---

Drazí čtenáři,

určitě mnoho z Vás slyšelo o Skyrimu, drsném místu na severním Tamrielu, které je výzvou každého cestovatele či dobrodruha. Avšak víte, co tato provincie skrývá a co vám může nabídnout? Pakliže nemáte možnost navštívit toto místo osobně a dáváte přednost svému vyhřátému místečku, pak čtěte tyto stránky! Dozvíte se o zvyklostech severských lidí, o způsobu života a celkové kráse, která poutníka inspirovala.

Pohodlně se usaďte, nalijte si čaj a otevřete stránky na dny, kdy započalo „Putování M’aiqa Lháře“!

Část 1. - Hranice

M'aiq ví mnoho a něco může i prozradit. M'aiq zná mnoho věcí, které jiní neznají. Putování začalo překročením skyrimských hranic s Cyrodiilem, kde se jeho kroky ocitly v krásném lesním prostředí. I když M’aiq musí přiznat, v posledních několika dnech procházel jen samými lesy. Avšak tyto byly jinačí, na rozdíl od cyrodiilských byly téměř jehličnaté a plné rostoucího barevného kvítí, které překrásně vonělo.



Než se M’aiq vydal po cestě do města, sešel z ní a nechal se unášet kroky po této skvostné krajině, jež bujela a žila. Mohutná skaliska Jerralských hor ukázala Khajiitovi krásu přírody za nedalekými hranicemi. Avšak, na některých místech překvapil jistý podivně bílý povrch, ležící na skalách a travině. M’aiq chtěl kráčet po cestě do první osady, ale místo toho se držel v nejvyšších místech, kde našel jednu „zapomenutou“ stezku, a rázem se ocital v této navátině… Ano, sníh přilétávající z jižní strany hor… Ah, jak M’aiqa zábly nohy, když pochodoval po tak studeném povrchu. Co více poutníka překvapilo, byly jisté rostliny, které i v takovýchto mrazech rostly a kvetly. Podle všeho to byly takzvané „Sněhulky“, rudo-bobule, zahřívající už jen na pohled.

Khajiit se po putování v mrazivé části Hranice vrátil na cestu a vykračoval po cestě, až konečně došel do první osady… vlastně do vojenské pevnosti Helgen, zářící v císařských barvách. Každý návštěvník když překročí hranice, musí projít touto posádkou, pokud je mu život milý a nechce hned na začátku své pouti někde umrznout. Helgen je vcelku malé místo, jen několik malinkatých budov a tvrz, do které by se schovalo několik návštěvníků i s posádkou. M’aiq neměl tu možnost si ji prohlédnout detailně, rudí vojáci si zapisovali poznatky o M’aiqovi a poté, co vše vyřídili, nechali ho projít dál branou kamsi do přírody. I zeptal se jich na některé rady a tipy, kam by se mohl vydat, jeden z vojáků, na jehož jméno si nevzpomene, mu poradil navštívit nejen město Falkreath, ale i ruiny „Meluzíny“. Svou radu zakončil samozřejmým tipem, nad kterým by se M’aiq prý rozplýval… jezero Ilinalta.

Po této návštěvě se Khajiit vydal směrem na západ, nehledě na varování a doporučení vojáků, aby se držel cesty a neopouštěl jí. Zhruba dvě hodiny trvalo cestovateli, než se dostal ze zasněžených míst do nížiny, kde ho vítal bující les, bublající potůčky a studánky s křišťálovou vodou. Kromě hustého porostu mohl také M’aiq zahlédnout malé skupinky sobů a laní, které se pásly. Avšak musel si dávat pozor, byť jeho srdce plesalo úžasem. V těchto lesích žijí stvoření či zvířata, která by vás při setkání mohla zranit… ne-li více zabít! Medvědi, vlci, ale i třeba takové lesní dryády! Před odchodem z Cyrodiilu se od jistých lidí M’aiq doslechl, že jim tak Nordi říkají „Spriggani“. Stvoření to jsou krásná, ale M’aiq při setkání s nimi raději vzal nohy na ramena dřív, než se mu stalo něco nehezkého.

Jistě by si měl cestovatel dát pozor na možná nebezpečí v kraji, ale co by to bylo za dobrodružství bez vzrušení, že? Pokud cestovatel projde tuto část, což přibližně trvá asi několik hodin, může spatřit, kromě krásy lesa a hor, několik vstupů do jeskyní, ze kterých jde až velice podivné ticho. Od lovců, na které lze narazit téměř na každém kroku, se M’aiq dozvěděl, že se v oblasti „Ostří nože“ vyskytují dveře do jeskyně, které se nedají nijak otevřít. M’aiq tam byl a zkoušel je, ale opravdu nešly otevřít.

Během putování si cestovatel vzpomenul na cyrodiilský lid, který mu radil, aby si dával na Nordy pozor, že jsou o dost jinačí jak povahou, tak i vzhledem. M'aiq slyšel, že obyvatelé Skyrimu jsou hezčí než obyvatelé Cyrodiilu. On to neřeší. Jemu přijdou všichni lidé moc hezcí. A pokud se s nimi dá do řeči, pak toho M‘aiq nebude litovat…



Po několika hodinách bádání kraje se M’aiq vrátil zpět na cestu, která ho dovedla až před bránu města Falkreath. Už během příchodu může cestovatel na sobě pocítit, že ve vzduchu visí jakási podivná atmosféra. Stráže u brány vám řeknou, abyste se cítili jako doma, avšak když si projdete město a zjistíte si názvy některých domů, mráz vám naběhne po zádech. „Umrlčí utrejchy“, „Šedá sosna“, „Zetletý statek“, či krčma „Pití mrtvého muže“… To nezní zrovna vesele.

První kroky zamířily do pochmurné krčmy, kde navzdory názvu se lidé bavili nejen nad korbely piva a medoviny, ale i u hrající a zpívající bardky, obdivující každého muže. Od hostinské se M’aiq dozvěděl, proč je toto místo tak pochmurné a lehce děsivé. Před mnoha lety byla tato oblast účastníkem mnoha bitev, kde padli „synové a dcery Skyrimu“ či nájezdníci z dalších provincií. Hovořila o válkách, které tu trvaly předlouhou dobu, ale M’aiq si nebyl její řečí jistý. M'aiq slyšel mnoho příběhů o válce… ale jen málo z nich je pravdivých.

Khajiit se zeptal, kde se nacházejí ony ruiny „Meluzíny“, které mu byly prozrazeny již v Helgenu. Od ženy zaslechl, že se tyto ruiny nacházejí severně od města. Ba co víc, stačilo se zastavit na venkovním schodišti, už je poutník v dáli viděl. Dále mu doporučila, aby se šel podívat na rozsáhlý hřbitov, který je podle ní největší v provincii. M’aiq prozradil, že by se chtěl setkat s jejich vůdcem - Nordi je nazývají „jarly“ - avšak hospodská pronesla, že v současné době „jarl“ k sobě nikoho nepouští, z důvodu již započaté občanské války.

Po získání rad a zahřátí medovinou se M’aiq vydal prozkoumat ony oblasti. První zastávkou byl obrovský hřbitov, posetý mnoha rulíky a prolezlý houbami. M’aiq ještě nikdy tak něco pochmurně velkého neviděl, až se mu vyježily chlupy na zádech. Brr… pomyšlení, že by ležel mezi Nordy, mu byla přímo hrozivá.

Falkreath je vcelku malá osada, několik rozsáhlých domů, pak samozřejmě dům správce vesnice - tedy jarla, kovárna a obrovská velká pila u řeky, ze kterého je na desítky sáhů cítit vůně pryskyřice. Malé, ale přesto poklidné místo, i když některé názvy jsou vcelku pochmurné, ale člověk by si na ně zvykl… či elf nebo někdo M’aiqova druhu. A lidé tu jsou docela milí, snaží se s cestovateli vyjít vstříc, a pokud jim dáte pár zlatek, jistě vám plně vyhoví, tak jako M'aiqovi.



M’aiq přešel město a vydal se směrem na sever, kde po stezce kráčel kamsi vzhůru, avšak i zde sestoupil z cesty. Pokud by poutník pokračoval takto několik desítek sáhů, dostal by se opravdu ke vstupu do ruin Meluzíny. Na onom místě je úchvatný pohled na město, jako byste ho měli na dlani. Avšak všude jsou zakryté hroby a otevřená pohřebiště s již dávno zhaslými svícemi. Škoda, že M’aiq neměl křesadlo či louč, kterým by uctil památku mrtvým. M’aiq se snažil dostat i dovnitř ruin, ale nepovedlo se je otevřít. Byly bytelně zavřené… Nejspíše mrtví chtějí mít od živých nerušený klid…

Po návratu na stezku se vydal na severovýchod. Však zde na této cestě by si měl dávat poutník velice dobrý pozor, neboť se zde vyskytovali velmi špatní lidé…bandité, kteří chtěli okrást M’aiqa. Ačkoli to nevypadalo naděje, M’aiqovi se podařilo uprchnout z těchto míst velice rychle a bez úhony. Od lovců v přírodě se doslechl, že se často tito „ničemové“ vyskytují u „Borové hlásky“. Pokud je vám život milý, vyhněte se tomuto místu!

Pokud tak učiníte, vyhnete se této oblasti a zamíříte na severozápad, lesní pěšinkou se dostanete až nad cestu u jezera Ilinalta. M’aiq při příchodu a pohledu zůstal ochromen… takto rozsáhlou vodní plochu uprostřed kraje ještě nikdy neviděl. Od těch samých lovců, kteří mu prozradili „Borovou hlásku“ se dozvěděl, že se uprostřed tohoto jezera nachází jistý kámen, které nese znamení „dámy“. M’aiq tyto menhiry zná již z Cyrodiilu a velice ho překvapilo, že i zde něco takového najde. Jen netušil, že i Nordi zastávají tuto „víru“.

Na protějším břehu jsou možné vidět jisté pozůstatky pevnosti, avšak jak se k nim dostat či co se tam nachází, M’aiq nezjistil. Ne že by to nebylo daleko, spíš M’aiq nechtěl do vody, ve které plavaly nebezpečné Vraždomilky, ryby se zuby ostrými jak drápy Khajiitů.



M’aiq se znova vydal po západní cestě, kde v dáli spatřil mlýn. Také během putování spatřil ve vzduchu tanec páru barevných motýlů. I vzpomenul si na Cyrodiil, kde létalo mnoho těchto stvoření. M‘aiq zaslechl o Skyrimu, že byl kdysi zemí mnoha motýlů. Teď už to tak není.

Po hodině cesty, kdy už Slunce zapadalo za hory, se Khajiit konečně dostal do mlýna Půlměsíce… docela příjemný název. U postarších mlynářů zažádal o nocleh, a i když nebyli zrovna z jeho návštěvy nadšení, vyhověli mu. M’aiq strávil první noc ve Skyrimu na kupě sena, za slechu bublající vody a vrzání mlýnského kola. Příjemné místo na odpočinek…

Po vyspání se opět vydal na sever po cestě, která vedla do dalšího kraje Skyrimu… do Bílého Průsmyku, kraje s velmi pozoruhodnou krajinou a úchvatnou atmosférou, která by se zde v okolí Falkreathu zkrátka nenašla.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: jezero Ilinalta, les v okolí hřebenu „Ostří nože“
z města: Falkreathský hřbitov, ruiny Meluzíny

Častý výskyt:
bylin: Horničky (takové barevné a zdravé kvítí - hojně roste u jezera a v lese), Sněhulky (severní strana Jerralských hor)
lidí: lovci a rybáři

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Mnoho divoké zvěře (vlci a medvědi) a „Spigganů“, a severovýchodní část Hranice, na okolí „Borové hlásky“ - velký výskyt ničemů a zločinců!

---

Takový Skyrimský cestopis :D Moc pěkné :) Vydá se M'aiq i na Solstheim?

Ps: Děláš i něco jiného než píšeš? :D

---

M'aiq je teprve na začátku své pouti... M'aiq se bude rozmýšlet, kam posune tlapky...

---

Část 2. - Bílý Průsmyk

M’aiq se po několika hodinách poklidné cesty dostal z falkreathských lesů na místo, které se mu v očích rozzářilo. Kromě toho, že tehdy nad M’aiqem zářilo Slunce, viděl před sebou rozsáhlé pláně s křovisky, nekonečnými malými toky a bohatou vegetací, která se občas ztrácela kdesi v dáli. Takto vítal Khajiita nový kraj… Bílý Průsmyk.

M’aiq se rozhodl nekráčet po stezce, namísto toho se nechával volně unášet pěšinkami od zvěře. Cestou míjel nejen známé i neznáme byliny, které rostly v předchozích lesích, ale i pozůstatky velkých stvoření, jejž tu dříve nejspíše žili. Dokonce nacházel velká ložiska nevytěžených rud, jak trčí ze země a vyhřívaly se na slunečním svitu. Tato nerovná pláň byla… tedy, vlastně je bohatým nerostným zdrojem. Od špinavých červeno-šedých barevných rud, až po krásně zlatavé žíly.



M’aiq neměl tušení, jak jsou tato místa rozsáhlá, v jedné chvíli se z místa otočil na západ a spatřil v dáli několik malých stavení, jež lemovaly kamennou cestu vedoucí kamsi. Po chvíli kráčení oním směrem dorazil do první vesnice v tomto kraji… Rorikův Dvorec. Pokud si cestovatel myslí, že zde není nic k vidění, ani k obdivování, mýlí se. Ačkoli tato osada stojí na nijak bohaté půdě, místní starousedlík prozradil, že to tu kdysi koupil a tvrdou prací vybudoval několik políček, které hojně vynášejí zásoby. Neuvěřitelné!

Všichni obyvatelé tu jsou farmáři a není proto divu, když každé stavení má své políčko. Za dobře poskytnutý peníz vám poradí, prodají nějaké zásoby či můžete zchladit hrdla v místní krčmě. Na malou osadu je tu příliš velké ticho. Co ještě M’aiqovi starousedlík prozradil, že se tato osada nachází na hranicích s dalším krajem, „Pláněmi“, kde je hlavním městem „Markarth“. Tam M’aiq později zamíří.

M’aiq se vydal na východ, očekával, že se touto cestou dostane do Bílého Průsmyku, města s „jarlem“ a velice obdivuhodnou historií, která ho zajímala. Než se však dostal do onoho města, vydal se opět prozkoumat přírodu, která ho stále uchvacovala. Kromě rostoucí vegetace a možných nalezišť, které již výše napsal, M’aiq málem zapomenul zmínit, že se tu zde často nacházejí starobylé ruiny a pozůstatky některých staveb a hrobek. Po cestě z Rorikova Dvorce do města lze narazit na hrobku v pláních, ve které jsou neznámé tři otáčivé sloupy s vyobrazenými zvířaty. M’aiq nepřišel na způsob otevření, a proto raději nechal mrtvé mrtvými a pokračoval v průzkumu.

Tentokrát se vydal k nedaleké řece, ve které plavalo mnoho známých i neznámých ryb. Cyrodiilské Hřebenatky poznal hned na první pohled, ale například Ssstkapra viděl poprvé v životě. Cestovatel by si měl však dávat pozor na putování v této oblasti, nejen že se může zranit o ostrá skaliska či případně o kořeny suchých stromů, ale může být zde napaden smečkou vlků či dokonce šavlozubými kočkami!! A jak se M’aiq vyděsil, když spatřil tato stvoření! Ještě štěstí, že má tak rychlé nohy, neboť by už nepsal tyto řádky…

Po útěku narazil Khajiit na něco neuvěřitelného, co mu vzalo dech… Před M’aiqem se pomalým tempem promenádovaly obrovské mohutné postavy s kyjem na rameni a v doprovodu velkých chlupatých zvířat s chobotem… Obři a mamuti!!
M’aiq neměl slov pro tuto podívanou, těžko by popsal, jak se zrovna cítil, ale může jen prozradit, že to bylo opravdu majestátní. Chvíli na ně hleděl a poté se pokusil k nim přijít blíže. Mohutánci ho sice spatřili, nicméně si ho nevšímali, jako by tam vůbec nebyl. Přesto M’aiq cítil, že není moudré být v jejich blízkosti.

Po zahlédnutí těchto stvoření si všiml dalších ruin a různých památníků, ve kterých se ocitaly oltáře různým bohům Pantheonu. Často nacházel oltáře Jodeho… ah, pardon… „Zenithara“, jak se správně nazývá v Cyrodiilu nebo „Tsuna“, jak ho nazývají Nordi. Či Stendarrovy oltáře… Nordi ho nazývají „Stuhn“.
Kromě těchto oltářů objevil M’aiq velkolepou stavbu… no, spíše obelisk trčící ze země, kamsi až do nebes. Vypadal mohutně, když přišel blíže, pod tuto stavbou, mohl najít několik trsů levandulí a části kovových zbrojí. M’aiq předpokládá, že se nejspíše jedná o válečný památník. Kousek od onoho místa rostly další trsy barevného kvítí, Khajiit je utrhl a věnoval je místu. Poté se už konečně vydal na cestu do „jarlova“ města.

Pokud poutník bude kráčet po těchto kamenných stezkách, může ve svém okolí často narazit na různé vchody do jeskyní a cesty, vedoucí kamsi do jižních hor tohoto kraje. Pokud se dáte po z Rorikova Dvorce po stezce do Bílého Průsmyku, určitě dojdete po několika mílích do vojenské pevnosti „Šedoblat“. Ačkoli se tvrz nachází v dost těsné blízkosti cest, vojáci uvnitř nekontrolují každého putujícího… což bylo pro M’aiqa dobré. Dále je v okolí možné vidět pozůstatky z kamenných staveb, věčné kamenné ploty lemují tyto stezky.

M’aiq kráčel stále východním směrem, už od této pevnosti mohl vidět úchvatnou dominantu „jarlova“ města… mohutná budova na vršku kopce, která zářila do okolí. Po chvíli se Khajiit dostal k městským stájím, kde se dvojice handlířů starala o koně. Navíc vedle nich postával povoz s vozkou, čekající na zákazníka. Pokud nejste příliš vytrvalí v pochodu, můžete využít jeho služby.

Než se M’aiq dostal za bránu města, musel projít kolem stráží, hlídající mohutnou bránu. Ačkoli se s podobnými hlídači již setkal, tito mu připomenuli, aby si dával pozor na činnost, kterou chce provádět. Nebo by se mohlo stát, že by M’aiq mohl skončit v šatlavě… a to by taky nechtěl. Vcelku ne zrovna příjemné uvítání.

Ale zpět k městu… Pokud se cestovatel dostane za tuto ohromnou bránu, jeho oči můžou zůstat v úžasu. Rozsáhlé město, jež žije každým obyvatelem… tolik radosti, práce a veselí. Hned za branou do čtvrti „Pláně“ najdete kovárnu, kterou stojí za to navštívit. Dále tu jsou dvě krčmy, „U Nalitého lovce“ - ta je blíže k hlavní bráně, a „U Kobyly a praporce“ - ta je zase u tržiště. Vskutku příhodná jména.
Na tržišti se dále nacházejí dva obchůdky, hokynářství, jehož majitelem je věčně usměvavý Bretonec a lékárna… nebo alchymistická dílna? Těžko to M’aiq může správně popsat, ale pokud toto navštívíte, jistá žena z Cyrodiilu vám jistě poradí, který nápoj vám pomůže a který uškodí.

Když se vydáte od tržiště vzhůru po schodech, dostanete se do „Větrné“ čtvrti, kde je hlavní dominantou ohromný listnatý strom „Zlatý list“. Hned vedle tohoto monumentu se nachází Lorkhanův chrám… tedy, chrám bohyně Kyne - Cyrodiilští jí nazývají „Kynareth“. Kromě několika velkých rodných domů tu je síň mrtvých, zasvěcená Joneovi, tedy Orkeyovi - pro Cyrodiilské - Arkayovi.

Poslední zvláštností této čtvrti je místo, kde se prý nacházejí neodvážnější dobrodruzi a hrdinové z celého Skyrimu… Jorrvaskr. Medovinová síň, která patří takzvaným „Družníkům“, lidem, kteří připluli na Tamriel jako první a obsadili ho se svým velikým vůdcem Ysgramorem. M’aiq přiznává, že nordská jména jsou opravdu těžká na zapamatování. Khajiit si dodal odvahu a vydal se do oné síně, zjistit více historie o této stavbě a lidech. Už při příchodu dovnitř může být svědkem zápasu několika členů mezi sebou. První dojem nevypadá zrovna hezky, ale tito různorodí bojovníci se nijak nešetří… dokonce se smějí i ranám, která obdrží. Vcelku pozoruhodný přístup.
M’aiqa odchytla během podívané neznámá žena v lehké zbroji, byla sice nesmělá a s tvrdostí na jazyku, avšak nechala Khajiita vyslechnout, co měl na srdci a doprovodila ho až k vůdci.



Kodlak Bělohřívý… zvláštní jméno pro Norda. Jen, co ho M’aiq spatřil, pochopil, proč se tak nazývá. Urostlý svalnatý muž, který už budil respekt na pohled. Od lidí, na které M’aiq cestou do města narazil, slýchával jen samé chvályhodné řeči. Z jeho úst číšila moudrost a odvaha, po krátkém vysvětlení, co tu M’aiq chce, mu prozradil malou historii města, která je spojená s jeho pra-pra-pra-pra předky. Dozvěděl se, že kdysi byla tato budova jediným místem v kraji, až po několika letech se sem scházeli další lidé, jež budovali domy a vyráběli skvělou medovinu. Nord mu prozradil, že ještě před budováním města se postavila „Nebeská kovárna“, nikdo ze současných Družníků neví, kdo a proč jí postavil, ale tvrdí, že se zde vyrábějí ty nejlepší zbraně a zbroje z rukou Eorlunda Šedovlasého, mistra všech kovářů ve Skyrimu.
Poté, co mu prozradil něco z historie, se zeptal, jestli se M’aiq nechce přidat do jejich řad, ale to už M’aiq musel odmítnout. A tak Kodlak popřál Khajiitovi šťastnou cestu a dodal, aby se když tak nebál těchto lidí, pokud je uvidí někde v přírodě, jak se rvou se zvěří. M’aiq si jeho rady vážil…

Poslední prohlídkou města se stala samotná „Oblačná čtvrť“ s jedinou dominantou ve městě… Dračí síní – místem, kde sídlil „jarl“. Budova to byla opravdu ohromná… těžko M’aiq mohl uvěřit něčemu takovému, připadal si proti tomu tak… nicotně.

Opět si dodal trochu odvahy a vstoupil dovnitř. Krásně zdobené stěny, rozsáhlé stoly a všude spousta služebnictva, která ctila pořádek. Až na samotném konci síně se nacházel trůn se sedícím vůdcem. Než stačí poutník před něj předstoupit, u schodiště vás zastaví velice nebezpečně vypadající Dunmerka, která se vás zeptá na důvod příchodu. Poté, co jí pronesete svůj důvod, vás může dovést k vůdci nebo vás nechá vyprovodit pryč. M’aiq měl štěstí, s jejím doprovodem se dostal až před samotného „jarla“ Balgruufa Velkomožného. Jeho hlas budil respekt a zároveň milost. Khajiit měl spoustu otázek a proto se ho ihned vyptával, proč se toto sídlo jmenuje zrovna „dračí“ a zda by nevěděl o nějakých místech, které by mohl Khajiit navštívit.

Nord se nadechl a začal vyprávět o bájném Nordovi, Olafovi Jednookém, který kdysi před několika desítkami let vydal proti velmi obávanému draku Numinexe a v boji na hoře Anthor - což je hora v Ledohradské oblasti, o tom se M’aiq rozepíše později. Tam onoho draka porazil a uvěznil zde, v těchto síních. Zdála se tato historka být neuvěřitelná, i když se M’aiqovi něco na tom nezdálo. Poté se jarl zeptal, jestli někdy viděl draka, avšak Khajiit byl připraven. M’aiq ví, že draci nikdy neodešli. Byli jen neviditelní a velice, velice potichu.

Poté jarl dodal, že dračí past stále funguje, ale je to mnoho let, co ji někdo zkusil spustit. A kromě obávaných draků, kteří se již ve Skyrimu nenachází, prozradil, že ho často trápí obři, když napadnou nějaký statek. Nebýt Družníků z Jorrvaskru, už by se mnoho farmářů ocitlo v síni mrtvých.

Když přišla řeč na místa, která stojí za to navštívit, M’aiqovi doporučil zamířit do Zlatopalcova medovaru, který se nacházel na cestě do Větrného Žlebu a také na nejvyšší horu nejen Skyrimu, ale i celého Tamrielu… na Jícen Světa. Po chvilce si uvědomil, že tam se nedostane, poslední kroky cestovatele se zastaví před dveře kláštera Vyšný Hrothgar, sídla mistrů hlasů, Šedovousích. M’aiq se zeptal, co je na nich tak zvláštní, že sídlí tak vysoko a tak odtažitě od světa, jarl Velkomožný prozradil, že to jsou jediné stařešiny, které umí využívat sílu hlasu mírumilovnými způsoby. Někteří Nordi se za nimi vydávají a chtějí se od nich naučit umění zvané „Thu’um“… řev. M'aiq nechápe, co je na křičení tak zvláštního. M'aiq může křičet, kdy se mu zachce. Jarl mu na tuto odpověď pronesl, že toto „Thu’um“ má takovou moc, že dokáže hýbat se světem. Ostatně doporučil, aby si dával pozor, pokud se opravdu vydá k nim, cesta je nejen daleká, ale také nebezpečná… od rozmarů přírody až po divokou zvěř a nebezpečný led, které číhá na sedmitisících schodech.

Slunce zůstalo uprostřed oblohy a M’aiqovi se naskytla příležitost navštívit první tip, který dostal od vysoko-hodnostáře. Sotva vyšel ven z města a ohlédl se na jihovýchod, v dáli v horách uviděl již zmiňovaný klášter, který byl i na takovou dálku velice impozantní. M’aiq se nemohl dočkat, až dojde na místo.

Avšak první zastávkou před Vyšným Hrothgarem byl nedaleký medovar, u kterého ho zastavila městská hlídka a záviděla Khajiitovi. M’aiq si pamatuje, jak jeden z mužů zákona pronesl něco na způsob „S plným břichem medoviny by se cítil mnohem tepleji a lépe“.
Medovar není tak velký, jak se zdá, ale poskytuje velice dobré pochutiny - od samotného medu a medoviny, přes různé sladkosti. Majitel však neměl dobrou náladu a neprovedl Khajiita po tomto skvostném lokálu. Nicméně běloprůsmyčští obyvatelé a farmáři si musejí užívat z tohoto pohostinství…



Po několika hodinách strávených v medovaru se M’aiq vydal jižní stezkou do další osady… do Vorařova. Vcelku klidné místo, jež se rozprostírá na Bílé řece a pod mohutnou horou. Osada je to velice malá, pár malých domků, pila, kovárna, hokynař a krčma, odkud se ozýval psí štěkot. Z této vesnice je možné spatřit na severní straně hor podivnou zříceninu pokrytou sněhem. Od místních se M’aiq dozvěděl, že se jedná o tzv. Mohylu temných vod. Kdo ví, co se tam skrývá, pro M’aiqa to bude nenavštívené…

Když cestovatel projde touto osadou a bude pokračovat jižněji po stezce, může se dostat na místo, kde se nacházejí tři menhiry se znaky souhvězdí. O jednom z kamenů už ví, ve Falkreathu na ostrůvku Ilinaltina jezera se nachází taktéž takovýto menhir. Této trojici se říká „Strážné kameny“ a je na nich vyobrazen válečník, mág a zloděj. M’aiq začíná uvažovat, že je tato víra zde asi opravdu rozšířená…

Po cestě dál na jih můžete narazit na stezku do Helgenu. Pokud chvíli po ní půjdete, jistě dojdete na cestu, vedoucí ke dvěma zvláštním zříceninám po mocnou horou… Od neznámého farmáře, co kráčel do Helgenu se dozvěděl název. „Nebeské hlásky“, jedna je severní a druhá jižní. Farmář doporučil je nenavštěvovat, prý se to tam hemží zločinci a raubíři, M’aiq už na ně jednou narazil a nerad by přišel o několik chlupů na kožešině, proto se tomuto místu vyhnul a pokračoval dále stezkou přes horský průsmyk v Haemarově hanbě. V celku mrazivé místo, ještě že má M’aiq tak krásnou kožešinu, jinak by tu jistě umrzl. Navíc, zde se nachází mnoho divoké zvěře, od vlků až po jeleny. Proto M’aiq doporučuje mít u sebe něco, s čím by se cestovatel mohl bránit… případně odehnat.

