---

Kapitola 14 - Který z nás dvou je vůbec živý nebo nejen tlukotem srdce je člověk živ?

Kráčel jsem si to vklidu k paláci, s křížem sevřený v rukách a promlouval potichu modlitby. Přišel jsem k paláci, u jehož dveří, stály dva hlídači, bavíc se spolu nahlas. Přičemž dveře byly otevřené, chtěl jsem vejít, načež mě ti dva zastavily a ptali se co tu pohledávám. Já jen potichu řekl..." Jdu poděkovat našemu spasiteli a vládci, za rozkřesání naděje na lepší zítřky", ihned po odpovězení jim, jsem pokračoval v modlení, ale přerušily mě. "V tom případě vás doprovodíme otče, prosím následujte nás". Tak jsem kráčel za nimi, v poklidu a míru. Jen kdyby věděli...

Průchod

Povídali si mezi sebou a vedli mne po schodech nahoru, do nejvyššího patra. Cestou potkávám pohlaváře, skákajíc samozvanému vůdci, jak si on pískne. Právě se nacházíme na dlouhé chodbě v nejvyšším patře paláce. Ti dva si začali povídat znovu a otáčeli se za mnou, svými proradnými pohledy na mě vrhali jejich stín a nenávist vůči lidu. Moc je neslyším, ale to ani nevadí, jejich pohledy prozrazují vše.

Slyším zvony

Zvony začali dunět, zdá se, že bude za hodinu púlnoc, jak příhodný čas. Nastalá atmosféra by se dala krájet. Došli jsme ke dveřím, za nimižby se měl nacházet on. Ale další stráže před námi... "Co tu chce ten kapucín?!" ptají "mých" průvodců. "Jde poděkovat Samaelovi, je to kněz, mu bychom snad mohli věřit, ne?" strážci na to "Dobře, ale zaslechneme sebemenší zvýšení hlasu nebo náznak násilí budeš upálen! Rozumíš knězi??" Já se stále modlil, neodpověděl jsem nic, jen malinko přikyvoval. Pustily mě tedy dál, a já vešel do velké místnosti, s mnoha okny a dvěma balkóny. Tiše jsem zavřel dveře, a nezištně za sebou zamkl.

"Kněz hlásá zemři neboť bůh si tak zvolil"

"Á konečně, bude to sladká pomsta..."

Samael na mě hlasitě promluvil "Kněz v mém paláci? Taková utopie..hahahaha. Co bys rád otče?"
Sic jsem jej moc dobře neslyšel, ale mluvil tak hlasitě, že jsem tomu z části porozuměl. Já mu jen řekl... "Je mi velkou ctí vládče, se s tebou setkat, v tuto chvíly naše ovečky čistí tohle město od vší špíny a nastoluje novou vládu. Bůh mi přikázal, abych tě navštívil a něco ti ukázal... "
"Přistup blíž knězi, co má tvůj bůh společného s mnou? Já tvou víru nesdílím, a nehodlám s tím začít."
"Náš bůh mi tohle přikázal, navzdory nebezpečí, které mě může zde potkat. Něco vám chci dát..."
"Přistup! nebudu to stále opakovat, jsi snad hluchý? "
"Ano můj vládče, slyším jen když mluvíte hlasitě. Ale teď jsem vás uslyšel, a proto jdu blíž vám dát takový starý nůž, který se dědil v naší rodině po generace."
Jsem u něj blízko, dost na to mu ukázat, to, nebo spíše tu dýku, kterou zabil našeho krále.

"Tak už zemří!"

Vytahuji zpod svého hábitu dýku, zakrývajíc ji rukou. Odkryl jsem ji... "Co to je! Co to má znamenat!....árhgggh...
Bodl jsem ho dvakrát do hrudi, zařval bolestí, a skácel se na jeho honosné lože. Jeho dech pomalu končil... Když vydechl naposledy, zkusil jsem mu tep na krku, jestli je opravdu mrtev. A byl. A co nejhlasitějším hlasem jsem zařval "konečněéěé! ty šmejde! konečně zhebllll!"

