The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Diego dne 07.02.2013 20:44

Tak a je tu opět podkapitola, zadělávající půdu pro kompletní kapitolu.
Pokud se vám to líbí, napište komentář a jestli ne napište ho taky.(:D)

PodKapitola - Spáry Francie

Následujícího dne, odpoledne...

Po setkání v časných ranních hodinách s prezidentem Francie, kdy jsem mu vysvětloval pomalu a podrobně situaci v Anglii, mi něco nabídl...
Možná i proto, že jsem býval velitel královy osobní gardy, a nikdy přes mě a mé pobočníky nikdo neprošel, až do nechvalně známé noci...
Sice nabídl, ale vždycky je to něco za něco. Říkal mi, že ačkoliv se Anglie a Francie nemají moc v lásce, může mi poskytnout vojenskou podporu a to jak na moři, tak na souši. Ale chce něco na oplátku. Mám se vypravit do Ruska, přesněji do Moskvy. Tam mám vyhledat jeho nejlepšího tajného agenta a pomoci mu v jeho přetěžkém úkolu. Dostat se do blízkosti Alexandra III. Alexandroviče, protože po jeho novém zvolení se Rusko, až podivně a mocně začíná ozbrojovat. Velké zbrojení prý jeho zvědové zpozorovaly i u Číny, ale Rusko mu dělá největší starosti. Důvod proč mi chce pomoci znovu vydobýt Anglii svobodu je ten, že z ostrovů kde se Anglie nachází záhadně mizí jeho lodě. Nejen to, francouzští obchodníci jsou zabíjeni nebo zajati, a poté okradeni, a nakonec posláni mrtví zpět domů. Do teď, ale nevěděl kdo a jak... Jenom mě mrzí, že nevěřil jaké bytosti se nacházejí pod městem. Neuvěřil mi ani fakt, že jsem Samaela pobodal nožem, ale přesto stále žije jako upír. O svém největším tajemství jsem mu neřekl...

Noc...

Následující noc se mi zdál sen, spíše noční můra, z které se ne a ne probudit, ale přitom to vypadalo, jako skutečnost...

"Opět jsme se s Abigail milovaly, v pozdních hodinách jsme usínaly, ale já nemohl. Něco mne tížilo, chtíč... Dostal jsem hlad, a náhle jsem se pozoroval, jak běžím ulicemi Francie v podobě vlkodlačí... Žral a zabíjel jsem lidi... Do té doby než se mi někdo postavil tváří v tvář, beze strachu... Byla to Abigail a držela dva podivně lesknoucí nože, v každé ruce jeden... To zvíře ve mě, jakoby se nemohlo rázem hýbat... Nevystartoval jsem na ni a nesežral... Zdálo se, že to bude nakonec dobrý konec, alespoň pro ni... Stál jsem tam a cenil na ni zuby... Řvala na mě Luciusi! Nešlo to... Teď už jsem se nezastavil... Přiběhl jsem k ní, tlamou k její tváři a vycenil zuby... Už jsem se napřahoval svou tlapou, že jí rozsápu... Ale ne... Uhnula mi, napřáhla se... A s pláčem do mého břicha vrazila oba nože... Jen jsem zařval bolestí a padl na zem, bezvládně... Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život... Ještě jsem se na ni díval zvířecíma očima a ona na mě.... Než jsem naposledy vydechnul... políbila mne...plakala..." (konec popisování snu)

Ráno

Ráno jsem se probudil vystrašený a spocený od hlavy až k patě. Abigail na mě nevěřícně zírala a snažila se mě utěšit. Když se mě, ale zeptala co se mi zdálo, řekl jsem jí, že už si jej nepamatuji... Ačkoliv jej mám v hlavě vepsaný dost dobře. Potom jsem si dal horkou koupel, když do ní Abigail vešla za mnou, úplně jsem se uvolnil od všeho strachu a trápení, cítil jsem se šťastný...

Přidal Diego dne 09.02.2013 19:27

#10

Sic je to dlouhá PodKapitola, ale další dvě Kapitoly budou možná delší, ale určitě zlomovější.

Pokud se vám to líbí, ale ikdyby ne, zanechte zde svůj komentář.

Soutěž, pokračuje!

....