Za pár hodin se touto mrazivou stezkou dostanete do dalšího kraje, které M’aiq rozepíše v dalším díle a to do Průrvy. Protože se M’aiq dozvěděl, že jeho cíl, Vyšný Hrothgar, se nachází stále v kraji Běloprůsmyckém, nechá zde o něm psát… Jen lehce vysvětlí, kudy se tam poutník dostane.

Až překročíte průsmyk v Haemarově hanbě, projdete si část lesa, dejte se severní stezkou! Pokud se jí dáte, dostanete se k mostu, vedoucí přes řeku do poutní vesnice do Ivarova Dvora, která patří již Průrvě. Přejdete vesnici a po krátkém putování opět přejdete další mostek, pod kterým zuří divoká řeka. A právě zde začíná poutní trasa, schody vedoucí až ke klášteru Šedovousých. M’aiq se rozhodl počítat schody, pro přesnost, nemohl se dočkat, až dojde na vrchol.

Teď musí M’aiq varovat všechny poutníky. Už na začátku této trasy se vyskytují divoká zvířata! Nebýt několika lovců, vracející se ze shora trasy, asi by měl M’aiq velké potíže. Proto berte na vědomí, pokud se vydáte na cestu, ozbrojte se nebo si najděte někoho, kdo by vás doprovodil se zbraní po boku!! Vlci, občas medvědi, šavlozubé kočky či na vyšších místech také odporní trolly! Na to lze zde narazit, proto tedy buďte opatrní!

Na této stezce můžete kromě ledových schodů, krásných panoramat a divoké zvěře, narazit i na památníky a zastavení s moudrými texty, ohledně božstva a takzvané „Cesty hlasu“. Občas můžete zahlédnout někoho, jak u těchto zastavení posedává a tiše promlouvá ke kameni… M’aiqovi se to zdá jako zbytečnost.

M’aiq pomalým tempem vykračoval vzhůru a když nebude pomýšlet na nebezpečí, na která narazil, z ničeho nic si všiml krásné podívané, kterou ještě nikdy v životě neviděl… Z nebes padalo cosi bílého… Sníh padá. Koho zajímá, odkud se bere? M'aiqovi se prostě líbí sněhové vločky. A že jich bylo, když stoupal stále výše a výše… Led na schodech i přes jeho teple vyhřáté boty studil. Tam, kde již sníh pokryl skaliska, lze najít již známé rudo-bobule „Sněhulky“.

Kromě nebezpečí, které tu číhá, musí M’aiq zdůraznit, že zde nahoře jsou teploty velice nízké a vítr nesmírně zuřivý a mrazivě štiplavý. Proto prosím, teple se oblečte, nebo se z vás stane pochodující rampouch! Navíc, v těchto místech jsou hůře viditelné schody! Proto pozor, kam šlapete!!

Po několika hodinách se unavený M’aiq dostal před onen klášter, i když zapomenul počítat schody. Však může si říct, že M'aiq jednou vyšlapal na Vyšný Hrothgar. Těch schodů bylo tak mnoho, že je nedokázal spočítat… Pouť z Ivarova Dvora ke klášteru je velice náročná túra, proto se dobře oblečte, nachystejte mnoho zásob a mějte sebou doprovod.



Sníh je na některých místech hluboký, pokud máte v sobě ještě po této túře dostatek odvahy, můžete se trochu přiblížit k okraji skal a uvidíte krásné panorama pod vámi… Město Bílý Průsmyk a jeho okolí tak drobné, jako byste byli jestřábi někde v oblacích… jedním slovem - úžasné!
Jen škoda, že se M’aiq nedostal až na vrchol světa, který se nad ním ještě tyčil. M’aiq vyšel schodiště, které ho vítalo a které se uprostřed rozdvojovalo. Mezi rozdvojením stála truhlice, několik vaků a trsy položeného kvítí. Podle všeho sem někteří poutníci zanechávají „dary“ Šedovousím v podobě květin. M’aiq si cestou utrhnul pár rudo-bobulí a umístil je sem. Doufal, že se mu taktéž poštěstí na další cestě po Skyrimu. Vyšel i poslední schody a dostal se až ke dveřím kláštera, leč i když bouchal velice silně, nikdo mu neotevřel…

Než se stačilo Slunce schovat za dalekými západními horami, M’aiq seběhl po schodech zpátky do Ivarova dvora, kde se rozhodl přespat. V příštím díle se čtenáři dozvíte více o kraji „Průrva“ a o snad nejkrásnějším lese ve Skyrimu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: západní pláně, nedaleko Rorikova Dvorce, klášter Vyšný Hrothgar pod Jícnem Světa
z města: Dračí síň, medovinové sídlo Jorrvaskr, Zlatopalcův medovar

Nejčastěji nalezené:
byliny: Bavlníky (M’aiq si vzpomenul na název, často na pláních), Horničky a Levandule (opět pláně), Sněhulky (v zasněžených oblastech)
lidé: farmáři a poutníci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Na pláních rozhodně na vlky a šavlozubé kočky. Rozhodně se vyplatí neplést se do cesty obrům a mamutům!
V horách pozor na medvědy, vlky a trolly!! A pokud se vydáte po stezce k Vyšnému Hrothgaru, pozor na led!

---

Část 3. - Průrva

Průrva… Jediná část Skyrimu, jež lemuje hranice s Morrowindem a Cyrodiilem zároveň. O této úchvatné krajině se tradují zvěsti, jak je nejen krásná, ale nebezpečná. V krásném Podzimním lese se střídá tolik zářivých barev, že z nich M’aiq málem oslepl. Ale nejde jen o samotnou přírodu. Kromě úžasných scenérií tu jsou místa, která rozhodně stojí za prozkoumání, například hlavní město Riften, vojenské hlásky na severovýchodě kraje či orkský tábor… To vše se dočtete v této kapitole.

M’aiq se během výpravy z Vyšného Hrothgaru zastavil v Ivarově Dvoře, poutní osadou pod schody k hoře. V minulém díle M’aiq psal, že se o této osadě rozepíše až teďka, proto nyní pozorně čtěte…

Ivarův Dvůr je velice příjemné a klidné místečko, avšak moc budov se tu nenachází. Pár statků a jedna velká krčma, ve které se dozvíte nejen zajímavé historky poutníků a farmářů, ale hospodský vás může informovat o jedné… no, ne-zcela přívětivém místě, o které se toho moc neví. Kdybyste přecházeli mostek od Haemarovy Hanby, tak hned za jedním statkem po pravici byste narazili na hrobku… tedy přesně řečeno „Mohylu zakrytého krbu“. Nikdo nemá tušení, co se tam nachází, někteří starousedlíci si myslí, že se tam nacházejí hroby dávno zesnulých poutníků, putující na Vyšný Hrothgar. M’aiq měl to štěstí, že ji nemusel navštěvovat.

Celou osadu obtéká menší tok vlévající se do jezera Geir, na němž se nachází další tajuplná hrobka, kterou tady usedlíci nazývají „Geirmundova síň“. Z tohoto jezera vedou dva toky, na sever se do Východní marky vlévá Černobrodská řeka a na jih, až do jezera Honrich, teče Trevova řeka. Pokud bude cestovatel kráčet podél severní řeky, může vidět nejen úchvatné a mocné vodopády, ale také krásná panoramata do krajů. Kousek od Ivarova Dvora lze narazit na hlásku „Nilheim“, která dominuje v tomto okolí. Ačkoli byla velice blízko vesnice, M’aiq se tam nepodíval, podle zvěstí a drb slyšel, že se tam ukrývají hrdlořezové… ale co je na tom pravdy, to neví.

Avšak o kus dál od této tvrze lze navštívit jeden statek, patřící dunmerským sestrám. Teď se jistě ptáte, v čem je tak zvláštní, to vám M’aiq prozradí. Tento statek pěstuje nejen typické skyrimské plodiny, ale je to jediná farma, kde úspěšně a prý „uměle“ rostou Nirnské kořeny. Na této lehce pichlavé rostlině je zvláštní nejen vzhled, ale je dokonce „slyšet“ i na míle daleko. Ano čtenáři, čtete správně, SLYŠET! Povídá se, že pokud na ní narazíte a seberete jí, už nikdy na onom místě nevyroste další. M’aiq neví, co je na tom pravdy, avšak pokud budete mít to štěstí a najdete nějakou, zkuste to. Často tyto kořeny rostou kdekoli, kde je voda.

Zpátky k cestě… Nuže, podél Trevovy řeky uvidíte nejen krásu Podzimního lesa, ale také starobylá či stále „živá“ místa. Kousek od osady můžete v lesích narazit na dwemerské památky „Bthalft“, či kousek odtud se nachází stará hrobka Angarvunde. Ovšem u vchodu do těchto neznámých míst páchne smrt, takže pokud nejste dobrodruzi či nemáte nějakou zbraň u sebe, raději opusťte toto místo. Nebo mějte doprovod… Někteří rádi berou svoje přátele na dobrodružné výpravy. Podle M'aiqa je lepší, když je člověk sám. Alespoň se nemusí s nikým dělit o poklady.

M’aiq zapomněl sdělit důležitou informaci! Poznamenal, že Průrva je krásný kraj, ale zároveň nebezpečný. Protože v přírodě můžete narazit nejen na divokou zvěř, jako jsou vlci a medvědi, ale i na pavouky! Ohavná, velká a smrtonosná stvoření, která vás nenechají jen tak odejít. Navíc na většině opuštěných míst sídlí bandité! Buďte proto opatrní!!

Ale zpět k památkám… Kromě hrobek a kdejakých zapomenutých míst lze spatřit i dominující pevnosti, hlídající řeku. V meandrech Trevovy řeky lze vidět samotnou „Trevovu hlásku“ a až u jezera Honrich pak hlásku „Faldarův zub“. Pokud bude cestovatel stále kráčet po kamenné cestě směrem k Riftenu, kousek od jednoho z mostků vede zaprášená pěšinka k mocným palisádám… Zde se nachází první orkský tábor, který M’aiq spatřil, ale nenavštívil… Largašbur. M’aiq nemůže přesně říct, co se za tímto dřevem nachází, neboť orci - někdo je také nazve „Orsimery“ - neradi pouští do svých osad cizince a ani u Khajiita neudělali výjimku. Kromě neslušných nadávek mu jedna stařešina popřála šťastnou cestu a upozornila na nebezpečí, číhající v lese…



Largašbur bychom měli za sebou… Dále může cestovatel ještě před příchodem k městské bráně narazit na odbočku k mostu, který vede na ostrov uprostřed jezera. Tam se nachází další zvláštní místo - Usedlost Zlatice. M’aiq se o tomto místě rozepíše ještě později, nyní pokračujme v cestě do města. Až téměř u hradeb, když se přejdou statky, lze spatřit na jednom z vršků další menhir se znakem souhvězdí - Stín. Z tohoto místa lze vidět krásné panorama na celé město, jako byste ho měli na dlani.

Než M’aiq zamířil do města, nechal se unášet krásnými slabými vánky po tomto okolí a rozhodl se dojít až k hranicím Morrowindu, které měly být otevřené. Cestou k jižní stezce spatřil vysoko na kopcích a horách mohutné rozvaliny a ruiny, které páchly nebezpečím. Na jedněch ruinách s názvem „Forelhost“ se nachází sníh! M’aiq je částečně zmatený z tohoto počasí. Kdo by to řekl, že se v Podzimním lese najdou bílé vločky?

Pokud se dá poutník na jih, dostane se ke zmíněným hranicím s Morrowindem, které jsou otevřené. Ačkoliv to M’aiqa velice lákalo, nepřešel je. Místo toho se otočil směrem k městu a zkoumal nová místa. V těchto končinách se kromě dalších zřícenin a jeskyní nacházejí i opuštěné doly. Zde už záleží na vás, zda je navštívíte či nikoli.

Čím více půjdete na sever a po kamenné stezce, narazíte na tři obrovské hlídkové věže, patřící již městu Riften. Po velmi krátké procházce se již dostanete před brány tohoto jižního města. M’aiq měl radost, že může navštívit další místo, leč však z prvního dojmu nebyl nijak nadšen.
Jen, co se otevřou brány, už může návštěvník ve vzduchu ucítit zkažené a smradlavé ovzduší. Riften kdysi býval městem bohatým, díky rybolovu a rozkvetlému kanálu, které se táhlo středem města… Teď už tomu tak není. A ani místní budovy nevypadají hezky. Zdi jsou postavené ze shnilého dřeva, kameny na zemi oslizlé a voda v kanále zkažená a nechutná.

Ačkoli toto místo nevypadá zrovna nejlépe, místní lidé vám za zlato mohou přispět trochou ochoty… kupodivu. Ale jsou vcelku zvláštní, jedni vypadají jako obyčejní rolníci a rybáři a druzí jsou po zuby ozbrojení s nebezpečným výrazem ve tváři. A i stráže vás nejprve odseknou nějakou nordskou hláškou a pak vám poradí, kudy kam. A ti co nemají moc Septimů u sebe a odmítají pracovat, jsou schováni za rozpadlými dveřmi ve smrdutém kanále… Tehdy se M’aiq necítil dobře.



Celkově město je poměrně rozsáhlé, spousta „velkých“ stavení, kovárna, vysoká krčma, která se tyčí hned za mostkem nad kanálem a za ní hned menší tržiště, v němž několik obchodníků prodává unikátní předměty… Kousek od tržiště leží „jarlovo“ sídlo - Mlžná tvrz, o kterém M’aiq bude ještě mluvit.

M’aiq své zjišťování informací začal kde jinde, než v krčmě s příjemným názvem, „U Včely a žihadla“. Krásné hospodské aroma vás již obklopí už u dveří… vůně medu a pečeného masa se rozpíná po celém lokále. Hospoda je to velice útulná, na každého zbude místo k sezení. Za pultem můžete poutníci spatřit argoniánskou šenkýřku, která i když má někdy silná slova, dokáže vás nasytit a poradit, kam vyrazit či co navštívit. I M’aiqovi poradila, na co si dávat pozor. Ze všeho nejdříve navrhla navštívit medovar, který je od dveří hospody co by Khajiit hodil kamenem. Medovar Černošípků, velice zámožná palírna, vyrábějící skvělé pití. Kromě obyčejné medoviny také prodávají „výběrové“ typy, které jsou mnohem chutnější a silnější. Kdo jej nenavštíví, musí hodně litovat!

Poté se šenkýřka zmínila o místě, které nemá zrovna v lásce a opovrhuje jím… Zde v Riftenu se nachází jediný chrám, kde lze uzavřít sňatek. Ano, čtenáři, zde v Riftenu najdete chrám bohyně Mary. Kromě vůdcovského stavení lze navštívit ještě jednu zvláštní budovu a to „Dobrodušný sirotčinec“. Ve Skyrimu se ocitá mnoho dětí bez rodičů, sem je přivážejí správci ze všech měst provincie, kde jim místní ženy poskytují naději, že spatří novou rodinu. Je to velice smutné… Mít takové zničené dětství, bez rodičů… M’aiq s nimi soucítí, avšak se zamyslel nad sebou, neboť M'aiq si nepamatuje na svoje dětství. Možná nikdy žádné neměl…

Po posílení místních nápojů a jídla se M’aiq vydal na obchůzku města. Ještě v odpoledních hodinách lze vycítit, jak město žije i v tak pochmurné době. Z nedaleké kovárny se ozývá mocné bušení a několik dunmerů přemýšlí, co podniknou večer po směně v medovaru. Tam jako první zamířil M’aiq, ochutnat jejich moky a usoudit, která medovina je lepší, zda běloprůsmycká „Zlatopalcovka“ nebo riftenská od Černošípků… M’aiq ještě teď těžko posuzuje, která je lepší… Od jistého Bosmera se můžete dozvědět, jaké suroviny potřebují k výrobě vynikající medoviny, či jak dlouho trvá vyrobit jednu várku alkoholu. Avšak neprozradil recept výroby, to zná prý jen sládek, který momentálně nebyl přítomen… A ani si M’aiq nemyslí, že by mu něco takového řekl. Ovšem dozvěděl se, odkud pochází med, než se z něj stane dobré pití. Díky jisté paní Maven Černošípkové, která je ve městě velice dobře známa, se dodává med z usedlosti Zlatice, která vlastní spoustu úlů. M’aiq chtěl požádat o návštěvu tohoto místa, velice ho zajímalo, jak to tam vypadá, avšak radost mu překazil bosmerský prodejce. Až na majitele nemá nikdo oprávnění ke vstupu dovnitř. Což je škoda.

Po návštěvě a prohlídce medovaru se šel podívat do sirotčince. Hned jak Khajiit otevřel dveře, ho odklopily děti a věčně ho tahaly za ocas! Nevychovanci! Místní stařešina je hnedka okřikla a uklidnila M‘aiqa, že si žádné dítě nemůže osvojit… Jak neuklidňující. Děti se ho ptaly na jméno a na jeho rodiče, jak se jmenují, avšak Khajiit váhal, jestli má něco o sobě prozrazovat. Jen prozradil, že M'aiqův otec se také jmenoval M'aiq. Stejně jako otec M'aiqova otce. Tak mu to alespoň otec říkal…
Khajiit se zeptal oné stařešiny, jestli je vůbec možné si nějaké dítě osvojit „později“, načež však dostal přísnou odpověď „Jen přes mou mrtvolu!“.

Nastal čas, aby Khajiit opustil smutné tváře dětiček a v rychlosti se podíval do Mařina chrámu, kde mniši připravovali nějakou ceremonii. Pro M’aiqa bylo překvapení, že představeným v tomto božím svatostánku je Redguard. Ten mu rychle vysvětlil, jak se tu konají svatby a co je důležitým prvkem pro její vykonání. Ti, kdož jsou sami a chtějí se vzít, musí mít na sobě „Mařin amulet“, znak lásky. Lze si ho zakoupit i u kněze, ale pozor, není zrovna levný!

Poslední M’aiqovy kroky mířily do jarlovy tvrze, stráže u dveří nechtěly Khajiita prvně pustit, ale po odůvodnění jeho návštěvy mu povolily vstup. Docela pěkné sídlo, na zdech visely prapory se znakem města - což jsou „překřížené dýky“ - a lovecké trofeje. Hned před vchodem má návštěvník možnost vidět obrovské stoly s jídlem, hned za nimi trůny pro „jarla“ a jeho pomocníka. M’aiq měl to štěstí a osobně se seznámil s vůdkyní Lailou Zákonodárkyní, která ho mile uvítala.



Chvíli mu vysvětlovala, co kdysi v Riftenu bývalo, čím si procházel a co je z něj dnes. V minulosti to bylo bohaté město, dováželo se sem zboží z Morrowindu a každý tu byl vítán. Avšak od doby, kdy provincii zasáhla krize a začala občanská válka, většina bohatých odešla pryč. Tehdy bohatý kanál zavřeli a doposud ho neotevřeli. Navíc, co nerada jarla přiznala, mají velké potíže se zloději. Lehce Khajiitovi naznačila svou domněnku, že se ve stokách města nachází cech zlodějů, avšak nemohla nic takového potvrdit. M’aiq věděl, že je s městem něco špatně…

Když se porozhlédnete kolem, můžete kromě této síně spatřit ještě komnaty její dvorní čarodějky, která vás velice vřele uvítá a ráda se vám svěří se svými potížemi, které jsou… no… šílené? M’aiqovi se svěřila, že své studie dělala na Ledohradské univerzitě… Odkud lidé vědí, že existovalo nějaké město jménem Ledohrad? M'aiq jej neviděl na vlastní oči. Ona snad ano? Nestačila mu odpovědět a hned v jedné chvíli začala hovořit prapodivně. Vůbec jí nebylo rozumět, nejprve mluvila o „kamenech duší“ a rázem přeskočila k jakýmsi pavoukům, či co.

M’aiq měl to štěstí - no, spíše neštěstí - že si ho ona zmatená čarodějka na chvíli vypůjčila a chtěla mu ukázat nějaká kouzla, prý kvůli přesvědčení, že studovala na univerzitě. Do Khajiita pustila prvně nějaké kouzlo, které ho… uvnitř těla s-sžíralo! Brr… ještě pomyšlení na tuto skutečnost mrazí M’aiqa na zádech! Protože on se pak dozvěděl, že jeho duše byla uvězněna!! Chápete to? Jak někdo takový může být dvorním čarodějem?!

Ale zpátky k té „šílené“ čarodějce. Kromě toho, že mluvila nesmysly a snažila se vás zabít, chtěla také M’aiqovi ukázat nějaká kouzla, která by svedl i on. Protože ji Khajiit přesvědčil, že on není čarodějem, podala mu svitek s jednoduchým kouzlem, které by nikomu neublížilo… a to plameny… Protože to chtěla vidět i jarla, M’aiq se odvážil a cosi zamumlal ze svitku, přímo na ní… A to byla chyba!

Proto čtenáři, cestovatelé, poutníci nebo i děti, pokud dostanete nějaký destruktivní svitek do rukou, NEMIŘTE NA JARLY!! Nebo se z vás stanou pak šílenci, jako byl M’aiq.

Po incidentu se jarla takzvaně „probudila do medvědí kůže“ a okamžitě nařídila nebohého a chudého cestovatele popravit! M’aiq musel upustit od svých plánů a namísto toho utíkal z Riftenu jak splašený… Proto se Khajiit omlouvá čtenářům, že nenavštívil všechna místa, která chtěl, ať už ve městě či mimo něj…



Jen letmo si M’aiq pamatuje, že když se ztratil z dohledu městských stráží a v přírodě narazil na muže, bojující proti divoké zvěři, zarazili se a místo toho, aby si všímali té bestie, se vrhli po M’aiqovi! Tehdy a vlastně i teď M’aiqa zajímá, jak se oni mohli dozvědět o incidentu, který nechtěl způsobit?

O několik rušných a udýchaných hodin, kdy setřásl své pronásledovatele, se M’aiq dostal k další vojenské pevnosti, největší v tomto kraji, „Zelhrad“. M’aiq o ní nemůže říct mnoho, raději se jí vyhnul, kdyby ho náhodou někdo chtěl dále pronásledovat, domníval se, že i oni znají jeho incident.

M’aiq obešel tuto posádku a vydal se raději do přírody, kde narazil, kromě staré dwemerské ruiny, na cestu, vedoucí do další osady, která se v Průrvě nachází… Shorův Kámen. Shorův kámen? Jako kámen od shora? Nějaký kamínek na cestě? Kdepak! V této osadě, skládající se z několika malých stavení a jedné ještě menší kovárny, se nachází důl, ve kterém je prý zvláštní ruda. Jaká, to usedlíci nechtěli prozradit, sami o tom moc nevěděli, ale říkali, že je jinačí a pevnější. Kdo ví, co tím mysleli…

Pokud se poutník vydá po cestě dále na sever, bude již lehce stoupat a klesat do dalšího kraje, o kterém si více povíme v další kapitole. Příště M’aiq popíše divotvornou přírodu a kraj „Východní Marky“, drsného, ale přesto krásného světa s netradiční historií…

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: jezera Geir a Honrich, Podzimní les na jihu Průrvy
z města: Černošípkův medovar, Mlžnou hlásku, chrám bohyně Mary, Ivarův Dvůr

Častý výskyt:
bylin: Psí Kořen (taková uschlá dřevina, vylézající ze země - téměř po celém Podzimním lese), Horničky (také v lese)
lidí: lovci, poutníci, ve městě často ozbrojenci (a někdy i zloději, pozor na své měšce!)

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Kromě mnoha divoké zvěře - vlci a medvědi - a také trollů, kterých je v lese mnoho, si musíte dávat pozor na bandity, kterých je tu spousta! Pokud nechcete přijít o život, choďte s ozbrojeným doprovodem či neopouštějte kamennou stezku!

---

;)
:D tohle se ti povedlo!(RPG6)

---

Část 4 . - Východní Marka

Další kraj, který M’aiq navštívil v neklidném tempu, byla „Východní Marka“… divoká na jihu a mrazivá na severu. O tomto kraji se říká, že je jedna z nejnepředvídavějších. Asi se teďka ptáte, co tím má M’aiq na mysli. V této oblasti se počasí mění stejně rychle jako plné korbely piva v přeplněné hospodě. Z rána pochoduje poutník v příjemném dešti a rázem se ocitne v přírodě, kde jest vyprahlý řídký vzduch, a než dojde na konec své pouti, přepadne ho prudká bouře. Velmi hornatá příroda dokáže zamávat i s jedinci s vysokou vůlí…

Od té doby, co M’aiq úspěšně utekl z Průrvy před pronásledovateli, měl kolem sebe jen tichou společnost. Jeho cesta započala pod horami „Severák“, kdy musel klesat hodně nízko. Avšak už hned na začátku poutě si musel dávat pozor na divoké šelmy, potulující se z blízkého lesíku. Proto čtenáři, buďte v této části opatrní, vlastně v celém kraji.

Stále budete klesat, až dojdete konečně na křižovatku, ze které budete moct vidět skoro rozpadlou věž kdesi na vršku. Pokud se k ní dostanete, pak vězte, že dorazíte k velmi starému pohřebišti Ansilvund. M’aiq tam raději nešel, nechal mrtvé dál odpočívat. Avšak odtud, pokud budete mít s sebou přibalený teplý oděv, můžete skrze tajnou cestičku mezi skalisky dojít až k nejbližšímu vrcholku, kde se ve sněhu rozprostírá dwemerská ruina Kagrenzel… Však zde pozor na TROLLY!!

M’aiq nešel blíž k ruinám, místo toho se vydal zpátky na kamenitou cestu a pokračoval severně, dokud nenarazil opět na různé vstupy do jeskyní, ale hlavně pak na další, tentokrát rozsáhlé dwemerské ruiny Mzulft. Opravdu, pozoruhodné! I po tolika letech je stále vidět, jak z obřích rour tryská pára a ozubená kola neustále pracují. Dwemeři byli vždy zajímaví, Khajiit tehdy uvažoval, že si o nich zjistí více informací…



Ale zpátky na cestu… Od Mzulftu se cestovatel vydal po kameni, která ho vyvedla do oné „vyprahlé pustiny“. Nikde žádná travina, země popraskaná a na některých místech vytryskuje horká pára. Lze tu nalézt jak kosti velkých zvířat, tak i dávno zaniklých draků. Jediné rostliny, které lze zde spatřit, jsou trpké modravé bobulky, připomínající hroznové víno. Říká se jim „Jazbajské hrozny“. Dále pak můžete najít velké červené kořeny, které potahují zeminu či kamení, takzvané „Plazivce“. Ty nejsou nijak nebezpečné, a pokud byste si chtěli nějaký ten trs utrhnout, nemusíte ani tahat moc silně. Poslední bylinou jsou krásné žlutavé květy „Dračí jazyky“, ty tu rostou v hojném počtu, možná mnohem víc než v Cyrodiilu.

