích smrtící nenávist: "Chci toho kdo to má na svědomí..."
Irileth zamyšleně hleděla na Aelu zhroucenou v křesle, ta se už ani nepokoušela osvobodit, jen ztěžka dýchala a zírala před sebe, na totem uprostřed místnosti.
Elfka udělala dva váhavé kroky jejím směrem a Aela odvrátila pohled od totemu a upřela žluté oči na ni. Irileth se vzápětí rozhodla a rázně se postavila před Aelu : "Máš nějakej problém s elfama?"
"Ne," žluté oči hladově zasvítily.
"Tak to máme kliku, protože nikdo jinej tu nejspíš není." Vytáhla dýku a s posledním zaváháním se zhluboka nadechla…
"Irileth?! Jsi si jistá?" zarazil ji Balgruuf.
"Ne, nejsem, ale nemůžu se na ní koukat. Ty to udělat nemůžeš a Eorlund..." ucítila dotyk na rameni a otočila se. Kovář jí se zvláštním úsměvem podával pohár, co sebral na stolku: " Ukážu ti jak na to. Takhle je to jednodušší."
Když převzala pohár, vytáhl vlastní dýku a přejel ostřím po zápěstí, opatrně aby neporanil šlachy. Vzal si od Irileth pohár a nechal do něj kapat krev z rány. Irileth ho napodobila a za pár okamžiků byl pohár skoro plný. Kovář ho pak podal zpět elfce: "Dej jí to vypít sama. Byl to tvůj nápad."
Opatrně, aby nic nevylila, přiložila Irileth pohár Aele ke rtům.
Skoro ucukla, když uviděla zvířecky žádostivý žlutý pohled, ale nakonec nechala Aelu teplou, rudou tekutinu vypít.
Výsledky se dostavily téměř okamžitě. Rány se začaly zavírat a Irileth s úlevou sledovala, že i paži, která se zdála být ztracená, snad bude možné zachránit. Když bylo jasné, že se její stav opravdu lepší, pustil se Eorlund do ošetřování jejích ran mastí od Irileth, kterou už před tím použil na Skjora. Chvíli se zdálo být všechno v pořádku, když tu náhle všichni vlkodlaci ztuhli a vzápětí se s vrčením plně přeměnili. Přívěsky na řetízcích, co měli kolem krků se rozsvítily, řemeny a řetězy, které je držely v křeslech se napnuly, jak se v nich vzepřeli plnou silou, ve snaze se uvolnit.
A pak bylo najednou ticho.
Přívěsky zhasly.
Všechny kromě Aelina.
Členové Kruhu se vrátili do lidských podob a přestali se prát se svými pouty.
U pátého křesla se objevila mlžná postava.

"Takže, jste to stihli. To mě těší. Vidím, že novou Alfou se stala Aela. To mě nepřekvapuje…
Věděli jste, že všechno směřuje k této chvíli. Amira mi řekla, že moje smrt je klíčem, ke zrození Drakorozené. Nevím jestli se tak stane, ale věřím, že moje smrt má nějaký účel. S bouří, jenž dorazí dnešní noci k branám města přijdou změny a já doufám, že budou k lepšímu."

Duch se začal ztrácet : "A Vilkasi, nezapomeň cos mi slíbil. Nechci skončit v Zapomnění."

---

BOUŘE PŘICHÁZÍ



Vzhledem k tomu, že už několik desítek let žil vedle Družiníků, vzpamatoval se Eorlund jako první, a hned se pustil do osvobozování Skjora. To probralo i Irileth a Balgruufa, a tak byli všichni vlci za pár okamžiků volní.
Vilkas s Farkasem se vydali společně zpět do Jorrvaskru a cestou polohlasem řešili nějaký spor. Irileth zaslechla něco o Ysgramorově hrobce.
Skjor, ještě lehce kulhajíc, šel v kovářově doprovodu za nimi a zjevně se mu jejich hovor moc nelíbil. Balgruuf a Irileth osaměli ve Svatyni s Aelou.
Vlčice seděla stále na svém křesle, upírajíc na Irileth svůj žlutý pohled, teď už bez onoho hladového podtónu.
„Nechal bys nás prosím o samotě, pane?“ oslovila jarla, aniž by spustila oči z Irileth.
Balgruuf, překvapený odměřeným tónem jejího hlasu a formálností žádosti, jen pokrčil rameny a opustil místnost. Irileth se za ním rychle ohlédla :
„Stalo se něco Aelo?“ Položila svou otázku s jistým zaváhaním v hlase, ještě stále měla před očima ten hlad, který viděla, když nabídla vlčici krev z vlastních žil.
„Nemáš se čeho bát, nehodlám tě sežrat,“ ušklíbla se Aela pobaveně, naprosto přesně odhadujíc, co proletělo válečnici hlavou. „Jen ti chci poděkovat. Pravděpodobně bych o tu ruku přišla, nebýt tebe.“
„Není za co děkovat. Nic jiného se nejspíš dělat nedalo. Ale možná by ti stačilo co nabízel kovář?“
„Jistě, nejspíš by to stačilo, ale, a nepochop to špatně, tvoje krev je jiná nežli jeho. Lidská krev bude vždy slabší nežli elfská. A v tvém případě je to ještě víc znát.“
„Co je víc znát, co tím myslíš?“
„No, víš… ona krev není jen nositelkou života. Funguje zároveň jako jakási kronika… je v ní zapsán každý den tvého žití… od zrodu až do smrti...“ Aela mluvila pomalu s jakousi zvláštní naléhavostí, jakoby se snažila něco říci a přece neříci.
Irileth na ní hleděla s otázkou v očích : „Snažíš se mi naznačit, že o mě něco víš? Že víš něco co ...“, ruka jí mimoděk sjela k pasu a prsty sevřely jílec meče. Ani nepostřehla jak se vlčice pohnula a přesto její zápěstí sevřel ocelový stisk a prodlužující se drápy vytvořily na kůži mělké dolíčky.
„Neudělej něco, čeho bys mohla později litovat. Teď už jsou naše síly skoro vyrovnané. Tvůj život je v mé mysli jako zavřená kniha. Nebudu v ní číst, pokud si to nebudeš přát. Spatřila jsem jen něco, nežli se můj hlad utišil natolik, že jsem byla schopná se ovládat. Ale i z toho mála vím dost, abych pochopila kdo jsi Irileth. Temná čepel… dobré jméno pro zabijáka z Morag Tong...“
Irileth uvolnila sevření prstů kolem jílce: „Nepotřebuju aby to věděl celej Skyrim,“ zavrčela podrážděně : „zabila jsem lidi, kteří se o tom jen zmínili, co mám dělat s tebou?“
„Nemusíš dělat nic. Jak jsme řekli už když se nám předvedla Amira, co se stane v Jorrvaskru, to tam taky zůstane. A zde jsme stále na půdě, která patří vlkům. A jak jsem zmínila před tím, nevím všechno a pokud mi to nedovolíš, ani se to nedozvím. Ale třeba jednou můžeš využít to, že mohu vidět celý tvůj život, i věci, které jsi sama před sebou pohřbila...“ Aela pustila Irilethino zápěstí a odstoupila od ní.
Irileth zkoumavě hleděla Aele do očí: „Dokázala bys z mé krve přečíst i to co si nepamatuju? “
Aela se mírně pousmála: „Mohu vidět všechno, čím jsi prošla od chvíle, kdy ses narodila. A pokud bych hodně chtěla, možná bych se mohla podívat i do chvil, kdy si ještě na světě nebyla, máš v sobě krev svých rodičů...“
„Takže bych se mohla doz… “
Aela sebou škubla, chytla Irileth za rameno a tím přerušila její slova.
„Musíme do města, něco se tam děje, promiň vyřešíme tvůj problém později, souhlasíš?“
„Jistě, když to vydrželo tolik let, tak to ještě počká, co se děje?“
„Vilkas s ostatním jsou u brány. K městu se blíží bouře a víš co říkal Kodlak? Něco se bude dít. Jdeme tam.“ Aela už byla na cestě do chodby a netrpělivě se otočila po válečnici, dosud stojící u křesla: „Co se děje?“
„Přísaháš, že se nikdo nedozví co o mě víš?“
„Přísahám, při Hircinově krvi co mi proudí v žilách, nikdo se ode mne nedozví, co mi prozradila tvoje krev. A teď už pojď, lidé začínají panikařit. Ta bouře je prý strašná, nikdo nic takového nepamatuje a ty máš nahoře dost lidí, o které by ses měla postarat, stejně jako já o vlky.“
Obě se tedy rozběhly dlouhou chodbou zpět do Síně Jorrvaskru a pak na nádvoří. Irileth se zastavila u vojáků a několika ráznými rozkazy zažehnala narůstající paniku. Na její příkaz a s povolením Aely, začali nezranění vojáci spolu s těmi, kteří na tom nebyli až tak špatně, přenášet ty co byli v horším stavu, pod střechu Jorrvaskru, Kynaretiny kněžky mezitím odnášely do domu věci na ošetřování. Irileth mezi vojáky našla svého pobočníka a svěřila mu další velení. Sama se pak vydala k bráně na Aelou, která tam už před tím pospíchala.
Doběhla k bráně a vyšla před město. Tam už stáli všichni vlci a byl tam i Balgruuf.
Celý obzor, kam oko dosáhlo, tonul v černi nízko letících mraků. Blesky křižovaly oblohu
a s ohromujícím hlukem práskaly do půdy, smáčené provazy vody. Zvuk hromobití drtil jejich sluch a zdálo se, že i země pod jejich nohama se třese a sténá pod přívalem nespoutané energie, která se na ní vrhala z nebes.
„To nemůže být normální bouřka. Nic takového jsem v životě nezažil,“ Balgruuf se s obavami díval, jak se bouře blíží k městu a v duchu uvažoval, jestli město takový nápor vydrží.
„Teď by se hodilo mít tady tu tvou elfku. Snad by věděla co s tím.“ Farkas hodil po Irileth tázavý pohled.
„Bohužel, takhle to nefunguje Farkasi, musela bych jí dát vědět a když jsem tady...“
„Kodlak řekl, že s bouří, co dorazí večer k městu, přijdou změny. Tohle bude asi ta bouře, kterou myslel. Nevím proč, ale mám takový pocit, že ta bouře do města nevtrhne.“ Vilkas zamyšleně sledoval blížící se hranici bouře a po chvíli si i ostatní všimli, že v bouři se pohybuje nějaká postava.
„To je…?“
„Ano myslím, že je to ona...“ Balgruuf zíral, jak se k městu blíží Moira.
Šla v té bouři, jakoby se jí to ani netýkalo, kolem ní sjížděly do země svítící proudy energie, déšť smáčel trávu a ona šla se sklopenou hlavou stále dál, blíž k městu.
Šla a bouře šla za ní jako poslušný sluha, aniž by se jí jakkoliv dotkla.
Irileth si všimla jak má Khajiitka uši sklopené k hlavě, ramena pokleslá, ocas spuštěný k zemi, jakoby na jejích bedrech seděla váha celého světa. A Irileth si poprvé naplno uvědomila, že je to vlastně pravda.
Vilkas stojící vedle ní se najednou dal do pohybu. Setřásl z ramene ruku svého bratra, který se ho pokusil zastavit, a vydal se Moiře naproti. Farkas ho následoval jako stín i přes jeho odmítavé gesto pár kroků za ním, připraven pomoci, pokud to bude potřeba.
„Moiro? Jsi v pořádku?“ Křikl Vilkas, když už byla jen pár kroků od něj a vichr způsobený bouří se do něj opřel. Khajiitka zvedla hlavu a Irileth, i přes vzdálenost co je dělila, uviděla propast bolesti, která byla v těch zelených očích. Aela jen prudce vydechla a válečnice věděla, že vidí totéž.
Nežli stačila cokoliv říci, nebo udělat, ozval se jí v hlavě hlas, na který se marně pokoušela zapomenout:
„První krok byl učiněn, ale to ještě není všechno. Buď připravena, válečnice, začít splácet svůj dluh.“
„Už je schopná být plně Drakorozenou?“
„Bohužel ještě ne, dokáže už používat svou moc, ale stále je omezena. Musí zapomenout na vše co ji poutá k bytostem žijícím na Nirnu. Musí stát mimo veškerý život. Její rozhodnutí nesmí být ničím ovlivňována.“
„Kdy to bude?“
„To ještě nevíme. Ale neboj, ozvu se ti včas, abys byla připravená.“