Spisy sem dejte mi

Stráže se při mém křiku dobývali do dveří, marně bouchali a mlátily do nich. Potáhl jsem jednu skříň ke dveřím, jen kdyby náhodou. Prohrabal jsem mu stůl, našel spoustu dokumentů a plánů různých vynálezů, nalezl jsem i plány podzemí, což bylo divné, proč by měl mít plány podzemí, vrtalo mi to hlavou. Ale poohlíd jsem se ještě v místnosti co bych mohl sebrat, a uviděl jsem obraz, na němž byl vyobrazen člověk, jehož oči se stále pohybovaly doleva a doprava. Sundal jsem jej a pod ním našel trezor. Zkusil jsem můj klíč, a byl otevřen, zde byly peníze, drahokamy a dokumenty. Ty jsem si vzal, cennosti nepotřebuji. Teď jen najít únikovou cestu. Balkón, z něhož visely dlouhé vlajky, k zemi jim chybělo je několik metrů. Pověsil jsem se na ně, naposledy se podíval na mrtvého krutovládce a sjel po nich dolů. Dopad byl tvrdý, ale přežil jsem bez úhony.

Kápi já daruji

Několik zubožených mladých lidí mě pozorovalo jak, jdu kolem paláce, ze zadní strany a já odbočil k nim. Jeden byl trochu drzý, tak jsem mu nabídnul svou kápi. Neodmítnul, hned si ji navlékl, ale když všichni u viděli mé spálené tělo, rozutekly se s řevem.

"Kostel já spálím, ať duše má dostane klidného odpočinku"

Došel jsem do kostela, sebral své věci, šel k zadnímu vchodu, oblékl jsem si své oblečení. Masku, krunýř, kalhoty, oblek, plášť, a mé šťastné boty. Položil jsem všechny ostatní věci ke vchodu a šel do sálu. Všude hoří svíce, jeden svícen jsem vzal a vhodil do varhan. Rozhořely se sice pomaloučku, ale jistě, vše kolem krásně chytalo. A já šel k hlavním dveřím, se svícnem v ruce. Otevřel jsem je a díval se na ten zmatek vojáků, jak vbíhají a vybíhají z paláce, jen jsem se usmál, stejně jako má maska a zavřel je pomocí svícnu. Rychlým krokem jsem šel k mému únikovému východu, cestou ještě zhlédl mrtvolu kněze, jak hoří a pokračoval dál. Sebral jsem své věci a vyrazil ven.

Konec

Šel jsem směrem k okraji města, na opačný konec, než stával můj dům. "Teď už snad bude mít Anglie věčný klid, můj čas se také nachýlil... Zbohem mrtvý Samaeli"

---

Upraven poslední díl, o klíčová slova, která jsou zároveň hádankami, kdo je uhádne?



Název kapitoly 14, je taky hádanka, ale ta nejtěžší, kdo z vás ji uhádne?

---

Hádanky nevim sem línej

btw tohle je konec Pochmurný Anglie??

---

Pokud uhodneš hádanky, tak si i odpovíš na otázky.:)

---

No ták, zkuste to! Bude sranda!:D
Určíte svými odpověďmi další díl Pochmurný Anglie.;)




Navíc, chci čtenáře požádat, aby mi sem nebo do PM (soukromá zpráva), napsali: Jaký nový název by si představily, místo "Pochmurná Anglie". B)

Zajímavý je, že díly vymyslím, ale nový název(nějaký který by odpovídal ději), mě nenapadá.:o

---

neboj kouknu na to, dřív či později :D jsem teď u 10 kap.

---

Ta je zrovna nic moc, ale může se ti líbit víc než ostatním. Jinak podle komentářů poznáš které jsou ty lepší. Ale dík za tebe, jakožto dalšího čtenáře!;)


Ináč, ta soutěž(obě) končí zítra(neděle), název a odpovědi napíšu během dne.

---

Očividně se nikdo nechce zapojit nebo neví odpovědi.
Tímto "soutěž" končí.

Poznamenáno: Hádanka s nadpisem bude nadále pokračovat, až do dalších dílů.


"našeho krále" - to by věděl každý, byl to bývalý král, kterého zabil Samael, při svém ovládnutí Anglie, v kněžím hábitu. Vše je detajlně popsáno v "Epilogu".

"můj klíč" - tohle mohlo být záludné, slovo "můj" oznamuje, že hlavní hrdina je TEN a TEN samý muž, který dosadil Samaela do žaláře. Úplný začátek "Epilogu".

"mrtvý" - spojuje nadpis čtrnácté kapitoly.

