The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal hRDLA dne 08.05.2012 01:01

Den 19
Probudilo mě mňoukání, to se jedna kočička opařila o polívku. Opět jsem vstával za úsvitu, ale na druhou stranu jsem šel spát brzy, takže mi to zas tak nevadilo. Kočky už byly všechny na nohou a zdálo se, že začínají balit stany. Nejspíše chtějí kočovat k dalšímu městu.

Nicméně já se musel sebrat a vyrazit do Morvunskaru. Tedy, klidně jsem tam mohl ještě zůstat, ale to bych musel pomáhat s balením a to já nerad.

Převázal jsem si ruku, která vypadala už dobře, a zamířil jsem po cestě na východ. Shodou okolností to byla stejná cesta, jako jsem včera šel k Čaromlžnému háji, tak by tu nemuselo být moc komplikací. Naštěstí nebylo.

Když jsem na stejném místě jako včera přešel řeku, vydal jsem se na sever, jelikož jsem neměl namířeno k háji, ale k hradu, který byl na severu.

Čím více na sever jsem šel, tím přibývalo sněhu a bylo těžší se pohybovat, dokonce i po cestě.
Naštěstí nesněžilo, takže jsem se nikam nemusel schovávat, abych nezapadl a nebyl ze mě sněhulák, to já nerad.

Po další hodině chůze jsem v dáli uviděl na kopci polorozpadlou zříceninu. Správně jsem odhadl, že se jedná o Morvunskar a vydal jsem se k němu.

Už zdáli bylo vidět, že o hrad nejeví žádná država zájem, jelikož sotva stojí. Možná tam žijí nějaká divoká zvířata či dokonce banditi. Ovšem co mě tam čekalo, jsem nečekal ani já.

Tentokrát mi šlo o život, ale měl jsem štěstí (to už mi několikrát velmi pomohlo), protože cestou nahoru jsem se nudil a kopal jsem do kamení. Jakmile jsem se ovšem dostal před bránu, vyběhli z ní na mě nějací šílenci v černých županech, co měli v rukách nějaké svítící věci (nejspíše kouzla). Ovšem, jak jsem si kopal s těmi kameny, tak jeden kámen nejspíše vletěl na spouštěcí mechanismu od nějaké pasti a všechny županovníky usmažil plamen, který vycházel ze zdi zaživa.

Nad touto nehodou jsem se pousmál a pokračoval na nádvoří hradu. Nikdo zde již nebyl, neboť všichni županovníci (bylo nás, vlastně jich 5) byli změněni na škvarky. Jenže po Samovy taktéž ani stopa, docela by mě zajímalo, jak se sem dostal, aniž by na sebe upoutal pozornost těch kouzelníků.

Uvnitř hradu to nevypadalo o mnoho lépe, než venku. Probourané zdi, propadlé stropy a díry v podlaze, velice příjemné místo k pobytu. Ve vstupní hale měli provizorní postele a ohniště. Narazil jsem zde dokonce i na kovárnu. Kovář ani nestihl ,,rozsvítit“ svoje ruce, než jsem ho napasoval do výhně.

Pokračoval jsem dolů po schodech a dále chodbou. Nikde nikdo nebyl, což mi bylo podezřelé.
Pak jsem dorazil do obrovské místnosti se sloupy, ve které byli asi čtyři županovníci, kteří si mě ještě nevšimli.

Rozeběhnout se…vytáhnout meč….nevědí o mě…seknout…hlava padá….jeden dole, tři zbývají….schovat za sloup…střílejí blesky….kusy kamenů létají všude kolem….obejít sloup….otočka, bodnout….zbývají dva….drží se spolu, jeden blesky, druhý plameny….nevědí kde přesně jsem…kolem sloupů….obejít si je…nic netuší…jeden sek a ze dvou jedinců jsou rázem čtyři poloviny.

Jakmile padli i tito poslední dva, zablesklo se a v rohu místnosti se vytvořila podivná svítící koule. Připlížil jsem se k ní, ale stále se nic nedělo, až jakmile jsem se jí pokusil dotknout, všude se rozsvítilo a pak si jen pamatuji, jak jsem zvracel.

