---

Kapitola 22 - Krysař

Rozbušené srdce

Po té co jsem konečně dorazil ke srubu, mé oči spatřily něco hrozného.... Srub hořel, dovnitř by se nedalo vejít a něco zachránit. Všechny mé plány, získané od Samaela jsou ztraceny, mé oblečení, zbraně, masky a krunýře byly ta tam.... Před srubem stál poměrně čerstvě zabodnutý kůl a na něm přibytý kus papíru.

Na němž stálo: "Jsi překvapen? To je dobře, je to jen začátek konce tvého snažení, naivko! Hahaha..... Myslíš, že tě nikdo nikdy nespatřil při tvých "výletech"? To jsi až tak naivní? Tady máš důkaz, že někdo tě už dlouho studuje a sleduje každý tvůj pohyb.... Přemýšlíš kdo jsem, že ano? Kdysi jsi po mě pátral, ale pak jsi měl jiné starosti.... Ještě to nevíš? Namáhej tu svou naivní hlavičku....Hahahaha. Abych nezapoměl, tvůj kamarád je tak trochu se mnou, nevede se mu moc dobře....Zkus si mě najít!... Hehehehe.... PS: Tvůj vrah"

Kdo to sakra je!? Kdo to má být "tvůj vrah"?. A co je doprdele s Williamem? Musím do základny, něco se stalo a já to zjistím...
Běžel jsem celou cestu, lidé po mě čuměli podezřívavýma očima s nenáviděným výrazem ve tvářích. Vyprahlý a unavený, jsem dorazil k základně, na první pohled žádné známky násilí. Ale když jsem vešel dovnitř... Všude byly samé krysy! Mohli být nakažené, ale i to jsem musel risknout a jít až do naší místnosti, kde jsem to spatřil.... Tři oběšení lidé, už byli bledí, zřejmě už tu jsou nějakou chvíli. Hlodavci jim už okusovaly prsty u nohou. Hrozný pohled...Všude na stěnách je krev, ale něco bylo na zemi.... Byly to kusy těl! "Proboha!" Rozbušilo sem i srdce na plný výkon, až mne bolelo... Ležely tam ruce, nohy, vnitřnosti i genitálie.... "Fuj!" Na stole ležel papír s jednou a přitom výstižnou větou "Malá odplata za náměstí, vlkodlaku."

Neklid v hlavě mé....

Musel jsem pryč z toho místa, nahánělo hrůzu. Já snesu sice hodně, ale tohle už je moc. Běžel jsem několik set metrů dál od toho místa, a zastavil jsem se až u jedné z budov, stojící u divadla, kde před časem všechno začalo. Vylezl jsem na ní.... Posadil se na okraj a díval se na to divadlo, kde jsem si kdysi řekl "Očista začala". V hlavě mi problesklo, že i má očista začala, a někdo ji velmi dobře provádí. Hlavou mi v těch chvílích probíhalo spousta myšlenek... Kdo to je? Proč? Dělal jsem vůbec dobrou věc? .... Byl jsem v koncích, na pokraji zhroucení, pořád jsem měl před očima, můj hořící dům, pak srub, pak zvěrstvo na základně.... Jako kdyby ten požár mého prvního domova s věží, a tyhle události něco spojovalo. Třeba po mě někdo jde už dávno, hned po vpádu Samaela... Ale co se tehdy stalo, nic mě nenapadá, stále mám v hlavě ten masakr na základně... "Doprdele CO!?" zařval jsem z plných plic....

Napište jestli se vám líbí průběh děje a početnost dílů(snad s nimi nejde kvalita dolů).

---

Je to pořád dobré a vše mi vyhovuje :)

---

Jěště dodatek: Ti čtenáři, kteří četli úplně první díly, vědí JAKÝ vrah se OPĚT objevil.

---

PodKapitola - Navšívenka


Zabíjet a zabíjet.... co taky jiného?!

Po mém "zařvání do světa", jsem šel do onoho divadla. Pochopitelně, že si jej "naše" smetánka nechala za drobné opravit. A ne jenom tak, elektřina byla zavedena, už žádné lucerny nebo pochodně. Politici mají peníze, a tak si mohou dovolit zaplatit pár drobných, vybraných od prostých občanů, na to, aby si takzvaně vyšperkovali své divadlo, vpodstatě jejich zábavu. Prostým lidem nepřístupnou..... Zablokoval jsem přední dveře...