"spálené" - spálené tělo bude dále hlavní příčinou problémů a činností hlavního hrdiny.

Jedno mohu říci, Samael je mrtvý... ale kdo uhádne nadpisovou hádanku, uhádne další hlavní děj příběhu.

---

Kapitola 15 - Nový začátek aneb Upíří život hnedtak neskončí...

Namířil jsem si to přímo k lesům, stojíc na okraji Londýna, když za sebou slyším křiky lidí. Jsou hlasité, jinak bych je těžko uslyšel, jen jsem nechápal proč a co řvou. Kašlu na to, ten magor je mrtvý a můj úděl je splněn. Já se teď chci uchýlit do ústraní, jelikož s příchodem další noci nastane podle mých výpočtů úplněk.
Nechci totiž již nikomu ublížit.
Bůhví co mě potká.... Buď se stanu upírem nebo vlkodlakem, možná ničím, což by bylo nejlepší... Jak se více a více blížím k lesu, padá mlha, viditelnost je ještě dobrá, ale kdoví jaká bude za pár chvil.

Vlkodlačí vytí

Vešel jsem do lesa, který není nikterak hustý, ale ani moc řídký. Žádná zvěř není vidět, bohužel ji nemohu ani slyšet. Procházím lesem, v mlze se mihotají malé stíny, možná veverky nebo lišky, nevím.... Po chvíly chůze jsem uslyšel hrubý a pronikavý zvuk. "Co by to mohlo být?" říkám si. Když v dáli je vidět velký stín, nějaké bytosti stojící na dvou, a s dlouhými pažemi. Stvoření se zřejmě postavilo na všechny čtyři.... "Už vím co to bude..." Podruhé už ne! Neuteču dokud si to nerozdám s tím nejhorším co mě zatím potkalo.

Vlkodlačí bytí či nebytí

Tasím svůj meč, poohlížím se kolem sebe, vidím stín pobíhající asi deset metrů, v mlze jde vidět jak funí, i slyším jeho dusot a vrčení... "Tak a jeto tu..." vrhá se proti mě, je ode mne snad tři metry.....skače na me....uskočil jsem, ale on se ihned přiblížil ke mě, když ležím na zemi. Tlamou mi civí do mých očí, sliny mu tečou z huby, oči rudé jako krev... "Tak na co čekáš ty bestie!" řvu na něj. On nic, jen se ještě více přiblížil mé hlavě, čumákem mi očichává obličej a krk.... Zastavil se u upířího kousnutí... Vypadal překvapeně... Ale hned poté si všiml i mého druhého kousnutí...vlkodlačího. Zřejmě jej to vyvedlo z rovnováhy, zařval na mne, sliny mu tekly, jsem celý olepený od nich. Vrazil jsem mu ránu do tváře, aby už to trýznění skončilo...ale to co se stalo.... Nemohl jsem uvěřit svým dvěma očím... Vlkodlak "uletěl" dobré dva metry, hned jsem pochopil, čím to bude, vyvíjím se v nějakou stvůru. Vstal jsem ze země, to samé chtěl udělat i vlkodlak, ale já mu dal ještě jednu ránu do tlamy, jen zavyl.... "Nebudu tě zabíjet, možná budu stejný jako ty a budeme pospolu lovit." Vlkodlak vstal na dvě nohy, podíval se na mě zamračeným, ale i zároveň poníženým pohledem a utekl. Podíval jsem se na své ruce.... pár škrábanců... ale když se na ně dívám čím dál déle vidím, jak se rány pomaloučku hojí... "CO to sakra je?!"

