The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal EldeR dne 16.08.2012 16:46

Kapitola 1

Škubavá bolest v levém boku se nedá vydržet, ale je to to jediné, co mě stále drží při vědomí.
Ležím na zemi v kaluži krve. Zem je studená a zdá se mi, že chlad je čím dál tím větší. Možná to bude tou ránou v boku. Už ani necítím nohy, jsem hrozně ospalá a pomalu se mi kalí zrak.
Kdo by si byl pomyslel, že ten potrhlý stařík se bude tak umět ohánět dýkou. Vypadá jako čaroděj.
Správný čaroděj by měl mít doma spoustu očarovaných věcí, kouzelných aparátů, drahých kamenů a podobně. Teda aspoň si to myslím, protože se s žádným neznám. Nikdy jsem jim nevěřila a snažila jsem se jim pokud možno vyhýbat. Ale tenhle? Polorozpadlá chatrč na půli cesty z Bílého průsmyku do Morthalu a v ní akorát postel, stůl, židle a jedna police. U postele leží na zemi draughir. Původně to byla žena, ale o tom by mohl ten dědula asi vyprávět. Konec konců jsem ho přistihla při… no zkrátka tohle se s mrtvými prostě nedělá. Stařík leží na posteli, v tom svém zdobeném rouchu a vypadá, jako když spí. Teda vypadal by, kdyby mu z oka nekoukala rukojeť mé dýky.

Moje dýka… Je to to jediné co mám, moje rodinné dědictví. Vyrůstala jsem v Imperial City. Tedy přesněji řečeno v jeho přístavní čtvrti. Žila jsem, snad od narození, v chatrči u svého strýce a většinu času trávila hraním s ostatními dětmi, nebo ve stokách pod městem na lovu krys. Ne že by krysy byly kdovíjaká lahůdka, ale když člověk žije v přístavní čtvrti, moc na výběr nemá. Když mi bylo asi 10 let, tak se strýc rozhodl, že už jsem dost stará na to, abych se dozvěděla pravdu. To, že on není můj pokrevní strýc, mi bylo jasné už dlouho, protože já jsem imperiálka a on khajiit. Byl prý přítelem mých rodičů. Jednoho večera za ním přišla má matka, jestli by mě na nějaký čas neschoval a neochránil, že u nich nejsem momentálně v bezpečí. Nikdy potom už ji neviděl. O pár dní později se dozvěděl krutou pravdu o jejich osudu. Mí rodiče, stejně jako kdysi jejich rodiče byli prý zabiti organizací zvanou Čepele, která kdysi snad strážila císaře a měla s mojí rodinou nějaké nevyřízené účty. O co konkrétně se jednalo, strýc netušil, ale podle jeho přátel, by měly být už dávno čepele rozprášené a zbývat snad dva až tři poslední členové. Taky mi předal nádhernou ebonitovou dýku po mém otci.

Během dalších dvou let jsem ve stokách dýkou pobila stovky krys. Je to velký rozdíl, jestli krysu umlátíte holí, nebo jestli se k ní pěkně připlížíte zezadu a pak ji, jedním dobře mířeným bodnutím, sprovodíte ze světa. Ze začátku mi sice to plížení moc nešlo a bodnout ji tak, aby to měla hned za sebou, taky není sranda, ale postupem času jsem obojí zvládla. S plížením mi taky hodně pomohl strýc, který se bez větších problémů, pohyboval i přes svůj značný věk, naprosto neslyšně. Jako khajiit k tomu měl rozhodně vlohy. Dokonce mi ukázal jak pomocí šperháku překonat jednoduchý zámek.

Nedlouho po mých třináctých narozeninách strýc onemocněl. Nikdo nevěděl, jak mu pomoci a mastičkáři v Imperial City byli moc drazí. Jednoho večera jsem se odhodlala k zoufalému kroku. Když mastičkáři chtějí tolik peněz, určitě mají plné truhlice. Proto jsem se vydala po setmění do obchodní čtvrti. Cílem mojí výpravy byl krámek jednoho mastičkáře, který mi sice nabídnul lektvar pro strýce, ale bohužel za tolik peněz, co by si snad nemohla dovolit ani celá přístavní čtvrť dohromady. Nechtěla jsem mu vykrást tu truhlu, nebo celý krám. Chtěla jsem jenom ten jeden lektvar, který měl strýci pomoct. Krčila jsem se mezi prázdnými sudy před mastičkářovým krámkem, v kapse cítila jediné tři šperháky, co jsem sehnala a klepala se hrůzou ze strážných, co v pravidelných intervalech přecházeli kolem. V hlavě jsem spřádala plán. Musím počkat, až stráž přejde, pak rychle vypáčit zámek, vzít lektvar, počkat za dveřmi až uslyším, že prošla další hlídka a ven. Vypadalo to docela jednoduše, až na to, že se mi potily a klepaly ruce. To se pak vylamují zámky hůře. Stráž snad ještě pětkrát prošla, než jsem se uklidnila natolik, že se mi přestaly klepat ruce. Jakmile strážný prošel, potichounku jsem se proplížila ke dveřím a začala páčit zámek. Mám tři šperháky, hlavně klid…sakra…už mám jen dva…klid. Zámek potichu cvaknul a povolil. Chvíli trvalo, než sem přivykla tmě uvnitř krámku a díky světlu z ulice viděla obrysy vybavení. Za pultem ve výšce očí na polici. Tam mastičkář ukládal lektvar, který mi ukazoval. Trochu se mi rozklepaly kolena, když se za dveřmi ozvaly kroky stráže. Jenom prošel. Potichounku jsem se proplížila za pult a sebrala onu lahvičku s lektvarem. Pocit ohromné radosti přebil i pocit viny z krádeže. Už zbývalo jen zmizet.

Všechno klaplo podle plánu a už se zase krčím mezi prázdnými sudy. Jenomže jak se teď dostat do přístavní čtvrti? Jakmile mě stráže uvidí, bude zle a zůstat do rána tady taky nemůžu. Rozhlížím se kolem a hledám únikovou cestu. Akorát prázdné sudy, sem tam nějaká bedna. Asi pět metrů ode mě je poklop do kanálu…to vypadá nadějně. Právě prošel strážný. Plížím se k poklopu, není nijak zajištěný. Když jsem opatrně zavřela poklop nad hlavou, spadl mě kámen ze srdce, protože ve stokách jsem se cítila skoro jako doma. Trvalo mi několik hodin bloudění dostat se do známých míst ve stokách, blízko přístavní čtvrti. Domů jsem dorazila už za světla. Strýc na tom byl tak špatně, že neměl ani sílu mi vynadat, za mé noční dobrodružství. Podala jsem mu lektvar a on během chvíle usnul. Svalila jsem se totálně vyčerpaná na poste a okamžitě usnula taky.

Hned po probuzení jsem dostala vynadáno, lektvar opravdu zabral a strýci se ulevilo. Zlobil se na mě, protože jsem riskovala. To že jsem kradla mu ani tak moc nevadilo. Jeho zdravotní stav se zlepšoval každým dnem. Stále však posedával a polehával, ani jídlu moc nedal. Asi po měsíci od mého dobrodružství strýc ráno ani nevstal z postele. Se slzami v očích jsem si od něho vyslechla, že cítí, jak se blíží jeho konec. Řekl mi, že se o mě rád staral, že mě bere jako svou dceru a že jsem přinesla světlo do jeho života. Také mi řekl, že jeho přátelé pravděpodobně našli jednoho z přeživších čepelí, z těch co zavraždili moje rodiče. Prý se zabydlel v rozvalinách Kvatche. Druhý den ráno se už strýc neprobudil.

Kapitola 2

Neměla jsem v Imperial City už nikoho, přístavní čtvrť mi stále připomínala strýce, proto jsem se rozhodla odcestovat za svým osudem, za nalezením vrahů mých rodičů, za pomstou. Kvatch mělo být mrtvé město, rozbořené daedrami, když se tam otevřela brána do Oblivionu. To věděli všichni, každé dítě slyšelo příběhy plné hrůzy. Proto se taky Kvatchi všichni vyhýbali, možná také ze strachu co všechno by mohlo pod rozvalinami přežít. Údajně se v jeho okolí ztratilo také pár lidí, což podpořilo vyprávěné báchorky, i když to měli na svědomí spíš banditi a divá zvěř. Ať už tomu věřím, nebo ne, usídlil se tam člověk, který má na svědomí moji rodinu a za to musí zaplatit. Je mi kolem čtrnácti a chystám se zabít člověka, který asi bude docela v letech a celý život pravděpodobně zabíjel. Mám vůbec proti němu šanci? To už se brzo dozvím. Rozhodně ho nechci vyzvat na souboj, spíš bych ho mohla podříznout ve spánku. Je vůbec možné nenávidět tak moc někoho, koho neznám? V těchto úvahách jsem dorazila ke Kvatchi. Všechny cesty se mu vyhýbaly a stará přístupová cesta se už dokonce ztrácela v bujné vegetaci.

