The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal hRDLA dne 24.04.2012 21:02

Den 16
Pomalu jsem nemohl ani oči otevřít, jak mě bolela hlava. Probral jsem se v nějaké větší místnosti, kterou jsem nepoznával. Museli jsme se sem včera se Samem vloupat. Hlava mi třeští víc, než kdybych po ní dostal ránu obrovou palicí.

S problémy jsem vstal – asi třikrát jsem spadl na zem – a rozhlédl jsem se po místnosti. Zdálo se, že se nacházím v něčím chrámu. Všude byly sochy nějaké bohyně a různé květiny. Úplně jsem se však probral, až když se mnou začala třást nějaká žena v mnišské róbě. Nejdříve jsem nevěděl, o co jí jde, ale když odezněl pískot v uších, tak jsem to pochopil.

Byla to jeptiška, která uctívá bohyni Maru, a jsme v jejím chrámu v Markarthu. Neustále mi nadávala, že jsem tam udělal nepořádek. Vůbec jsem nechápal, o co tady jde. Řekl jsem jí, ať se uklidní a vysvětlí mi co se děje, že si nic nepamatuju. Tak mi to vysvětlila.

Prý jsme se sem v noci vloupali s nějakým mužem v černém hábitu (to byl Sam) a rozházeli tam vše. Na mojí otázku, kde je Sam, mi řekla, že zde mám nejdříve uklidit a potom mi to řekne.

Co mi zbylo, musel jsem to tam uklidit. Zahrnovalo to posbírání věcí ze země – různé lahve od piva a vína, nějaké jídlo a dopis. V dopisu se psalo, že na opravení kouzelné hole potřebuji svěcenou vodu, palec obra a peří z vranice.

Po uklizení jsem zašel za jeptiškou a oznámil jí, že jsem uklidil. Bylo na čase, aby mi řekla, kde je Sam. Jenže jak se ukázalo, to ona nevěděla, chtěla mě jen využít, abych tam uklidil, jeptiška jedna. Alespoň jednu užitečnou věc mi řekla, že jsme se něco zmiňovali o Rorikově dvorci – jedna malá vesnička na východ od Markarthu. Měl bych tam vyrazit, jestli chci zjistit, co se vůbec v noci stalo. Když jsem odcházel z chrámu, ještě jsem si do lahve nabral svěcenou vodu.

Pronajal jsem si povoz, který mě zavezl až do Rorikova dvorce. Sice jízda nebyla jako v bavlnce, ale bylo to opravdu levné, na což musím nyní hledět, vzhledem k mé finanční situaci.

Dvorec byla opravdu vesnička. Tvořilo jí asi 10 domů a převážně to byly farmy a jeden dům byl sídlem Rorika – nejspíše místní starosta.

Vůbec jsem netušil, co zde mám hledat, jestli nějakého člověka nebo věc, co jsme tu nechali. Řešení se ovšem objevilo samo, když jsem procházel kolem jedné farmy, začal na mě jeden farmář křičet, ať mu vrátím kozu. Chvíli jsem na něj jen tak s otevřenou pusou koukal, než mi došlo, že myslí zvíře, ale ani to mi moc nepomohlo. Celý zpocený se ke mně přiřítil a s plnou pusou nadávek do mě začal strkat. Po tom co jsem ho uklidnil pomocí jeho obličeje v zemi, jsem mu řekl, že si nic nepamatuji, a že by mi to měl radši vysvětlit.

Z jeho blekotání jsem pochopil, že jsem tu včera se Samem byl a podle všeho jsme mu ukradli kozu a prodali jsme jí obrovy. Když jsem se ho zeptal, jestli neví co se dělo dál, řekl mi, ať si trhnu kopytem, že mu mám nejdříve přivést zpět kozu a pak mi to řekne. Co mi zbývalo, souhlasil jsem. Koza s obrem by podle všeho měla být za kopcem, který mi ukázal. Obr si tam udělal tábor.

S nejistotou jsem se vypravil na kopec. S nejistotou, protože mě dost zajímalo, jak mám jako zabít obra. Pochyboval jsem, že by mi tu kozu jen tak vrátil.