PodKapitola - Cesta drsná a krutá

Plavba

Po krásném koupání s Abigail, jsme si šly do postele a já si opět přišel na "svý".... Po milování Abigail usnula, ale já zůstal raději vzhůru, jelikož sen by se mohl vrátit a to nechci. Když v tom někdo zaklepal na dveře... Otevřel jsem tedy... Stál tam posel s dopisem... Ve kterém stálo, že mám připravený soukromý parník, který by mě měl dovézt až k hranicím Ruska. Sbalil jsem si všechny potřebné věci, jako jsou, můj oblíbený klobouk a boty, plášť, krunýř, masku, revolver, šavli, házecí nože, dvě zdobené dýky a nákres zbraně, který jsem našel za jedním z obrazů zde v pokoji, byl sice zašlý prachem, ale vypadal jako z 18. století. Ačkoliv to zcela určitě byl návod, někdo si dal tu práci, aby jej kdekdo nerozluštil, zřejmě je to tajné. Zatím jsem rozpoznal jen obrázek, který dozajista připomíná zbraň.

Plout, plout, plout....

Nechtěl jsem Abigail budit, protože při pohledu na ni, jak spí se mi rozbušilo srdce, vypadala tak roztomile.... Napsal jsem jí tedy dopis na rozloučenou a položil jej na stůl. Nakonec, než jsem odešel jsem jí dal pusu na tvář...
Po té co jsem vyšel před palác, už na mě čekal kočár s úkolem mne dovézt do přístavu. Po deseti minutách jsme dorazily k parníku a já nastoupil na jeho palubu, kde už na mě čekaly dva podivíni. Nejspíš nějací námořníci, snad zkušení, navíc se mi zdálo, že vůbec nevědí přesný účel této cesty nebo spíš výpravy. Řekli mi plán plavby a celkem se mi zamlouval, protože poplujeme nedaleko pobřeží a podél něj až ke Skandinávii. Prý poplujeme minimálně pět dní, takže bude čas rozluštit tajemnou zbraň.

Po jednom dni plavby...

Už mě to tady nebaví, právě jsme propluly kolem pár Anglických ostrovů. Cesta je.... no prostě nudná!

Po třech dnech úmorné plavby

Doprdele, hlava mi třeští, na nic nemůžu myslet, ani na tu šifru a ani na Abigail. Jen ti dva mají den co den náladu, která by probudila i mrtvého, neustále se smějí, říkají si vtipy, povedený doprovod teda.....

Po pěti dnech... Konečná...

Najednou se v mlze objevil břeh a my k němu pluly... "konečně pevná zem!" řekl jsem si. Když jsme zakotvily, ti dva vystoupily a šly na pevninu, stejně jako já. Jeden mi podal můj batoh, ale něco se mi nezdálo.... Oba dva najednou měly zamračený a upřený výraz na mne. Vytáhly nože... "Překvapen? Samael nás poslal tě zabít. Julesovy námořníky jsme vyřídily a přestrojily se za ně. Samael říkal, že když tě nezabije plavba, máme tě zabít až dorazíme k pevnině. Nějaké poslední přání?"

"Táhněte!"

V tu chvíly jsem pustil tašku na zem, odhrnul plášť... a v mžiku vytáhl dva nože, každý do jedné ruky... a hodil je těm hajzlům do břicha... Strefil jsem se, ještě aby ne, když mám výcvik a zkušeností na rozdávání. Ještě cosi mumlaly, ale já je nechal a vzal si svoje nože zpátky. Zaslechl jsem nějaké vytí v dáli.... "Hezkou zábavu chlapci...(zlověstný smích)" řekl jsem jim. Popadl jsem batoh a šel podél břehu směrem k hranicím Ruska.

Sibiř

Po čtyřech hodinách cesty...

Čím jsem blíž Rusku, tím je větší zima... Moře bičuje pobřeží svými vlnami, fouká studený a silný vítr. Do toho ještě začal padat sníh... "To mi ještě scházelo..." řekl jsem si....

Po dni cesty...

Ještě včera jsem si to kráčel kolem pobřeží, ale příroda mne donutila odbočit z mé trasy a jít od pobřeží dál do vnitrozemí. Navíc mi dochází voda a čím je jí méně, nutí mě to vodou více šetřit. A k mé smůle voda pomalu zamrzá... "Za chvíly se ani nenapiju, bože za co!" pomyslel jsem si...

