---

„Teď si nedělám legraci, ale takováhle jsi již od dětstvý. No, sem tam něco zaslechu“
Anaïg si potichu něco zamumlala. „Prý to směřuje k nám, tak víš o tom něco, nebo ne?“
„Slyšel jsem jenom povídačky.“ Povzdechl. „Utvwen to začal-“
Anaïg obrátila oči v sloup. “Co zas ten šílenej, starej kněz vyprávěl?“
„Říkal že cítil něco hluboko pod vodou, něco se tam prý hýbalo. No, je to šílenec a An-Xileelovi muži ho už mají plný zuby, hlavně Archwarden Qajalilm, ale přišli i nějaké zprávy z moře a Organismus vyslal nějaký průzkumný lodě.
„A?“
„Ještě se nevrátily, podle mě se jen honí za přeludama. Přeci jenom , Urvwen rozšiřuje ty svý povídačky v docích a pak se není čemu divit, když námořníci vidí divný věci.“
„Můj bratranec vyplul z Anvilu před třemi týdny, nikdy nemluvil s Urvwenem.“ Vložil se do rozhovoru Glim.
Otec zkameněl, jako vždy když se snažil něco utajit.
„Taigu!“ Vykřikla Annaïg.
„To nic.“ Odpověděl. „ Není se čeho bát. Pokud je to nebezpečné An-Xileel se s tím vypořádá, stejně jako se vypořádal s císařstvým v Black Marshi nebo Dunmerama v Morrowindu. A proč by se vůbec mělo nějaký lítajcí město zajímat o Lil-moth?“
„Co na to Hist?“
Otec opět na chvíli ztuhnul a pak pokračoval v jídle,
„Taigu!“
„Městský strom říká že se není čeho bát.“
Hlupák.Glim temně zavrčel. „Co jsi myslel tím 'městským“ stromem?“ řekl a hned zalitoval svého tónu.
„U Lorkhanových kusů, vždyť jsi říkal že jsi tu doma.“
Přikývl. Vždy když mluvil čistě tamrielsky, připadalo mu jako kdyby mluvil někdo jiný.
„Myslel jsem tím že Hist je jedna velká propojená mysl, tak proč to označení městský strom?“

---

Taig chvíli nepřítomně koukal a pak povzdechl. „An-Xileelovi muži v Lilmothu mluvili pouze s městským stromem.“
„V čem je rozdíl?“ Zeptala se Anaïg. „ Jak říkal Glim, všechny stromy jsou propojeny kořeny, co říká jeden, říkají všichni.“
Glim ztuhnul. „Možná ne.“ Řekl zamyšleně.
„Co tím chceš říct.“
„Annaïg--“ Začal zlehka otec.
Když nepokračoval, Annaïg rozhodila rukama. „Ano, Taigu?“
„Možná nadešla chvíle aby si navštívala svou tetičku v Leyawiinu, dlouho tě neviděla. Ušetřil jsem nějaký peníze na cestu a loď vyplouvá za úsvitu.“
„Taigu, trochu mě děsíš, děje se něco?“
„Jsi to jediný na čem mi teď záleží, musíš být v bezpečí i když je riziko malý.“ Na chvíli se zastavil, rozepjal ruce a svraštil čelo. „Musím jít, Organismus mě povolal dnes ráno. Přijdu večer a pak to probereme. Proč si nejdeš zabalit, pro případ že by jsi odjela.“
Na chvíli se zadívala na otce. Leyawin je přes oceán, ale dá se z něj dostat do Císařského města. I kdyby měla jít pěšky...
„Může jet i Glim?“
„Omlouvám se, ale mám peníze pouze pro jednoho.“ Odpověděl otec.
„Já bych stejně nejel.“
„Dobrá tedy,“ Řekl otec.“ pomalu vyrazím, večeři donese Conquina Thistle, takže nemusíš nic vařit, přijdu večer a pak si o tom promluvíme.“
„Dobrá.“
Ve chvíli kdy byl otec z doslechu, ukázala na Glima. “Půjdeš dolů do doků a zjistíš vše co by se mohlo hodit a hlavně co rozhlašuje ten starej blázen. Já se vydám za Hecuou.“
„Proč za Hecuou?“
„Musím doladit svůj vynález.“
„Myslíš ten tvůj lektvar padání?“
„Zachránil nám život.“ Podotkla

---

„Trefná připomínka.“ Řekl Glim. „Ale proč se, u hnijcí studny, teď staráš o lítání?“
„Jak jinak se chceš dostat na ten létajcí ostrov? Katapultem?“
„Ale ne.“ Povzdechl Glim.
„Podívej se na mě Glime.“
Glim se neochotně otočil a podíval se na Annaïg.
„Miluju tě, a chtěla bych být jen s tebou, ale jestli nechceš jít, nebudu tě nutit. Nechci tě dostat do problémů, ale já jdu. Xhu?“
Podíval se jí na chvíli do očí a pak sklopil hlavu.
„Xhu.“ Odpověděl.
„Výborně, sejdeme se tady v poledne.“


Hlupák-Glim scházel Lilmonthskými ulicemi dolů, do přístavu, který Císařští nazvali Oliis. Cítil jak se lehký, rybinou nasáklý, vánek prohání mezi stromy a po starodávné, masivní dlažbě. Chvíli naslouchal, a pak se oddal svým nejasným myšlenkám.
Jak je těžké ztlouct slova do nějakého tvaru, nejradši by je zavřel za mříže a ovázal řetězi.. Jel – jazyk jeho předků byl nejjednoduší způsob jak vyjádřit své myšlenky, ale ani Annaïg a ani nikdo jiný, kdo není od kořene nemůže tak ovládat Jel. Jejich hrdlo není zvyklé tvořit ty správné zvuky, nemohou vyjádřit své myšlenky natolik, aby spolu mohli normálně mluvit.
Glim byl rozdělený na čtyři osobnosti. Byl Hlupák-Glim – argonian, když mluvil císařským jazykem, který jeho hrdlo osekával do císařského tvaru. Když mluvil s matkou, nebo svými sourozenci, byl Wuthiul – jeden z Saxhleelů. Když mluvil s ostatníma Saxhleelama hluboko v lese, nebo dokonce s An-Xileelovými muži, byl Lukiul – přizpůsobivý. To protože jeho rodina již dlouho žila pod vládou císařstvý.
Ale když mluvil s Annaïg byl někdo jiný. A ne jen jménem, byl uplně jiný argonian.
Ale ani jejich společný jazyk, nebyl tak rozsáhlý aby se mohl dobře vyjádřit.
Jeho myšlenky byly blýzko kořenům.