Začínalo se už smrákat, když jsem zahlédla první rozbořené domy zarostlé křovím. Přikrčila jsem se a opatrně postupovala vpřed. Netušila jsem, kde bych měla hledat a na co bych měla být připravená. Ještě že byla jasná noc a měsíce s hvězdami svítili na cestu. Nechtěla jsem přímou konfrontaci, proto jsem se musela pořádně rozhlížet po známkách něčí přítomnosti. Za chvíli jsem na jednu takovou známku narazila. Nohou jsem o něco zavadila, pak se ozvalo lehké cvaknutí, a kdybych nebyla přikrčená, tak bych měla šíp v břiše. Takhle mi ten šíp rozseknul tvář od pusy až skoro k uchu. Palčivá bolest mi vehnala slzy do očí a cítila jsem, krev stékající po krku pod šaty. Po chvíli se mi podařilo cárem látky ovázat tak, aby krev netekla a tento provizorní obvaz držel, tam kde má. V ráně mi cukalo a já se modlila, aby šíp nebyl otrávený. Každopádně budu mít asi dost hnusnou jizvu. Můj postup Kvatchem se ještě zpomalil. Plížila jsem se jako nikdy v životě, protože tady o život šlo. Pastí tady bylo mnoho a ne všechny tak primitivní jako ta, která mě málem zabila. Když to šlo, past jsem deaktivovala, když byla moc složitá, nebo jsem si nebyla jistá výsledkem, udělala jsem si značku. Ten kdo je tady nalíčil, rozhodně věděl, co dělá a pro koho to dělá. Tyhle pasti byly určené pro nezvané hosty. Najednou jsem ucítila kouř. Musel přicházet od toho polorozbořeného chrámu, který byl přede mnou. Asi budu blízko, pomyslela jsem si a pokračovala obezřetně v postupu směrem k chrámu. Když jsem se po chvíli opřela u rozbořené zdi, bylo jasné, odkud je ten kouř. Zevnitř zbořeniště občas probliklo světlo od ohně. Někdo tam musí být.

Plížila jsem se podél zdi ke vchodu, pak po krátkých schodech dolů. Hlavní loď chrámu byla zbořená a tohle byla asi cesta do sklepení. Rozrušením jsem ani nedýchala. V té tmě jsem si nevšimla prázdné lahve na jednom schodu a ta s patřičným cinkáním padala ze schodů. Vystartovala jsem zpátky a venku se schovala v jednom rozpadlém domě, kde jsem před chvílí likvidovala past. Během chvilky z chrámu vyběhl muž kolem padesátky, v jedné ruce louč a v druhé meč. Ten meč vypadal přesně tak, jak ve vyprávěních všichni popisovali meče čepelí. To musí být on, blesklo mi hlavou a ještě pevněji jsem sevřela rukojeť dýky. Měla jsem ale docela strach, že mě objeví, protože mi bylo jasné, že v přímém boji nemám skoro žádnou šanci. Muž se rozhlížel po okolí a hledal vetřelce. Jednu chvíli byl snad tři metry od mého úkrytu, ale naštěstí si mě nevšiml. Z jeho pohybů jsem usoudila, že dneska už něco vypil, ale ne dost, abych si troufnula teď opustit úkryt. Po chvíli se otočil a vracel se zpátky do ruin chrámu. Cestou nadával na krysy a lesní zvěř. Krčila jsem se v úkrytu snad ještě hodinu, než jsem se odhodlala vyrazit za ním.

Po krátkých schodech, na kterých jsem posledně shodila lahev, následovala chodba doprava asi tak čtyři metry a pak nevelká místnost. Chodba byla dost široká, takže vedle dveří do místnosti bylo na každou stranu více jak metr místa. Místnost byla plná haraburdí, s ohništěm uprostřed. U ohně, čelem ke mně seděl v starém křesle on. Přes nohy měl položený svůj meč a zíral do žhavých uhlíků. Naštěstí mě v chodbě nemohl vidět, ale ani já jsem se k němu nemohla bez povšimnutí dostat. Kdybych měla luk, tak bych ho k tomu křeslu přišpendlila, ale luk bohužel nemám, takže mi nezbyde než čekat. Chvilkama mu klesala hlava, ale pokaždé se probral a zase zíral do uhlíků. Bylo mi jasné, že takhle to bude pokračovat až do rána a do rána už ani moc času nezbývalo. Nakonec jsem dostala šílený nápad. Po chvíli hledání se mi podařilo nahmatat pod schody tu nešťastnou prázdnou lahev. Musím se spolehnout na to, že než zapálí louč a vyrazí, stihnu to nepozorovaně k těm dveřím. Vytasila jsem dýku a chvíli jen tak stála a soustředila se. Musí to vyjít, druhou šanci mít nebudu.

Levou rukou jsem hodila lahev přes schody ven a vyrazila jsem co nejtišeji směrem ke dveřím. Musím to stihnout…prostě musím. Mezitím se zvenku ozval náraz lahve na trávu, který nebyl skoro slyšet. Vzápětí ale narazila na kámen a pak ještě jednou. Z místnosti se ozval šramot, jak muž vstával a pak kroky. To už jsem byla zády přitisknutá vedle dveří s dýkou připravenou k bodnutí. Ten okamžik trval celou věčnost…najednou mě oslnila louč, kterou měl v ruce, když vyběhl ze dveří. S tím jsem nepočítala, ale nedalo se nic dělat. Bodla jsem do míst, kde jsem tušila jeho záda. Cítila jsem, jak dýka proniká do masa. Pustil louč a otáčel se na mě…celé jsem to vnímala nějak zpomaleně. Bodla jsem znovu a znovu. Jeho meč zazvonil o zem. Při posledním bodnutí už jsem mu viděla do očí, byl v nich nechápavý výraz. Z úst mu vychrstla krev, padl na kolena a pak se skácel dozadu do bizarní polohy. Začala jsem zvracet a celá se klepala, poprvé v životě jsem zabila člověka a také rozpárané břicho zrovna vábně nevoní. Nebylo mi ho líto, byl to vrah mých rodičů, ale taková věc člověka dostane. Potom jsem dobu seděla v jeho křesle a prohlížela si ruku, po zápěstí rudou zasychající krví.

Vzbudil mě zpěv ptáků, který doléhal zvenku. Nemohla jsem se skoro hýbat, jak jsem byla rozlámaná ze spaní v tom křesle. Ani nevím, jak jsem usnula, bylo toho na mě docela dost. Když jsem se trochu rozhýbala, prohledala jsem místnost. Dírami ve stropě dopadalo dovnitř dostatek světla. Mimo značně opotřebovaných věcí denní potřeby tam nic zajímavého nebylo. Rozhodla jsem se prohledat ještě jeho mrtvolu. Neměl u sebe víc jak osm septimů, dva šperháky a hodně ošoupaný notes. S tím jsem ale šla na denní světlo, uvnitř už mě beztak nic nedrželo. Byl to nějaký deník, nebo něco v tom smyslu, protože tam měl zaznamenaná akorát útržkovitá hesla, ani ne celé věty. Z těch nesmyslných hesel jsem pochopila, že opravdu patřil k čepelím, dokonce tam byla zmínka o dni, kdy zabili mé rodiče. Nejdůležitější pro mě však byly tři slova na poslední stránce.
Delfína…Esbern…Skyrim.

Kapitola 3

Nedaleko od ruin Kvatchského chrámu jsem narazila na malé jezírko s čistou a průhlednou vodou. Chtěla jsem uhasit žízeň a smýt ze sebe všudypřítomnou zaschlou krev z včerejšího dobrodružství. První zádrhel nastal, když jsem se pokusila odmotat z tváře hadr slepený krví. V poraněné tváři mi začala pulzovat ohromná bolest, ale obvaz držel. Rozhodla jsem se ho zatím nechat, tam kde je a nepokoušet se ho servat. Vzhledem k předešlým událostem jsem se potřebovala před cestou trochu zůrodnit, také proto, abych nebudila zbytečně pozornost. A to by nejspíš v šatech nasáklých krví moc dobře nešlo. I když byla voda ledová, až pronikala do morku kostí, smyla jsem ze sebe a svých šatů všechnu špínu a krev z předešlých událostí. Dokonce se mi podařilo rozmočit trochu zaschlou krev z obvazu a ten strhnout. Zařvala jsem u toho jako zvíře, protože bolest byla nepředstavitelná. Konečně jsem mohla ránu vyčistit a zkontrolovat. Přes tvář jsem měla na čtyři prsty dlouhou rýhu od šípu, vedoucí směrem od koutku úst k boltci ucha.

