---

ja som sa k tomu ked si to napísal akosi nedostal , a prečítal som si to až teraz :D neboj sa Diego, možno si to neprečítam hneď, ale s odstupom pár dní, ale nezabudnem ;D (dúfam :D :D )

---

Třeba se vám to bude líbit.

Schválně jestli poznáte někoho známého v tomto dílu...;)

Podnadpisy vyjadřují skrytý text.

....


Kapitola třetí - část druhá


Již jsme se nacházeli u pobřeží, nikde nikdo, kde nic tu nic. Až na jednu a zřejmě opuštěnou loď. Byla malá, pancéřová, asi kdysi sloužila jako převozní, ale hlavní bylo, že se zdála funkční. Nebyla totiž poškozená a byla řádně zakotvena u mola. Na nic jsme nečekaly a běžely ji prozkoumat, zda-li zvládne cestu do Francie. Když jsme vlezly na palubu, poznaly jsme, že nedávno tu někdo byl. Sestoupily jsme proto do podpalubí, abychom se ujistily, že tu opravdu nikdo nepřebývá, já totiž nemám rád překvapení.

Lodička zrádná

Všude byla tma, světlo dovnitř pronikalo jen z malých otvorů a poklopu, kterým jsme vešly. I přes to všechno, jsem rozpoznal věci kolem nás. Válely se zde okovy, stály tu tři klece, nacházelo se zde i pár mučidel. "Marcusi, čí to byla loď?" řekla sestra. "Možná pirátů, asi ji ukradly některému ze států. Za normálních okolností bychom měli odejít a to rychle, ale my potřebujeme do Itálie, takže ji zkusíme zprovoznit." Vůbec jsme ani jeden nevěděli, jak se taková loď řídí, začali jsme hledat nějaké spouštěcí zařízení nebo něco tomu podobného. Najednou byla v podpalubí tma...

Smrtička

Někdo stál nad poklopem, když jsem se otočil, zatemnělo se mi před očima a omdlel jsem. Probudil jsem se v jedné z těch tří klecí. všude plno světla. Stěží jsem se mohl hýbat, pohledem po místnosti jsem hledal Victorii. Byla připevněna okovy ke stěně kousek nad zemí, doslova visela za ruce. Vypadal, že vůbec nevnímá, oblečení měla potrhané a byla plná modřin a škrábanců, asi když kladla odpor. Ve druhé cele jsem si všiml ležící mrtvoly... Ve třetí se nacházel zarostlý muž, seděl na kusu hadru. Najednou ten muž promluvil... "Kdo jste a jak jste se tu vzali?" řekl. "Já se jmenuji Marcus a ta žena s okovy je má sestra Victorie. Utekly jsme z Londýna..." nestačil jsem to ani doříct, ale vousatý muž byl očividně překvapen a rozhořčen. "Cože?! Vy jste utekly z toho zpropadeného místa? Jak? Ale to je jedno... Stejně všichni chcípnem..." řekl s už smutnějším hlasem.


"Za zády"

"Já ani má sestra zde nehodláme zemřít! Sice nevím kdo jsi, ani kdo jsou ti lidé, kteří nás sem zavřeli, ale my odsud musíme jít pryč! Chápeš?!" řekl jsem se zvýšeným hlasem. "Á chlapeček si chce hrát na hrdinu, co? Vždyť tobě i tvé ségře ještě teče mlíko po bradě, ani nemáš vousy a to chceš utéci z téhle klece? Dovol mi se zasmát... Ha..ha..ha..." smál se nám. "Nic nechápeš! Anglie jde ještě zachránit!" řekl jsem. "Anglie!? Kdyby nebouchal ta věž, mohla by to být pravda, ale stalo se a už to nejde zvrátit! Smiř se s tím! Anglie je jiná! Navěky!" řekl rozhořčeně muž. "O tomhle se už s tebou nehodlám bavit. Já musím ctít svého otce, který v to věřil. Ikdyž nakonec zemřel... ale to bylo už dávno před mým narozením..." řekl jsem klidným hlasem. "Otec v to věřil? Tak to byl asi větší naivka než ty. Víš ty vůbec kde právě jsme?" ptal se muž. "Ne, to nevím." odpověděl jsem. "Tohle je putovní loď, kterou má v moci několik hrdlořezů, ještě ze Samaelovy éry. Jsme kořist, buď nás vymění, prodají nebo sežerou... Tvou sestru možná ne, bude se jim hodit malé povyražení při cestách na moři." řekl muž. "Sežerou? To se nestane! Ne! Nehodlám ti věřit ani slovo! Ani tě neznám! A vůbec, ani nevím, jak se jmenuješ!" řekl jsem nahlas, ale v jádru jsem cítil bezmoc a i si připouštěl, že to může být pravda. "Chceš znát mé jméno? Jmenuji se Charlles"

