Kdysi kdesi malé království bylo.
Lidem se tam dobře žilo, každý v něm rád pobýval.
Panoval tam moudrý, dobrý král.
Král však zlého bratra měl, ten do trůnu se zahleděl.
A tak jednou pozdě v noci, když král byl ve snu moci, přikradl se k němu bratr s čepelí, zabil krále
přímo v posteli!
Sám korunu si nasadil, nikdo mu v tom nebránil. Každý se ho bál, byl to zlý a krutý král.
Jednou z večera, uzurpátor chodbou prochází se, spatřiv divnou věc, zarazí se.
Kdo nechal dveře dokořán? Zloděj, či snad dvořan?
Ten a ani ten to nebyl. Byl to onen, jehož vlastní bratr zabil.
Přízrak ze vrat objeví se, bledý, jako Luny záře. Uzurpátoru zesinaly náhle tváře.
Hlasem mocným naříká zjevení: „Neprávem nosíš korunu, odlož ji bez prodlení!“
Král z podsvětí se navrátil, by svého bratra zatratil.
Mrtvé tělo panovníka zlého bez obřadů pohřbili, nelitoval nikdo jeho, na zdraví si připili.
Tak skonal zlý král úlekem. Sešel strachy, a ne věkem.
Poučení z toho vzít si jest radno, avšak jaké, neříká se snadno.
Proto nechme příběh odeznít, ducha krále dobrého do podsvětí navrátit. Tam mu přejme pokoje, jakého mu náleží, neboť i po smrti, na živých mu záleží...