---

Hist byl jedinec a zároveň všichni. Jeho kořeny sahali hluboko pod černou hlínu a měkký bílý kámen, který tvořil většinu Černých bažin. Dole se všechny kořeny propojovaly a tak propojovaly i všechny Saxhleeli, všechny Argoniany. Hist dával všem argonianům život, jejich podobu i smysl jejich života. Byl to Hist kdo dokázal prohlédnout stíny Oblivionské krize a povolat všechny argoniany zpět do bažin. Hist porazili Mehrunese Dagona, vyhnal císařstvý do moře a zpustošil zemi jejich odvěkkých nepřátel v Morrowindu.
Hist byl jedna mysl, ale stejně jako měl glim čtyři tváře i Hist se dokázal osamostatnit a vytratit se z některých míst. Už se to před nějakou dobou stalo a nyní se to stalo v Lilmothu.
Jestliže se městský strom izoloval a s ním i An-Xileel, co to znamená?
A proč se právě chystal dělat něco, co mu řekla Annaïg, místo toho aby se vydal zjisti co se stalo se stromem, jehož míza mu dávala život.
Náhle se zastavil a zíral přímo do baňatých, kamenných očí Xhon-Mehla. Dříve to byl velmi uznávaný občan města, teď to byl jen starý rybář ze kterého zbyl jen pokleslý čumák a vyzáblé tělo. Takhle ale vypadala většina starých v Lilmothu, ještě před tím než se stali součástí měkké hlíny, na které bylo město vybudováno. Kdyby někdo mohl proplavat skrz bláto a zeminu pod město, spratřil by pod svýma plavacíma blánama mnoho bývalých obyvatelů Lilmothu.

---

Glimovi se vybavil jeden výjev. Viděl jak z bahna vyčuhují pouze nejvyšší komnaty velkých stupňovitých pyramid Ixtaxh-thithil-mehta. Ale An-Xileel všechno bahno vytěžil a vypumpoval vodu, pokoj za pokojem a kouzlem jí udržel venku. Jakoby se An-Xileel chtěl vrátit zpátky do starýho města.
Náhle si uvědomil že pořád jde, aniž by věděl kam. Zastavil se a náhle poznal kde je, dovedlo ho sem jeho podvědomí.
Stál u stromu, nebo alespoň u jeho části. Městský strom byl údajně starý třista let a jeho kořeny sahaly až hluboko pod Lilmoth. Glim teď stál u kamenné zdi, ze který vyrazil kořen tlustý jako stehno. Všechno kolem kořenu bylo rozmazaný, jako by to bylo pod vodou, ale ve chvíli kdy se dotkl kořene, tak se vše vyjasnilo a zaostřilo.
Stál pořád na místě, ale najednou již neviděl chátrajcí a plesnivý císařský sklady, ale monumentální kamenné ziguraty a sochy tyčící se k nebesům. Viděl město plné slávy a šílenství. Ve vzduchu cítil vůni anýzu a hořící skořice a slyšel hlasy, které mluvili starověkým jazykem. Když skrz mlhu a kouř, který se povaloval v ulicích spatřil dva měsíce vyčnívajcí z temné oblohy, tak se mu rozbušilo srdce.
Jeho myšlenky se stekly do hromady.
Když se probudil, tak si nebyl jistý jak dlouho tam takhle stál s rukou na kořeni. Pustil kořen, několikrát se zhluboka nadechl a pak odešel pryč. Kolem něj se v temné noci pomalu rozpouštěli přeludy ziguratů a soch, zmenšovali se, mizeli až po chvíli byl Glim zase v Lilmothu. Městě kde se narodil.
Všechno zmizelo, ale Glim stále něco cítil, po chvíli si uvědomil že ho volá An-Xileel, podvědomě to cítil již delší dobu, ale až teď mu to došlo.