Srubem v lesích to já zakončiti

Nezbylo mi nic než čekat, a najít si místo případného posledního odpočinku. Mlha se ztrácí, ale pomalu, navíc je tma. Bloudím po lese doufajíc, že najdu klidné útočiště. Potkávám jeleny, daňky, veverky i pár lišek. a nějaké ty divočáky. Co mě zaráží, že všichni hned jak mne zvětří utíkají, nebylo by to nic divného, kdybych netušil čím to bude, páchnu vlkodlakem a toho se bojí snad každý živý tvor. "Aspoň jsem v bezpečí". Pořád přemýšlím co bude a co ze mne bude... Narazil jsem v dáli na nějaký srub. Je v něm tma. Začal foukat vítr, silný a mrazivý, jako v horách. "To nevěstí nic dobrého." Rychle jsem spěchal do srubu... Běžel jsem, až ke srubu, jehož dveře, když jsem za ně chytl, byly otevřené dokořán. Nikde nikdo, tma jak v pytli. Nefouká sem, jen dveřma. Zavřel jsem je tedy a škrtl sirkou, pro trochu světla. Zřejmě to byl nebo je dům nějakého lovce, protože všude samý paroh, kůže a trofeje. "Potřebuji více světla". Našel jsem svícny, zapálil jsem je všechny a srub byl rázem osvětlen. Zapálené svícny, jsem rozmístil po místnosti, pro více světla. Rozhlížel jsem se po místnosti, a zaujaly mne ty trofeje, byly tam pověšené hlavy, medvěda, vlka, jelena, dravé ryby, lišky a poslední místo pro trofej bylo prázdné, vlkodlak. Pod místem bylo napsané "Zde bude zavěšena hlava vlkodlaka, na důkaz mého odhodlání a síly". Srub lovce trofejí, to mi ještě cházelo. Nedělal jsem si z toho velkou hlavu, pro tuto chvíly. Zatopil jsem v krbu, aby bylo teplo a sedl si k němu. Přemýšlel jsem co budu asi dělat v tuto dobu zítra v noci, při úplňku.



Mě se to líbí, snad i vám...*.*

Zanechte svůj komentář pod dílem, pokud chcete.*pes*

---

Jen bych chtěl podotknout, že nadpisy(počínaje kapitolou 14) obsahují vždy vodítka/nápovědu k dalšímu dílu.
Kdož bude chtít je "vyluštit" může to sem napsat. Já mu odpovím, jestli uhodl správně.

Myslím že to není zas tak špatný nápad, považuji to za takovou zábavnou formu, v podání nadpisů. Jakékoli otázky pište sem nebo PMkou.

---

Kapitola 16 - Můj nový život má stinné stránky, neb i kladné.

Následující večer....

Po probdělé včerejší noci, a následným prospaným dnem, jsem se probudil večer v denD.
Večer, v jehož stínu jsem se probudil, byl bez mlhy, sic jasné oblohy, ale já viděl to co jsem nechtěl, poprvé v životě. Úplněk byl na spadnutí, vše naznačovalo, že se stane něco zlého, ale nejen mě. Něco mě užíralo zevnitř, takový špatný pocit, jsem ještě nezažil. Svlékl jsem se jen do košile a kalhot, ale masku si nechal na obličeji. Zatopil jsem si v krbu, otevřel jednu flašku co stála v polici a popíjel, doufajíc, že to čekání urychlím.

Do půlnoci zbývá bezmála dvacet minut...

Venku jsou vidět světla... Zařval jsem na něj, ať už to byl kdokoli..."Okamžitě jdi rychle pryč nebo se stane něco zlého, prosím!"
Stále kroky... když v tom někdo klepe na dveře srubu... "Vypadni!" řvu... Šel jsem k oknu podívat se kdo tam je. Několik osob stálo před srubem, s pochodněmi, obcházejí srub, koukají do oken, aniž by mne viděli. Klepou i na okna... řvou"Otevři! To je náš srub!"

Nešťastná nehoda

Neustále klepou, bouchají, do srubu, i řvou abych jejich místo opustil. Něco ve mě se začalo svíjet. Mám křeče v břiše, ve svalech... Šel jsem se podívat do okna na nebe... Měsíc vyšel v celé své kráse a tajemnosti, už to začalo.

"Vypadněte!!"

Vykřikl jsem v poslední chvíly. Hlava mi třeští bolestí, šlachy se napínají, trhám si oblečení, neovládám své pohyby. Ruce a nohy se mi zvětšují, hrudník se rozšiřuje, svíjím se na zemi v bolestech... Držím si hlavu, jelikož bolest je neúnosná.... Hlava se mi změnila, vidím rudě, jako krev. Ochlupení celého těla vzrostlo, paže i nohy jsou dvakrát větší. Jsem vyšší, dotýkám se stropu srubu hlavou. Najednou jsem ucítil hlad a něčí strach.... Cítil jsem se jako znovuzrozený, vůbec nic mne nebolelo, dokonce i slyším. Bouchání na dveře... Něco v hlavě mi říkalo, abych to nedělal, ale zvířecí pudy jsou silnější. Vyju, co nejhlasitěji mohu... V tu chvíly se rozletěly dveře a vtrhly do srubu lidé, zakřičely hrůzou, a dali se na útěk... Zavrčel jsem a započal hon na lid. Utíkali dlouho, a rychle, ale ne dost.... Prvnímu jsem svými drápy, "pošramotil" záda, že mu byly vidět téměř žebra... Další na porážku....
Chytal jsem je lehce, jako když gilotina sekne hlavu odsouzenci. Všechny jsem rozsápal, krev stříkala, střeva lítaly, řev bolesti se prolínal temným lesem, poslední se blížil Londýnu.