Kolem poledního už jsem byla na cestě směr Chorrol. Kručelo mi v břiše a ani lesní bobule, co jsem našla, hlad příliš neutišily. Zhruba po hodině chůze jsem narazila na malý domek uprostřed mýtiny. Vedle domku doutnal milíř a na zápraží odpočíval na židli starší svalnatý muž, pravděpodobně uhlíř. Když mě uviděl, popadl velkou dřevorubeckou sekeru, která byla opřená o zeď, rozkročil se jako medvěd a čekal, co se bude dít. Nechtěl se semnou vůbec bavit, prý ať pokračuju dál a nezastavuju se. Zřejmě si myslel, že patřím k nějakým banditům, kterých je prý v těchto lesích plno. Nakonec se ale slitoval a prodal mi kousek chleba a nějakou bylinkovou mast na tu moji poraněnou tvář. Stálo mě to všech osm septimů od mrtvého člena čepelí, takový to byl vydřiduch. Ani na zápraží mě nepustil, trval na tom, ať vezmu, co nabízí, a zmizím, nebo mě rozseká na kousky a hodí divé zvěři. Radši jsem poslechla a opustila mýtinu. Když padla tma, schoulila jsem se v kořenech mohutného dubu a přečkala noc. S ranním rozbřeskem a prázdným žaludkem jsem pokračovala v cestě. Musela jsem spěchat, abych se dostala do Chorrolu do tmy. Když jsem tam dorazila, brány města už byly zavřené. Jeden strážný mi poradil, že nedaleko leží Weynonské převorství, kde mě nechají přespat. Za necelou půlhodinu jsem už spolu s mnichy seděla u stolu. Jakýsi vývar s bylinkami, prosté chlebové placky a dušená zelenina. Po celém dni bez jídla to pro mě byly nesmírné hody. Před spaním jsem se rozhodla použít uhlířovu mast. Ta pálila tak, až jsem si jednu chvíli říkala, že se zítra vrátím k uhlířovi a podříznu ho jako prase.

Hned ráno jsem si to ale rozmyslela, protože rána se neuvěřitelně zatáhla, dokonce nebyla ani tak zarudlá jako včera. Po lehké snídani jsem se vydala podle rady mnichů do Brumy. Z Brumy to je prý do Skyrimu kousek, ale cesta vede přes hory, takže je lepší se připojit k nějaké obchodnické karavaně, než podniknout cestu na vlastní pěst. Po dvou dnech putování jsem dorazila k branám Brumy. Kdyby všude neležel sníh a zima nebyla tak vlezlá, byla by Bruma docela hezké město, převážně obývané nordy. Byla mi hrozná zima, protože jediné šaty, které jsem vlastnila, opravdu nebyly vhodné do tohoto podnebí. Nutně jsem potřebovala sehnat peníze, protože jsem neměla ani jídlo, ani teplé šaty, prostě nic, mimo toho co sem měla na sobě a své dýky po otci, kterou jsem měla ukrytou pod šaty. Namířila jsem si to k místnímu chrámu, abych se u mnichů alespoň trochu ohřála, popřípadě najedla, pokud budou mít dostatek a budou moci něco málo jídla postrádat. K mému nemalému překvapení byl chrám zamčený a na dveřích visela vyhláška, která oznamovala uzavření chrámu, z důvodu postavení uctívání Talose mimo zákon. Zkusím se vrátit na tržiště, třeba se někdo smiluje a dá mi aspoň něco k snědku, nebo se mi přinejhorším podaří menší krádež.

Na tržišti panoval čilý ruch, obchodníci vyvolávali své nabídky, lidé nakupovali, nebo se jen tak sdružovali do skupinek kolem malých ohnišť a debatovali. Když jsem si vyslechla pár nadávek o žebrácích od obchodníků, vyhlídla jsem si jednu takovou skupinku a rozhodla se zkusit někomu sebrat měšec. Nikdy jsem to sice nezkoušela, ale vypadalo to jednoduše. Stačí opatrně rozvázat tkanici u opasku a je to, hlavně aby si mě nikdo nevšiml. Pomalu jsem se blížila k hloučku lidí a vyhlížela si kořist, když v tom mi kdosi zašeptal do ucha „Ani to nezkoušej, jestli nechceš skončit s šípem v zádech“. Nechápala jsem, kde se vedle mě vzala, ale stála tam stará khajiitka v roztrhaných hadrech. Vzpomněla jsem si, že už sem ji jednou viděla, jak sedí za městskou branou a žebrá. „Tady ne…“ řekla mi „…stráže tady bedlivě hlídají, nedivila bych se, kdyby na nás zrovna teď nějaký lučištník mířil. Jestli chceš krást, běž do nějakého obchodu a pak se zbožím za překupníkem, jmenuje se Olav.“ Rozhlédla jsem se po strážích, jestli na nás opravdu někdo nemíří, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem se obrátila zpátky na khajiitku, už tam nestála.

Vydala jsem se tedy z tržiště směrem k obchodům. Ty byly většinou označeny vyřezávaným vývěsním štítem. Kovář, alchymista, cech válečníků, hospoda, cech mágů, hokynář a šperkař. Rozhodovala jsem se mezi hokynářem a šperkařem, ale nakonec zvítězil hokynář. Krámek nebyl moc velký, zato přeplněný vším, na co si člověk mohl jen vzpomenout, od šatů, přes zbraně až po různé předměty denní potřeby. Hokynář byl pravděpodobně bretonec asi tak středního věku, opřený o pult takovým způsobem, že vypadal jako pavouk vyhlížející kořist. Jakmile jsem vstoupila do dveří, začal nabízet svoje zboží, ale když si všiml, že nemám ani pořádné šaty, natož plný měšec zarazil se. Pak se zeptal, jestli mám vůbec peníze. Než jsem stačila zformulovat patřičnou výmluvu, začal vykřikovat o tom, jak zavolá stráže a že jsem stejně přišla krást, nebo žebrat a žebrat že se může jen za městskými branami. Hlavou mi prolétlo, že tady to nepůjde a radši jsem rychle vyšla zpátky na ulici, než ten bláznivý hokynář zalarmuje celou Brumu.

Šperkař tak paranoidní nebyl. Sice hned poznal, že nejsem zákaznice a varoval mě, ať na nic nesahám, nebo shniju v kobce Brumského žaláře, ale asi si myslel, že se prostě jenom chci, jako každá ženská, pokochat jeho výtvory. Většina zboží byla vystavená v prosklených vitrínách se zámkem, nebo na dřevěných torzech podél zdi. Po chvíli do krámku zavítala temná elfka v nóbl kožichu, v doprovodu droboučké redguardky, podle šatů asi její služky. Pravděpodobně to byla moc vážená zákaznice, protože šperkař se tak vehementně uklonil, až bouchl čelem do pultu. Na elfku však moc dojem neudělal, protože mu akorát suše řekla, aby nedělal divadýlko a ukázal to, proč přišla. Šperkař si sundal z krku řetízek s malým klíčkem a začal něco kutit pod pultem. To byl můj okamžik. Z nejbližšího torza jsem rychle, ale opatrně sundala stříbrný medailon s červeným kamenem a hned nenápadně zahájila ústup. Poslední co jsem viděla, než za mnou zapadly dveře, byl nádherný zlatý náhrdelník vykládaný kameny různých barev, který šperkař vytáhl zpod pultu. Za ten by se nechala koupit možná i celá vesnice. Venku jsem se roztřásla nejen zimou, ale také strachem z toho, že za mnou vyběhne šperkař a zalarmuje stráže. Utíkat jsem však také nemohla, protože bych na sebe zbytečně upoutala pozornost.

Olav, o kterém mi stará khajiitka prozradila, že je překupník, měl malý hotýlek, spíš ubytovnu, hned vedle tržiště. Vstupní místnost byla malá, docela tmavá, protože jediný zdroj světla byl velký krb, dokonce ze stropu místy visely pavučiny. Za bytelným pultem, seděl v křesle nord oblečený v zelené, s nosem rudofialovým od chlastu. „Pokoj stojí deset septimů za noc a den, pokud nemáš, táhni zpátky na mráz…“ to bylo uvítání, kterého se mi od něho dostalo. Ukázala jsem mu medailon a zeptala se, kolik mi za něj bude ochotný dát. Chvíli si medailon prohlížel, zkoumal ten červený kámen v něm, řetízek, ornamenty a nakonec řekl… „Tohle je práce zdejšího šperkaře, kdybys ho neukradla, měl by cenu tak asi kolem devadesáti septimů, ale takhle ti za něj dám třicet a nechám tě tady do zítra přespat. A že se mi docela líbíš, i přes ten šlic co máš na ksichtě, dostaneš večeři a snídani. Víc ani chlup… ber, nebo nech bejt.“ Bez váhání jsem souhlasila.

Druhý den ráno jsem vyrazila opět k hokynáři. Jakmile mě uviděl, začal zase nadávat, ale stačilo zacinkat penězi v kapse a hned byl ochota sama. Vybrala jsem si komplet nové oblečení z měkké tmavé kůže, pořádné boty, teplý plášť, menší vak plný trvanlivých potravin, kotlík a nějaké koření. Za to vše si hokynář naúčtoval šestadvacet septimů. Ještě jsem se zastavila u alchymisty pro hojivou mast za tři septimy, protože ta od uhlíře mi už docházela. V mém novém oblečení už na mě lidé nekoukali s takovým opovržením, jako když jsem měla svoje staré šaty z přístavní čtvrti v Imperial City. Poslední septim, co mi zbyl, jsem utratila za oběd, misku horké polévky v místí krčmě. Tam jsem se také doslechla, o khajiití karavaně, která vyrazila před obědem směrem na Skyrim. Rozhodla jsem se, že zkusím karavanu dostihnout a hned po jídle vyrazila po cestě směrem na sever. Asi za dvě hodiny sem khajiity dostihla.