---

A jistě věděl ještě jednu věc, že ho strom odpojil od vize, ještě před jejím koncem.
Bylo to znepokojujcí.
Ulice byla zaplavená krabama, tady na nábřeží jich bylo vždy jak krys, většina moc hloupejch, nebo línejch aby uhýbali z cesty. Glim kráčel po rybích vnitřnostech, krabech, mrtvých medůsách a chobotnicích. Tahle čtvrť byla položená tak nízko u vody, že skoro každý příliv jí zaplavil. Samotný doky plavaly na vodě, přivázány k masivnímu kamennému nábřeží, starému jako město samo. Po hlavní cestě došel až na vrcholek nábřeží, kde jakoby stálo malé město samo pro sebe. Od doby co An-Xileel vyhnal nelicencované obchodníky, tak měli trhovci u stánků vždy plno. Obchodník s rybami zrovna ukazoval kolemdoucím platýze a zároveň nabízel jakésy nasbírané šedivé kůže. Dále se tam táhla dlouhá řada stánků Colovianských obchodníků, nabízejících různé stříbrné a mosazné cetky, hrnce, příbory i oblečení. Glim tady dřív pracoval. Jeho bratranec tu měl obchod s Theiluem, likérem z cukrové třtiny. Původně prodával pouze třtinu, ale od doby co musel pole přesunout dvacet mil od města, bylo pro něj snažší dovážet pár krabic s lahvema než plný vůz třtiny, a navíc to více vydělávalo.
Glim přesně věděl kde najde Urvwena, vždy stál přímo uprostřed všeho dění, u velké kamenné křižovatky na nábřeží.
Psijic dnes nevykřikoval jako vždy, ale jen tiše seděl a zamyšleně koukal skrz dav a barevnou masu lodí na moře. Jeho bledá kůže se zdála ještě bledší než kdy dřív, ale jak zahlédl Glima rázem ožil.
„Přicházíš, protože máš otázky, že je to tak?“
Hlupák-Glim se na chvíli zarazil. Ještě trochu přemýšlel nad tím co viděl u stromu. Po chvíli se ale rozpomněl a promluvil.
„Můj bratranec něco viděl nad mořem.“
„Ovšemže viděl. A už se to blýží.“
„Jak blýzko to už je?“
Starý kněz pokrčil rameny. „Víš něco o mé víře?“
„Moc ne.“ Přiznal se Glim.
„Nevnucujeme svoji víru nikomu, spíše jenom radíme a pomáháme.“
„Pomáháte s čím?“
„Se změnou.“
Glim zamrkal ve snaze najít odpověď.

---

„Změna je nevyhnutelná.“ Pokračoval Urvwen. „Ve skutečnosti je změna posvátná, ale i přes to nemůže být neřízená. A právě proto jsem tady, abych změnu řídil. Ale An-Xileel a městaský koncil - 'Organismus' - který všechno tak důkladně řídí, nechtce nikoho poslouchat.“
„Vždyť poslouchají Hista:“
„To ano a i Hist přináší změnu, jenomže nepřináší tu správnou změnu, které by se měli věnovat. Jde o to že neposlouchají mě. Popravdě, mě tu neposlouchá nikdo, každý den tu sedím a snažím se lidi oslovit, ale oni neposlouchají.“
„A co teda přesně přichází?“ Vrátil se k tématu Glim.
„Znáš Arteum?“ Zeptal se stařec.
„To je ostrov ze kterého vy, Psijici, pocházíte.“ Odpověděl Glim.
„Ano a věděl jsi, že v jednu dobu zmizel?“
„Zmizel?“
„I takové věci se stávají.“ Zamumlal spíše pro sebe stařec.
„Ale,“ Ztišil hlas „Teď něco zmizelo z jiného světa a objevilo se tady.“
„Co to znemená?“
„Nevím, ale rozhodně to nepřinese nic dobrého.“
„Proč myslíš?“
„To se těžko vysvětluje,“ vzdychl. „A i kdyby si to pochopil, tak to ničemu nepomůže. Víš, Mundu -to je ten svět- je velice citlivá záležitost a jen určitá pravidla mu brání v návratu na Is\Is*“
„Tomu nerozumím.“
Psijic rozhodil rukam. „Vidíš támhlety lodě? Námořníci na nich zvedají lana a kontrolují je, musí být napjatý tak akorát, musí vše nasatvit podle větru a když přijde bouře, můžou kvůli lanům i ztroskotat. Podobné lana má i celý náš svět a ty jsou teď moc napjatý a táhnou nás špatným směrem a to nikdy nepřináší nic dobrého. To se stalo již jednou, před tím než byl poprvé zapálen dračí ohěň (Dragonfire).“
„Naznačuješ nějakou spojitost s oblivionem? Nemyslím si že by mohl být oblivion nějak nebezpečný od doby císaře Martina.“
„To ano, ale není to tak jednoduchý, vždy se najde nějaká skulinka.“
„I když jsou všechny skuliny pryč?“
Urwven se ušklíbl, ale neodpověděl.
„Takže tohle město,“ Řekl Glim. „přichází z oblivionu?“
Kněz prudce zavrtěl hlavou.
„Ne, vůbec ne, nebo... ano. Nedokážu to přesně vysvětlit, nemůžu. Jdi pryč, prostě už jdi.“
Glima už z té koverzace bolela halva, tak ho nemusel kněz pobízet dvakrát.
Odešel a zamířil na tržiště najít svého bratrance, aby si pořídil láhev Theilulu, Annaïg může počkat.

*Opravdu nevím vo je Is\Is, možná nějaký název pro Tamriel, nebo Nirn.

---

ČTVRTÁ ČÁST
PRVNÍ KAPTOLY


Hecuino jediné oko se ploužilo přes Annaïgin seznam přísad. Její zvrásněné čelo se trochu stáhlo v zamračení.
„Poslední pokus nevyšel, co?“
Annaïg nafoukla rty a pokrčila rameny. „Fungovalo,“ řekla, „jen ne přesně tak, jak jsem chtěla.“
Radguardka zavrtěla hlavou. „Jsi talent, o tom není pochyb. Ale nikdy jsem neslyšela žádný recept, který by umožnil osobě létat. Ne odkudkoli. A tenhle seznam vypadá jako maglajz, který čeká na to, až k něčemu dojde.“
„Slyšela jsem, že Lazarum ze Synody* vymyslel způsob, jak létat,“ řekla Annaïg.
„Hmm. A možná, kdyby byla tajná schůzka Synody v mezích čtyř set mil odtud, mohla bys mít šanci naučit se to, po několika letech připlácení členských příspěvků. Ale to je kouzlo, ne sloučenina.
Špatně pronesené kouzlo pravděpodobně nebude fungovat, v alchymii může každá chyba znamenat jed.“
„To všechno vím,“ řekla Annaïg „Nebojím se ničeho, co jsem kdy udělala špatně.“
„Trvalo mi týden, abych Hlupíkovi-Glimovi vrátila zpět jeho kůži.“
„Měl svou kůži,“ zdůraznila Annaïg. „Byla jen průhledná, to je všechno. Neublížilo mu to.“