Pět dní cesty je za mnou...

Včera večer když jsem tábořil, abych si odpočinul, jsem z batohu vyhrabal poslední kus žvance... "Teď už nemám ani jídlo! Fakt skvělý!"
Při pomyšlení, že nemám jídlo, kterým bych nasytil už teď můj hladovějící žaludek, mě popadá myšlenka, co bude když nenajdu nic k jídlu....

Za další den...

"Bože! Za co mě trestáš! Snědl bych i krysu!"
Hlava mě bolí, přímo mi v ní třeští, je to jako střep, který mi projíždí celou hlavou... Břicho už ani bolestí téměř necítím... Ještě ke všemu, si myslím, že jsem se ztratil... Cestou nebylo vidět ani živáčka... "Ani žádné zvíře!"

Halucinace

Po dalším úporném dni...

Asi mám halucinace, neboť mám pocit, že mne někdo sleduje. Sám se tomu směju, protože něco mi v hlavě furt namlouvá "odpočiň si... vyspi se...". Kdybych se teď zastavil a sednul si, natož usnul, byl bych už nevstal a zřejmě i umrznul. Nevím co mne sleduje, možná mé vlastní myšlenky si tohle vymyslely, možná mám halucinace nebo mě fakt někdo sleduje... Ale to bude asi ta druhá možnost... Který blbec by mě sledoval, v tomhle mrazu a počasí...

Následující den...

Hlady už šilhám, voda mi zmrzla úplně už před několika hodinami... Musím se opírat o svou šavli, jako o berlu, jinak bych horkotěžko chodil... Naštěstí pro mě přišla sněhová vánice... Už ani nevím co mluvím, třepou se mi ruce i nohy, všechno mi mrzne... Zastavil jsem... Položil batoh, abych si oblékl všechno co půjde a pokračoval z posledních sil dál... Dokonce i masku mám v téhle bohem zapomenuté zemi na hlavě, trochu mi ale přimrzla k obličeji.

Devátý den...

Nezvládám to... Všechno mě bolí, mám hlad, je mi zima, několikrát už jsem i padl k zemi a velice těžko jsem se zvedal, už mi nezbývají síly...
Padá lehká mlha... V dáli slyším vrčení... Po chvíly i vytí několika stvoření... "Takže takhle zemřu? V chřtánu několika vlků? Takový konec jsem nečekal..."

Vodku, poutníče?

Už ani pořádně nevidím... Vlci se kolem mě seběhly a krouží kolem...Padl jsem na kolena... S mými silami, kterých už mám pomálu, se s nimi nemohu měřit... V tu chvíly kdy na mě jeden vystartoval, se ozvalo pár nedalekých výstřelů... Jeden zakvičel, zřejmě zemřel, ostatní ale utekly... Slyším několik postav, jak se ke mě blíží... Zvedají mě a táhnou pryč... Pak jsem omdlel...

Probudil jsem se v pokoji, obklopen mnoha kožešinami, bylo mi konečně a po dlouhé době teplo... Všechny mé věci, maska, batoh, pláště, zbraně, ležely na stole...

Cítil jsem se lépe, a proto jsem šel po schodech dolů k nějakým hlasům...
"Á náš nečekaný host se probudil! Pojď k nám, chlape!" zaznělo od jednoho muže. Dům ve kterém jsem se probudil, byla hospoda, jen by mě zajímalo proč je zrovna na tomhle místě... Šel jsem tedy k nim a posadil se ke stolu. Kolem na stěnách byly pověšené kožešiny, hlavy a parohy od různý druhů zvířat... V místnosti se nacházelo pět lidí a zdálo se, že to jsou místní... Dali mi najíst a napít... "Dej si taky jednu! Na! Tady máš! A pozor! Postaví tě to na nohy, jako nic jinýho!" podali mi sklenku s jejich pitím a já ji vyklopil do sebe najednou. Mělo to pálivou chuť, ale bylo to výborné. "Á pánovi vodka chutná! Tu máš další! Cha ha ha ha!" klopil jsem do sebe jednu za druhou a cítil se lépe a lépe, akorát se mi zdálo, že se kolem mě točí celý svět...