Vzhledem k tomu, jak se k nim lidé chovají, jsou značně nedůvěřiví a nemají moc rádi společnost jiných ras, ale obchod je obchod. Jejich vůdce se nejdříve dost vytáčel, evidentně se mu nelíbilo, že bych měla cestovat s nimi, ale když se dozvěděl, kdo byl můj strýc, úplně otočil. Údajně ho dobře znal a je to velká ztráta, ale teď, jak věří, je mu už dobře, protože je na lepším místě, kde jsou teplé písky a žádné starosti. Cesta s khajiity probíhala bez větších potíží, pokud nepočítám vlezlou zimu a docela nepříjemný protivítr, který sebou chvílemi nesl i sníh. Cesta do Skyrimu opravdu nebyla moc dlouhá, druhý den se karavana na noc utábořila asi hodinu cesty za hranicí.

Skyrim…drsná krajina, kde vládne zima a sníh, snad jen v nížinách to prý vypadá, jako na jaře v Imperial City, ale tomu se mi nechce moc ani věřit, protože od Brumy jsem nic jiného jak sníh a led neviděla. Tady někde se skrývají vrazi mých rodičů, poslední z čepelí. Netuším kde začít hledat, ptát se po hospodách asi nebude nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že se to tady údajně hemží agenty Thalmoru. Navíc tu prý zuří občanská válka, nebo nějaké povstání, ale moc o tom nevím a moji khajiití přátelé se o to ani nezajímají. Pro ně tady jsou všichni potencionální zákazníci, ať už z jedné, nebo druhé strany. Obchod je obchod a peníze prý nesmrdí. Druhý den před polednem jsem na křižovatce u pevnůstky Helgen karavanu opustila. Když jsem se s khajiity loučila, míjel nás konvoj několika vozů císařské legie s doprovodem. Na vozech seděli podle vizáže samí nordové v modrém a všichni měli na rukou okovy. Konvoj směřoval do Helgenu, který chtěli navštívit i khajiiti kvůli obchodu, ale já jsem měla namířeno dolů do údolí, kde by podle ukazatele měla ležet vesnice jménem Vorařov.

Kapitola 4

Při mém sestupu do údolí, se příjemně oteplovalo, sníh ustupoval zeleni a zvuky větru ženoucího se nad sněžnými pláněmi vystřídaly zvuky ptáků a hmyzu, poletujícího kolem rozkvetlého kvítí. Musela jsem dát za pravdu khajiitům z karavany, že i ve Skyrimu může být pěkné jarní počasí, bez všudypřítomného sněhu, kterého jsem si za poslední dny užila dostatek. Na chvíli jsem zastavila, abych si sundala teplý plášť, který už opravdu nebyl potřeba a při té příležitosti si dala i pozdní oběd. Zásoby mi zbývaly ještě tak na tři až čtyři dny, s vodou jsem si starosti dělat nemusela, protože každou chvíli byl někde vidět malý potůček z tajícího sněhu.

Po krátké pauze jsem pokračovala v cestě, dokud mi o nos nezavadila vůně kouře. Zvolnila jsem krok a bedlivě sledovala okolí, jestli neuvidím, odkud ten kouř pochází. Zanedlouho byl vidět tenký proužek kouře, který vycházel kousek nalevo od cesty zpoza stromů. Sešla jsem z cesty do okolního porostu a opatrně se plížila vpřed. Skyrim je proslulý krvelačností banditů, kteří zřídkakdy berou zajatce. Mě se rozhodně nechtělo skončit, jako bezejmenná hromádka kostí, někde ve škarpě u cesty, která slouží jako potrava divoké zvěři, nebo dokonce ještě před smrtí posloužit k pobavení nějakých nemytých loupežníků. Při této představě se mi zvedal žaludek. Po pár metrech jsem skrz větve zahlédla oheň, ze kterého byl onen kouř. Hořel uprostřed malé mýtinky, od západu chráněné skálou a od jihu a východu terénním převisem, na kterém jsem ležela a pozorovala dění v táboře pode mnou.

Viděla jsem tam tři primitivní přístřešky, velké tak akorát pro jednoho, se spacákem a spoustou haraburdí kolem. Kolem ohně stáli tři otrhanci, z toho jeden ork a dva nordové a dost nahlas se hádali. Hádka se točila kolem lupu, který mají ukrytý kousek od Vorařova ve vykotlaném stromě. Pochopila jsem, že se hádají proto, že jeden z nordů má polohu jejich skrýše zakreslenou na nějaké mapě, a odmítá ji spálit, i když všichni tři naprosto přesně vědí, kde se truhla nachází, takže ta mapa je zbytečná a mohla by se dostat do rukou někomu dalšímu. To že mají strach z mapy, ale vyřvávají tady na lesy, kde přesně mají ukrytou truhlu s lupem, bylo až k smíchu. Protože jsem už nechtěla dál riskovat prozrazení, vrátila jsem se opatrně zpátky k cestě a pokračovala směr Vorařov. Cestou jsem ještě měla v plánu stavit se podívat, copak pěkného mají banditi v té své truhlici a doufala, že to trochu zlepší moji finanční situaci, neboť můj měšec byl úplně prázdný, takže jsem neměla ani na případný nocleh ve Vorařově.

Cesta vedla přesně tak, jak ji popisovali během své hádky ti tři křiklouni. Po necelém kilometru se stáčela u tří menhirů s vytesanými obrazci doprava, pak kolem malého vodopádu a dále podle řeky až do Vorařova. Když se vynořily první Vorařovské domky, přebrodila jsem řeku, která naštěstí nebyla v těch místech moc hluboká a na druhém břehu začala hledat vykotlaný strom s truhlou. Asi po půlhodince hledání jsem našla loupežnickou truhlu, která byla tak perfektně schovaná v útrobách ležícího stromu, že kdybych náhodou nezavadila o mech, který z ní sklouzl, nikdy bych ji nenašla. Truhlice nebyla moc velká, vešel se do ní akorát tak měšec, ve kterém to celkem slušně cinkalo, pár barevných kamenů a několik šperháků. V duchu jsem viděla ksichty banditů, až přijdou na to, že je truhla prázdná, tak jsem jim dovnitř dala alespoň pár šišek, co se povalovaly venku, aby jim to nebylo moc líto. Potom jsem naaranžovala kus mechu zpátky tak, aby nebylo poznat, že truhlu někdo vybral, zahladila stopy a s dobrým pocitem se brodila zpátky na druhý břeh k cestě, po které už to do Vorařova bylo, co by kamenem dohodil. Měla jsem dobrou náladu z toho, že se mi podařilo obrat bandity a také, že se dnes snad zase vyspím v teplé posteli s břichem plným něčeho dobrého.

Vorařov, ležící na pravém břehu řeky, byla malá nordská vesnice, spíš dřevorubecká osada, skládající se z pily, kovárny, obchodu, hospody a několika domů. Když jsem tam dorazila, obchod už byl zavřený, pila stála, jen velké lopatkové kolo hnané rychlou řekou se stále točilo, v kovárně dohasínala výheň a mimo jednoho strážného u vstupní brány, nebylo nikde ani živáčka. Vesnice měla v podstatě jen jednu ulici, která navazovala na cestu, po níž jsem přišla a která o kousek dál pokračovala podél řeky a přes kamenný most někam pryč. Hospodu, která ležela na konci vesnice, jsem našla jednoduše, už od brány byl totiž slyšet typický hlahol, který se odtamtud nesl.

V okamžiku, kdy jsem vstoupila do hospody, hlahol na moment utichl a všichni přítomní se zvědavě otočili mým směrem. Pokynula jsem hlavou na pozdrav a než jsem stihla dojít k volnému stolu, zábava pokračovala dál, jako by ani nikdy nebyla mým příchodem přerušená. Pro místní lidi jsem byla prostě jen skoro patnáctiletá imperiálka, bez zbroje a zbraně, která cestuje přes jejich vesnici a nepředstavuje žádnou hrozbu pro tyto, zdejší přírodou zocelené, dřevorubce. Sotva jsem dosedla, už u mě stál hospodský, co že si budu přát. Byl to nord, odhadem něco přes třicet let a podobou snad dvojče Brumského překupníka, Olava. Než jsem si stihla objednat vepřovou pečeni s chlebovou plackou a korbel piva, stihl mi říct, že se jmenuje Orgnar , dělá tady kuchaře a vede výčep, ale pokud mám zájem o ubytování, mám mu po jídle říct a on už to zařídí, to má prý na starost jeho družka.

