The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal EldeR dne 12.09.2012 12:04

Kapitola 9

Druhý den ráno jsem se vzbudila chvíli po rozbřesku a nebylo to zimou, protože můj cestovní plášť byl opravdu teplý, ale protože se všelijaké ptactvo obývající okolí rozhodlo přivítat nový den svým zpěvem, který mi teď po ránu připadal spíš jako řev. Po tom co jsem vstala, rozdělala malý ohýnek a trochu se nasnídala, rozhodla jsem se, že se nejprve začnu učit házet nožem a odpoledne zajdu do Vorařova, zjistit jestli se už vrátila Delfína. Rozebrala jsem jeden ze tří přístřešků na mýtině a použila ho k výrobě terče ve tvaru postavy, který jsem umístila k terénnímu převisu, abych nemusela vrhací dýku hledat někde po lese, v případě že se netrefím. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nic podobného nedělala, trvalo mi to snad dvě hodiny. Potom jsem se postavila k ohništi, což bylo asi tak pět metrů od terče, vytáhla tu obyčejnou ocelovou vrhací dýku, chvíli se soustředila a snažila mířit a pak poprvé hodila.

Z úst mi vyšlo několik nadávek, když se dýka zapíchla aspoň metr od terče do hlíny…rukojetí. Došla jsem pro dýku a znovu. Na druhé straně do hlíny a naplocho. Znovu. Konečně se dýka zabodla špičkou, bohužel aspoň půl metru od terče. Znovu a znovu… Po půlhodině už mě bolela ruka, ale už jsem se aspoň trefovala skoro vždy do terče, i když zatím ani jednou špičkou. Pak se mi to konečně povedlo a dýka se zapíchla do terče. Byla jsem ohromně nadšená, ale jen do dalšího hodu, protože ten opět nevyšel.

Na malou chvíli jsem si sedla na špalek u ohně a sbírala síly, hlavně psychické. Rozhodnutá to nevzdat jsem opět došla pro dýku a pokračovala ve svém víceméně neúspěšném házení. V tomto stylu jsem strávila mimo tří nebo čtyř přestávek další odhadem dvě hodiny, než mě hlad upozornil na dobu oběda. Ohřála jsem si něco ze zásob a najedla se. Myšlenkami jsem byla pořád u házení nožů. Sice už jsem se zlepšila natolik, že se mi povedl běžně zásah jednou ze tří pokusů, ale podle mého to byly spíše náhody, i když vzhledem k tomu, že jsem začala trénovat teprve před obědem a nejprve netrefila ani terč to zase tak zlé taky nebylo.

Po jídle a chvíli odpočinku jsem vyrazila přesně podle plánu do Vorařova na obhlídku. Cestou, která trvala necelou půlhodinku, jsem se kochala zdejší krajinou a při tom přemýšlela o tom, jak vylepšit svoji techniku házení nožů. V hospodě mimo Orgnara nikdo nebyl. Jakmile mě spatřil ve dveřích, hlásil, že Delfína se ještě nevrátila, takže pokoje nepronajímá. To mi nijak nevadilo, dala jsem si jen korbel piva na osvěžení a vrátila se do svého nového tábora. Zbytek odpoledne se nesl v duchu tréninku házení nožem, proloženého výbuchy vzteku a skepse, když se moc nedařilo. To, jak intenzivní trénink jsem nasadila, se projevilo hned druhý den ráno, když jsem skoro nemohla pohnout rukou, která byla komplet od ramene po špičky prstů namožená a bolela mě. Příprava oběda byl v mé situaci nadlidský výkon, odbyla jsem se proto kusem chleba a sušeným masem, které je mimochodem tuhé jak prkno.

Nakonec jsem se rozhodla, že pro dnešek nepůjdu do Vorařova, místo toho vyhledám tu mastičkářku Anis, o které se zmiňoval ten podříznutý ork. Přibližně hodinu po poledni jsem přebrodila řeku přes brod u tří menhirů a začala hledat Anisinu chatrč. To mi nedalo ani moc práce, byla asi jenom sto padesát metrů od řeky a vedla k ní vyšlapaná pěšinka. Anis byla vrásčitá stařena neurčitého věku, protože vypadla aspoň na sto let, ale oči měla jasné a živé jak pětileté dítě. To že měla nechutně skřehotavý hlas a říkala mi „děvenko“, mě zas až tolik nevadilo, ale ty oči… V těch očích bylo ještě něco jiného, co nedokážu popsat, ale vzbuzovalo to ve mně nepříjemné pocity, něco jako podvědomý strach. Po chvilkovém rozhovoru, kdy mi vysvětlila, že je léčitelka a amatérská alchymistka žijící v souladu s přírodou, jsme se dostali k důvodu mé návštěvy.

Zeptala jsem se, jestli nemá něco, co by mi pomohlo od bolesti svalů a kloubů mojí namožené ruky. Anis mi podala ukrutně smrdící mast, která prý zabírá skoro okamžitě a přitom něco povídala o bylinách a koříncích, ze kterých je namíchaná. Moc jsem tomu sice nerozuměla, ale zaujala mě jedna pasáž, kde mi vysvětlovala, že při určitém výrobním postupu způsobují nějaké z bylin místo úlevy od bolesti chvilkovou paralýzu, takže člověk všechno vnímá, dokonce může mluvit, ale jinak je jak hadrový panák a nemůže se hýbat. To se mi docela zalíbilo, tak jsem se zeptala, jestli náhodou nemá trochu toho paralyzujícího mazání na prodej. Anis se chvíli ošívala a dělala drahoty, ale nakonec zašla do chatrče a vrátila se s malou lahvičkou, plnou kupodivu příjemně vonícího roztoku. Prý stačí potřít zbraň, nebo cokoliv jiného a někoho s tím byť jen lehce škrábnout, aby nebyl schopen pět až deset minut žádného pohybu.