Jak již M’aiq psal, toto je velmi hornatá krajina, plná mnoha uvolněného kamení, mohutných kořenů rostoucí ze země a horkých pramenů. Khajiit sešel západně od kamenné cesty, kde musel překonat několik obtížných překážek, avšak na konci se dostal k jedné „skoro“ zapomenuté hlásce, tu však Khajiit nedoporučuje navštěvovat. „Mlžná hláska“, snad jediná tvrz v širokém dalekém okolí, která je obydlena zločinci a ničemi. Avšak nejdříve vás okřiknou, abyste si hleděli svého a nepokoušeli se přibližovat, pokud však toto neuděláte, máte zaděláno na malér.

O kousek dál v této přírodě se nachází další kámen se zobrazeným souhvězdím. Tentokrát je na něm vyobrazen Atronach, mocná bytost z plání Zapomnění… nebo snad Vzpomnění? Jaký je v tom rozdíl? Stejně se v tom něco „mění“… M’aiq si prohlédl onen menhir a pokračoval stále západněji, až se konečně dostal do osady, patřící pod správu Větrného Žlebu. Černý Brod je hornická osada, která toho nemá moc co nabídnout. Je tu jen jediný domek a pár stanů, avšak bedliví strážci hlídají v okolí tohoto důležitého místa. Od jednoho z horníků se Khajiit dozvěděl, že tu v dole hledají jisté korudové žíly a kdyby M’aiq chtěl, mohl jim pomoct. Zvláštností této osady bylo její umístění, důl s korundovými žílami se nacházel hned vedle jezera a úchvatného vodopádu.

M’aiq opustil toto místo a vydal se zpět do divoké přírody, kousek od osady narazil na skupinku lovců, odpočívající v horkých pramenech. Byl to velice zvláštní pohled na nahé Nordy a Nordky, M’aiq ani neuvažoval se k nim přidat, i když mu to lovci nabízeli. Když jim však vysvětlil, proč nemůže a kam míří, poradili mu navštívit jednu nedalekou jeskyni. Po jejich nasměrování se Khajiit vydal severně od lovců, po několika desítkách sáhů se dostal ke vstupu do jeskyně „Svatyně praotců stromů“. Čím je toto místo zvláštní? Zde se prý nachází nejmohutnější strom nejen v celém Skyrimu, ale i na Tamrielu! Mnozí považují tuto dřevinu za dřevo bohyně Lorkhan… ah, tedy Kyne - pro Cyrodiilské - Kynareth. Podobný strom lze najít i v Bílém Průsmyku, jenž roste hned vedle chrámu zasvěcené bohyni.
Poutník v této jeskyni může na vlastní oči spatřit neuvěřitelnou krásu nedotčené přírody. Kromě onoho ohromného stromu s velikánskými kořeny, přes které se někde nedá projít, tu rostou snad všechny rostliny světa. Pod horou dřeva protéká křišťálově čistá voda a lze tu spatřit i gejzíry. Úchvatné místo!

Po této návštěvě se opět Khajiit vydal dál do této hornaté krajiny a na chvíli se musel zastavit a zahledět se do okolí. Neboť i zde si musí dávat cestovatel pozor, stejně jak na pláních Bílého Průsmyku, tu mají tábory obři se svými mazlíčky… mamuty! Na některých místech můžete najít vzkazy od dřívějších putujících, varující před obry a jejich blízkém „táboření“, ovšem pohled na tyto bytosti je stále… fascinující!



Protože obři a mamuti jsou skoro všude, do toho ještě nebezpečné šavlozubé kočky a medvědi, M’aiq se vydal zpátky na jih, kde se lehce přebrodil a dostal se k největší pevnosti, spravující tuto oblast… Vojenská pevnost Amol hlídá hranice Východní Marky, Bílého Průsmyku a Průrvy zároveň a kdokoli, kdo by se chtěl dostat z těchto oblastí po cestě pryč, musí zkrátka tudy projít. Tato pevnost stojí na velice dobrém místě, hlídá dvě cesty, na západní straně dominují hory pod Jícnem světa a na východní jí obtéká Černobrodská řeka.

M’aiq se vydal cestou k Bílému Průsmyku, protože hned za mostkem vedly schody kamsi vzhůru a Khajiita zajímalo, kam mohou v lese schody někam vést. Nakonec se dostal před mohutnou „Hilgrundovu hrobku“, která byla kupodivu zavřená. M’aiq byl zklamaný, doufal, že navštíví aspoň jednou nějaké nordské pozůstatky, avšak než odešel z tohoto místa, dorazil sem neznámý Nord. Kromě toho, že měl na sobě železnou výstroj, nesl batožinu na zádech a M’aiqovi vysvětloval, že se nachází v rodinné hrobce, kterou přišel navštívit. Ke Khajiitovi byl milý, leč ho nepustil dovnitř. Jak by M’aiq řekl: Jiný kraj, jiný mrav…

Od této ohromné hrobky seběhl schody a vydal se severně po cestě, po překonání mostků a projití další pily u řeky, spatřil nad sebou dvě hlásky, které jen zdálky navštívil. Šibeniční kámen a kousek od zasněžených vršků hláska Morvunskar. O těchto místech toho moc říct Khajiit nemůže, opět jsou plné ničemů, zločinců či nebezpečných čarodějů - obzvláště v Morvunskaru.

Po chvíli putování se M’aiq konečně dostal na místo, odkud bylo vidět krásně samotné město Větrný Žleb, k němuž vedla pouze jediná cesta. Aby se dovnitř poutník dostal, musel překročit velmi dlouhý most nad řekou Yogrim, která tekla pod ním a vlévala se do zálivu moře Přízraků. M’aiq však most nepřekročil, vydal se zpátky po cestě do divoké přírody, zapomenul totiž navštívit ještě jedno velice důležité místo, které by žádný poutník neměl opominout. Kousek před hlavním městem se nachází totiž další důlní osada s prazvláštním názvem… Kynin Hájek. Zde se nachází pouze krčma a nedaleký důl, ve kterém horníci těží zvláštní rudu… zelený Malachit. Pokud máte čas, můžete horníkům pomoct či se zeptat v krčmě na nějaké zvěsti. M’aiq se od hospodské dozvěděl, že kdysi sem přišly dvě dívky z Cyrodiilu, které chtěly založit pilu a usadit se tu. Avšak když zjistily, že se v blízkosti nachází posvátný Kynarethin strom, upustily od myšlenky. M’aiq na ony ženy nenarazil, avšak třeba budete mít větší štěstí a zjistíte o nich více. Krčmářka ještě prozradila, že se na jihovýchod odsuď, nachází další orkská pevnost, Narzulbur.

M’aiq se k ní nevydal, místo toho se vrátil cestou zpět k mostku přes Yogrim a zamířil ještě dál na východ po cestě, která vedla k severním hranicím s Morrowindem. Podél stezky může cestovatel narazit na mnoho statků a farem, kde kupodivu rostou obiloviny a zelenina… v téhle zimě? Je to vůbec možné či je to jen sen? M’aiqovi to nedalo spát, musel se zeptat farmářů, jak to dělají, avšak ti mu své tajemství neprozradili. Po návštěvě farem se pokračovalo stále k severu, kde M’aiq narazil na téměř neviditelnou cestu, vedoucí kamsi do hor. I vydal se po ní a musel si dávat pozor na potulnou divokou zvěř. Za několik chvil se dostal do velmi zvláštního tábora, nad kterým dominovala socha neznámé ženy, držící nad sebou meč… M’aiq předpokládal, že se jedná o nějaký rytířský řád, patřící městu, avšak od otrhaných, nepříliš hezkých lidí se zbraněmi u pasu se dozvěděl, že jsou stoupenci jisté daedry. M’aiq slýchával kdysi o těchto bytostech, které v Cyrodiilu dělaly velké nepříjemnosti. V tomto táboře se nechtěl zdržovat nějak dlouho a i když ho jistý muž chlácholil svými odvážnými řečmi a umění, které je i v M’aiqovi, raději mu Khajiit odvětil, že není dobré být jeho přítelem…



S rozporuplnými pocity a strachem na zádech se raději vrátil zpět z hory na cestu a už se konečně vydal do města. Ačkoli se zdálo, že je Větrný Žleb na velice klidném místě, opak byl pravdou. Štiplavý mráz a vítr, nesouc velké obláčky sněhu do tváře, brázdí tímto krajem a zkouší vůli každého putujícího. M’aiq se tehdy těšil, až by vstoupil do města a ohřál se, leč stráže u brány na něj hleděly tak pohrdavě a ne-zrovna přátelsky. M’aiq tenkrát tušil, že tu nebyl vítaným hostem… Sotva se otevřela brána do města, už cítil lehce nepřátelskou atmosféru. Mrazivé zdi chránily Khajiita před silným poryvem z venku, ovšem nechránily ho před domorodci, kteří se potulovali po ulicích města. M’aiq učinil jen pár kroků kupředu, už k němu přiběhl jeden z domorodců a spustil řeku nadávek a výhružek, aby si Khajiit dal odchod. Ačkoli se onoho muže snažil uklidnit, nepovedlo se mu to, i tak se ho zeptal, proč je proti němu takový drzý a naštvaný. Z onoho muže se dozvěděl, že město trpí díky přistěhovalcům a… - M’aiqa tato slova docela urazila - prý „podřadným“ rasám jako je on. Ani za úplatu nenechal nebohého cestovatele v klidu a než odešel, varoval ho, že pokud do setmění neodejde, pozná pravost Nordů a ukázal tvrdou pěst.

Z toho M’aiq usoudil, že pokud tedy nejste Nord nebo nemáte po boku přítele Norda, tak vás v tomto městě nebudou mít rádi.

Tito Nordi jsou zvláštní nejen svým přístupem k cizincům a svými názory na svět, ale hlavně i na víru. M’aiqa už mate neustále psát jejich názvy bohů. Kéž by všechny národy měly stejně pojmenované bohy, nebyl by v tom takový zmatek. A co během cesty M’aiq slýchával od neznámých putujících, byly příběhy o strašlivém a zlém draku, zvěstovateli konce světa a ničitel všeho živého. A každý jej jmenuje „Alduin“, jenže něco takového se prý dlouho neobjevilo. Ovšem, oni ti Nordi používají toto jméno pro boha „Alkoshe“, teda… pro „Akatoshe“, aby to bylo správně pro Cyrodiilské. M’aiq je z toho zkrátka zmatený. Jenže, jak může být tento bůh současně ničitelem světa? Někteří tvrdí, že Alduin je Akatosh. Někteří také tvrdí, že M'aiq je lhář. Ani jedno není pravda. Ať tak, či onak, pokud se zeptáte některého Norda a kord z Větrného Žlebu, či pokud budete mít opravdu velké štěstí, tak se samotným jarlem, poví vám více zvěstí o tomto draku.

Po zklamaném přivítání se M’aiq zahleděl do okolí města a žasnul na onom pohledem… Mohutné kamenné stavby, široké ulice a navátina, ozdobující bohaté střechy… Tak takto vypadalo pravé nordské město… Hned před bránou může poutník spatřit jednu z největších budov a také pro něj samotnou nejdůležitější - krčma „U Věčné svíce“, kde se od hostinské dozvěděl spoustu zajímavých informací. Krčmářka vyprávěla M’aiqovi, že toto město založil prý sám Ysgrafor… Ysmramor… Hmm… M’aiq si nějak nemůže vzpomenout na jméno… Ysgramor! Ano, tento Nord připlul z kontinentu Atmora se svými společníky a usadil se zde… Žena také pronesla, jak je hrdá, když na Jeho trůnu sedí pravý - a snad i prý - budoucí velekrál Skyrimu, Ulfrik Bouřný Háv, jenž vede povstání proti císařské říši. Docela odvážné gesto, avšak M’aiq potichu nepředpokládá, že se mu něco takového podaří. Válkou se nic nezmění.

Dále prozradila název této hospody. Na chvilku poslala Khajiita do vyššího patra, které bylo mimochodem hezky zařízené, uprostřed sálu hořelo dřevo v krbu a jeho římse plál plamínek svíčky. Nejspíše si říkáte „nic zajímavého“, ale tento plamen už hoří skoro dvě stě let! Prý jej kdysi dávno zapálil Nord jménem Vundheim na památku svému zemřelému synu. Od té doby stále plápolá a nikdy nezhasl… úchvatná historka!

Dále se od hospodské dozvěděl, že se ve městě nacházejí tři čtvrtě, které by měl M’aiq znát. Právě tato krčma se nachází v Kamenné čtvrti, která vede až ke dveřím Paláce králů, sídla velkého jarla Ulfrika Bouřného Háva. Kromě této krčmy lze ve čtvrti najít také chrám boha Talose… Pro Khajiity „Azura“. I přes „Zlatobílý konkordát“, který tuto víru zakazuje, se nebojí veřejně prohlašovat jeho jméno v tomto domě. Ti Nordi jsou buď velice odvážní, nebo šílení…
Dále se ve čtvrti nachází veliké tržiště, kovárna a známý altmerský alchymista, který vás velice rád pošle pryč, pokud u něj jen okukujete zboží. Ne-zrovna hezký přístup k lidem…

Za tržištěm se rozléhá smutné místo, pohřebiště měšťanů a reků, jejž zahynuli v bitvách. Pokud tímto místem projdete na sever do města, dostanete se další čtvrtě a to do Valunstradu, kde se nacházejí domy těch největších a nejzámožnějších měšťanů. Potloukat se po těchto ulicích je velice zvláštní, občas si tu připadáte tak malí…

Poslední čtvrtí, kterou mi však krčmářka nedoporučila navštívit, byla Sněžná čtvrť, kterou tady všichni rádi pojmenovávají „Šedou“ čtvrtí. Co je v této části zvláštní? Zde jsou morrowindští Dunmeři, kteří kdysi dávno utekli po výbuchu Rudé Hory ze své vlasti a zamířili na západ. A právě Větrný Žleb je prvním městem hned za hranicemi. I tak se M’aiq rozhodl navštívit toto prapodivné místo…

Ta se nachází pod Kamennou čtvrtí, stačí seběhnout schody a už jste tam. Ovšem, nečekejte nic krásného. Špína, zkažený vzduch a občas můžete zahlédnout nějakého neškodného kolčaváka mezi sudy. Na nikoho jiného tu nenarazíte než na Dunmery, kteří buď vysedávají v krčmě a hledí si svého, či jak nakupují u svých soukmenovců. Neradi se baví o domorodcích, ale na rozdíl od nich jsou více výřeční, takže se od nich můžete doslechnout, že žít v této čtvrti je stejně nebezpečné jako dát ruku do rozžhavené výhně. Kdo si zkrátka nehlídá záda, může to být jeho poslední návštěva. Stráže prý sem vůbec nechodí a veškeré stížnosti či prosby jsou nevyslyšeny.



Nad touto čtvrtí lze cestovatel navštívit velice kuriózní místo… Calixtovo muzeum kuriozit. Jistý muž z Cyrodiilu si zde založil výstavu velice prapodivných věcí, některé jsou velice zajímavé a některé spíše směšné. Za dva Septimy vám udělá kompletní prohlídku.

Posledním místem, které M’aiq navštívil, je nejspodnější část města - přístaviště. Kromě stráží tu můžete narazit na pracující Argoniány, kteří se vás snaží nevšímat. Jsou na tom stejně jako Dunmeři z Šedé čtvrti, ovšem oni si ze své situace moc nedělají starostí. Jejich každodenní činnost je prý pravidelná… nakládka a vykládka zboží z lodí, občasná oprava výstroje či práce na koželužském rámu. Pár ještěřích lidí si s vámi rádi promluví a za úplatu vás něco i naučí.

A kromě těchto Argoniánů tu mají několik lodí, připravených k vyplutí. Než se M’aiq vydal na cestu dál, zaslechl z jedné lodě řeči o jakém si „Solstheimu“. Zajímalo ho to a více se dozvěděl od jednoho kapitána, který často plul na toto místo. Nachází se kdesi na severovýchodě nad Morrowindem, který je skoro neobyvatelný. Prý je to jedno z posledních útočišť, které kdysi Skyrim nabídlo Morrowindu jako pomoc uprchlíkům. Od onoho kapitána se dozvěděl, že to není zas tak zlé místo, jen že většinu ostrova tvoří popel a sníh, občas se tam najde nějaký zatoulaný dobrodruh či zloděj… a prý i mystické prokleté bytosti „medvědodlaci“… Medvědodlaci? Co? Medvědi? Lidé, kteří jsou medvědi? M’aiq slyšel už o vlkodlacích a upírech, ale o lidech v medvědí kůži ne… teda, až na jarlu z Průrvy. Kapitán nabídl M’aiqovi plavbu na onen ostrov za menší poplatek, ale to Khajiit odmítl. M’aiq měl jiné plány na cestování a objevování, avšak již věděl, odkud může vyrazit na onen ostrov.

Nakonec Khajiit odešel z Větrného Žlebu na západ, kde narazil v zasněžené krajině na pilu. Tam se rozhodl přespat a nabrat nové síly na další putování. Východní Marka byla velice zajímavou oblastí, i když se M'aiq jednou dostal v Riftenu do potíží a musel uprchnout do Větrného Žlebu. Ještě štěstí, že tam to nikoho nezajímalo. Opravdu, jiný kraj, jiný mrav…

V příštím díle zavítáme do velice záhadného a mrazivého kraje, až na úplném severu provincie a kde je magie „zapovězeným“ středem učení. M’aiq se totiž vydal do Ledohradu!

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: svatyně Praotce stromů, dwemerské ruiny Mzulft, Kynin Hájek
z města: krčma U Věčné svíce, Calixtovo muzeum kuriozit, Palác králů - pokud budete mít štěstí a pustí vás

Častý výskyt:
bylin: trsy Plazivce, Dračí Jazyky a Jazbajské Hrozny (vyprahlá země na jihu), Sněhulky (sever kraje)
lidí: lovci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Na jihu byste si měli dávat veliký pozor na medvědy a šavlozubé kočky! Opravdu jich je spousta a bývají často velmi dobře maskovaní! Dále pak na mamuty a obry, nepleťte se jim do cesty.
Ve městě si dávejte pozor na slova, která vypustíte. Zde totiž můžete přijít velice rychle k újmě…

---

Část 5. - Ledohrad

Mnoho lidí hlásalo, jak je okolí Ledohradu úžasné a překrásné, a jelikož jej M’aiq neviděl na vlastní oči, vydal se prozkoumat tyto krásy. Nejsevernější část provincie je pohřbena ve velkých vrstvách sněhu a ledu, proto M’aiq doporučuje všem, kteří sem chtějí zamířit, aby se pořádně oblékli, zde zima nikdy nekončí…

Do tohoto kraje se můžete dostat od Větrného Žlebu, pokud půjdete po kamenné cestě skrze pilu, ve které M’aiq přespal. Tato cesta vede dál na křižovatku, odkud můžete zahlédnout ve svém okolí několik vstupů do jeskyní nebo třeba i kdesi v dáli na jihu mohutné dwemerské rozvaliny. O těch ale M’aiq napíše až v příští kapitole, nyní pokračujme po cestě. Abyste se dostali do mrazivého města, musíte projít kolem vojenské pevnosti Kastav, ležící hned u cesty v horách. Zde je velice vhodné spolupracovat s místní posádkou, kterou tvoří převážně nordští válečníci z Větrného Žlebu. Pevnost Kastav se vám může hodit jako dočasné útočiště a odpočívadlo, pokud jste již zimou velice znavení.

Po překonání této hlásky se M’aiq vydal stále na sever, kromě mohutných skalisek a typicky mrazivých Sněhulek tu toho poutník moc zvláštního nezahlédne. Všude jen sníh a nic jiného. Pokud se ovšem vydáte do tohoto sněhu a tudíž sejdete z cesty, můžete narazit na rozsáhlé ruiny, které jsou viditelné už z dálky. Po několika minutách dojdete ke Svatyni sněžného závoje. Na první pohled se nezdá nijak výjimečná, ovšem pokud si je budete prohlížet důkladněji, můžete spatřit několik zamřížovaných otvorů, kam sníh padá do hlubin chrámu. Co se v tomto tajemnu skrývá, není M’aiqovi známo. Našel i hlavní vchod, jenž ležel v otevřené mohyle, do které se muselo sestoupit po schodech, leč nešly nijak otevřít. Ani hrubou silou či jemným dotykem drápků…

M’aiq z tohoto místa viděl krásně na částečně zamrzlé pobřeží, které se hemžilo Srkavci - což jsou mohutná stvoření s kly, jejichž tlustá kůže jim znemožňuje rychlý pohyb. Při obchůzce si všiml, že se většinou tito tvorové shlukují ve větším počtu, jen zřídka bývají osamoceni. Na pobřeží lze spatřit kromě mohutných plovoucích ker i smutnou podívanou. Mnoho vraků lodí tu znázorňuje prohraný boj s drsnou přírodou. Avšak jsou daleko, proto je Khajiit nemohl prozkoumat a musel se tedy spokojit aspoň s tímto pohledem.

Procházka podél pobřeží není jen zvláštní, ale i dost vyčerpávající. Když jsou všude kolem vás velcí tvorové a musíte chodit nejen skrze mělčinu, ale i přes velice pichlavé rostliny - známé jako „Trnice“ - vaše tělo to rychle pozná. A jestli se budete chtít vrátit z pobřeží zpátky na kamennou stezku, budete muset procházet pod zasněženými stržemi, ve kterých se neustále odněkud ozývá sesouvající sníh a padající kamení. Opravdu nebezpečné místo! Ovšem, pokud se mezi vámi nachází nadšenec do kutání rudných žil, jistě ho toto místo potěší, na většině území se nacházejí různá naleziště kovových rud, proto si neváhejte přibalit s sebou krumpáč! Navíc, jestliže půjdete po cestě od Větrného Žlebu do města, jistě minete jeden důl, ve kterém se neustále hlásí rachot hornických nástrojů.

Ledohrad je velmi divoké místo, nejen že tu jest plno divoké zvěře v jakékoli podobě, ale neustálý létající sníh či silný mrazivý vítr s vámi pořádně zatočí! Vlci, šavlozubé kočky i na medvědy a trolly tu lze narazit, ovšem M’aiq spatřil jakousi podivnou bytost, kterou nikdy neviděl a je velmi, velmi nebezpečná. Občas se vám může stát, že si jdete po cestě a z ničeho nic se ze sněhu a ledu vynoří „duch“, létající neustále kolem dokola. Vaše první reakce je leknutí a následný útěk, jenomže toto stvoření vás neustále pronásleduje, při troše štěstí tomu utečete. Ovšem M’aiq viděl, jak tento „duch“ zaútočil na člověka. Jednak může do vás proniknout a velice nepříjemně chladně zranit, nebo ze sebe uvolní kousky ledu, které vás donutí zastavit a oslabit. Opravdu nebezpečný tvor!



Po několika hodinách chůze v mrazu se M’aiq konečně dostal do města v tomto kraji, město Ledohrad mu otevřelo náruč a přivítal jej v klidu. Khajiit měl představu, jak bude toto místo vypadat, velice bohatě, takřka plné života a v neposlední řadě s milým obyvatelstvem. Leč sotva vyšel zatáčku, jeho hlava začala kroutit. Z tohoto místa spatřil kromě majestátné univerzity, ke které vedl pouze skoro rozpadlý most, jen čtyři domky… Takhle si M’aiq nepředstavoval majestátní a legendární město. Khajiit tedy sestoupil z kopce do města, kromě několika neustále pochodujících stráží tu poutník nemá možnost vidět něco „živějšího“. Jarlova síň se utápěla v tichosti, jeden veliký dům, ve kterém bylo zavřeno, další rodinný domek, jehož majitelé byli někde pryč, a nakonec krčma, odtud se aspoň trochu ozývalo tlachání. Nežije tu mnoho lidí, a pokud na některého z nich narazíte a nezachrastíte měšcem, nečekejte od nich vlídnost.

„Bída, smutek a zima!“, takto bylo řečeno Khajiitovi od neznámého nordského štamgasta. Zkrátka návštěvník tu nic jiného nenajde, pokud není čarodějem. Krčmářka mu toho moc nepověděla, pronášela, že většinou se zde zastavují buď malé skupinky vojáků, mířící z jihu na sever nebo jen další nezapsaní studenti univerzity. Než M’aiq odešel pryč, omylem narazil do neznámého Altmera. Tento muž byl zvláštní v povolání… byl to jeden z mágů univerzity. Když se ho M’aiq vyptával, co pohledává na tomto místě, dostal překvapivou odpověď, on tu prý bydlel již dlouhou dobu. Trochu zklamaně hlásil, jak ho z univerzity vyloučili a jak neustále nadával na vedení školy, že je špatné. Khajiit se ho chtěl zeptat více na univerzitu, ale to už mág odmítl a žádal ho, aby odešel pryč.

Další kroky vedly k protější budově, do jarlovy síně, která zela v tichosti. Kupodivu si ho ledohradský vůdce přizval k sobě a vyptával se Khajiita na důvod návštěvy. M’aiq mu prozradil o sobě, že cestuje po provincii a navštěvuje zajímavá místa a města, jarl Korir - tak se jmenoval - věčně odvracel tvář od kočičích očí a smutně prohlašoval, jak se mají ostatní jarlové lépe než on a jeho lidé. Vyprávěl hlavně o zániku města, které M’aiqa nejvíce zajímalo. Z jeho úst vycházely slova o výbuchu Rudé Hory v Morrowindu, jež zapříčinila zkázu města. Několik kusů hory spadlo do moře Přízraků, díky přílivům a odlivům se vytvořily mohutné vlny, které bušily na město. V tom se zem pod velkou částí města propadla a zůstalo pouze to, co M’aiq doposud viděl. Takto mu to řekli předkové před mnoha generacemi, avšak vůdce Korir si nemyslel, že to byla přírodní katastrofa, nýbrž se domnívá na účasti mágské univerzity, která se mu protiví.

M’aiq hned namítnul, že by si jich přeci měl vážit, avšak po výčtu událostí a nehod, co se tam odehrávalo, mu došlo, proč je nemá zrovna v lásce. Po sdělení názoru na univerzitu dodal, že zůstala po katastrofě jako jediná nedotčená… prý si to nemohl vysvětlit jinak, než „kouzla“.



M’aiq se s tímto severským vůdcem rozloučil, při odchodu se doslechl radu, aby si Khajiit dával pozor na svých cestách. Tlapky tentokrát zaměřil směrem na již zmiňovanou univerzitu, kde očekával, že se dozví mnohem víc než u ostatních obyvatel. Leč, stačil vyjít jen na mostek, do cesty se mu postavila jistá Altmerka, která mu znemožnila pokračovat v kráčení po mostku. Tato elfka hrdě pronášela, že pokud není M’aiq čaroděj, aby se otočil a šel pryč, leč to neudělal, vytrval na svém místě a od kouzelnice zjišťoval, proč je tak neústupná.
Čarodějka mu začala líčit, jak nejen místní obyvatelé, ale i skoro v celé provincii, opovrhují touto univerzitou. Neustále si stěžovali, že veškerá tajemství magie nebyla uveřejňována světu a hlavně je považovali za viníky zániku Ledohradu.