Hlas v Irilethině hlavě umlkl a elfka obrátila svou pozornost zpět k tomu co dělo před ní.
Moira se udiveně rozhlížela kolem sebe, jakoby teprve teď zjistila, kde je, a že kolem ní zuří bouře.
Smutek v jejích očích se zmírňoval, když uviděla společnost shromážděnou u brány do města. Pohledem přejížděla z jednoho na druhého a její oči se vyjasňovaly. Vilkas otevřel náruč a ona se k němu schoulila. Bouře utichala, blesky přestaly bičovat zemi, déšť ustával a mraky se rozptylovaly.
Ve Vilkasově objetí Moira došla až bráně a pohlédla na Aelu.
„Je mrtvý. Přišla jsem pozdě. Omlouvám se.“
„Neomlouvej se, nemohla si nic udělat. Myslím, že byl na pokraji smrti už ve chvíli, kdy
jsi vyrážela. Vůbec neměli v úmyslu, ho vyměnit za sekyru, jak říkali. Myslím, že ho plánovali zabít už od začátku. Nikdo z nás by nebyl schopen mu pomoci. Jeho tělo…?“
„Já… něco se stalo… jeho tělo zůstalo v té pevnosti… nemyslím, že by bylo možné ho tam odtud dostat… ta pevnost je zničená… já jsem jí zničila… dračím řevem… už vím co potřebuji k tomu, abych byla schopná použít dračí magii.“
„Můžeme ti nějak pomoci?“
„To si nemyslím. Budu se s tím muset vypořádat sama.“

Irileth se dívala jak Moira odchází obklopená Družiníky a v uších jí zněl hlas, co říkal, že se Drakorozená bude muset odtrhnout od všeho, co ji spojuje s Nirnem.
Uběhlo pár dní a v Jorrvaskru proběhly smuteční obřady za Kodlaka a Njadu. Moira společně s ostatními Družiníky, splnili Kodlakovo přání a osvobodili jeho duši od vlčí krve, aby mohl spočinout v Sovngardu. Život ve městě se uklidnil a Irileth přestala přemýšlet o tom co říkala Azura o odtržení Moiry od světa lidí. Neuměla si představit jak by to bylo možné, obzvláště když viděla jak je Moira mezi Družiníky šťastná.

Jak se to stane, pochopila za pár týdnů, v den kdy ji z odpočinku vytrhl jasný hlas zvonu, co hlásil problém u jižní brány. Doběhla tam a spatřila Khajiitku skloněnou nad mrtvolou nějakého muže v kouzelnickém hábitu. Z rozpáraného břicha mrtvého se kouřilo v chladném vánku nadcházející noci a z Moiřiných drápů odkapávaly kapky krve na kamenný chodník. Vedle téhle mrtvoly byly další dvě, ve stejném stavu a okolostojící vojáci na Moiru mířili kušemi. Špička khajiitčina ocasu nervozně kmitala sem a tam, stejně jako v ten den, kdy ji Irileth viděla bojovat u Jorrvaskru. Uši přitažené k hlavě, vyceněné zuby a temné vrčení nenechávaly nikoho na pochybách, že se Moira příliš neovládá.
„Dokonáno jest,“ zaznělo Irileth v hlavě, „stojíme na hranici. Teď musíme doufat, že to zvládne. Osud Nirnu je na vážkách. Nesmí se přestat úplně ovládat. Musí odejít z města.“
„Co jste s ní u všech pekel provedli?“
„To se tě netýká,“ hlas v hlavě zněl studeně, „prostě jich nech odejít.“
„Nepůjde nikam dokud mi neřekneš co jste jí provedli!“
„Nemůžeš mi vzdorovat! Uděláš co ti přikazuji!“
„Ani mě nenapadne. Odvedu ji do Jorrvaskru a Aela jí pomůže se vzpamatovat.“
„NE! Už k nim nesmí! Musí zůstat sama! Říkala jsem ti, že se musí odtrhnout od všeho co ji poutá k Nirnu... i za cenu toho, že ji to málem zabilo,“ hlas náhle zněl kupodivu váhavě.
Irileth pohlédla na Khajiitku, která zrovna v tom okamžiku zvedla hlavu. V zelených očích byla opět ta propast bolesti a smutku, tentokrát smíchaná s notnou dávkou nenávisti a zklamání. A někde tam úplně na dně se rozhoříval plamen šílenství.
Už nebyla tím, koho Irileth znala. Válečnice mávnutím odvolala své muže.
„Máš hodinu na opuštění města,“ řekla a nenáviděla za to sebe i Azuru, která to po ní chtěla.
„Víc než potřebuju,“ zavrčela Moira v odpověď a zmizela v potemnělých ulicích města.

Elfka se za ní dívala se smutkem v očích a snažila se sama sebe přesvědčit, že to tak prostě muselo být. Gestem poslala vojáky zpět k bráně a jednoho pověřila úkolem odstranit těla a umístit je v kobkách pod vězením.
Když osaměla, vyšplhala na dřevěnou lávku na obranných hradbách města, opřela se o zeď a sledovala, jak pod jejíma nohama usíná město. Pohled jí zalétl i za hradby k domkům v podhradí a dál do kraje. Slunce už takřka zapadlo a krajinu začala zakrývat chladná noc, když zaslechla něco jako šepot. Jako by k ní promlouval vítr, co proběhl korunami stromů, jako by k ní šeptala voda, co tekla pod hradbami, jako by ji noc uklidňovala, jako by jí sama země posílala vzkaz:
„Nepřestávej věřit, je v ní víc, než oni dokáží pochopit...“

---

Zrovna včera jsem si říkal, kdy asi bude další pokračování ... a už je tady ;)

---

trochu se to protáhlo, snažím se dopsat povídku do soutěže do Gorgony, tak toho mám trochu moc



KNIHOVNA

Druhý den se Irileth vydala do kobek pod kasárnami, aby zjistila, co byli zač ti tři, které Moira poslala do Zapomnění.
Prohlédla si mrtvoly a jejich věci. Nalezla pár písemností psaných jazykem, který nebyla schopná přečíst a tak poslala poslíčka do Dračí síně pro jarlova mága. Když čaroděj odrazil ukázala mu dokumenty, stejně jako zvláštní masky a talismany s podivnými neznámými znaky. Garod si vše pečlivě prohlédl, načež věci zabalil do pláště jednoho z mrtvých a mávnutím ruky otevřel cestovní portál. "Pojď se mnou," vyzval ji a pokynul k portálu. Nezbylo jí nic jiného nežli ho následovat.
"Nesnáším tenhle způsob cestování," brblala, když vycházela z portálu. V příštím okamžiku zalapala po dechu a vytřeštila oči: "Kde to, u všech Daeder, jsme?!"
Všude kolem, ozářené mihotavým světlem magických luceren, stály řady knihoven. Uličky mezi policemi plnými knih se zdály nekonečné a mizely v jakési mlze, jež nedovolovala bližší prozkoumání.
"Tohle je Zakázaná knihovna, kromě čarodějů a členů nejstarších elfských rodů sem nikdo nesmí."
"A co tu dělám já?"
"Jsi tu se mnou, jako návštěva, to si mohu dovolit. A kromě toho, zdá se, že proti tvé osobě nemá knihovna žádné námitky. Zvláštní," mág se na elfku zkoumavě zadíval, "hm, nejspíš je v tobě víc nežli se zdá. Ale zpátky k věci. Ti muži, jejichž mrtvoly jsi mi ukázala… podle těch amuletů se domnívám, že jsou to členové dávno zapomenutého kultu uctívačů draků. Chtěl jsem jejich věci ukázat Knihovně, jestli se nemýlím a jestli třeba nemá další informace."
Zatím co hovořil, položil mág na podlahu balíček, co přinesl s sebou a rozbalil ho. Rozložil předměty po plášti a poodstoupil.
Irileth pozorovala jeho počínání s velkou dávkou nedůvěry. "Knihovna co má vlastní vůli? Police z knihami co mají vlastní názor? No to jsem zvědavá," pomyslela si.
"Ještě toho mnoho neznáš Irileth, Huiva Hyando, což značí, Temná čepel, dcero prastarého rodu. Poslední potomku vládnoucí větve rodu Failon, Čestných, stojí před tebou nelehký úkol. Doprovázet Drakorozenou, tu jejímž posláním je zachránit Nirn. Dokážeš dostát své přísaze vyslovené v okamžiku nouze, ve chvíli ohrožení života? Dokážeš nést to břímě? Dokážeš být tím mostem jenž ji spojí se světem živých?"
Irileth, mimoděk svírajíc jílec svého meče, se zmateně rozhlížela kolem sebe. Hlas jako by vycházel odnikud a přesto byl všude.
Jarlův mág na ní vyděšeně hleděl, aby v příštím okamžiku padl na kolena, noříc svůj pohled do podlahy a šeptajíc prosby o odpuštění : "Odpusť paní, nevěděl jsem… "
"Dost! Nech toho! Zvedni se! Na tohle nemám čas ani náladu. A ty, Knihovno, nevím, co to tady na mě zkoušíš, ale chci jen odpovědi! Chci vědět co se tu děje!" Irileth pustila meč a zlostně dupla: "Nic z toho co tu plácáš není pravda!!"
"Jak si přeješ, Vznešená. Garod má pravdu. Ti muži opravdu patří ke kultu uctívačů draků, jen s tím rozdílem, že tito uctívají Miraaka, toho jenž se nazval prvním a jediným Drakorozeným. To oni napadli Moiru, Khajiitku, jež byla vyvolena stát se ochráncem Nirnu. Podle těchto dokumentů tak učinili na přímý rozkaz Miraaka, a jelikož byla Khajiitka dost chytrá na to, aby si mrtvoly prohlédla stejně jako vy, zjistila jméno ostrova, odkud útočníci přijeli. Pakliže přihlédnu k vcelku nepoddajné povaze Khajiitů, tak z toho logicky vyplývá, že Moira půjde na Solstheim, aby se utkala s Miraakem. Jestliže ho dokáže porazit, tak podle všech zákonitostí Dračí magie získá Miraakovi znalosti. Znamenalo by to pro ni velkou výhodu v nastávajícím boji s Alduinem."
"Takže oni napadli jí, jen se bránila? Neporušila zákon?"
"Jak říkáš, Vznešená. Khajiitka nebyla tou, jež by svévolně porušila zákon o neútočení ve městě."
"To znamená, že je nevinná a že nemusí opustit město?"
"Ano, je nevinná co se týká smrti těch mužů, ale město již opustila. A není v tvé moci zastavit běh věcí. Síly, jež se tímto daly do pohybu, nemůže zastavit nikdo ze smrtelníků, byť by měl v krvi moc největšího z elfských rodů. I když se ti to nelíbí, jsi jen figurkou ve velké hře, kterou rozehráli ti, kteří vás stvořili."
"Takže nemůžu dělat nic? Jen čekat jak to dopadne?" Irileth se cítila jako blázen, když kladla své otázky někam do prostoru, když chtěla odpovědi od něčeho co samo sebe nazývalo Knihovnou.
"Ano a ne, dcero Failonů. Zdá se, že tvá osoba je důležitá. Azura ti zachránila život výměnou ze slib věrnosti. Žádná z Daeder neudělá nic bez toho, že by z toho měla prospěch. To znamená, že bude potřeba tvé pomoci. A jak jsem řekla před tím, Drakorozená bude potřebovat pomoc, aby zůstala ve spojení se světem živých."
"Mluvíš v hádankách. Proč mi neřekneš všechno na rovinu?"
"Protože nesmím, kdybych řekla příliš mnoho, mohlo by to změnit vývoj. Nejsi jediná kdo může slyšet můj hlas."
"Co si vlastně zač? A co víš o mě? Proč mě tituluješ jako někoho ze starých rodů? To mi říci můžeš?"
"Co jsem? Jsem stínový obraz, jsem sestra místa, jenž stvořila Daedra, toužící po vědění všech světů. Co vím o tobě? Jen to, co čtu z tvých očí, takové oči jsem viděla jen u jediného elfa, a věř mi, že jsem elfích očí viděla mnoho. Její jméno bylo Irundihh Failon, byla to velmi mocná vědma a často zde pobývala. Ráda si se mnou povídala. Chodila sem i když tě čekala, vyprávěla mi o muži, který je tvým otcem. Jak se objevil odnikud a pak zas zmizel. Jak ji zapřísahal ať nikomu neříká čí dítě nosí, když nakonec přišla na to, kdo on je. Domnívám se, že Azura vůbec netuší, kdo jsi. Nemá ani ponětí, že si za pomocníka zvolila posledního potomka rodu, na jehož zkáze se podepsaly ti, jenž bezvýhradně slouží Aedrám v přesvědčení, že jim rodina Failon, stála v cestě za čistotou víry. Bude asi zajímavé sledovat, jak tohle dopadne."
"To, co říkáš, nedává smysl. Moji rodiče žijí v Morrovindu, vyrostla jsem v malé vesničce na hranicích Cyrodilu, nic z toho co říkáš není pravda."
"Je logické, že mi nevěříš, ale myslím, že víš o někom, kdo ti může říci víc než já. A komu důvěřuješ. Zeptej se. A teď by jste měli odejít. Už jste zde dosti dlouho a někoho začíná zajímat, co tu hledáte."
"Jak si přeješ," Garod mávnul rukou a vedle nich se otevřel portál: "děkujeme za pomoc."
Vešel do portálu a Irileth se ještě naposledy podívala na police s knihami, aby do prázdna vyslovila ještě jedno přání: "Děkuji ti za vysvětlení, ale mám ještě jednu otázku. Víš jak to všechno dopadne? Zachráníme Nirn nebo ne?"
"Přísně vzato, jsou to dvě otázky, ale bohužel i kdybych ti chtěla odpovědět, neznám odpověď ani na jednu z nich."
"No nejspíš by mě to nemělo překvapovat. Třeba se ještě někdy uvidíme."
"Možná. Ráda tě uvidím, pokud ke mně v budoucnu najdeš cestu."
Irileth prošla portálem a ten se uzavřel.