Když jsem si otřel pusu a vstal jsem, uvědomil jsem si, že se již nenacházím ve zřícenině, ale v nějaké jeskyni. Jenže byla to nějaká zvláštní jeskyně, rostli tu rostliny a stromy, byla tu cesta a lucerny. Nejspíše jsem se někam teleportoval, což mi evidentně neudělalo dobře na žaludek. Po tom, co se žaludek uklidnil, vydal jsem se po cestě, nic jiného mi také nezbývalo.

Po pár minutách chůze jsem dorazil na nějakou mýtinku a uprostřed ní stál dlouhý stůl a u něj seděli lidé. V čele toho stolu seděl náš starý známý Sam. Jakmile si mě všiml, vstal a přivítal mě. Já tam jen tak stál a nechápavě koukal. Jediné co ze mě vypadlo, bylo to, že mám všechny ingredience na opravení hole. On se jen tak zasmál a řekl, že ty nejsou potřeba.

Hned na to se změnil v hrozivou bytost v brnění. Měl černou červenou kůži (jako by se opékal na ohni) a rohy. Byl to Daedrický princ. Jen si se mnou hrál, prý se nudil. Pche, zabil bych ho, kdybych chtěl, jenže mi nebylo dobře od žaludku, takže jsem ho nechal být.

Jako odčinění mi dal svojí kouzelnou hůlku, která prý dokáže přivolat jeho služebníka, aby mi pomáhal v boji. Jako bych já nějakou pomoc potřeboval, při nejbližší příležitosti jí prodám. Poté udělal zase to světlo a já opět zvracel.

Byl jsem před zříceninou Morvunskaru a začínalo se připozdívat, takže jsem vyrazil k Bílému Průsmyku, kde jsem si pronajal povoz do Markarthu. Tam jsem dorazil už pozdě v noci, takže jsem rovnou namířil do hospody.

To byl zase den.

P.S.: Dneska nějak brzy :D.
Jinak hodnocení a komentáře jsou vítány, já vás nekousnu (někdo jinej možná jo, ale já ne).

Přidal hRDLA dne 23.05.2012 20:52

Den 20
Po předešlých dvou nocích strávených v přírodě mi spánek v kamenné posteli zase tak nevadil. Dokonce jsem se i přemohl a najedl jsem se v hospodě. Měl jsem nějaké maso, nikdo neví z čeho, a pivo, které zde mají opravdu výborné. Nebýt toho jídla, jmenoval bych tuto hospodu ,,Hospodou“.

Při placení jsem si všiml, že už mi opět pomalu začínají docházet finance. Jestli jsem tedy nechtěl trávit další noci v přírodě a bratříčkovat se s kamarády vlky, musel jsem si nějakým způsobem vydělat. Nechtělo se mi ovšem chodit po městě a vyptávat se lidí, jestli s něčím nepotřebují pomoct.

Takže jsem se rozhodl, že půjdu ukázat Calcelmovy deník, který jsem našel v opuštěném Dwemerském podzemí, snad za něj něco utržím.

Calcelmo se stále nacházel u svého stolu v místnosti před vchodem do opuštěné části města. Když jsem k němu přistoupil, zdálo se, že mě nepoznává. Co bych měl taky jiného čekat, od nějakého muže v županu s kápí, který je tak zabraný do svého výzkumu a nevnímal by, ani kdyby ho sežral troll.

Trochu jsem se mu připomněl, ukázal deník a on se podivil a ptal se, kde jsem ho našel. Povyprávěl jsem mu tedy můj epický příběh, jak jsem hrdinně bojoval se stovkami pavouků a nakonec porazil toho největšího z nich a ten deník se válel u mrtvoly nějakého vojáka. Nezdálo se, že by mi nějak extra věřil, nicméně mi řekl, že patřil jeho učedníkovy, který před nějakou dobou odešel do neprozkoumaných částí dwemerského města s expedicí. Od té doby o nich nikdo neslyšel.

Jestli si prý chci vydělat, a to já chci a moc, tak se mám vydat do oněch katakomb, kam mířila expedice učence člověka v županu, a zjistit, co se stalo. Jelikož já slyším na zlato, vzal jsem si klíč od županíka, prošel jsem částí katakomb, kde jsem zabil onoho obřího pavouka, odemkl jsem dveře a prošel jsem jimi.