Kdo bude v Londýně dřív....?

Utíkal jsem za ním, hrál si s ním, kořist již nemohla... Neměla sílu už běžet, unavila se, uchlácholil jsem ji. Pár desítek metrů před Londýnem, muž padl k zemi vysílením, již nemohl vzdorovat. Stoupl jsem si před něj na všechny čtyři a začal jsem mu trhat břicho, nohy, ruce... Blížil se jeho konec, chraptěl, sotva žil, nakonec jsem mu utrhl hlavu....

Londýne kaj se!

Nevnímajíc vnitřní pocity, jsem vyrazil do Londýna, něco ve mě mi říkalo "nedělej to!", ale příroda je zrádná.
Běžel jsem po mostě, stále byl ve mě hlad a chtíč neustával..... Nikde nikdo, v tom byl slyšet křik, řev, rozhlas... Vyrazil jsem za těmi hlasy, jak příroda poroučela... Instinkt mě řídil směrem k těm hlasům, něco ve mě sice neustále protestovalo, ale nebylo to nic platné.




V příštím díle: Krvelačnost upíra

Inspirováno částečně filmem Vlkodlak (2010)



Snad se líbí. Mohlo to být o hodně delší, ale po předchozích zkušenostech, jsem nechtěl nic uspěchat a tím i zkazit.

---

Nadpis epilogu vám dojde až po jeho přečtení.:

Epilog - Lucius praví: "Před minulostí a budoucností kaj se, neboť hříchy dávné i příchozí budou nemilosrdně potrestány"

Popíšu ti, jak jsem se ocitl z vysoce postaveného a váženého šlechtice, v roli samotáře a pomstychtivého muže.
Začněme...

Kdysi dávno, ještě před vzporou, jsem zastával funkci velitele osobní gardy krále Anglie. Král mi vždy důvěřoval a proto se mi se svými trablemi svěřoval poměrně často. Když potřeboval někam odcestovat, má garda jej doprovázela, v čele se mnou.

Mé varování

Když se Samaelova rodina začala vytrácet nebo-li umírat, varoval jsem krále před ním, protože jsem cítil, že on se nevzdá dokud se nepomstí. Jeho rodina umírala pod rukama neznámého vraha, možná je to ten samý, který vraždí v ulicích Londýna, jelikož podobnost mezi nimi byla vícenež jen zanedbatelná.

Blížící se hrozba....

Samael sice našel zdánlivá vodítka k vrahům své rodiny, ale po bližším zkoumání důkazů, se projevily tyto vodítka spíše jako, doměnky, a výplody fantazie, možná z důvodu úzkosti a pocitu bezmoci, když zůstal sám na světě bez své rodiny. Začal ty lidi vraždit, byly v nich i politici, členové královy osobní gardy, šlechta. V tomhle ohledu si, ale nechtěl král nechat poradit a byl utvrzený v tom, že když jej nechá zavřít do nejhoršího anglického žaláře, zbaví se ho jednou provždy.
Mýlit se je sice lidské, jak se rádo říká, ale v tomhle případě se to nemělo brát na lehkou váhu...

Vzestup a pád

Po jeho uvěznění se vše zklidnilo, král se mi potom vysmál, že jsem příliš opatrný. Ale já čekal, že se něco stane. Proto jsem se vydal, s několika muži k jeho vězení. Své nejlepší vojáky jsem raději nechal u krále. Stál jsem u jeho cely pozoroval jej. Nic mi nepřišlo neobvyklé, snad jen, že měl dobrou náladu, pořád se smál a dělal si ze všech srandu, připadal mi jako fanatik. Své vojáky jsem nechal uvnitř vězení, jen pro jistotu a jel jsem pryč na naší základnu. Na základně jsem se probíral spisy jeho vraždami, motiv byl pomsta to věděl ostatněkaždý, ale nějaké pádné důkazy zde nebyli.

