---

STRANA IX.


Náhle z publika veškeré nadšení vyprchalo. Strnule si prohlíželi rozvalené tělo s odťatou hlavou na zemi. „Máte to, co jste chtěli?!“ zařval Magnus a otáčel se na všechny strany. „Nakrmil jsem vás?!“ Pohoršeně odhodil výzbroj. „Kdo je tu vrah nyní?“ zeptal se a zhluboka oddechoval.
K tělu ihned přiběhl otec oběti a nad ztrátou svého druhého syna se rozplakal. Skupinka jeho známých se ho přitom marně pokoušela utěšit. Magnus by se rád omluvil, ale slovy nic takového napravit nemohl. Naskytl se mu další důkaz, že žádní bohové neexistují.

„Vítěz jest zvolen a padlému bude uspořádán řádný pohřeb!“ vkročil do situace Sven a zdrcení lidé se začali pomalu rozcházet. „Výborně Nedrigu,“ dodal v šepotu a otočil se, aby ještě jednou vylezl na vrch. „Magnus Hákonarson si právě vybojoval život. Jaký je tedy konečný výrok poroty?“
„Svene…“ promluvil po chvíli starý Sightrygg. „Svými slovy jsi dokázal své. Proč tedy stojíš na straně toho vraha?“
„Pochopil jsi to špatně, příteli. Vedlo mne svědomí, nikoliv úmysly.“
„Dobrá, avšak porota ještě nepromluvila. Ptám se proto svých druhů: Jste ochotni nechat Nedriga při životě? Jaký trest ho pak za oné zločiny stihne?“
„Jsem stále pro otroctví,“ přihlásil se Ivar.
„Nepřijde ti to bláhové?“ zareagoval jiný porotce sedící vedle Ivara. „Nedrig a poslušným otrokem? Kdo by chtěl někoho takového vlastnit?!“
„Já,“ ozval se drsný hlas. Tryggve se pomalu otočil a spatřil vzpřímeného jarla Haralda Ketilssona. V obličeji přísný muž, postavou však atlet. Oblečením z vybraných látek zářícím v modrých a červených barvách a lněným pláštěm s výšivkami dával najevo, že o vytříbenosti ví své.
„Dobrá,“ řekl krátce a nemínil se s někým tak urozeným hádat. Ostatní porotci na to s mlčenlivými výrazy pouze pokyvovali hlavami. „Porota se tedy rozhodla. Nedrigův život nyní patří jarlu Haraldu Ketilssonovi. Jedinou naší podmínkou je, aby v tomto neblahém postavení zůstal do konce svých dnů.“
„Nuže- Porota rozhodla,“ řekl na to Sven. „Výrok zní takto: Magnus se dnešním dnem stává doživotním otrokem jarla Ketilssona. Tímto ustanovuji věc za uzavřenou a dále se budeme zabývat problémem, jímž jsou práva na vlastnictví pozemků poblíž Aarhusu.“

Magnus doufal, že to nejtěžší má za sebou, pak si uvědomil, že ušetřil vlastní život za potupné otroctví. Přesto sám nevěřil, že by byl ušetřen jen kvůli tomu, aby mohl někomu sloužit. Rozčílený stále rozdýchával souboj s Vidarem a rukama se přitom zapíral o kolena. Mluvčí najednou utichl a on si všiml, že pozoruje dva podezřelé blížící se muže.

Sven najednou seběhl ze svého řečnického místa a zamířil k přicházejícím mužům. Ti se nezastavili. Tlusťoch se na něj ani nepodíval a nedbale mu vrazil objemnější měšec do dlaní. Mluvčí si úplatek rychle schoval do širokého rukávu a rozhlédl se, jestli to někdo neviděl. Kromě Magnuse snad nikdo. Lidé se pomalu rozcházeli, jiní hovořili ve skupinkách a ke Svenovi zezadu přicházeli dva z porotců. „Tak hodně štěstí Nedrigu!" zavolal na něj a pak provokativně zopakoval své gesto a levým okem na něj mrknul. I když v něm už nebylo tolik elánu jako předtím. Možná se ten parchant dokonce i styděl, pomyslel si Magnus. Potom se s úsměvem otočil a věnoval se příchozím porotcům. Jejich rozhovor už nestihl vnímat, protože ho vyrušili oni podivní muži.

Obličej prvního z nich se mnoho nelišil od žabího, byl plešatý a postavou připomínal vypasené prase. Tím, že si tu vykračoval do půli těla nahý, dával najevo, že na okolí nedbá. Zato ten druhý vypadal ušlechtileji, i když působil dojmem, že týden nespal a jevil se starším, než ve skutečnosti byl. Dlouhé prošedivělé vlasy měl spjaté do pletence a tvář měl zarostlou hustými vousy. Na sobě měl cennou kroužkovou zbroj, takže to musel být dobrý válečník, kovář, nebo bohatýr.
Magnus předkloněn a rukama zapřen o kolena naposledy zhluboka vydechl a napřímil se.
„Půjdeš s námi,“ řekl klidným hlasem muž ve zbroji.
Neodmlouval a následoval je.