Pak došlo na placení. Anis mě hned ze začátku zaskočila tím, že nechce žádné peníze, ale pouze šperky nebo drahé kamení, nepohrdne prý ani zlatým nebo stříbrným nádobím. Vytáhla jsem z váčku zlatý řetízek s navlečeným prstenem, který jsem měla od banditů, sundala z něj prsten a ten podala Anis. Ta si prsten zběžně prohlédla a pak řekla, že to je málo, ať jí k tomu dám i ten řetízek, že mi k tomu ještě přidá mast na rány. To mi přišlo jako přijatelná cena, tak jsem na ni kývla a dala Anis i řetízek. Potom jsem se rozloučila a vydala zpátky k řece. Cítila jsem Anisin pohled na zádech a rozhodně z toho neměla dobrý pocit, proto jsem se po přebrodění řeky vydala směrem na Vorařov místo toho abych šla přímo k tábořišti. Potom jsem uhnula napravo do lesa a obloukem se vrátila do tábořiště. Cestou jsem nasbírala pár hub, o kterých jsem si byla jistá, že jsou jedlé. Po návratu jsem si namoženou ruku namazala Anisinou mastí, která opravdu během chvíle začala zabírat a ruka přestávala bolet. Z nasbíraných hub a sušeného masa jsem si uklohnila brzkou večeři a s první vycházející hvězdou mě zmohl spánek. Tentokrát jsem měla špatné sny, ve kterých mě pronásledovaly Anisiny zlé oči.

Kapitola 10

Ranní probuzení pro mě bylo vysvobozením z kolotoče špatných snů. Jak jsem musel uznat, Anisina mast byla opravdu skvělá, ruka mě už ani trochu nebolela a dokonce mi připadalo, že je v lepším stavu než před začátkem mého tréningu. Ostatně po snídani jsem v něm pokračovala víceméně bez přestávky až do oběda, který se sestával ze zbytků zásob, takže odpoledne jsem musela každopádně do Vorařova, což jsem měla stejně v plánu. Tréning nesl svoje ovoce, teď už jsem se běžně trefovala ze čtyř hodů třikrát. Po obědě jsem proto musela ještě opravit terč, protože byl s mojí vzrůstající úspěšností zásahů čím dál tím více rozsekaný. Pak už byl na řadě Vorařov.

V obchodě Lucana Valeria naštěstí nebyla jeho zvědavá sestra, takže mě nic nezdržovalo od poklidného nakupování zásob. Sortiment jídla nebyl sice největší, ale pořídila jsem všechno, na co jsem si vzpomněla. Obchodník Lucan si za potraviny, které jsem chtěla, řekl čtyřicet sedm septimů. V tom okamžiku mi blesklo hlavou, že bych mohla vyzkoušet zúročit to, co mě naučili khajiiti o drahých kamenech, proto jsem položila na pult ten červený, za který bych měla dostat aspoň devadesát septimů. Lucanovi se viditelně rozšířily zorničky, zalovil v měšci a na pultu přistálo pět septimů se slovy: „Takže jak sem nabízel posledně… padesát septimů, mínus cena zboží, plus dva septimy sleva pro oblíbenou zákaznici…to máme pět na dřevo“, a hned se po kameni natahoval, ale já jsem byla rychlejší, přikryla ho rukou a řekla: „Počkej chvíli…jestli to myslíš vážně, vyměním ho za ten fialovej. Tenhle má dvojnásobnou cenu, než jsi mi nabídl. Přihoď ještě padesát, jinak o tom nemůže být řeč a prodám ho radši za sto deset v Bílém Průsmyku.“ Lucan zrudl, začal koktat něco jako omluvu, ale když viděl, že to stejně nemá smysl, vytáhl váček a vysypal jeho obsah na pult. Potom sebral červený kámen a dva septimy z hromádky, což asi znamenalo, že sleva pro oblíbenou zákaznici nebude a obchod byl dokončen.

Hospoda zela prázdnotou, dokonce ani Orgnara nebylo nikde vidět. Jakmile ale za mnou zavřely dveře, vyšel se svého pokoje a vesele hlaholil: „Á to sou k nám hosti…copak to bude…medovinka jako obvykle? Mimochodem ode dneška zase pronajímáme pokoje.“ Objednala jsem si onu nabízenou medovinu a sedla si ke stolu. Když mi Orgnar přinesl pití, zeptala jsem se ho co, mi může říct o Anis. Viditelně to s ním škublo a zblednul, ale přesto začal třesoucím se hlasem mluvit: „Za ní radši nechoďte…jeto čarodějnice…prý oživuje mrtváky a obcuje s nima…lektvary podivný jedovatý a nečistý míchá…uhranout dobytek pohledem dokáže a lidem akorát škodí. Říká se, že krev panen k nečistým rituálům používá. A sama je prý starší jak deset kmetů, díky zlým kouzlům.“ Když to dořekl, znechuceně si odplivnul a odcházel k pultu. „Vyhnu se jí radši…A díky za radu“, řekla jsem odcházejícímu Orgnarovi, ale ten jenom mávnul rukou, ani se neotočil. Asi jsem ho už jenom pouhou otázkou na Anis dost silně rozhodila, ale to co mi o ní řekl, zvláště to o tom uhranutí očima, mi silně začalo vrtat hlavou v souvislosti se špatnými sny z předešlé noci.