Upravil/a Diego dne 09.02.2013 19:29

Přidal Diego dne 10.02.2013 20:53

#14

Tento díl je sice plnohodnotný, ale není to přímý průběh v ději a proto nemá název Kapitola 29 ....

Takových dílů bude více, ale ne zase moc. Budou se zabývat dávným tajemstvím, které jsem do příběhu již dávno přidal.

Za komentáře budu jen rád.

Soutěž pokračuje.

...

Další tajemství

Všechno se mi jen zdálo?

Poté, co jsem se probudil, zjistil jsem letmým pohledem kolem, že se právě nacházím v jeskyni. Nademnou byla díra ze sněhu a ledu... "Copak jsem se zbláznil? Nebo to byl fakt sen?" pomyslel jsem si. Podívám se vedle sebe a vedle mě leží tři mrtví vlci... Venku se zdálo být jasno a tím i na mne dopadal, tak dlouho mnou neviděný slunečný svit. Dokonce jsem slyšel jemný zvuk tekoucí vody... Všechno mě bolelo, kolem mě v jeskyni bylo nějaké staré harampádí, jako třeba malý člun, který vypadal jako ze 17. století, dále zde byly zmrzlý nábytek, od postele až po židle. Vše vypadalo strašně staře a zašle, ale přitom se to zdálo být zachovalé. Začínal jsem mít dojem, že zde kdysi pobývali nějací lidé, kteří ztroskotaly na lodi. Když tudy teče voda, mohla by tu být i kdysi řeka, po které se dalo plout, ale asi náhle zamrzla a lidé zde byly uvězněni. Rozhodně mě nenapadlo pátrat po osudu těch lidí, ale mým momentálním cílem bylo, napít se a najíst se. Když jsem ušel pár metrů, uviděl jsem malý potůček a ihned se k němu vrhnul. Napil jsem se co mi ta chladná voda a mé tělo dovolilo, byl to slastný pocit se zase napít. Přemýšlel jsem teď, jak a čím se nasytím. Uviděl jsem vlky a nicj iného mi nezbylo, než si je upéct. Rozdělal jsem oheň pomocí střelného prachu z několika nábojů a pár kamenů, jako palivo mi posloužil starý nábytek. Upekl jsem si jednoho vlka, snědl jeho stehno a byl jsem syt. Pak mě popadl pocit, co když tu někdo žije a jen odešel na lov...

Zásoby

Ani nevím jak, ale usnul jsem a to na velice dlouho, už svítalo. Proto jsem snědl i druhé stehno vlka, abych nabral síly. Pro jistotu jsem si do batohu schoval zbytek použitelného masa z vlka a dvě stehna z dalšího vlka. Zašel jsem si napustit do své nádoby vodu, abych měl po cestě co pít. Sbalil jsem ještě co se dalo, jen něco mne zarazilo. Na chlup stejný nákres a návod, který jsem našel pod obrazem v apartmánu. Začalo mi vrtat hlavou, jestli mě někdo nevodí za nos nebo je to nějaké nenalezené tajmství dávných lidí....

Cesta, opět...

Založil jsem ho do batohu k tomu prvnímu a vyrazil tím směrem, kterým tekl potůček... Po hodině cesty jsem málem spadl ze srázu kde se vléval potok do řeky. Pod srázem byl břeh a člun. Slezl jsem k němu.... Byl asi stejně starý jako ten nahoře a nábytek. Ale něco mi vyrazilo dech... Byla to jen snad dvacet metrů dlouhá jeskyně, ale co bylo v ní mě dostalo... Samé zlato, stříbro, truhly plné korálů, prstenů, náhrdelníků, dukáty poházené všude kolem. Zřejmě tohle všechno kdysi patřilo pirátům. Ležele zde i mrtvola, vcelku zachovalá, jelikož byla zmrzlá. Mrtvola měla na sobě pěkný kabát a klobouk, jako pravý pirát a tenhle byl zřejmě vůdce. V ruce třímal list papíru. Mapu, která označuje místo pokladu, zřejmě tohohle místa. V druhé ruce držel pistoli, mnoho let starou, ale pěkně zdobenou a na ní bylo vyryto... "Se mnou dobyješ nový svět!" Za Nový svět se tehdy považoval Americký kontinent, byl jsem si jist, že pochází právě odtud. Nedalo mi to a začal jsem prohledávat jeho mrtvolu a jediné co jsem našel byl dopis. K mé smůle byl zašifrován a tak mi nezbývalo nic jiného, než jej schovat i s mapou do batohu. Tu nádhernou zbraň jsem si schoval též. Při prohlížení pokladu jsem si nechal na památku měšec dukátů. Když mé prohledávání skončilo pronesl jsem větu "Sbohem kapitáne, tvé tajmství je i mé...". Nastoupil jsem do člunu a vyrazil po řece.
Proplul jsem jeskyním komplexem a z čista jasna se objevil na širém moři, tedy na jeho okraji. Pluji podél břehu už pár hodin a konečně jsem spatřil život... Byla to malá vesnice, kterou by se asi nebylo třeba zabývat , ale kotvila tam loď, která by mne mohla dovézt k mému cílu. Vyrazil jsem tím směrem a zanedlouho se dostal k jejímu boku. Nastoupil jsem na její palubu, vypadala jako zásobovací loď. Sice jsem neuměl rusky, ale její kapitán mi rozuměl co chci. Uměl anglicky, což bylo více než dobré a zároveň překvapivé. Řekl mi, že mě vysadí cestou v prvním velkém přístavu, odkuď se dostanu do Moskvy.