Zastavili se u jedněch provizorních stájí, kde byli uvázaní koně patřící skupině točící se okolo jarla Haralda. Na něj dohlíželi tři strážní v kožených kabátcích a s nimi tam stál i Eyulf. Jarl dlouho bez pohybu vyčkával a se zřejmou nechutí pozoroval Magnuse. „Fuj ty smrdíš…“ zabručel pak napůl pro sebe a napůl pro něj. „No dobrá… Gunnare, svaž ho nějakým provazem a dál ho bude mít na starosti Eyulf,“ dodal spěšně, protože se jím nechtěl zabývat.
Magnus na svého dřívějšího pěstouna vrhl nechápavý pohled a ten mu odvětil mírným úsměvem a pokývnutím hlavy. Tím ho přesvědčil, že mu vše brzy objasní. Polonahý tlusťoch ze země sebral lano a obmotal mu ruce, pak druhý konec předal Eyulfovi.
„Vyrážíme,“ rozkázal jarl a s ničím dalším neztrácel čas. Vyhoupl se na koně a jeho poddaní udělali to samé. Při odchodu se pozdravil se svými známými a příznivci, načež odbočil ze zalidněné mýtiny a pokračoval po lesní cestě. Za ním následoval jeho šestičlenný doprovod s Magnusem vlečeným za Eyulfovým koněm.

Při klopýtání kopyt do udusané hlíny pozvolna míjeli smíšený lesní porost a dlouhé kmeny stromů. Magnus nějakou dobu pouze odhlížel od koňského zadku, který se před ním kroutil a díval se raději po okolní přírodě. Slabý vánek natřásal listí i vyvýšené větve poseté jehličím. Z neznáma se ozýval datel vyťukávající prostou melodii do kůry stromu. Když shlédl dolů k lesu, zpozoroval u kořenů vrchovité mraveniště, kde se to jen hemžilo miniaturním životem. Přitom všechny bytosti fungovali jako celek, jeden následoval druhého a každý věděl, kde je jeho úloha. Nepochopitelná podívaná pro člověka. V tu se lano napjalo a on klopýtl. Odhlédl od mraveniště a zrychlil tempo. Kdokoli žijící za branami se s přírodou nedokáže tak sžít dokud v ní nestráví, alespoň tolik času jako on za svého vyhnanství. „Stát!“ křikl jarl.
Podíval se skrz kolonu před sebou a letmo zahlédl bachyni s mláďaty přebíhající cestu. „Eyulfe, tady s tím představením můžeme už přestat,“ poznamenal jarl.

Stařec odhodil provaz, sjel ze sedla a prudkým pohybem vytáhl nůž z pouzdra. Ztrhaný Magnus pouze napřímil ruce a čekal, až ho konečně osvobodí. „V tomhle musí mít prsty bohové,“ zachechtal se Eyulf a začal přeřezávat jednotlivá vlákna. Přeřezat je tak, aby mu neublížil, trvalo zbytečně dlouho, proto když bylo lano způli přeťato, tak Magnus silně zabral a po chvíli se mu uvolněné ruce rozletěli. Odstranil si z rukou zbytky provazů, promasíroval si je a obešel udiveného Eyulfa přičemž mířil k hnědému hřebci.

„Počkej, to je můj kůň!“ zvolal Eyulf, když viděl, jak na koně nasedal.
„Pojď,“ řekl Magnus a podal starci ruku. „Ještě mi máš, co vysvětlovat,“ dodal chladně. Vyzdvihl ho a nechal se obejmout okolo pasu.
„Dobrá. Dál budeme pokračovat bez přestávky,“ rozkázal Harald a mlasknutím pobídl oře do cvalu.

„Takže Illi? Tak ti teď říkají?“ ptal se za jízdy lesem Eyulf.
„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zabručel a hleděl vpřed na kolonu jezdců.
„Právě jsem ti zachránil život, soudruhu.“
„Myslel jsem, že jsi dávno mrtvý!“
„Já,“ zasmál se. „To samé jsem si myslel já o tobě.“
„Nenuť mě mou otázku opakovat. Prostě mi řekni, co tu pohledáváš.“
„No tak, dítě… Někdo konečně zjistil, že tenhle stařec není k zahození. Sám jarl Harald pro mě nechal již před měsícem poslat. Ty jsi na bohy nikdy nevěřil, ale já ano. A kdo jiný by měl prsty v něčem takovém než sami bohové? Když jsem zjistil, že jsi živ a budeš souzen, tak jsem jarla požádal o menší službu…“
„A proto jsi jim řekl, že jsi byl jako můj otec? Jsi, pomatený starče.“
„A ty živ.“
„Jako otrok? Tomu říkáš život?“
„Jsi stále stejný Magnusi. Oficiálně máš otrok být, ale to jen na oko. Staneš po mém boku na výpravě a na veškeré otroctví můžeš zapomenout.“
„Výpravě?“
„Ano.“
„Děláš si ze mě srandu? Proč by jarl nechal takového pomatence vést výpravu?“
„Protože i pomatenec může mít cenné zkušenosti. Navíc ji nevedu přímo já, ale mám slovo hned po Hrafnovi, to je ten přísně se tvářící muž v kroužkové zbroji.“
„Ty a- zkušenosti?“
„Moc mě podceňuješ, dítě. Vzpomínáš si na ten příběh, který jsem ti vyprávěl?“
„A? Neříkej, že té báchorce někdo uvěřil.“
„Ty jí věřit nemusíš. Důležité jí, že ji věří jarl Harald.“
„Dobře… Dejme tomu, že ti to věřím, což stále není pravdou. Teď už prosím nemluv, bolí mě z tebe hlava.“

---

Těším se na pokračování :)

---

Jen tak dál..... ;)

---

:) Díky, jako obvykle si nechávám při psaní prostor, abych mohl dílo později opravit. Takže další díl sem dám přibližně za týden.