Mám prý hrát...


Jakoby to byla náhoda, opět zadní dveře nehlídané... Byl jsem jen v košily a kalhotech, přičemž na mém oblečení byly vidět cákance krve, takže to nešlo, jenom tak napochodovat do divadla s cílem se dívat, proto jsem šel těmi zadními dveřmi, opět... Za dveřmi se nacházel sklad, jako kdysi, ale s tím rozdílem, že teď tam bylo trochu živo... Hercům tam rozdávali oblečení a vybavení, ve kterém měli vystupovat. Mě, jakožto "neherci", dali černé kalhoty, košily a plášť. Radši jsem držel hubu, protože chci upoutat pozornost toho brutalisty. Oblékl jsem se tedy, jak chtěli a nakonec jsem dostal masku. Takovou tu smějící se, kterou jsem čirou "náhodou" nikdy neviděl.... Ale ne, nebyla to přesně ona, s jejíž pomocí vzplálo divadlo před časem, nýbrž ta, ve které JÁ vystupuji po ulicích a mých záchranných misích. Já ji měl vylepšenou o více barev a taky.... se více smála.

Má role, jako vystřižená z životopisu....

Až nakonec jsme všichni herci dostali scénář, ten byl o tom zapálení divadla. Okamžitě jsem jej skrčil a hodil na zem... Scénárista se mě ptal, proč to zahazuji.... Já jen... "Už to umím...(ušklíbne se)"
Hleděl na mě jako na debila.... Potom jsme šli všichni za pódium, kde měl každý čekat, až přijde jho chvíle. Mě pochopitelně připadla role žháře.


Divadýlko mé...


V tu chvíly, přišel můj čas. Vstoupil jsem na pódium, s pochodní, maskou, a celkem přesně podobným oděvem. Všichni na mne čuměli, nesmáli se, protože to mělo být drama.... Neřekl jsem větu jako kdysi, ale novou, nové poselství: "Ti kdož mají peníze a konají zlo, těm bude dopřána pomalá smrt...a bolestivá. Ale ti, kteří konají svými penězmi dobro, pro dobro lidu, budou ušetřeni. Avšak! Zde, nevidím naprosto žádné tváře, které si zaslouží život a ušetření. Nýbž před sebou vidím, hned několik politiků, participujících na cizím utrpení a ještě k tomu jim z toho tečou peníze do kapes... Pár tváří, které tu vidím sedět, jsou mi známé, ba i ony mne zají, ale už zapoměly... A to jen kvůli pocitu moci a pocitu! Mít peníze... Ale nemáte je, už ne! Já jsem zaútočil na Samaela a odhalil jeho tajemství... Divadlo mne už jednou kdysi zažilo, neb oheň jej očistil... Ale vy! Jste jej zašpinily svými penězi! Ale já jej očistím znovu! Už jsem to jednou udělal... S touto nocí, končí vaše spočívání na tomto světě... Mír s těmi pár lidmi, kteří jsou ti dobří, ale smrt si nevybírá... Sbohem!" s těmito slovy, jsem opět upustil svou pochodeň.... Ale ti zkurvysyni! Někdo....

Chvilka napětí... Pokračování příště.;)

No, něco jsem sepsal, je to spíš takové opáčko.

---

Hlas Anglie opäť na javisku, a v celej svojej kráse. Prefektné ;)

---

Jsem rád, že se líbí.;) Sic mám už něco v sobě.... (Úrčo tam bude spousta pčeklepů a chybek):D

---

ja sa raz dokopem, a všetko to naraz prečítam :D

---

No čti, bude se ti to ve hře hodit.;):D


Aktualizován poslední díl o obrázek.

---

Kapitola 23 - Brutus


Přední dveře bouchly! Z nich se vynořilo nejméně dvacet elitních vojáků, těch nejlepších, které má Samael k dispozici. On si je vpodstatě i hýčká, mají luxusní domy, vybraná jídla i oblečení. Připomínají mi janičáře, kteří v 16. století byly jedni z nejlepších vojáků tehdejšího Istanbulu...

Nikdy nekončící boj nebo padnout? Co si vybrat?