V uličce mezi policemi se objevila mlžná postava. Opasek z ocelových destiček, pokrytých zlatými reliéfy kolem sebe rozhazoval světelné odlesky magických luceren.
"Jsi spokojen s tím, co se tvá dcera dozvěděla?"
"Ano i ne, Knihovno. V některých chvílích se zdálo, že zabíháš do přílišných detailů. Nebylo od tebe zrovna laskavé připomínat mi Irundihh, když víš, že jsem ji musel vlastníma rukama pohřbít. Nebyla pro mne jen součástí plánu pro budoucnost."
"Jsi co jsi, Alcedo Valeriusi, tak si teď říkáš? Nesnaž se mě přesvědčit, že pro tebe mají životy smrtelníků nějaký smysl."
"Budeš se nejspíš divit, ale mají. Možná už jsem mezi nimi příliš dlouho a příliš jsem si na ně zvykl, ale je jisté, že někteří na mě mají velký vliv. Nemluvě o tom, že v podstatě jsem tu kvůli nim."

Garod na Irileth čekal v místnosti kasáren, odkud se předtím do Knihovny dostali. Jasně na něm viděla, že vůbec neví, jak se k ní má chovat. To, čeho byl svědkem v tom divném, oživlém prostoru, ho zjevně velmi rozrušilo.
"Vznešená…."
"U všech Daeder, nevyslovuj to. Budeme dělat, že se nic z toho nestalo ano?" přerušila ho podrážděně, "chovej se ke mně jako normálně a drž jazyk za zuby, nepotřebuju další problémy."
Garod kývnu, "Když to tak chceš..."
"Jo, to teda chci! Jen řekni Balgruufovi o těch… budeme jim říkat Kultisté? Že za to Moira nemohla, že je nevinná, aby se mohla v klidu vrátit."
"Jistě, to je samozřejmost. Drakorozená se jen bránila. Jdu tedy do Dračí Síně, buď zdráva paní."
"Ano i ty buď zdráv, pane," prskla Irileth a Garod, už s uvolněnějším výrazem, vyrazil z místnosti.

Irileth se posadila do křesla u okna a zamyšleně hleděla ven. Přesto, že vstoupili do Knihovny před dobou oběda, slunce se už sklánělo k zemi, aby za pár chvil zmizelo za obzorem. Zvedla se a otevřela okno, chtíc si vychutnat čerstvý závan vzduchu. A stejně jako předešlého večera uslyšela tichý hlas v šumění větru: "Zase jsme o krok dál. Až se vrátí Drakorozená, tak musíš ..."
Irileth naslouchala hlasu Nirnu a ukládala si do paměti, vše co říkal.

---

Je mi jasné, že času není nazbyt a také právě proto každé pokračování potěší ;)

---

Zvláštní návštěva


Ťukání na dveře a rozčílené hlasy volající její jméno, příliš nevnímala. Svírala v náručí své dítě, život z ní odcházel pomalými krůčky a ten, kterého čekala se
neobjevoval. Slza skanula na dětskou tvářičku a zmizela v bílém plátně, ve kterém bylo dítě zabaleno. Snažila se děcko očisti než ho zavinula, ale stejně se místy objevily krvavé skvrny. Už pochopila, že přecenila své síly, když odmítla pomoc porodní báby, ale v tuto chvíli již bylo pozdě. Krvavá skvrna rozšiřující se na lůžku ji varovala, že konec se blíží a přesto odmítala uvolnit kouzlo, zamykající dveře její ložnice.
Prstem kreslila dítěti na čelo magickou značku a šeptala slova kouzelné formule na zakrytí totožnosti. Špičatá ouška se zkrátila, světlé vlásky ztmavly. Škubla sebou, když se ozvala mohutná rána a dveře komnaty vylétly ze závěsů. S děsem hleděla na dvě postavy v bílých róbách, co prolomily kouzlo uzavírající dveře a blížily se k jejímu lůžku…


Irileth probudil ze sna nejasný pocit nebezpečí. Instinktivně sáhla po dýce, kterou měla vždy položenou pod polštářem, ale zbraň tam nebyla.
"Hledáš zbytečně paní. Nemám v úmyslu nechat se zabít, tak jsem si tvou dýku bez dovolení půjčil."
Irileth ze rtů uniklo nevhodné zaklení a její pohled se soustředil do míst odkud vycházel hlas.
V mysli se jí začala objevovat slova a tak se nadechla k vyslovení kouzelné formule, když v tom ucítila na hrudi tíhu a na hrdle studený dotek chladného kovu.
"To bych nedělal, " zazněl jí u ucha sametový hlas a na tváři ucítila dotek hebkého vousu, "máme domluvenou schůzku a nechtěl jsem zmeškat. Máš něco co mi patří a na co už dost dlouho čekám."
Napětí jejího těla se zmírnilo, svaly napnuté k obraně povolily. Tíha z jejího těla zmizela stejně jako chladné ostří z jejího hrdla. Od stolu se ozvalo škrtnutí křesadla a plamen zapálené svíce osvítil místnost. Pomalu se posadila a pozorně si prohlížela nezvaného hosta. Rezavohnědé vlasy, sepnuté kostěnou sponou do copu, lemovaly ostře řezanou tvář s výraznými lícními kostmi a nosem, který měl za sebou zjevně dost divokou minulost. Přes levé oko měl koženou pásku a pod ní jizvu, která končila až v linii pečlivě upravené bradky na hranaté čelisti.
"Darware?"
"K tvým službám, paní Irileth."
"Proč tohle divadlo? Mohl jsi přijít normálně."
"No, neříkala jsi, že bude lepší, když nikdo nebude vědět, že se známe?"
"Jistě, to jsem říkala, ale není tohle trochu přehnané?"
"Řekněme, že jsem chtěl dokázat, že jsem dost dobrý na jakýkoliv úkol, který mi chceš svěřit, paní."
Stál vedle jejího psacího stolu a jeho postava se zdála v mihotavém světle svíce více než mohutná.
"Trochu jsi vyrostl zdá se. Jak jsi se sem vůbec dostal ? Pozabíjel jsi strážné?"
Rty mu zvlnil posměšný úšklebek: "Dala jsi mě do učení ke zlodějům. Jsem myslím dosti schopný žák."
Zvedla se bez zbytečného spěchu z lůžka a přehodila si přes ramena plášť se znaky svého postavení na dvoře jarla z Průsmyku: "Takže je ti osmnáct ? Vypadáš starší." zhodnotila jeho vzhled.
"No, řekněme, že toho mám za sebou víc, nežli kdokoliv jiný v mém věku. Stárnu asi rychleji."
"Ano i tvé jizvy napovídají, že jsi neměl jednoduchý život."
"Jestli narážíš na tohle," prstem se dotkl pásky pře oko, "to je na delší příběh. A nebo možná vysvětlení přinese ten list, co je v tvém držení a jehož odtajnění muselo počkat až do dnešního dne."
Beze slova přešla ke stolu a sotva postřehnutelným pohybem odemkla zámek. Otevřela se tajná zásuvka a elfka z ní vytáhla zapečetěný dopis. "Pro tohle jsi přišel?" Položila dopis na stůl a usedla do křesla pod oknem. Zdánlivě lhostejně pozorovala Darwarovu reakci. Mladému muži prošlehl očima hlad po informacích, vzápětí umlčený hraným nezájmem. Věděla přesně jak se mladík cítí. Sama od návštěvy v Knihovně hladověla po informacích ze svého dětství, chtěla stejně jako on rozlousknout hádanky spojené se svou minulostí.
"Víš jak to otevřít?"
"Ano. Měl jsem dost času zjistit, čím je to zapečetěné."
"Tak proč to váhání?"
Otočil k ní pohled a jeho modrý pohled se střetl s jejím. Připomnělo jí to den, kdy se seznámili.
V tom pohledu byl stále stejný vzdor a odvaha jako tenkrát, jen teď tam navíc byla tvrdost, svědčící o tom, že dítě dospělo v muže. Měla pocit, jako by jí ten pohled propaloval až na dno duše, jako by měl schopnost vidět až do nejhlubšího nitra její bytosti. A tentokrát to byla ona, kdo uhnul pohledem.
"Jestli jsou moje informace správné, je tu použita "Krevní magie". Dá se to otevřít jen krví, která to zavřela."
Mezitím co mluvil, vytahoval z pochvy u pasu znovu dýku, kterou před tím cítila na svém krku. Přejel ostřím po dlani a sevřel prsty. Pak se zhluboka nadechl a rozevřel ruku nad listem na stole. Krev, nahromaděná v dlani, stekla úzkým pramínkem na pečeť. Suše to luplo a pečeť se rozlomila.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Jestli čteš tyto řádky znamená to, že jsi dospěl.
Že jsi přišel na to jak otevřít můj list.