---

STRANA X.

Doteď modravá obloha trochu potemněla. Světle šedivé mraky se pomalu shlukovaly a vítr dýchající do jejich tváří se ochladil. „Bude pršet, tak honem!" křikl jarl a zrychlil tempo celé skupiny. Jeho podezření se brzy stalo skutečností a z oblohy se po málu začali snášet drobné studené kapky.

Jak uháněli, stromů postupně ubývalo. Kde končil les, tam se v prostupné mlze, asi na deset minut jízdy, jevila palisáda menší přístavní osady.

Stráž na opevnění svého jarla z dáli spatřila a tak již byla masivní brána dovnitř předem nadzvednuta. Jezdci do ní zasvištěli a vydali se ke stájím, kde se na chvíli schovali pod střechou. Déšť mezitím zesílil a jeho větrný soupeř ho šikmo vybočoval z dráhy. Skupina tento jev mlčenlivě pozorovala a nechala se okouzlit kapkami mlátícími do zdí domů chráněných proutím a mrvou. Voda stékala, vlhčila udusanou hlínu a následně tvořila louže. Vše za doprovodu burácivého dunění připomínajícím dupot tisíce kopit.
„Jen přeháňka," řekl moudře Harald upírající pohled k nebesům. Opět měl pravdu, za okamžik nebylo po dešti ani vidu, mraky se rozplývaly a obloha znovu rozjasňovala. Dál nečekal a dlouhým krokem vykročil ze stájí. Eyulf pokrčil rameny a nejspíš si namáhal hlavu tím, jak tohle mohl vědět. Spolu s ostatními pak šel za jeho zády. Skupina se brodila přes zablácenou cestu k nejdelší budově uvnitř osady. Hned bylo poznat, že se jedná o jarlův dlouhý dům, kromě kterého tu stálo přinejmenším dvacet menších příbytků a až na strážné u brány v nich byli všichni obyvatelé ukryti.

Harald otevřel boční dveře a vstoupil jako první. Ostatní muži pokračovali za ním a přitom si přidržovali dveře, Magnus je pak jako poslední zavřel. Ještě dřív než se tu stihl porozhlédnout, ucítil vůní pečeného masa, a když to udělal, tak spatřil malou kuchyni, kde zrovna dvě služebné krájely zeleninu. „Hm. Voní to dobře,“ pochválil je jarl a na chvíli se u nich zastavil. Jeho muži zatím skrz závěs na druhém konci místnosti prošli dál. Magnus chtěl pokračovat také, ale mezitím se odtamtud vyřítila malá bohatě oděná žena s rozzlobeným výrazem.
„Podívej se na ten nepořádek! To si tví lidé nemohli očistit boty?“ ozval se její milý, ale otrávený hlas.
Dle toho, že ji Harald stiskl ruce a políbil ji, usoudil, že se jedná o jeho manželku. Dopřál jim trochu soukromí a rukou odhrnul závěs. Prolezl skrz se svěšenou hlavou, a když ji napřímil, nemohl uvěřit, kolik lidí se v zakouřené síni nachází.
U prostřeného stolu, který se ze tří stran točil kolem dlouhého ohniště, sedělo na lavicích kolem třiceti mužů a několik málo žen. Ani si ho nevšimli. Nebyli vůbec hluční a spíš podřimovali, než se bavili. Nejspíš čekali na jarla, pro kterého bylo vyhrazeno vysoké zdobené křeslo ze dřeva, jejž se nacházelo u protější zdi mezi oběma delšími křídly podél ohně. Po obou bocích vedle jarlova křesla stálo jedno další a na tom pravém seděl ospalý Hrafn.
Sloupy hodovní síně zdobila dřevořezba a zdi čtyři barevné gobelíny z tkané vlny zobrazujíc drakary a nerozpoznatelné postavy. Na konci síně nad závěsem do další místnosti, nejspíš ložnice, visel jarlův ceremoniální meč. Díky velkému krbu a závěsným miskám s oleji v každém rohu, tu i přes dým nebylo takové šero jako jinde a tak mohli návštěvníci všechny tyto krásy obdivovat.
„Magnusi!“ zavolal Eyulf a zdvihl ruku, aby na sebe upozornil. Seděl u levého křídla předem k ohni a z jedné strany u něj bylo volno.
Magnus dorazil k lavici, překročil ji a usedl na ni. Poté se ohlédl po okolních tvářích. Některé poznával z Thingu a jiné viděl prvně. Pozornost na sebe ihned upoutal polonahý Gunnar, jemuž se mokré chlupaté břicho lesklo na záři plamenů. Ten se hádal s mužem malého vzrůstu údajně sedícím na jeho místě. Sedící se vzhledem řadil k tomu typu lidí, kteří o sebe až přehnaně dbají. Dlouhé učesané vlasy měl očividně vybělené silným mýdlem a rovněž světlé vousy měl pečlivě zastřižené. Ještě před chvílí rozprávěl s docela hezkou rudovláskou po jeho boku a o to Gunnarovi nejspíš šlo.
„Gunnare, nepředváděj se a sedni si jinam!“ řekl mu škodolibě blonďák.
„Kdo, že se tu předvádí, Viggo?!“ odvětil mu hrubě a rozpřáhl obrovské paže. „Říkám ti, že tu sedím já! Slyšíš Viggo?!“
Viggo se uchechtl. „Ne, seděl jsem tu prvně já a sedět tu ještě budu. A ty by ses měl nějak normálně obléknout,“ poznamenal s úsměvem na tváři.
„Vážně? Podívej se na sebe! Vždyť vypadáš jako žena! Tak komu tu rozkazuješ o tom, jak se má oblékat?“
„Zvláštní, doteď jsem si myslel, že tu rozkazuješ ty,“ odpověděl pobaveně Viggo.
„A dost!“ štěkl Gunnar. „Vstaň a bojuj, ty prcku!“
Viggo se na povel postavil a zpříma se zahleděl do jeho tupých očí. Když se však koutkem oka podíval po ženě, o kterou se tajně hádali, tak zjistil, že si ani nevšiml jejího odchodu.
„Tak… Myslím, že se ti místo právě uvolnilo, příteli,“ řekl trochu sklesle a vycenil zuby. Gunnar se spěšně podíval k prázdnému místu, načež si odfrkl a rozřehtal se. Přátelsky Vigga poplácal po tváři a nakonec se spolu oba posadili.