Za týden, v noci...

Každý den, každičkou noc jsem seděl a přemýšlel proč zrovna tihle, pak mi to došlo. Byly to klíčoví muži, k dosažení moci, králův rádce, bankéř, správce paláce kde panoval král, ti všichni zemřeli a i další. Jen mi nedávalo smysl, proč i pár členů mé jednotky. Možná nás chtěl oslabit a tím i králu ochranu. Ale proč by se nechal zatknout, bez boje? Tím, že ve vládě chyběli důležití mocnáři, se rozpoutaly spory, o to kdo převezme jejich funkce, zřejmě nás chtěl rozeštvat a poslat proti sobě. Najednou mi všechny detaily začaly dávat smysl, ale té noci to vše už bylo zbytečné...

Pevnost padne

Té noci ke mě do kanceláře přiběhl voják s dopisem, který měl hlídat Samaela ve vězení.... V dopise stálo, že Samael obsadil pevnost, s těmi největšími živly Anglie a že ničí okolní vesnice.

.... "NÉ!"

Z naštvání jsem shrnul ze stolu vše, po té ho i převrátil... Byl jsem naštvaný jako již dlouho ne, okamžitě jsem vyrazil ke králi oznámit mu to. Král jen poslal pro generála armády, a ten poslal na pomoc vesnicím pár legií vojáků. Žádní jezdci, střelci, jen pěšáci.

Vojáci padli

Generál s králem stále posílaly jen nezkušené vojáky po malých počtech. V číslech to vypadalo takto: 300 vojáků proti 550ti hrdlořezům. Neměli šanci, královi vojáci docházely a proto nechal Londýn opevnit. Ulice zely prázdnotou, jen vojáci na nich pochodovaly. Radil jsem královi, aby mě nechal vyjet s alespoň tisíci muži. Ale vynadal mi a považoval mě za vzbouřence, byl v koncích.

Padne-li Londýn, padnu i Já...

V paláci se to hemžilo najednou rádci, kterým král naslouchal, neznal jsem je, zdálo se mi, že spíše patří k té druhé straně. Nemohl jsem tam být, pokaždé když jsem protestoval, že je všechno špatně a vypadá to zdánlivě dobře, přitom je to daleko horší, mě vyhodily. Mě velitele královy osobní gardy, my kteří jsme za něj několikrát šli vztříc smrti bez ohledu na následky, takhle se nám odvděčí? Ne!

Noc smrti

Svolal jsem v noci pár svých věrných, bylo nás osm, ano tak málo nás zbylo, všichni a všechno nám brali, i domovy, drtivá většina šla s králem s nadějí na lepší zítřky. Sešli jsme se pod naší základnou, v tajné místnosti, kde se dělaly plány bitev a cest, o které vědělo jen pár vlivných lidí. Dělal jsem dlouhý a smutný proslov, jen závěrem: "Vy jste mí poslední věrní, nikdo už nás nepotřebuje, nevěří nám, neposlouchají naše rady, berou nám i naše domovy. Proto jsem se rozhod, že se rozejdeme. Ovšem jen dočasně! Až bude opět o nás Anglie stát a potřebovat, budeme připraveni položit za ni život.... Král zemře, to víme všichni, my už to ale nezměníme. Proto vás chci požádat, schovejte se do ústranní, držte se stranou, žijte potichu, já se taky uchýlím k poklidnému vyčkávání. Teď už jen, zbohem vojáci!" S těmito slovy jsme všichni složily zbraně a zbroje, uložily jsme je do tajného trezoru. Všichni mí věrní se rozešly, potichu, nikdo neřekl ani slůvko, každý jiným směrem se vydal. I já.

Když se všichni rozešli na své cesty, vydal jsem se projít kolem paláce. Byla panika, vojáci běhali dovnitř po desítkách, řvali "král je mrtev!". Čekal jsem to.... Šel jsem se schovat před příchozí nevyhnutelnou hrozbou...
Do města vtrhly přívrženci Samaela, pálily, zabíjely lidi po desítkách a snad i po stovkách, znásilňovali ženy a děti, pak vzali útokem i palác a naší základnu. Za pár hodin bylo po boji, sice se ještě na několikam ístech bojovalo, ale nemělo to dlouhého trvání.... Duch Londýna i samotné Anglie byl uspán.