Khajiit se zeptal, jestli by mohl navštívit univerzitu, ale i přes vysvětlení, že je jen zvědavý cestovatel, mu neumožnila vstup na pozemky. Aby se poutník dostal na univerzitu, musí projít zkouškou - vyčarovat nějaké kouzlo, které by prokázalo magické schopnosti. Po M’aiqovi chtěla, aby odhalil pomocí magie všechny „živé“ bytosti v okolí. Ale, to vůbec nebylo zapotřebí a Khajiit nic takového neuměl. M'aiq je velice praktický. Nepotřebuje žádný mysticismus, který po něm chtěla. Ona Altmerka byla z jeho slov velice překvapená a částečně i zaražená, vyptávala se ho, co umí za kouzla, avšak stručné „nic“ jí stačilo. V tu chvíli dodala, že v současné době být bez znalosti magie je velmi nebezpečné a riskantní. Každá osoba by měla znát dostatek kouzel, ať už léčivých nebo ničivých. V tom M’aiq o sobě prozradil, že přílíš mnoho magie může být nebezpečné. M'aiq měl dvě kouzla a spálil s nimi rohlíčky… a částečně opálil i samotnou jarlu. Khajiit ji tohle všechno povyprávěl, ona elfka mu na to jen přikyvovala hlavou a dodávala, aby si na taková kouzla opravdu dával pozor.

M’aiqa zarazilo, co se vlastně zde učí, zda jen magie či něco více. Čarodějka mu vypravovala o založení univerzity a následného odtržení od světa. Na univerzitě se vyučovaly magické školy ničení, iluzí, obnovy, proměn a vyvolávání. Většinou si studenti vybírají jednu nebo dvě školy, ovšem najdou se prý i tací, kteří mají velkou zásobu odvahu a píle, a věnují se více školami zároveň, čímž si ji zdokonalí. M’aiq však nechápe, jak může být někdo takový, že chce studovat tolik umění a učení. A navíc, k čemu je kombinace magie? Co to znamená? Magie a magie je pořád jen magie. Khajiitovi stručně vysvětlila, co která škola umí.

Škola ničení se zaměřovala na využívání tří živlů - ohně, vody a vzduchu. Ti, kteří se tomuto oboru věnovali dostatečně dlouho, se mohli naučit velice mocným kouzlům, jež mohla zničit celý svět!
Další škola, iluzí, se zaměřovala na myšlení jedinců či skupin. Díky této magii mohl mág manipulovat s myslí, jak se mu zlíbilo, od vystrašení, vyvolání zuřivosti či uklidnění, až po zneviditelnění sebe sama.
Školu obnovy používají nejčastěji kněží v chrámech či osoby, kteří bojují proti oživlým mrtvolám. Nejen, že dokážou zahojit různá zranění, ale i mohou odvrátit některé nehmotné hrozby.
Jako jediná se zas tak prý neužívá často, ale škola proměn dokáže ochránit svého sesílatele před možnými hrozbami. Od vyčarování magických zbrojí, až například po dýchání pod vodou, což vám může zachránit život.
A nakonec škola vyvolávání, snad nejvíce využívaná a mocná škola, se kterou si není radno zahrávat. Od vyvolání čarovných zbraní, nestvůr z plání Zapomnění, oživování mrtvol, až po mocné uvězňování duší… M’aiq ví, že nekromancie byla před několika stovkami let zakázána a cyrodiilský cech mágů se zavázal skoncovat s tímto oborem, leč, jak se zdá, už se považuje za obyčejné umění…
Avšak se zde Khajiit musel lehce oklepat, když ona čarodějka zmínila ono uvězňování duší. M'aiqova duše byla jednou uvězněna. Nebylo to nic příjemného. Občas by se nad tím měla zkusit zamyslet.

Po výčtu různých magických škol dále pokračovala, čemu se zde lze přiučit… Pro ty, kteří se chtěli uplatnit v okolí nordských jarlů, se zde mohli přiučit alchymii či očarovávání. A nakonec, pro ty, kteří hledají tajemství v textech, než v samotném kouzlení, se tu nacházela největší knihovna na celém Tamrielu - Ysmirova sbírka! Hory knih a moře textů tu láká už odjakživa náruživé čtenáře. Kromě lidové beletrie tu lze najít i zvláštní spisy a vzácné texty, které nelze nikde jinde najít. Dále vyprávěla o arcimágovi, který má na starost chod univerzity a veškerého dění kolem ní. Jistý Savos Aren je nejvyšším představeným tohoto místa už několik desítek let… M’aiq o něm nikdy neslyšel.



Vzhledem k tomu, že si univerzitu nemohl prohlédnout a museli zůstat jen u slov, M’aiq jí poděkoval za chvíli věnování a vydal se opět na cestu. Avšak, než stačil zcela odejít z místa, prozradila mu, že pokud by se přeci rozhodl začít s magií, aby se naučil nějaké kouzlo a vrátil se sem zpět, že ho bude očekávat… M’aiq tomu moc nevěří.

Rozloučil se s Altmerkou a vydal se západně za město do plání plného sněhu. Žádná cesta nebo nějaká pěšinka, jen čistá holá pláň. Tentokrát tu vítr a mráz sílí ještě více než ve Větrném Žlebu, i když tam sněží více. M’aiq by doporučil každému poutníku, aby si do těchto míst přibalil hodně teplé oblečení a mnoho… MNOHO kožešiny! Navíc, nějaká zbraň neuškodí, vlci, medvědi a trolly tu jsou skoro na každém kroku, takže opravdu pozor. Pokud budete mít štěstí, můžete tu narazit na lovce, kteří by vám mohli něco prodat či aspoň poradit, kam se dál vydat.

M’aiq šel prozatím bez jakýchkoliv doporučení, avšak pokud poutník vyjde z Ledohradu a půjde po pláních na západ, dorazí na vykopávky, uložené v malém zasněženém údolí… Osada Saarthal, nejstarší a také nejtajemnější místo ve Skyrimu vás uvítá svou zvláštností. Toto kdysi dávno zaniklé místo je vůbec první osadou Nordů, jejž připluli z Atmory! Vykopávky to jsou rozsáhlé, leč dveře do podzemí jsou-tedy byly pevně zavřené… M’aiqovi bylo líto, že se nemohl podívat dovnitř.

O kus dál, pokud cestovatel vyrazí ze Saarthalu směrem k jihu do hor a narazí na téměř neviditelnou stezku, může dojít k velkému monumentu s úžasným výhledem… Vysoko v těchto horách se nachází obrovská socha ženy, oděna jen v hábitu a držíc v jedné ruce podivnou hvězdu a v druhé srp měsíce. M’aiq tehdy vyšel po schodech pod tuto sochu a narazil na jistou elfku, která se oddávala jakému si tichému „rituálu“. Jelikož si Khajiit myslel, že jí vyrušil, nebyla jeho přítomností překvapená. Než se stačil na cokoli zeptat, už mu hrdě a tiše prozradila, že jeho příchod čekala. Byla to totiž kněžka Azury, další daedry, kterou uctívali nejčastěji dunmeři z Morrowindu.

Pokud máte chvíli čas a chtěli byste vidět něco jedinečného, zamiřte sem, nebudete litovat! O kousek dál, pokud se dáte po jižní stezce a nebudete nikde scházet, dorazíte na velice prazvláštní místo s tajemnou minulostí… a také na nejvyšší vrchol v Ledohradu. Hora Anthor vám ukáže svou krásu, mocná mohutná pohoří a rozlehlá pláň, na které je ještě možné spatřit události z minulých dnů či let. Na schodišti k hoře se nachází tajemná zeď s podivnými runami a nápisy, které M’aiq nedokázal přečíst. Podle všeho se jedná o starobylé nordské epitafy, věnované dávným hrdinům. V té chvíli si M’aiq vzpomenul na povídání běloprůsmyckého jarla Balgruufa Velkomožného, který vyprávěl o králi Olafovi Jednookém a draku Numinexovi. Právě zde, na této hoře Olaf porazil Numinexe a nechal ho poté uvěznit ve své tvrzi…
Toto bude nejspíše pravdivé tvrzení, na některých místech lze najít již dávno zmrzlé kosti velkých draků…



M’aiq zůstal na onom místě nějakou chvíli, poté se vydal z hor zpět k pláním a po chvíli putování narazil na další historické pozůstatky, ovšem tentokrát dwemerské. Khajiit totiž našel zbytky z dwemerského města Alftand, které vyčnívaly ze země. Bylo velice pozoruhodné spatřit něco takového na tak odlehlém místě. Několik mohutných vysokých věží, umístěných ve a nad strží. Škoda, že vstup dovnitř byl zamčený.

Čím více M’aiq putoval krajem, tím více si všímal, že kromě divoké zvěře a nepříjemného sněhu, jsou památky tohoto kraje kdesi v moři. Když Khajiit vynechá vraky lodí, na dalekých ostrovech se nachází Ysgramorova hrobka a ruiny Yngvild. Pod Ledohradskou univerzitou se rozléhá zřícenina Nebeského chrámu a v okolí pobřeží jsou rozprostřené různé svatyně, od Tibera Septima - Talose - , až po Joneho - tedy Arkaye, pro Nordy „Orkey“.
Pokud máte v sobě dobrodruha a nebojíte se ledu, můžete se pokusit přeplavat jistou část moře a vylézt na některé zasněžené ostrovy. Na nejvýchodnějším, až daleko za Ledohradem, lze najít menhir se souhvězdím „Hada“. Druhý menhir, tentokrát se souhvězdím „Věže“ se nachází naproti ostrovu Yngvild.

Protože M’aiq již neměl další zásoby na cestování, rozhodl se vydat na západ, od jednoho z menhirů si všiml v dálce jakési věže, která mohla znamenat jediné - orientační bod pro další cestu. V příštím díle M’aiq navštíví další mrazivý kraj se spoustou zapomenutých hrobek a divoké přírody… Khajiit si prošel mrazivou Kotlinou, jehož hlavním městem byl druhý přístav ve Skyrimu - Jitřenka.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: dwemerské ruiny Alftand, Hora Anthor, Azuřina svatyně
z města: jarlovo sídlo, Ledohradskou univerzitu - pokud jste mág

Častý výskyt:
bylin: Trnice (na pobřeží) a Sněhulky
lidí: lovci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Protože Ledohrad je sám o sobě ponořen do moří sněhu, M’aiq doporučuje teplé vybavení a nějaké pití na zahřátí! Pokud sejdete z cesty, buďte opatrní na led, padající kamení, divokou zvěř a v neposlední řadě i na moře! V jednu chvíli nejsou žádné vlny, ale než se nadějete, už se na vás řítí vysoké vlny! A nechoďte mezi Srkavce, pokud nechcete mít jejich kly v hrudi!!

---

Část 6. - Kotlina

Ve Skyrimu je sněhu dost. Víc než dost! M'aiq už nechce další sníh… Už od Ledohradu kráčel Khajiit v této husté studené navátině… Brr! Pomyšlení, že se musel brodit až po kolena, ještě teď M’aiqa děsí… Aby ovšem pokročil ve své cestě, musel se dostat z těchto ledových plání do nejbližšího města, čímž byla Jitřenka. Než se k ní vydal, poutník si na chvíli odpočinul u opuštěného majáku, jediného významného bodu v této pustině. Pro něj bylo však zamčeno, tudíž M’aiqovi nezbývalo nic jiného, než se schoulit pod rozpadlou stříškou, až nabral síly.



Tehdy měl štěstí, že počasí se umírnilo a tak po několika minutách mohl opět vyrazit na cestu. V této nehezky zasněžené krajině toho není moc k vidění, jen samý bílý vršek, zmrzlý kámen a pár bělavých stromů. Naštěstí pokud byste mrzli stejně jako M’aiq, nechoďte po možné viditelné stezce, vedoucí kamsi do hor a vylezte na západní vršek, u kterého se tyčí podivná věž. Pokud tam dojdete, dostanete se před opuštěný chrám Nočního hosta, který dominuje nad Jitřenkou, hlavním městem tohoto kraje. A odtud trefit do města není příliš těžké, stačí se držet pouze vyšlapaných stezek a hurá, jste na místě!

První M’aiqovy městské kroky zamířily do krčmy, kde se pořádně zahřál a také nasytil a napil. Krčma „U Větrného štítu“ vás uvítá sladkou hudbou z nástrojů jisté pohledné děvy. Avšak moc lidí tu nečekejte a už vůbec těch příjemných. V této krčmě se většinou zahřívají promrzlí námořníci, jejichž loď kotví v malém přístavu ve spodní části města. Tito lidé bývají nevrlí a vulgární, proto vám M’aiq radí, abyste si s nimi moc nezahrávali, mohli byste přijít k úrazu.
Od nordského hospodského se můžete doslechnout, co se v okolí nachází a nač si dávat pozor. M’aiqovi doporučil navštívit jižní stranu Kotliny, kde se nacházejí překrásné, ale zároveň nebezpečné dwemerské ruiny - o těch jsme se tu už lehce zmínili v kapitole o Ledohradu. Dále pak navrhl Khajiitovi navštívit starobylé nordské hrobky a kobky, kterých je tu prý požehnaně. A naposled varoval poutníka nejen před divokou zvěří, ale hlavně před obry a mamuty, kteří táboří hned u cest!



M’aiq byl již odpočatý a připraven vyrazit na obhlídku města. Ono z dálky se zdálo, že toto místo je rozsáhlé a převelké, leč opak je pravdou… Možná že toto město je menší než jižní Falkreath, který se rozprostírá v lesích. Avšak zde měl jistý jarl Skald stálý příjem zisků. Ve městě se nacházely dva doly, bohaté na kovové rudy, v nichž pracovalo mnoho poctivých horníků celé dny. Navíc někteří obchodníci připlouvali sem po moři, takže zpoplatněná námořní doprava se městu vyplácela. Kromě dolů a obytných domů tu může cestovatel narazit i na kováře a alchymistku, jež jsou hrdí na své umění.

Zvláštním místem je však prapodivné muzeum, nad kterým rozum postává… Pokud máte dostatek odvahy a kuráže, můžete zavítat do Muzea Bájného úsvitu, což byl před několika sty lety mocný kult, který pomáhal během takzvaného „vpádu Zapomnění“ jistému daedrickému princi Mehrunes Dagonovi vstoupit ze Zapomnění na Tamriel. Naštěstí víme, že tomu bylo celkově zabráněno a Mehrunes tehdy nemohl ovládnout císařskou říši. Co ovšem nevíme je, co se nachází uvnitř muzea. M’aiq byl zvědavý a i přes varování některých přihlížejících bušil na dveře jak blázen, leč nikdo mu neotevíral. Však barevné a kdysi zapomenuté prapory mrtvého kultu, stále vlály ve větru jako prapory mocných panovníků. M’aiq do teď nechápe, jak může být někdo tak odvážný k vytvoření něčeho tak nechutného a strašného… co mohlo každého zahubit?

Od muzea se Khajiit vydal směrem k přístavu, ve které kotvilo několik lodí. Od jednoho z kapitánů se dozvěděl, že převážejí nejen lidi, ale i velice vzácné zboží a suroviny z celého Tamrielu. Kapitán, na jehož jméno si M’aiq nevzpomene, nabízel poutníkovi velice vzácné soli, pocházejíc prý z Nicoty. Avšak M’aiq tenkrát nepotřeboval nic osolit, leč od kapitána si koupil dvě překrásné dýky, které se mu mohly hodit na cestách. Než zcela M’aiq odešel z lodi, zeptal se onoho muže, kam často pluje a jaké je to na moři, protože M’aiq během cesty do Jitřenky uvažoval o návštěvě ostrova Solstheim. Nord mu jen prozradil, že plout na moři není zrovna snadné, když se musíte vyhýbat krám s plně naloženou lodí. A navíc, kromě vysokých vln a nepředvídatelného počasí, lze narazit i na piráty, kteří se s nikým nemazlí… V téhle chvíli byl M’aiq opravdu rád, že je tlapky pevně na pevnině.

Po opuštění přístavu a následně i města narazil Khajiit na velice příjemné návštěvníky, které ani nečekal… Hned za posledním domem - kupodivu krčma - si skupinka M’aiqových bratrů a sester rozbalila tábor a handlovala s různým zbožím. Jaké vřelé uvítání ho čekalo, v klidu si s M'aiqem sedli do kruhu a vyprávěli si o zážitcích na cestách, M’aiqa nejvíce zajímalo, co zde, v této mrazivé krajině, dělají jeho krajané. Od Ahkari se dozvěděl, že do této kruté země přijeli kvůli výdělku z války, která tu stále probíhá. Lepší příležitost na zisk si zkrátka nemohla vybrat a jí to velice těšilo. Ovšem, co jí trápilo, byla ochota a chování Nordů. Žádné město, ba ani vesnice, je nenechalo se usadit a normálně je nechat obchodovat. Museli se zdržovat za hradbami. To vše prý kvůli nějaké „skoomové aféře“, či co…
Od ostatních členů se dozvěděl, že pobyt ve Skyrimu není tak zlý, jak se zdá, ovšem někdy nastanou chvíle, kdy se musí poprat s něčím nepředvídaným. Občas je napadne divoká zvěř, občas loupežník. A přitom Khajiiti jsou tak mírumilovní a pohostinní. Dokonce se i svěřili, čím kdysi bývali a čím byli teď… Zkrátka, když přijdou Khajiiti do Skyrimu, změní je to.

Ahkari ještě zmínila jejich trasu, která mířila od Jitřenky, přes Bílý Průsmyk až do Riftenu. Dále zaslechl, že tu jsou další dvě khajiitské karavany, které taktéž převážejí různé zboží. Jedna karavana, vedena bratrem Ri’ssadem, putovala od Bílého Průsmyku do Markarthu. Druhá karavana, vedená bratrem Ma’dranem, vedla od Větrného Žlebu do haafingarské Samoty, kam se M’aiq také vydal.

Po krásném rozhovoru, milém pohoštění nad lahvinkami skvělého vína, lehkém pokuřování elsweyrského tabáku a ujídáním sladkého cukříku, dostal M’aiq jako důkaz vděčnosti, od milé sestry Ahkari, tři lahvičky návykové Skoomy. M’aiq nemohl odmítnout tuto zakázanou látku - pro Nordy. Kdyby je odmítl, urazil by tím celou karavanu, avšak Khajiit si musí dát pozor na tyto nápoje. Kdo je vyprahlý a bez jakékoli síly, po tomto opojení se mu navrátí síla do krve a opět zbystří. Ovšem, jakmile si jen jednou líznete, už se nikdy chuti nezbavíte!! Mnoho dobrých lidí skončilo špatně kvůli tomuto nápoji a používejte ho jen v těch nejtěžších chvílích… Buďte proto opatrní!

M’aiq se konečně vydal na cestu, rozloučil se s dalekými krajany a zamířil na jih Kotliny, kde se nacházely ty nejúchvatnější pohledy na dwemerské zříceniny. Před tím, než se M’aiq o nich rozepíše, musí varovat všechny poutníky a cestovatele, aby si dávali pozor na cestách, neboť kousek od Jitřenky se rozprostírá tábor „U Červené cesty“ - což je tábor obrů. Pokud máte v sobě dost odvahy, pak kráčejte stále po stezce, v opačném případě sejděte ke skaliskám a pohybujte se podél nich. I však zde dávejte veliký pozor, kromě vlků a pavouků, tu můžete narazit i na bíle šavlozubé kočky, které jsou dokonale maskované! Zde je opravdu nutné mít s sebou nějakou zbraň, či nejlépe více. M'aiq nosí dvě zbraně. Je to bezpečnější. Co když se jedna zlomí? To by bylo velké neštěstí.

Pokud se dáte cestou na jih, můžete před vojenskou pevností Dunstad narazit na velice zvláštní místo. Víte, totiž během toulek po Skyrimu můžete narazit na jedince či dvojici lidí, oděných do prostého světlého hábitu, jež vás uvítají svým typickým gestem „Kráčej ve světle, nebo tě do něj vtáhnem!“. To jsou „Stendarrovi bdící“, uctívači Stendarra - pro Nordy „Shora“ a pro Khajiity „Baan Dara“. Tito lidé vyhledávají a očišťují místa od uctívačů daeder, upírů a další „špíny světa“. Pokud jste nějakou nemocí nakaženi, velice rádi a bezplatně vás vyléčí s Jeho požehnáním.
Právě kousek od pevnosti Dunstad mají své hlavní sídlo, takže pokud máte dostatek času, rozhodně je navštivte.

Po tomto odskoku už dorazíte do hlásky Dunstad, ve které se můžete zastavit a na chvíli si odpočinout od neustálé zimy. Jakmile vás vojáci prohlédnou a uznají, že jste „čistí“, můžete se vydat dále na cestu. Občas zahlédnete v okolí či na východních kopcích jisté zříceniny a pevnosti, které okupují zloději a ničemové. Těmto místům se raději vyhněte, pokud nechcete přijít k úrazu.

Jakmile překročíte tuto hlásku a budete se držet cesty, jistě narazíte v lese na podivně uspořádané menhiry, pod kterými se krčí malý oltář Talose - pro Nordy „Ysmir“ a Khajiity „Azura“. Kousek od těchto menhirů se nacházejí již zmíněné nordské hrobky, které šenkýř v Jitřence M’aiqa upozorňoval. Na sever, hned u cesty a pod skalami, se nachází Doupě stříbrného proudu a na jihu, směrem k Bílému Průsmyku, velice rozsáhlé ruiny Korvanjund, jež jsou zahaleny do vláken tajemna. Kdo ví, co se zde nachází či nacházelo…
A na jihozápad, kousek od zasněžené cesty se u skal nachází další tábor obrů, toto místo je známé jako Bouřeklid. Už z dálky je možné zaslechnout mocný dupot obřích nohou a troubení mamutů na své pány.



M’aiq se ale nevydal k těmto stvořením, nýbrž na opačnou stranu, kde po cestě narazil na velice příjemné a právě vhodné místo. U menšího jezírka se rozprostírá krčma U Noční brány, která tu stojí už několik generací. Místní šenkýř se smutným hlasem přiznal, že neměl moc návštěvníků, občas si k němu šli zahřát vojáci či poutníci ze západu. Ovšem, prý tu měl jediného štamgasta z Orsinia, který… no… se moc neukazoval, ale občas se prý chodíval porozhlížet k jezírku. M’aiq se posilnil a dokud bylo ještě světlo, zamířil na ono místo a zahleděl se do dálky, chtěl vědět, co se dá odtud spatřit. A tentokrát musel Khajiit uznat, že onen Orsimer měl docela vkus na vyhlídky, odtud bylo možné spatřit u průsmyku na severu od krčmy neznámou ruinu, odkud musel být krásný výhled do okolí a na jezero Yogrim.

Khajiit se vydal na jih, kde konečně po velmi dlouhé době došel na místa, která již spatřil od cesty z Větrného Žlebu. Před ním se rozprostíraly krásné a mohutné dwemerské stavby Irkngthand. Něco tak úchvatného a pozoruhodného ještě nikdy neviděl. Ano, v Průrvě, na jihu Skyrimu narazil M’aiq na ruiny Avanchnzel, ale ty byly oproti tomuhle jen malým drobkem. Velký a rozsáhlý komplex bran a zdí, obrovské roury, vycházející ze stavby do hor a zakulacené střechy, které jsou vidět už z dálky… Jedním slovem: Úchvatné!

Co ovšem z dálky není vidět, jsou obyvatelé této zříceniny. Nečekejte příjemné přivítání Dwemerů, ale naopak, boj-o-život jdoucí uvítání nordských vyvrhelů, schovávající se před zákonem. Ačkoli jich bylo mnoho a M’aiq nemohl provést bližší průzkum této stavby, utekl jim jižně do hor, jež malá a nepatrná stezka vedla k další dwemeří zřícenině Raldbthar. Ta už nebyla tak rozsáhlá jako předchozí. I zde se M’aiq musel smířit jen pohledem z dálky, už u velkých schodů kráčely podobné osoby jak v Irkngthandu, zločinci a ničemové v kožešinových zbrojích… Odkud ti ničemové berou materiál na výstroj? Vždyť nordské zbroje na sobě mají spoustu kožešin. M'aiq z toho bývá nervózní.

Khajiit obešel další trpasličí ruiny a vydal se směrem k západu, kde prošel přes velice prastaré místo Střižín. Od některých putujících lovců se dozvěděl, že na tomto místě se nachází podivná zeď se starobylým textem, věnovaným neznámým Nordským hrdinům. M’aiq přišel blíže, ale nic z těch kreseb, run či jak by to měl nazvat, nepřečetl. U této zdi se tyčí pár kamenných sloupů, což je nevídané. Docela zvláštní místo, pokud máte čas, zajděte si sem.

Než se M’aiq vydal na západ, zašel znova do krčmy U Noční brány, kde přespal a nabral nové síly v putování. Tentokrát se od tohoto místa vydal na západ do hor, kde silný vítr a řídký vzduch nenechával ani nordské hlavy chladné- Kousek od Síně Bdících se nachází nepatrná stezka do hor, když po ní půjdete a nezměníte směr, dostanete se až k zvláštním místům. Jedno z nich, nacházejíc se na severu, je další menhir se souhvězdím, tentokrát „Pána“. Pokud budete mít to štěstí, jako měl M’aiq, nemusíte tu na nikoho narazit… Od hospodského z Noční brány se doslechl, že i v těchto místech lze narazit na raubíře.

Když se však dáte na jih a vystoupáte po zasněžených schodech až na vrchol, dostanete se na menší plošinku s oltářem a dveřmi do ledové zdi… nad kterou je v hoře vytesána neznámým umělcem - či skupinou umělců - obrovská socha zlého daedrického prince Mehrunes Dagona! I přes několik set let, kdy se mu nepovedlo podrobit Tamriel a kdy pustošil Cyrodiil svými branami Zapomnění, vypadá ohromně a mocn. Na tomto místě se můžete cítit slabě, nicotně… ba i možná zbytečně. M’aiq neměl z tohoto místa moc dobrý pocit, dokonce i když to sám nechtěl, celá srst se mu zježila. Avšak toto místo má i světlou stránku, pokud tu chvíli zůstanete a rozhlédnete se po okolí, můžete spatřit pod sebou rozprostírající se nordské naleziště a tajemné magické místo, Labyrintian, o kterém se M’aiq zmíní v příštím díle…

Khajiit sestoupil z hory zpět ke Stendarrovým Bdícím a vydal se západně po stezce, kde opět minul tábor obrů U Červené cesty. Pokud nebudete scházet ze stezky a stále budete pokračovat kupředu, po jižní straně jistě spatříte podivnou dwemerskou věž, do které nelze vstoupit. M’aiq to prvně také zkoušel a předpokládal, že to jistě někam vede. Ovšem, kousek od této věže se nacházejí další úchvatné trpasličí rozvaliny, Mzinchaleft. I opět zde jsou bandité, kteří neradi vítají poutníky a cestovatele, ovšem pokud nějakým způsobem vyšplháte na blízké hory, lze vidět až dovnitř velkého areálu. Opravdu, pozoruhodné!



Khajiit se naposled v tomto kraji vydal na sever, kde zakončil menší prohlídku u velice zachovalé zříceniny Vyšné brány. Opět nordská hrobka, plná tajemství a napětí. M’aiq se pokusil otevřít dveře dovnitř a povedlo se mu to, leč po pár vteřinách se vrátil zpátky. Na tomto místě jsou mrtví stále živí a proto, kdo není zkrátka dobrodružný typ, radši sem nechoďte! Ovšem musí přiznat, že je to konečně jedna z hrobek, co má stále otevřené dveře… Možná si Khajiit později najme někoho na obranu a udělá důkladnější průzkum.