Magnus po krátkém rozptýlení sáhl po blízké číši a zjistil, že je prázdná, jako všechno ostatní nádobí. Poté se hladově zadíval na dvě pečená domácí prasata nad ohněm.
„Neboj, brzy se najíš do sytosti,“ řekl Eyulf. „Vím, jaký to muselo bejt. Předal ti Sven, alespoň tu ovesnou kaši?“ zeptal se starostně.
„Nevíš, jaký to bylo,“ zareagoval na jeho soucitné tvrzení a pomíjeje otázku se zvýšeným hlasem pokračoval. „Co má tohle vše znamenat?“
„Nebuď tak hr, dítě. Vše se brzy dozvíš,“ odpověděl mu až vyzývavě klidně.
Na to se závěs ještě jednou odhrnul a v doprovodu své ženy a služebných z něj vylezl jarl mířící k čestnému místu u stolu. Ospalí muži se náhle vzpamatovali a zvědavými očima jej pozorovali. Služebné přišli se džbány piva a medoviny, které nechali mezi muži kolovat, ale s pitím se vyčkávalo.
Jarl se posadil, a protože na svých mužích viděl nedočkavost a služebným trvala příprava jídla dlouho, započal proslov. „Jsem rád, že jsme se tu sešli, abychom mohli společně připít na naše plány a budoucnost! Již brzy budeme díky naší bystrosti, odhodlání a zkušenostem vládnout novému světu. Za tímto účelem je zde i Eyulf, někteří z vás ho jistě znají, pro ty druhé bych žádal, aby jim ságu při této příležitosti převyprávěl.“
Sotvaže se Eyulf pokorně postavil a hodlal povědět svůj zážitek, se hodovní síní rozezněly líbezné zvuky lyry. Eyulf pohlédl na rudovlasého mladíka sedícího naproti. Držel o hruď opřený dlouhý strunný nástroj sestávající z dutého těla a dvou ramen spojených příčkou, z níž se táhla sedmice strun. Řezbářská práce byla dokonalá a nechyběli ani drobné ozdoby v podobě rytin a stužky. Ke hraní používal obě ruce. Jednou si přidržoval struny nahoře a dole prsty vybrnkával rytmickou melodii, jejímž záměrem nebylo rušit vypravěče.

„Příběh, který vám povím, sestává z mých zážitků s jedním z nejslavnějších mořeplavců vůbec. Míním Leifra Eiríkssona.“ Spustil a o pozornost neměl nouzi, všichni přítomní náhle působili uvolněněji či dokonce lidštěji. „Ještě dříve než se proslavil, vedl cestu do mého rodného Norska, aby navštívil krále Olafa Tryggvassona. Hned jak jsem se dozvěděl, že je v zemi, tak jsem se k jeho skupině přidružil a dělal jim tamějšího průvodce a pomocníka. Staral jsem se o to, aby se měl Leif s celou posádkou po celou zimu jako doma a proto si mě musel tak oblíbit. Byli jsme muži stejného věku a brzy se stáváme skoro bratry. Na jaře toho roku mě proto přizval na zpáteční cestu do Grónska. Naneštěstí, či spíš naštěstí to nedopadlo, tak plánovaně… Proud nás odvedl do jiných končin, než jsme doufali. Spatřili jsme cizí zemi, kterou si nikdo z nás nedokázal předtím ani představit. Dle vyprávění Bjarniho Herjólfssona soudíme, že se jedná o Vinland, jenže ještě před námi byly tyto končeny bezejmenné. Nespatřit ho na vlastní oči, tak bychom možná nikdy neuvěřili. Pluli jsme podél pobřeží a pozorovali pevninu. Říkáme si, jak příznivé tu jsou podmínky na zemědělství a hle. Pole! Zvědavost nás přinutila zakotvit a podívat se blíž. Brzy jsme zde našli ty, kterým plodiny patřili. Byli to dva muži, jeden starší a druhý mladší. Mluvili cizím jazykem, ale rozpoznali jsme, že zde již před lety ztroskotali. Nabídli jsme jim proto pomoc a tu neodmítli. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se na cestu do Grónska i s našimi novými přáteli… Cesta nakonec skončila úspěšně a my jsme mohli vyprávět o tom, co jsme viděli. Leifr si pamatoval Bjarniho vyprávění a tak ho po návratu okamžitě vyhledal a koupil jeho loď, se kterou pevninu prvně uzřel. Netrvalo dlouho a skutečná výprava na Vinland se mohla uskutečnit. Měl jsem tu čest být jedním z pětatřiceti mužů na palubě a učit se od samotného Leifra Eiríkssona…“