To je můj příběh, tak to celé začalo. Mé jméno jsem už dávno zapoměl, ale začal jsem si říkat Lucius....



Snad se vám líbí tenhle Epilog k hlavní postavě.

Komentáře jsou vícenež vítány.

---

Hezké.

---

Kapitola 17 - Krvelačnost upíra

Blížil jsem se stále blíže těm zvukům, až jsem dorazil do úzké a tmavé uličky, která vedla přímo na náměstí, odkuď vycházely hlasy lidí. Ve chvíly kdy jsem chtěl vyrazit se nasytit, něco ve mě přemohlo ten chtíč a já se proměnil zpět v člověka. Nevím co to bylo, ale když jsem se podíval na palác, stojíc v čele náměstí, ztratil jsem dech. Stál tam! Ten šmejd, tam stál se svými věrnými pobočníky, i ten had Igor stál vedle Samaela. "Jak to že přežil!? Vždyť jsem se ujistil, že nedejchá!?" říkal jsem si..

Fanatici

Nechápal jsem to, musel jsem se dostat blíž kněmu. Sice mám na sobě jen trochu potrhanou košily a kalhoty, ale to se v davu dokonale ztratí. Vstoupil jsem opatrně mezi stovky lidí, a kráčel kupředu, blíž k němu. Lidé pořád hlásaly jedny a ty samé slova , cituji "Samael nás spasí, ať žije Samael!".

Zjištění

Lidé byly všude kolem něho, všichni mu byly podřízeni, všude byly pochodně a tudíž dávaly hodně světla, snad si mne nevšimnou. Přiblížil jsem se, jak nejblíž to šlo a zjistil jsem, že Samael drží něco v rukou. Je to gleid nebo-li popravčí list s hledaným. Můžete hádat kdo je právě hledán....
Já. Přečetl jsem si to celé a odměna na mou "živou hlavu" byla vyčíslena na deset tisíc dukátů a jako bonus rozlehlé pozemky u pobřeží Anglie. Můj trest má být mučení, následné vykastrování, a nakonec to "nejlepší" upálení za živa. No, řeknu vám moc se mi to nezamlouvalo.

Poddaní promlouvají ke svému pánu

Nechápu jak je možné, že jsem si toho nevšiml dříve. Na to kolik lidí bydlí v Londýně bych čekal spíše, desetitisíce lidí na náměstí, namísto nějakých pět set. Ale pak jsem si něčeho všiml, na náměstí byly jen Samaelovi podřízení. Samael pronesl pár slov, ihned se dočkal odezvy od svých poddaných. Promlouvaly dlouho ke svému pánu. Já jsem přemýšlel co by jej mohlo porazit. Taková armáda... To jistě nebude všechno, určitě se k němu přidají další. V duchu jsem si říkal "jen ať jsou mí věrní zdraví".

Na věčnost

Náhle všichni přestaly mluvit, stály nehnutě a dívali se směrem k Samaelovi. Ten něco očividně "zavětřil" a očima prohledával dav. Našel mě! Chvíly se na mne upřeně a nenávistně díval, ale pak napřáhl ruku se vztyčeným prstem, směrem ke mě a pronesl nahlas "To je on! Chyťte ho!". Všichni se na mě vrhli, ale já jsem se bránil, v tu chvíli mě napadla myšlenka se proměnit, jednodušeji bych jim utekl. Už mne drží... Několik lidí mě táhlo k Samaelovi.

Bezvýchodná situace

V momentě když jsem byl pár metrů od něj, se zvíře ve mě znovu probudilo, ale připadalo mi, že ne samo, ale že jsem tu proměnu ovládal. Proměnil jsem se... Odhodil jsem lidi, kteří mne drželi.... Samael zařval "Zabít!". Jak rozkázel, tak se také začalo dít, celý dav se na mě hrnul. Začal jsem utíkat co nejrychleji to šlo, ale zdání klame... Do každé uličky, kterou jsem chtěl utéci, přiběhli další lidé. Nebylo kudy utéct....

Budovy....