V tom zmatku, který vytvořily tím výbuchem, jsem zapálil oponu.... Lidé šílely, až fanaticky běhaly hledajíc cestu ven, neustále do mne vrážely když jsem běžel k zadnímu východu. Divadlo se začínalo plnit kouřem, všechno začínalo pomalu hořet, ale dým měl první slovo na obětech. Pár lidí padlo k zemi, kašlajíc krev... Ten kouř určitě nebyl způsoben bombou nebo ohněm, muselo to být něco co Samael vynalezl. Když jsem četl jeho spisy, kde mezi nimi se nacházely i nákresy vynálezů, nahlédl jsem do mozku génia. Když už jsem byl u zadního východu, vybouchla další bomba. A ne jentak ledajaká, začalo se hroutit celé divadlo. Tak tak jsem z něj stačil vyskočit. Okolo budovy byl kouř, tma s kouřem vytvořily téměř naprostou tmu. Sotva šlo vidět na metr, ale něco mi zde nehrálo. Kde jsou ti elitní vojáci.... Že by bouchly s divadlem? To těžko.... Ale co když ten vrah chce, abych žil a pátral po něm. Nebo to byl někdo jiný, ale to mě nenapadá kdo. Nikdo jiný než William se z mé bývalé skupiny během těch třech měsíců neohlásil, takže to nikdo z nich být nemohl.

Mizím!

V té tmě, jsem se vytratil... Běžel jsem celou dobu od divadla, do bezpečí. Do základny.... Právě se nacházím v té místnosti, kde se stal masakr. Těla a jejich kusy, páchly a byly bledé, červíci započaly svou práci i krysy.... Musel jsem ten pohled přežít, a vybrat náš trezor. Sice všichni přísahaly, včetně mě, že jej nikdy neotevřou, dokud nebudeme zase pohromadě, ale myslím že když jde o život jednoho člena, slib se musí porušit. Williama musím ale první najít.... Vybral jsem trezor, vzal si na sebe svou starou velitelskou uniformu, zasunul šavli do pochvy, plášť a krunýř, zapnul si pás na dvě zbraně a následně jsem vzal dva mé stříbrné revolvery do pouzder, nasadil klobouk a začal balit věci do batohu. Svůj oblek, masku a ostatní věci a zbraně jsem schoval do batohu. Trezor jsem za sebou náležitě zamknul, vzal jsem si jen mé staré věci, věci ostatních zůstaly nedotčené. Nastal čas hledání.

Rozhlas.

Zničeho nic, když jsem vylezl z té mrtvolami zamořené základny s batohem přes rameno, začal hrát....rozhlas! Ten, který už pár měsíců nehrál a všichni jej měli za zrušený nebo rozbitý opět hrál. Tedy hrál, spíš šuměl, ale po té do něj začal někdo mluvit. Jeho hlas mi byl povědomý, ale nemohu si vzpomenout, kdo by to mohl být.

Mluví ke mě!

Řeč mluvená prostřednictvím rozhlasu byla určena mě... nechápal jsem proč, ale pak mi to došlo: "Luciusi, ty parchante! Já vím, že žiješ a přežil jsi mou malou hru v divadle... Byl jsem tam! A chtěl tě zabít! Ale ta zatracená Samaelova elitní jednotka mi vše zkazila! Tvá smůla! Williama jsem poslal polomrtvého k mému příteli do Moskvy, dostal naloženo, a to jen kvůli tobě! Jsi zaslepen pomstou tak, že ani nepoznáš člena gardy na potkání, které jsi ty sám velel! Ano, potkal jsi mne, v divadle, to já byl scénáristou! Ale konec řečí! Ty, zemřeš, ať už mou rukou nebo Samaelových vojáků, kterým jsem dal tvůj přesný popis...Hahahahah(zlověstný smích)...Konečně zaplatíš za to, že jsi mě přehlížel! Ještě ti nedochází, který z členů jsem? To jsi velitel? Až ti to dojde, víš kde mě hledat! Pokud ovšem přežiješ hahahhahah(smích).."

Není jiné východisko než zemřít? A co když ne...

Už když onen neznámý mluvil, slyšel jsem pochod vojáků ba i viděl. Jeho řeč mi hodně napověděla, ale teď nemám čas se zaobírat přemýšlením o minulosti. Musím totiž něco vymyslet, co udělat s těmi vojáky, kteří ke mě míří... Jsou všude... Jsou i na střechách... Pustil jsem batoh na zem... a připravil se k boji ... aspoň zemřu jako člověk, kterého obyčejní lidé znají a považují jej za hrdinu... Jsou všude kolem mě a je jich dost ...Jsem obklíčen...