http://img834.imageshack.us/img834/1852/vesmrnoblohaspolrnznadm.jpg

Upravil/a Diego dne 10.02.2013 20:57

Přidal Diego dne 15.02.2013 22:14

#16

Tento díl/kapitolu se rozjíždí pomaloučku, ale na konci je slet událostí popsán v rychlém duchu.

Pokud se vám to líbí, neváhejte přidat komentář!

.....

Kapitola 29 - Charlles

Po dlouhé cestě jsme zakotvily v přístavu, od kterého by měla vést železnice, jak kapitán slíbil. Cestou jsme si s kapitánem povídali o pirátech a jejich pokladech a tajemstvích, že prý je také hledal, ale nacházel jen samé cetky a zbytečnosti, které neměli žádnou cenu. Koupil jsem si lístek až do Moskvy a posadil se na sedadlo ve vlaku.

Moskva

Dorazil jsem na nádraží v Moskvě. Vládla zde tuhá zima, ačkoli oproti sibiřské zimě to byl slabý odvar. Hodil jsem si batoh přes záda a kráčel směrem pryč od nádraží. Můj cíl byl teď najít sídlo toho nově zvoleného cara Alexandra III. Alexandroviče. Ani jsem si nevšiml, že právě probíhá nějaká slavnost, vypadalo to jako průvod na oslavu. Ač se sám tomu divím, nezabloudil jsem a dorazil na náměstí, kde bylo mnoho lidí. A nejen obyčejní lidé, pochodovala tam snad půlka Ruské armády. Náhle začaly lidé jásat, ačkoli někteří a že jich nebylo málo, spíše bučely. Po zhlédnutí cesty jsem spatřil onen důvod toho všeho povyku. V kočáře jel s několika dalšími představiteli nový car Ruska. I přes všechen ten humbuk kolem, si mě pár lidí a vojáků kolem mě, nějak moc všímalo. Taky není divu, všichni v kožešinových oděvech a já v černém plášti, dvou černých bundách, košilí a kalhotami, i s kloboukem, který byl jak jinak, též černý. Mám sic na sobě i krunýř, ale ten nemohou ani vidět, protože kdyby jo, už bych asi nebyl naživu, bylo by to více než podezřelé....

Klidně i zemřu, ale vezmu tě sebou...

Já si těch čumilů radši přestal všímat a poohlížel jsem se po nějakém dobrém místě s výhledem, chtěl jsem tu slavnost sledovat z lepšího pohledu. Spatřil jsem opuštěný dům, tedy aspoň zvenčí se zdál opuštěný. Jdu davem, lidé mi uhýbají, dívají se na mě svýma podezíravýma očima, dokud jsem nezalezl do toho domu. Když se na mě dívaly, připadal jsem si ne jako cizinec ve velkém městě, ale jako nepřítel, někdo kdo jim ublížil nebo ukřivdil. V domě nebylo zrovna prázdno, jak se zvenku zdálo, leželo zde pár opilých jedinců, stěží se hýbajících. Cosi na mě pořvávali, když jsem lezl na střechu, ale nebylo jim rozumět. Kočár s carem byl neustále v pohybu, takže jsme jej musel následovat. Domy byly stavěné pár metrů od sebe, takže nebylo těžké přeskákat z jednoho na druhý.