M’aiq se zapomenul zmínit, jaké kvítí popřípadě na jakou rudu lze po cestě narazit. Jistě se mezi vámi najdou nadšení bylináři či po zlatu-chtící jedinci. Tak tedy… V okolí pevnosti Dunstad a přilehlém lesíku lze opět narazit na známé rudobobule Sněhulky, u cest dokonce rostou Horničky všech barev. A na pobřeží, kde začínal i skončil M’aiq pouť po Kotlině, se opět nacházejí nepříjemné Trnice. Občas můžete narazit na nějakou škebli či Svijonožce, které jsou ve vodě.
A horníci tu mohou nalézt mnoho rudných žil, od železných - které jsou skoro všude, přes orichalkové - nejčastěji na východě, v okolí krčmy U Noční brány, přes korund - vysoko v horách, až nakonec po stříbro a zlato, ale to jen na výjimečných místech…

M’aiqa velice překvapilo, že tento kraj má mnoho nordských památek, hrobů a ruin, avšak od žádného z hospodských či lovců se nedozvěděl, proč tomu tak je. Ani neví, jestli se to někdy dozví, ale třeba vy ano. V příštím díle se M’aiq vydá do ne-zrovna příjemného kraje. Do kraje, kde na vás číhá nebezpečí ze všech stran a kde pevná noha znamená vítězství… Kraj plný močálů a podivného tajemna, rozprostírající se na řece Hjaal… Hjaalmarka…

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: dwemerské ruiny Irkngthand, Raldbthar, Mzinchaleft a Weynonské kameny
z města: krčma U Větrného štítu, jarlovo sídlo - Bílá síň

Častý výskyt:
bylin: Trnice (na pobřeží), Sněhulky a Horničky - většinou u cest
lidí: lovci a bandité

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Tento kraj je společně s Ledohradským nepříjemný díky počasí. Proto pokud půjdete nalehko, budete litovat! Navíc M’aiq nedoporučuje se moc přibližovat k dwemerským ruinám, pokud nemáte ozbrojený doprovod či nejste dobrodruh! Posledním varováním jsou obři a mamuti u cest… nepleťte se jim do cesty!

---

Ahoj :) Vím, co jsi psal u Osvobození, ale stejně se zeptám jestli s M'aiqem budeš ještě pokračovat? :P Protože si myslím, že tahle série je docela povedená (RPG5)

---

Na M'aiqovi budu pokračovat, ale protože se nikdo neozýval, že by chtěl pokračování, tak jsem to zatím "nechal" být.. Navíc.. ono není zrovna snadné ho psát, jak jsem si původně myslel...

---

Část 7. - Hjaalmarka

Hjaalmarka - kraj plný nepropustných močálů a bažin, kde je nebezpečí na každém kroku. Smrdutá a chladná voda prospívá nejen drobnému polétávajícímu hmyzu, ale i divoké a nebezpečné zvěři. Zde, v tomto kraji, můžete přijít k újmě velice snadno a rychle…

M’aiq se vydal od zříceniny Vyšné brány na jih, v okolí se nacházel ještě sníh z Kotliny a mořský vítr tlačil na khajiitova záda kupředu. V těchto končinách je zázrak na někoho narazit, ať už na lovce, rybáře či zbloudilé dobrodruhy nebo námořníky, jejž se vynořili z vraků mocných lodí. Plovoucí trosky a zbytky dřeva z korábů jsou častým nálezem u pobřeží. Skryté kameny a takřka neviditelná mělčina je tak nebezpečná v této oblasti pro veškeré loďstvo.

Po několika hodinách chůze, kdy se M’aiq kochal okolní přírodou, konečně došel na kamenitou cestu, vedoucí skrze již dávno projité hory až k jižním hranicím tohoto kraje. Pokud cestovatel kráčí po stezce z Jitřenky na západ, narazí na malou hornickou osadu „Kamenné Vrchy“, kde zvuk krumpáčů a bušení kladiva se nikdy nepřestává tišit. V této osadě se nachází obrovský důl, bohatý na železnou rudu. Pokud máte u sebe dostatek peněz, můžete zde prodat či nakoupit, co jiní za vás nakopali.

Krátké M’aiqovo zastavení postačilo, aby nabral dost sil a pokročil na jih. Za pár hodin došel Khajiit na zcela a téměř zapomenuté místo, kam se odváží vstoupit pouze ti nejodvážnější, což byl i M’aiq. V těchto horách se rozléhá prazvláštní bohaté ruiny, které byly v dřívějších dobách součástí města „Bromjunaar“. Dnes se tyto rozvaliny nazývají „Labyrintian“. Mocná kamenná hradba přivítá návštěvníka, schodiště z nejtvrdších kamenů a celá krása posypaná sněhem. M’aiq měl již dost této navátiny, ovšem pro průzkum tohoto místa zatnul zuby a vstoupil do nijak zasaženého prostředí.



Toto místo je zvláštní svou „magickou mocí“ a umístěním. Právě mezi těmito zdmi pochodovali a hledali prastaří mágové a čarodějové největší zdroje magické síly. Jedním z pra-čarodějů byl i velice známý a téměř nejvíce obdivovaný arcimág Šalidor, jenž nechal mezi těmito zdmi postavit podivné bludiště, kterému rozumí pouze ti, co ovládají magii. Samotné prostředí je velice zachovalé, leč některé budovy nevydržely nápor počasí a zřítily se. Ovšem památek po původních obyvatelích je tu dost, Khajiit našel tucty pohřebních uren, které byly mrazem stále zapečetěné a zavřené.

Kromě Šalidorova labyrintu se zde nachází i menší chrám, známý jako Valkygg, které halí podivné tajemství. Jaké? To se bohužel M’aiq nedozvěděl, neboť se nedostal ke vchodu onoho místa. Avšak než M’aiq odešel z této lokace, našel ještě jedny mohutné dveře, které se nedaly nijak otevřít, a přesto k nim vedly schody. Jednalo se o dveře samotného Labyrintianu, místa, kam v minulých dobách ukryl kus „Hole chaosu“ zlý Jagar Tharn, bojový čaroděj samotného císaře Uriela Septima VII.

M’aiq se zmiňoval, že toto místo je jen pro odvážné a hned vysvětlí, co tím myslel. Kromě ledových trollů, již okupují ruiny, se na těchto místech M’aiq necítil vůbec dobře. Ze skal a zespod povrchu země bylo cítit cosi nebezpečného a nepřívětivého. Pokud nemáte u sebe zbraň, neovládáte magii či nemáte vyloženě štěstí, budete jistě dříve mrtví, než si stačíte prohlédnout veškerou architekturu, která se zde nachází. Mnoho poutníků a dobrodruhů se odvážilo vstoupit do těchto prostor, a i když byli velice zkušení či připraveni na jakoukoli výzvu, jejich ohodlané kosti tvrdily opak. Zde bylo vidět, že ať je kdokoli a jakkoli mocný, může tady skončit špatně. A tvrzení, že síla či inteligence je základem moci… M'aiqovi nesejde na tom, jak je někdo silný nebo chytrý. Záleží pouze na tom, co dokáže a jak se s problémem vypořádá.
M’aiq měl aspoň to štěstí, že uprchl trollům dříve, než ho stačili dohnat. Na dřívějších cestách se Khajiit dozvěděl, že některé karavany, putující ze severu na jih, raději tato místa objíždějí a prodlužují si cestu o několik dnů, však se nemusí potýkat s nebezpečím, které se zde nachází.

Kousek od Labyrintianu vedou schody kamsi do hor, kde se nachází poutní místo známé jako „Nebešťanův oltář“. I zde se nachází podivná zeď se starobylým textem na kameni, ale ani toto M’aiq nedokázal přečíst. Kromě oné zdi a pár nástupišť vedoucí do vzduchu toho tady návštěvník moc nenajde, ovšem výhled do okolí stojí za to! Odtud je krásně vidět na Labyrintian a i na vzdálený Morthal, hlavní město Hjaalmarky, kam také Khajiit míří. Než odtud M’aiq odešel, uvědomil si, že za skaliskami a onou starobylou zdí se nachází ve vyšších místech daedrický oltář Mehrunes Dagona, o kterém již psal v minulém díle. Zvláštní, jak některá zajímavá místa jsou od sebe tak blízko, ale přitom je dělí takové překážky, jako jsou vysoké skály nebo horda tupých zvířat…

Na protějších horách, pokud se odtud cestovatel dívá směrem k Labyrintianu, se tyčí další vrchol s úžasným výhledem, avšak s nebezpečím v zádech. „Vrch Starší krve“ se rozprostírá na hranicích Hjaalmarky a Bílého Průsmyku, na jehož vrcholku se staví další z mnoha starobylých nordských zdí. Městské stařešiny vypravovaly o tomto místě jako o „hnízdě draků“ a nebylo se čemu divit. Pokud je cestovatel odvážný, může se sem dostat z bělo-průsmyckých plání po polo-zasněžené stezce, kterou obývají trolly a medvědi. Dokonce na samotném vrcholku lze narazit i na kostlivce, proto buďte opatrní!

Jižní hranici kraje hlídá podivná soutěska, kterou okupují zločinci a ničemové. Cestovatel z Bílého Průsmyku má bohužel problém se dostat na Samotu či do Morthalu, protože musí překonat toto místo, pokud chce kráčet nadále po pevné a „bezpečné“ stezce, neboť mimo ní lze narazit na divokou zvěř či lumpy. Nejlepší možností, jak se dostat do severních měst po této cestě je před onou soutěskou sejít z cesty a držet se u řeky. Pokud toto cestovatel udělá, narazí na další zajímavé místo, do kterého však Khajiit nedoporučuje vstupovat.

„Odpočívadlo mrtvého muže“ je název další nordské hrobky, která se v okolí nachází. A i přesto, že je nejspíše plná probuzených mrtvých, toto místo je zvláštní svou historií. Z krčem se Khajiit doslechl zvěsti o bardovi jménem Svaknir, který psával ve svých dobách verše mířené proti tehdejšímu velekráli Olafovi Jednookému. Ano, tomu, který porazil draka Numinexe na hoře Anthor u Ledohradu a uvěznil jej v Dračí síni v Bílém Průsmyku. Tento bard popíral jeho udatnost a vysmíval se mu, že je podvodník a lhář. Nakonec ho Olaf nechal zatknout a uvrhnout právě sem, do této kobky. Jestli je však toto pravda, to nikdo neví. Snad se to někdy dozvíme od nějakých dobrodruhů, kteří sem vstoupí…

Po několika hodinách chůze pěšinkou dojde poutník konečně na další civilizované místo této oblasti. Před samotnou osadou v mokřinách mine na cestě „Jestřábí pevnost“, která hlídá západo-východní cestu. Pokud jste unavení a docházejí vám síly, je možno se tu na chvilku zastavit a odpočinout si, M’aiq měl to štěstí, že tu pobývali legionáři z Císařských vojsk. Po velice dlouhé době uviděl podobné lidi jako kdysi dávno v Cyrodiilu. Pevnost je vcelku malá, pár místností, kovárna, studna a stáje. Nachází se na dobré pozici a oproti východním hláskám se posádka chová mile.

Jakmile naberete síly a hodláte vyrazit dál, nezbývá vám už nic jiného než vyrazit po cestě na sever, která vás dovede až do samotného města Morthal, jenž se jmenuje po dávném nordském hrdinovi Morihauovi. První dojem vám přijde zvláštní, oproti ostatním osadám a vesnicím je tato zcela tichá… A když M’aiq píše ZCELA, myslí to doslova. Kromě lehkého pochodu stráží, cvrlikání cvrčků a bzučení světlušek tu nic jiného neuslyšíte. Možná tak ještě bublání vody… Zkrátka na tomto místě jako by se vytratil veškerý život. Lidé moc nemluví, domy jsou dřevěné, lehce ztrouchnivělé a atmosféra děsivá. Moc staveb tu nenajdete, pár obytných domků, jarlovu síň „Vysokého měsíce“, krčmu „Na Slatině“ a pilu, ve které je ASPOŇ trochu živo.

První zastávkou byla samozřejmě krčma, která naprosto zela prázdnotou. Až na místní krčmářku a podivného orkského barda tu nikdo v M’aiqově přítomnosti nebyl. Khajiit se hned zeptal, proč tu je takové ticho a kde jsou všichni lidé, odpověď z ženských úst přišla velice rychle. V Morthalu není důvod se radovat. Smutné okolí, nepřízeň počasí a velice malá návštěvnost od poutníků a jiných cizinců. Zmínila se, že sem putuje míň lidí než do Ledohradu a to je velice smutné…

Další důvod, proč se tu nachází jen pár usedlostí a proč je místo tak ponuré… Krčmářka za určitý zlaťák prozradila, že se v tomto kraji nacházelo místo, které patřilo jistému a dávnému upíru Movarthovi, který terorizoval okolí. Před jeho dobou bylo město živé a veselé.

A poslední důvodem byla víra v samotnou jarlu a její schopnost „vidění budoucnosti“. Zkritizovala její rozhodování podle podivných vidění než skutečností, které byly zcela jasné a dosti přímé. Navíc, prý ona ráda přivítala jistého čaroděje, který se zde usadil a podle obyvatel dělá něco tajemného v močálech. Nikdo nemá tušení, o co jde a nelíbí se jim to, přesto jarla Idgrod Havranice nechce nijak zasahovat a věnovat se tomuto „problému“.

M’aiqa překvapilo, že ona jarla umí vidět do budoucnosti, hnedka zauvažoval, že by se jí mohl zeptat, jak se mu bude dařit na cestách. Z krčmy Khajiit pomalu odcházel pryč, načež hostinská mu stačila popřát hodně štěstí na cestách a upozorňovala, aby si dával pozor na zvěř v bažinách.

Pár kroků po mole a khajiitské tlapky se ocitly na klice velké síně, která uvítala návštěvníka v klidném nádechu. Na zdech pověšené trofeje, u zdí postávalo tiché služebnictvo a starší jarla hrdě posedávala na trůně a pozorovala příchod cestovatele, který se chtěl dozvědět více informací o kraji a jejích schopnostech. Společnému rozhovoru přihlížel i její huskarl.



Od jarly se dozvěděl, že svá „vidění“ má už od malička a nikdy jí nezklamala. Cokoli viděla, se stalo a proto se ani nebála takových věcí a řečí, jako že se lid bude mít špatně nebo učiní špatné rozhodnutí. Hrdě hlásila, že i když je Skyrim v občanské válce, nemá smysl se stavět proti Císařské legii, která bránila tuto provincii odjakživa.
Její jedinou a prozatím trvající starostí bylo, že její dcera nechtěla věřit těmto vizím a odmítala získat stejný dar jako jarla.

Poté se ohlédla na Khajiita a z očí mu vyčetla, že je velice zvědavý a odvážný se ptát na věci, na které by se jen tak někdo nezeptal, přesto ho nijak nepotrestala, ba naopak - pochválila. Tady bylo vidět, že lidé ve Skyrimu mají v některých ohledech méně předsudků, než lidé na jiných místech… Než M’aiq položil další otázku, vyčetla mu z očí událost, která se mu brzy stane. Prý bude Khajiit putovat po bažinách a narazí na jistou překážku, které se lekne a zděsí se. No… moc příjemné to nebylo, ale M’aiq byl zvědav, zda se její vize vyplní či nikoli.

Khajiit poděkoval za přijetí a popřál jí hodně zdaru. Následovala konečně cesta ven z města přes mostek až k pile a rovnou po cestičce do částečně zasněženého lesa a bažin. Mimochodem, v tomto kraji nečekejte lepší počasí než neustálý déšť či lehké poprchávání… občas vyjde i Slunce, ale jen na krátkou dobu.

Ačkoli tento kraj není plný lidí a života, pro milovníky jedovatých bylinek je toto… ráj? Téměř na každém kroku lze najít trsy Smrtniček, krásných modravo-fialových květů, vykvétávající z vysokých stonků v trsech. Ačkoli jsou to nádherné květiny, musíte si na ně dávat pozor. Rozhodně je NEZKOUŠTEJTE jíst! Jsou prudce jedovaté!
Pokud půjdete po okraji močálu, můžete najít v zemině tobolky podivných bílých hub, kterých je tu nespočet. Jen pozor, až je budete vytahovat ze země, aby se semínka neuvolnila, nevoní příliš vábně. Dále můžete najít psí kořeny… vypadá to jako uschlý kořen stromu, trčící ze země. Tato „rostlinka“ se často používá pro výrobu čajů nebo posilovacích lektvarů. Jak to ovšem je, M’aiq nedokáže říct. Dokonce na některých místech můžete najít stejně jedovaté Rulíky, ovšem jen v menších počtech a konkrétně uprostřed močálů. Dobrý zrak vám pomůže najít i obří lišejníky, rostoucí na zemi v hojném počtu. Ale chce to mít opravdu bystrý zrak.
Pokud se budete brodit, můžete v těchto tůních najít i různé ryby, které lze zasyrova pozřít, třeba „Abeceánského Ploutevníka“, který se hojně vyskytuje i na pláních v Bílém Průsmyku.

M’aiq se zapomenul zmínit, že čím více jdete do středu této krajiny, tím více se potýkáte s potížemi. Smrdutá voda, otravný hmyz a nebezpečná zvěř. Však, žádní medvědi nebo vlci, ale hlavně pavouci, občas i trolly a hlavně Chauři! M’aiq nikdy neviděl nic tak děsivého jako je Chaurus… obrovský chodící „hmyz“ s kusadly ostrými, jak břitva a hrubě šupinovým tělem, že se do něj téměř nic nezabodne. Pokud nemáte rychlé nohy nebo několika coulové železo na sobě, pak si můžete být jistí, že je Chaurus to poslední, co v životě uvidíte… Při prvním spatřením okamžitě utíkejte pryč! Toto stvoření rádo pronásleduje svou kořist do té doby, než se zcela unaví a pak nečekaně zaútočí. Ba ani útěk do vody nepostačí, na rozdíl od pavouků, kteří toto nesnášejí…

A aby toho nebylo málo, na některých místech lze najít i menší tábory zarostlých banditů a čarodějů, ovládající nekromancii. Zvláštní bylo pro M’aiqa, když viděl mocné nordské plnovousy, které se nacházely i v této „nížině“. Nordové berou své plnovousy opravdu vážně. Samí vousatí lidé. Podle M'aiqa asi chtějí mít stejně nádherné hřívy, jako mají Khajiiti…

Jedna taková skupinka banditů se umístila u nordské hrobky „Ustengrav“, ovšem co se uvnitř nachází, neměl Khajiit ponětí. Než se zcela stačil dostat ke vchodu, už se k němu blížili lumpové, toužící po jeho hřívě… brr! Naštěstí khajiitské nohy jsou velice rychlé a proto stačilo jen chvíli běžet západním směrem, proběhnout skrze vodu a už se dostal k další rozvalině, tentokrát Folgunthur, ve kterém byl také rozložen tábor, však bez lidí. Z tábora se zahleděl západním směrem, a přestože se stmívalo, uviděl na protějším břehu řeky světla doků a nádhernou samotskou klenbu, pod kterou pluly lodě a na které se rozléhalo hlavní město Skyrimu. Stačilo překonat dost široký záliv a Khajiit by se dostal do dalšího kraje.

Khajiit se rozhodl vydat k nějaké stezce na Samotu, sotva učinil několik kroků, stalo se něco, čemu nemohl uvěřit a vyděsil se… Slova vědmy Idgrod se opravdu vyplnila. Během odchodu z tábora si M’aiq všiml čehosi putujícího na zemi. Jaké zjištění, že se jednalo o děsivé stvoření, o kterém nepředpokládal, že tu najde. M'aiq tuhle viděl blátokraba. Příšerné stvoření!! Sice se jednalo o mládě, ale i tak… hnusná klepeta! Neplecha pro ty, kteří si jen tak plavou v řece a překvapí je právě toto. Možná horší zvíře, než je Vraždomilka. Fuj!



Čím rychleji Khajiit běžel od onoho místa, tím stále častěji narážel na tyto kraby, avšak už ve větších velikostech. Naštěstí se jim vyhnul a dorazil konečně na klidné místo, které stálo za podívanou. Uprostřed močálů se tyčil další menhir se znamením „Učedníka“, krásně zarostlým okolím. Tento „kámen“ je vhodný pro všechny magické přívržence či ty, kteří se rádi bratří s magií. Avšak M’aiq se tohoto kamene nedotýkal, jen se zastavil a poznačil si na mapě, kde se nachází. Protože déšť sílil a chýlil se konec dne, vydal se Khajiit ven z močálů.



Jakmile našel kamenitou cestu, vedoucí do Dračího Mostu, rozhodl se v lese přespat. Sotva přestalo pršet a Khajiit si rozdělal oheň a stan, uviděl tak krásné panorama, které se tyčilo nad samotskou klenbou. Krásná barevná polární záře - úžasný úkaz skyrimské přírody.

V příštím díle se M’aiq konečně podívá do kraje plného umění, zajímavé historie a hlavně do města, které žije, na rozdíl od ostatních východních měst. Samota, hlavní město kraje Haafingar! To je další M’aiqova destinace.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: Labyrintian (jen pro ty odvážné), kámen Učedníka
z města: krčma Na Slatině, Síň Vysokého měsíce

Častý výskyt:
bylin: Sněhulky (u cest), Smrtničky, Rulíky, Psí Kořeny, Obří Lišejníky a Močálové houby (v močálech)
lidí: dřevorubci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Protože se budete nacházet v močálech, dávejte si pozor, kam šlapete. Jednak močály nejsou mělké a jednak zvěř je velice nebezpečná. V případě střetnutí s Chaurusem OKAMŽITĚ utíkejte pryč!
M’aiq doporučuje si vzít na cestu něco, čím byste odpudili hmyz… I když nevoní zrovna vábně, natrhejte si co nejvíce močálových hub!

---

Část 8. - Haafingar

Každému cestovateli srdce plesá, pokud se dostane do kraje s dominantním městem Samota. I bylo tomu tak v M’aiqově případě, kdy za tmy sbalil tábor a vydal se po cestě k mostům přes Bílou a Karth řeku.

Než se však dostanete na Samotu, musíte přejít malou vsí, jež se jmenuje podle jisté… dominanty. „Dračí most“ je ukázkovým příkladem úžasné architektury. Nejen, že je bytelná a veliká, ale hned na vstupu vás vítá otevřená kamenná dračí tlama, ať už jdete z kterékoli strany. Uprostřed mostu si jistě můžete všimnout, jak pod vámi klidně probublává řeka Karth, která se o několik mil dál vlévá do Samotského zálivu a poté hned do Moře Přízraků.



Samotná vesnice není tak velká, jak by se očekávalo. Krčma, pár obytných domků, pila a dům ochránců císaře - také známí jako „Penitus Oculatus“. Však je tato osada umístěná na velice pěkném místě - je lemovaná řekou, skalami a i lesem, který se postupně kácí.

Zatímco se M’aiq kochal okolím, nad vesnici vyšlo světlo a lid se probudil. Protože s ním moc nechtěli mluvit, zašel tedy Khajiit do krčmy „U Čtyř štítů“ - pěkný název, a pozeptal se jisté dámy za pultem na pár otázek ohledně mostu. Sama prozradila, že nemá tušení, kdo tento most postavil či jak dlouho trvala stavba, ale byla moc ráda, že stojí. Nebýt onoho mostu, nikdo by se neměl jak dostat do tohoto kraje, pokud by nechtěl sejít ze stezky. Přiznala se M’aiqovi, že se bojí, aby most nezničili rebelové.

Khajiit se tu rychle občerstvil a opět se dal na cestu, tentokrát už poklidně a za přítomnosti Slunce zamířil na sever. Stezku lemovaly po západní straně hory a po východní zase bublající řeka. Kus před samotným městem jistě narazí poutník na křižovatku, vedoucí jak do města, tak i dál severozápadním směrem do kopců. Pokud se vydáte do kopce, narazíte na schodiště, vedoucí k pohoří Kilkreath a mohutné soše Meridie - daedrickému princi světla. M’aiq… nemá ani slova pro tento pohled. Snad popis by mohl postačit… Obrovská socha v hábitu s vyzývajícími ruky a pod ní dvě malé sošky, které se snaží něco uchopit. Pokud se pod ně postavíte, určitě se budete cítit tak „nicotně“, jako byl i M’aiq.
Tato socha měla i svůj chrám v hoře, dveře do ní byly však napevno zavřené. Proto jestli sem půjdete, nečekejte, že si celé místo prohlídnete i zevnitř.

Naproti tomuto místo, o několik set sáhů na západ, se ocitá velice krásné „Borové jezírko“, kde uprostřed ostrůvku rostou zvláštní a krásné byliny. Zde najdete hlavně klid a nijak nerušenou přírodu… ideální místo pro přespání či odpočinek. Avšak, pozor na blátokraby… fuj!

M’aiq se vrátil zpět na hlavní trasu a kráčel lehkým krokem na Samotu, která ho vítala už z dálky. Mocné hradby a veliké prapory s vlčí hlavou se na cestovatele smějí. Než se ale dostanete do města, u věže při cestě vede stezka do největšího přístavu ve Skyrimu, kde se kromě několika kocábek ocitá i sklad a sídlo „Východo-císařské společnosti“. Dovoz i vývoz všeho, co byste potřebovali, ať už se jedná například o elsweyrský cukřík či bretonský sýr…

Khajiit se vrátil zpět z přístavu na trasu do města a vyšlapoval do kopce. Než se dostal k bráně, všiml si u věže, kde zatočil k přístavu, jak přijíždí povoz s neznámými cestovateli, již se radovali z úspěšné cesty. M’aiq musel kroutit hlavou, když spatřil, jak se jim zlaťáky z rukou vytrácí a zaslechl, jaká byla jízda rychlá. M'aiq dokáže cestovat velice rychle. Někteří lenoši cestují na vozech. M'aiqovi je to jedno…

Po chvilce čekání, než se cestovatelé z povozu dostali do města, konečně Khajiit vyrazil kupředu. Prošel menší a stále otevřenou branou, stačilo udělat ještě pár kroků a konečně se dostal k mohutným dveřím, které hlídaly stráže města. Bez jakýchkoliv řečí a ještě s nadšením otevřeli cestovateli… tohle se jen tak nevidělo…

Sotva poutník vejde dovnitř města, oči se vám rozzáří překvapením a nadšením. Bohaté vysoké domy, široké ulice, nad kterými visí barevné praporky, plápolající ve větru, bující kvítí a především milí lidé… Avšak, tuto krásu kazí jedna nehezká podívaná, ze které byl M’aiq v obavách. Hned u brány, po vaší pravici spatříte malé nástupiště s několika stoly a popravčím špalkem. Brr, M’aiq nemá tušení, zda ho používají často či jen pro ozdobu… M’aiq věří v to druhé.

Ale zpátky k městu… Hned u brány může vyčerpaný putující zamířit do krčmy s příhodným názvem „U Mrkajícího kolčaváka“, kde se dozví spoustu drb a svlaží své hrdlo. Hospoda to jest veliká a krásně zdobená, na rozdíl od těch z východní části provincie. A není tu ani moc draho. Od krčmáře se doslechl něco málo z minulosti města. Před sta lety tu městu vládla krutá a nelítostná královna Potema, které se přezdívalo „Vlčí královna“ a tudíž je vyobrazena vlčí hlava na její počest. Ona královna byla iniciátorkou povstání a vyhlašovatelkou takzvané „Války červeného diamantu“, kde padlo mnoho šlechtických, i ne-šlechtických obětí. Mezi těmi „vyššími“ byl i například její syn Uriel Septim III. nebo také „šílený“ císař Pelagius Septim III.