Nejsi plodem nějakého něžného romantického vzplanutí, kterému osud nepřál, jak si všichni myslí. U tvé kolébky stála nenávist ruku v ruce s násilím. Nenávist mezi dvěma syny téhož otce, s násilím, jehož se na mě dopustil můj vlastní strýc, poté co jsem odmítla jeho nabídku k sňatku. Ty chvíle, kdy jsem pod sebou cítila chladnoucí tělo svého zavražděného otce, nad sebou slyšela strýcovo funění a pochvalné výkřiky jeho osobní gardy, když mě znásilňoval, mi z paměti nic nevymaže. Když se mě nabažil, předhodil mě svým vojákům.
Po dvou dnech mě, víc mrtvou než živou, pohodili v bažinách za městem, aby se divá zvěř postarala o zmizení mého těla. Ležela jsem v mělkém bahně a čekala, že mě v něm utopí, když tu náhle zazněl zvířecí řev. Ozvalo se praskání podrostu, jak se jím prodíralo těžké tělo. Vojáci v panice naskákali na koně a vyrazili pryč. Řev hladové bažinné kočky zněl stále blíž a já se modlila za rychlou smrt.
Pak jsem ucítila na tváři teplý dech šelmy a rozžehnala jsem se životem. Ale smrt nepřišla. Do těla mi začala proudit uzdravující síla a když jsem otevřela oči spatřila jsem nad sebou ustaranou ženskou tvář. Byla to Hadarra, čarodějnice z mokřadů, kterou nás jako děti strašili, abychom si nechodili hrát do bažin.
Za zády jí stála obrovská kočka, která znovu hladově zařvala. Hadarra mi položila ruku na čelo a mě konečně pohltila milosrdná mdloba. Probrala jsem se až v její chatce uprostřed jezera, které je ve středu bažinaté oblasti. Trvalo mnoho dní, než jsem byla schopná vstát z lůžka. Hadarra mě ošetřovala s péčí matky, kterou jsem nepoznala. A pak jsem, po několika týdnech, zjistila, že jsem samo druhá. Mojí první myšlenkou bylo zabít tě ještě nezrozeného v lůně. Hledala jsem v Hadařřině knihovně, jak se zbavit nechtěného následku mého utrpení. Nebyla jsem však dost rychlá ani opatrná a čarodějnice zjistila moje úmysly. Od toho dne mě nenechala ani na okamžik bez dozoru.
Když jsem tedy nemohla zabít tebe, rozhodla jsem se, že nás zabiji oba. S myšlenkou na smrt jsem ulehla k spánku a tehdy poprvé ke mně promluvila ve snu Werrmidara, bohyně, či démon, jemuž Hadarra slouží.
Ukázala mi tvou tvář a byl jsi tak podobný mému otci, že mi bylo jasné, že jsi synem Saleha Cardana, mého strýce, ať ho pohltí Zapomnění!
Werrmidara mi slíbila, že až vyrosteš obdaří tě darem, jenž ti umožní pomstít mou pohanu. Že budeš schopen zabít toho kdo je sice tvým otcem, ale jemuž tento titul nikdy nenáležel. Přísahala jsem tedy, že se nepokusím tě zabít a Hadarra nás s pomocí Werrmirady přenesla do Skyrimu, kde jsi se později narodil. Myslela jsem z počátku, že tě dokážu milovat, ale nedokázala jsem to. Pohled na tvou tvář ve mně vzbuzoval jen odpor a hněv a tak jsem udělala to jediné co jsem mohla. Donesly jsme tě s Hadarrou do útulku v Riftenu a doufaly, že přežiješ. Vzhledem k tomu, že čteš tyto řádky tak jsi přežil. Nevím co ti Werrmidara dala, nebo dá za dar, jen doufám, že budeš opravdu schopen zabít svého otce. Je samozřejmě možné, že nebudeš chtít vykonat pomstu na svém otci, za matku, které tě nemilovala a opustila. Ale vzhledem k tomu, že se nejspíš nikdy nedozvím co se s tebou stalo, budu věřit, že Saleh skončí v Zapomnění.

Předpokládám, že jsi si teď položil otázku, kdo vlastně jsi. A kdo jsou tví rodiče. Moje jméno je Saria Cardan, jsem poslední, kdo přežil z rodové linie Jassina Cardan, prvorozeného syna Belana Cardan, mého děda, který byl jedním ze tří elfích velmožů, kteří se odvážili odporovat Radě a odmítli se účastnit honů na lidi na Tamrielu. Zabil ho později jeho vlastní syn, mladší bratr mého otce, tvůj otec Saleh. Pokud by někdy nastala ta nepravděpodobná situace a mohl by jsi doložit svůj původ Radě, mohl by jsi si, vzhledem ke svému původu, nárokovat obrovská území ve Vysoké Skále.

Pokud mě budeš chtít někdy najít a dozvědět se víc, najdi cestu v močálech na severu Skyrimu.

Saria
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Darwar dočetl, položil list zpět na desku stolu, opatrně jako by byl nebezpečný, a mimoděk se dotkl klapky, která mu zakrývala levé oko. Irileth seděla bez pohybu v křesle, do hloubi duše zasažená poznáním, jak podobné si jsou jejich životy. Dívala se na něj teď jinýma očima a věděla, že už na něj nikdy nebude moci hledět jako na dítě z ulice, které chtěla použít ke svým záměrům.

"Ehm," odkašlala si uvolnila tak sevřené hrdlo: "tím to zjištěním nejspíš padá naše dohoda. Budeš mít asi svých starostí víc než dost."
Otočil se k ní, v modrém oku se podivně zablesklo a smyslná ústa zvlnil velmi zvláštní úsměv: "To si nemyslím paní, právě naopak. Protože já už ten dar mám. A popravdě mi hodně usnadňuje život."
Zajel prstem pod pod kožený pásek a zvedl klapku, aby ukázal, co je pod ní skryto. Vzhledem k jizvě očekávala Irileth, že nejspíš uvidí jen prázdný oční důlek, či jinak poškozené oko. Prudce vydechla a vymrštila se z křesla, když se světlo svíčky odrazilo v temně rudé duhovce s černou štěrbinou zornice. Instinktivním pohybem se pokusila hmátnout k pasu po meči, který neměla. Nestačila pohyb ani dokončit, když ji sevřely tuhé paže.
"Klid, paní. Jsem to stále já. Ten kluk co se vzepřel tvé vůli tam v tom brlohu, co se nazývá domovem."
Několika hlubokými nádechy zklidnila zrychlený dech a uklidnila mysl. Pomalu ji pustil a odstoupil. Když k němu zvedla pohled, měl zas oko zakryté a vypadal úplně obyčejně.
"Co to… je?"
"No nejspíš ten dar, řekl bych. Nestalo se najednou, postupovalo to pomalu, takže jsem měl možnost to skrýt pod tu "jizvu", kterou jsem si mimochodem vyrobil sám. Všem jsem tvrdil, že se to stalo při jedné práci, ale nestalo. Mít na sobě takovou to jizvu od někoho jiného bych považoval za osobní selhání. A co to dělá? No pomáhá mi to vidět, věci, které jiní nevidí. Vidím věci skryté magií. Najdu cestu v každém bludišti. Najdu každou věc, pro kterou mě pošlou. Každého člověka, jehož mám vyhledat. Vidím v noci jako by byl den. Možná to má i jiné výhody, na které jsem ještě nepřišel, to nevím. Ale z tvé reakce soudím, že by se tím dali děsit lidé." Pobaveně se ušklíbl.
"To všechno zní zajímavě. A omlouvám se za svou přehnanou reakci. V poslední době se kolem dějí dost divné věci, tak omluv moje chování. To, co jsi říkal, dokážeš i s tou páskou? Nebo ji musíš sundavat?"
"I s tou páskou. Nemusím ji sundavat."
"Předpokládám, že to lze dobře využít i v boji?"
"Jistě," pousmál se, "všichni si myslí, že jsem napůl slepý a snaží se na mě útočit zleva… "
"A zemřou…" doplnila ho.
"Jak říkáš paní. A teď když jsme si to vysvětlili, rád bych věděl, co jsi pro mě měla za práci."
Sedla si zpět do křesla: "Potřebuji dostat spolehlivého člověka do Temného bratrstva a zjistit tam nějaké informace."
Soustředěně na ni hleděl a zvedl tázavě obočí.
"Před lety, v roce, kdy jsem pro tebe přišla do Riftenu, se k nám dostala informace, že by snad mohlo být nějaké spojení mezi Bratrstvem, jarlem Ulfrikem a smrtí otce jarla Balgruufa."
"To je ale před dvanácti lety. Není ta stopa už vychladlá?"
"Věř, že není. Bratrstvo je velmi uzavřené a jeho členové hodně nedůvěřiví. Pokud by došli k názoru, že jsou vyšetřování v souvislosti s nějakou ze svých zakázek, jsou schopni zamést stopy takovým způsobem, že se opravdu už nikdo nic nedozví. Jsou schopni pozabíjet vlastní lidi, jen aby unikli podezření. Takže potřebuji někoho kdo se dostane až do středu. Až ke zdroji. Někoho kdo bude pro ně dost důvěryhodný a zároveň čistý, aby ho přijali."
"Ale jak se k nim mám dostat? To může chvíli trvat."
"S tím počítám. Ale mohu to trochu uspíšit. Nechám vypsat kontrakt na zabití nějaké osoby, ty to provedeš dřív nežli Bratrstvo a jak mám zjištěno, tak si tě najdou sami a podle toho co nich víme, už o tobě možná vědí. Hledají všude schopné lidi."
"Máš na mysli nějakou konkrétní osobu?"
"No nemáš snad žádného nepřítele? Nebo máš nějaké problémy se zabíjením lidí?"
Podíval se na ní a zavrtěl hlavou: "V zabíjení si nelibuji, ale nevadí mi zabít někoho kdo si to zaslouží. Vyrostl jsem na ulici, a ta není právě nejlaskavější matkou." Přimhouřil oči: "Ale je minimálně jedna osoba, které něco dlužím," procedil mezi zuby a Irileth se vybavila tvář vychovatelky v domově v Riftenu.
"Myslím, že vím koho máš na mysli. A té tedy rozhodně škoda nebude. Dobrá, hned po svítání to zařídím a zbytek nechám na tobě. Nejspíš se uvidíme zas až za hodně dlouhou dobu. Ať tě provází štěstěna a snad budeš moci mezitím vyřešit i své problémy."
"Děkuji ti paní. Za důvěru a za tvou laskavost, která mi nejspíš tenkrát zachránila život. I když vím, že jsi sledovala své vlastní záměry, bylo pro nás oba štěstím, že jsme se setkali. Pokusím se tvoji záležitost vyřídit co nejdříve a bez zbytečného rozruchu. Co se týká mých problémů, je možné, že právě taková to práce mi dovolí časem nalézt řešení i pro ně. Takže když dovolíš, tak odejdu."
Mávnul rukou před velkým zrcadlem co stálo kousek od okna a Irileth nevěřila vlastním očím. Leštěná plocha se zatetelila a objevil se obraz zeleného palouku mezi skalisky.
"Jak…?"
Položil prst na pásku: "Říkal jsem, že vidím i věci ukryté magií. Tohle zrcadlo je portál, což jistě víš, a pokud ho mohu použít, zmizím tak, že si mě nikdo nevšimne. A kromě toho, mohu ti i tím to způsobem občas poslat zprávu." Pohlédl na ni s otázkou a ona jen přikývla. Vstoupil do rámu zrcadla a ocitl se palouku. Otočil se, zamával a pak se portál zavřel.
Dívala se na svůj vlastní odraz na lesklé ploše a zamyšleně si prohrábla vlasy. Věci se rozběhly podle plánu.
Do okna nesměle nakoukly první sluneční paprsky a tak se zvedla z křesla, oblékla a vydala se zjistit, jak se vlastně Darwar dostal přes všechny strážné až k ní do pokoje.