Vzhledem k tomu, že už se Delfína vrátila, musela jsem teď jenom vymyslet způsob, jak ji sprovodit ze světa. Bylo mi jasné, že tady v hospodě to asi nepůjde, ale nenapadalo mě, jak ji vylákat někam mimo Vorařov, kde bych ji mohla ze zálohy přepadnout. Z úvah mě vytrhnula sama Delfína, když odněkud volala na Orgnara, aniž by nakoukla do výčepu: „Orgnare…pivo se kazí…zejtra dopoledne vyrazím objednat do Bílýho průsmyku čerstvý a na večeři budu zpátky.“ Orgnar na to něco zamumlal, ale to už mě nezajímalo, protože to hlavní jsem věděla. Byla to dokonalá šance, kterou jsem si nemohla dovolit propásnout. Hned mi bylo také jasné, kde si na Delfínu počkám. Na tom místě, co jsem zabila vlka při mé cestě do Bílého průsmyku, tam to podle mě bylo na přepadení ideální. V hlavě jsem už měla plán, jak to provedu, akorát bylo potřeba koupit ještě tenký, ale pevný provázek. To znamenalo další dva septimy pro Lucana Valeria. Hned po jeho zakoupení jsem se vrátila do svého tábořiště, něco málo pojedla a ještě před západem slunce se uložila k spánku, protože zítra mě čekal důležitý den a potřebovala jsem vstávat hodně brzo.

Když jsem se vzbudila, byla ještě hluboká noc, ale přesto jsem vstala a vyrazila směrem k Vorařovu. Oba měsíce krásně svítily, takže bylo na cestu vidět skoro jako ve dne. Při chůzi jsem žvýkala kus sušeného masa a chleba jako takovou brzkou snídani. Vorařovem jsem se v podstatě proplížila a pokračovala za mostem doprava k Bílému průsmyku. Na místo, kde jsem bojovala s vlkem, to bylo asi ještě půl hodiny chůze. Když jsem tam dorazila, akorát se rozednívalo, takže jsem měla dostatek času si vše přichystat. Skála, zpoza které mě posledně vlk překvapil, skýtala dokonalý úkryt proti někomu, kdo přicházel po cestě od Vorařova, nehledě k tomu, že po obou stranách cesty rostly stromy a dopolední slunce svítilo příchozímu do očí.

Přes cestu jsem natáhla provázek, který jsem zamaskovala do prachu a jehličí a na protější straně napevno přivázala ke stromu kousek nad zemí. Na mé straně jsem ho natáhla kolem stromu a na volný konec přivázala kousek větve jako držadlo, aby mi provázek nerozřezal ruku, až ho napnu a Delfína o něj zakopne. To byla pouze první část plánu, druhá část počítala s tím, že vrhací dýkou namočenou v paralyzujícím jedu od Anis musím Delfínu trefit, protože doběhnout k ní bych asi nestihla a pokusit se trefit ji za běhu vzhledem k mým aktuálním schopnostem nepřipadalo v úvahu.

Obě vrhací dýky jsem namočila špičkou do paralyzujícího jedu a opatrně položila na skalní výstupek, abych jed nesetřela. S elfskou dýkou jsem ještě ani jednou házet nezkusila, proto jsem se rozhodla si ji nechat jako záložní a hodit jako první tu ocelovou. Na dva hody ji musím přeci aspoň škrábnout, což by mělo stačit k tomu, aby jed udělal svoji práci a Delfínu paralyzoval. Opatrně jsem vyhlížela ze skrytu, kdy se objeví v dálce a doufala, že se mi vše podaří přesně podle plánu. Zhruba po dvouhodinovém čekání se v dálce na cestě objevila postava v kožené zbroji, která se docela rychle přibližovala. Byla to Delfína.

Kapitola 11

Srdce se mi rozbušilo, překontrolovala jsem vrhací dýky na skalním výstupku po mé levé ruce, pevně chytla klacek, na kterém byl navázaný provázek, připravila se k trhnutí a čekala. V duchu jsem si přehrávala, co musím přesně a hlavně co nejrychleji udělat, pokud chci uspět. Slyšela jsem tlukot svého srdce a měla pocit, že přehlušuje i zpěv ptáků, dokonce jsem se bála, že ho uslyší Delfína, až bude přibíhat. Připadalo mi to jako věčnost, když vtom jsem mezi údery srdce zaslechla její kroky. Musela být už jen pár metrů od mého úkrytu. „Nesmím trhnout moc brzo, jinak je po všem“ blesklo mi hlavou a v tom se vynořila za skálou. Delfína stačila udělat ještě jeden krok, když jsem trhla klackem, který jsem svírala v ruce.