Krčmář prozradil M’aiqovi, že stojí za to navštívit slavnou bardskou univerzitu a samotný Modrý palác, což jsou opravdu dominantní stavby města. Modrý palác slouží jako sídlo velekrále… v současné době patří trůn provincie jarle Elisif Jasné. Jarla byla v posledních dobách stále smutná a plná žalu, neboť před krátkou dobou přišla o manžela a také velekrále Skyrimu - Toryyga, který byl zavražděn.
Další informace nestačil krčmář říct, ale doporučil ji navštívit, ta by pověděla M’aiqovi více o svém zesnulém králi a o občanské válce, která kvůli tomu započala. Není to zrovna příjemné téma, ale aspoň se později dočtete, proč jsou někteří lidé na vás (ne)milí…

Protože se M’aiq zmínil, že je cestovatelem, doporučil mu navštívit i maják na severu. A pokud jest M’aiq odvážný, jihozápadním směrem se nacházela nordská zřícenina Volskygge, která je zvenku impozantní. Nakonec se zmínil o jakémsi hradu v moři, o kterém sice nic nevěděl, ale něco se mu prý na tom nezdálo. Říkal, že nikdo z místních a ani rybáři, k onomu hradu nepluli… Prý se tomuhle místu vyhýbali.

Po sladkém vínu a slovech opustil Khajiit krčmu a vyšel na obhlídku města. Pokud se vydáte po ulici kupředu, minete alchymistický krámek, vetešnictví a také obchod se šaty. A tam se také elsweyrské kroky zastavily. Od dvou vysokých elfek se M’aiq doslechl, co by měl mít správně na sobě, pokud by chtěl navštívit Modrý palác. Přestože se mu snažili poradit nejlépe, M’aiq si nic okrasného na sebe nekoupil, ale měli tu obrovský výběr látek a šatů. Milovníci módy budou nadšení, zde vám opravdu poradí. Protože sám M’aiq neznal své míry na nové oblečení, dostal od jedné Altmerky metr… pro případ, že by si chtěl nechat něco ušít na zakázku.



S malým zdržením se vydal zpět na ulici a kráčel stále směrem k onomu paláci, cestou míjel několika stánkové tržiště a prošel i pod mostkem, který spojoval vysokou věž s vrtulí na vrcholku, a hradiště v západní části města. Ve věži s vrtulí se nacházejí schody, vedoucí do přístavu, což je velice zvláštní. A ono hradiště patří ke Chmurnému hradu, současnému stanovišti císařské armády, která se snaží potlačit rebelii. To teďka M’aiqa napadá… V tomto městě jsou dva hrady! Ovšem, Chmurný hrad je pouze pro vojenské účely, zatímco Modrý palác je pro šlechtu a místní „smetánku“.

Před hradištěm a vlastně naproti tržišti se nacházela stezka vzhůru, která vedla k místnímu kováři a mistru šípaři. Pokud vyjdete až úplně nahoru, dostanete se před jednu z bran na nádvoří onoho hradiště, kde se nacházejí další dveře, tentokrát dovnitř hradu a jsou hlídané stráží. Celé nádvoří je docela rozsáhlé, uprostřed onoho místa je obrovské ohniště a kolem něj mohutná hradba. Na východní straně jsou opět dveře, tentokrát kamsi do kamenné věže - prý slouží jako „místo pro návštěvu“. Vedle dveří Chmurného hradu vedou schody nejen do dalšího patra hradiště a na hradbu kolem města, ale také k věži, která patří altmerským jednotkám a spojencům Thalmoru. Ah, M’aiq musí hned vysvětlit, co vlastně Thalmor je. Je to spolek vysokých elfů, jdoucí se svým přesvědčením k blažené idey, kterou se snaží získat. Ostatně, jestli se jim to daří či nikoli, nemůže Khajiit říct, jenom ví, že nemají rádi lid, uctívající nordské bohy. Proč? Na to snad M’aiq najde odpověď.

Dále hradby vedou k západní straně města, kde se nachází velice významná církevní stavba… Božský Pantheon. Chrám uctívaných bohů a svatyně všech, kteří zde hledají odpovědi na své boží otázky.
Celý areál je obklopen malou hradbou a uvnitř je rozloženo několik laviček a dva trůny pro nastávající novomanžele. Pokud mají novomanželé něco na srdci, mohou sdělit své pocity na ochozu, vyskytující se nade trůny. Jen ti bohatí a zámožní se zde nechávají oddávat, obyčejný lid musí cestovat do Mařina chrámu v Riftenu.

Toto krásné místo, kde vás uvítají milé kněžky a mniši, je velice bohatě zdobené, v samotné lodi se ocitá devět výklenků, patřící každému bohu. Ovšem, vyplněných je jen osm, zbývající výklenek „Talose“ byl sejmut, kvůli dodržování paktu Thalmoru a Císařské říše, známý také jako „Zlatobílý konkordát“ - ten zakazuje ono uctívaní Talose. I tak toto místo stojí navštívit!

Když se opustí areál, je možné zahlédnout ze strany nádvoří u stěny a pod schodištěm legionáře, jak se procvičují v boji či střelbě. Občas je možné i zahlédnout jejich kapitána, jak na ně dohlíží a radí, v čem dělají chyby. M’aiq se musel pousmát, když spatřil, jak ozbrojení muži sekají meči do dřevěného panáka a klejí neúspěch. Proč se vojáci zatěžují cvičením? Nejlépe se naučí bojovat, když budou mlátit do živých lidí. Aspoň takto by učinil M’aiq, být vojákem. Chvíli sledoval dvojici mužů, jak mezi sebou zkoušeli různé triky. Jeden byl ozbrojen mečem a štítem, druhý dvěma meči a každý protivníkův útok se mu nedařil odrazit. Inu, Khajiit musel přijít k němu a poradit mu.

„Nezkoušej vykrývat údery, když máš dvě zbraně. Akorát tě to zmate. Navíc dvakrát zaútočit je beztak lepší.“
Tuto radu si prý vzal k srdci a zkusil se podle ní řídit… a vida! Hned mu šli útoky samy od sebe.

Po tomto krátkém zdržení Khajiit konečně opustil výcvikový areál severní branou, kráčel po cestě, vedoucí skrze bohaté a vysoké domy. Jaké překvapení, když za několik sáhů zaslechl zvuk flétny a bubnu… Tlapky postávaly na schodišti bardské univerzity, kterou hodlal také navštívit. Sotva otevřel dveře, už ho vítal vysoký elf s radostným hlasem a divil se, že vidí po dlouhé době nějakého Khajiita. Hned se ho na úvod zeptal, zda se nechce zapsat do studií, ale M’aiq odmítl, ale přesvědčil Altmera, aby ho provedl po univerzitě.

Místo bylo překrásné, hned u vchodu to září krásnými květinami, za několik sáhů na vás vykoukne obrovská knihovna, plná skladeb, veršů či prózy. Několik bardů tu má i svůj pokoj, které jsou také v patře s knihovnou. Dále můžete sestoupit do suterénu, v němž se rozléhá kuchyně a další lůžka pro hosty či bardy. A nakonec ve vrchním patře jsou dvě posluchárny. Protože jedna byla zcela zaplněná a čekala na přicházejícího barda, M’aiq se usadil a vyčkal společně s ostatními na hudbu. Za několik okamžiků se dostavila velice pohledná bardka s flétnou a spustila své umění, které se tu učila. Hrála… překrásně!



Pokud budete mít čas, milí přátelé, navštivte bardskou univerzitu! Nejen, že se dozvíte od milých lidí něco nového, ale také se můžete zaposlouchat do krásných instrumentů a zaslechnout příběhy dávno minulých!

Po krásné návštěvě se M’aiq vydal opět na cestu kupředu, ta vedla přímo do Modrého paláce, nacházejíc se na samotném konci samotské klenby. Místní před-zahrada buje v krásných barvách, stráže pečlivě hlídají vchod dovnitř paláce. Po menší prohlídce vás mohou pustit dovnitř, jen co vejdete, oči se vám rozzáří. Kromě překrásného zdobení se všude nacházejí drahé věci… stříbrné poháry a talíře, drahá ovoce, květináče plné různých květů a barev. Místo nevypadá zas tak ponuře, jak by se zdálo. Abyste se dostali před jarlu, musíte nejdříve jít z předsálí ke schodišti. Než vylezete po schodech, po vaší levici uvidíte kuchyňské křídlo a pokoje služebnictva. Po pravici jsou dveře, vedoucí do Pelagiova křídla… nejspíše se jedná o soukromé komnaty, neboť vás dovnitř nepustí. Teď, když vylezete po točitých schodech, dostanete se rovnou do šlechtické místnosti s trůnem naproti vám. Jarla Elisif Jasná na vás hledí z mocného trůnu, společně se svými podřízenými i rádci. Protože byl M’aiq neohlášen, okamžitě se seběhla stráž a ihned zjišťovala, co tu Khajiit pohledává. M’aiqova rada - nejprve se ohlaste, pak vstupte.

Po vysvětlení, že je M’aiq cestovatel a ne žádný útočník, tvář jarly se zmírnila a naslouchala, co má poutník na srdci. Nechtěla se moc svěřovat, ovšem po sdělení, jak začala ona občanská válka, spustila.



Tuto válku prý započal jarl Větrného Žlebu (kde mimochodem M’aiq taky byl) Ulfrik Bouřný Háv, který si nepřál a neměl v lásce velekrálovu správu nad provincií. Jednoho dne bez upozornění přišel do tohoto paláce a v neférovém souboji ho zabil… ale ne prý zbraní, ale svým hlasem! M’aiq nějak nechápe… copak slovo může někoho zabít? Až půjdou lovci na srnky, můžou jít na ně bez luků a stačí na ně promluvit „jídlo!“? Tomu nějak nerozumí…

Ostatně, Ulfrik prý zabil velekrále nečestně a rozhádal všechny jarly z provincie. Někteří se k němu připojili a někteří zase ne. Ono je to vlastně vidět, když putujete městy… Ta východní jsou hlavně na straně mocného muže. Naopak západní věří jarle a pomoci z Cyrodiilu, která má právě tuto rebelii potlačit. Ovšem, posoudit, která strana je ta pravá a má pravdu, nemůže M‘aiq říct…

Ačkoli vypadá ona jarla velice zdrceně, její krása a moudrost doslova září. S touto ženou můžete mluvit bezpečně a otevřeně, ničeho se nemusíte obávat. Jen se nesmíte k ní přibližovat tak blízko, může vás totiž zastavit mocný huskarl v ocelové zbroji, neváhající zaútočit. Po této návštěvě a popřání štěstí ve vládě, M’aiq opouští Samotu a vydává se do krajiny.

Schodištěm věže vylezl u přístavu a kráčel stále severně, až se dostal k molu, kde jednak kotví neznámá loď a jednak se odtud nachází krásný maják, osvětlujíc břeh Haafingaru. M’aiq měl to štěstí, že si za doprovodu místního usedlíka mohl vylézt až na vrchol a podívat se na moře. Úchvatný pohled!

Po severní stezce, která se ztrácela ve sněhu, obešel M’aiq severní hory, minul několik vstupů do jeskyní a pomalu začínal stoupat vzhůru na vrchol pohoří. Za několik hodin mrazivé cesty se dostal k místu, které je asi nejstřeženější ve Skyrimu. Právě na severním vršku pohoří a hlavně nad městem se rozprostírá Thalmorské velvyslanectví, hlavní „základna“ Aldmerského spolku ve Skyrimu. Dostat se dovnitř je zcela nemožné, neboť se sem dostanou jen členové spolku nebo ti, kteří mají nějakou moc - například jarlové. Sotva přijdete k bráně, už na vás elfové z nádvoří míří zbraněmi a varují, ať se nepokoušíte dostat dovnitř. M’aiq toho moc neviděl, jen si všiml, jak rozsáhlé místo toto musí být. Třeba se tam jednou dostane a napíše více…

Avšak, M’aiq se vydal dál po cestě, vedoucí tentokrát jižně. Za několik sáhů odbočil na západ a jeho kroky se dostaly k pevnosti Hraggstad, kterou obsazovala jednotka císařských mužů. Ovšem… cestovatele tu neradi vidí a místo klidného přijetí vás pošlou pryč. Tohle je asi jediné „stanoviště“, kde si vás vojáci nepřejí.

Kousek od tohoto místa, když sejdete ze stezky a zamíříte k horám, můžete dojít k dalšímu menhiru, tentokrát se znamením „Hřebce“. Tvrdí se, že tento kámen napomáhá všem zrychlit a nést více věcí, než můžete - takže něco dobrého pro lovce pokladů. Ale jestli tomu tak je, kdo ví…

Předtím, než zamíříte po kamenité cestě k ruinám Volskygge, můžete narazit na menší stezku, nedaleko pevnosti Hraggstad, která vede až k pobřeží a protáhne vás kolem několika jeskyní a hor. Až se dostanete k moři a zamíříte na západ, můžete se dostat na další místo, kde se nedočkáte příjemného uvítání. Právě v těchto místech a daleko od civilizace, se nachází Severní pevnost, jež okupují jednotky Aldmerského spolku. Nečekejte milé uvítání ani prohlídku místa, stačí jen sebemenší náznak, že chcete vstoupit do menšího nádvoří, už to považují za napadení a útok. Pozor na své kroky!

Ovšem, proč se M’aiq zmiňuje o tomto místě. Ne kvůli nebezpečí, které hrozí z elfí strany, ale právě odtud je možno vidět hrad, trčící z moře. I když se M’aiq obával o svůj život, zeptal se jedné stráže pevnosti, zda něco neví o onom hradu, ba však ani ona neměla tušení. Pohled na tu stavbu je zvláštní, ale jen když pomyslíte, proč se tam nachází… dostanete takové zvláštní mrazení v zádech.
M’aiq neměl zkrátka štěstí zjistit více informací o onom místě, třeba vy budete mít úspěch a povede se vám něco zjistit.



Konečně se po dlouhé době vrátil Khajiit na kamenitou cestu, mířící k ruinám Volskygge, které jsou na první pohled úžasné. Rozsáhlý chrám, tyčící se až na vrchol mohutných hor, je oproti veškerým chrámům (které M’aiq doposud navštívil) majestátní! Avšak musel si tu dávat pozor, kam šlape. V okolí se totiž potulovaly hloučky zločinců a ničemů, kteří neměli s nikým slitování. Škoda, že Khajiit opět neprozkoumal zákoutí této stavby a raději utekl z místa pryč. Ovšem, i tak pohled na velkou stavbu bylo něco… skvělého.

Než se však dostal do bezpečí, neustále měl pocit, že něco při útěku ztratil. Khajiit prohledával svou róbu a nakonec přišel i na onen podivný pocit. M'aiq pořád hledal metr, ale ještě ho nenašel. Kam se asi poděl? Musel vypadnout někde během útěku… A než si Khajiit uvědomil svou ztrátu, před ním se objevily další hory, patřící tentokrát jinému kraji, o kterém se rozepíše později.

Haafingar je krásná část Skyrimu, jen na nejsevernějších místech se rozléhá sníh, jinak je všude travina. I milovníci rostlin si přijdou na své, na jižních místech lze nalézt často Horničky všech barev a na severu pichlavé Trnice či někdy i Nirnské kořeny. A ve městě můžete najít i vzácné byliny jako Dračí Jazyky či Rulíky.

V příštím díle vám M’aiq popíše a povypráví o poslední části Skyrimu, o divokých a nesmírně nebezpečných Pláních, stále patřící původnímu obyvatelstvu, takzvaných „Zapřísáhlých“. Rozsáhlé krajiny, divoká řeka Karth a majestátní město Markarth budou poslední prohlídkou Skyrimu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: pohoří Kilkreath, Borové jezírko, Samotský maják
z města: krčma U Mrkajícího kolčaváka, obchod Úchvatné šaty, Chmurný Hrad, Bardskou univerzitu, Modrý Palác

Častý výskyt:
bylin: Horničky (podél cest), Sněhulky a Trnice (v zasněžených oblastech), Dračí Jazyky, Levandule a Rulíky (ve městě)
lidí: rybáři, poutníci, vojáci a jednotky Aldmerského spolku

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
V chladných oblastech Haafingaru je možné narazit na srkavce, blátokraby a medvědy! A pokud se střetnete s jednotkami Aldmerského spolku, netvrďte, že uctíváte „Talose“.
Ve městě se řiďte pokyny stráží a vojáků a nesnažte se klást odpor, pokud vás o něco požádají.

---

Část 9. - Pláně

Poslední část Skyrimu, kterou vám ještě M’aiq nestačil popsat a povyprávět o svých zážitcích, jsou nebezpečné, ale za to úchvatné Pláně, nacházejíc se v jihozápadní části provincie. Jsou natolik rozsáhlé, že trvá několik dní, než je celé projdete. Hranice se táhnou kousek od Dračího mostu, k Rorikovu Dvorci a až na jih k pevnosti Sungard.

M’aiq však začal svou trasu ze severní strany Plání, kde kousek od ruin Volskygge spatřil zasněžené pohoří. Od tohoto pohoří se vydal západním směrem, po vyšlapané cestě v travině dorazil do již třetí orkské osady, tentokrát nesouc název Mor Khazgur. Ale ani zde M’aiqa nepřivítali v dobrém a nepustili ho za palisádu, aby přespal v bezpečí. Zvláštní, jak všichni orci neradi cizince.

Protože se začalo stmívat a M’aiq neměl kde přespat, musel tedy jít dál krajinou a doufal, že najde nějaké přístřeší. Nejprve zamířil k oné zasněženému pohoří, už z dálky byla vidět jistá hláska s vchodem do hory, ovšem před vstupem postávala malá skupinka původních domorodých obyvatel, také známí jako „Zapřísáhlí“, kteří nikoho neměli v lásce.

Abyste si čtenáři představili, jak vlastně poznáte Zapřísáhlého, čtěte následující popis. Zapřísáhlí jsou muži a ženy, lehce odění do kožešiny losů a sobů. Dosahují výšky skoro dvou sáhů a jsou celkově neupravení. Vlasy mají rozcuchané, ve tvářích kromě bojových kreseb je vidět vztek a na těle nosí často kosti mrtvých zvířat… ne-li i některých humanoidů.
Pokud se k nim dostanete příliš blízko, tasí na vás dřevěné primitivní zbraně, ovšem s kamennými výstupky a ostrými kostmi na koncích. Lučištníci mají většinou otrávené šípy, které vás velice rychle usmrtí. A často jsou tito lidé spojováni s prapodivnou starou magií a spojenectvím s ohavnými bytostmi jako jsou „Vranice“ - vypadají jak ošklivé stařeny s peřím a velikánskými drápy na prstech.

M’aiq se musel vyhnout této oblasti, na během útěku narazil ve skalnaté krajině na skupinku těchto lidí, lovící vysokou zvěř. A zde se Khajiit musí přiznat, že měl dost nahnáno, když na něj tři lučištníci mířili. Se strachem na jazyku se jim snažil vysvětlit, že je pouze cestovatelem, který zkoumá přírodu a střetává se s novými lidmi… Čtenáři, věřte tomu nebo ne, ale ta trojice povolila své luky a nezabili ubohého M’aiqa! Naopak ho přivítali mezi sebou a žádali, aby jim pomohl s lovem.



Šance, že vás tito lidé nechají při střetnutí na živu je asi stejná jako skočit z vysoké hory na kameny. Během pobíhání po hornaté a zatravněné krajině si všiml způsobu jejich lovu. Sice drželi v rukách primitivní luky, ale přesný zrak dělal své… Za nedlouho ulovili kromě několika losů i malou smečku vlků, která se na skupinku vrhla. To jste měli vidět, jak jeden lučištník odhodil zbraň a vytasil kamenný meč, jenž jedním švihem uťal zvířeti hlavu!

Jelikož měli lovci dost naloveno, vydala se skupinka i s M’aiqem do jejich jeskyně, nacházejíc se na druhém břehu řeky, jež tu proudila. Khajiit si mohl už ve tmě všimnout, že se kolem něj nacházejí často dwemerské památky a další pozůstatky… Zbytky stěn, kusy jejich kovu, občas nějaká pevně zamčená truhlice. Kdo ví, kde se toho tolik nachází.

Po překročení řeky se skupinka lovců dostala do jeskyně, ve které se nacházela spousta těchto lidí a s nepřátelským výrazem hleděla na Khajiita. Naštěstí lovci vysvětlili, že jim M’aiq pomáhal a proto ho přijali mezi sebe. Konečně si poutník mohl odpočinout a dozvědět se něco o těchto lidech, proto zašel za nejstarším z nich - aspoň podle vzhledu tak vypadal - a zeptal se ho.

Tito lidé žili původně v Pláních svobodně, měli vlastní království, tradice i zákony. Pak, když připluli ze severu první Nordi a začali osidlovat Skyrim, narazili i na tyto Zapřísáhlé a po několika urputných letech plný bojů získali nad nimi nadvládu a museli je „uctívat“. Jenže se tito lidé nehodlali vzdát něčeho, na co byli zvyklí už jejich pra-pra předkové… Dokonce bylo M’aiqovi řečeno, že ke sjednocení a vzniku nového království měla pomoct i Císařská říše.
Později nastala událost známá jako „Markarthský incident“, jež se stala před dvaceti lety. Zapřísáhlí měli dost nordské nadvlády a opěvování jejich hrdinů místo svých a tak zaútočili a dobyli město Markarth. Tato nevídaná událost zasáhla srdce všem Nordům, hlavně jarla z Větrného Žlebu, Ulfrika Bouřného Háva, jenž po několika letech dorazil s velkým vojskem a město zpět dobyl, i když použil kruté způsoby. Během dobývání města prý Ulfrik chytil jejich dávného vůdce, Madanacha, jenž doposud „hnije“ v Cidhenském dole - M’aiqovi bylo prozrazeno, aby se sem nikdy nedostal, neboť by už nemusel nikdy vyjít na světlo…

Zapřísáhlí jsou především Bretonci a Nordi, kteří žijí starými způsoby a tradicemi, opovrhují vším, co nemá s jejich dávnými myšlenkami společné a tajně bojují proti každému jen proto, aby dokázali, že jsou schopni se postarat sami o sebe… Zvláštní myšlenka, ale je tomu tak.

Než se Khajiit vydal spát, všiml si, jak tito lidé tráví svůj čas a jaké zvyky provádějí. I když mají zlé časy a dnes se jim dařilo, po menší hostině se pustili do divokých tanců, zpěvů neznámých písní a děsivého halekání, až se jeskyně otřásala. Tito lidé jsou opravdu zvláštní.

Na druhý den se M’aiq vydal opět na trasu. Než zcela odešel z místa, dostal od Zapřísáhlé stařešiny radu, aby si dával pozor na ostatní skupinky, které se v Pláních nacházejí, ti už nemuseli být tak přátelští na M’aiqa, jako byli oni. Do mapy mu hrubě nakreslil značky, kterým místům se měl raději vyhnout, Khajiit si to bral k srdci. Celé východní vršky, hraničící s Bělo-průsmyckými pláněmi byly teritoriem tohoto lidu. Místům jako jsou „Rozštípené věže“, „Hadí útes“, „Tvrz Červeného Orla“, „Skála Mrtvé babizny“ či „Pevnůstka ve Ztraceném údolí“ se M’aiq vyhnul… proto se o nich zde nedočtete.

Od jeskyně Druadach - nakonec se M’aiq dozvěděl i jméno oné jeskyně se Zapřísáhlými - mohl v celé kráse spatřit krajinu Plání. Obrovské skalnaté vršky, téměř na každém kroku rostoucí Jalovce a u bublající řeky trsy Splývajících lišejníků. Však na březích se to jen hemžilo ošklivými blátokraby a na vrcholcích kopců bylo možné zahlédnout medvědy a šavlozubé kočky. Tady si zkrátka cestovatel musí dávat pozor, kam šlape…

O kus západním směrem se rozléhají dwemerské ruiny Bthardamz. Nijak nedotčená architektura dokonale vykreslovala postavení v kraji, jako by sem patřila už odjakživa. Šance na spatření stále žijících Dwemerů byla však velice nepravděpodobná, i když M’aiq prošel skrze schodiště a dostal se na menší nádvoří, dveře do hlavního města byly zavřené a zablokované… podivně silnými zelenými výhonky, které ještě nikdy neviděl. V okolí se nacházelo dostatečné množství sudů z trpasličího kovu, však zely prázdnotou. Zdálo se, že toto místo je opuštěné a nic se zde nenacházelo…

Za vrcholem na jihozápadě došel M’aiq k první nordské hrobce Rangvald, obrovské místo však hlídala skupinka pochodujících mrtvých těl se zbraněmi v rukách a nehezkým výrazem v tvářích. Než se stačil Khajiit dostat ke vchodu, podivné mrtvoly ve starých shnilých a občas vrzajících zbrojích se rozeběhli proti poutníku. A tak nezbývalo M’aiqovi nic jiného, než opustit rychle toto místo, tohle nebylo zkrátka pro jeho povahu. I když se nedostal dovnitř, nádvoří onoho hrobu bylo… majestátní, snad žádná taková hrobka neměla takový rozsah. Vysoké stěny, střecha z masivních kamenů a nástupiště, vhodné pro zástupy lidí…

Několik mil se od této hrobky nachází další menhir se znamením, tentokrát se znakem „Milenky“, která podle pověstí a různých povídaček říká, že kdo získá její znamení, sbírá zkušenosti ze světa mnohem rychleji. Jestli je tomu však pravda, nemá M’aiq tušení. Ovšem, co může říct, že se odtud nachází krásný výhled na přilehlé okolí a na řeku Karth, která pod vámi bublá. Naproti tomuto menhiru se za řekou nachází další vyhlídka s podivným názvem „Čtyř lebek“, odkud je velice krásný výhled - mnohem lepší, než odtud. A za kopcem na jihozápad se rozprostírá Markarth, hlavní město Plání… tam měl také M’aiq namířeno. Před tím však zamířil nazpátek, odkud přišel, protože nechtěl sestupovat po strmých skaliskách na cestu.

Po chvíli putování dorazil M’aiq ke starodávnému místu známé jako „Kráter Dračí zub“, které patřilo před dávnými věky drakům. Ovšem dnes tu po nich nejsou žádné památky, jen několik rozpadlých staveb a opět další zeď s neznámým textem na kameni. O kus dál vedla cesta mezi skaliskami k hlásce Harmugstahl, za nímž se řeka Karth rozděluje severně na dvě ramena. Od této hlásky viděl Khajiit jižním směrem vysoký most, rozhodl se k němu vydat podél břehu řeky, který byl velmi hornatý. A ačkoli se to nezdálo, M’aiq musel šplhat po kamenech a držet se trsů traviny, aby vylezl až na samotný vršek, dokud se konečně nedostal k mostu a mohl se z něj rozhlédnout do okolí. Bublající vodopády, divoká řeka Karth, skaliska velká a nebezpečná… Úchvatné.



Přes tento most vedla hlavní stezka z Bílého Průsmyku a Samoty do Markarthu. Kdyby se chtěl M’aiq vrátit do Bělo-průsmyckého kraje, musel by projít kolem pevnůstky U Rozbité věže, která je okupovaná skupinkou Zapřísáhlých. Proto cestovatelé, pozor na toto místo!

Ale M’aiq to vzal jižním směrem, kde se po chvilce chůze dostal do hornické osady Karthwasten. Ačkoli toho tu moc nenajdete, jen pár obytných domů a samotný stříbrný důl. Však je zajímavá svým věkem, už tu stojí přes čtyři sta let! Což se jen tak nevidí.