Orgnarova vepřová pečeně na bylinkách, pro lepší kůrčičku potíraná medovinou, byla nejlepším jídlem, jaké jsem snad za poslední rok měla. Pivo už se začínalo kazit, tak jsem zkusila místní medovinu, která mě velmi příjemně překvapila. Vždycky jsem si totiž myslela, že medovina je sladká zkvašenina z medu bez nějaké extra chuti, ale moje představy se nedaly vůbec porovnávat s chutí zdejší lahodně okořeněné bylinkové medoviny. Po druhém poháru medoviny se dostavila lehká ospalost, takže když Orgnar přišel, jestli chci ještě, odmítla jsem s tím, že bych už ráda zaplatila a objednala si pokoj.

Netuším, kolik mohlo být hodin, ale výčep už byl skoro prázdný, pokud nepočítám značně ochraptělého barda a dva opilce, kteří spali na stole. Orgnar si za jídlo a pití řekl sedmnáct septimů. Zkusila jsem mu nabídnout jeden fialový kámen z truhly banditů, který odmítl s tím, že bere jen peníze, ať zkusím ráno obchodníka, jestli ho nekoupí a jestli nemám peníze, tak prý bude zle. Zalovila jsem v měšci a peníze mu k jeho spokojenosti dala. Orgnar strčil do těch dvou opilců, co spali na stole a dost neurvale je poslal domů, stejně jako barda, který se sotva držel na nohou. Pak otevřel dveře napravo od výčepu a houkl do tmy „Delfíno vstávej…host chce pokoj!“. Když jsem uslyšela to jméno, málem jsem spadla ze židle a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Je vůbec možné, abych hned v první vesnici narazila na dalšího z čepelí, jak si tady v poklidu ubytovává znavené poutníky? Srdce se mi rozbušilo a ospalost byla tatam. S napětím jsem čekala, až se Delfína objeví ve dveřích a rozrušením skoro nedýchala.

Ve dveřích se objevila blondýna středního věku, v obyčejných šatech, s delšími vlasy staženými do copu, na první pohled obyčejná hospodská, ale první pohled nebývá vždy správný. Na druhou stranu si nemůžu být ani jistá, že se jedná zrovna o tu Delfínu, kterou se chystám sprovodit ze světa. Když přišla ke mně, prostě mi oznámila, že pokoj stojí deset septimů na noc. Beze slova jsem zaplatila a šla za Delfínou směrem k dvěma pokojům, které se nacházely na opačné straně výčepu než její a Orgnarův pokoj. Nevím proč, ale ruka se mi bezděčně svezla k rukojeti dýky. Hned jakmile jsem si to uvědomila, dala jsem ruku pryč, právě včas, aby si Delfína, která se na mě právě otáčela, ničeho nevšimla. Otevřela dveře od mého pokoje a s přáním klidných snů odešla do toho svého.

Zavřela jsem dveře a sedla si na postel. Hlavou mi proudily milióny myšlenek najednou a spát se mi opravdu zatím nechtělo. Rozhodla jsem se alespoň spočítat svůj dnešní úlovek. V měšci ještě zbývalo sedmdesát devět septimů, k tomu jsem měla tři fialové, jeden zelený a jeden červený kámen. Uvidím, kolik mi za ně zítra zdejší obchodník nabídne, protože já o drahých kamenech nevím vůbec nic. Zároveň mi bylo jasné, že se tady ve Vorařově musím zdržet minimálně do té doby, než si budu jistá tím, zda je Delfína pouhá hospodská, nebo členka čepelí a vražedkyně mých rodičů.

Upravil/a EldeR dne 21.08.2012 19:07

Přidal EldeR dne 24.08.2012 16:14

#13

Takže tu máme další kapitolu a protože původní příspěvek je už docela plný vkládám ji sem...

Kapitola 5

Ani nevím, jak jsem včera usnula, ale když se mi dnes podařilo otevřít oči, bylo slunce už poměrně vysoko na obloze. Ve výčepu, kde mimo Orgnara nikdo nebyl, jsem si dala pozdní snídani, nebo spíše brzký oběd a vyrazila k místnímu obchodníkovi zjistit cenu barevných kamenů. Obchod ležel na stejné straně ulice jako hospoda, akorát o jeden dům vedle. Uvnitř byl masívní prodejní pult, několik regálů a polic, na kterých ležely různé předměty, převážně pro denní použití. Mezi množstvím dřevorubeckého náčiní a prostých šatů bylo vidět pár jednoduchých železných zbraní, několik základních lektvarů na léčení drobných poranění nebo nemocí a dokonce nějaké knihy. Zkrátka vše, co může potřebovat obyvatel dřevorubecké osady při práci a obraně proti divoké skyrimské přírodě.

Před velkým krbem seděla v křesle poměrně mladá imperiálka a něco si četla, ale jakmile jsem vstoupila dovnitř, odložila knihu a začala na mě bez varování chrlit množství otázek. Odkud přicházím, co je nového v Imperial City, jestli jsem zažila hodně dobrodružství, jak moc bolela rána po které mám na tváři čerstvou jizvu a co mi ji způsobilo, co vlastně hledám tady ve Skyrimu a další. Naštěstí proud otázek přerušil muž stojící ve stínu za pultem tak, že ho skoro nebylo vidět, který popošel na světlo a řekl Camille, jak se zvědavá imperiálka jmenovala, ať neobtěžuje zákazníky otázkami a jde radši zamést nahoru podlahu. Muž se omluvil za svou sestru, která je až nebezpečně posedlá vyprávěním o dobrodružstvích a představil se jako Lucan Valerius, majitel vorařovského obchodu se smíšeným zbožím. Byl to sympaťák, ne o mnoho starší jak jeho sestra, které byl hrozně moc podobný.

Ukázala jsem mu od každé barvy jeden kámen a zeptala se, kolik by mi za ně byl ochotný dát. Chvíli si je prohlížel a pak řekl, že každému jinému by dal maximálně pětatřicet za kus, ale že sem krajanka a líbím se mu, dá padesát. V duchu jsem si spočítala, kolik to je celkem a také, že dvě stě padesát septimů zabere o dost víc místa a také víc váží, jak pět kamínků, proto jsem se rozhodla, k obchodníkově nemalému zklamání, že je zatím prodávat nebudu. S tím už nějaký čas vydržím, nakonec tolik peněz jsem v životě ani neviděla pohromadě a teď je mám ve svém měšci. Prozatím jsem se s Lucanem rozloučila a vyšla z obchodu na ulici. Obchod měl ještě asi zadní vchod, protože na ulici už na mě čekala Camilla se svými otázkami. Po několika mých vyhýbavých odpovědích ve smyslu, že největší dobrodružství z mých cest bylo, když jsme potkali u Helgenu vojenský konvoj se zajatci a jizvu na tváři mám od větve, která mě švihnula, když jsem zakopnula o kořen, se Camilla přestala vyptávat a konečně jsem se dostala k tomu, abych se jí na oplátku zeptala já na Delfínu. Camilla se ukázala, jako ukázková drbna, protože mi řekla vše, co věděla a pravděpodobně i něco z toho co nevěděla. Potom se vrátila do obchodu svého bratra a já se vydala na krátkou obhlídku Vorařova za denního světla.

Z informací od Camilly vyplynulo, že Delfínu ve Vorařově mimo Orgnara nikdo moc nezná i když tady žije už několik let. Možná to bude tím, že se nijak zvlášť nezúčastňuje společenské zábavy, přesto že ta se odehrává většinou v místní hospodě. Hospodu vede Orgnar, který ji zdědil po svém otci a provozoval ji dlouhou dobu jen jako nálevnu, teprve když Delfína přišla do vsi a sblížila se s ním, začali poskytovat také ubytování. Delfína do výčepu obvykle nechodí, akorát když se chce někdo ubytovat, jinak tráví většinu času zavřená v jejich společném pokoji, který sousedí s výčepem. Jednou za čas také prý zmizí neznámo kam, klidně i na několik dní a po tu dobu funguje vždycky hospoda jen jako nálevna.

Než jsem si v hlavě utřídila, co všecko mi Camilla řekla, došla jsem skoro zpátky před hospodu, kde si hrály dvě malé děti se psem. Vtom z hospody vyšla Delfína v kožené zbroji a rozeběhla se po cestě ven z Vorařova. Na moji otázku, kam vede ta cesta, mi děti ochotně vysvětlily, že za mostem nalevo vede k nějaké staré mohyle, kde prý straší a napravo do Bílého průsmyku, který je odtud údajně hodinu až hodinu a půl chůze, ale jestli to tak je nevědí, protože tam ještě nikdy nebyly. Stavila jsem se proto radši v hospodě, přeptat se Orgnara, jestli měly děti pravdu, a když mi to potvrdil, sbalila jsem si věci a vyrazila směrem na Bílý průsmyk, stejným směrem jako měla namířeno i Delfína. Bylo nad slunce jasné, že není jen obyčejnou hospodskou, protože ta by rozhodně necestovala v kožené zbroji a ještě k tomu poklusem. Takový způsob cestování bych nezvládla asi ani já a to nejsem zrovna cukrová panenka.

