---

Zase dobrý Můžu mít jen otázke? Dle mého je to divné že po Jaderné válce žijí takto civilizovaně je to pouze můj názor.....

---

Já příliš nemusím sci-fi, raději mám příběhy z minulosti, ale tohle je zkrátka super!
Říkal jsem si: Ach jo, zase nějaký post-apokalyptický nesmysly... A velmi jsem se mýlil, je to opravdu skvěle zpracované! ;)

---

Díky, jsem hrozně rád že se vám to líbí. Další kapitola bude zítra :)

---

Kapitola 4.

Usínal jsem na horní palandě a jedinou mou společností bylo chrápání Kevina a dalších třiceti chlapů. Nemohl jsem spát, nešlo to a zároveň jsem měl strach. Co když v noci někdo příjde a zabije mě? Co když to bude třeba Frank, nebo kdokoliv jiný. Možná jsem dnešní západ slunce viděl naposledy... Ale ne, to je přeci hloupost. Každého v těchto časech občas popadne pocit co bude zítra, pokud tedy něco bude. Mám tyto stavy stále častěji, to co se mi před třemi lety stalo mě dohání k šílenství, ne... zkrátka na to nebudu myslet.

Přes zeď byly slyšet hlasy mužů, kteří měli dnešní noc hlídku. Většinou se při ní nic zvláštního nestalo, snad jen jednou k nám zabloudila skupinka nájezdniků... opatrnosti zkrátka není nikdy dost. Zítra bych měl mít hlídku já, ale s kým, to zatím nevím, rozpis se ještě nevyměnil.

Záviděl jsem Kevinovi to, jak optimisticky tenhle svět bral. "Až ten problém nastane, tak ho budem řešit..." říkal vždycky. Byl psychicky opravdu silný, jeho fyzička už ale byla o něčem jiném. Jeho ruce se oproti mým širokým ramenům podobaly špejlím, úzká brada a nevýrazné, bledé oči mu ještě více ubíraly na sebevědomí. Často byl středem různých posměšků, ale všichni dobře věděli že já za ním stojím a vážím si jeho umění s radiotechnikou a počítači. Připojil se k Bratrstvu o několik měsíců později než já. To se podepsalo na jeho zkušenostech se zbraněmi, avšak všechno pomalu ale jistě dohání. Vzal jsem si ho pod svá křídla, pod svou ochranu. Známe se už od malička a já dobře věděl že lepšího parťáka jsem si vybrat nemohl.

…

Ráno jsem šel na snídani, zase plátek sýra a půlka rohlíku. Jedli jsme málo a porce byly malé, ale nestěžoval jsem si. Sýr neměl každý a my jsme ho dostávali za několik dolarů. Vysrknul jsem půlku kávy z poničeného plechového hrnečku a mířil jsem ke Starýmu pro další misi a výplatu za včerejšek.

– Pokračování příště

---

NICE! :)

---

Díky. Vím že se tam zatím nic moc neděje, ale chci vás nejdřív trošku uvést do pocitů postav, aby jste se do toho mohli lépe vcítit. Ještě tak jedna, dvě kapitolky se ponesou v tomto duchu a pak už to bude o něco akčnější.

---

Už sem psal že to je právě ten důvod proč mi tohle příde tady na tý stránce nejlepší?? Že se 90% pisálků příběhů na tomhle fóru dopouští tý chyby, že na 3 řádky narvou 2 tejdny?? Jestli ne, píšu to teď ;) :D ty tu chybu rozhodně neděláš, je to skvělý, hezky se to čte a tváří se to propracovaně, uvidíme, co přinesou další díly, už se moc těšim :)

---

Díky :). Ano, nebudu z toho dělat nějakou bezduchou střílečkomlátičku. Občas to prostě bude klidnější a občas akčnější :).

---

Nemám slov.....krásně se to čte!
*pes*

---

Kapitola 5.

Doufal jsem, že Starej ještě nespí, rád totiž po nocích vysedával na svém balkónku a pozoroval hvězdy. Před válkou byl prý vášnivý astronom, dokonce měl i nějakou školu či co. Bohužel mu to za daných okolností bylo k ničemu. Jediné co člověk musel umět, bylo zmáčknout kohoutek. Táhlo mu na šedesátku, ale nedával to znát, stále byl čilý jako rybka. Každý, kdo si viděl alespoň na špičku nosu dobře věděl, že Frank se ho pokusí sesadit z velení při první možné chvilce.

Stiskl jsem šedivé tlačítko a dveře se vsunuly do horní části futer. Starej seděl čelem k oknu, u svého stolu a cosi klepal do psacího stroje. Nechal mě udělat ještě pár kroků a pak se otočil. Kývnul a začal hovořit. "Dnes pro vás mám další úkol a je velice důležitý. " mluvil ke mně s upřeným pohledem. "Pokud vše půjde podle plánu, může Bratrstvo ušetřit dost peněz." Ano, peníze. Pro obyčejného člověka, schovávajícího se v nějakém krytu jako krysa nemají žádnou hodnotu. Pro vojáka, který si za to koupí jídlo, pití, zbraně a oděv to ale je něco úplně jiného.