Služebné mezitím položily přílohy včetně zeleniny a chlebu na stůl a počali s porcováním prasat. Ty nejdříve sundaly společně s tyčí z ohně a přenesly je do kuchyně. Až byly hotovy, obsloužili své pány a nato ostatním položily po dvou podnosech navrstveného masa na každé křídlo stolu. Rozptýlení muži ztratili pozornost na vyprávěný příběh a vrhli se k podnosům, jako by toho nebylo dost pro všechny. Eyulf se tedy s laskavým povzdechem posadil a natáhl se pro džbán medoviny.

„Již zítra učiníme krok, jenž nám přinese bohatství a slávu!“ ujal se slova jarl Harald. „Ale dnes pijme, hodujme a užívejme si života!“ dodal povzbudivě a prudce pozvedl zdobenou číši. Ozval se veselý křik a všechny poháry či osobní rohy byly nataženy vzhůru. Jen Magnusův pohár zůstal na stole.

---

STRANA XI.

Po nezvykle dlouhé době se najedl do sytosti a po několika várkách medoviny se opil. Tělo ničím nešetřil a pak toho litoval. Útroby ho bodaly a hlava se mu točila. Rozostřeným pohledem pozoroval bavící se jedince, kteří si u stolu vyprávěli historky či za doprovodu hudby zpívali jednoduché verše složené mladíkem hrajícím na lyru.
„…byl jsem tam, byl jsem tam! Dokážeš tomu uvěřit?!“ křičel mu jásavý hlas do ucha.
Magnus se omámeně ohlédl a zjistil, že mu Eyulf celou dobu vnucoval nějakou svou příhodu.
„Jdu na čerstvý vzduch…“ vydal ze sebe a zapřel se rukama o stůl, aby si pomohl na nohy.
Venku již panovala tma a na rozdíl od hodovní síně klid. Dopotácel se k blízkému křoví a dal se do vyprazdňování. Kvůli otupeným smyslům přestával rozumět veškerým událostem, jichž se stal svědkem. Věděl jen, že se mluvilo o kolonizační výpravě na Vinland a on toho měl být součástí, přestože se ho na to, jako obvykle, nikdo neptal.
Až skončil, otočil se chtěje se vrátit dovnitř a s ním se otočil i celý svět. Pak se zamotanýma nohama padal do bahna a zůstal ležet.

Probudil se dehydrovaný a neměl ponětí, kde se nachází. Až po tom, co se rozhlédl, rozpoznal skromné prostory budovy, v níž se nacházel. Místnost tvořily lavice s přikrývkami u stěn a ústřední ohniště. Posadil se a podepřel o kolena, pak postřehl vcházející tlustou služebnou s hromadou šatů v náručí.
„Měl bys sebou hodit, ostatní se už připravují,“ promluvila odtažitě. „Mám ti dát tohle,“ dodala a položila oblečení k Magnusovi, načež se otočila k odchodu.
„Počkej- jak jsem se sem dostal?“ zeptal se jí, když stála mezi dveřmi.
„Našla jsem tě ležet venku… Eyulf mi s tebou potom pomohl a přenechal ti svou postel. Je to dobrý muž.“
Magnus ji nechal bez odpovědi odejít a přiznal si, že je převlečení do čistého vhodné. Sáhl po hromadě a nadzvedl bílou košili, přičemž odkryl pár kožených bot. Odložil si je k nohám a pod nimi našel vlněnou tuniku, dlouhý teplý plášť s kapucí a kalhoty. Sundal ze sebe špinavé hadry a oblékl se do teplejšího.

Opustil budovu a stanul na čerstvém vzduchu a denním světle. Musel si rukou stínit, dokud se mu oči nevzpamatovaly. Přespal v domě pro hosty na konci obytné části osady, kde celý měsíc pobýval Eyulf. Hleděl na otevřený východ z města a zamyslel se nad tím, proč nevyužít příležitost a neuniknout dokud je ještě čas, ale nenapadl ho jediný důvod proč to dělat. Jako uprchlý otrok by nenalezl klidu a žil by hůř než za vyhnanství. V případě, že by se účastnil výpravy, tak by se o nic takového nemusil starat. Přesto je to volba riskantní, nikdo nedokáže zaručit, že je slibovaná sláva pravdou a vše neskončí tragicky tak, že je někde na širém moři nespláchne vlna. Znamenalo to riziko, které musel podstoupit. Eyulf mu zachránil život a i když ho neměl rád, tak by bylo hanebné utéct a riskovat život raději na útěku než na moři. Vzdychl a vykročil podél palisády k přístavu.