Katakomby vypadaly velmi zajímavě. Byly to vlastně takové chodby v hoře, jenže všechny stěny, podlahy i stropy byly zdobené. Byly do nich vyryté jakési prastaré ornamenty, které mohly znamenat cokoliv, od nějakých kouzel, až po seznam na nákup. Dále tam všude vedly jakési trubky z tajemného dwemerského kovu, který vypadal jako zlato.

Nic užitečného jsem zde nezahlédl, tak jsem se rozhodl pokračovat dále chodbou. Po pár minutách jsem dorazil do větší místnosti. Měla vysoký strop, jelikož byla vysoká dvě patra a vedly zde schody nahoru.
Cesta dál byla zasypaná kameny, takže mi nezbylo nic jiného než jít po schodech, což je trochu těžší v těžké zbroji. Vypadal jsem jako mamut, co se snaží vyšplhat na nějakou horu. Když jsem se vyškrábal nahoru, spatřil jsem na zemi dvě těla.

Po jejich ohledání jsem zjistil, že jsou to lidé, muži a jsou mrtví už několik dní. První mrtvola měla župan a vypadala trochu jako Calcelmo, nejspíše to byl jeho pomocník. Dále měl u sebe deník, který jsem sebral, jelikož ho Calcelmo potřebuje, vlastně se mi zdálo, že mu jde spíše o ty deníky, než o své lidi. Nic jiného už u sebe mrtví županík neměl.

Druhá mrtvolná mrtvola byla o něco bohatší, co se kořisti týče. Měl na sobě brnění červenokabátníků, které jsem ovšem nechtě a nějaké zlaťáky. Ovšem co mě zaujalo nejvíce, byl jeho obouruční meč, který vypadal úžasně – podle zbarvení jsem usoudil, že se jedná o práci dwemerů – a byl opravdu ostrý a lehký. Zkusil jsem si s ním párkrát švihnout a usoudil jsem, že se s ním budou nepřátelé přesekávat lépe, než s mým dosavadním – ocelovým. S novým mečem jsem pokračoval dále.

Co jsem viděl po pár metrech, když chodba skončila, mi opravdu vyrazilo dech. Přede mnou se rozprostírala jeskyně gigantických rozměrů. Ze stropů vysely jakési modré fosforeskující liány. Po celé jeskyni byly rozsety věže a mezi nimi vedly mosty, které tak spojovali všechny kouty jeskyně.

Po té co jsem se rozhlédl, všiml jsem si nějakých ležících postav v spodním patře a dále nějakých dveří na druhém konci jeskyně. Nejdříve jsem se rozhodl, že se vydám dolů a omrknu ty líné postavy, co se válejí ve spodním patře. Musel jsem se dostat do nejbližší věže, jestli jsem chtěl sejít dolu.

Když jsem se blížil k věži, zdálo se mi, že vidím nějaké stíny v té věži. Přišlo mi to dobré, jelikož to určitě museli být nějací přeživší členové expedice. Jenže jakmile jsem vlezl dovnitř do věže, byl jsem nemile překvapen, místo členů expedice na mě vybafli nějací dva tvorové.

Byli to krčící se, šediví, podle chování i slepí tvorové. Měli špičaté uši, tak jsem se rozhodl je nazývat šerední jeskynní elfové, zkráceně šerjesfové. Nicméně zatímco jsem přemýšlel, nad tím, jak je nazývat, tak se rozhodli na mě zaútočit. Sice byli slepí, ale zase to vynahrazovali sluchem, dokázali se dokonale dorozumívat prapodivnými zvuky. Naštěstí nepoužívali žádné brnění, měli jen kus hadru na intimních místech – jestli je tedy mají tam, kde ostatní rasy – a mají jen primitivní zbraně.

Rozbíhají se….zkoušejí křížový útok….naběhnout na jednoho…útočí sekyrou ze zhora…výkryt…odrazit nahoru…zakolísal se…kopnout….padá dolů….čvacht….druhý běží s napřaženým mečem….uhnout doprava a seknout….meč se o něco zastavil…šerjesf padl.