Nadpis napovídá, JAK se bude ubírat děj dalšího dílu.

Snad to není špatné. Já myslím, že snad ne.

---

Zaujímavý díl

---

Čím tě zaujal?

---

Je hezky zpracovaný a také mě zaujalo to, že ten neznámý má být z jeho jednotky.A taky docela výstižný název dílu

---

No, spíš je to jméno.:D Ale dík.

---

Kapitola 24 - Vražedný vzduch

"Nejde jenom tak stát a nechat se fackovat!"


Šikují se do formací... Zdá se, že vyčkávají... No, přeci jen nemají kam spěchat, když jsem jimi obklíčen.(směje se) Vytáhl jsem z batohu masku a nasadil si ji. Aspoň zemřu ve velkém stylu. Tak a je to tady! Namířily na mě, a poslaly několik vojáků s šavlemi... Střelci vyčkávají... Asi si mě chtějí vychutnat a to pěkně pomalu... Stojím tam, přede mnou hordy vojáků a několik jich běží ke mě... Mám ruce založené za pasem a svým pláštěm... a vyčkávám na správnou příležitost. Teď! V mžiku vytahuji ruce zpoza pasu a v nich dýky, házím je po běžících vojácích... Dvěma dýkami dva vojáky naráz a druhou rukou to samé... Ti co běželi jsou mrtví... Teď vyrážejí další, tentokrát těžce obrnění jedinci, ale i oni mají svá slabá místečka, že? Nože mi proti nim moc nepomohou, vytahuji šavli... Jeden se napřahuje, kotoulem mu uhýbám a z kotoulu propichuji druhého mezi nohy "to muselo bolet...(smích)", Uhnul jsem dalšímu výpadu jednoho z nich a rychlými pohyby jej vyvedl z rovnováhy tak, že spadl na zem, hold šavle je rychlejší než těžkopádná sekyra... Pochopitelně jsem jej propíchl... Ale to už se poslední napřáhl se svou zbraní... Já jej zpozoroval včas a uskočil do strany, zavrávoral... Podrazil jsem mu nohy a když byl na zemi, už to byla snadná práce. Celou dobu bojuji s nadšením a smíchem ve tváři a tohle nedělá maska na mém obličeji.

Oni se mi smějí!


Vojáci okolo se mi smějí, tak nahlas, že to musí být slyšet i na druhém konci Londýna. No jo no, oni vědí, že dnes nezemřou, ale já vím že zemřu s mečem v ruce a naprosto smířený se svým koncem. Velitel vojska byl jediný, který měl kamennou tvář. Velitel: "Zbavím tě trápení hnojný červe! " BÁC! Střelil do mne dvě kulky, jednu do ruky a druhou do hrudi, která byla naštěstí chráněná, načež ruka ne. Bolest mě poslala do pokleku na zemi.... ale něco ve mě mi říkalo "vstaň!", tak jsem se chytl za ránu na ruce a s vypětím sil vstanul. Velitel se jen usmál... Poprvé změnil výraz, ale jeho vojáci se už nesmály, stáli tam s překvapenými výrazy. Velitel: "Máš velkou vůli žít, co?" Následně vydal rozkaz k připravení k palbě, všichni si na mne zamířily a čekali na rozkaz.

Létající ostří

"Dost té habaďůry!" zařval velitel. "Pal!" Náhle při vyřknutí slova pal, padl velitel k zemi s probodnutým krkem. Celkem se mi ulevilo... Vojáci začaly panikařit, protože nože létaly vzduchem a oni nevěděly odkud a kdo jimi hází. Padaly jako zralá jablka ze stromu při velkém větru. Když jich zemřelo na dvacet, začaly střílet všude kolem sebe, jakýkoli stín, který zahlédli byl "zastřelen". Náhodou si pár vojáčků vybralo za cíl i mne a vpálily do mé hrudi snad patnáct kulek. "Asi jsem moc výstřední, to víte, muž se smějící maskou na obličeji a celý v černém, u pasu nože, no nezabijte ho!(smích)". Opět jsem padl na kolena, cítil jsem jak ze mne vyprchává síla, ani vnitřní hlas už nebyl "slyšet". Kašlal jsem krev, pár kulek si zřejmě našlo cestu dovnitř mého těla.