Provázek se napnul. Delfína nemohla stihnout zareagovat, zakopla o moji past a padala k zemi. Připadalo mi, jako by se zpomalil čas. Upustila jsem klacek a otočila se nalevo ke skalnímu výstupku pro obě dýky. Do levé ruky elfskou, do pravé ocelovou a rovnou z otočení vrh pravačkou. To už Delfína ležela na zemi v oblaku prachu. Nebyl čas na přemýšlení o výsledku hodu, proto jsem hodila i druhou dýku. Delfína se bleskurychle zvedla ze země, tasila meč a zařvala: „Teď okusíš akavirskou čepel lumpe!“ U nohou jí ležely obě moje dýky a mě pomalu začínal běžet život před očima.

Stála jsem celá zkoprnělá, koukala na dýky a čekala svoji smrt. Delfína udělala krok mým směrem, potom jí vypadla šavle z ruky a svezla se k zemi s nechápavým pohledem v očích. Stála jsem tam s otevřenou pusou snad minutu a nevěřila vlastním očím. Delfína zatím nadávala, vyhrožovala mi mnoha způsoby bolestivého zabití a častovala mě různými nelichotivými jmény. Když jsem se vzpamatovala, rychle jsem použila provázek k preciznímu spoutání Delfíny do kozelce. Sebrala jsem ze země svoje dýky a sedla si na kraj cesty, abych se trochu uklidnila, protože se mi klepaly kolena jak nějaké stařeně. Po chvíli paralyzující účinky jedu odezněly, protože Delfína sebou začala mlet, ale nezabránilo jí to ani v nadávání. Zajímalo mě, kam jsem ji trefila, ale nikde nebyla viditelně zraněná a zbroj měla také neporušenou. Potom jsem si všimla nepatrné ranky na levé paži kousek nad loktem. Opravdu tedy stačilo škrábnutí, jak říkala Anis. Sice jsem se styděla, za svůj vrhačský výkon, ale na druhou stranu mi u nohou ležela spoutaná osoba stojící za smrtí mých rodičů.

Delfínino vyhrožování akavirskou čepelí, které neustále opakovala, mě už silně lezlo na nervy. Vzala jsem proto tu její šavli a vší silou s ní praštila naplocho o nejbližší strom. Křehkost oceli udělala svoje a ta slavná akavirská čepel se v půlce zlomila. Delfína začala nadávat snad ještě víc. Už se ve mně vařila krev. „Víš, co si můžeš tu svoji podělanou čepel?“, zařvala jsem a hned jí to názorně ukázala. Jak ležela v kozelci sputaná na boku, vrazila jsem jí pahýl té její slavné šavle pěkně mezi půlky až po rukojeť. Delfína přestala nadávat, místo toho se zuřivě zmítala, nelidsky vyla, což střídala s podivným chrochtáním. Usoudila jsem, že potrhaná střeva a pahýl šavle dlouhý jako ruka vražený v zadku asi nebudou provázet zrovna nejpříjemnější pocity. Po několika minutách pozorování Delfínina utrpení jsem se rozhodla ukončit její trápení. Přistoupila jsem k ní a se slovy: „tohle máš za mý rodiče“, jsem ji podřízla jak podsvinče. Napadlo mě, že bych trochu mohla znesnadnit její identifikaci, tak jsem jí nakonec tu hlavu odřízla celou a hodila do řeky, ať z toho i ryby něco málo mají.

Až po tom jsem si uvědomila, že jsem se jí mohla zeptat, kde najdu posledního z čepelí, jistého Esberna, ale na to už bylo evidentně pozdě. V Delfíniných věcech nic zajímavého nebylo, mimo dvou set septimů a starého dopisu. Dopis byl takový nevelký cár papíru, na kterém stálo pouze: „Jsem rád, že se ti dobře daří, na mé staré kosti je tady trochu moc vlhko. Esbern“. To moc dobré vodítko nebylo, ale už se nedalo nic dělat. Vrátila jsem se do Vorařova a rovnou do hospody. Potřebovala jsem se napít.

Než nastal čas oběda, stihla jsem vypít dva poháry medoviny. Potom přišla na řadu pořádná pečeně a další dvě medoviny. Moje brzké ranní vstávání a tolik medoviny za sebou způsobilo, že jsem si trochu zdřímnula na stole. Po probuzení mi Orgnar sice nabízel, ať chvíli počkám, že se Delfína má co nevidět vrátit a pak, že mi pronajme pokoj, ale já si jen koupila ještě dvě lahve medoviny na později, vysolila osmnáct septimů a vyrazila do svého tábora. Na rozdíl od Orgnara jsem totiž nevěřila tomu, že by se Delfína ještě vrátila a pronajímala pokoje.

Upravil/a EldeR dne 21.09.2012 16:37

Přidal EldeR dne 28.09.2012 16:50

#17

Kapitola 12

Když jsem se ráno probudila, nebylo mi vůbec do zpěvu. Měla jsem úplně sucho v ústech, žaludek jak na vodě a v hlavě mi hučelo jak v úlu. Všechno vysvětlovaly dvě prázdné lahve od medoviny, které jsem si ještě „musela“ včera koupit. Snídani jsem radši vynechala, protože mi to přišlo jako plýtvání jídlem, které bych stejně neudržela a jako náplň dopoledne zvolila odpočinek vleže s mokrým hadrem na hlavě. Po obědě, skládajícího se z trochy vývaru ze sušeného masa a zeleniny, jsem chvíli trénovala házení nožů, ale vzhledem k očekávání brzkého prasknutí hlavy, jsem se radši vrátila ke své dopolední činnosti. Z večeře pak sešlo, protože mě přemohl spánek, který mě sice zachránil od příznaků kocoviny, ale přinesl mi špatné sny, kdy mě pronásledovala umírající Delfína, střídající se s Anis a jejíma ďábelskýma očima.