Po této nepříjemné příhodě už jsem dále postupoval velmi opatrně, abych vydával co nejmenší hluk.
Nakonec jsem se dostal až k oněm třem lenochů a zjistil jsem, že jsou to další členové expedice, ovšem nejsou líní, ale mrtví. Nu což, obral jsem je o peníze, sebral deník a vrátil jsem se zpět do horního patra, kde jsem pak pokračoval do oněch dveří.

Když jsem vstoupil dovnitř, byl jsem v místnosti podobné té u vstupu, kde jsem nalezl první mrtvoly. Naštěstí se zde nenacházeli žádní šerjesfové, ale když jsem vylezl po schodech nahoru, objevil jsem další mrtvolu nějakého županíka, který u sebe měl deník. Ovšem tentokrát u něj nebyly žádné mrtvoly vojáků.
Nejspíše se oddělil od skupiny a byl přepaden a zmasakrován.

Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl jsem jakýsi pult a na něm páka. Mně chytráka nenapadl nic lepšího, než za ní zatáhnout. To byla obrovská chyba. Nejspíše jsem spustil nějaký mechanismus, protože se začala hýbat všechna ozubená kola a něco proudilo všemi trubkami.

Hodil jsem si meč na záda a rozeběhl se ze dveří. Všiml jsem si, že tato událost zburcovala všechny šerjesfy, kterých tu nyní byly desítky. Jenže ti mi nyní nevěnovali pozornost, jelikož měli plné ruce práce bojováním s mechanickými pavouky a bojovníky, kteří vylézali ze stěn oněch věží a vypadali velice hrůzostrašně.

Úplně vyčerpaný jsem doběhl až k východu, kde jsem si odpočinul, nabral síly a pokračoval zpět do Markarthu.

Když jsem Calcelmovy, neboli původnímu županíkovy vrátil deníky, nejspíše ho zajímaly více, než mé vyprávění a nadávání. Jen nezaujatě přikyvoval a četl. Jakmile to dočetl, zdálo se, že ho v nich něco zaujalo a začal mi děkovat. Pro mě bylo ovšem hlavní, že mi dal docela veliký obnos zlata, takže jsem se na několik dní zabývat penězi.

Vrátil jsem se do hospody a při večeři jsem se rozhodl, že z tohoto města zítra vypadnu, už mě to tu unavuje. Neustále se zde něco děje a já to musím řešit.

Dal jsem si několik piv na uklidnění a šel jsem spát.

To byl zase den.

P.S.:Vaše názory jsou více než vítány.
Hodně štěstí u maturit Nagasadowe.

Upravil/a hRDLA dne 25.05.2012 00:04

Přidal hRDLA dne 25.05.2012 19:18

#16

Den 21
Pomalu jsem si začal zvykat na nechutnou snídani v hospodě. Jenže už včera jsem se rozhodl, že toto zatracené město opustím, jelikož mě začali unavovat problémy zdejších karikatur.

Ovšem zrovna ve Skyrimu moc na výběr, kam jít, nemám. V této zemi mají jen devět měst, které stojí za zmínku – Markarth, Samota, Falkreath, Bílý Průsmyk, Jitřenka, Ledohrad, Větrný Žleb, Morthal a Riften. Jenže v Bílém Průsmyku mě nechtějí a já zase nechci už být v Markarthu.

Po duševní meditaci v hospodě u piva jsem se rozhodl, že se tedy dovalím do Samoty, hlavního města celé země. Prý tam mají skvělé pečeně a víno. Navíc bych si tam mohl vyměnit pár názorů s červenokabátníky, kteří zde mají sídlo.

Sbalil jsem si svých pět švestek a zbylé věci do batohu a vyrazil jsem od Markarthu po cestě na severovýchod. Šel jsem pěšky, jelikož jsem chtěl ušetřit peníze, ale už po hodině cesty jsem toho velice litoval, protože jsem cestoval v plné zbroji.