Pěkně a smrtelně

Rozmazaným pohlédnutím po bojišti, jsem spatřil jak vojáci utíkají, moc jich nezbylo, taková spoušť kolem mě. Všude mrtvá těla, někteří nože v sobě a ostatní zase šípy. Ti co utíkají jsou stříleni do zad z pušky a revolverů. Nějaké postavy uvazují koně vojáků, kteří je tu "nechali". Slyším kroky několika nohou... Ale... Cítím jak ztrácím vědomí.... Lehám na zem... Už se nezvednu...





Pokud se vám to líbí, zanechte komentář. A pokud máte nějaké otázky či připomínky, neváhejte je napsat.

---

Hezké

---

Tak tady je opět taková malá vsuvka v podobě vlkodlačí, ale vyprávění je ve stylu 3. osoby.
Snad se líbí. Tohle jsem napsal, protože mám na to náladu.





PodKapitola - Lucius
Vlkodlačí podoba
(psáno jako vypravěč)

"Honem! Musíme ho odnést pryč! Můžou přijít další vojáci a bude hůř!" řekla jedna žena... "Na koně s ním! Hop!" řekl muž s hlubokým hlasem... "Doprdele ten je zřízený! Přežije to?" ptají se muži té ženy... "To opravdu nevím..."

Krev

Luciusovi zachránci zpozorovaly jeho zvláštní krev. Mysleli si, že to je jen nějaká nemoc. Ano, nemoc to je, ale ne jentak ledajaká, vlkodlačí nemoc. Lucius se probouzel z bezvědomí, ale v jiné podobě. To zvíře v něm bylo zdrávo po celou dobu a teď dostalo hlad.
Když to zpozorovaly stáli zrovna u něj. Dívali se, jak se mu prodlužují a ochlupují ruce a nohy. Hruď se mu také zvětšila, hlava se změnila v hrůzu nahánějící a svírající obludu. Bestie se probudila, všichni ihned vyběhly z místnosti a zamknuly za sebou železné dveře. Sledovaly jej přes malou mřížku ve dveřích... Vlkodlak narážel do dveří, ale byly pevné a držely ho v ústraní. Nechtěli ho zabít, ikdyž věděli, že bude pro ně neustálou hrozbou i nadále pokud s ním budou.

Jednotka

Lucius ve vlkodlačí podobě ničí vše v místnosti, nic nezůstává na svém místě. Vyje a řve, hledá cestu ven. Má velký hlad, ale nic v místnosti není k sežrání. Náhle se uklidní, a jde pomalu ke dveřím. Spatří v mřížích postavy, jak na něj hledí. Jeho zvířecí pudy se uklinily, spatřuje povědomé postavy. Potom co je uviděl jde pomalým krokem ke zdi a lehá si k ní. Zdá se, jakoby se bál nebo snad může mít takové zvíře výčitky svědomí? Kdo ví... usíná.
Takhle to chodilo po několik týdnů... Neustále byl ve své vlkodlačí podobě, pravá podoba tedy ta člověčí už mu byla cizí, Lucius už se zdál ztracen. Lidé, kteří ho zachránily mu po celou dobu dávali něco k jídlu, aby nezemřel. Avšak v laboratoři studovaly jeho krev, získanou ještě z člověčí podoby. Chtějí jej vyléčit. Ne zabít, ikdyž by věděli jak. Garda drží při sobě a svého velitele neopustí....

---

Kapitola 25 - Zpět na scénu

Po pěti měsících...
(Psáno jako vypravěč)

"Opatrně! A potichu, ať to nevzbudíme..." řekla žena. Dva lidé míří k Luciusovi ve vlkodlačí podobě, s lékem, který vynalezli, ale bohužel není zaručeno, že zabere. Pokud to nepomůže, vlkodlak je zabije všechny nebo možná oni jeho. "Samueli! Už jsem u něj, zabezpeč dveře, kdyby se to nepodařilo!" rozkázala žena. Nikdo nic nenamítal na rozkaz a dveře byly rázem zamknuty. Žena se připravila píchnout lék Luciusovi přímo do krku. "A je to!" řekla žena.
Vlkodlak se probudil se zlostí a mrštil ženou o zeď... Ale náhle se chytl za hlavu, bolela ho... Padl na zem v bolestech celého těla... Všichni přihlížejí, jak se Lucius svíjí na zemi samou bolestí... Najednou spatřují známky lidskosti, chlupy mizí... Paže se mění zpátky do normálu, zároveň i nohy a hruď... Hlava se taky změnila do původní podoby... Spáleniny, které utrpěl kdysi v dolech, jsou ta tam... Rázem byly pryč, možná je to tím lékem, kdoví... Lucius se přestal svíjet a potom ztratil vědomí.