*"Synod" má význam jako sněm, církevní sjezd nebo popř. Synoda - vybral jsem Synodu, protože se do textu nejvíce hodila

---

Hecua v opovržení zadrnčela rty. „No, není žádného řeči s mladými, nebo ano?“
Zvedla seznam a začala s přebíráním lahví, krabic a baněk v poličkách na stěnách, tím vytvořila místo.
Zatím co tak činila, Annaïg bloudila kolem polic a studovala jejich obsah. Věděla, že nemá vše, co potřebuje. Bylo to jako vaření; ještě jedna chuť potřebná k smíchání všechno dohromady. Jen neměla ponětí, co to bylo.
Hecuanino bydliště bylo obrovské. Kdysi to bývala místní hala Cechu Mágů a stále tu ještě přežívali čtyři sešlí léčitelé, kteří byli vevnitř v pokojích a venku v poschodí.*
Hecua si vážila jejich přítomnosti**, dokonce i přestože tu nebylo nijak podobné uspořádání jako v Cechu Mágů. Nikdo se moc nestaral; An-Xileel se nezajímal, a už vůbec ne Kolegium Našeptávačů ba ani Synoda, dvě Říšsky uznávané instituce zastupující magii v Malomůře, neměli jeden ani druhý co říci.
Otevírala lahve a přičichovala k práškům, destilátům a výtažkům, ale nic k ní nepromluvilo. Totiž nic, dokud nezdvihla malou, bachratou lahvičku pevně zabalenou v černém papíru. Dotykem poslala slabé bodání projíždějící vzhůru její paží, přes klíční kost a vzhůru na zadní část jejího krku.
„Co je to?“ Zeptala se Hecua a Annaïg si uvědomila, že její těžké oddychování musí být slyšet. Vrátila lahvičku zpátky.
Stará žena přišla a mžourala na to přes svůj nos.
„Ach, tohle,“ řekla. „Nejsem si vskutku jistá, na to, abych ti řekla pravdu. Bylo to tam celé věky.“
„Nikdy předtím jsem to neviděla.“
„Vytáhla jsem to zezadu, když jsem utírala prach.“
„A ty nevíš, co to je?“

*Popravdě to znamená něco jiné, ale v češtině mi to moc nedávalo při překladu smysl. Pro ty více znalé: "It had once been the local Mages Guild hall, and there were still
three or four doddering practitioners who were in and out of the rooms upstairs. )
**Přímý překlad: Členství
***Anglicky: College of Whispers

---

Pokrčila rameny. „Před lety sem přišel chasník, několik měsíců po krizi Oblivionu. Byl čímsi nakažený a potřeboval nějaké věci, ale neměl peníze na zaplacení. Ale měl tohle. Tvrdil, že to on sám vzal z pevnosti v Oblivionu. Po tom tu bylo hodně takových; měli jsme velký nával Srdcí daeder, Solí prázdnoty a podobně.“
„Ale on neřekl, co to je?“
Zavrtěla hlavou. „Bylo mi ho líto, to je všechno. Myslím, že to nic není.“
„A nikdy si to neotevřela, abys to zjistila?“
Hecua se odmlčela. „No, ne, jak můžeš vidět, papír je netknutý.“
„Smím?“
„Nevidím důvod, proč by ne.“
Annaïg roztrhla nehtem na palci papír a rvala zátku. Byla natěsno, ale správný vrut to dostal ven.
Ten pocit na zátylku zesílil a stal se chutí, vůní, jasnou jako sluneční paprsky, ale studenou, jako eukalyptus nebo máta.
„To je ono,“ řekla, jak cítila to všechno smíchané dohromady
„Co? Ty víš, co to je?“
„Ne. Ale něco potřebuju.“
„Annaïg“
„Budu opatrná, tetko Hec. Provedu na tom nějaké účinkové testy.“
„Tyhle testy nejsou dosud ozkoušené. Postrádají určité potřeby.“ *
„Řekla jsem, že budu opatrná.“
„Hmf,“ odpověděla pochybovačně stará žena.

*Nedává mi to smysl a tak jsem to s nějakou nízkou přesností přeložil a přidal si pár slov. Původ věta: "They miss things."

PS.: Toto je konec první části - čtvrté části - první kapitoly.

---

Jak jsem již řekl - text byl plný přirovnání a nejasných výrazů, takže mě o trochu déle trvalo, než jsem na to přišel (viz. věděla do morku kostí aj.)