Přístav byl stejně prostý jako celá osada. Tvořilo jej jedno molo, u kterého mohly kotvit dvě větší, nebo několik menších lodí. Divné, že u něj teď stál ztrouchnivělý rybářský člun napůl vytažený z vody, Magnus by předpokládal, že bude loď připravená. Jen u protějšího zalesněného břehu fjordu se pohupoval člun se shrbeným rybářem, jenž si rozmotával síť.

„Hej!“ křikl na něj Magnus. „Kde jsou všichni?“
Stařec se na něj překvapeně podíval a po tom, co mu došlo, jaká byla otázka, zakřičel: „Šli pro loď.“
„Šli pro loď?“
„Ano, tu kterou nechal zhotovit jarl pro výpravu!“

Magnus si tedy sedl na prkenné molo a čekání trávil pozorováním mírných vln. Ty jen nepatrně olizovaly břehy. I rybářův člun stál téměř nehybně na místě. Při tichém šepotu zálivu ho přešly veškeré myšlenky na minulost. Nechal se omámit a nabíral nový dech. Tato cesta pro něj již neznamenala pouze svobodu, ale šanci na nový život.

Z rozjímání ho z ničeho nic probudil systematický křik zhruba tří desítek mužů. Vstal a šel se podívat k západní bráně, odkud hluk vycházel. Stanul mezi ní a spatřil vzdálenou skupinu polonahých mužů táhnoucí na lanech knarr se složenou plachtou, pod nímž se válely klády. Tucet mužů z obou stran masivní loď podepíral a ti vepředu napínali lana, aby ji dostali na vodu. Zbytek přepravců postupně sbíral klády a nosil je zpět dopředu. Když se příď dotkla vody, tak tahači zanechali lan a vyšplhali se na palubu. Byl mezi nimi i Gunnar, který tam vylezl jako první a ostatním k tomu dopomáhal. Podal ruku i Eyulfovi a ten se ihned uchýlil na pravobok ke kormidelnímu veslu. Tažná síla zabrala a spustila knarr z části na vodu. Vzhledem k délce ji museli tlačit ještě několik metrů a až stáli pod ramena ve studené vodě, tak toho zanechali a vrátili se na břeh. Po odvedené práci začala posádka rozmotávat lana čtvercové plachty a spustila ji dolů, přičemž se před všemi zraky rozprostřel obrovský rudý krkavec. Posádka se ujala čtyř vesel vepředu, jež měly uplatnění pouze v přístavu či za bezvětří a pomohla lodi do pohybu.
Knarr se poprvé odevzdal vodě. Svižně, ale opatrně dělal první krůčky, aby mohl později projít skutečnou zkouškou ohněm a nic nenaznačovalo sebemenší závadě. Vskutku vzrušující pohled pro všechny mořeplavce. Proto žádný div, že se brzy nato ozval radostný křik jak ze břehu, tak z paluby.
Řezbářská práce onoho plavidla vypadala nesmírně a bylo patrno, že je opravdu nové. Knarr se na dlouhých plavbách osvědčila jako spolehlivá loď. Na rozdíl od delších hubenějších lodí jako třeba Langskipu či Drakkaru neměla sloužit k boji, ale využívala se především pro obchodní cesty. Kvůli tomu se konstruovala tak, aby ji mohla obsluhovat i minimální posádka bez vesel. Důraz byl kladen na nákladní prostor, který se nacházel uprostřed pod stožárem o něco níž než paluba okolo. Tvořil většinu místa na lodi a pojmul až několik desítek tun nákladu. Za deště, nebo na rozbouřeném moři se pak tento prostor zakrýval stanovou plachtou a kromě převáženého zboží a zvířat sloužil i jako úkryt pro posádku.
Knarr plul k Magnusovi a stále se zvětšoval. Nakonec mohl odhadnout, že měří přinejmenším šestnáct metrů na délku a pět na šířku, což by odpovídalo obvyklé velikosti tohoto typu. Zatímco se loď blížila k přístavu, tak se druhá polovina promočené posádky vracela do osady po břehu. Šel s nimi i mladík, jenž včera tvořil hudební podklad Eyulfovu vyprávění, Stigr. Ten se teď natěšeně postrkoval se svým kamarádem Frothim a hulákali na sebe nesrozumitelná slova. Magnus je přehlížel a stále ještě obdivoval knarr s rudým opeřencem na vlněné plachtě chráněné kvůli potrhání mřížkovitou strukturou kožených provazů.
„Magnusi?“ dotkl se ho Stigr. „Jdeme pro zásoby, pomůžeš nám s nimi?“
Na souhlas nepřítomně kývl, odvrátil se od krkavce a následoval družinu.

---

STRANA XII.
Konec, nebo začátek?