Ze špatných snů mě vysvobodil až zpěv ptáků druhý den ráno. Cítila jsem se o poznání lépe, nebýt těch snů, řekla bych naprosto v pořádku. Valnou část dopoledne mi zabral tréning a na oběd jsem vyrazila do Vorařova. Orgnar vypadal ustaraně, ale ještě o smrti Delfíny evidentně nevěděl. Chtěla jsem tady v okolí zůstat ještě pár dní a dělat jako že nic, aby na mě nepadlo žádné podezření v souvislosti s její vraždou. Dala jsem si oběd a zapila ho k Orgnarově nemalému údivu čistou vodou, protože pivo bylo zkažené a medovinu jsem nechtěla dneska ani vidět. Voda byla zadarmo, takže oběd mě vyšel tentokrát jen na pět septimů. Pak jsem se vrátila do tábora a zbytek odpoledne strávila tréninkem házení nožů. Několikrát za noc jsem se vzbudila zalitá potem, protože mě opět pronásledovala Anis. Ve snu jsem všude viděla ty její zlé oči a slyšela odporný skřehotavý smích.

U snídaně jsem přemýšlela o tom, jestli mě Anis uhranula, jak říkal Orgnar, nebo jestli nezačínám přicházet o rozum. Chmurné myšlenky jsem se snažila rozehnat tréninkem. Měla jsem docela slušné pokroky, už jsem se trefila v podstatě každým hodem. Díky tomu jsem začala házet už obě dýky, protože už jsem se nebála jejich zbytečného ničení, přičemž s tou elfskou se mi dařilo ještě lépe jak s ocelovou. Na vzdálenost necelých pěti metrů se mi dařilo trefovat bez problémů do těla a s trochou soustředění i do hlavy figuríny, kterou jsem používala jako terč. Chvíli před obědem se mi stala taková drobná nehoda, když jsem se při vytahování dýk z terče o jednu lehce řízla. To by samo o sobě nic neznamenalo, kdybych sebou o pár vteřin potom nepraštila o zem. Anisin paralyzující jed nebyl evidentně z dýky ještě úplně pryč. Těch pár minut, než se mi opět vrátil cit do nohou a rukou a já mohla vstát, mi připadalo jako věčnost. Po této nehodě jsem se radši naobědvala a zbytek dne strávila opět tréninkem, proloženým odpočinkem.

Další noc plná zlých snů o Anis. Vzbudila jsem se celá mokrá potem. Nebylo moc dlouho po půlnoci, ale já jsem měla strach znovu usnout a prožít si další noční můru. Vstala jsem a něco málo pojedla. Za tu chvíli co jsem byla vzhůru, jsem dospěla k rozhodnutí, že ještě teď vyrazím za Anis a učiním těm nočním můrám přítrž. Ještě jsem nevěděla, jestli s tím Anis budu konfrontovat ústně, nebo hrubou silou, ale to bylo prozatím nepodstatné. Noc byla opět jasná, takže cesta mi moc dlouho netrvala a asi o hodinu déle jsem se už skrývala za stromem kousek od Anisiny chatrče. Důvod mého skrývání byl prostý. Pár metrů přede mnou hořel oheň, kolem kterého křepčila Anis oblečená pouze do jakéhosi hadříku kolem pasu. Zbytek těla měla pomalovaný podivnými symboly, které buďto světélkovaly nebo se leskly v záři ohně. V rukou svírala lebku, pravděpodobně dětskou, která měla v očních důlcích zasazené nějaké červené kameny. Anis se do těch kamenů upřeně dívala a promlouvala na lebku řečí, jíž jsem nikdy neslyšela a která nemohla být snad ani lidská. Z toho co jsem viděla, mi běhal mráz po zádech a bylo téměř jisté, že ústní konfrontace se konat nebude.

Vyčkala jsem na vhodný okamžik a hodila ze skrytu svoji ocelovou dýku. Anis se zasekla uprostřed slova, když se jí dýka více jak z poloviny zapíchla do břicha. Čekala bych, že po takovém zásahu bude odrovnaná, ale ona místo toho natáhla ruce mým směrem, něco zamumlala a najednou jí z rukou vystřelil rampouch veliký jak ruka, a zarazil se do stromu, za kterým jsem se skrývala takovou silou, že špička koukala skrz. Nevěřila jsem vlastím očím, bylo to poprvé, kdy jsem něco takového viděla. Stejně záhadně jak se ten rampouch objevil i zmizel, jediné co po něm zůstalo, byla docela slušná díra ve stromě. Anis mě evidentně neviděla, protože další ledová střela mířila do keře asi dva metry napravo. Další střela prolétla mezi keřem a mou pozicí. Babice se obloukem přibližovala k mojí pozici a při tom sesílala další a další ledové kouzlo. Jedno z nich mi prolétlo kolem nohy v takové blízkosti, že jsem přes tenkou kůži kalhot ucítila závan smrtelného chladu.

