---

Přes ten hluk nemohl slyšet co se z keře ozvalo, ale kdosi použil kouzelnou formuli. Dusot byl nesmírně blízko a když už znetvořená těla a nestvůry byli už Hrona, nikdo si ho nevšiml. Hrun to nechápal - byl jim na ráně a ani jeden ho nerozsápal, avšak jedno z nechutných stvoření se na Hrunově místě zastavilo, začichalo, chňaplo, ale jeho tlapa prolítla Hrunovým tělem. Zmateně se ohlédl, v keři zahlédl modrou tvář, pak se rozplynula.

---

Chtěl zjistit co to je, ale v ten moment si všiml, že kolem mrtvého Gronela se sběhla tlupa příšer a začala drásat jeho tělo. Vnitřnosti létaly po okolí a dvě monstra se přetahovala o Gronelovu ruku jako o hračku. Hrona popadla zuřivost, která jako by skoro pramenila z krve jeho barbarských předků. Zařval a rozběhl se proti monstrum, máchal, ale jeho meč proplouval a nezpůsoboval příšerám nic, jako by byl jen vzduch. Vykřikl. "Kdo si?! Cos mi to udělal?! Chci zemřít po boku svého přítele se ctí, vrať mi mou podobu!!! Vrať mi ji!!!" Při posledních slovech klesl k zemi a plakal, uvědomil si jak je v dané situaci bezmocný. Skrz slzy viděl, jak poslední zbytky toho, čemu kdysi říkal přítel, toho s čim strávil posledních několik let příběhů a cest, teď mizí v útrobách nějakého stupidního monstra.

---

Hron se utápěl v moři slz, už přes ně nic neviděl a v hlavě se odehrávala pořád jen ta samá scéna, jak jeho kamarád mizí v útrobách netvora, který možná kdysi byl také člověk. Mlaskání slyšel čím dál hlasitěji, málem mu z toho praskly bubínky, když tu jeho černé myšlenky zbělely a za zvuků kapající vody viděl ve své hlavě přicházet ženskou postavu s božskou krásou. Její dlouhé černé vlasy se vlnily v mořském větru, byla čím dál tím zřetelnější...

---

Hron jak v úžasu stál a nemohl se pohnout. Překrásná žena k němu pomalu kráčela. Zdálo se mu jako by se v té chvíli zastavil čas, jenom němě zíral na zářící postavu. Povolnými ladnými kroky k němu žena došla. Pomalu pozvedla ruku a dotkla se s ní, nejprve Hronova čela a poté jeho ruky nesoucí meč. V tu chvíli se Hronovy v hlavě rodily myšlenky, co se to vlastně děje. Ve zmatku jeho vlastních úvah nemohl myslet na nic jiného než že mu v této chvíli byla devítka více než nakloněna. V úvahách ale nemohl dlouho pokračovat, protože to od čeho se s příchodem ženy tak vzdálil se začalo opět jakoby vracet a nabývat rozměrů. Krásnou ženu už nikde neviděl zato spatřil, že on sám se začíná jakoby rozjasňovat. Opět se mu do srdce zabodl trn vzteku a smutku. Jeho tělo začalo kypět energií. Opět se zuřivě vrhl do útoku proti obludám požírajícím jeho kamaráda. Tentokrát ale jeho meč nalezl svůj cíl a přeťal první obludu vedví s ledovou chladností a nenávistí. Nestvůry překvapené náhlým útokem někoho koho dosud neviděli začali vřískat a útočit. Nastala bitevní vřava která nebrala konce. Ale Hron jakoby chráněn vyšší mocí postupoval bez zranění, to se ale o zrůdách říci nedalo. Křik oblud pomalu slábl až nakonec utichl úplně. Hron zvítězil. K smrti unavený hrdina si klekl a opřel se o svou zbraň. Byl naprosto vysílen. Upadl na krví zbrocenou zem a omdlel.

---

Hron se probral-v hospodě.. hospodský mu říká : "vstávej" !! Hron vstane a hospodský říká: "museli jsme tě vyléčit lečicím kouzlem. tedy spíš moje žena. vyniká v léčitelsví a mohla by tě něco nau... " v tom Hron preruší povídání hospodského a s brekem říká: "PROČ ???!!!??? proč ste mě nenechali umřít ?!!? PROOOČ ?????!! ztratil sem přítele .. ztratil sem přítele a ted nemám nic! byl něco jako můj bratr a vy mě tu chcete učit pitomý léčitelství?byl jediný človek kterému sem věřil! v tom někdo zaklepe na dveře.....

---

"Je někdo doma?" Ozve se hlas a je slyšet zvuk čepele...
"Hospodský zaváhá a vyděšeně hledí Hronovy do očí. Hron vydí příležitost zemřít a odpoví hlasu:"Ano jsem tu." Hospodský se rychle schová podstůl a mračí se na Hrona. Dveře se rozletí a vstoupí...............

---

Hron, sklamán že nezemře a nejspíš bude vzhledem k jeho nízkému věku na smrt čekat ještě dlouho vstekle odpoví:"Nevim! Ale mohl by to vědět hostinský který se schovává támhle." a ukazal na hostinského.....

---

Hostinský zbělel zděšením a pak rozechvělým hlasem odpověděl. "J-jak si mám Omrara pamatovat,"
Muž v kápi s ním zacloumal. "Omara!" vykřikl.
Hostinský pokračoval. "K-když se tu denně z-zastaví m-mnoho lidí."
"Takovou chabou výmluvu jsem ještě dlouho neslyšel," uchechtl se onen neznámý. "nevybral sis zrovna nejlepší místo pro hospodu! V horách, PCHA!"
Hron se napřímil a chystal se do rozhovoru vmísit, ale muž, když vyděl, jak se Hron pohnul, přitiskl hostinskému nůž ke krku ještě silněji.