Cesta nahoru byla úmorná, kopec byl velice příkrý a všude samé kameny. K tomu se mi pod meč neustále pletli nějací vlci a kolčaváci. Asi po hodině jsem se konečně dostal nahoru. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem na plošině (nejspíše náhorní, když jsem nahoře). V dáli jsem uviděl tábořiště, seděl u něj obr s obří palicí a u sebe měl kozu, samozřejmě přivázanou k nějakému kmenu.

Dlouho jsem přemýšlel, jak nad obrem vyzrát, až jsem se na to vykašlal s tím, že se to nějak poddá. Vytasil jsem svůj obouruční, ocelový meč a sprintem jsem se rozeběhl k obrovi.

Doběhnout k němu...neví co se děje…využít příležitosti…zvedá se…rychlí výpad…zásah do ruky…pouští palici…je stále nebezpečný…máchl rukou…zásah, letím…tvrdý náraz o zem…běží ke mně…nevím co dělat, to je můj konec…zakopl, padá…nastavím meč…čvachtnutí…tíha na prsou.

Dokázal jsem to, já ho zabil – sice díky jeho nešikovnosti, ale zabil a to se počítá. Vší silou jsem odvalil jeho mrtvou, abych mohl vstát. Odvázal jsem kozu od kmene a vzal jí do vesnice. Málem bych ovšem zapomněl na jednu důležitou věc. Bylo to odporné, ale udělat jsem to musel. Teď mám v batohu obrův palec.

Farmář byl řečí bez sebe, že jsem mu kozu přivezl zpět a vše co věděl, mi řekl. Prý jsem říkal něco o Ysoldě z Bílého průsmyku a o nějakém prstenu.

Jen to ne, do toho města opravdu nechci, vždyť jsem tam hledaný pro vraždu. Začalo se stmívat, tak mě farmář nechal u něj přespat. Ráno vymyslím, jak se nepozorovaně dostat do Bílého Průsmyku.

To byl zase den.

P.S.: Kdo by chtěl, mohu mu poslat Deník cizince ve Wordu (zatím se všemi 16 dny). Stačí mi poslat PM s vaším emailem a já vám to pošlu.

Přidal hRDLA dne 27.04.2012 22:59

Den 17
Probudil jsem se na slámě, kde mě včera nechal sedlák přespat.

Při snídani jsem přemýšlel, jak bych se mohl nepozorovaně dostat do Bílého Průsmyku. Moc možností jsem neměl. Mohl jsem se buď vyplatit ze svého zločinu (jenže, to by bylo dosti drahé) nebo bych se do města mohl zkusit proplížit, či se zkusit převléknout. Cestou to ještě budu muset dořešit.

Byla ještě tma, ale celá vesnice už byla na nohou, jelikož musejí pracovat od rána do noci. Farmaření holt není lehká práce. Já se mezitím sbalil a vyrazil do Bílého Průsmyku, ten byl přeci jenom daleko a žádný povoz k dispozici nebyl.

Rozhodl jsem se, že to tentokrát vezmu po cestě. Je to sice delší a horší cesta, ale zase si nebudu tupit meč o zdejší faunu.

Po pár hodinách cesty jsem v dálce uviděl ono mnou nenáviděné, polorozpadlé město, které nemá asi ponětí, co je to vlastenectví.

Nicméně už se blížila doba oběda a já stále ještě nevymyslel, jak se vlastně do toho města dostanu. Po dlouhém duševním hloubání a dloubání jsem došel jen k jedné možnosti, která by mohla vyjít.

Poblíž města jsem nalezl shluk kamenů, mezi nimiž byla nenápadná mezera, akorát velká, abych do ní schoval své vybavení – brnění, zbraně a batoh – a vyrazil jsem k městu.

Když jsem dorazil k bráně, stráže se na mě nejdříve nechápavě dívali, ale jakmile si uvědomili, kdo jsem, vytasili meče a zatkli mě. Nebránil jsem se, jelikož to bylo součástí mého ďábelsky, zákeřně primitivního plánu.

Podle mého očekávání mě odvedli do vězení a zavřeli mě do cely, i když jiné, než minule, ale vypadala totožně. V cele byl dokonce i mřížový záchod – ty hlupáky ani nenapadlo to nějak zazdít, vždyť je to přeci perfektní úniková cesta.