V Karthwastenu narazíte pouze na horníky a případně na žoldáky, hlídající stříbrný důl. Žoldáci nejsou zas tak výřeční, jak by se čekalo, za to horníci se s vámi podělí o některé své historky či vám můžou dokonce prozradit zajímavé úkazy v těchto krajích. Kromě „kamene Milenky“, kterou už M’aiq navštívil, mu bylo prozrazeno, že se nade vsí nachází další daedrická svatyně, tentokráte Peryita - pána úkolů a oddanosti. Naposled se zmínili o dwemerské stavbě Bthardamz, o které pronesli několik nechvalných poznámek. Jaké štěstí, že M’aiq odtamtud včas odešel, doslechl se, že toto místo bylo VELICE životu-nebezpečné - prý se v okolí pohybovaly podivné osoby. Možná zločinci? Kdo ví…

Teď by se dalo nad tím chvíli polemizovat, neboť málokdy se stane, že se s vámi dá někdo do řeči. A ačkoli měl z prvních cest Khajiit obavy, ohledně kontaktů s lidmi, musí se přiznat… M'aiq má rád obyvatele Skyrimu. Povídají si o spoustě zajímavých věcí, které vám mohou pak pomoct na cestách.

Po nabrání nových sil se M’aiq vydal po kamenité cestě na jih, která vedla rovnou do města Markarth. Avšak od Karthwastenu je velice daleko a než se poutník dostane do cíle, trvá to hodiny… pokud nejste lenoši a nevezete se na koni. V okolí kromě vysokých skal, ostrých jalovcových větviček a občasného kvítí, můžete spatřit i hemžící se blátokraby či zvěř, jak kráčí podél břehu divokých vln.
Za několik minut cestovatel dorazí k obydlí u cesty, ke kterému patří důl, obsahující zlatou žílu! Kolskeggrský důl je jediným vlastněným zlatým dolem zde, ve Skyrimu! Proto vy všichni, toužící po bohatství a jistému jmění, navštivte toto místo a dohodněte se s mistrem předákem o možnostech těžby, neboť je tu dostatek zlata pro všechny! Tedy, co aspoň M’aiqovi prozradil.

Však odtud je možné vidět na skálu, kterou ze všech stran obtéká řeka. Jižním směrem od této rozsáhlé skály se rozprostírá tábor Zapřísáhlých, kteří si tuto oblast velice pečlivě střeží a nedovolují návštěvníkům vstoupit do blízkého okolí. Celá oblast se nazývá „Karthská věž“, uvnitř se nachází vchod do starodávného chrámu „Nebeského útočiště“, tyčící se až na vrcholku samotné hory. Co se tam však nachází a zda se k tomu dá i jinou cestou dostat, se neví, Zapřísáhlí si drží toto tajemství mezi sebou. M’aiq by rád věděl více podrobností o tomto prapodivném místě, leč byl varován, aby se místům s domorodými lidmi vyhnul a neriskoval svůj život. Ani dobrodruhům nedoporučuje vstupovat na toto území, byť se nachází nedaleko hlavního města…

Když se mine tento důl a budete následovat cestu stále jihozápadním směrem, překonáte zatáčky a již z vršků na vás vykouknou první kamenné hradby předměstí Markarthu. Zpočátku projdete kolem farmy a mostku, vedoucího k dolu „Leváků“, kde se kutá železná ruda. Stále kráčejte po vyježděné cestě, až se dostanete ke stájím, kde lze zakoupit nejen oře, ale i psa! Ovšem než nejdřív nakoupíte, zahledíte se jistě před sebe, kde vás uvítá mnoho schody a mohutně vysokou zdí samotné město.
Markarth už zvenčí vypadá tak obrovsky, že si musíte říkat, jak to ti Zapřísáhlí mohli před několika lety dobýt? Vždyť je to nemožné! Hradby vysoké snad desítky sáhů, široké snad jak dračí křídlo a mnoho postávajících strážců před branou…

Po lehké instruktáži, co M’aiq smí a nesmí dělat ve městě, konečně vstoupil dovnitř a očekával nádhernou atmosféru…
Sotva se za vámi zavře brána, vaše oči se zahledí na tak vysoké kamenné stavby, že si říkáte, jak tohle mohl někdo postavit? Bohatě zdobené vchody, dveře z trpasličího kovu, středem města protékal tok vody, kde v dáli vytékal z vrcholků skal. Mohutné schodiště vás dostalo do vyšších pater města, odkud byl rozhled snad na celé město a některé budovy byly taky vysoko, že nebyly skoro vidět… Město má tři ulice, z nichž každá má svou nějakou dominantu. První ulici, kterou M’aiq popíše, vede středem města a táhne se až ke schodišti k mohutným dveřím.



Cestovatele přivítá u brány rozložené malé tržiště, kde několik prodejců haleká na ostatní, aby si prohlédli jejich zboží. Hned před očima nalevo se ocitá snad největší krčma v širokém okolí. „Stříbrná krev“ zajišťuje to nejlepší, co si poutník může dovolit… Bohatá výzdoba, kamenné postele a spousta místa pro vlastní soukromí. Obří hala, ve které se scházejí lidé u pultu či nikdy nehasnoucího krbu, vám můžou říct nějaké informace ohledně tohoto města. M’aiq se od jistého starého barda doslechl, že toto město vybudovali Dwemerové, než stačili zmizet. Avšak zbylo po nich dost památek, které jsou schovány v Dwemerském muzeu, nacházející se v Podskalní pevnosti - což je sídlo jarla.
Dále prozradil, že ačkoli vypadá město překrásně, člověk se tu nemusí cítit vůbec dobře. Většinou si lidé hledí svého, domy vypadají stejně a hlavně doporučil M’aiqovi, aby nevcházel do „Děr“. Bylo to totiž místo pro bývalé vězně a chudé Zapřísáhlé, kteří už neměli žádnou „cenu“.

M’aiq vyšel z krčmy a dal se na prohlídku města, sotva vyjdete z hospody, hned naproti se ocitá vetešnictví, kde lze nakoupit vše potřebné. Cestou ke schodišti minete několik kamenných domů, ovšem pro vážené občany na jdete, až když vyjdete schody a dáte se severním směrem. Pokud tak uděláte, projdete se kolem jednoho z vodopádů, který tu vytéká do města, a dále pak překonáte několik dalších schodišť, které vás dostanou výše do města.

Druhá ulice, kterou M’aiq popíše, je chrámová oblast, rozkládající se na mohutné skále ve středu města. Od obytných domů Khajiit zamířil na kamenný mostek, jenž se klenul nad protékajícím tokem. Na druhé straně se rozléhají dveře a schodiště do vyšších míst, kam se můžete podívat. Ve spodním patře se nachází chrám boha Talose, který je velice nenápadně umístěn. Po dalších schodech vzhůru se nachází dwemerská věž, jež slouží jako městská kasárna. A naproti této věži, když vylezete po jinačích schodech, se dostanete až k bráně chrámu Dibelly - pro Khajiity „Riddle‘Thara“. Obrovská svatyně ženské krásy a úžasu, ve které vás přivítají přívětivé kněžky a kde můžete strávit nějaký čas s prastarým oltářem. M’aiq se doslechl, že tyto kněžky mají mezi sebou jistou dívčinu, která dokáže věštit budoucnost… říká se jí „Sybila Dibbely“.

Poslední ulicí, kterou Khajiit popíše, je největší ze všech. V této čtvrti opět vytéká z mohutných skal vodopád, který je však tak velký a silný, že protéká CELOU ulicí. Další vodopád je pod kovárnou s vodním mlýnem, ke které se dostanete po seběhnutí schodů z chrámů. Projdete-li středem této „malé“ kovárny na druhou stranu, ocitnete se u dalšího schodiště, pokud se vydáte vzhůru, dostanete se k apatykářce a k síni mrtvých. Pokud však zamíříte níže, vaše kroky se dostanou k nábřeží a hlavně k nejobávanějšímu místu v celém Skyrimu. „Cidhenský důl“ je nejtvrdší vězení, ze kterého ještě nikdo nikdy neutekl. Strážci u vchodu vás varují, abyste nic protizákonného neudělali, nebo vás „šoupnou“ sem a místo polehávání na slámě dostanete do rukou krumpáč a budete kutat stříbrnou rudu…

Ano, správně! Toto drsné vězení slouží také jako důl a proto každý vězeň musí odpracovat jistou část, aby nějak uvnitř přežil. Od stráží se M’aiq doslechl, že v tomto vězení jsou vězněni například Zapřísáhlí, zločinci, nebo třeba i ti, co se moc ptají… rázem se Khajiitovi naježila srst.
Avšak, než ho stačili uvěznit, dozvěděl se, že tento „důl“ patří rodině Stříbrnokrevných, jež se významně zasloužila o rozvoj města. Proto je takřka vše podle nich pojmenováno… Dokonce mají i rčení, které je zcela pravdivé a zná ho každý obyvatel města. „Markarthem protéká krev a stříbro…“

Naproti Cidhenskému dolu je vstup do nejnižších míst města, kam také Khajiit nešel, neboť se jednalo už o jednou zmiňované „Díry“. Chudáci, žebráci, nemocní pobudové či staří Zapřísáhlí, nestojí o vaši pozornost a vy o ně také ne. Pokud nechcete nějak riskovat, tomuhle místu se vyhněte…

Nakonec si M’aiq obešel město a konečně se dostal ke schodišti, vedoucí přímo k mohutným dveřím Podskalní pevnosti. Jakmile ho stráž pustila dovnitř, Khajiit mohl zůstat v úžasu. Celá pevnost se schovávala pod mohutnou horou, vysoké a široké ulice, mířící do všech stran. Khajiit se vydal od rozcestí nalevo, kdy po chvíli dorazil k prazvláštnímu místu… V celé jeskyni dominovaly dwemerské stavby a věžičky, hlavně na protější straně mostku, pod kterou tekla řeka z hory, vedly mohutné schody ke dveřím Nchuad-zelu, starého trpasličího města, na kterém byl vybudován Markarth. Dále se tady nacházejí další dveře do síně mrtvých, ale největší pozornost zaujal jistý Altmer před mostkem.
Tento starý muž se jmenoval Calcelmo. Že vám to nic neříká? Mělo by… Calcelmo je odborník na dwemerskou a falmerskou kulturu, právě on byl tím mužem, který zde, v Podskalní pevnosti, založil muzeum, týkající se vše o trpaslících a jejich životě. Tento pán, když viděl v Khajiitových očích touhu poznávat, mu předal klíč do muzea a povyprávěl, co vše může najít a spatřit. Dále M’aiqa poprosil, pokud by měl cokoli dwemerského u sebe, rád by to vykoupil za slušné peníze… proto pokud jste dobrodruzi a chcete si vydělat nějaký septim navíc, neváhejte a jděte za ním.

Dwemerské muzeum se nacházelo na rozcestí po schodišti vzhůru. Zde stráže pustili návštěvníka dovnitř a M’aiq jen žasnul. Nemohl uvěřit, jak toto všechno mohl někdo nasbírat. Bylo tu snad všechno - od nádobí z trpasličího kovu, po zbraně a ozubená kola až po roury, proudící v nich pára a MOHUTNÉ dwemerské animukly. Představa, že bude M’aiq stát vedle trpasličího výtvoru, který byl stejně vysoký jako návštěvník, zlatavě barevný a nebezpečně vypadajíc se smrtícími zbraněmi v rukách… neuvěřitelné!
Knihy, vytažené z vitrín, prozrazovaly život ohledně této rasy a i k některým kovovým bytostem byla věnována určitá slova. Ovšem kromě dwemerských artefaktů se tu nacházely i předměty staré a takřka nejnebezpečnější rasy, která obývá hluboké opuštěné jeskyně či dwemerská města…



Falmeři - také se nazývají „Sněžní elfové“ - byli prvotními obyvateli Skyrimu, než připluli Nordi. Společně bojovali proti sobě mnoho generací, až je nakonec Nordi porazili a vyhnali do temných zákoutí a jeskyní. Původně inteligentní a kultivovaná rasa se postupem času změnila jak fyzicky, tak i psychicky. Jejich touha odplaty a nenávisti vůči Nordům zapříčinila jejich reakce na návštěvníka. Jakmile najdou někoho cizího, okamžitě se na něj vrhají a bez milosti zabíjí. Zvláštní je však jejich tělo, které je sice shrbené a zcela holé, nemají oči, zato mají posílené všechny ostatní smysly, které využívají dokonale. O svůj zrak přišli díky životu ve tmě a podzemí, když se po mnoha letech nedostali ven na světlo… Teď už M'aiq ví, proč jsou Falmerové slepí. Nijak to nesouvisí se zmizení Dwemerů. Vážně…

Zvláštní jest také to, že ačkoli jsou to elfové, žijí společně s ohavnými stvořeními, které lze v jeskyních najít - od kolčaváků, přes pavouky až dokonce i s Chaury! A to už je hodně nebezpečné.

I oni mají zde jisté památky, třeba zbraně z kostí a chitin Chaura. Jeden pramen říkal, že se Falmeři nesnášeli s Dwemery a mohli částečně za jejich „zmizení“. Ovšem, jestli je to pravda, to M’aiq a ani Calcelmo neví… vlastně, nikdo to neví. Ale třeba to někdo zjistí…

Po návštěvě toho místa vrátil Khajiit klíč Altmerovi a poděkoval mu za prohlídku místa. Poslední kroky zamířily ke kamennému trůnu kdesi v dáli. Cestou opět minul několik obřích kovových postav a veliké schodiště doprovodily M’aiqa přímo k jarlu Igmundovi, jenž si hověl se svým rádcem a huskarlem na kamenném trůnu. Přivítání nebylo však příjemné, než M’aiq spustil své otázky, jarl se ho velice ostýchal a nechtěl se s ním moc vybavovat. Na khajiitská slova neodpověděl, jen mu prozradil, že toto město bylo vybudováno na již dávno postaveném městě trpaslíků a že je nejbezpečnějším místem v Pláních. Se smutným zrakem se Khajiit otočil k východu pevnosti a odkráčel pryč, zde byl odbyt zcela rychle.

M’aiq se po několika hodinách vydal pryč z města, však stále měl ještě co navštěvovat mimo město. Kromě toho, ačkoli je toto dwemerské místo úchvatné, může tu poutník pocítit jistou úzkost a depresi. Všude kamenné stavby, jednotná šedá barva a masivní velikosti… díky tomu si tu připadáte nicotně. V jedné knize o Markarthu si M’aiq přečetl jistou větu, která přesně vystihovala popis města…
„Ve městě kamene se nic nemění…“

Jaká úleva, když poutník vyšel ven z mohutného místa a vydal se opět do nebezpečné přírody. Tentokrát zamířil po jižní stezce vedoucí k pohoří Hammerfellu. Po několika desítkách minut, kdy překročil mostek přes řeku, objevil pěšinku do nebezpečné zapřísáhlé oblasti „Babí kámen“, ale tam se nevydal. Pokud se dáte stále po stezce, stejně jako M’aiq, dorazíte k bráně poslední orkské pevnosti ve Skyrimu. Dushnik-Yal ani tentokrát nepřivítala Khajiita přívětivě a Orsimeři si hlídali své území stejně nebezpečně, jako jejich sourozenci z ostatních pevností. M’aiq si myslí, že se jejich povaha čerpá z přikázání jejich boha, Malakatha, daedrického pána zavržení. Jak však znějí, nemá M’aiq nejmenší tušení…



Několik set sáhů severně odtud se tyčí další dwemerská věž, známá jako „Větroplachovo hnízdo“, kde jsou dveře otevřené a vy můžete vylézt až na samotný vrchol s krásným výhledem do okolí. Kousek odtud, v soutěsce mezi skalami, se nachází vstup do Srázné sluje, velice nebezpečného místa. Sem raději nechoďte, Khajiit se doslechl, že se to tu hemží zvěří a Zapřísáhlými…

Když minete tuto orkskou osadu a vydáte se do přírody na východ, po několika chvílích se dostanete k další nordské hrobce Valthume, která se mírně skrývá ve skaliskách. Ovšem, než sem dorazíte, buďte opatrní, v okolí se často nacházejí divoká zvířata a střetnutí s nimi, by vás mohlo stát i život!

Valthume se tváří jako obyčejná hrobka starých Nordů, leč když vstoupíte dovnitř, hned vás uvítá neznámý… přízrak? No, jakási podivná éterická bytost, která vás požádá, abyste odešli pryč, pokud nechcete zbytečně zemřít. M’aiq ani na chvíli neváhal a zmizel… ještě se tak pouštět do nějakých šarvátek proti neznámu.

Valthume se nachází pod skalisky, na nichž se nachází již zmiňovaná Pevnůstka ve Ztraceném údolí. Protože i zde jsou Zapřísáhlí, Khajiit se vyhnul tomuto místu a překonal řeku na druhou stranu, kam zamířil k poslednímu zajímavému místu. Sotva vyšel na kamennou stezku, vedoucí do Bělo-průsmyckých plání, z dálky spatřil jistou vyhlídku Zapřísáhlých lidí, která se tyčila v horách. Odtamtud musel být krásný výhled do okolí…

Ale zpátky k poslední destinaci… Před jejím popisem musí M’aiq prozradit, že pokud by cestovatel vyrazil do Bílého Průsmyku, musel by projít pod rozsáhlou pevností Sungard, hlídající tuto stezku.

Posledním místem, které M’aiq navštívil v tomto kraji, je vzhledem k historii Tamrielu snad nejzajímavější. Pokud se vydáváte po této stezce od pevnosti Sungard, před mostem se nachází stezka k horám, která vede až ke krčmě ve Starém Hroldanu. Že vám toto jméno nic neříká? Starý Hroldan bývala vesnice, kde slavný vojevůdce, generál a císař Tiber Septim poprvé vyhrál bitvu proti domorodým Bretoncům - později Zapřísáhlým. M'aiq ví mnoho věcí, že? Z osady už zbyla pouze krčma, která tu stále stojí a dokonce v ní i spal samotný císař! Jeho loži si můžete pronajmout a pohodlně se v ní vyspat, … což už stojí za návštěvu, že?

Samotné okolí Starého Hroldanu je ve velice pěkném prostředí, okolní skaliska a nedaleká řeka Karth vám navodí uklidňující atmosféru. Proto, pokud jste již cestou znaveni, stejně jako M’aiq, Starý Hroldan je pro vás ideálním místem k odpočinutí.

Tímto M’aiq zakončuje pojednávání o divokém kraji Skyrimu, kde nebezpečí číhá na každém kroku, ale za to zážitků tu budete mít nespočet, pokud vyrazíte na cesty. Pláně jsou úchvatné, ať už jste v dwemerském městě, či na některé z přírodních vyhlídek. I mistr těžař si tu najde své, v celém kraji je mnoho rudných žil, ať už železných, či stříbrných… M'aiq vám přeje štěstí, pokud se sem vydáte na životní dobrodružství!

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: kámen Milenky, vyhlídku Čtyř lebek, Větroplachovo hnízdo, Starý Hroldan, Karthwasten
z města: chrám bohyně Dibelly, Dwemerské muzeum v Podskalní pevnosti

Častý výskyt:
bylin: Jalovce, Horničky, Rulíky
lidí: horníci, patřičně i lovci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Hlavně na Zapřísáhlé! Jsou téměř po celých Pláních, a pokud nebudete mít štěstí, jako měl M’aiq, zaútočí na vás. Při prvním kontaktu se jim snažte utéct.
Dále pak divoká zvěř, která se nachází ve stejném počtu, jako jsou domorodí lidé. Hlavně medvědi!! Opravdu pozor!

---

Jako vždy skvělé čtení :) ;)

---

Část 10. - Solstheim

M’aiqovo putování ještě není u konce! Během cestování se Khajiit doslechl o jistém místě, které patřilo zároveň Skyrimu a Morrowindu a které stálo za to navštívit. Ostrov Solstheim se nacházel několik desítek mil severovýchodním směrem od Ledohradu a nelze se sem na tento ostrov dostat jinak než… ano, lodí.

M’aiq vzpomenul na člověka z Větrného Žlebu, který často plul na onen ostrov a dokonce mu osobně nabízel odvoz za menší poplatek. Khajiit se po několika strávených dnech ve Starém Hroldanu vydal na svou poslední trasu mimo pevninu. Cesta do Větrného Žlebu utíkala velice rychle, ovšem nebyla tak bezpečná, jak si představoval. Na cestách narazil na zloděje, na divoké vlky, a když minul Bílý Průsmyk, dokonce narazil i na statkáře, již byli přepadeni. Skyrim je opravdu velice nebezpečný kraj, chce to dávku odvahy a trpělivosti, abyste tu přežili.

Za několik dní konečně M’aiq dorazil do Větrného Žlebu, nordské stráže ho nechtěly pustit do města, ale když jim Khajiit vysvětlil, že míří do přístavu, nechaly ho projít. Pár rychlých kroků po schodech a už se rázem ocitl v přístavišti, kde onen muž, Gjalund Solnice, kapitán lodi „Severní panna“, nakládal se svou posádkou zásoby na další vyplutí. Sotva M’aiq přišel k němu, už se ozval a vítal ho v docích. Vyslechl si od cestovatele, co má na srdci a jakmile mu do rukou přistál měšec se zlatem - přesněji dvě stě padesát septimů - mávl na Khajiita, aby se nalodil.

Kocábka byla skromně vybavena, vezli s sebou jen ty nejdůležitější věci nutné pro plavbu a bedny, ve kterých vezli jisté zboží na ostrov. M’aiq předpokládal, že se popluje pomalu po zamrzlém moři, ať už kvůli krám na vlnách moře Přízraků, či pirátům, kteří brouzdají v těchto odlehlých oblastech. Avšak kapitán ho velice překvapil, když se zhruba během hodinové cesty objevil v dáli ostrov, nad nímž pluly mračna prachu a popela. Obloha už nebyla tak modravě-šedá jako uprostřed moře. Tentokrát se celá oblast kolébala v rudavých barvách.

Než se přistálo v přístavišti Havraní Skály, M’aiq si mohl všimnout, jak se v dálce kolébají morrowindská pohoří a dokonce i samotná Rudá hora, ze které šla mračna popela! Pozoruhodné!

Za pár okamžiků se opět ozval kapitán se zprávou, že právě loď vplouvá do doků v Havraní Skále. Tato osada nepatří havranům… nebo snad ano? M’aiq nemá tušení, odkud onen název vznikl, ví ovšem, že této osadě vládne dunmerský rod Redoran z Morrowindu, jež se plně zasloužil o její rozkvět. Původně tento ostrov patřil Skyrimu, avšak když vybuchla Rudá hora a způsobila zkázu po celé provincii, nordský velekrál se rozhodl pomoct pozůstalým Dunmerům a přenechal jim tento ostrov, který nebyl nijak zabezpečen. Původně Solstheim sloužil jako obchodní zastávka námořníků z Východo-císařské společnosti. V současnosti zde už nenajdete žádné císařské lodě, možná pokud budete mít štěstí, tak na vraky vyčnívající z moře.

Než vstoupíte na pevninu, přivítá vás Adril Arano, dunmerský zástupce zdejšího rádce Llerila Morvayna a upozorní vás, že tu nejste vítáni - pokud nejste taktéž Dunmer. Jeho slova jsou zezačátku nehezká, občas můžete zaslechnout z úst, jak vás oslovuje „cizákem“ či „N’wahem“, nicméně pokud se obrníte trpělivostí, můžete se od něj dozvědět některé důležité věci. Například, kam se můžete vydat a na co si dávat pozor, ovšem… platí tu jiné zákony, než ve Skyrimu! Nepokoušejte se tu o kriminalitu či nazývat Dunmery „N’wahy“ - což je pro ně urážkou. Jinak vás čekají nejtěžší dny v životě, buď ve vězení, nebo hůř - v nebezpečných dolech. Anebo ještě hůř, některá „dobrá duše“ může na vás poslat zabijáky ze spolku Morag Tong, a to už je opravdu váš konec!

M’aiq se ho zeptal na jistou minulost, ohledně samotného ostrova, pan Adril prozradil, že než sem připlul, slýchával zprávy o krásném prosperujícím místě, které bývalo jeden čas v područí daedrického prince lovu Hircina a jeho vyvolených vlkodlaků. V té době byl Solstheim překrásné místo, bohaté lesy, kde se nacházely nejvzácnější rostliny a byliny, na severu mohutné zasněžené hory a na východě opevněné hlásky, sloužící armádě. Po výbuchu Rudé Hory se však všechno změnilo, většina místa zahalil popel a prach, stromy z lesa zanikly a veškerá zvěř zahynula. Dnes na těchto místech lze nalézt podivné stvůry z popela, takzvané „Popelavce“, kteří dělají pěknou neplechu.

Solstheim je rozdělen na čtyři oblasti - Felsaadské pobřeží, ležící na východě a kde se hlavně nacházejí dávní Nordi, kteří neodpluli do Skyrimu. Dále pak Hirstaangský les, kdysi dávno největší a nejbohatší území na ostrově. Po výbuchu hory však z něj skoro nic nezbylo, než na pahýly a popelem zasypané pařezy. Isinfierské pláně, ležíc ve východní části ostrova a táhnoucí se až k Moesringským horám, jsou stejně zasypané popelem jako Hirstaangský les. V této oblasti se však nachází sídlo Dunmerů z rodu Telvanni, kam se M’aiq také podívá. A poslední částí Solstheimu jsou Moesringské hory, táhnoucí se od středu země, až k severozápadu. Zde již není popel, ale sníh, který je věčně studený.

Když se na závěr rozhovoru dozvěděl Adril Arano, co má zde M’aiq v plánu, jen mu stroze popřál hodně štěstí a upozornil ho, aby si dával pozor na drancíře - což jsou dunmerští bandité. Dále pak na popelavce a skákavé pavouky, kterých je tu nesmírně mnoho a nakonec, aby si Khajiit dával pozor v severních oblastech na Rieklingy, což jsou… no… ehm? Modří… pidi-orci? M’aiq nechápal jeho slova, ale dával si jeho radu k srdci.

Khajiit vyšel z přístaviště do ulic osady a byl takřka v překvapení, jak celá oblast vypadá. Všude jen popel na zemi či podivné trnité rostliny, známé jako „Škodník“ - velice jedovatá rostlina, nebo „Popelavé hlízy“, které chutnají jako brambory. Občas u hradiště či v dalekých oblastech můžete najít i velké kusy kořenů „Tramy“, která se často používá jako alchymistická přísada.

Domy na Havraní Skále vypadají prostě, kámen se spojuje se dřevem a nebývají tak vysoké, jako jsou obydlí ve Skyrimu. U každého domu postávají urny s jídlem, popřípadě i zvláštními nápoji, o kterých se rozepíše později. Z přístaviště vyšel M’aiq západním směrem, kde minul dům správce této osady a rovnou se dostal do středu tržiště, kde někteří obchodníci halekají na známé tváře, aby si u nich něco zakoupili. Můžete tu najít stánek s jídlem či alchymistku, která vás může za pár zlaťáků něco naučit. Dokonce se tu nachází kovárna, ve které pracuje Bretonec! Takže tu můžete narazit i na jiné rasy.

U tržiště se nacházejí i dveře do hospody s prazvláštním názvem… „U Zeblitého síťovce“ nabízí domorodcům i cizincům příjemné ubytování a pohoštění po dunmersku. V tomto odstavci se M’aiq rozepíše ohledně nápojů, které zde podávají. Dunmerský hostinský vás bude zvát k pultu a nabídne to nejlepší, co vyrábí či si nechává vyrábět.