Po necelé půlhodině chůze mě zastavilo zlověstné zavrčení. Ruka mi sjela na rukojeť dýky, zatímco oči pátraly po původci toho nepřátelského zvuku. Necelé tři metry přede mnou vystoupil ze stínu skály šedý vlk a znovu zavrčel, to už jsem ale stála přikrčená v jakémsi bojovém postoji s dýkou v ruce, připravená se bránit jeho útoku. Vlk udělal ještě dva, poměrně rychlé kroky ke mně a skočil. Jeho cílem byl nejspíš můj krk, ale to jsem od něho očekávala. Uhnula jsem trochu vlevo, pravou ruku s dýkou mu vrazila zespoda do těla a levou zároveň usměrnila jeho let ještě víc do strany. Dýka se ale vzpříčila mezi jeho žebry a vlk mě svojí vahou táhl k zemi. Když už to vypadalo, že rukojeť neudržím, něco povolilo a dýka konečně vyjela z rány ven. Vlk dopadl s žuchnutím na zem, kde se okamžitě začala tvořit kaluž krve z několikacentimetrové rány od mé dýky. Ještě se asi dvakrát sípavě nadechl, tělo se zacukalo v poslední křeči a vlk vydechl naposledy. Vzhledem k tomu, že neumím stahovat kůži tak, abych ji neponičila, nechala jsem mrtvého vlka ležet u cesty a pokračovala do Bílého průsmyku, abych se zbytečně nezdržela a stihla tam dojít, než zavřou městskou bránu.

Protože jsem trochu zvolnila krok, druhá půlka cesty mi trvala odhadem necelou hodinu. Potom se stromy rozestoupily a naskytl se mi pohled do rozlehlého údolí, kterým se klikatila řeka. Vedle řeky se tyčila skála, jediné vyvýšené místo v údolí, na které bylo vystavěné majestátní, ale ne příliš velké město obehnané bytelnou hradbou. Celé údolí bylo zalité sluncem, které už se pomalu blížilo k horizontu, takže vše včetně města na co dopadaly jeho paprsky, vypadalo jako pokryté zlatem. Bílý průsmyk mě tímto výjevem naprosto uchvátil a získal si mé srdce, takže jsem notnou chvíli stála a nemohla odtrhnout oči od této přírodní scenérie. Na takovém místě bych si dokázala představit strávit zbytek svého života, ale měla jsem ještě poslání, které mě sem vlastně přivedlo. Kolem města bylo vidět několik farem, takže zdejší lid byl pravděpodobně plně soběstačný i co se potravin týče. I když se to nezdálo, město bylo vzdálené ještě asi kilometr cesty, kterou jsem musel a urazit, než jsem stanula před městskou branou, před níž stáli dva strážní. Jeden z nich na mě nejspíš ze zvyku chvíli pouštěl hrůzu a vysvětloval mi zákony města, ale nakonec mě stejně pustil dovnitř, i když to ze začátku vypadalo, že město je pro cizí uzavřené.

Kapitola 6

Bílý průsmyk byl vskutku nádherné město. Na vrcholu skály, na které se město rozkládalo, byl jarlův palác, pod kterým vyvěral silný pramen, stékající v několika potůčcích a vodopádech dolů ze skály, aby pak pokračoval celým městem důmyslnou sítí kanálů a pak ven z města do řeky klikatící se údolím. Pod palácem bylo několik domů, nádvoří s obrovským uschlým stromem, malý chrám a veliká hodovní síň ve tvaru obrácené lodi. Domy v této části města patřily evidentně zámožnější části obyvatel města, čemuž naznačovala nejen jejich velikost, ale také řemeslné zpracování a výzdoba. Tato čtvrť byla od zbytku města oddělena vnitřní hradbou. Za ní se rozkládala druhá čtvrť, na první pohled o trochu méně zámožná, kde byly mimo malých domků také dvě hospody, kovárna, krámek hokynáře, alchymisty a tržiště.

Protože se pomalu blížil večer, zamířila jsem se ubytovat do místní hospody. Ta byla interiérem docela podobná té ve Vorařově, akorát tady byla postavená do patra. V přízemí byl výčep, kuchyně a jeden pokoj pro hosty, v patře pak ještě druhý pokoj, který jsem dostala já. Přespání stálo i tady deset septimů, nabídka jídel v podstatě podobná jako ve Vorařově, až jsem pojala podezření, že ve všech hospodách v Skyrimu to je stejné. Po lehké večeři a korbelu studeného piva jsem se vyrazila před spaním ještě trochu projít a podívat se na Jarlův palác. Dovnitř jsem se ani nedostala, nějak se mi nechtělo se dohadovat s nevrlým strážným, kterému nějaký stupidní úraz zabránil v kariéře dobrodruha, tak proto pracuje u městské stráže a ze závisti buzeruje každého, kdo podle něho má lepší život, jak on sám. Byl odsud nádherný výhled na celé město, takže jsem si všimnula ještě jedné kovárny, hned vedle té hodovní síně ve tvaru obrácené lodi. I přes pokročilou denní dobu tam kovář stále ještě byl, tak jsem se tam vyrazila podívat.

Během pěti až deseti minut jsem byla z boku u hodovní síně, odkud vedlo schodiště, vytesané do skály, na malou plošinu, kde jsem viděla onu kovárnu. Skoro na konci schodů jsem se zarazila a přitiskla ke skále do stínu, protože jsem spatřila další osobu stojící kousek od výhně a pozorující kováře při práci. Ten právě brousil nějaký meč, pravděpodobně patřící oné ženě v kožené zbroji, která bedlivě sledovala každý jeho pohyb. Byla jsem si skoro jistá, že se jedná o Delfínu, i když jsem jí neviděla do tváře. To, že má někoho za zadkem, se kováři moc nelíbilo, bručel totiž něco o tom, že kdyby nedostal tak královsky zaplaceno, tak už seděl v krčmě, ale pořádně jsem mu přes zvuk brusu nerozuměla. Několikrát podával meč oné ženě, že je hotov, ale ona si ho pokaždé prohlédla a vrátila mu ho, aby ještě něco dobrousil a vysvětlovala mu jak, což evidentně kováře silně štvalo. Meč vypadal aspoň z dálky přesně jako ten, který u sebe měl ten mrtvý člen čepelí z Kvatche, takže bylo nad slunce jasné, že jsem na dobré cestě k tomu, najít dalšího z vrahů mých rodičů. Uběhla snad hodina, než byla ta žena ve zbroji konečně spokojená s tím, jak je meč nabroušený a schovala ho do pochvy.

To byl signál pro mě, že je na čase opustit svoji pozici, jestliže nechci být spatřená, takže jsem potichu seběhla po schodech a ukryla se za křoví vedle hodovní síně, odkud jsem měla výborný výhled na schody ke kovárně. Po chvíli se na nich objevila Delfína a hned za ní kovář, který si nesl dost veliký měšec, asi za práci, kterou odvedl na Delfínině meči. Už nebylo pochyb o tom, že Delfína patří k čepelím a proto musí zemřít. Kovář zmizel ve dveřích hodovní síně, zatímco Delfína pokračovala v cestě směrem k tržišti. Opatrně jsem se vydala za ní, jen tak na dohled, pěkně ve stínu, aby mě náhodou nezahlédla. Moje opatrnost byla možná až přehnaná, protože se ani neotáčela, ani nerozhlížela, prostě naprosto bezstarostně, skoro jako by byla na procházce, došla až ke dveřím hospody, kde jsem byla ubytovaná.

Vejít teď za ní by nebylo nejchytřejší, proto jsem se chvíli bavila se strážným, který stál naproti hospodě opřený o hokynářství a hlídal tržiště, které bylo teď liduprázdné. Dověděla jsem se od něho nějaké báchorky o dracích a také, že se po setmění před městskou bránou utábořila khajiitská obchodní karavana. Potom jsem vstoupila za Delfínou do hospody. Ve výčepu bylo docela živo, bard zrovna zpíval baladu o Ragnarovi Rudém, která tady byla podle ohlasů docela oblíbená, ale Delfínu jsem nikde neviděla. Byla tady možnost, že je zde taky ubytovaná, nebo že sem za někým jen šla, rozhodla jsem se proto ještě chvíli počkat. Sedla jsem si do kouta, abych nebyla moc na očích a poručila si pohár medoviny. Než jsem si v klidu vychutnala medovinu a utřídila myšlenky, už bylo téměř jisté, že tady Delfína bude přes noc, tak jsem také šla do svého pronajatého pokoje.