Jarl Harald vyšel z hodovní síně ve společnosti staršího nevlastního bratra Hrafna. Zatímco Hranf zakryl kroužkovou zbroj vrstvami teplého oblečení, tak jarl naopak vypadal jako by se chystal na jakousi slavnost.
„Prý už bude loď připravená," nadhodil Hrafn. "Nebudu se tajit tím, že jsem trochu nervózní. Tolik plánování a teď je vše nadosah."
„Kdo by nebyl, bratře, ale já si jsem jist, že jsem zvolil správně. Lidé ti věří a respektují tě snad víc než mě. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by byl vhodnějším vůdcem na viking."
„Tvá slova jsou štědrá. Rozhodně je to pro mne velká pocta. Věř, že budu po celou dobu šířit tvé jméno a jakmile připluješ, tak veškerá sláva připadne tobě."
Harald se pousmál a stiskl bratru rameno. Právě proto ho zvolil vůdcem. "Podívej. Není nádherný?" Poukázal na knarr v přístavu, jenž zaměstnával desítku nosičů se vším možným od keramických nádob až po sudy. Okolo přístavu se také potloukala většina obyvatel osady, jež přišla vzdát blízkým hold a případně darovat pokrmy na cestu. Posádka na lodi pak zboží přebírala a skládala jej do nákladního prostoru.
Magnus přenášel těžké bedny s výzbrojí a podával je mužům na palubě. Při práci si všímal jejich nedůvěřivých pohledů, ale nezazlíval jim je. Chápal důvody a přátelství tu stejně nehledal.
„Co ten vrah?" Hrafn poukázal hlavou na Magnuse. „Co když bude dělat problémy?“
„Poslyš, nejsem za to rád, ale Eyulf na tom trval. Zaručil se za něj svým životem. Pokud bude dělat problémy, tak ho s ostatními zvládneš, ale Eyulf je pro nás až moc cenný."
„Rozumím."
„Bratře, čeká nás zářná budoucnost. Vidím dny, kdy bude symbol rudého krkavce znát celý svět!"

Nákladní prostor knarru se z poloviny naplnil sudy piva, keramickými nádobami s obilovinami, upraveným masem a ostatním jídlem na cestu. Dalším vybavením na palubě byl kotlík, jenž najde užitku až na pobřeží, rybářské náčiní, plachtovina na stan a dvě truhlice se zbraněmi a výstrojí. Mezi nákladem se povaloval tucet štítů, bez kterých by bylo putování zbytečně riskantnějším. Stejně tak jako nebývala na přídi knarru žádná provokativní dračí hlava, tak nebyly štíty na očích, aby nepoutali nechtěnou pozornost. Posádka omezila počet osobních věcí, aby měla více prostoru a také protože se počítalo s dalším nákladem získaným na jednom ze záchytných míst plavby. Knarr se pro tuto plavbu skutečně hodil.
Vše bylo připraveno a výprava se mohla zanedlouho zahájit. Nezbývalo nic jiného, než se rozloučit s blízkými a popřát mnoho zdaru statečné posádce tvořené převážně z mužů. Manželky se loučily se svými muži, staří rodiče se syny, nebo dcerami a děti s otci, nebo matkami.

Ryšavá Freydis se společně s mužem Erikem loučila s matkou a jejich dvanáctiletou dcerou. Nejen, že byla Freydis nejkrásnější z trojice žen určené pro výpravu, ale patrně i okolí. Objemné vlasy této barvy ji v kontrastu se zelenýma očima slušely a její štíhlou postavu nedokázalo zakrýt ani volné oblečení. Žádný z jejich ctitelů pak nikdy nepochopil, jak si mohla vzít tak ohavného muže.