Dům byl jako obvykle prázdný, a tak se ubrala do maličké podkrovní místnosti, kde měla všechno alchymistické nářadí, šla pracovat. Udělala účinkové testy a zjistila, že prvořadým účinkem byla obnova a druhořadým, více než slibná, jedna z proměn. Účinky třetího a čtvrtého řádu se sami neodhalily - jen tak nějak nejasně. Ale ona věděla, věděla do morku kostí, že to bylo správně. A tak u jejího kahanu míjely hodiny a ke konci otáčela baňku obsahující světle jantarovou tekutinu, která podivně křivila světlo, jakoby bylo kapaliny půl míle namísto několika palců.
“Dobře,“ řekla čichajíc k tomu. Potom si povzdychla. Bylo to cítit správě, páchlo to správně – ale Hecuino varování by nemělo být bráno na lehkou váhu. Mohl to být jed, stejně jako to nemuselo být nic. Možná, kdyby jen trochu ochutnala…
V té chvíli zaslechla zvuk na schodech. Zůstala stát, naslouchajíc, jestli se to nezopakuje.
„Annaïg?“
Vydechla s úlevou. Byl to jen její otec. Vzpomněla si, že donáší jídlo domů a záře z jejího malého okénka dokazovala to, že se blíží večeře.
„Běžím, Taigu,“ zavolala, zazátkovala lektvar a vecpala ho do pravé kapsy sukně. Rozběhla se, a pak zastavila.
Kde byl Glim? Byl pryč hrozně dlouho.
Přešla k vyleštěné cypřišové skříňce a vytáhla dva malé předměty zabalené v měkké gekoní kůži. Opatrně je rozbalila a odkryla medailónek na řetízku a podobiznu vrabce v životní velikosti, vyrobeného z čistě kovově zbarvené mosazi, ale tak lehké, jako je papír. Každé samostatné peříčko bylo nádherně vytvarováno a jeho oči byli granáty vložené do oválů z nějakého tmavšího kovu.
Jakmile se toho prsty dotkla, pohnulo se to a čechralo svá kovová křídla.
„Hej, Vrku*„ zašeptala.
Pak zaváhala. Vrk byl jediná cenná věc její matky, kterou neodcizili nebo neprodali. Vyslat ho ven bylo riziko, které se často nekonalo. Ale Glim měl více než dost času dostat se na nábřeží a zpátky, o hodiny a hodiny více. Nejspíš to byla maličkost, možná pil se svými bratranci, nebo tak něco, ale ona byla nedočkavá, vyzvědět, co Psijický kněz řekl.

*Anglicky: Coo (vrkat) - postava je ženského rodu, ale mě se hodil mužský ;)

---

„Leť najít Glima,“ zašeptala ptáčkovi, vykouzlila podobu jejího přítele ve svém skrytém vidění. „Mluv jen s ním, naslouchej pouze k jeho doteku.“
Zavrkal, pozvedl křídla a víc než že letěl, tak se hnal z otevřeného okna.
„Annaïg?“
Otcův hlas se znovu blížil. Vyšla ven, zavřela za sebou dveře. Potkala se s ním v horní části otáčivých schodů. Z vína nebo z vypětí nebo nejspíš z obojího byl rudý v obličeji.
„Proč jsi jenom nezazvonil na zvonek, Tiagu?“ zeptala se.
Někdy dolů nepřijdeš hned,“ řekl, poodstoupil stranou. „Až po tobě.“
„Co ten spěch?“ zeptala se, scházejíc kolem něj.
„Promluvíme si,“ řekl.
„O cestě do Leyawiinu?“
„O tom a jiných věcech,“ opáčil.
Schodiště přešlo v podestu, a pak pokračovalo dolů.
„Jakých jiných věcech?“
„Nebyl jsem dobrý otec, Thistle. Vím to. Od doby, co tvá matka zemřela---“
Byl to znovu ten mrzutý tón. „To je v pořádku, Taigu. Nemůžu si stěžovat.“
„No, měla bys. Vím to. Říkám si, že jsem dělal to, co bylo potřeba, abych nás udržel naživu, udržoval tenhle dům…“ Povzdechl si. „A nakonec, všechno nemělo význam.“
Minuly další podestu.
„Co tím myslíš, nemělo význam?“ zeptala se. „Miluju tenhle dům.“
„Myslíš si, že o tobě nic nevím,“ řekl. „Vím. Toužíš opustit tohle místo. Sníš o Říšském Městě, o studiu.“
„Vím, nemáme peníze, Taigu.“
Přikývl. „To je ten problém, ano. Ale já jsem prodal pár věcí.“
„Například co?“

PS.: Jak jsem psal již minule - ten ptáček je ženského rodu, ale překladu snad nebude vadit, že jsem mu dokonale změnil pohlaví ;)

---

„Co?“ Zarazila svůj krok na podlaze v předsíni, hned si tam všimla čtyř mužů, Císařský se sukovitým nosem, Ork s tmavě zelenou kůží a nízkým, hustým obočím a Bosmeři, kteří by se svými jemnými, úzkými tvářemi, mohli být dvojčata. Poznala Orka a Císařského, jako členy Thtachalxanu, neboli „Chladnovrahů“, jediné Neargonianské strážní jednotce v Malomůře.
„O co jde, Taigu?“ zašeptala.
Položil jí ruku na rameno. „Přál bych si, abych měl více času, Bodláčku,*“ zamumlal. „Kdybych tak mohl jít s tebou, jenže je to tak, jak to je. Tvoje teta ví, jak tě dostat do Říšského Města.“
„Co se děje, Taigu? Co víš?“
„Na tom nesejde,“ řekl. „Lepší, když to nezjistíš.“
Odstrčila jeho ruku z ramene. „Já nejedu do Leyawiinu,“ řekla. „Určitě ne bez lepšího vysvětlená a určitě ne bez tebe a Glima.“
„Glim…“ Vydechl, pak se jeho tvář změnila v jí naprosto cizí výraz. „O Glima se neboj,“ řekl. „Není nic, co tu je potřeba udělat.„**
„Co tím myslíš?“
Slyšela ve svém hlase narůstající paniku. Bylo to jako kdyby se sám rval mimo ni, a stal se samostatnou věcí.
„Řekni mi to!“
Když neodpověděl, otočila se a vykročila ke dveřím.
Ork jí zastoupil cestu.
„Neubližuj jí,“ řekl otec.
Annaïg se otočila a běžela, běžela, tak, jak nejrychleji mohla, směrem ke kuchyni k druhým dveřím, těm, co vedly na zahradu.

*Většina mých hvězdiček se týká jmen - zde je další: Thistle, pravděpodobně přezdívka, kterou dal Annaig Taig - Bodláček. Předtím jsem si toho nevšiml, ale myslím, že takhle je to lepší.

**Věta mi nedává smysl ani v angličtině, ani v češtině, kdo by měl lepší překlad, tak to můžete zkusit: "There's nothing to be done there."