---

Vida... na toho sirotka sem málem zapomněl ;)

---

ono se o něm až tak moc mluvit nebude, to je v plánu v jiné řadě :) snad se teď k psaní dostanu více:)


Po návštěvě

Irileth zrovna dopínala přezku na opasku, když se na chodbě rozlehlo dusání bot a zmatené pokřikování. Pobaveně se ušklíbla a vzala za kliku právě ve chvíli, kdy se ozvalo zabušení na dveře a někdo vykřikl její jméno. Dveře se otevřely a kapitán co se chystal znovu na ně zabušit vpadl do pokoje.
"Paní Irileth? Jste v pořádku?"
"Ano. Proč bych neměla být? A co se tu děje?"
"Někdo se dostal do kasáren. Našli jsme stráže otrávené a …"
"Otrávené stráže?! Je snad někdo mrtev?"
"No… tedy… oni vlastně asi nejsou otrávení. Ale spí. Jenže, to by nikdo z nich neudělal, paní. Žádný z vojáků co drží hlídku, by neusnul, takže je musel někdo omámit !"
"Tak to, ale zní poněkud lépe nežli otrava. A víte už jak byli uspáni?"
"Ne, paní, právě jsme na to přišli, když se měly střídat stráže. Běžel jsem hned za vámi, uspaní jsou jen strážce v této části kasáren."
"Dobře podívám se na to," uzavřela diskusi Irileth a sklonila se k vojákovi co ležel opřený o zárubně jejích dveří. Měla co dělat, aby se ubránila úsměvu. Voják byl zabalený do standarty, která původně visela v jednací síni a hlavu měl podloženou polštářkem ze židle v jídelně.
"Tedy Darware, klobouk dolů," pomyslela si a přejela vojákovi lehce prsty po krku. Jak očekávala narazily její citlivé prsty na drobnou vyvýšeninu a bližší pohled potvrdil její podezření.
"Šipky s uspávadlem. Odneste je do jejich postelí. Hádám, že se probudí tak kolem poledne a bude je hodně bolet hlava."
"Paní?"
"Věř mi, mám s tím trochu zkušenosti. A ten kdo tu byl, neměl v úmyslu zabíjet. Kdyby tomu tak bylo, byli by ti muži už mrtví. Jdu k jarlovi, pokud najdete nějaké další stopy, najdete mě v Dračí síni. A odneste tam i standarty a znovu je umístěte na místa kam patří."
"Rozkaz, paní Irileth." Velící důstojník se rozběhl splnit její příkazy a za chvíli zazněly rázné povely, které uklidnily situaci.
Irileth se vydala z kasáren do Dračí síně a cestou pečlivě sledovala, co se kolem děje. Darwar zjevně prošel skoro přes celou budovu kasáren. Viděla množství náznaků a stop, její letité zkušenosti a speciální výcvik u Morag Tong jí umožňovaly vidět věci, které jiní nevidí. Když se dostala do hlavní budovy, vedly její první kroky k pokojům jarla Balgruufa. Výraz nevole jí přelétl přes obličej, když uviděla na dveřích, dole u země, drobnou značku vyrytou nožem.
"Neměl bys mě moc dráždit hochu," pomyslela si, ale byla nucena uznat, že na ní Darwarovo umění udělalo dojem. Když na její zaklepání nepřišla odpověď, otevřela trochu znepokojeně dveře.
Ale jarl neodpověděl, protože zde nebyl. Podle chybějícího oblečení usoudila, že měl Balgruuf za sebou jednu z nocí, kdy toho moc nenaspal, a tak se vydala do jídelny, dát si něco ke snídani. Po jídelně poletovala jedna z mladších služebných a s úsměvem na rtech roznášela talíře a poháry. Irileth se na ní pozorně podívala a hned jí bylo jasné, jak se vlastně Darwar do budovy dostal.
"Zmetku zatracenej, zdá se, že ti není nic svaté," zavrčela v duchu, ale měla co dělat, aby se nezačala smát: "zdá se, že se nerozpakuješ používat všechny své přednosti," vzpomněla si na jeho svalnatou postavu, celkem vzhlednou tvář a smyslné rty: "myslím, že budeš cenným přínosem pro Temné bratrstvo."
Dojedla snídani a právě pokládala na stůl prázdný pohár, když do místnosti vešel rázným krokem Balgruuf: "Irileth, co je tady za pozdvižení? Stalo se v noci něco?"

"Ani ne. Byl jsi v noci venku? Podívat se…"
"Spal jsem v Jorrvaskru. Ano, měl jsem ti to říct, ale nemohl jsem večer usnout, a tys už spala. Nechtěl jsem tě budit a tak jsem šel ke…" Irileth k němu zvedla pohled: "O nic nejde Balgruufe, vysvětlím ti to až u jídla." Podle toho jak vypadalo jeho oblečení usoudila, že zase spal ve svatyni. U hrobu své ženy. Nebylo to poprvé a jistě ne naposledy.
"Dobrá, dojdu se upravit. Sejdeme se v síni."
"Jak poroučíš."

Když Irileth dorazila do síně seděl už jarl na svém křesle a tak se vydala k němu. Vzala si do stolu židli a posadila se po jeho levé ruce. Jarl vyřídil několik žádostí příchozích a když všichni odešli obrátil svou pozornost ke svému huskarlovi : "Tak o co šlo?"
"Pamatuješ si na tu záležitost v Ulfrikem a Temným bratrstvem?"
Balgruuf si zamyšleně přejel dlaní po bradě : "S tím naznačeným obviněním, že Ulfrik může za smrt mého otce? Jistě, že si na to pamatuju. Máš nějaké nové informace?"
"Ještě nemám, ale už mám způsob, jak se k nim dostat. Tenkrát jsem byla v Riftenu v sirotčinci a našla jsem kluka, kterej se hodil. Nechala jsem do vyučit u Cechu zlodějů v Riftenu a řekla mu ať za mnou přijde až mu bude osmnáct. A dneska má narozeniny. Byl trochu nedočkavej a tak dorazil už v noci."
"A? To on způsobil ten zmatek tady?"
"Ano, dá se říct, že ano. Prošel celou budovou, aniž by ho někdo viděl a spustil poplach. Po cestě uspal pár strážných. Bylo to asi zbytečně, ale myslím, že to udělal, aby mi předvedl, co umí.
A nejen to, dostal se i ke mně do pokoje, aniž by mě vzbudil. Je opravdu hodně dobrej."
"Takže jsi s ním spokojená? "
"Ano. Myslím, že dokáže to co potřebujeme. Teď už jen musíme zajistit, aby si ho všimlo Bratrstvo. Ale to už mám taky promyšlené. Neměl by to být velký problém, jen si potřebuju zařídit něco trochu ožehavého…"
"Něco co nebude úplně v mezích zákona?"
"Ehm, no… řekněme, že to je něco, o čem bys neměl vědět." Irileth se ušklíbla a Balgruufovi došlo, že vlastně ani neví, kdo přesně Irileth je a co dokáže. Ale vzhledem k tomu, že byla pro něj po všechny ty roky neocenitelným spolubojovníkem a ochráncem, a ani jednou se ho nepokusila byť náznakem zradit, tak nad tím nikdy moc nepřemýšlel: "Když to říkáš…"
"Říkám. Bude lepší, když prostě budeš dělat, jako kdybych ti nic neřekla."
"Dobrá, stejně si děláš co chceš už hodně let."
"Přesně tak a tobě z toho nikdy nevznikla žádná škoda, spíš jsi na tom vydělal."
"S tím musím souhlasit. Takže uděláš nějaké svoje ne příliš čisté kšeftíky a zjistíme jak je to s tím mlhavým obviněním…"
"Tak, tak můj pane," přerušila ho Irileth a přešla k oficiálnímu tónu: "takže když dovolíš tak se teď vzdálím." zvedla se ze židle a sevřela prsty na jejím opěradle. Balgruuf mávl souhlasně rukou a obrátil svůj zrak i pozornost k návštěvě, kvůli které Irileth nasadila tak obřadný tón. Irilethiny prsty zbělaly jak stiskla hněvivě nevinné dřevo a elfka odnesla židli zpět ke stolu, míjejíc přitom bez pozdravu postavu v temném plášti doprovázenou dvěma strážci v leštěné zbroji. Židle dopadla na podlahu se zbytečným hlukem a Irileth se ke dveřím ze síně skoro rozběhla.
"Co přivádí do Bílého Průsmyku úředníka Thalmorské justice?" Zaslechla ledový hlas svého nadřízeného než za ní zaklaply dveře.

Elfce netrvalo příliš dlouho, než našla prostředníka k vypsaní odměny na hlavu majitelky Riftenského sirotčince. Ostatně, věděla velice dobře za kým jít. Stejně tak dobře věděla, že její požadavek se dostane do povědomí nájemných zabijáků během několika hodin. Temné bratrstvo mělo bezpočet informátorů na všech úrovních společnosti. Irileth už se vcelku těšila na to, až se jí povede Bratrstvo rozbít a zničit ho tak jednou pro vždy. Ubylo by jí dost práce při hlídání jarla, kdyby věděla, že mocná organizace vrahů je mimo hru. Nedělala si iluze, že by se uprázdněné místo časem nezaplnilo jinými organizacemi, ale Temné bratrstvo byla starodávná organizace dodržující striktní pravidla a bylo takřka nemožné vrahy dostihnout a potrestat. Nově vzniklé organizace jistě nebudou tak tvrdě vedeny a hlavně se, alespoň z počátku, budou prát mezi sebou. Což dosti výrazně omezí počet nájemných vrahů.

---

kousek



SNY


…Dveře vyvrácené ze závěsů, prach zvířený výbuchem zlomeného kouzla a dvě postavy blížící se k lůžku…
"Vidíš? Říkala jsem ti, že znamení nelžou. Ta fena má opravdu dítě. Neříkal jsi náhodou, Salehu, že ses postaral o to, aby žádný děti mít nemohla?"
"No, to jsem se tedy postaral, nechápu jak je možné, že má toho parchanta. Měla být neplodná ještě minimálně dva oběhy, aby byla připravena na náš malý experiment. Nejspíš se budeme muset blíž podívat na její rodové dispozice." Mluvčí shodil z hlavy kápi bílého roucha a zlatavé vlasy v měkkých vlnách orámovaly jeho tvář. Studené modré oči krutě zasvítily v bledém obličeji a žena polosedící a pololežící ve zvětšující se krvavé skvrně na lůžku, se bezděky zachvěla strachem, ne o sebe, ale o dítě, které držela v loktech. Nadechla se k vyslovení kouzla, ale druhá z příchozích postav také shodila kápi a lehkým pohybem zápěstí jí kouzlem sevřela hrdlo.
"No tak Irundihh, nemá cenu se bránit. Umřeš, když ti nepomůžeme a to přeci nechceš? Ale vlastně proč ne, můžeme to nechat tak, počkáme až vykrvácíš, a toho parchanta stejně dostaneme. I když… možná mě bude víc bavit když tě uvidím řvát bolestí." Změnila elfka názor a začala proplétat prsty ve složitých tvarech skládajíc kouzlo. Z prstů se začaly linout barevné paprsky energie neúprosně mířící k umírající.
"Ale no tak Azariah, přece by si nebyla tak krutá. Nepřišli jsme sem přece jako nepřátelé, chceme jen to děcko, abychom ho mohli prozkoumat. Ona počká." Saleh se ušklíbl a kouzlem vytrhl matce dítě z rukou.
V tu chvíli se s rachotem, co připomínal padající lavinu kamení, otevřel vedle lůžka vír portálu a v něm se objevila otevřená dračí tlama plná ostrých zubů, chrlící rudý plamen. Oba elfové okamžitě přerušili svá kouzla a soustředili se na vlastní ochranu, takže si ani nevšimli úlevného vydechnutí Irundihh a mužských paží zachycujících dítě padající k zemi… V následujícím okamžiku bylo v komnatě ticho, jen paraván vlající nad postelí, byl důkazem toho, že se tu něco stalo. Irundihh ležela na polštáři se zavřenýma očima, ruce pokojně položené podél těla. Její náruč byla prázdná, po líci jí stékala tichá slza a přesto měla na tváři šťastný úsměv.
"Kde je ten parchant," zavřeštěla vztekle Azariah, zvedající se ze země kam ji srazil náraz kouzla, když se portál uzavřel.
"Je tam kde se k němu nedostanete. A jednou třeba ukončí to vaše řádění."
"Myslíš si, že jsi chytrá? To ta tvoje Failonská pýcha, ta tě zabila. A toho tvýho parchanta dostaneme. Dřív nebo později se někde objeví a pak se postaráme, aby krev Failonů přestala špinit náš rod. Na světě není nikdo kdo by mohl vzdorovat naší magii. Ať už má u sebe draka nebo ne, stejně to dítě skončí nakonec u nás. A my mu tu vaši pýchu vyženeme z těla!"
"Marně se pokoušíš nahnat mi strach Azariah. Nic z toho co řekneš mě nedonutí vám říct, kde je moje dítě, nebo s kým je. Zemřu s vědomím, že nakonec zvítězím."
"Ale řekneš nám to, o to se postarám," Rozzuřený Saleh po Irundihh hodil kouzlo, ale to zasáhlo jen kouzelný štít, který obklopoval lůžko a žena za ním se jen usmála, aby vzápětí vydechla naposledy…