---

Ahoj.! V poslední době, už před několika díly, jsem zjistil, že tento mnou vytvořený příběh, který je pokračováním Hlasu anglie, nějak nezvládám. Vysvětlení: Mám čím dál méně představu o tom, jak to bude dál. V prostředí, který jsem "stvořil" z mě neznámého důvodu, ztrácím svou představivost. Až kdyby se ta dvojice dostala někam do města, nebyl by problém vymýšlet děj dál. Ale prostě se nemohu hnout z místa. Měl jsem s nimi velké plány, ale...
Škoda.

Nadruhou stranu mi to až tak nevadí. Proč? Když jsem začínal psát Hlas anglie, řekl jsem si, že to prostě musím dotáhnout dokonce. A vida, povedlo se. Nad napsáním nějakého pokračování jsem se vůbec neodvažoval přemýšlet, ač konec jsem měl napsán již u 10. kapitoly. Ale stejně jsem musel konec lehce poupravit, jelikož se mi něco zdálo jako blbé a divné, ačkoli nějak výrazně jsem do něj nezasahoval.
Stále si vyčítám, že jsem Hlas anglie neměl ukončovat, tak brzy. V mém plánu bylo až 50. kapitol, ale vývoj děje byl předem daný.

Nechci ukončovat tento příběh, jen chci napsat, že nevím, jak dál a nevím kdy bude pokračování.
Možná zruším mé plány o ději ve Francii a Itálii a příští destinací bude Rusko s diktátorem. Ale uvidíme....

Ach, to jsem se rozepsal:D
Ale já to prostě musel ze sebe dostat...
Navíc mám takový starý projekt, který jsem vypustil, když jsem začal psát Hlas Anglie. Je to sice u ledu, ale možná se k tomu vrátím, uvidím...




EDIT: ze dne 20.04.2013
KONEC...



...Dokud mě něco nenapadne.

Prozatím děkuji čtenářům za podporu a budu rád, když se Vám bude líbit i mé "nové" dílko.

---

Za dva týdny by to bylo rok, co jsem tenhle příběh (zřejmě nadobro) pozastavil. A tak vám sem hodím aspoň další kapitolu, ve které je zodpovězeno, jak to bylo s Charllsem a jeho posádkou.
Napsal jsem ji, už před několika týdny, ale pořád jsem k ní měl nějaké výhrady a opravoval. Teď už vím, že lepší to nebude a je čas to dát sem. Ačkoli je to poměrně kratší. Vše je psáno, ve stylu vyprávění minulosti.
Kdoví, třeba to jednou dopíšu....







„Budu ti chlapče vyprávět, jak to bylo se mnou a mými loděmi, pak poznáš a hlavně pochopíš, kdo jsem…
Byl jsem dobrým přítelem tvého otce, prožily jsme toho spolu opravdu hodně. Již od dětství jsme spolu kamarádily a poté spolu vstoupily do vojenských řad. Oba jsme byli schopni položit život za toho druhého, jen proto, aby přežil. Kdysi mi zachránil kůži a já mu to bohužel nestihl oplatit.
Tehdy, když tvůj otec táhnul s francouzským vojskem na Londýn, měl sebou na pomoc i několik válečných lodí, včetně téhle. Když vojska bojovaly u pobřeží, nepřátelé nás odstřelovali loděmi a Lucius si byl moc dobře vědom toho, že pokud ztratí příliš mnoho mužů teď, těžko bude moct bojovat o Londýn. Tak mě pověřil velením nad loděmi, které dostal od frantíků, protože potřeboval, aby někdo zastavil nepřátelské lodě. A v tu chvíli, kdy jsem odplouval k této lodi na člunu, jsem viděl tvého otce naposled.