---

Annaïg se otočila a běžela, běžela, tak, jak nejrychleji mohla, směrem ke kuchyni k druhým dveřím, těm, co vedly na zahradu.
Byla teprve na půli cesty, když se jí bezcitné, mozolovité ruce přitiskly na rameno.
„Dlužím tvýmu otci,“ zavrčel ork. „Takže budeš se mnou, holka.“
Svíjela se v jeho sevření, ale ti další byli všude kolem.
Otec se naklonil a políbil na čelo. Byl cítit tmavým rýžovým vínem.
„Miluju tě,“ řekl. „Vzpomeň si na to v následujících dnech a letech. Na to, že nakonec budu přímo vedle tebe.“
___________________

S půlkou lahve Theilulu nalité v břiše, Hlupík-Glim si razil křivou cestu zpátky k staré Císařské čtvrti. Věděl, že to Annaïg podráždí, s jeho pozdním návratem, ale v tu chvíli se o to moc nestaral. Každopádně, nebylo moc zábavné, sledovat ji mísit páchnoucí směsi, což je to, co určitě dělá celé odpoledne. Neměl poslední dobou trávit tolik času se svými bratranci––nebo vlastně s kýmkoliv jiným, kromě Annaïg. Kdyby měl, mohl, vědět že nebyl sám ve vizi odříznutý od stromu, že pouze An-Xileel a dalším, dokonce divočejším lidem, z hlubokých bažin se zdálo, že jsou s ním naprostém vztahu.
Bylo to nepříjemné v mnoha směrech a možná nejnepříjemnější bylo to, že jeho mysl––jako mnoha z jeho lidí––těžko věřila v náhodu. Pokud strom dělal cosi neobvyklého v tentýž čas, kdy se létající město objevilo z ničeho nic, zdálo se nemožné, aby tu nebyla nějaká spojitost.
Možná mluvil Annaïgin otec pravdu––přeci jen starý muž pracoval s An-Xileel. Možná byl čas jít, pryč od Malomůry a jejího nepoctivého stromu.
Pokud byl nepoctivý. Pokud nebyly spleteny všechny Hist.* Protože kdyby byly, musel by se nadobro dostat z Černých močálů.

*Nevím co by to mohlo být. Má to velké písmeno, tudíž je to název, ale v překladu je to citoslovce "pst" nebo "ticho", také je tak nespisovně nazvána historie, popřípadě mě napadlo, že by to mohli být kořeny dosaďte si tam, co chcete ;)

---

Lehký deštík začal padat na blátem pokrytou cestu, jakmile Glim prošel pod popraskanou, rozpadající se vápenatou klenbou, která kdysi značila hranice Císařské čtvrti. Skočil a otočil se. Na pokraji jeho dohledu se něco třepotalo, ale to, co viděl, nebyl Veninotapír nebo Krvemůra. Trvalo mu chvíli, než si přebral, že je to Annaïgin kovový ptáček, Vrk.
Musí být opravdu podrážděná, pomyslel si. Jen vzácně použije Vrka.
Odfoukl několik kapek vody, které se nashromáždily v nose a otevřel na medailonku malý poklop, který chránil zrcátko.
Jenže nenašel Annaïg dívat se na něj. Byla tam tma, což znamenalo, že medailon byl uzavřen.
Ale vydával slabé zvuky.
Přitiskl ptáčka blíže k uchu. Zprvu moc neslyšel––oddechování, tlumené hlasy dvou mužů. Ale muž náhle zahulákal a vykřikla žena.
Znal ten výkřik, znal ho jako svůj vlastní, byla to Annaïg.
„Zpátky, holka!“ zahřměl chraplavý hlas.
„Stačí říct otci, že jsi mě dopravil na loď!“ slyšel řvát Annaïg. „Nikdy nepozná rozdíl.“
„Možná že ne,“ zavrčel drsný hlas. „Ale já jo, jasný? Takže deš na loď.“
Annaïg pak vypustila řetězec kleteb, některé z nich téměř jistě vznikly v tu chvíli, protože je Hlupík-Glim nikdy před tím neslyšel, a že jich slyšel hodně, všechny z jejího arzenálu nadávek a frází. Nebo si myslel, že zná.
S vrčením se otočil a spustil se zpátky, směrem k přístavu. Vypadalo to, že Annaïgin otec něco věděl, něco tak špatného, že by unesl vlastní dceru, aby ji dostal z města.
No, to bylo skvělý. Teď se cítil mnohem hůř.
Rozběhl se.

---

Annaïg doufala, že až se dostanou na loď, tak by se jí mohlo podařit utéc, bohužel Taigovi poskoci a peníze udělali svoje. Kapitán lodi, starý asi jako moře samo, zavedl Annaïg i s jejíma věcma do malé, ale luxusně vybavené kajuty, kde jí zamknul. Sice jí slíbil, že jí pustí, ale až budou několik mil od pobřeží.
To jí samozřejmě neodradilo od hledání únikové cesty. V kajutě bylo malé okénko, které by jí mohlo pomoci asi jen kdyby byla kočka, nebo fretka. Chvíli zkoušela volat o pomoc, ale nikdo jí přes obvyklý hluk přístavu neslyšel. Pak se snažila najít nějaké skryté otevírání dveří, nebo tajné dveře, ale ukázalo se, že pokud tu něco takového bylo, bylo to velmi důkladně zamaskované.
Annaïg se posadila na zem a dala se do pláče. Mísil se v ní vztek se zármutkem a strachem. Dobře věděla že tohle by její otec udělal jen kdyby zůstat v Lilmothu znamenalo jistou smrt. Ale proč se tedy rozhodl zůstat a zemřít, proč tuhle možnost nedal jí?
Pomalu se uklidnila a pokusila se zpátky získat svojí důstojnost a začala se zase chovat jako dáma. Náhle zaslechla jak někdo volá její jméno, rozhlédla se kolem a vykoukla z okna, ale nikoho neviděla. Hlas zněl trochu směšně, jako od nějakého skřítka.