"Matko!…"
Irileth se prudce vytrhla ze sna vlastním výkřikem a její pohled se střetl s pohledem Amiry, která ležela vedle ní a zjevně ji už delší dobu sledovala.
"Matko? Myslela jsem, že je to zas ta tvoje noční můra z Elsweyru, miláčku."
Irileth se posadila a shrnula si z čela zpocené vlasy: "Ne tohle bylo něco jiného. Vždy jsem byla přesvědčená, že můj život je obyčejný, stejný jako životy jiných, ale zdá se, že tomu tak není. Poslední dobou se mi zdají sny o mé matce. O mé pravé matce. Tedy o tom, co se stalo před její smrtí. Nevím co si o tom mám myslet. Ještě nedávno jsem ani nevěděla, že mám nějakou jinou matku než tu, která mě vychovala. Je to jako by někdo chtěl, abych si vzpomněla na věci, které si při nejlepší vůli nemůžu pamatovat. Stalo se to těsně po tom, co jsem se narodila, novorozenci si přece nepamatují první okamžiky po svém zrození. Ale cítím, že je to velmi důležité… že je potřeba abych to věděla… neumím to vysvětlit."
Amira si také sedla a objala ji kolem ramen: "Věřím ti každé slovo Iri, ale tohle není můj obor. Neumím vyvolávat skryté vzpomínky. A popravdě nevím, kdo by ti s tímhle mohl pomoct. Náš život je jako kniha, lze ji číst ze vzpomínek, ale nevím jak číst, když vzpomínky chybí."
Irileth se k ní prudce obrátila: "Tohle už mi někdo říkal… že je život jako kniha…" V mysli se jí objevila ženská tvář se zvířecími rysy, skrytými pod lidskou slupkou. "Aela!! Řekla doslova : tvůj život je ve mně jako uzavřená kniha, budu v ní číst, jen když mi to dovolíš…"
"Ta vlčice?" Amira se zamyslela a pak se na Irileth zkoumavě zahleděla. "To by mohlo být možné, pokud tedy Aela ochutnala tvou krev. Pila tvoji krev?"
"Ano, bylo to vzhledem k dané situaci to jediné, co jí mohlo zachránit ruku a možná i život. Řekla mi, že by mi mohla pomoci vyřešit moje problémy. Měla jsem jisté pochybnosti o své minulosti už tenkrát. Vrátím se do Průsmyku. Půjdeš se mnou? " Irileth ani nečekala na odpověď a začala se oblékat.
"Mám snad jinou možnost?" odpověděla Amira a soukala se se do svého oblečení.

Po té co se vynořily z Amiřina portálového zrcadla v Irilethině ložnici, vydaly se do Jorrvaskru. Netrpělivá válečnice za sebou svou přítelkyni takřka táhla.
"Proč vlastně trváš na tom, abych u toho byla taky?"
"Nevím co všechno se může stát a nevím jak budu reagovat. Co když budu chtít někomu ublížit? Kdo ví co všechno se dozvím. A kdo ví co to se mnou udělá?"
"A to se domníváš, že kdyby si chtěla někomu něco udělat, tak ti v tom dokážu zabránit?"
Irileth se zastavila a sevřela Amiru v náručí: "Ano, věřím tomu, že kdyby se něco nepovedlo, tak mi dokážeš zabránit v tom abych někomu ublížila. Tedy pokud to budeš pokládat za správné…"
"Pokládat za správné?"
"Opravdu netuším co všechno se může stát. Může se tam třeba objevit někdo, kdo si potrestání zaslouží? " Irileth se pobaveně usmála, pustila Amiru z náručí a vydala se dál na cestu k Jorrvaskru. Amira si jen povzdechla a rozběhla se za ní.

"Zdá se, že máš nějak naspěch velitelko," Farkas se lenivě opíral o sloup v Jorrvaskerské síni a sledoval s přimhouřenýma očima jak obě elfky chvatně vtrhly do místnosti.
"Hledám Aelu, v soukromé záležitosti," začala Irileth studeně, ale pod pohledem těch teplých hnědých očích ubrala na razantnosti. "Ráda bych s ní mluvila, je tady? Potřebuji pomoct."
Farkas ukázal rukou ke vstupu do sklepení. "Myslím, že cestu znáš."
"Ano znám, děkuji."
Když procházely kolem něj položil jí Farkas ruku na rameno a tím ji zastavil: "Nechci tě dlouho zdržovat jen…" zaváhal: "O Moiře nic nevíš? Nemáš o ní nějaké zprávy?"
Zastavila se a obrátila se k němu čelem, měl v očích tázavý a trochu nejistý pohled. "Nevíme o ní nic, kromě poslední zprávy, že je na Solstheimu a dost se činí. Nic jiného se k nám zatím nedostalo."
"Ale je živá, to je důležité."
"Ano, podle všeho je naživu a snad je v pořádku. Musíme doufat, že se brzy vrátí. Draci se objevují ve stále větších počtech a i když je dokážeme zabíjet, tak Alduin nám je znovu probouzí, když tu není Drakorozený, aby pohltil jejich duše. Potřebujeme ji tady." V jeho pohledu objevila něco víc, než jen obavu a život Khajjitky.
"Tak budeme doufat, že se brzy vrátí. Nebudu tě už zdržovat, Aela tě jistě ráda uvidí." Pustil Irilethino rameno a nechal je odejít.



Dole v kobkách Irileth procházela jedněmi dveřmi za druhými, až dorazily k těm zdobeným a co byly vyztuženy stříbrem. Za nimi našly Aelu sedící na židli u stolku, jak čte nějakou knihu. Když vlčice uslyšela skřípání veřejí vzhlédla od rozečtené stránky a nepřekvapeně na ně pohlédla : "Takže jste mě našly. S čímpak potřebuješ pomoct?"
Irileth si uvědomila spojení mezi vlky a tak nijak nekomentovala to, že je Aela očekávala. Došla až k ní a sklonila hlavu v pozdravu. "Máš pravdu, hledala jsem tě. Přišla jsem tě požádat o pomoc, kterou jsi mi vlastně sama nabídla. Chci aby si mi řekla co se přesně stalo s mou matkou. Nevím proč, ale z nějakého podivného důvodu se mi o ní začínají zdát sny a dostávají se ke zvláštní informace, které nechápu. Je možné že vysvětlení je v mé minulosti a jestli se nepletu, říkala jsi, že se dokážeš podívat i do okamžiků, kdy jsem ještě nebyla na světě."
"Ano s tím ti mohu pomoct. A co tu dělá Amira?"
"Ta je tu jen jako moje přítelkyně a zároveň ochránce. Netuším, co se může stát a ona dokáže zabránit tomu, abych ublížila sobě nebo jiným."
"A taky dokážu, pokud by to bylo vhodné, spojit vaše mysli," doplnila ji Amira.
"Takže chceš abych četla v tvé krvi? Jak jsem ti nabízela?"
"Ano."
"No pak se možná propojení našich myslí bude hodit, nechce se mi všechno vyprávět." vlčice se pobaveně uculila a zvedla se ze židle, aby podala Irileth skleněný pohár: "Postup si doufám pamatuješ, ale nemusí toho být tolik jako minule. Sedneme si tady do křesel, je to pohodlnější."
Přesunula se ke svému křeslu a posadila se. Irileth mezitím nechala nakapat trochu své krve do poháru a když ho Aele podala, posadila se do křesla vedle ní. Amira spletla složité kouzlo a spojila jím vědomé mysli obou žen, takže když Aela vypila Irilethinu krev, a před jejíma očima se objevily výjevy ze života efky, viděla to samé i Irileth, jako by se na to dívala vlastníma očima.

---

;) moc se těším na pokračování :)

---

PŘÍBĚHY ČTENÉ Z KRVE 1


… "Tady jsme skončili," vysoký elf v černé zbroji se rozhlédl po místnosti plné umírajících a otřel zkrvavený meč do hedvábného závěsu nad postelí. Na lůžku ležela překrásná elfka v kaluži krve, v hasnoucích očích ještě svítil vzdor a prsty stále pevně držely dýku, zabodnutou v prsou. Druhou rukou svírala dlaň svého muže, který klečel u lůžka, z těla mu trčelo několik šípů a přesto u jeho nohou leželi mrtvý bojovníci v černém.
"Salehu, našli jsme ji. Byla schovaná vedle, v tajné místnosti." příchozí za sebou vlekl děvče sotva odrostlé dětským střevíčkům. Prudce ji postrčil směrem ke svému veliteli. Klopýtla přes tělo jednoho ze strážných a padla elfovi k nohám. Sklonil se a za vlasy ji zvedl ze země.
"Tak vida, přeci se našla. Poslední výhonek kdysi mocného rodu Spravedlivých…" plivl do tváře raněného elfa "…rodu, který zradil vlastní rasu a bratříčkoval se s lidmi! Vidíš jak jsi skončil? Velký Thanil Failon se válí v krvi své ženy a jeho dcera bude mojí hračkou."
"Jsi blázen Salehu, jestli si myslíš, že ti toto projde. Budeš potrestán podle práva. A spojenectví s lidmi bude uskutečněno. Zabráníme zničení Světa společně s nimi a nebo zahyneme při jeho obraně, ale rozhodně nebudeme nečinně přihlížet tomu, jak se pokoušíte tu zkázu ještě uspíšit!"
"Nic takového se nestane. Rada si bude myslet, že tohle spáchali lidé, o to se postarám. A naším osudem je skončit společně s tímto Světem jak bylo předpovězeno. Nemáme právo tomu bránit! Zklamali jsme Bohy, nežijeme podle jejich příkazů a tak zaplatíme krvavou daň."
"Salehu! Otevři oči! Ta proroctví se mohou mýlit! Jsou i jiné předpovědi, které s těmi co hlásáš ty sám, nesouhlasí! Ještě je čas zabránit nejhoršímu! Poslouchej!"
"Rozluč se s dcerou Thane, odcházíme. Už se těším na ty bastardy, co budeme vychovávat. Nechci samozřejmě přijít o tvou vzácnou krev, jsi jeden z posledních svého druhu, takže musíme linii nějak zachovat. A do zániku Světa se musíme něčím bavit." Posměšně se zachechtal a chystal se k odchodu. Záblesk zděšení v očích Thanila Failona, nahradila úleva, když se strážný, co doteď ležel u dívčiných nohou a vypadal jako mrtvý, bleskurychle vztyčil a jediným pohybem zezadu probodl dívčino tělo. Hrot meče se vynořil mezi ňadry a kolem něj rozkvetl rudý květ. Dívka pod úderem zakolísala a z úst jí vytryskl pramínek krve. Několik kapek potřísnilo Salehovu tvář: "Tohle je jediná krev Failonů, kterou dostaneš", zachroptěla, když voják vytáhl meč z jejího těla, pak udělala dva vrávoravé kroky a padla na lůžko vedle mrtvé elfky.
Nepříčetný vztekem Saleh zařval a z jeho rukou vylétly plameny. Strážný se vzňal a přesto ještě políbil krvavou čepel, zasunul ji do pochvy a chladným pohledem minul Salehovu tvář. Očima se zastavil u Thanila: "Sloužím životem i smrtí. Sejdeme se v Síních Světla můj pane, Failone."
"Podám ti první pohár Paerisi Failone, můj synu."
Strážný zemřel s úsměvem na rtech.
"Myslíš si, že jsi mu tím dopřál dobrý život po smrt, když jsi ho přijal za syna? Nikdy! Žádný z Bohů nedopustí, aby v síních hrdinů pobývali zrádci jako vy!"
Thanil Failon se na něj už nedíval, pohladil po tváři svou ženu a zavřel jí tím oči: "Sejdeme se spolu tam ve světle, zřítelnice mého oka, můj živote…"
"Tak si to tu užij než chcípneš, chce se mi z tebe zvracet." Vřísknul Saleh, nakopl dohořívající mrtvolu strážce, který mu vzal naději na týrání posledního z rodu Failonů a s dupáním vyrazil z místnosti. Jeho vojáci ho následovali a cestou sbírali zlato a jiné cennosti, aby to vypadalo, že Failonův dům vykradli bandité. Když dům ztichnul a všude nastal klid, zatetelil se kousek od lůžka vzduch a z portálového oka vystoupila dívka, která vypadala naprosto přesně jako ta, co ležela s dírou v hrudi na hedvábném povlečení. Thanil natáhl ruku a dívka ji se slzami v očích uchopila: "Proč? Proč si to udělal? Chtěla jsem zemřít s vámi."
"Nemohl jsem dovolit abys zemřela. Irundihh, jsi poslední nadějí. Já i tvoje matka jsme přesvědčeni, že na tvých bedrech leží velká zodpovědnost, ty prostě musíš žít. Ale v nejbližší budoucnosti musíš hlavně usvědčit Saleha z tohoto masakru. Musíš se dostat k Belanu Cardanovi, bude ti naslouchat. Je to sice otec Saleha, ale ani zdaleka není tak zatvrzelý."
"Nechci tě opustit, chtěla bych tu s tebou zůstat."
"Ne, to nepřichází v úvahu. Odejdu do Síní světla, za tvou matkou, každým okamžikem. A Irhaal tam už skoro je," něžně pohladil ruku dívky, která pomalu měnila vzhled. Jak umírala vracela se jí její vlastní podoba. Hrudník se jí ještě zdvihal trhavými nádechy. Irundih se k ní sklonila a políbila ji na bledé čelo, z řasy skanula slza: "Děkuji ti Irhaal, za tvou oběť, dlužím ti a nemohu to splatit."
"Udělala jsem to s radostí má paní, sloužím životem i smrtí…" dech se vytratil.
"Běž Irundih, někdo by se mohl vrátit. Musíš být v bezpečí. Pošlu tě do místa nedaleko od sídla Cardanů. Musíš k němu. Běž, za chvíli už nebudu schopen otevřít portál," Failon mávnul rukou a otevřelo se okno, za kterým bylo vidět prosluněnou louku, okraje portálu se chvěly jak elf ztrácel sílu. "Běž, neudržím to dlouho!"
Políbila ho a s očima plnýma slz proběhla portálem. Podívala se zpět na něj přes clonu kouzla, viděla ještě jak se mu kalí oči a pak se portál zavřel.