---

Hostinský začal brečet jako malé dítě když mu někdo sebere bonbón a to muže v kápi potěšilo. Když si byl jistý že hostinský se plně věnuje brečení namířil nůž na Hrona...

---

Tak Hron šel se zahaleným mužem z hospody. Kolem hostinského již bylo moře slz a spousta kapesníků (nebo co to bylo). Muž Hronovi řekl, že se jmenuje Krom a že má namířeno do ....

---

...do svatyně Boethiah, prý pro něj má jeho vládkyně důležitou zprávu, ale nesmí se vrátit bez Omarova těla. Nesmírně ji potěší, že způsobila na zemi další svár.
"Víš, není pro mě zvykem říkat někomu, co se chystám udělat." podíval se na Hrona. "Ale cítil jsem, že tobě to říci můžu." Sundal si kapuci. Ve tváři měl snědou barvu a celá byla zarostlá jemným křovím. Oči měl namodralé a do stínu mu je zahalovaly jeho černé vlasy. Hron si ihned uvědomil, jak je podobný...

---

Ano, byli si podobní a navíc to jméno Boethiah již někde zaslechl, jen si nemůže vzponenout kde. Již netoužil zemřít, toužil vědět kdo je ta Boethiat a kd je ten muž. Jen nevěděl jak na to...

---

Když Krom uviděl jeho zmatený výraz, zeptal se ho. "Ty toho o daedrických vládcích moc nevíš, co?"
"Daedry?!" vypravil ze sebe. "Ty uctíváš daedry?"
"Záleží na tom, jaké." odpověděl mu.
"Boethiah... Zrovna o ní jsem něco slyšel..."
"O tom pochybuji, princezna zločinu na sebe jen tak neupozorňuje."
Hron nevěděl jak zareagovat, a tak ze sebe vypravil. "Princezna zločinu?"

---

"Ano, jedna z Daedrických vládkyň. Něco ti o ní možná povím, ale bude to záležet na tom jak si mě získáš!"
Hrona to zmátlo ještě víc a tak se cítil jako prvňák předkterého postaví tabuly se zvířaty i když by nejraději hrál Staré Svitky a jiné skvělé hry a proto ze sebe vydal cosi jako:"Jak si tě získám? A jaak si tě mám ako získat. Kron na to :"Takhle, přineseš mi.....

---

přineseš mi vlkodlačí srst a ....

---

Hron se na něj zděšeně podíval. Když si toho Krom všiml uchechtl se "Ne, to si dělám legraci... Ty snad nemáš smysl pro humor."
Hron si pomyslel něco ve smyslu, že nemá zapotřebí takového humoru. Naštvaně a zároveň tázavě se na Kroma podíval.
"Pomůžeš mi chytit živého či mrtvého Omara," řekl na rovinu Krom. "a neboj se, není to zrovna dobrý bojovník." Ušklíbl se, když si všiml jeho úděsu, ten však na jeho tváři zůstal.
"A nezprotivím si tím Devítku?" Zeptal se po chvíli...

---

"Počkej, počkej, počkej!" zarazil ho Hron. "Devítka mi ještě před chvílí zachránila život, ač jsem nechtěl. Slyšel jsem, že takhle si znepřátelím..."
Krom se na něj pobaveně podíval. "Podívej, Devítka nemůže být všude a navíc - jak si můžeš být tak jistý, že to nebyl někdo Daeder?"
Hron se zamyslel, otevřel ústa, ale nezmohl se na nic víc než pouhé "Errr."
"Tak aby jsme se vrátily zpět k mému plánu," začal znovu Krom. "Omar směřuje do hor, což znamená, že se chce dostat Ocasem hada do Cyrodiilu a tam navštívit," Krom se odmlčel a pak zašeptal. "Neslyšíš něco? To dunění a hukot."
Hron si vzpomněl na chvíle ještě před pár hodinami...

---

Krom zakřičel: "Skoč do závěje." A tak také oba udělaly. Přes vrstvy sněhu slyšely tlumené zvuky, jak padá kamení, a jak se hroutí část hory. Pak náhle nastalo hrobové ticho a do něj se ozýval pláč jakési ženy. Hron se pomalu a stěží vyhrabal ze závěje a viděl, jak na úpatí hory sedí žena a pláče.
"Krome!?" Přidušeně vykřikl. "Krome!"
Ze závěje bylo slyšet hlasité a barvité nadávání. Hron mu pomohl dostat se z toho bílého nadělení a vydaly se obezřetně za ženou.

---

Hron ho pokynem ruky utišil, znovu slyšel pláč, ale nebyla to žena, byl to malý chlapec. Seděl na kameni a hleděl na úpatí hory, pak vztyčil ruku a ukázal na vrcholek.
Hron opět pocítil závan mořského větru. Před očima měl sněhově bílo a v hlavě opět spatřil tu ženu. Rozevřela svou pěst a v ní se tyčila vysoká hora. Náhle jeho vize zčernala a všude šlehaly plameny, žena pohodila hlavou a ukázala. Ukázala ve směru hory jako ten chlapec...
A pak se to stalo, dobrých padesát stop vrcholku hory se s ohlušujícími ranami řítilo směrem k malé vesničce. Místo špičaté hory se před nimi nyní tyčil/a/o...

---

...Imperial City, když Hron a Kron zjistily že letí tímto směrem, neváhali ani vteřínu a jako splašení běželi...