O tři týdny později...

Lucius byl v bezvědomí na tři týdny. Pro jeho přátele to byla dlouhá doba, plná útrap a starostí, jestli se někdy probudí. Ale přesně po třech týdnech po aplikování léku se probral. Prohlížel se, jako kdyby si nic nepamatoval...

(Konec vypravěče)

Procitnutí s pocitem klidu

Kde to jsem? Hej! Je tu někdo?! Proč je všude takový bordel, všechno je rozházené?! Co to mám na sobě? No tak je tu někdo?

"Ano, my."

Lucius: "Kdo! Ukažte se!"

"Abigail, Samuel a Jack, vítej zpět Veliteli!"

Lucius: "Už jsem ani nedoufal, že se zase shledáme! Kde je zbytek jednotky?"

"To nevíme, bohužel se nám je nepodařilo najít"

Lucius: "Ach... To je škoda. Zachránily jste mě a já jsem vám za to nesmírně vděčný, děkuji. A vůbec, jak dlouho jsem byl mimo?"

"Pět měsíců a tři týdny jsi nebyl při smyslech. Těch pět měsíců ses nám tu proháněl jako vlkodlak, ale dali jsme ti lék a ten by tě toho měl zbavit. Ty tři týdny jsi byl v bezvědomí zřejmě v důsledku toho léku."

Lucius: "Takže jsem konečně vyléčen? Sice mi to zvíře někdy velmi pomohlo a nebýt jej zemřel bych, ale spíše to byla přítěž neustále ukájet jeho pudy... I za to vám děkuji."

"Není zač, jsme rádi, že jsi zpátky a zdráv."

Lucius: "Musím zastavit toho šmejda, který na mě poslal ty vojáky. Ale nejdřív, chci ze všeho nejvíc vidět opět západ a východ slunce...."

"Pomůžeme ti..."

Lucius: "Ne! Vy, se vypravte na záchrannou výpravu za Williamem, ten hajzl jej poslal ke svému příteli do Moskvy. Já už se o sebe postarám..."

"Ale..."

Lucius: "Žádné ale! Už jsem řekl! Kde mám svůj batoh?"

"Tady veliteli"

Lucius: "Díky, a teď jděte zachránit Williama."


Já jsem se vydal do staré základny, pro připomenutí naší minulosti. Ten parchant říkal, že je z mé jednotky... Hmm... Musím si projít záznamy členů gardy.

Spisy


Dorazil jsem do základny, bylo v ní uklizeno, žádné stopy krve nebo nějakého násilí. "Zajímalo by mě kdo to uklidil..." řekl jsem si...
Otevřel jsem trezor a vzal všechny spisy, které tam byly o členech... Sedl jsem si ke stolu a četl... Takže Abigail, William, Samuel a Jack, ty si mohu zdá se klidně vyškrtnout...

Tři Jména

Ale co zbylí tři... Brutus... Hmm... Ten byl vždycky takový zasmušilý, tichý, s nikým moc nemluvil, občas měl nějaký nápad, ale to bylo tak všechno. Měl řecké předky i proto to nezvyklé jméno, občas se mu kvůli tomu někteří smály, ale já je vždy zarazil... On byl pak velice zkroušený a naštvaný na celý svět... Často když zjistil nějaké drby o ostatních členech, byl jsem první komu to řekl... I často se mi svěřoval se svými problémy... Jeho rodiče mu zabily přímo před očima nějací zloději... Sám mi řekl v těžké chvíli, že se pomstil a všichni za to zaplatily.... Žádal mě o mlčenlivost o tomto činu, souhlasil jsem. Nechtěl být litován. Nežádal a to nikdy o laskavosti nebo volno. Byl příkladným členem....