Jak tak kočár sleduji, pohrávám si s myšlenkou, co by s tímhle místem dovedl asi Samael.

Přeci jen, je to velká země, ačkoli s velkou armádou, nadruhou stranu Samael má k dispozici také ohromnou armádu a hlavně několik tisíc špičkově cvičených vojáků a se Samaelovou krutostí a brutalitou se nemůže nikdo rovnat. Snad jen dobře cvičený voják s několika tisícovou podporou, který umí taktizovat a nemá slitování s nepřítelem. To budu nejspíše já, ale nevím jestli, pokud! Vyhrajeme nad Samaelem válku, jestli dokážu nést to břímě takzvaného osvoboditele Anglie, a sice v jádru se stále cítím být vlkodlak. Přičemž je to čím dál horší, cítím že lék nebyl na nekonečnou dobu. Navíc, co bude až tohle skončí... Budu stále žít v ústranní nebo snad žít si poklidný život s Abigail po boku? Nebo se opět někde zjeví stvůra podobná Samaelovy a mě bude zase třeba? Ale co když už nebudu mít dost sil, na to ještě něco zachraňovat? Co se stane, pokud mne pohltí zvíře ve mě dřímající? ...

Bum! Prásk!

Když jsem si v hlavě přemítal nad těmi všemi otázkami, spatřil jsem vysokou věž, na kterou by nebylo od věci vylézt... Kočár náhle zastavil... Carova ochranka si všimla, že je už nějakou dobu sleduji... Car vstal ze svého sedadla a vydal příkaz mě zajmout... Okamžitě ke mě mířily snad všichni vojáci kolem... Sto zleva, dalších sto zprava... je jich mnoho... V tuhle chvíli, bych si přál se proměnit, můj náhlý problém by byl okamžitě vyřešen, ale potlačil jsem touhu v sobě a vzpoměl si na Abigail...
Vojáci se na mě řítily s hlasitým řevem, jakoby šli do boje... Začal je střílet, tedy alespoň ty, kteří vylezly za mnou na střechu... Ale náhle rána...

Bláznovství... Bláznovství...

Tenhle výstřel nebyl můj ani náhodou, zněl jako z pušky velké ráže... Rozlížím se kolem, ale nikoho s takovou puškou nevidím, ale..... Car už nestojí, leží v kočáře s dírou v hlavě... "Doprdele! Teď to bude na mě...." říkal jsem si. Kulky kolem mě létaly, nevěděl jsem kam utéci... Navíc začalo foukat, zimní a silný vítr mi kazil viditelnost... Naštěstí i střelci neměli, tak dobrou mušku, když silně foukalo. Najednou jsem uslyšel i v té střelbě mé jméno, mé staré jméno... Ten kdo na mě volal byl Charlles... Letí pomocí jakéhosi vynálezu, připomínalo mi to netopýra, zřejmě letí z té velké věže. Řítil se přímo na mě, až když jsem chtěl utíkat, uchopil mě a vznesl se zpět do vzduchu i se mnou. Vojáci chvíli tupě civěli, ale potom spustily palbu...

Zdánlivý konec....

Ještě pár kilometrů, co jsme letěly po nás vojáci střílely snad ze všeho arzenálu co měli po ruce, ale účinek žádný, hold začalo foukat v náš prospěch a hlavně.... v pravou chvíly. Přistáli jsme až na okraji Moskvy, kde měl zřejmě Charlles připravený kočár. To by nebylo nic zvláštního, jen kdyby ten kočár neměl vzadu připravený kulomet... Beze slova jsme nastoupily a okamžitě vyrazily pryč od Moskvy... Ale ruští vojáci nás doháněly, zatím jich bylo jen padesát... zatím... "Kulomet! Honem! Nebo nás doženou!" Ihned jsem se jej chopil a začal kropit vojáky na koních... Padaly jako hrušky ze stromu na podzim... právě jsme projíždeli, v těsné blízkosti kolem ruské pevnosti... Jakmile nás zmerčily, okamžitě začaly pálit děly a puškami... A já střílel... "V benách jsou bomby! Hoď jim jich pár na ochutnání!(smích)" řekl Charlles se smíchem v hlase... Opustil jsem kulomet a začal házet bomby.... Mělo to podobný účinek jako kulomet, protože vojáci padaly jako muchy...