---

Pak si náhle Annaïg vzpoměla a připadala si jako hlupák.
Otevřela malý medailonek a uvnitř spatřila Glimův obličej, pusu měl pootevřenou a dlouhé bílé zuby měl vyceněné, což značilo jeho rozrušení.
„Glime!“ Zašeptala.
„Kde jsi?“
„Jsem zavřená na lodi---“
„Víš jméno?“ Skočil jí do řeči Glim.
„Myslím že to je Tsonashap – Plavajcí žába“
Annaïg viděla jak se Glimova malá podobizna v medailonku rozhlíží.
„Vidím jí.“ řekl konečně.
„Jsem v malé kajutě na zádi. Vede sem krátká chodba---.“ Zarazila se uprostřed věty. „Glime, nedělej to, vypadni odsud. Myslím... Myslím že se stane něco strašnýho, tady tě akorát chytí. Odjeď z Lilmothu, co nejrychleji a co nejdál budeš moct.“
Glim zmateně zamrkal.
„Už musím končit.“ Řekl po chvíli.
„Glime--“ Ale než to dořekla, obraz se rozplynul.
Vzdychla, zavřela medailonek a pak i oči. Byla prochladlá, hladová a unavená.
Glim za chvíli přijde, nebo ne?
První hodinu úzkostlivě čekala a připravovala se k akci, ale pak se loď dala do pohybu. Vyhlédla z okna a viděla jak se světla na pobřeží pomalu vzdalují.
„Xhuth!“ zaklela. „Waxhuthi!Kaoc´!“
Ale světla, hluchá k jejímu klení se dále zmenšovala a ztrácela v dáli.
Otevřela s nadějí medailonek, ale nepsatřila v něm žádný obličej, přiložila si ho k uchu, ale nic neslyšela.

---

Vzal si Glim její radu k srdci, nebo ho snad chytili? Mohli ho zranit, nebo dokonce zabít. V hlavě jí probíhaly ty nejhorší scénáře. Glim s usekanejma končetinama. Glimova hlava kutálejcí se po podlaze, nebo Glim svázanej řetězama a svržen do moře.
Něco zarachotilo za dveřma, Annaïg se na chvíli zastavilo srdce. Vstala a sevřela pěsti, přestože o pěstním souboji moc nevěděla a vyčkávala.
Dveře se pootevřely a ona zahlédla podlouhlý čenich a za ním pár zapadlých, ještěřích očí.
„Kapitáne, „ řekla ledovým hlasem.
„Jsme na volném moři, nebuď hloupá a nepokoušej se o to. Nezvládneš doplavat na břeh, ne se vší tou mořskou havětí v zádech.
Sklonil hlavu a rozevřel ruce, odhalujíce tak ostré drápy.
„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“ řekl pomalu „ Dopravím tě bezpečně do cíle, ale nikdo nenapadne kapitána, to je zákon.“
„Zákon? A únos není proti zákonu?“
„Tohle není únos, je to přání tvého otce. A ty jsi příliš mladá na to aby jsi mohla odporovat jeho vůli, určitě né v situaci jako je tato. Takže je pro tebe nejlepší se podřídit.“
Kapitán se ani slůvkem nezmínil o Glimovi ale Annaïg se ho bála zaptat.
Uvolnila pěsti. „Dobře, takže se teď můžu pohybovat po lodi?“
„ V rámci možností.“
„Výborně.“
Protáhla se kolem kapitána do haly a vyběhla po schodech na palubu.
Za jejími zády se vlnily plachty. Od pobřeží vál silný vítr a příď brázdila hladkou hladinu moře, kterou osvětlovali dva měsíce a dávali jí stříbro-bronzovou barvu. Na chvíli její strach ustoupil přívalu radosti a krásy, vypadalo to na slibné dobrodružství. Přes moře mířila do císařstvý jak vždycky chtěla. Jedinej, poslední a nejlepší dárek od jejího otce.
Rukama se opřela o zábradlí na přídi a rozhlédla se po vodní hladině. Pluli na jih, vyplouvali ze zálivu, poté se loď otočí na západ podél pobřeží Black marshe a nakonec, až dosáhnou Topalského moře, poplujou na sever.
Nebo mohla skočit do vody a plavat na západ, kde se pevnina jevila být nejblíže a s větší dávkou štěstí, než by si vůbec zasloužila by mohla doplavat až na pevninu. Ale stejně by to do Lilmothu nestihla včas. To město, nebo co to vůbec bylo, mělo dorazit tohle ráno.
„Zadrž dech,“ zašeptal náhle někdo za ní a přehodil jí přes zábradlí do vody. Když se vzpamatovala, okamžitě se ohnala po útočníkovi ve snaze dostat se po jeho hlavě nad hladinu, ale marně. Silná ruka přikryla její obličej, ještě předtím než se vůbec pokusila vykřiknout. Naneštěstí byla stále pod vodou a silnými impulsy se snažila doplavat na hladinu. Věděla že se nesmí nadechnout, ale po chvíli se o to stejně pokusila.
Ale i přestože chtěla, se jí to nepodařilo.
Když se vzbudila, kolem foukal vítr a za zády slyšela onen hlas.
„Buď potichu,“ řekl. „ Jsme za nima, ale někdo by nás mohl zpozorovat.“
„Glime?“
„Ano.“
„Zachraňuješ mě, nebo se mě snažíš zabít?“
„Sám si ani nejsem jistej.“
„Kapitán mluvil o nějaké mořské havěti.“
„To je dost možný,“ odpověděl zezadu Glim. „Teď ti řeknu jak to uděláme. Drž se mě pevně, nesnaž se kopat nebo nějak pomáhat, nech mě prostě plavat za nás oba. Snaž se držet hlavu pod hladinou, budu plavat dost blízko u hladiny na to aby si se mohla vynořit a nadechnout, když budeš potřebovat. Dobře?“
„Dobře.“
„Tak jdeme na to.“
Glim začal plavat a když našel tempo, které mu vyhovovalo i s člověkem na zádech, letěli vodou jako šíp. Na zemi byl Glim silný, ale podvodou byl takřka nepřemožitelný, jako krokodýl, nebo delfín. Po několika panických zazmatkování, našla Annaïg rytmus ve kterém se nadechovala a sladila se s Glimem. Nikdy nebyla dobrý plavec a moře se jí vždy zdálo nepřátelské, ale teď si cestu užívala, připadala si skoro jako jeho součást moře.
To trvalo jen do chvíle kdy Glim prudce změnil směr a Annaïg se ho málem pustila. Zalapala po dechu a pořádně se napila vody.
Poté jí voda uděřila do obličeje. Glim dokonce ještě zrychlil, prohýbal se a otáčel, rozrážejíce vodu. Když na chvíli otevřela pod vodou oči, uviděla ve světle měsíce nejasný tvar. Vypadalo to jako krokodýl, ale s ploutvema místo nohou.
A bylo to mnohem větší.