Stačilo počkat, už se strážní zapovídají mezi sebou, přistoupit ke staré mříži a trochu zatlačit. Cvaklo to a mříž se otevřela. Ještě než jsem již podruhé vlezl do stok, naaranžoval jsem postel tak, aby to vypadalo, že v ní ležím. Po skoku do stoky jsem za sebou ještě vypadalo, aby to nebylo tak nápadné a vyrazil jsem hledat východ.

Při cestě stokou jsem znovu narazil na onu díru ve zdi, která byla ovšem zatarasena nějakými bednami, takže se tudy nedalo projít. Naštěstí jsem si své věci schoval v kamenech. Po nějaké době jsem nalezl žebřík vedoucí nahoru. Vydal jsem se po něm, jelikož jsem nechtěl vylézt ven z města jako minule, ale chtěl jsem vylézt někde ve městě, abych mohl najít Ysoldu.

Vylezl jsem za nějakým domem, podle mého odhadu to byl nejspíše obchod s harampádím. Nyní jsem si musel dávat velmi velký pozor, aby mě náhodou nezahlédl nějaký strážný. Lidí jsem se moc bát nemusel, ti mě při vraždě neviděli, a jestli ano, tak jsem tehdy měl na sobě brnění.

Měl jsem štěstí, po chvíli čekání jsem uviděl Ysoldu. Počkal jsem, až bude za domem, kde nikdo nebyl a odchytl jsem jí. Jakmile mě uviděla, bylo na ní vidět, že mě poznává.

Zeptala se mě, jestli jí vrátím ten prsten, když ta svatba nejspíš nebude. Vůbec jsem netušil, o čem to mluví a raději jsem jí vše řekl. Začala se smát, ale naštěstí nepřitáhla žádnou pozornost. Prý jsem se měl ženit s nějakou ženou, kterou jsem potkal v Čaromlžném háji (zní to opravdu romaticky) na jih od Větrného žlebu. Prý to bylo tak strašně romantické a já byl tak zoufalý, že mi ten prsten dala, ale když teď žádná svatba nebude, jelikož sem byl opilý a nic si nepamatuji, tak chce Ysolda prsten zpět a pak mi řekne kde je Sam. Doufám, že mě netahá za nos, jako ti před ní a opravdu ví, kde se Sam nachází.

Po této diskuzi jsem se opět nenápadně vplížil do kanálu a pokračoval až ven z města. Vyzvedl jsem si své věci z kamene, naštěstí tam stále byly. Už se začalo stmívat, tak jsem se rozhodl vyspat se pod širákem, snad mě nic v noci nesežere.

To byl zase den.

P.S.: Wow přes 5000 zobrazení ;)
Dnešní díl je trošičku kratší, než ten minulý, jelikož jsem měl méně času. Snad to pochopíte.

Upravil/a hRDLA dne 01.05.2012 01:41

Přidal hRDLA dne 04.05.2012 22:49

#17

Den 18
Probudila mě palčivá bolest v zápěstí. Strašně jsem se lekl, trhl rukou, což mi moc nepomohlo, jelikož to bolelo ještě více. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že mám do zápěstí zakousnutého vlka. To byla poslední věc, co v životě udělal, jelikož kousance do zápěstí já netoleruji. Kdyby šel někdo kolem, nejspíše by slyšel kňučení a viděl letícího vlka.

Ránu jsem si vymyl v nedalekém potoku a ovázal kusem látky. Snad se mi do toho nedostane nějaká infekce.

Akorát vycházelo slunce, pobral jsem tedy své věci a vyrazil jsem po cestě směrem na východ. Poblíž Bílého Průsmyku jsem byl nucen na chvíli sejít z cesty, aby mě strážní náhodou nezahledli.

Po této akční vložce jsem normálně pokračoval po cestě, dokud se mi do cesty nepostavila hora. Vyšný Hrothgar, nejvyšší hora celého známého světa tu stála a nehodlal mi uhnout. Bylo nutné jí obejít.