Musel jsem něco v rychlosti vymyslet.... Vyšplhal jsem na jeden z domů, běžel jsem po domech, přeskakoval je, řítil se do bezpečí lesa.
Když jsem byl už na okraji města, pronásledovatelé po mě střílely, ale to mi jaksi neubližovalo. Pronásledování skončilo, běželi za mnou jen na okraj města, ale já už byl v tu chvíly v lesích. Tam jsem se proměnil zpět, podíval se na město, byl slyšet jásot, řev i křik. Po tomhle dobrodružství jsem běžel zpět do srubu. Přichystat vše potřebné pro další útok na tyranii.



Příčinu Samaelova přežití se dozvíte v dalších kapitolách. Pokud jste tedy nerozluštily nadpisy.*pes*

Nemyslím, že je to bůhvíjak dobré, ale zase ani špatné. Doufám, že Vám se to bude alespoň trochu líbit.;)


Po vzoru ostatních, tady máte taky dárek!*.*

---

Oznámení: Do příběhu vstoupí pár nových postav. Jak je známo, z předešlých dílů, Lucius kdysi velel králově osobní gardě, ale po zabití krále, mu zůstalo jen pár věrných a ti se nově v příběhu objeví. Přibude i více brutality, ze strany zla i dobra.
Dnes mě múza "nepolíbila", takže jsem díl nenapsal. Sice vím jak to bude pokračovat, ale nevím JAK to napsat.

---

Nový řád

Po týdnu....

Po rozeslání několika šivrovaných dopisů, které umí číst jen členové, se nikdo zatím neohlásil. Bojím se nejhoršího, všech sedm může být po smrti, ale já to sám nezvládnu. Zkusím rozeslat další dopisy...

Po třech měsících...

Uplynula hodně dlouhá doba, od mého posledního setkání se Samaelem a jeho kumpány. Lid žije hůře a hůře, jsou týráni, upalováni, bohužel, sice to pozoruju ze střech domů s nelibostí, ale nic jiného mi nezbyde. Teď už totiž každý zná mou podobiznu, je na mě vypsaná odměna, navíc chodit jako jediný ve městě v masce mi přijde taky dost podezřelý.

Stará značka

V průběhu těch třech uplynulých měsících, jsem zkusil "kreslit" značky po domech, značku na které jsme se domluvily než to začalo. Ale i tak se nikdo neozval.... nesmím ztrácet naději.
Až po třech měsících se ozval jeden, kraťounkým dopisem, přitom říkajíc všechno... "Naše místo, přesně o púlnoci. Značka: W
Věděl jsem jaké místo tím myslí, naši starou základnu, která se již roky nepoužívá, protože byla výrazně poznamenána požárem, při vpádu Samaela do Londýna.

Vyrážím...

Počkal jsem do jedenácté večerní, oblékl si plášť, kabát, šťastné boty, klobouk, krunýř, masku, vyzbrojil se noži, šavlí, dvěma revolvery a vyrazil.
Je to dlouhá a obtížná cesta, přes půlku města, ještě přitom musím dávat pozor, abych se nechoval podezřele.
Už se blížím, tma jak v pytli, všude samý člověk s pochybnou minulostí, bohužel se na to musím dívat. Támhle vraždí rodinu i s dětmi, támhle zapalují člověka na ulici, občas se proti nim někdo vzepře, ale buď skončí na hranici nebo je zastřelen.
Někdo s tím přece musí něco udělat!




Je to kratší, ale čas mne tlačí a chtěl jsem něco napsat, abych si udělal prostor pro "normální kapitolu".
Postupně přibudou nové postavy.
Ikdyž je to krátké, snad se vám to líbí, kdyžtak zanechte komentář.

---

Již několik dní, možná pár týdnů, nosím v hlavě myšlenku, udělat vedle příběhu i hru, která by byla na motivy příběhu. Mohl bych i teoreticky z té hry čerpat inspiraci, pro další děj. Pokud by byl zájem a hlavně jestli se Vám příběh líbí, napište mi sem své návrhy či dotazy, jestli budete chtít a mít zájem hrát.

---

Hru, myšleno DrD?

---

hRDLA: Ano, takové jaké se hrají zde na fóru.



Chtěl by někdo teda hrát?


Hráči: Sanued, hRDLA, Leneren....

---

No, skúsiť by som mohol ;), takže áno, hral by som.