Sice jsem měla nutkání nad ránem vstát, najít Delfínu a podříznout jí krk, ale odolala jsem, protože jsem to tady až tak dobře neznala, navíc ve výčepu vydrželo pár hostů až do rozbřesku a právě přes výčep bych musela projít, abych se dostala do druhého pokoje pro hosty. Ráno jsem u snídaně odposlechla rozhovor, ze kterého vyplynulo, že ta blondýna zespoda vyrazila před svítáním někam směrem na východ, protože se ptala na cestu podél řeky, takže asi míří do Větrného žlebu, nebo do Riftenu. Po snídani se mi podařilo konečně dostat do Dračí síně, tak se jmenoval jarlův palác, na malou prohlídku a potom jsem vyrazila k městské bráně, podívat se na khajiití karavanu.

Byla jsem si skoro jistá, že to budou khajiité, s nimiž jsem přicestovala sem do Skyrimu, ale jak se o chvíli později ukázalo, byla to úplně jiná karavana. Po Skyrimu prý cestuje takových karavan několik, většina jenom od města k městu v pravidelných intervalech, ale pár ji cestuje i mimo Skyrim, jako právě ta, se kterou jsem se u Helgenu rozloučila. Obě karavany se dokonce před dvěma dny potkaly, takže tito khajiité věděli o mladé imperiálce s hnusnou jizvou na tváři, která sem přicestovala s jejich krajany. Díky tomu se mi i přes počáteční nedůvěru dostalo vcelku příjemného přijetí v jejich táboře. Celé dopoledne jsem vydržela poslouchat jejich zážitky z cest po Skyrimu, což khajiitům asi polichotilo tak, že mě dokonce pozvali, abych s nimi poobědvala. Zadarmo.

Po obědě mě napadlo, že si prověřím cenovou nabídku od vorařovského obchodníka, tak jsem zalovila v měšci, položila před khajiity po jednom barevném kameni a zeptala se, kolik bych tak za ně mohla dostat. Jeden z obchodníků si postupně kameny prohlížel, koukal se skrz ně proti slunci a pak mi řekl cenu. Za fialový prý tak asi padesát septimů což odpovídalo ceně z Vorařova, za červený minimálně devadesát a za zelený dokonce ne méně než dvě stovky septimů. To bylo celkem čtyři sta čtyřicet, tedy o hodně víc než dvě stě padesát jak mi nabídl Lucan Valerius, který si na mě asi chtěl namastit kapsu, protože viděl, že o drahých kamenech nevím zhola nic. Když khajiitský obchodník viděl moje překvapení a dozvěděl se, kolik mi Lucan ve Vorařově nabídl, dal mi několik užitečných rad, jak odhadnout alespoň přibližně cenu drahých kamenů, aby mě nikdo moc neoškubal. Prý záleží na barvě, velikosti, tvaru, počtu a tvaru broušených plošek a také na tom, jak se v kameni láme světlo. Než mi to všechno vysvětlil a názorně ukázal, bylo už docela pozdní odpoledne, proto jsem se rozloučila s khajiity a vrátila se do města. Moje kroky vedly rovnou do hospody, zajednat si nocleh. Ve výčepu to sice začínalo žít, přesto jsem se akorát navečeřela, dala si dva poháry medoviny a zmizela ve svém pokoji, kde na mě už čekala postel.

Kapitola 7

Druhý den ráno, vedla moje cesta do té kovárny, kde jsem včera pozorovala Delfínu, ale výheň byla vyhaslá a po kováři také nebylo ani památky. Protože jsem si chtěla pořídit ještě jednu dýku vyváženou tak, aby se s ní nechalo házet, nezbylo mi, než navštívit kovárnu u městské brány. Tu vedla vcelku příjemná kovářka, ale bohužel jsem si z velkého množství zbraní nevybrala nic, co by mě zaujalo. Kovářku můj požadavek na vrhací dýku docela zarazil, protože nemohla pochopit, že by někdo dobrovolně zahazoval zbraň, když přeci na boj na dálku jsou luky. S dýkami hází prý jenom kejklíři, ale to je jen taková kratochvíle pro pobavení publika. Pravdou je, že já sama sice vrhat nože neumím, ale chtěla bych se to naučit a také to, že jsem to viděla jen jednou v Imperial City, když tamtudy projížděl nějaký cirkus a zastavil se na noc v přístavní čtvrti. Sice jsem byla docela zklamaná tím, že jsem nepochodila s koupí vrhací dýky, ale nedalo se nic dělat, snad pořídím někdy později někde jinde a naučím se s ní házet. Rozhodla jsem se vyrazit zpátky do Vorařova a počkat tam, než se vrátí Delfína.

Cestou jsem se stavila v khajiitím táboře před městskou branou, abych se s nimi rozloučila a poděkovala ještě jednou za naučení základů o cenách drahých kamenů. Když už jsem tam byla, prohlédla jsem si nabízené zboží, ale dýku, jakou bych si představovala, také neměli, proto jsem se zeptala, zda nevědí o někom, kdo by takové zboží nabízel. Obchodník přivolal jednu z kahjiitek, které zrovna vařily oběd a řekl jí něco řečí, kterou jsem ještě nikdy před tím neslyšela. Kahjitka mi naznačila, abych ji následovala do jednoho z jejich stanů. Když za námi zatáhla kožešinové dveře, aby nebylo dovnitř vidět, vytáhla z truhly kožešinový balík, který posléze rozbalila na zemi. K mému nemalému překvapení přede mnou leželo na roztažené kůži docela slušné množství různě tvarovaných čepelí a hrotů z všelijakých materiálů, které rozhodně nepatřily mezi standartní zbraně pro širokou veřejnost. Každá z těchto zbraní byla určitě uzpůsobená pro maximální efektivitu, ať už k způsobení co největší a nejsmrtelnější rány, nebo bolesti.

Z toho množství vražedných nástrojů khajiitka vytáhla čtyři kousky, které mi dala na prohlídnutí s tím, že tohle jsou jediné vrhací dýky, které mi může momentálně nabídnout. První z nich vypadala jako obyčejná ocelová dýka bez dřevěné, kožené, nebo jiné rukojeti, se ztenčeným středem čepele, ve které bylo navíc několik otvorů. Díky tomu byla oproti jiným ocelovým dýkám, které jsem měla zatím v ruce o hodně lehčí. Další byla ze zvláštního skla, tvarem připomínající dlouhý prožraný list. Ta se prý v ráně obvykle zlomí, což způsobuje nemalé zdravotní komplikace, ale zároveň to znamená, že je jen na jedno použití. Třetí dýka vypadala skoro jako elfská s klasickou rukojetí z kožených pásků, akorát že měla ocelovou špičku asi na dva palce dlouhou, důmyslně zapuštěnou do čepele z toho úžasně lehkého elfského kovu. Na čepeli byl reliéf vyobrazující pravděpodobně nějakou bohyni, který ji na několika místech neuvěřitelně ztenčoval, takže dýka nebýt ocelového hrotu nevážila skoro nic. Poslední byla z ebonitu, měla čepel s oboustranným ostřím z obou stran proláklým, což nahrazovalo odlehčovací díry a rukojeť jakoby spletenou ze tří pramenů, která byla uvnitř dutá. V porovnání s mojí ebonitovou dýkou po rodičích byla aspoň dvakrát lehčí a asi o třetinu kratší.

Po prohlídce nabízených dýk mi khajiitka sdělila také jejich ceny. Ebonitová dýka za pět set, elfská dvě stě, stejně jako skleněná a nakonec ocelová za padesát. Řekla mi také, že můžu v případě zájmu platit v septimech nebo drahých kamenech, popřípadě nabídnout protihodnotu v podobě nějakého zboží, třeba i ne zrovna legálně získaného u kterého se ale strhává příplatek za riziko pro kupujícího. To se mi docela líbilo, protože v měšci jsem měla po návštěvě Bílého průsmyku pouhých dvacet jedna septimů plus těch pár barevných kamenů a když jsem teď viděla ty nádherné zbraně, byla jsem rozhodnutá jednu z nich vlastnit. Ebonitovou jsem zavrhla kvůli ceně, skleněnou taky, protože přeci nedám dvě stě za dýku, která se zlomí v těle, obzvlášť když s ní ještě vůbec zatím neumím házet. Elfská se mi líbila víc, dobře seděla v ruce, byla lehká, dobře tvarovaná a ocelový hrot by dokázal kdejaký jen trochu šikovný kovář opravit a nabrousit. To s tím opravením a nabroušením samozřejmě platilo i pro tu ocelovou, která z nich sice byla nejlevnější, ale také nejobyčejnější a asi nejmíň kvalitní.

Byla jsem v podstatě rozhodnutá pro tu elfskou, akorát ve mně pořád hlodal červík pochybností ohledně toho, abych ji jako úplný začátečník při svém tréninku hned nezničila. Po chvíli vnitřního boje mých pochybností s tím abych zbytečně neutrácela peníze, jsem zalovila v měšci a položila před khajiitku dva fialové a jeden zelený kámen. „Beru tyhle dvě, tohle by mělo stačit a chci ještě padesát za ten třetí kámen, abych měla taky nějaký peníze.“ Zároveň jsem ukázala na obě dýky, které jsem si vybrala. Khajiitka se pravděpodobně usmála, ze svého měšce odpočítala padesát septimů a přesunula je s oběma dýkami přede mě. Než jsem stihla peníze uklidit do měšce, byly ostatní zbraně zabalené do kůže zase schované v truhle a vedle mých nových vrhacích dýk ležely ještě dvě pochvy z černé kůže. Poděkovala jsem, s přáním teplých písků se rozloučila s khajiity a vyrazila na cestu do Vorařova.