Začal jsem se zajímat. "Poslouchám. " řekl jsem tlumeným hlasem. "Severně od West Lake je zbořená vesnice Yellow River. Většina domů je zničená, ale je tam lékařská ordinace. Dáme vám dva batohy navíc a vy poberete veškeré obvazy, náplasti, léky a tak podobně. Berte všechno co by se mohlo hodit. Je možné, že ve městě narazíte na nějaké cizí stáje, nájezdníky nebo třeba mutanty. Máte mé povolení zabít cokoliv, co vám bude stát v cestě. " "To vypadá snadně. " řekl jsem zase a docela se i těšil. "Tu máš. " podal mi několik bankovek a plátěný pytel, ve kterém bylo pár zásobníků. "Při jakýchkoli komplikacích volejte posily, při nejhorším se vraťte na základnu. Čím víc léků přinesete, tím víc peněz pro tebe a Kevina. Věřím ti, Matte, vím, že mě nezklameš. Po obědě vyrazíte." domluvil a pokynul mi, že mohu odejít.

-- Pokračování příště

To Diego: Díky :)

---

Nová kapitolka bude zítra :)

---

teším sa :D

---

Wau, je to fakt poutavý, super! *15*

---

super;)

---

Kapitola 6.
Na flekatý, umělohmotný tácek padlo několik rozvařených brambor. "Za tohle chceš 4 dolary? " zeptal jsem se rozhořčeně Larryho. "Nikdo tě nenutí si to kupovat, můžeš si jídlo obstarat tam venku. A nezacláněj. " řekl a naznačil mi, že už nemáme o čem mluvit. Odešel jsem od výdejního okénka, tedy spíše díry ve dveřích a přemýšlel, jestli mi to za to vůbec stojí. Často jsem měl chuť se vším tu seknout.

Zamířil jsem k ohništi, kde už na lavicích obědvalo několik dalších chlapů. Vzal jsem do ruky jednu bramboru, ale dřív než jsem ji stačil dát do úst, se rozpadla. S chutí jsem se zalykal tou břečkou, když mezi tím přišel Kevin. "Byl jsi u Starýho? " ptal se. S plnou pusou jsem přikývl. "Jdeme pro léky a obvazy do Yellow River. " řekl jsem, když jsem polknul. Kevin se zatvářil zamyšleně a sáhl do kapsy. "Trošku jsem upravil tu vysílačku, jak jsi říkal. Má teď o půl míle větší dosah. " zazubil se.

Dopnul jsem zip své nové, kožené bundy, zkontroloval počet náhradních zásobníků a vydal se do zbrojnice, měl jsem do ní jako poručík přístup. Vytáhl jsem z kapsy rezavého glocka, vložil ho do příslušné skříňky a rozhodl se vzít si desert eagla. Do skříňky jsem vhodil určitou částku, tedy 700 dolarů a přístroj mi povolil sáhnout si pro zbraň. Zastrčil jsem ji za opasek a odešel.

Kevin už čekal u brány. Podali jsme hlášení o odchodu a vydali se na cestu. Nebylo příliš teplo, což se stávalo jen výjimečně, ale nám se to hodilo. Procházky v pětačtyřiceti stupních nebylo nic příjemného. Asi po dvaceti minutách cesty jsme narazili na první, ač velice snadnou překážku. Psa. Asi si říkáte, kdo by se bál psa, ale byli nebezpeční a většinou přenášeli různé choroby. Rozběhl se proti nám. Kevin neváhal, vytáhl svůj nožík a mrštil ho přímo proti němu. Ano, trefil se, rovnou mezi oči. Bylo slyšet křupnutí, to jak se čepel zabodla až pod lebku. Pes ještě chvíli klopýtal, pak se ale pomalu skácel na zem. Kevin k němu přišel jakoby nic a nůž vytáhl. Otřel ho do svých bledě modrých kraťasů. Dál cesta pokračovala bez komplikací.

Město bylo zničené, přesně tak, jak Starej tvrdil. Většina domů bylo polorozpadlých, ale ten, ve kterém se měla nacházet ordinace, se zdál v pořádku. Otevřeli jsme prosklené vstupní dveře a vešli do chodby. Byla tam tma a jediné světlo do ní proudilo přes dveře. Cvakl jsem vypínačem na stěně, ale zářivka jen poblikávala. Najednou jsme uslyšeli jakési hlasy.

-- Pokračování příště

---

strašidelné :D ale inak dobré :)

---

Napínavé.....;)