Můžete tu ochutnat Sujammu, což je velice silný alkoholický nápoj, který vás sice nabudí, ale i pěkně otupí. Nebo si z nabídky vyberete sladké a chutné elfí víno Shein. Dále vám mohou nabídnout i silnou pálenku Flin, která je nechvalně známá svou silnou chutí! Poslední dunmerskou specialitou je nápoj rýžové víno Matze, kterému se také někdy říká „ohnivé víno“, velice silně vás posílí vůči chladu, ale otupí vaše smysly. A nakonec, věřte tomu nebo ne, můžete si zde objednat i cyrodiilské víno bratří Suriliů!

Ubytovat se můžete nechat ve velice skromném pokoji za pár zlaťáků, ovšem zvláštností této krčmy a vlastně celkově jakékoli budovy na Havraní skále je, že se hlavní prostředí nachází v podzemí, takže už jen prosté postávání je velikým zážitkem. Nakonec se M’aiq zeptal hospodského, proč nese jeho hospoda takový název. No, M’aiq nebude nic prozrazovat, je to vcelku zajímavá historka. A kdyby vám ji řekl, nebyli byste překvapeni.

Než M’aiq odešel z krčmy, doslechl se od Dunmera, aby nechodil spát, protože se tu dějí podivné věci. Kdokoli, kdo usne, se během několika chvil ocitne u jistých kamenů, roztroušených po ostrově a cosi staví. Sám to nemohl nijak lépe vysvětlit, ale prý se mu povedlo jednou neusnout a všiml si, jak polovina osady odkráčela ke kameni s podivnými slovy…

Zněly prý takto:
„Na niž zapomenuli. My pracujeme těžce. Abychom si mohli vzpomenout. V noci se znovu zmocníme. Toho, co nám den ukradl. Daleko od nás. Neustále se k nám přibližuje. Naše oči kdysi bývaly slepé. Teď však vidíme skrze něj. Naše ruce kdysi zahálely. Teď skrze ně mluví on. A až svět bude naslouchat. A až svět uvidí. A až se svět rozpomene. Pak už svět nebude více. Tady v jeho chrámu…“

Sám nechápal, co tato slova znamenají, ale říkal, ať tu kdokoli usne, zlé sny ho přepadnou. M’aiq si beztak myslí, že ho jen straší.

Khajiit konečně vyšel ven z velice pěkného místa a zamířil si to východním směrem k bráně. Cestou se doslechl od místních stráží, které mají podivné krunýřové brnění, kde se nacházejí nebezpečné doly a chrám, ve kterém se uctívá trojice… daeder?!
Ano, čtete správně! Dunmeři neuctívají císařské aedry, ale mají vlastní bohy, takzvané „Navrácence“, skutečné božstvo „tribunálu“. V místním chrámu, ačkoli není pro cizince otevřen, můžete najít svatyni Azury, Mefaly nebo Boethie.
Zvláštní tradicí nebo „rituálem“ bývají pohřby, které nebývají velkolepé, ale za to „úctyhodné“. Pokud Dunmer zemře, nepohřbívá se, ale jeho tělo se nechává spálit, aby prý duše mohla odejít za předky. Proto v síni mrtvých můžete najít mnoho pohřebních uren, kde kromě popela mrtvého bývají i popelavé hlízy či předměty, které osoba často používala. Případně se popel mrtvého rozsype do středu oltáře, aby se sjednotila s popelem Rudé hory…
Jak M’aiq řekl při své návštěvě, „Opravdu zvláštní tradice…“.

Protože se teprve rozednívalo a M’aiq nechtěl ztrácet čas, vyrazil konečně za hradbu osady, kde ještě stačil minout místní kasárnu. Poté se konečně dostal do „volné“ přírody, kterou halil popel a prach. Cestou k pobřeží si mohl Khajit všimnout, jak kolem něj rostou samé popelavé hlízy a Škodníky. Musí jich tu být nesmírně mnoho. Když minul menší farmářský statek, khajiitské kroky zamířili k severu do kopce. Kousek od farmy se nacházeli jakési pozůstatky po Nordech. Od neznámého Dunmera, který se neustále něco četl v knize, se dozvěděl, že se M’aiq nacházel na střeše nordského chrámu Kolbjorn, který však pohřbil popel. Byl tak horlivý, že žádal Khajiita o finanční podporu, protože věděl, že se uvnitř něco nachází, ale M’aiq odmítnul pomoci.

Od těchto míst se vydal zpět k pobřeží, kde doufal v lepší výhled do moře a na velice vzdálený Morrowind. Jaké překvapení, když během cesty narazil na rostoucí Trnice a trsy Plazivce, které byly obaleny popelem a také Perlorodky.

V těchto místech si však dávejte pozor na podivné a nebezpečné bytosti, které se zdají zcela neškodné… Pokud zamíříte severním směrem, můžete narazit na lesní bytosti, Spriggany, pokryté popelem. Jejich střetnutí nemusíte přežít! Dále pak na Skákavce, což vypadá jako obrovský brouk s velkými kusadly a článkovitým tělem, na pavouky v různě barevných provedení, které se pohybují velice rychle a mohou i skákat! A nakonec, pokud se dostanete za pevnost Ledový chřtán, ze které zbyly jen hradby a masivní kusy kamene, na otevřených pláních, kde ještě může hořet oheň, ze země vylézají Popelavci. Vypadají… no… jako Draugři, jen jsou celí z popela a útočí na vás jak končetinami, tak i ohněm. Pokud na ně narazíte a nejste ozbrojeni, utíkejte!

M’aiq jim naštěstí utekl a přiblížil se k moři, kde spatřil něco, co ještě nikdy neviděl, ale jen kdysi dávno zaslechl. M’aiq měl před svým zrakem Síťovce! Obrovská vznášející se stvoření, pocházejíc právě z Morrowindu, jež byla po léta využívána jako dunmeří pomocná síla. Stát v jejich blízkosti a slyšet jejich řeč, jak se mezi sebou dorozumívají, bylo něco tak zvláštního…
Tato stvoření jsou velice krotká a neútočná, pokud však na ně nezaútočíte vy. To máte jinak vystaráno na problém, i když se to nezdá, bojovat se Síťovcem je dosti odvážné. Jen ti nejlepší lovci si troufnou proti tomuto stvoření.

Od Síťovců se M’aiq přesunul východním směrem, kde v dáli uviděl převelikánskou „houbu“ na okraji skály. Předtím, než se dostal na ono místo, zaslechl v dáli jakési podivné volání, připomínajíc tisíce Síťovců. Však pod skalisky u řeky nacházelo prapodivné stvoření z Morrowindu, jmenujíc se „Bahnicha“. Vypadá jako enormně přerostlý Síťovec s neskutečnou silou. Její výška byla… no… možná stejně vysoká, jako nedaleká houba, ke které M’aiq mířil. U této bahnichy se Khajiit zastavil a od Dunmera, který se o ní staral a nazýval ji „Štětinkou“, se dozvěděl, že ji vychovával už od housenky. Tyto bahnichy jsou v současné době vzácné a narazit na nějakou je takřka nemožné. Často se používali na dopravování nebo putování po provincii, ale „Štětinka“ byla už moc stará a tak se jí snažil dopřát poslední chvilky života.
Tento ostrov je zvláštní a až moc okouzlující. Chvílemi si tu připadáte jako v ráji.



M’aiq odešel od „Štětinky“ po stezce, kterou lemovaly obří klobouky hub, porostlé popelavými lišejníky. Pokud jste pokračovali stále tímto směrem, došli byste až do Tel Mithrynu, což je sídlo největšího dunmerského čaroděje z rodu Telvanni. Jaké štěstí, že se otevřely dveře z jedné „houby“ a vyšla dunmerská žena, která M’aiqa po vysvětlení doprovodila do hlavní síně k mistru Nelothovi.

M’aiq předpokládal, že přivítání a zjišťování informací bude od velikánského čaroděje snadnou záležitostí, ale sotva se dostal na vrchol věže, pomocí zvláštního levitujícího proudu magie, už slýchával v okolí rozčilený hlas, míříc na dunmerskýho učedníka. Vidět však vnitřek této věže bylo něco krásného. Představte si, že rozkrojíte nějakou houbu, vnitřek klobouku vydlabete a pak obě části spojíte k sobě a necháte zatvrdnout… To samé udělejte se stokrát větší houbou… Interiér tohoto místa byl zvláštní, všude kolem vás se nacházeli stolky s různými předměty, očarovávací aparáty a alchymistické laboratoře, v další místnosti skladiště a lehce zařízená ložnice.

Za pár minut si mistr Neloth všiml nového návštěvníka a místo klidného a vlídného uvítání na něj spustil velice arogantně, zda je Khajiit ten „nový služebník“, kterého si žádal. Po vysvětlení, že M’aiq je jen cestovatel a chtěl se dozvědět něco nového, jen prostě „odfrkl“ a spustil hrdě, že je doposud největším kouzelníkem rodu Telvanni, který tu kdy žil. Krátce povyprávěl, že jeho rod pochází z Vvardenfellu, ovšem sám nikdy kontinent nenavštívil. Dále se zmínil o své „citadele“, kterou vypěstoval ze spór obřích houbových stromů z Morrowindu. Také prozradil, jak je stále vytížen neustálými výzkumy a jak hledá někoho, kdo by mu dělal pokusného králíka - M’aiq hnedka odmítnul.
Zvláštností tohoto člověka bylo nejen chování, ale i reakce, když Khajiit o sobě prozradil, kde a co procestoval. Jeho pochybné „Hmm…“ naznačovalo nezájem M’aiqova úspěchu. Škoda, no…



Protože již zde nebyl M’aiq vítán, rozhodl se vydat na sever Solstheimu, tentokrát k Felsaadskému pobřeží, kde se nachází nordská medovinová síň Thirsk a také daleko na severu i vesnice Skaalů, Nordi, jenž se rozhodli plně soužit s přírodními silami. Mistr Neloth stroze popřál Khajiitovi štěstí na cestě a požádal ho, pokud by si rozmyslel mu „sloužit“, aby se když tak vrátil. M’aiq o jeho nabídce ani neuvažoval.

Kousek od Tel Mithrynu se tyčila pod místním pohořím jeden z kamenů, u kterého mnoho Dunmerů i drancířů pracovalo na jakési stavbě a neustále mluvili podivná slova, že pracují pro někoho, kdo tu již není. Marně se Khajiit snažil s nimi promluvit, vůbec ho nevnímali. Avšak onen kamen byl přeci zvláštní, bylo na něm vyobrazeno Slunce, jež se kolébalo nad ostrovem. Odtud byl velice pěkný výhled na Telvannské sídlo…

Jaké překvapení se naskytlo Khajiitovi, když vyrazil podél břehu na sever. V dáli totiž spatřil něco nevídaného a nečekaného… I zde na Solstheimu se nacházejí stavby, postavené rukama Dwemerů! Ano, čtete správně! Jsou tu dwemerské rozvaliny, které jsou ovšem a bohužel okupovány dunmerskými zločinci a pobudy. Nchardak se nachází několik mil od Slunečního kamene, severovýchodním směrem a i když z dálky vypadají ruiny úchvatně, k hlavnímu vchodu se bez boje nedostanete. Jednak, jak již M’aiq psal, všude jsou drancíři a jednak hlavní brána je pevně zavřená mřížemi z trpasličího kovu.
Ovšem, na ostrově se nacházejí další dvě dwemerské stavby, které jsou však daleko. Nejbližší od Nchardaku se nachází severozápadním směrem, asi pět mil do kopců. Kagrumez je opuštěná dwemerská rozvalina, která leží za Bledopopelnou pevností - docela nebezpečné místo, vyhněte se tomu!
Poslední trpasličí památkou jsou ruiny v Moersingských horách, Fahlbtharz leží až skoro na u západního pobřeží, kde jsou pohřbeny pod sněhem. Dostat se k nim je zcela obtížné a nebezpečné, vzhledem k tomu, co se tam nachází a jaká je cesta - o tom se více M’aiq rozepíše později.

Z moře vane děsivě ledový vítr, proto je lepší se vydat ke Kagrumezským ruinám, do středu Solstheimu, kudy vedla cesta k medovinové síni Thirsk. Abyste se tam však dostali, musíte projít kolem několika nebezpečných míst plných drancířů a popelavců. Špičatá věž a Háj Brodirů jsou opravdu nebezpečné lokace, proto buďte opatrní a raději rychle utíkejte!

Jakmile se M’aiq dostal k oněm ruinám, mohl si oddechnout, v těchto místech kdysi probíhaly vykopávky, které však už nikdo nedokončil. Ale ani zde se M’aiq nemohl dostat dovnitř stavby, dveře byly pevně zamčené. Jaká škoda…

Však M’aiq spatřil během odchodu z tohoto místa podivnou stezku, vedoucí kamsi vzhůru, do středu ostrova. Sotva se po ní vydal, zaznamenal kromě čerstvě napadaného sněhu také cosi zvláštního… Jak byste se cítili, kdybyste kráčeli po zasněžených schodech a vedle vás by ležely kosti dávno mrtvých draků? Milí čtenáři, čtete správně… DRAČÍ KOSTI! M’aiq nemohl uvěřit vlastnímu zraku, co vidí, ale bylo tomu tak. Podél schodiště ležely ve sněhu tyto pozůstatky, a jak stále Khajiit stoupal vzhůru, objevovaly se před ním sloupy, kde opět kutali do kamene neznámí lidé a vypouštěli ze sebe slova, kterým nerozuměl - a už tu několikrát zazněla. Však stačilo vyjít až na konec schodiště, dech se mu vytratil z úst. Horda pracujících lidí stavěla základy jakéhosi, ehm… chrámu? To, co M’aiq viděl, se nedá popsat slovy. Cítil úžas i strach zároveň. Od jednoho pracovníka se snažil zjistit, na čem pracují, ale kromě neustále opakujících se frází „Na niž zapomenuli. My pracujeme těžce.“ se nic jiného nedozvěděl…
Možná, pokud se sem vydáte, budete mít větší štěstí a něco zjistíte.



Od tohoto místa se M’aiq vydal severovýchodním směrem, kolem Zvířecího kamene, skrze divočinu a zasněžené lesy, kde sice natrefil na smečku divokých vlků, kterým utekl, ale také doběhl před medovinovou síň Thirsk. Několik lidí z budovy vyběhlo na pomoc Khajiitovi a zahnalo vlky snadno, jako svou žízeň medem a pivem. Návštěvníka přijala dvojice žen a mužů velkým objetím a s korbelem pití v ruce. M’aiq se velice divil, že tito Nordi vítají Khajiita mezi sebou… Bylo to zvláštní, takto se nechovali skyrimští Nordi…

Tato skupinka odvedla cestovatele dovnitř svého domu, který byl nádherně zdoben… skoro stejným způsobem jako Jorrvaskr v Bílém Průsmyku, o kterém se M’aiq před nimi zmínil. Nordy to překvapilo a vyptávali se ho, odkud pochází a co pohledává zde na Solstheimu. Khajiit jim vše vysvětlil i své odhodlání projít celý ostrov, od Nordů dostal rady, kterým oblastem se má vyhnout a které může navštívit.

Nordi se pochlubili svým uměním, kterým tu vládli… Nejen kovářské či bojové umění, ale hlavně dali cestovateli napít medoviny ze svých zásob. Ostatně, vyprávěli, že tuto medovinu si vyrábějí občas sami, ale hlavně si ji nechávají dovážet ze Skyrimu. Prozradili lehce o svém původu, že tu žili s předky, kteří se odpoutali od Ysgramorových družníků a založili si tu síň.

Po posilnění se M’aiq vydal opět na cestu, od Nordky ve zbroji dostal radu, aby se vyhnul hradišti Karstaag na severu a vůbec celým horám. Tato oblast patřila právě Rieklingům, jenž nemají rádi cizince. Dále pronesla, aby se M’aiq dostal až k severnímu přístavu a pokud by to nechtěl vzít podél pobřeží, aby prošel skrze Prstencový průsmyk, obýván Rieklingy. Když nebude nijak útočit či divoce pobíhat, nechají ho být. Ale kdo ví, jestli to myslela vážně… Poslední radou bylo vyhnout se Zasněženým ruinám, kde prý sídlili Medvědodlaci… Medvědodlaci… tak oni přece existují!

Od Thirsku stačilo pořád jít na severozápad a za několik okamžiků jste pochodovali hustým sněhem a mrazivou pustinou. Zvláštní bylo, jak jste kráčeli blíže do cíle, na nebi jste si mohli všimnout jakési „bouře“, která se však nepohybovala a ocitala se pouze nad několika staveními. A kdybyste přišli blíže k oněm stavení, došli byste až do vesnice Skaalů - lid, uznávající přírodu a její síly.



Jistě byste v této chvíli očekávali stejné přijetí jako u Nordů z Thirsku… omyl. Ve vesnici se sice nachází dostatek obytných domů, ve kterých není poznat život. Náves je skromná a liduprázdná. A čím více byste šli do středu oné vesnice, všimli byste si trojici lidí, jak posedává v husté kožešině na zemi a z jejich uskupení vychází zdroj oné bouře, létajíc nad vesnicí. M’aiq se je pokusil vyrušit, ale oni lidé, Skaalové, se nedali. S velkou dávkou trpělivostí a hlasem pronesli, aby si Khajiit dal odchod a nerušil je. Chvíli postával na místě a doufal, že přes vesnici někdo projde a prozradí mu nějaké informace.

Po dlouhých hodinách vyšla z budovy mladá dívenka, sotva by mohla na sebe vzít nějakou zbroj a Khajiita překvapila, když usedla za rám s kožešinou mrtvého zvířete a stahovala jej. Po dlouhé chvíli přišel další Skaal, konečně dospělý, ale nechtěl s M’aiqem mluvit. Nakonec se povedlo ho přesvědčit, aby něco málo prozradil o svém lidu a o nějakých tipech pro cestovatele, onen Skaal byl však stručný.

Skaalové se rozdělili od současných Nordů svými tradicemi a uctívání přírody. Neuznávají žádnou „Osmičku“ či „Devítku“, ale jen přírodu. Potrpí si hlavně na cti a uváženosti nad svými čini… A ne, jak Nordi ze Skyrimu, kteří tráví hodiny v domě a chlastají. Takto to bylo řečeno M’aiqovi.

Avšak Khajiitův zrak byl bystrý, když si všiml, že jejich zbraně, jež jim visely na oblečení, jsou překrásně modré. Domorodec prozradil, že onen materiál, který nikdy M’aiq neviděl, se nikde jinde nenajde, než zde na Solstheimu. Stalhrim je vzácný materiál, ze kterého se dají vyrobit zvláštní předměty a takové… kování dýky umí jen pouze Skaalové. M’aiq chtěl vědět, jak se onen materiál dá využít a kde se dá najít, to ovšem muž neprozradil a poslal cestovatele pryč z vesnice. Než Khajiit odešel, prozradil, aby si dával pozor v Moesringských horách, kde se to hemží nejen Rieklingy, ale hlavně trolly.

M’aiq se obrnil proti silnému větru a sněhu, který se nacházel v jeho blízkosti a vydal se do nejchladnější části Solstheimu, který byl plný nebezpečí. V minulosti v těchto krajích pobíhali Hircinovi vlkodlaci a lovci, jdoucí po jejich kožešině a snaze zahubit toto nebezpečí. Dnes tu však najdete jen sníh, zmrzlé kameny a případně i žíly, bohaté nejen na drahé kovy, ale i kameny! Můžete tu najít žílu, obsahující safíry, smaragdy, ale i rubíny! Proto, pokud se vydáte na tento ostrov, nezapomeňte si sebou přibalit i krumpáč! Na jihu Solstheimu, tam, kde se nohy noří do popela, můžete narazit na zvláštní žilnou rudu, kterou nikde jinde nenajdete. Z rudých kamenných žil lze vykutat Srdeční kámen, který slouží… no… to vlastně ani sám M’aiq neví. Ale pokud jich nasbíráte hodně, jistě budou mít vysokou cenu…

Na těchto planinách můžete ovšem narazit jak na výše zmíněné trolly a medvědy, ale pokud půjdete podél pobřeží, dost často narazíte na srkavce, kterých tu je více než dost. Dokonce mají i svůj vlastní ostrůvek za Skaalskou vesnicí!
Ale zpátky k horám… Cestou k Severnímu přístavu minul M’aiq další kámen s pracujícími lidmi, tentokrát zvaný jako Větrný kámen. Jakmile jej minul, objevilo se před ním nádherné místo, které by v těchto pustinách nečekal. Harstradské jezírko, jež bylo sice v obklopení několika sprigganů, předvedlo krásný pohled na nijak nezasaženou přírodu. Toto jezírko tu už existuje více než sto let, v okolí mnoho rychle tekoucích ledových vodopádů… velmi zajímavé! Škoda jen, že M’aiq neměl sebou ozbrojený doprovod, aby se u něj chvíli zdržel…

Za několik hodin prošel Khajiit skrze zamrzlou krajinu do míst, kde jsou vstupy do jeskyní snad na každém kroku. Dovnitř se neodvažoval vstupovat, avšak jedna pěšinka ho vedla ke staré nordské stavbě… Ze Saeringovy hlásky, kdysi dávno mocné pevnosti, zbyly už jen ruiny plné živých Draugrů. M’aiq si myslel, že si tu chvíli odpočine, ale jak se zdálo, musel odtamtud co nejrychleji utíkat. Ovšem, pohled na ruiny pod horou byl velice pěkný!

Nakonec po dlouhém putování dorazil M’aiq k pohoří Karstaag a hradisku, uloženého v ledu a sněhu. Dovnitř se však nedostal, i když byla možnost se protáhnout skrze velkou škvíru, na straně u vodopádu, ale M’aiq nehodlal riskovat svůj život za průzkum něčeho tak… nebezpečného. Khajiit se zapomenul zmínit, že Nordi z Thirsku varovali cestovatele, aby nevstupoval za žádných okolností do hradiště Karstaag, ne kvůli Rieklingům, ale kvůli jakémusi „obru, co spí“… Už jen představa, že by Khajiit stál proti hoře masa… nebo snad sněhu a ledu, se mu velice znelíbila a z místa odešel.

Po hodině putování došel k Severnímu přístavu, které zelo prázdnotou. Sem asi lodě neplují, byť tu jsou dvě mola a jeden chatrný přístavní domek. A jaké ošklivé překvapení, když M’aiq omylem šlápl na skrytého blátokraba!! FUJ!! Tady se opravdu cestovatel nezbaví těch hnusných… a odporných stvoření!!

Protože se Slunce blížilo za obzor a na Solstheim se blížila tma, M’aiq zrychlil ve svém putování a vyrazil směrem k Havraní Skále, protože již obešel skoro celý ostrov a jen malý kousek - zhruba dvacet mil - mu zbývalo do bodu návratu. Od přístaviště se vydal jižním směrem, kde narazil na vstupy do podivných dolů a ještě podivnějších jeskyní. Za hodinku došel k dalšímu, již čtvrtému, kameni s pracujícími lidmi. Vodní kámen se nacházel na západní straně ostrova, odtud se mohl M’aiq snadno vydat k nejvyššímu místu celého ostrova, i když to bylo velice nebezpečné. Kromě medvědů a divokých vlků, narazil až na samotném vrcholu místo, které patřilo právě Rieklingům a konečně mohl poznat, o kom neustále lidé mluvili…



Malí mužíčci v modravých barvách a kožešině vypadali zezačátku velice roztomile a rozkošně, ale sotva jste se k nim přiblížili, už na vás tasili své oštěpy a snažili se vás zahnat. Jejich obydlí jsou velice malá a prostá, sami Rieklingové toho moc u sebe nemají. M’aiq zaslechl, že se někteří živí i krádeži, jak cenných věcí, tak i tretek a nepotřebného harampádí…

Od vrcholku Moesringských hor bylo krásně vidět na celou jižní část Solstheimu, ať už na vzdálený Tel Mithryn nebo na Havraní Skálu, kam se M’aiq vracel. Pod touto horou se musel ale zastavit u poslední dwemerské ruiny Fahlbtharz, která byla v obležení těchto mužíčků, někteří dokonce seděli na hřbetu kance! Ten však nevypadal, že by byl spokojen s khajiitskou návštěvou a tak M’aiq raději vyrazil pryč na jih.

O chvíli později sešel M’aiq ze studeného sněhu do míst, kde se brodil navátým popelem. Jaká změna… Přeběhl rychle pod Hvitkaldským útesem a stále z kopce a skrze poničené stromy, směřoval k vesnici. Na západní straně ostrova si všiml další mohyly, kterou však obývali drancíři a ani se neopovažoval vstupovat do těchto míst. Jen si M’aiq pamatuje, že se jednalo o Mohylu krvavých Skaalů… že by jich tu bylo víc, než jen na severu? Kdo ví…

Těsně před západem Slunce M’aiq doběhl celý udýchán a vytřesen zpět do Havraní Skály. Než si však šel odpočinout do krčmy, všiml si dalšího a posledního kamene na západním pobřeží ostrova. Asi při první obhlídce vesnice si ono místo nezaznamenal, nyní k němu zamířil a rozhlédl se za sebe… Byl to úchvatný pohled na zapadající Slunce nad Solstheimem.

M’aiqovo dobrodružství a putování po Solstheimu právě končí… Navštívil všechna místa, která se dala navštívit a probádat zvyky místních lidí. Solstheim se od Skyrimu velice liší, lidé mají jinačí myšlenky a nebojí se pronést své vlastní názory, jako jejich sourozenci z kontinentu. Můžete tu být nevítanými hosty, ale i veleváženými občany, pokud se nějak zasloužíte nebo se přizpůsobíte podmínkám. Solstheim je krásné, i když nebezpečné místo…



Život na Solstheimu vás může změnit a vrýt se do vašich srdcí, stejně tak, jako M’aiqa Lháře…

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: všechny Kameny, medovinovou síň Thirsk, Tel Mithryn, Skaalskou vesnici, dwemerské ruiny, Harstradské jezírko
z města: krčma U Zeblitýho síťovce, dům rádce Morvayna, dunmerský chrám

Častý výskyt:
bylin: Škodník, kořeny Tramy, popelavé Trnice a trsy Plazivce, Perlorodky
lidí: lovci, námořníci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Protože se budete nacházet v oblasti, kterou řídí dunmerský rod Redoran, dodržujte jejich pravidla a nic se vám nestane. Zbytečně si nedělejte konflikty s místními lidmi a už vůbec ne s drancíři.
Na jihu ostrova pozor na ohnivé popelavce, spriggany a Skákavce, na severu ostrova zase na medvědy, trolly, vlky a Rieklingy!

M’aiqova poslední slova

Milí čtenáři,

M’aiqa velice těší, že jste dočetli až sem, na tyto řádky. Jistě bylo pro vás zábavné a poučné číst, co Khajiit prožil během svých cest. O Skyrimu a ostrově Solstheim může pronést, že ať už se vydáte kamkoli, musíte počítat s jakýmkoli nebezpečím, které číhá na každém kroku. Avšak… Skyrim ani Solstheim není jen o nebezpečí… Když vynecháte tyto věci, získáte nádherná prostředí, která stojí za to prozkoumat a objevit! Pokud budete mít to štěstí, jako že budete mít, věřte, že během putování najdete odpovědi na jakoukoli vaši otázku… i možná smysl života.

M’aiq vám děkuje za věnování pozornosti při čtení této knihy a věří, že pokud vstanete ze svého pohodlí a vydáte se na cestu, neztratíte se. Ještě jednou, M’aiq Lhář vám děkuje!

A nyní… M'aiq je teď unavený. Jděte otravovat někoho jiného…

M'aiq domluvil… teda, dopsal…