---

Glim se potopil hluboko pod vodu a Annaïg silně pocítila své plíce. Náhle se však otočili a zamířili k hladině, vylétli kousek nad vodu a Annaïg do tváře udeřil studený vítr, dopřála si doušek vzduchu a zase zajela s Glimem pod stříbrnou hladinu. Náhle jí ochromila bolest v noze, cítila jak se jí trhá kůže. Ruce jí začaly sklouzávat z Glimových ramen. Vykřikla, ale z jejích úst vyšli jen bublinky.
Pak najednou zastavili. Glim jí vytáhl na z vody a položil na pevnou zem. Lapala po dechu a z očí jí kanuly slzy bolesti.
„Jsi v pořádku?“
„Myslím že mě to kouslo,“ řekla a v noze cítila silnou bolest.
Glim se na ní podíval. “Pochybuju, kdyby tě to kouslo tak už nemáš nohu, spíš jsi se zranila o útes:“
„Útes?“ řekla a rozhlédla se po okolí.
Neležela na zemi, alespoň teda ne na pevnině. Byli na malém ostrůvku, který vyčníval jen pár palců nad vodu.
„Je moc velký než aby nás sem pronásledoval. Každopádně se zdá že kapitán s tou mořskou havětí nelhal,“ konstatoval Glim
„Vypadá to tak.“
„Takže cestu na pevninu nám teď budou zpříjemňovat žraloci.“
„No, štěstí že krvácím,“ pokusila se o ironii Annaïg.
„Jo, vypadá to že zbytek cesty už nebude taková nuda.“

---

Ale ukázalo se že Bretonská krev žralokům nezachutala, protože se na pobřeží dostali bez problémů. Břeh byl porostlý neprostupnou zdí mangrov*. Stromky vypadali jako obří pavouci s nohama zapletenýma do sebe. Annaïg si vzpoměla na starou Argonianskou pověst, podle které to dříve skutečně pavouci byli, ale po jedné hádce je Hist ve svém hněvu proměnil ve stromky.
Glim odhalil cestu skrz a za chvíli stáli na něčem co vypadalo jako vyvýšená cesta.
„Jak daleko můžeme být od Lilmothu?“ zeptala se Annaïg.
„Tak deset mil, možná i víc, ale nejsem si jistej, že se tam chceme opravdu vrátit.“
„Glime, je tam můj otec. A taky celá tvoje rodina.“
„Nemyslím si, že bysme pro ně mohli něco udělat.“
„Víš něco o tom co se děje?“ zeptala se Annaïg.
„Myslím že se městský strom odtrhl od Histu, stejně jako se již jednou stalo dřív. Mnoho lidí říká že městský strom vyrostl z malého úlomku kořene, který přežil pradávné vraždění před více jak 300 lety.“
„Odtrhl se? Jak?“
„To nevím, se mnou odmítl komunikovat. Baví se jen s An-Xileelem a Divokýma. Taky si myslím že to komunikuje s tou věcí z moře.“
„To nedává žádný smysl.“
„To jenom protože zdaleka nevíme všechno.“
„Takže si myslíš že bysme měli opustit město?“
Glim přikývl.
„Dobře víš že tohle nemůžu udělat.“
„Vím že by jsi chtěla být hrdina, stejně jako všichni o kterých čteš v knihách. Jako Attrebus Mede a Martin Septin. Podívej se na nás, nemáme ani zbraně a i kdybychom uměli bojovat, tak tohle nemůžeme zvládnout.“
„Můžeme alespoň varovat lidi.“
„Jak? Pokud jsou předpovědi správné, tak to nemůžeme stihnou, město má dorazit během několika hodin.“
Svěsila hlavu. „Asi máš pravdu,“
„Mám.“
V hlavě si Annaïg vybavila tvář jejího otce. „Vždyť ani nevíme co se bude dít, třeba jim budeme moct nějak pomoct.“
„Ne,“
„Počkej chvíli, říkal si že to přichází z jihu, že jo?“
„Ale ne,“
„Musíme najít nějaký kopec, musíme vidět kde to je,“
„Ne, to nemusíme.“ Ammaïg se na něj prosebně podívala. „Pravě jsem tě zachránil, ceníš si svýho života alepoň trochu?“
„To víš ty moc dobře,“
„Dobrá, znám jeden kopec.“

* http://cs.wikiped...i/Mangrovy