Stále jsem se krčila za stromem, svírala v pravé ruce elfskou vrhací dýku a snažila se, aby mezi mnou a Anis strom i nadále zůstával. Ona se mě zase snažila obejít, nebo snad jenom vypudit zpoza stromu na světlo vrhané ohněm, aby viděla protivníka. Další zásah do stromu. Najednou Anis zaskřehotala podivně zastřeným hlasem: „Ááá… to seš ty děvenko… už tě cítím… mlaďoučká… cítím tvůj strach… věděla jsem, že přijdeš… že se ke mně vrátíš… z toho tvýho útoku se vyléčím během chvíle, ale ty mě budeš sloužit navěky… potom co tě zabiju…“. Měla jsem srdce v krku, husí kůži všude a jistotu, že není cesty zpět. Buďto padne Anis mojí rukou, nebo já její a pak jí budu jako mrtvá sloužit. Takové vyhlídky se mi teda ani v nejmenším nezamlouvaly. Musela jsem se pokusit ji zasáhnout pořádně, když jí dýka v břiše nevadila dost na to, aby si ji třeba jen vytála. Každý běžný člověk by ležel na zemi a chystal se vypustit duši, ale tahle polonahá stařena tady kolem sebe metá ledové střely jako by nic.

Měla jsem jen jeden pokus. Potom u sebe budu mít už jenom svoji ebonitovou dýku a s tou proti rozzuřené čarodějnici, která metá vražedné rampouchy, asi moc nezmůžu. Dírou po rampouchu v kmeni stromu jsem pozorovala Anis, která ode mě byla sotva tři až čtyři metry. Když dala ruce před sebe a začala mumlat zaklínadlo, lehce jsem se vyklonila zpoza stromu a hodila. Anis nestihla na tu krátkou vzdálenost zareagovat a v okamžiku, kdy se jí mezi dlaněmi zhmotnil rampouch, se ozvalo takové zvláštní tupé křupnutí, jak jí prošla špička dýky čelem. Rampouch spadl na zem a okamžitě zmizel, ale Anis ještě pár vteřin stála ve stejné pozici s rukama před sebou a zírala na rukojeť dýky, trčící jí z čela. Symboly namalované na jejím těle přestaly světélkovat a pak se tak jak stála, tuhá jak prkno skácela dozadu.

Když jsem vytahovala svoje dýky a kontrolovala, jestli je Anis opravdu mrtvá, ozvala se zničehonic rána a hned nato mě zasypala sprška žhavých uhlíků. Netušila jsem co způsobilo ten výbuch, ale oheň, kolem kterého původně křepčila Anis byl rozmetaný po okolí. Po chvíli zadupávání žhavých uhlíků, aby les nelehl popelem, jsem měla jasno o tom, co způsobilo onen výbuch. Byla to lebka, se kterou Anis prováděla ten divný rituál. Teď byla ale rozbitá na milión kousků a rozprášená po okolí. Chtěla jsem prozkoumat chatrč, ale byla ještě tma, tak jsem se natáhla na Anisinu postel a rozhodla se počkat na rozednění. Špatný spánek uplynulých dní způsobil, že jsem během chvíle usnula. Opět se mi zdálo o Anis. Tentokrát jsem ve snu neviděla ty její zlé oči, ale jen to, jak pokreslená žhnoucími symboly křepčí nahá kolem ohně a metá ledová kouzla do všech stran.

Kapitola 13

Vzbudila jsem se, když už slunce bylo docela vysoko nad horizontem a všude kolem zpívali ptáci. Chvíli jsem byla zmatená a myslela si, že moje noční dobrodružství byl jenom sen, ale to že jsem se probudila v Anisině posteli mě přesvědčilo o tom, že se mi to nezdálo. Před chatrčí opravdu bylo rozházené ohniště a na kraji mýtiny ležela skoro nahá Anis s jednou dírou v břiše a druhou uprostřed čela. Vrátila jsem se dovnitř, abych prozkoumala co tady ta čarodějnice má užitečného. Mimo několika mastiček proti různým neduhům, v pečlivě popsaných lahvičkách a spoustě sušených rostlin jsem našla dva červené kameny a zlatý řetízek s prstenem, kterým jsem nedávno zaplatila za paralyzující jed.

Dalším objevem byl poklop vedoucí do vlhkého a tmavého sklepa, v němž byly na dvou stolech a v policích vyskládané různé křivule a podobné alchymistické, nebo čarodějnické aparáty. Bylo tam také množství různých lahviček všelijakých tvarů, tentokrát už nepopsaných, takže jsem neměla absolutně tušení, co obsahují. Jediné co jsem bezpečně poznala, byla veliká skleněná nádoba plná lampového oleje a potom taky několik lidských kostí. Nádobu s olejem jsem vytáhla nahoru do chatrče, protože jsem ji původně chtěla celou spálit, ale potom jsem si to rozmyslela, abych u toho nespálila také půlku lesa. Místo toho jsem přitáhla mrtvolu Anis a hodila ji poklopem dolů. Když dopadla na podlahu sklepa, zřetelně jsem slyšela, jak jí prasklo několik kostí. Oproti noci, kdy jí nevadila ani dýka v břiše, to byla docela velká změna. Potom jsem za ní shodila i onu nádobu s lampovým olejem, která se po dopadu rozletěla na milión kousků a nakonec, těsně před zavřením poklopu, zapálenou louč.

Chvíli po tom, co poklop dopadl, bylo už ve sklepě hotové ohnivé peklo. Ozývaly se rány a tříštění střepů, jak tam asi explodovaly Anisiny aparáty a lahvičky neznámého obsahu. Pod poklopem se začal valit štiplavý dým a celá chatrč se třásla. Zmizela jsem radši ven, tam se posadila pod strom, do něhož Anis nadělala včera několik děr těmi svými rampouchy a pozorovala, co se bude dít. Zem se lehce třásla, byl slyšet hukot ohně a dým vycházející ze sklepa střídal snad všechny barvy, které jsem znala. Po necelé půlhodině se chatrč zatřásla, zapraskalo dřevo a najednou vše ustalo.