Měl jsem dvě možnosti, buď jí obejít ze severu, nebo z jihu. Z rad místních obyvatel jsem pochopil, že jižní cesta je sice ,,bezpečná“, ale o mnoho delší. Severní cesta je o mnoho kratší, ovšem v té oblasti operuje mnohem více banditů a je to celkově o dost nebezpečnější cesta.

Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem se rozhodl vydat severní cestou jelikož, jsem chtěl ten prsten co nejdříve vrátit, abych zjistil, co se to vlastně se Samem stalo.

Asi po hodině cesty jsem uviděl na břehu řeky nějakou starodávnou věž, která vypadala opuštěně. Jenže jak jsem po chvíli zjistil, tak zas tak moc opuštěná nebyla. Když jsem se k ní totiž přiblížil, tak těsně vedle mě se do země zabodl šíp. Střelec stál na vrcholku věže a hned po jeho výstřelu vylezl z vchodu do věže další, ale tenhle měl štít a sekyru.

Rozeběhl se… seká seshora… uhnout doleva…kopnout do kolene… padá na kolena….napřáhnout meč…..seknout….hlava padá.

Mezitím na nás střílel lučištník, ale moc se mu to nedařilo, jelikož nechtěl trefit svého kamaráda. Vběhl jsem do věže. Schody jsem bral po třech. Lučištník vypadal překvapeně, když jsem se napřahoval nohou, abych ho skopl dolů. Ale měl by si uvědomit, že TOTO JE SKYRIM!

Po souboji jsem obral mrtvoly o jejich peníze, kterých ovšem moc neměli a pokračoval jsem v cestě na východ, přešel jsem řeku a ocitl jsem se v jakýchsi mokřadech. Musel jsem si dávat veliký pozor, abych někam nezapadl a neskonal tak ubohým způsobem. Naneštěstí se Čaromlžný háj nachází uprostřed bažiny.

Asi po hodině jsem konečně dobloudil až k nějakému domku, který mohl být onen háj. Dům ovšem nevypadal nic moc, taková chajda. Jenže dům by nebyl až tak hrozný v porovnání s tím, co mě čekalo uvnitř.

Jak se ukázalo, ta žena, kterou jsem si chtěl v opilosti vzít za manželku, byla vranice. VRANICE! Stará babizna s peřím na rukou, obrovskými drápy a jakýmisi kuřecími nohami. Strašně jsem se vylekal a moc mi nepomohlo, když na mě začala mluvit a ptala se mě, kdy tedy budeme mít tu svatbu.

Nebylo jiné zbytí, ta by mi určitě prsten dobrovolně nedala. Takže jsem ukázal na oblohu s tím, že je tam létající mamut, a když se otočila, probodl jsem jí. Alespoň jsem zbavil svět té hrůzy. Jakmile se přestala cukat, stáhl jsem prsten z jejích prstů, či spíše drápů a vyrazil jsem směr Bílý Průsmyk.

Začalo se stmívat, když jsem dorazil k tomu ošklivému městu, ale když jsem tak před ním stál, něco jsem si uvědomil. Jak kontaktuji Ysoldu? Do města nemohu, to už by se mi určitě znovu nepovedlo uprchnout.

Problém se naštěstí opět vyřešil sám. Jelikož před městem tábořila karavana kočiček a Ysolda je něco jako milovnice kočiček a navíc obchodnice. Stačilo pár minut počkat a Ysolda se objevila. Odchytil jsem si jí, řekl jsem jí, že mám ten prsten a předal jí ho. Ona také dodržela svojí část dohody a řekla mi, že Sam měl namířeno do Morvunskaru, polorozpadlého hradu jihozápadně od Větrného Žlebu.

Tam ale zamířím až zítra. Zašel jsem za kočičkami a zaplatil jim za přespání v jejich táboře, aby se náhodou neopakovala ona příhoda s vlkem.

To byl zase den.

P.S.: Tak, jsem se rohodl, že tedy nepřestanu (alespoň prozatím). Pokud se vám to líbilo, nezapomeňtě to sem napsat a kliknout na tlačítko ,,kvalitní přispěvak", já vás neukousnu a spíše mě to povzbudí k dalšímu psaní ;).

Upravil/a hRDLA dne 04.05.2012 22:58