Jsi na tohle dost velký blázen Luciusi?

Charlles hlásí "před námi je most! znič ho!". "Jsi blázen? Vždyť spadneme!?" zařval jsem na něj... "Dělej! Nebo oba zhebneme!" . Teď jsem měl těžké rozhodování, ale bylo třeba jednat. A to klidně i činy, které zavání smrtí... Ihned po vjetí na most, který byl mimochodem dřevěný a zmrzlý, jako řeka pod ním, se za námi řítil další houf vojáků. Když jsme byli zhruba vprostřed mostu, sebral jsem odvahu a taky tu největší bombu co v bednách byla a zapáli ji... Hodil jsem ji co nejdál od nás, tak abychom měli dost času se dostat na pevnou zem....

Ty jsi učiněný magor Charllesi!

Bomba po pár vteřinách vybouchla... Výbuch způsobil rozpad mostu vejpůl, vojáci za námi byli ihned mrtví. Jak se most propadal, Charlles se začal hlasitě smát a více a stále více bičoval koně, aby přidaly.
"Uff!" Oddychl jsem si, když i zadní strana kočáru byla na pevné zemi. "Charllesi, ty debile mohl jsi nás zabít!" ...

"Ale zachránily jsme se, ne? Tak si nestěžuj a zasměj se tomu taky! Vždyť to byla sranda ne?"(smích)....

"Hrozná sranda.... Na smrti není nic srandovního, ikdyž umírají nepřátelé, Charllesi...." ....

"Ty tvé slabosti o úctě k umírajícím nepřátelům, nás jednou zničí... Jako už kdysi... Pamatuješ? Jak jsi tehdy zaváhal a málem zabily krále? Jistěžene...".....

"To...to... je kapitola mého života, na kterou chci zapomenout.".....

"Á, pán by rád zapomněl... Připomenu ti to, až znovu nastane stejná situace...."

Přidal Diego dne 16.02.2013 19:43

#19

Snad se vám to bude líbit, je to začátek bitvy o Anglii. Ale není to začátek konce...*pes*

Zanechte komentář s ohlasy...

PodKapitola - Armáda

Sic jsme se s Charllesem lehce pohádali, ale konečně jsme se po dlouhé době opět shledali. Nadruhou stranu, takové hádání bylo mezi mnou a ním v jednotce vždycky. I přes tu menší hádku, jsme se dostali k lodi, která kotvila v přístavu. Lodí jsme potom dopluly až do Francie. Poté jsme vyrazily do Paříže, kde by na mě už měla čekat má budoucí armáda. Cestou jsem Charllesovi ukázal ty dvě šifry, které jsem získal na svých cestách.
Očividně ho zaujaly, protože si nad nimi lámal hlavu celou cestu z Ruska do Francie.... Přesto všechno, jim nedokázal porozumět, tudíž jsme oba zjevně ne moc vzdělaní a nadaní lidé, jako ten kdo je navrhl a sepsal. Oba jsme přemýšlely, kdo za nimi může stát, nenapadl nás nikdo jiný, než Leonardo da Vinci. Ten v nich měl zálibu, on tvořil a vynalézal stroje, které ještě nemáme ani v devatenáctém století. Rozhodli jsme se proto, že až se vypořádáme se Samaelem, vydáme se bok po boku po stopách tohoto úchvatného vynálezce a vědátora.