Když jsem opatrně nakoukla dovnitř, všimla jsem si dvou věcí. První byla, že zadní stěna chatrče zmizela a ta druhá, že zmizela i podlaha a místo ní zela uvnitř docela velká jáma s očouzenými stěnami a kupou harampádí na dně. Podle všeho povolila výdřeva stropu sklepa a vrstva hlíny tvořící zároveň podlahu chatrče dokonala dílo zkázy, když pod sebou vše pohřbila. Blížila se už pomalu doba oběda, když jsem s pocitem úlevy opouštěla ruinu Anisiny chatrče a chtěla se vrátit do svého tábořiště. Po přebrodění řeky jsem si to však rozmyslela a vydala se do Vorařova.

V okamžiku, kdy jsem míjela obchod Lucana Valeria, vycházela ze dveří jeho sestra Camilla a hned jak mne spatřila, namířila si to mým směrem, kývla na pozdrav, zhluboka se nadechla a otevřela stavidla své výřečnosti. „Já bych se teda bála v dnešní době takhle sama někde venku. Včera večer našli Delfínu…tu od Orgnara kousek odsud…a úplně mrtvou. Prý ji přepadli, okradli a možná dokonce i znásilnili, ale to není až tak jistý, protože ji pak zprznili zlomeným mečem nebo co. A dokonce jí chyběla hlava…tu nikde nenašli, ale Orgnar ji poznal i tak a od tý doby akorát hrozným způsobem chlastá. Já se mu teda nedivím, ale i tak by se měl asi krotit trochu.“ vychrlila ze sebe na jedno nadechnutí, evidentně celá šťastná, že může někomu něco říct. Nevěděla jsem, co jí na to pořádně říct, tak jsem se jen zatvářila hrozně překvapeně, řekla „no to snad není možný, chudák Orgnar…“, kroutila jsem hlavou a pomalu mířila k hospodě. Camille naštěstí stačilo to, co mi řekla, takže mě akorát ještě varovala před Orgnarem, že je prý hodně podrážděný a pak mi dala pokoj.

V hospodě sice nikdo nebyl, ale vypadalo to tam jako po pořádné pijatice, nebo spíš po řádění tornáda. Pozpřevracené stoly i židle, po zemi se válející nádobí, prázdné láhve, střepy, ve vzduchu odporný nakyslý smrad a uprostřed toho všeho v kaluži zvratků chrápal Orgnar, totálně zpitý a minimálně i pomočený. Strčila jsem do něho špičkou nohy, ale vůbec nereagoval. Když jsem to zkusila znovu a větší silou, odpovědí mi bylo jen nějaké neurčité zamručení. Orgnar rozhodně nebyl ve stavu, kdy by něco vnímal, nebo mi dokonce nabídl oběd, což byl původní smysl mojí návštěvy Vorařova. Protože mi docela slušně kručelo v břiše, obsloužila jsem se sama klobásami a chlebem, které jsem našla ve spíži za výčepem. Vzhledem k tomu, že Orgnar stále nereagoval, mě napadlo trochu se porozhlídnout v jeho a Delfínině pokoji, jestli tam nenajdu něco, co by mi pomohlo v nalezení Esberna.

Kapitola 14

Pokoj nebyl zas až tak moc prostorný, vešla se do něho akorát velká postel, jedna skříň, masivní truhlice, malý stolek a dvě židle. Nejprve jsem prohrabala truhlici, ale v ní byly jen nějaké Orgnarovy sváteční šaty a boty, jakási vlastnická listina k hospodě a starobylá, ale neméně hrozivá sekera zdobená vyrytými ornamenty, pravděpodobně součást Orgnarova dědictví po předcích. Ve velké šatní skříni opřené o zeď toho také moc nebylo. V levé polovině měla několik polic, na kterých bylo úhledně naskládané různé prádlo denní potřeby, druhá polovina skříně byla úplně prázdná, což mi přišlo trochu podezřelé. Po chvíli zkoumání jsem objevila, že zadní stěna pravé poloviny skříně tvoří tajné dveře, za kterými se nacházejí strmé schody vedoucí někam dolů do tmy. Vzala jsem tedy ve výčepu jednu z loučí a vydala se na průzkum.

Schody vedly do sklepní místnosti veliké asi tak tři krát tři metry. Po mém vstupu do místnosti mi leknutím vypadla louč z ruky a instinktivně jsem vytasila svoji ebonitovou dýku. V rohu totiž stála postava ve zvláštní zbroji i s helmou a štítem. Čekala jsem, že na mě zaútočí a chystala se co nejrychleji vzít do zaječích, ale nic se nedělo. Po tom, co moje oči ještě více přivyknuly šeru v místnosti, s úlevou jsem vrátila dýku zpátky do pochvy a zvedla louč ze země. Ta obrněná postava v rohu, byla totiž naštěstí jenom dřevěná figurína, která sloužila jako věšák na zbroj. Mimo figuríny byl v místnosti stůl, prázdná truhlu a police se třemi knížkami. Na stole ležela poměrně podrobná mapa Skyrimu, obyčejná železná dýka a měšec ve kterém to pěkně cinkalo. Sebrala jsem mapu a měšec ze stolu, všechny tři knihy, pečlivě za sebou zavřela tajné dveře tvořící zadní stěnu skříně a vrátila se do výčepu.