Tentokrát mě cestou nic nepotkalo, takže krátce po poledni jsem už seděla ve vorařovské hospodě a okusovala kost od pečínky. Úplně jsem zapomněla, že bez Delfíny funguje hospoda jen jako nálevna, ale Orgnar mi to připomenul hned po obědě, když jsem si chtěla zajednat na večer pokoj. Bylo mi jasné, že protentokrát budu muset spát někde venku, ale ani mi to moc nevadilo, protože počasí bylo docela teplé a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo snad sněžit nebo pršet. Po obědě mě napadlo, že půjdu zkontrolovat, jestli už našli banditi šišky, které jsem jim nechala v té jejich truhlici, tak jsem zaplatila Orgnarovi šest septimů za pohoštění a vyrazila. Kousek od Vorařova, kde jsem posledně přebrodila řeku, jsem se na chvíli zastavila a zkoumala okolí, abych nebyla náhodou nemile překvapená právě těmi třemi křiklouny, kterým truhlice patřila. Když nebylo nikde nic podezřelého, nic mi nebránilo přebrodit řeku a opatrně se plížit k tomu správnému vykotlanému kmeni. Když už jsem byla skoro u cíle, zaslechla jsem hlasité bzučení much a zároveň ucítila nelibý zápach rozkládajícího se masa. Po pár krocích jsem spatřila i zdroj onoho bzučení a smradu.

Kapitola 8

Kousek od stromu ukrývajícího truhlici ležel jeden z banditů s rozmlácenou hlavou. Byl to ten nord, co měl u sebe podle hádky onu nešťastnou mapu k pokladu. Teď tady ležel, nafouknutý hnilobným plynem, končetiny okousané od divé zvěře, z hnijících ran a tělních otvorů mu vypadávaly larvy much a ty již vylíhnuté létaly v mračnech kolem a kladly nová a nová vajíčka. Nejsem sice žádná citlivka, ale ten smrad, mračna much a červi způsobili, že můj oběd znovu spatřil světlo světa. Když jsem se trochu vzpamatovala, nakoukla jsem do útrob stromu, kde ležela jen otevřená truhla a pár šišek. Než jsem toto smrduté místo zločinu opustila, všimla jsem si zaschlé krvavé stopy, která vedla směrem k řece, potom dál proti proudu a svědčila o tom, že tady byl alespoň ještě jeden zraněný.

Moje přirozená zvědavost opět zvítězila nad rozumem, který mi radil vrátit se do Vorařova, takže já jsem se vydala po krvavých stopách proti proudu řeky. Postupovala jsem pomalu a obezřetně, vždy po chvíli zastavovala, pozorovala okolí a celkově se snažila moc nevystavovat možnému setkání se zbylými dvěma bandity, i když jeden z nich nebyl pravděpodobně schopný bojovat, soudě podle množství krve, která tvořila mnou sledované stopy. Ty vedly stále proti proudu řeky, až do míst, kde byly na druhém břehu vidět ty tři menhiry s vytesanými obrazci, které jsem už jednou viděla. Tam stopa končila jakoby v řece, takže bylo jasné, že se zde musel zraněný přebrodit. Voda byla v těchto místech docela mělká, sotva po kolena, ale rychle proudící, takže jsem měla jednu chvíli strach, že mi podrazí nohy. Krev byla i na druhém břehu, proto mi bylo jasné, že zraněný měl společníka, jinak by v tom silném proudu řeku nepřebrodil.

Přestala jsem sledovat stopy krve, protože mi bylo jasné, kam vedou a obloukem se opatrně vydala na stejné místo nad táborem banditů, odkud jsem je před nedávnem pozorovala poprvé. Trvalo mi zhruba půlhodinu překonat necelý kilometr a proplížit se na převis nad mýtinou, odkud jsem měla výborný přehled o dění v táboře. Jeden z banditů, byl to ten druhý nord, ležel na provizorním lůžku, břicho měl neuměle ovázané hadry nasáklými krví, svíjel se pravděpodobně v horečce a sotva slyšitelně sténal. U ohniště seděl ork, míchal něco v hrnci a mluvil na svého kolegu, který ho ale v té agónii asi moc nevnímal. „Kdyby ses nechtěl usmiřovat, neměl bys teď díru v břiše…nechat se takhle rozpárat rezatou kudlou…když sme mu vyrazili sekeru z ruky, měli sme mu rovnou urazit palici…ale ty né…že to von nebyl…byl nebyl, my sme si tam ty šišky sami asi nedali…jestli přežiješ ty horečky, dotáhnu tě zejtra k tý čarodějnici Anis, co bydlí za řekou, aby tě dala dohromady…ta prej umí i mrtvýmu vrátit život…teď s tebou radši nebudu ale moc hejbat.“ Tak to, že se ti pitomci kvůli mému vtípku se šiškama pobijou mezi sebou, by mě teda opravdu nikdy nenapadlo, ale rozhodně mi jich nebylo líto, stejně dostali jen to, co zasloužili.

Jak jsem tak pozorovala dění pod sebou, napadlo mě, že kdyby se mi podařilo sejmout toho orka, bylo by prakticky po banditech a to jejich tábořiště by zůstalo celkem nevyužité, čehož bych mohla využít já, když se ve Vorařově momentálně nedá ubytovat. Odplížila jsem se tedy o několik metrů doleva, kde se mi ve skrytu za hustým porostem kolem mýtiny podařilo seskočit, spíš se potichu sesunout, z převisu dolů. Proplížit se na kraj mýtiny orkovi za záda nebyl potom už takový problém, až na to, že jsem měla strach, aby se neotočil, nebo mě neslyšel, protože souboj tváří v tvář s rozzuřeným orkem by byl moje jistá smrt. Doteď jsem byla relativně krytá porostem, ale měla jsem před sebou ještě asi tři, čtyři metry po mýtince, abych mohla orka podříznout.

Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se mu s dýkou v ruce doplížila těsně za záda, ale ve skutečnosti to asi ani dlouho netrvalo, ork za tu dobu stihl akorát znovu pronést několik nadávek na adresu svého zraněného kolegy, kterému už moc času stejně nezbývalo. Byla jsem tak blízko za orkovými zády, že jsem cítila jeho pach, umocněný tím, že se pravděpodobně aspoň týden nemyl. Musela jsem jednat rychle. Obě moje ruce vystřelily dopředu, a zatímco levou jsem chytla orka za tu jeho nevymáchanou tlamu, pravou jsem mu prořízla hrdlo. Ozvalo se zabublání, jak se mu drala krev do plic, ork celý od krve se svalil na záda, zachrčel, několikrát sebou zaškubal a odebral se za svými předky.

Jeho kolega, stále se zmítající v horečce, neměl ani tušení, že je z těch tří poslední živý, ale k jeho smůle ne nadlouho. Když jsem k němu přiblížila, musela jsem uznat, že ani ten ork nesmrděl tak hrozně jako tenhle nord, ale to asi způsobila zanícená rána od rezavého nože, možná také potrhaná střeva. Bylo to spíš rána z milosti, když jsem jeho svíjení se v agónii a sténání ukončila jediným bodnutím do srdce. Jak se ukázalo, nejnáročnější částí dne bylo odklízení těl. Musela jsem je odtáhnout pryč z tábora a jako nejvhodnější místo se jevila malá strž asi tak padesát metrů severozápadně. S nordem to sice byla dřina, ale se dvěma odpočinky jsem to nakonec zvládla. Ork byl snad o metrák těžší, jednu chvíli jsem přemýšlela i o tom, že bych ho mohla rozčtvrtit a odnosit ho tam po kusech, ale nakonec se mi ho podařilo odtáhnout ke strži v jednom kuse.

Po tom co jsem se zbavila obou těl, jsem prohrabala vše, co zbylo v táboře a to co jsem považovala za nepotřebné, naházela do strže také. Bylo to v podstatě všechno, mimo otlučeného kotlíku, zlatého řetízku s navlečeným prstenem, dvaadvaceti septimů, pytle se zásobami a pár lahví medoviny. Kotlík a pytel zásob jsem hned využila k přípravě večeře, protože už pomalu zapadalo slunce a o slovo se přihlásil hlad. Po večeři, kterou jsem jedla už skoro za tmy, přišla na řadu jedna lahvinka medoviny u ohýnku a vstřebávání dnešních zážitků. Potom už jsem jenom zalezla pod jeden z přístřešků, zabalila se do svého teplého cestovního pláště a v podstatě okamžitě usnula.

Upravil/a EldeR dne 06.09.2012 14:23