Amira setřela slzu, která si razila cestu po Irilethině tváři.

---

PŘÍBĚHY ČTENÉ Z KRVE 2

„Irundih Failon, Rada je nucena odmítnou tvá obvinění ohledně účasti Saleha Cardan na vraždě tvých rodičů. Saleh dodal množství důkazů, že onoho opovržení hodného činu se dopustili lidé. Ti samí lidé, které tvůj otec tak vehementně bránil.“
Irundih si všimla, že žádný z členů rady se jí při tomto prohlášení nepodíval do očí. Vlastně jí bylo jasné, že se svou obžalobou neuspěje, už v okamžiku, kdy se před Radou objevil Saleh se svým vězněm. Ten muž se přiznal k vraždění a rabování v domě Failonů. Jeho oči se horečnatě leskly a tělo neslo stopy dlouhého mučení. Ten by přiznal i vyvraždění vlastní rodiny! Ale ani toto zjevné porušení veškerých pravidel vztahujících se k projednávání před Radou, nezabránilo členům ve vynesení osvobozujícího rozsudku. Během celého jednání dospěla Irundih k přesvědčení, že se jí nikdo nezastane, že jí nikdo nepomůže. Takže jí verdikt Rady nepřekvapil, pouze rozhněval a utvrdil v přesvědčení, že se musí o Salehovo potrestání postarat sama. Stála před svými soudci se vztyčenou hlavou a s neochvějnou jistotou, že proti nim zůstává sama. Všichni znali jejího otce, říkali si přátelé – a přesto ani jeden z nich se jí nezastal.
„Rada dále rozhodla, že vzhledem k tomu, že nemáš rodinu, která by se o tebe postarala, budeš svěřena do péče Saleha Cardan, který se uvolil, vzít si tě za manželku …“
„Cože?!“ Její hlas nezněl příliš silně a přesto měl každý z přítomných pocit, že mu do břicha zabodla dýku. Ocel zabalená v sametu… plameny svící poskočily vzhůru… tváře všech členů Rady zbledly…
„Dovoluji si upozornit Radu, že Irundih není plnoletá, nemůže se vdávat,“ poznamenal Belan Cardan.
„Ale bylo nám řečeno…“
„Budu plnoletá za tři luny,“ upřesnila Irundih.
„Jsem její kmotr, mohu být po zbývající čas jejím poručníkem,“ nabídl se Belan.
Členové rady pohlédli na Saleha.
„S tím mohu souhlasit, ale chtěl bych připomenout Radě, že jsme právě byli svědky toho, že tato dívka není, vzhledem ke svému duševnímu rozpoložení, schopná ovládat magické schopnosti, jenž jí byly dány dědictvím krve.“ Saleh významně pohlédl na svíce jejichž plameny pomalu klesaly na patřičnou úroveň,„Je myslím více než vhodné postarat se o to, aby se podobné situace neopakovaly. Příště by to nemusely být jen svíce…“
Členové Rady se po sobe podívali a všichni zas ucítili ten chlad v jemném dívčím hlase: „Budiž. Víme, že neovládaná magie může být nebezpečná. Máš naše povolení omezit její moc.“
Saleh se uklonil a Irundih viděla jak mu vítězně blesklo v očích. V ruce se mu objevil pohár se zlatavým nápojem. Věděla co to je, otec ji upozorňoval, že něco takového existuje. Cítila, jak se celé její tělo instinktivně připravuje zaútočit. Magie, co jí proudila v žilách, se nechtěla dát spoutat. Ale jediný pohled kolem jí ujistil, že jí nikdo nepomůže. Všichni se Saleha báli a teď navíc měli strach i z ní. Magie nebyla mezi elfy příliš dobře přijímána. Někteří na ní dokonce hleděli s odporem, jako na něco co není úplně přirozené. Otec, po kterém Irundih toto nadání zdědila, jí jednou řekl, že tato nechuť z větší části pramení z toho, že magii ovládají jen starší rody. Ty, které na zdejší pevninu připluly ze Starého světa jako první. Ty, které smísily svou krev s příslušníky národů zde žijících. Thanil se domníval, že se možná magie v jejich rodech probudila právě kvůli smíšeným svazkům. Elfové, kteří na pevninu přišli až později, se již s lidmi nemísili a tak jim magie nebyla dána. Ti, kteří magii ovládali, se postupem času od elfů úplně oddělili a začali žít mezi lidmi až s nimi nakonec splynuli, většinou vytvořili silné rodové linie, obdařené schopností ovládat magii. Mezi elfy zůstaly nakonec jen tři rodiny z těch co jako první přišli kolonizovat nová území pro svůj národ. Cardanové, kteří se vrátili k původnímu životu elfů, s lidmi se již nemísili, ale nadání k magii jim zůstalo. Failonové, kteří byli nakloněni spíš lidem a věřili, že spojení lidí a elfů je jediná možná budoucnost. Třetím rodem byli tajemní Alcohtarové, bojovníci tělem i duší, kteří zmizeli před mnoha oběhy. Jako jediní ze starých rodů se nepřiklonili k žádné z nesvářených stran a tak se nikdo nestaral co se s nimi stalo.
Vytrhla se ze vzpomínek a soustředila se na Saleha, který jí podával pohár. Ještě jednou se rozhlédla, jestli alespoň někde neuvidí náznak podpory, ale oči všech byly sklopeny k zemi.
Vzala tedy nádobku a přiložila jí ke rtům. Belan ji úpěnlivým pohledem prosil ať to udělá, ať to vypije, byl jediný kdo se na ni díval. Když vypila obsah, rozběhlo se jí žilami nepříjemné teplo a Salehovi se v obličeji objevil zas ten potměšilý a vítězný výraz. Natáhla k němu ruku s prázdným pohárem a když ho chtěl převzít, pustila ho. V rachotu, který způsobil pád kovového nádobí, provázený poplašeným štěbetáním přítomných elfů, kteří to vzali jako urážku, nikdo nezaslechl jejich tichý dialog.
„Jednou zaplatíš, za to co jsi udělal! I kdybych měla čekat věčnost, až do konce světa. I kdyby to mělo být až moje dítě kdo se pomstí! Nikdy se ti nepoddám!“
„Já si počkám. Uvidíme jestli dokážeš víc, než tvůj zbabělý otec. Ale dítě nečekej, pokud nebudeš mít dítě se mnou, tak nebudeš mít nikdy žádné. O jsem se právě postaral!“
„V tom případě to budu muset udělat sama!“ Ledový pohled, kterým ho zpražila mu smazal úsměv z tváře.
„Uvidíme,“ zasyčel a otočil se k odchodu. „Sejdeme se za tři luny na svatbě drahá,“ řekl už dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli.
„Jak si přeješ, drahý,“ jed, odkapávající z jejích slov, jakoby zmrazil vzduch v místnosti a všem bylo jasné, že je čekají velmi dramatické okamžiky. I kdyby bylo někomu mladé elfky líto, strach ze Saleha byl silnější. Saleh se na na okamžik zastavil, ale pak mávnul rukou a opustil místnost. Když vzápětí po něm odešla i jeho tělesná stráž vláčející za sebou zbídačeného zajatce, všem se ulevilo.
Irundih vztekle dupla: „Jste banda zbabělců! Necháte ho, aby si dělal co chce! Aby pošlapal všechno co je pro nás důležité. Zasloužíte si to jak s vámi zachází! Jako se sluhy…“
„Nedovoluj si s námi takto mluvit, dítě! Nevíš nic, k Salehovi promlouvá sám Akathos posloucháme jeho, ne Saleha.“
Irundih vytřeštila oči: „Promlouvá k němu bůh? To snad nemyslíte vážně?!“ Výrazy v tvářích přítomných mluvily jasně - mysleli to naprosto vážně. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila splašené srdce a zklidnila mysl, jak jí to učil otec.
„Mohli bychom odejít Belane? Nechci tu být déle než musím.“
„Jistě můžeme jít domů.“
Domů – podivné slovo, které ztratilo svůj význam.


Amira polekaně sledovala kapku krve, co odkápla z pěsti, sevřené na opěradle křesla tak pevně, že nehty pronikly kůží.