Erik byl muž středního věku s propadlými lícemi, krátkým sestřihem a delším knírem. Jako většina mužů měl s námořním životem jisté zkušenosti, ale poslední léta trávil v rodinném kruhu a málem zapomněl na to, jak jej miloval. Když se o výpravě poprvé doslechl, tak se rozhodl splnit dávný závazek vůči jarlovi a přihlásil se jako první dobrovolník. Nejen, že jarl požadavku vyhověl, ale dokonce mu dovolil vzít si s sebou ženu.
„Já se vám vrátím!" žertoval Viggo s trojicí přihlížejících dívek. Na dnešek se těšil jako malý, protože věděl, že mu přinese spoustu slávy. Spolu s tím si nerad připouštěl, že se do té doby bude muset obejít bez žen. Dívky se nesměle pousmály a žasly nad jeho odvážností. Jako by si neuvědomoval, že stačí jediné slovo a jejich otcové si to s ním vyřídí.
„Viggo!" okřikl ho někdo s hrubým chraptivým hlasem. Rozhlédl se okolo a zaostřil Dagrův masitý a rozhněvaný obličej. Dagr byl starším bratrem Freydis a otcem Stigra a vlasy s vousy měl stejné barvy jako oni. Zuřivě ho chytil za paži a vlekl ho k lodi.
„Ale no ták!" bránil se Viggo. „Jsi příliš staromódní, vždyť jsem to nemyslel vážně…"
„Mlč!“ křikl a oslovil ho barnem čili dítětem.
Uchechtl se a raději mlčel.
Stener klečel před svým synem a hladil ho po rozcuchaných vlasech. „Dávej pozor na matku a na naše hospodářství. Již brzy se budeme mít hodně dobře."
„A kdy se vrátíš?" ptal se ho ustaraně syn.
„Nebude to zítra, ani pozítří a ani popozítří, to vím jistě. Ale jestli se všechno vydaří, tak ještě dřív, odcestuješ ty s matkou za mnou."
„A ty se nebojíš?“
„Ani náhodou!“ řekl, jakoby se urazil a postavil se. „Kdybych znal něco jako strach, tak bych nejel na Vinland!“
„Nebojíš se ani těch skraelingů?“
„Ani těch. Co jsem slyšel, tak se při pohledu na nás raději schovají do svých lesů a už se neukáží.“
„Jen jsem tě zkoušel, tati…“
„Já vím, že jo. Do doby než se znovu setkáme, tak na sebe s matkou dohlédněte,“ řekl a věnoval se pro změnu jí.
Starý válečník Kettil s dlouhými prošedivělými vousy spletenými do dvou copů a hustým obočím, tiskl na širokých ramenou manželku. "Neplač, ženo!" napomenul ji. Štvalo ho, že za mlada prožil tolik střetů a ona se o něj stále bojí.
Se svou ženou se loučil i Rune, hubený postarší muž s úzkým obličejem a zapadlýma očima. S jemným úsměvem na rtech pouze pokyvoval hlavou, naslouchal a hladil ji hřbetem dlaně po tváři. Nikdo přesně neví, proč ztratil řeč. Jednou po návratu z moře onemocněl a hlas se mu již nevrátil, ale i přes tuto bariéru se naučil komunikovat pomocí posunků a jakési znakové řeči, kterou sdílel s blízkými. Také se mu nezapřeli jeho užitečné léčitelské zkušenosti. Pokaždé, když někdo nemocný potřeboval pomoc, tak věděl na koho se obrátit a on jim ve většině případů pomohl.
„Víte vůbec, co to pro mě znamená?" hádal se Frothi ukňouraným hlasem s rodiči. "Pořád mě máte za malého chlapce, ale to je dávná minulost! Jednou na mě budete hrdí, ale teď si říkejte, co chcete. Mě nepřemluvíte."
Gunnar, jenž přes sebe konečně přehodil nějaké oblečení, stál sám nehnutě poblíž mola a prázdným pohledem pozoroval ostatní. Rodinu před dlouhou dobou opustil a nikdo jiný ho tu nepřijde ani pozdravit. Zaskřípal zuby a odvrátil se od nich.
Jarl Harald dělal přesně to, co se od něj čekalo a povzbudivě debatoval s posádkou. Teď hovořil s Dagrovým synem. „Stigre, slyšel jsem, že jsi kromě brnkání na ten hudební nástroj dobrým mořeplavcem. Spoléhám se na tebe stejně, tak jako na tvého otce."

„A on se neúčastní?" zeptal se Magnus Eyulfa. Ti dva jako jediní pozorovali loučení z paluby, protože tu žádného blízkého neměli.
„Jarl? Ne, přidá se k nám až později."
„Samozřejmě," odpověděl chladně. "Ale tohle není žádný Hnefatafl. Když si tolik věří, tak proč za sebe posílá tyhle lidi? Nejsou to figurky a tohle není desková hra."
„Magnusi, ale my nejedeme bojovat. Jedeme objevovat a budovat! Na první část nás nemusí být ani dvacet, při té druhé se k nám připojí i jarlova skupina."
„Je to malý muž s velkými plány. Jak vidno, veškeré zdroje využil na stavbu téhle lodi. Ale to, co mě zaráží nejvíc je posádka. Viděl jsem tu spoustu schopnější mužů, než jsou tihle sedláci, poloviční muži, pobudové a ženy. Proč vybral je? Protože je nebude postrádat, když selžou.“
„Myslím, že máš štěstí, že tě právě neslyší. Nebýt jeho, nemohl bych nezachránit tvůj život.“
„A kdo tě o to žádal?“ křikl, až se za ním někteří lidé otočili. „Čekáš, že budu vděčný? Nenechám nikoho rozhodovat o vlastním životě, ani tvé bohy!“
Eyulf se sípavě zasmál. „Víš, proto jsem řekl Svenovi, aby se tě nejdřív zeptal.“
„Hm,“ odfrkl si. „Eyulfe, doufám, že jsi alespoň dobrý navigátor a kormidelník!“
„Napadne tě někdo lepší, komu bys svěřil život?“
„Ty víš, jak bych ti odpověděl.“
„A přesto ti nezbývá nic jiného, než mi věřit.“



Posádka přešla po dlouhém rozvrzaném molu a vkročila na palubu. Silní muži ze dna vytáhli čtyř hákovou kotvu a jiní, předem určení, opět rozprostřeli plachtu. Vítr ji nadmul a loď se dala do pohybu. Mezi oběma stranami proběhlo poslední loučení. Překřikovali se a mávali v domnění, že se brzy shledají a povědí si zážitky. To ovšem netušili, že bude výprava mnohem nebezpečnější, než si mysleli.
„Hodně štěstí,“ zašeptal jarl.