Věděl jsem, že proti nepřátelské flotile nemáme moc šancí, ale museli jsme něco udělat, jinak by byla Luciova armáda zmasakrována. Měl jsem nápad, jak to odvrátit, upoutat na sebe veškerou pozornost a odlákat je dál od pobřeží. Tato pancéřová a kdysi skvělá loď plula v čele a za ní hned další čtyři, ale nepřítel jich měl více. Chvíli jsme bojovaly, ale postupně přibývalo ztrát na obou stranách. To už jsme byli daleko od pobřeží a mě nezbyla žádná loď, které bych mohl velet, kromě téhle. Nepříteli zbyly tři lodě a hnal se za námi, ale já nechtěl, aby nás zabili a vrátili se k pobřeží. Vydal jsem proto rozkaz plnou parou vpřed, aniž bych věděl, kam já a posádka plujeme, ale hlavní bylo, aby nepřítel byl stále za námi.

Po necelých dvou dnech vytrvalého útěku před nepřáteli jsme dopluly do neznámých vod. Začínala nám být více a více zima, kolem lodi občas proplulo několik ledových ker a ikdyž do nás některé menší narazily, škody nenadělaly. Nepříteli se ale potopila jedna ze tří lodí, když narazila do velké kry, tudíž mu zbyly jen dvě.
Ker stále přibývalo a byli čím dál větší a já jsem se obával, že naše dny jsou sečteny.
Před námi se objevil velký ledovec, proto jsem vydal rozkaz pálit do něj všemi děly, co máme. Ledovec se rozbil, načež nám uvolnil cestu a my pokračovali dál do neznáma.



Krutý osud nás potkal, mí lidé mrznou a umírají. Někteří mí muži, kteří nechtěli umrznout, raději spáchali sebevraždu. Zbyla nás hrstka a ani dobrá zpráva, jako že nepřítel se zastavil o led a nemohl dál, nám také nedodávala odvahy. Když začal selhávat jeden motor, věděl jsem, že brzy nadejde konec. Po pár hodinách motor přestal pracovat úplně, takže jsme pluly jen na poloviční výkon.


Tři muži z mé posádky zemřeli hladem, už nás zbývá jen šest. A ikdyž v dálce se zdálo, že ledu ubývá, nikdo nebyl optimisticky naladěn. Muži se mezi sebou neustále hádali a jejich bezmoc byla nezměrná. Snažil jsem se je neustále uklidňovat, ale bezvýsledně…


Následující den hned z rána jsem zaslechl hlasité bouchání. Teď už to nebyli kamarádi, ale soupeři a bojovali o to, kdo z nich přežije. Díval jsem se na ně, jak se v mrazu a hladoví řežou mezi sebou, na život a na smrt. Nemohl jsem se už na to dívat, proto jsem vytáhl revolver a zamířil. Jakmile zemřel první, neváhal jsem a postřílel své muže, jež už nebyli těmi statečnými vojáky, byli to jen promrzlí a hladoví chudáci, kteří chtěli přežít stůj co stůj. Možná jsem to nemusel dělat, protože by se stejně zabili navzájem, ale chtěl jsem ukončit jejich trápení a bylo mi jich líto.



Chtěl jsem se taky zabít, ale nešlo to. Nevím proč, jako bych s tím co se stalo, musel žít do konce svého života. Šel jsem do strojovny a zastavil i druhý motor, sednul si na židli a s revolverem v ruce čekal na smrt.
Přemýšlel jsem o mém životě, jaký byl a jak jsem ho prožil. Nakonec jsem zhodnotil svůj život kladně, ale spousta věcí mne stejně mrzela. Jako třeba mnoho zmařených životů, jež zhaslo mou rukou nebo těch, které jsem nedokázal ochránit.
Z mého přemýšlení mě, ale vyrušila obrovská rána, která otřásla celou lodí. Sám sobě jsem si říkal, že tuhle loď nikdy a nikdo nepotopí. Vyšel jsem ze strojovny ven, abych se podíval, kdo nebo co to otřáslo lodí. Když jsem se rozhlédl dalekohledem, spatřil jsem dvě válečné lodě a blížili se ke mně.
Rychle jsem vyvěsil bílou vlajku, aby věděly, že nechci bojovat a vzdávám se.


....pokračování někdy příště. ;)