---

PŘÍBĚHY ČTENÉ Z KRVE 3


„Tady jsi, hledal jsem tě. Zase se pokoušíš číst v těch starých spisech? Měla by ses připravovat na svatbu. Už moc času nezbývá.“
Irundih si pohrávala s pramenem zlatavých vlasů a nepřítomně si kousala ret, zahloubaná do četby.
„No tak Irundih, slyšíš mě?“ položil jí ruku na rameno.
„Slyším tě Belane, ale nehodlám s tebou do nekonečna probírat tu skutečnost, že si tvého syna prostě nevezmu. Buď rád, že se můj otec nedožil toho jak jsi zradil jeho důvěru. Poslal mě za tebou ve snaze mě ochránit a ty si mě bez boje vydal Salehovi. Moji rodiče zemřeli, stejně jako moje drahá Irhall, aby tomu zabránili. Až se potkáte v Síních světla, jsem zvědavá jak jim to budeš vysvětlovat.“ Studené modré oči opustily stránku knihy a vzhlédly k němu. Její obvinění jím škublo a vehnalo mu červeň do tváří: „Víš, že jsem zkoušel zvrátit rozhodnutí Rady. Nezradil jsem tebe ani tvého otce, ale vliv mého syna, je již větší nežli můj. Dokud tu byl tvůj otec, stáli jsme proti nim bok po boku, ale teď tu stojím sám. Už jen tím, že jsem ti nabídl dočasné útočiště ohrožuji vlastní život. Kdyby Saleh jen tušil, že tě pouštím do jeho studovny, myslím, že by mě zabil. Nebo nechal zabít.“
Dívčiny oči ztratily něco ze svého chladu: „Ano toho jsem si vědoma. Omlouvám se, byla jsem příliš příkrá. Ale krátí se mi čas a já stále nemám řešení svého problému. Takže kdyby si mě omluvil…“ očima sklouzla zpět ke knize. Belan si těžce povzdechnul a opustil místnost.
Irundih počkala, až za ním zapadly dveře a pak pomalu začala nahlas číst pasáž z knihy. Pravou rukou měla položenu na knize a prstem přejížděla po řádcích, aby se soustředila. Levou ruku měla nataženou před sebou, dlaní vzhůru a prsty tvořily jakousi misku. Jak pronášela slova z knihy, začaly jí mezi prsty proudit slabé pramínky magie a spojovaly se v mihotavou kouli. Na čele jí vyskočilo pár krůpějí potu, jak se snažila silou své vůle zlomit vliv jedu, co jí donutil Saleh vypít. Jedu, který jí znemožňoval volně používat magii. Pamětliva slov svého otce, pokoušela se o to pomalu a s citem. Cítila jak v ní moc roste, s každým dalším pokusem byla silnější a silnější. Jenže už jí nezbývalo mnoho času. Termín svatby se neúprosně blížil a ona stále ještě neměla svou magii zpět. Soustředila se znovu na text v knize a upřela svou vůli na jediný bod. A pak to přišlo. Tak náhle, že málem ztratila soustředění a spadla ze židle. Na dlani se jí vytvořila koule sinalého světla a rozprskla se jako mýdlová bublina. Žilami jí proběhl oheň, plamen svíčky stojící ve svícnu na stole zaprskal a vylétl vzhůru. Skoro se rozplakala radostí a únavou. Magie byla zpět.
Vstala a došla k zrcadlu stojícímu u stěny. Pohlédla do lesklé plochy a přivřela oči. Rukama nejprve přejela po zdobeném rámu a pak, šeptajíc zaklínadlo, položila dlaně na zrcadlo. Plocha odrážející její vlastní obraz se zachvěla a ztratila pevný tvar.
Za zády jí cvakla klika: „Co to tady děláš?!“ Ohlédla se přes rameno a viděla jak na ní Saleh nevěřícně zírá : „Co bys tak řekl, že dělám?“ Ušklíbla se cynicky a ponořila ruku do tekutého stříbra uvězněného v dřevěném rámu.
„Jak?… to nedává smysl. Nemůžeš… “
„Myslel sis, že mě máš v hrsti? Tak nemáš, zeptej se toho svého boha, jak jsem to dokázala. Můj otec byl vždy silnější než ty, proto ses ho zbavil! Ale teď jsem tu místo něj já. Uvidíme se později.“
Saleh zvedl ruce, aby jí zastavil nějakým kouzlem a tak neváhala a vstoupila do zrcadla. Poslední co slyšela byl Salehův vzteklý výkřik a tříštění skla. Kouzlo, které za ní poslal roztříštilo zrcadlo a tak si sám zničil poslední možnost ji následovat do portálu. Stála mezi dřevěnými regály plnými knih a úlevně vydechla. Láskyplně pohladila kožené hřbety. Tady je doma.


Na knihu, co měla otevřenou na klíně padl stín, někdo vstoupil mezi ní a světelnou kouli, která jí dělala společnost. Věděla, že Knihovnu občas navštěvují jiní mágové, ale nebála se. Zde jí nikdo nemohl ublížit. Zvedla hlavu, chtěla příchozího požádat, aby kousek odstoupil, ale slova je jí zadrhla v hrdle. Do Knihovny vstupovali jen učení muži, muži nevýrazných rysů, s rameny shrbenými sezením nad knihami. S očima unavenýma neustálým luštěním starých svitků. Jejich pohled rozhodně postrádal ohnivou jiskru, která zářila v očích toho jenž stál nad ní. Husté černé vlasy rámovaly snědý obličej s výraznou čelistí. Bohatě zdobený plášť ležel na statných ramenou, štíhlý pás obepínal široký opasek složený z kovových plátků se zlatými reliéfy, na kterém visela zdobená pochva a silné prsty svíraly jílec meče s bohatě cizelovanou hlavicí. Jako omámená pomalu vstala a mírně se poklonila: „Pane? Mohu ti nějak pomoci? Hledáš něco?“
„Ano. Hledám. A zdá se, že už jsem našel. Tebe. Doneslo se mi, že v Knihovně prý bydlí nějaká dívka, tak jsem se přišel přesvědčit, co je na tom pravdy. Není to běžné, aby tu někdo bydlel a myslím, že to ani není vhodné.“
Polekaně zamrkala: „Přišel jsi mě odtud vyhnat?“
Plné rty zvlnil mírný úsměv: „To není v mé moci. Tady rozhoduje jen sama Knihovna a když jí nevadí, že tu žiješ… Byl jsem jen zvědavý na člověka, co je tak zabrán do studia, že odsud neodchází. Nebo to není jen studium, co tě zde drží?“ V pohledu, pronikajícím až do samého nitra dívčiny duše, náhle blesklo poznání. „Ty se tu schováváš,“ nebyla to otázka jen prosté konstatování.
Sklopila oči: „Ano pane. Ukrývám se tu před vynuceným sňatkem. Nutí mě abych si vzala…“
„Saleha Cardan,“ dokončil za ní a na čele mu naskočila starostlivá vráska.
„Jak…“ pohlédla na něj udiveně.
„Příště, Irundih, slibuji.“ sklonil k ní hlavu a jeho rty se otřely o její. „Vrátím se. Ještě je brzy.“
A najednou byl pryč. Zvedla ruku ve zbytečné snaze ho zadržet. Prsty se dotkly rtů rozpálených jeho dotykem.
„Kdo…?“ otázka z ní vylétla do ticha mezi regály.
„Tvůj osud.“ zazněla odpověď.


Seděla v křesle a hleděla na trávu za otevřeným portálem, co se vlnila pod vlivem mírného vánku, který k ní občas zavál i vůni květin. Nebyla mimo knihovnu už deset oběhů. Jen někdy si dovolila luxus pohledu na živoucí krajinu. Nebála se, že by se mohla prozradit. Její magie už dávno nebyla jen magií nedospělé dívky. Byla si jistá, že je v tuto chvíli už silnější než Saleh, ale něco ji stále drželo v uličkách mezi knihami.
„Nebo někdo?“
Pousmála se, už si zvykla na hovory s Knihovnou, která na ní poprvé promluvila v ten den, kdy se objevil ten cizinec: „Řekl, že se vrátí a já mu věřím. Chci vědět kdo to je.“
„Zamilovala ses.“
Irundih se dotkla rtů, stále jako by cítila jeho polibek i když už uplynula tak dlouhá doba: „Myslíš? Třeba jsem jen zvědavá. Nikdy jsem neviděla nikoho kdo by se mu jen vzdáleně podobal. A byla jsi to ty, kdo řekl, že on je můj osud.“
„Ano, to jsem řekla a stojím si za tím. Vaše životy jsou spojeny tak silným poutem, že to až vzbuzuje strach. Mnoho lidí i elfů tudy prošlo, ale ničí přítomnost na mě tak nezapůsobila jako tvoje a jeho. Chtěla jsem tě tady původně jen ukrýt, kvůli úctě, kterou chovám k tvému otci. Ale od chvíle kdy se tu objevil on, mám dojem, že vše je jen součástí nějakého cizího plánu.“
„Nikdy jsi mi neřekla kdo to je. Proč?“
„Nemohu. Zdá se, že je v sázce příliš mnoho. Necháme na jeho rozhodnutí, jestli ti to řekne.“
„Řekne, jednou to řekne, až nastane vhodný čas.“
Irundih se vymrštila z křesla a výkřikem se otočila. Když k ní natáhl ruku nezaváhala ani na jeden úder srdce.


Se smíchem uhýbala jeho rukám a rychlým pohybem kolem něj proklouzla, aby mu unikla. Když hmátl do prázdna, pobaveně zavrčel: „Myslíš si, že mi utečeš?“ Luskl prsty a před prchající ženou se znenadání objevila opálová stěna. Jen lenivě mávla rukou a proud bílého světla roztrhl překážku vedví. Zastavila se otočila se tváří k němu. Štěstí co jí zářilo z očí ho zasáhlo jako blesk a vyvolalo na jeho rtech smutný úsměv. Když to viděla, přestala utíkat a vydala se zpět. Došla až k němu, postavila se na špičky a opřela se o něj vypouklým břichem: „Ale no tak, nech toho,“ políbila ho a pohladila po tváři. „Nemysli na to. Dostala jsem tolik štěstí, že to vystačí na několik životů. Kdybych měla zítra zemřít, zemřu s úsměvem. A ty to víš.“ Uchopila ho za ruku a položila si ji na břicho: „Tady je to, proč stálo za to žít.“
Přitáhl si ji opatrně k sobě a majetnicky ji políbil: „Udělám všechno proto, aby se vám nic nestalo, nedovolím to!“
Opřela se o něj, aby jí neviděl do obličeje a smutně se pousmála: „Já vím.“
Ale proti osudu nic nezmůžeš ani ty, pomyslela si v duchu.


„Neměla jsem odcházet, měla jsem ho nechat aby mi pomohl, “ To si říkala mezi jednotlivými návaly bolesti. Ale na takové úvahy už bylo pozdě. S poslední vlnou bolesti zaslechla dětský pláč. Úlevně si oddechla, měla alespoň u sebe nechat porodní bábu, ale její strach z prozrazení byl silnější. Teď toho litovala, když viděla jak se pod ní zvětšuje krvavá skvrna. Údery na kouzlem zavřené dveře ani nevnímala. Jediné na co byla schopná se soustředit byla myšlenka na něj. Pak se dveře rozletěly a do místnosti vtrhnul Saleh se svou sestrou. Oba sourozenci zaslepení nenávistí se vrhli k lůžku a magické výboje prořízly vzduch.
A pak jakoby se čas zastavil…
S třeskotem, co se podobal hřmění bouře, se vedle postele otevřel vír obrovského portálu a z něj do místnosti nahlédla dračí tlama. Rozevřela se a plamen, co z ní vyšlehl, donutil oba elfy přestat útočit na štít kolem lůžka a starat se o vlastní obranu. Pak se z dračího hřbetu sesmekla postava a prošla portálem: „Proč jsi to udělala? Dokázal bych vás ochránit!“
„Vím, že bys to dokázal, vím kdo jsi…“
Překvapení v jeho očích vystřídala lítost: „Ale…“
„Nemůžeš vyměnit můj život, za celý svět, na to nemáme právo! Vezmi ji k sobě a postarej se aby i ona našla svůj cíl.“ Políbila své sotva narozené dítě a vložila mu ho do náručí: „Miluj ji a chraň jako mě.“
„Budu.“ Přehodil přes dítě, ležící na jeho předloktí, cíp svého pláště a sehnul se k ní v posledním polibku. Pak se otočil a prošel portálem k drakovi. Ještě naposledy se ohlédl, aby si odnesl pohled na její šťastný úsměv. Pak mu oči ztvrdly hněvem: „Zaplatíte, to slibuji!“
Portál se uzavřel a rázová vlna srazila Saleha a Azariah k zemi. Omráčeně se sbírali ze země a když došli k lůžku, našli tam už jen Irundih umírající se šťastným úsměvem na rtech.


„No tak, řekni jí něco, tohle je nepatřičné, nemůže mě takhle tahat za vousy,“ šedavý drak podrážděně vrčel a zvedal hlavu, aby mu děvčátko, batolící se na vratkých nožkách kolem něj, nedosáhlo na citlivé vousky kolem tlamy.
„Irileth, to se nedělá,“ pevné paže zvedly dítě ze země: „není hezké trápit našeho přítele.“
Děvčátko se zachichotalo a snažilo se vykroutit z láskyplného sevření. Zvedlo hlavičku a jeho pohled se střetl s tmavýma očima…
Temnota starší než svět … poznání… údiv… pochopení… a měkký hlas:
„To stačí Irileth, už víš všechno co jsi potřebovala vědět, dál už věci musí jít svou cestou. Nebudeš na to sama, nikdy jsi nebyla…“

„Otče!“

---

Paráda, hned dvě kapitoly za sebou ;)