Nejprve jsem si chtěla vypít kapku medoviny, ale při pohledu na Orgnara bezvládně ležícího v kaluži zvratků a moči mě docela přešla chuť si teď a tady něco dávat. Nicméně jsem si „vypůjčila“ dvě lahvinky, které nějakým zázrakem unikly Orgnarově opileckému běsnění a vyšla z hospody ven. Tam postávala Camilla a evidentně na mě čekala. Hned jakmile jsem za sebou zabouchla dveře, začala se, lačná po jakémkoliv drbu, ptát na Orgnara. „Orgnara se mě nepodařilo vzbudit“, řekla jsem jí „leží tam uprostřed tý spouště celej poblitej a pochcanej. Co šlo tak vychlastal, zbytek rozmlátil…vypadá to tam jak po bitvě.“ Než jsem stihla Camille popsat pikantní detaily o smradu a celkové atmosféře ve výčepu, začala se divně tvářit, trochu zezelenala, rozloučila se a znechuceně odešla.

Zašla jsem ještě do obchodu jejího bratra a nakoupila tam za dvacet pět septimů něco jídla. Po návratu na tábořiště jsem se ze všeho nejdřív najedla, protože hlad už jsem měla ještě před návštěvou Vorařova a klobása s chlebem mě kdovíjak nezasytila. Potom jsem otevřela jednu lahev medoviny a přepočítala obsah váčku z tajného sklepa. Bylo v něm sto třicet septimů. Na řadu přišla mapa, která byla sice dost podrobná, byla v ní zakreslená kdejaká vesnička, usedlost nebo jeskyně, ale jinak na ní nic zvláštního nebylo. Každopádně jsem si ji pečlivě složila a uklidila pro případné pozdější využití.

První z knížek se jmenovala „Kniha o Drakorozených“ a byly to nějaké pohádky o dracích, lidech s dračí krví a o proroctvích s tím spojených, ale jinak nic užitečného, tak skončila po letmém přečtení v ohništi, stejně jako ta druhá, nazývající se „Na útěku před Thalmorem“. Ta obsahovala soubor příběhů lidí pronásledovaných Thalmorem a měla sloužit asi jako varování a zároveň asi i návod pro toho, kdo by se mohl do podobné situace dostat, ať už vinou svojí, nebo někoho jiného. Mezitím slunce zapadlo, takže jsem na čtení už vůbec neviděla, láhev medoviny byla prázdná a já usoudila, že je nejvyšší čas jít spát.

Po nějaké době to byla první noc, kdy mě nepronásledovala Anis, popravdě se mi ani snad nic nezdálo. Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, ale nechtělo se mi ještě vstávat, tak jsem si začala číst poslední knížku z tajné sklepní místnosti s názvem „Vzestup a pád čepelí“. Pojednávala jak jinak, než o čepelích, jejich historii, výzbroji a výstroji, ale také o jejich úkolech a celkovém smyslu jejich existence. Díky několika ilustracím jsem se dozvěděla, že podivné brnění, které jsem uplynulý den viděla na figuríně ve sklepě, je akavirská zbroj standardně používaná čepelemi, stejně tak jako Delfínina akavirská šavle. Tuhle knížku jsem četla opravdu poctivě slovo od slova a mimo přestávek na jídlo jsem ji četla až do večera, ale celou se mi ji přečíst nepovedlo. Dokonce jsem ani večer nenačala druhou láhev medoviny a jak padla tma, snažila se ještě chvíli číst ve světle od ohně, ale moc mi to nešlo.

Druhý den ráno jsem se vzbudila úplně rozlámaná, pravděpodobně z toho, jak jsem celý předešlý den akorát v podstatě ležela a četla, proto jsem se po snídani vrhla na trénink vrhání nožů, abych se trochu rozhýbala a zároveň se zdokonalovala, protože jsem se svými výsledky stále nebyla na sto procent spokojená. Začala jsem trénovat také házení z pohybu, jako třeba při chůzi, nebo z běhu, což mi zrovna excelentně zatím nešlo. K obědu jsem si upekla pořádný kus masa a po tom, co jsem ho celý spořádala, přišel opět na řadu „Vzestup a pád čepelí“. Slunce už skoro zapadalo, když jsem dočetla poslední stránku knihy, kterou jsem na rozdíl od dvou předešlých knih po přečtení nehodila do ohně, ale schovala do svého cestovního vaku.

Stále mi vrtalo hlavou, proč moji rodiče a snad i jejich rodiče byli zavražděni čepelemi, když ty posledních několik desetiletí oficiálně už neexistují a jejich údajní přeživší členové se akorát skrývají a čekají na příchod jakéhosi drakorozeného, o kterém mluví jejich legendy a proroctví. Další zajímavostí co jsem se dočetla, bylo to, že čepele docela dobře vycházejí s cechem zlodějů, možná s nimi i občas spolupracují, ale na druhou stranu chovají nenávist k Temnému bratrstvu a jeho členy bez milosti zabíjejí. Patřila snad moje rodina k tomuto společenství vrahů? Místo abych v knize našla nějaké odpovědi na svoje otázky, přibyly mi další týkající se mojí rodiny.

Upravil/a EldeR dne 12.10.2012 12:43