Cesta plynula klidně, ovšem krátce po poledni jsem za zatáčkou před sebou zaslechl hlasy. Postavy nezněly lidsky, mluvily se zvláštním přízvukem, který se mi zdál nějak povědomý. Raději jsem se tedy schoval do keře blízko cesty a čekal jsem.

Za pár vteřin se ze zatáčky vynořili dva muži ve zlaté zbroji, která vypadala, jako by byla určena pro ženy a vedli sebou svázaného muže (Norda) v roztrhaných šatech a poutech na rukou.

V tu chvíli mi to došlo, vždyť to jsou ušáci. A ne tak ledajací, jsou to Thalmorovci. Je čas na pomstu, navíc tam nemohu toho zajatce jen tak nechat, aby ho vyslýchali a mučili. Musel jsem jednat.

Vyskočit ze křoví…vytasit meč…vypadají překvapeně…rozeběhnout se k nim…záblesk, v rukou se jim zhmotnily meče…vězeň se rozebíhá pryč…všimli si ho…napřáhnout se k útoku horem…první uhnul do strany…meč se zasekl do hlavy druhého…vězeň leží mrtvý na zemi, nebyl jsem dost rychlý.

Druhý ušáček se rozutíkal pryč ode mě. Nemohl jsem ho nechat uprchnout, ale neměl jsem šanci ho dohonit. Sebral jsem ze země kámen veliký jako má pěst a hodil jsem ho. Měl jsem štěstí a on smůlu, protože jsem ho trefil přímo do hlavy a omráčil ho.

Jeho bezvládné tělo jsem odtáhl pryč z cesty mezi stromy a přivázal ho tam k jednomu, poté jsem se vrátil zpět a hodil ony dvě mrtvoly do blízké řeky, aby nepoutaly pozornost.

Jakmile byla možnost odhalení nulová, vrátil jsem se ke svázanému ušákovy, sundal jsem mu brnění a prohledal mu věci. Jeho zlaté brnění pro dívky jsem zaházel listím, aby nedělalo odlesky a koukl jsem se do jeho brašny. V brašně bylo pár zlaťáků a nějaký dopis. V dopise stálo:

Vojín Dolwin, Osádka Skyrimské ambasády výsostné Thalmorské říše

Váš další úkol bude převést mága Altriona do naší základny v Severní jeskyni. Tento úkol je nevyšší priority, snažte se udržet Altriona za každou cenu naživu. Pokud se ovšem pokusí o útěk, zneškodněte ho. Nemůžeme riskovat prozrazení operace. Jestli nastane tato situace a Altrion zemře, setkejte se s našim kontaktem ve hospodě Mrkající Kolčavák v Samotě. Heslo je: Nechť hvězdy povstanou, až měsíce zapadnou.
Sláva Aldmerskému dominiu.

Poručík Yavandir, Severní pevnost.

Tento dopis mě velmi překvapil, ti ušáci něco chystají. Musel jsem se na to podívat, rozhodl jsem se tedy, že se vypravím do oné hospody v Samotě a setkás se s oním kontaktem.

Dlouho jsem přemýšlel, co mám udělat s tím vojákem. Nakonec jsem se rozhodl udělat mu to, co si zaslouží. Vytáhl jsem meč a řízl jsem ho do břicha, až mu vytryskla krev. Probral se s řevem a křičel na mě, co dělám. Sebral jsem se a pokračoval jsem v cestě. Krev by měla do hodiny přitáhnout dravou zvěř. Vybral si špatnou stranu.

Cestou dál už jsem žádné hlídky nepotkal, takže jsem se již ničím nezdržel a podle plánu jsem za stmívání dorazil do vesnice nedaleko Samoty jménem Dračí most. Název dostala nejspíše podle mostu, který vedl přes řeku do vesnice a vypadal trochu jako páteř draka.

Ihned jsem zamířil do zdejší hospůdky, kde jsem si dal večeři a pár piv na nervy. Trochu jsem to přehnal a skončil jsem tancující na stole společně se zdejší hospodskou.

To byl zase den.

P.S.: Dnes trochu kratší díl, snad mi to odpustíte, nebyl čas.
Hodnocení a názory jsou více než vítány.

Upravil/a hRDLA dne 25.05.2012 19:18