Johnson... Dalo by se říci, že to byl šašek gardy. Každého rozesmál a to v každé chvíli. Při boji se smál, nenechal se ničím vyvést z míry... Takový srandista... Šťastný to člověk. Často chodil pít s Williamem do hospod s pochybnou minulostí... A když se oba opily, začali vyvádět... Johnson si začal totiž z někoho dělat srandu a většinou to byl nesprávný člověk, který měl kolem sebe dalších pár chlapů... William ho pak jen chránil. Po rvačce oba vždy vyhodily na chodník, jako spráskané psy. Zajímavá dvojka...

Charlles... Dal by se charakterizovat nejlépe, jako charizmatický a ctižádostivý muž, vyrovnaný s minulostí i budoucností. Vždy si stál za svým... Snad nejlepší z jednotky... S nikým se nepáral, kdo mu řekl jedinké křivé slovíčko, dostal naloženo tak, že horkotěžko odcházel po svých... V době volna, navštěvoval téměř pravidelně nevěstince, rád tam chodil hlavně za jistou dámou... Rád si vychutnával ve volných chvílích doutníky, byl kuřák a když nekouřil doutník pro volné chvíle, kouřil cigarety. Občas dokázal, že si zaslouží být hoden povýšení, i díky své odvaze a odhodlanosti... Vskutku vyrovnaný muž, jen ho najít...

Udělal jsem si poznámky do deníku a uložil spisy zpět do trezoru... Přemýšlel jsem pak dlouho do noci, jak zničit Samaelovo dílo, který zakrývá kdysi tak krásný Londýn.....

---

Tak, abych navnadil ctěné čtenáře, při tom čekání a dohánění čtiva: nový tedy další díl, bude přelomový, a to hodně, odehraje se spousta dobra, ale bohužel ještě více zla. Objeví se nové lokace a důležití lidé(nepřátelští a spojenečtí) na scéně.




Vyhlašuju takovou malou soutěž: Kdo uhádne, která z těch tří postav je vrahem.?
Odměna: Budete si moct sami(kompletně a já ho sepíšu) navrhnout téma některého z příštích dílů.

Jedinné možné odpovědi: Brutus, Johnson, Charles.
Hlasovat může každý dvakrát.

Nápověda: Ten kdo četl tři poslední díly, bude mít celkem jasno a ti co četli všechny díly tak nemají co řešit.

Odpovědi pište sem do spoilerů nebo soukromou zprávou.

---

Na tu Moskvu sa teším.

---

Konec soutěže! Správnou odpověď najdete na konci dílu. Výherce příštího dílu je náš známý kolega Sanued. Už mi dodal potřebné materiály a návrhy, abych mohl začít psát další díl. Neříkám, že se v něm objeví vše naráz a úplně všechno, ale drtivá většina z jeho návrhu se tam objeví. Mohu jen nakonec dodat, že to bude mít, jak se zdá, čím dál více společného se Zrodem assassína, kde se dějí podobné činy/věci.

Doufám že se vám tento díl bude líbit, za komentáře budu jenom rád! :);)


Kapitola 26 - Zpět na místo činu


Odpoledne dalšího dne...

Po velmi dlouhém přemýšlení a bdění, jsem absolutně nenašel nějakou spojitost k těm třem bývalým členům...
Proto, bylo na čase se vrátit tam, kde to začalo, na můj dům s věží.
Když tak procházím tímto městem, mám chuť to skončit a už se nedívat na ten chaos a brutality vládnoucí Londýnem...

Samael? Zpět v akci...

Procházím zrovna náměstím, bolí mě oči z nespavosti, pomalu usínám za chodu, ale začal hrát rozhlas... Znělo v něm, že se nastoluje nový zákon o nošení zbraní.
Chvíly po doznění rozhlasu, začaly pochodovat všude početné skupiny Rváčů. Prohledávaly všechny muže, ženy a děti nechávaly být. Přešel jsem náměstí a viděl Samaela... "Takže se vrátil..."říkám si. Obešel jsem jej a vešel mezi domy, aby mě neviděl, protože on už mě zná.