Bienvenue à Paris

V Paříži na nás čekala jen osobní eskorta od prezidenta. Bylo nám od nich zděleno, že vojsko čeká na severu v přístavu, přichystané nalodit se. Po téměř dni cesty, jsme se dostaly až do přístavu... "Ty krávo to je armáda! Jak jsi k tomu ty frantíky přemluvil? Oni přeci nepomáhají Angličanům.... Tak co, tak tak najednou?" optal se Charlles. "Je to odměna a zároveň chtějí Anglii osvobodit, protože v jejíž okolí jim mizí obchodní lodě." řekl jsem mu. "Jaká odměna?" ptá se znovu Charlles. "Měl jsem ti pomoci v Rusku, což jsem splnil tak napúl. Pak jsem už jen zachránil prezidenta před Igorem, chtěl jej zabít. Toť vše." znovu jsem mu odpověděl. "Tak to už by dávalo smysl, proč je tu minimálně deset tisíc vojáků a v čele s prezidentem. Uvidíme, jaký to bude mít účinnek." řekl jen Charlles. Prezident nás vítal s otevřenou náručí, zřejmě se již doslechl, co se stalo v Rusku.
Prezident: " Luciusi a Charllesi. Vítám vás ve Francii, a jsem rád že jste živi a zdrávi. Svůj úkol jste splnily vícenež dobře, což Rusko zpomalí v jeho zbrojení. Ačkoli Čínu ne. Nyní vám odevzdám armádu, která čítá přesně jedenáct tisíc dobře cvičených mužů, hrdých francouzů. Z nichž pět set, je speciálně cvičených na přepady ze zálohy a dva tisíce mužů jsou výborní střelci. Takže je nenechte zemřít, důvěřuji vám. Celá Francie očekává, že svou misi splníte a neprohrajete. Protože kdyby ano, Francie by byla velmi oslabená proti případným útokům. Navíc Charllesovi, který umí dobře koordinovat lodě, tímto předávám pět obrněných válečných lodí, s jejichž palebnou silou by jsi měl dobýt pobřeží. To by mělo být vše.... Přeji vám, abyste vyhráli a vrátily jste se zprávou o dobytí Anglie a hlavně zabití Samaela. " tímto prezidentův proslov skončil....

Tak jdeme válčit, ne?

Po proslovu, jsme se chopily svých nových funkcí a rozkázaly vojákům se nalodit. Tak se také stalo, ovšem trvalo to velice dlouho, přecijen jedenáct tisíc lidí se těžko během pár minut nalodí... Jakmile jsme se začaly naloďovat, Charlles se svou nově získanou flotilou, vyrazil vpřed, dobýt nám pobřeží, kde se vylodíme.

Za téměř celý den...

Vojska postupně odplouvala, já jsem si nastoupil až do poslední a té nejrychlejší lodi. Na mé lodi se nacházelo asi sto mužů a žen, hned jsem jim rozkázal, ať plujeme na plný výkon. Musely jsme předehnat ostatní lodě, které pluly už dávno před námi, nechci toptiž plout v zadní linii, chci být co nejvíc vepředu....

Pobřeží

Když už jsme se nacházeli v předí linii, byly jsme pár kilometrů od pobřeží.... Tam už Charlles rozpoutal peklo... Byl naprosto nemilosrdný... Nechal své lodě střílet na domy občanů, bez ohledu na to, že by mohli být na naší straně... Připlul jsem k jeho lodi.... "Charllesi! Ty magore, jsou tam civilisti! Ty přece nezabijíme!" zařval jsem na něj naštvaně... "Tak teď už ano! Střílejte chlapci! Střílejte z děl co to dá, nepřítel nesmí mít čas na vydechnutí ani kde se schovat!" ... Naprosto mě přestal vnímat, a mohl jsem řvát co chtěl... Připadalo mi, že se svou nově nabitou mocí se změnil, připomínal mi Samaela, když vpadl do Londýna.. Také tehdy byly slyšet jeho rozkazy... Zavelel jsem lodím za námi stát, protože pobřeží nebylo stále bezpečné, ačkoli tam hořely domy, stodoly, přístav... Když jsem se díval dalekohledem na pobřeží, spatřil jsem dítě, náhle jej zasáhla dělová koule.... Rozstřelila to dítě na kusy masa... Při pozorování pobřeží, jsem viděl ještě prosté lidi, kteří na nás střílely z pušek a vším co měli po ruce...

Rve mi to srdce, když to vidím... Kvůli tomuhle jsem z Anglie přeci odešel... A teď se na to musím dívat znovu...
Po hodině ...

Po dobytí pobřeží, jsem zavelel vylodit se... Z pobřeží nic moc nezbylo, domy zbourané, přístav byl pod vodou i s čluny, mnoho nevinných lidí leželo mrtvých u břehů...

(Bienvenue à Paris) - Vítejte v Paříži

Upravil/a Diego dne 17.02.2013 20:20