#1
KNIHA PRVNÍ
ČÁST PRVNÍ
Slunce hřálo. Mraky pozvolna pluly. Vánek šířil osvěžení.
Na travnatém kopci za osadou, leží dva chlapci kochající se oblohou. Je to Magnus, dítě nevyzpytatelné. Vlasy má takové, jako noc bezhvězdná a tajemná. Jeho mírná povaha se často míjí s neklidem a vztekem. A Magnusův stejně starý přítel, Ási, je ten nevinný a zasněný. Vzhledem připomíná děvče v mužských šatech. Vlasy zralého ječmene mu splývají k ramenům a modré oči hledí daleko vpřed.
Tak se stalo, že tu takhle krátí čas a nechávají volný průchod úvahám, přičemž jejich mlhavé představy, podporuje řeka proudící pod nimi. Slova tu mají asi stejnou váhu jako zpěv ptactva, jež potěší a pomine.
„Je tak vysoko…“ spustí Ási. „Jaké by to bylo, vzlétnout a zblízka si jej prohlédnout?“
„To nevím. Ale nejspíš bys přitom narazil hlavou o oblohu nebo by ses popálil!“
„Víš, Magnusi… Jednou jsem měl sen. Uměl jsem létat.“
„Já se zas několikrát hroutil do Ginnungagapu. Klidně bych si to s tebou vyměnil.“
„Probudil ses před tím?“
„Ano.“
„Já se zas probudil dříve, než jsem dohonil slunce.“
Magnus se zasměje. „Jsi jako ten vlk! Také ho chceš sníst?“
Ási si povzdechne a před odpovědí se zamyslí. „Chci jen napnout plachty a překonat všechny hranice.“
„S tímto jsem s tebou zajedno. Až vyrostu, tak si pořídím nějakou loď a vypadnu odsud.“
„A co pak?“ zeptá se nejist, zdali Magnus původní slova dobře pochopil.
„Co pak? Budu objevovat nové země… Založím si vlastní osadu… Stanu se váženým mužem… A každý pozná, že není radno se mi postavit do cesty!“
„To není špatné. Snad každý by takový život bral. Ale já chci přesto něco jiného…“
„Něco takového o čem by skaldi tvořili básně?“
„Hm… Ne… I ano.“
„Počkej, počkej… Takže mi chceš říci, že chceš být právě skaldem?“
„Zaznamenávání činů statečných a mocných by pro mne bylo ctí. Pamatuješ si na toho muže, co nám jednu z těchto básní přeříkal?“
„Ne, už si ho nevybavuji, ale tohle vskutku není špatný nápad! Ty píšeš a já konám!“
Oba se tomuto nápadu zasmějí a nechávají ho ve svých hlavách rozplývat.
Pak se ozve Magnus a snění naruší: „Ale jak se chceš naučit psát?“
„Hm… Na to ještě nemohu odpovědět.“
Teplé počasí těší ovčáckého psa Flokiho. Vrtí ocasem a cení bílé tesáky. Když zjistí, že na něj chlapci očividně zanevřeli, tak prudce skočí na Magnusovu hruď a začne jej olizovat. Snad jim dojde, co chce připomenout.
„Floki!“ křikne Magnus snaže se ho ze sebe dostat.
„Magnusi, myslím, že se nám snaží dát na vědomí naše povinnosti.“
„Ovce počkají!“
Jako by tomu Floki rozuměl, tak dvakrát zvysoka zaštěká a nemíní ustoupit. Magnus ho nakonec setřese a rezignovaně se postaví na nohy. „Tak konec snění, Ási! Floki rozhodl!“
Vstanou a rozeběhnou se ze svahu k farmě. Floki je daleko před nimi a už si to brodí přes řeku. Musí ho následovat stále rychleji, pokud se nechtějí svalit dolů jako sudy. Vítr jim přitom hřmotí do uší a povívá s vlasy. S nabranou rychlostí pak vběhnou do vody a nechají se jí zpomalit. Velkými kroky se dostanou až na druhý břeh.
Nestojí tu žádná palisáda ani hrazení. Dvorec tvoří blízké pole a deset dřevěných příbytků s doškovými střechami. Mezi nimi se potuluje drůbež a tucet ovcí. Nemají žádné ohrady, a tak je může klamat zdání svobody.
Magnus, Ási a Floki okamžitě shromáždí tyto tmavé kudrnáče, jimž z hlavy trčí čtyři a někdy i šest rohů a poté zamíří k pastvinám.
Zatímco pozorují pasoucí se ovce, tak opět upadají do hloubi svých myšlenek.
*Ginnungagap = Propast propasní. Byla tu ještě před stvořením světa.