Došel jsem k mému domu s věží, pořád tam stál ohořelý. Začal jsem hledat stopy, ikdyž to bude těžké, ale přesto. První jsem prozkoumal provaz, kterým byly svázáni. Až teď si uvědomuji, že takové používala královská osobní garda, když se na cestách krále objevil zločinec, tak jsme jej zpacifikovali pokud to šlo a sebrali jako vězně. Jen čtyři z nás měli u sebe provaz, pochopitelně já, jakožto velitel, pak Charles, Johnson, Brutus. Šel jsem k trezoru, protože ty úplně první důkazy při mém hledání sériového vraha tam zůstaly zamčené. Určitě je to ten samý kdo dříve zabíjel ve velkém, ale když jsem mu šlapal na paty a téměř ho jednou chytil, asi mu to začalo dělat starosti a došlápl si na mě a mé blízké. V důkazech byly jen hadry a nůž... Dva z nich ovládali velice dobře práci s nožem, a žádných krvavých jatek se neštítily....

Vyjděte do ulic

Najendou při prohledávání trezoru jsem uslyšel nějaké zvuky.
Přibližně dva kilometry od domu byli vidět Samael a jeho pobočníci. Měli sebou otroky, kteří táhli něco velkého, mělo to snad přes dvacet metrů. "Ne" Do toho se teď motat nebudu....!" řekl jsem si. "Ale proč nezabít dvě mouchy jednou ranou?" napadlo mě...
Ale to jsem se musel dostat k rozhlasu. Sebral jsem zbylý obsah trezoru a vyrazil k rozhlasu, nástroji zkázy. Cestou jsem potkával furt to samé, lidé jsou týráni, páleni, mučeni, zabájeni. Zabíjí se už i mezi sebou, protože rodiny, pomalu mizí z Londýna. Vrahové a zloději mají tedy žně. Dokráčel jsem si to do centra rozlasu. První úkol byl "vyčistit" dům, ve kterém to bylo. To se také stalo. Nezemřeli, ale byly izolováni od rozhlašovací místnosti.
A můj proslov začal: "Londýne! Probuď se z tohoto pochmurného spánku a vyjdi ven za těmi, kdož ubližují našim rodinám! Je jich hodně, ale nás ještě víc! Vyjděte tedy na náměstí, kde se shromáždíme a zničíme doupě zla!Vemte do rukou ohně a zbraně a vyražte! Nechte průchod svému hněvu! Neboť krutovládce Samael právě dorazil zpět do města a my jej přivítáme s otevřenou náručí našich zbraní! Vykonejme vendetu na těch, kteří nastolují takový chaos, jenž nás pomalu a jistě rozkládá a ubíjí k smrti! Vendeta se rychle blíží...Jelikož hříchy nehodných, musejí býti po zásluze potrestány. Kdo vlastně jsem? Váš muž s maskou a ochránce Lucius. Dnes zazní zvuky zbraní!"

Maskování davem

Po zaznění rozhlasu se rozpoutalo peklo.
Lidé opravdu vyšly do ulic. Scházelo se jich čím dál víc, s pochodněmi, puškami, vidlemi a podobnými zbraněmi. Jako kdyby bylo jasno, tolik lidí se sešlo, odhadem přes pět tisíc a přicházely další... Samael byl právě před svým palácem a všechny jeho jednotky měli poplach. Když už se lidé shromažďovaly před jeho palácem, ztrácely odvahu, báli se ho. On to věděl a smál se. Proto já, vešel do davu s maskou na tváři. Dostávalo se jim odvahy víc a víc, když mne spatřily. Věděli, že to je ten kdo jim pomáhá a ten který před chvílí mluvil prostřednictvím rozhlasu. Šel jsem až do první linie, aby Samael viděl, že stále žiju a směju se mu do tváře. Já jen zařval "Duch Anglie stále žije!" Lidé jásaly nadšením, byly odhodláni zničit zlo. Po zařvání, jsem šel dále od paláce, kryjíc se dál v davu. V tom na mne někdo povědomým hlasem promluvil.."Blbče! Udělal jsi strašlivou chybu a za ni teď poneseš následky!" Když jsem se otočil za tím hlasem, nikoho jsem nepoznal. Ale v davu šlo poznat, kde právě někdo prošel, ale ihned se škvíra uzavírala, jelikož tam bylo těsno. Sledoval jsem stopu, došel jsem až k jedné postavě a pronesl "Mám tě!"

Koho jsem spatřil, když se postava obrátila směrem ke mě, mne velmi překvapilo a zarmoutilo. Dívám se na něj... "I ty Brute?"