The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Mahoney dne 23.04.2012 19:59

Ahoj, tak jsem si založil novou postavu (druhou) a rozhodl jsem se že ji napíšu deník jako to tu už pár lidí dělá. Inspiroval mě hRDLA a rád bych aby se vám má "kniha" líbila alespoň trošku :) Psaní "Listů v černých deskách" mě brzy omrzelo ale myslím si že do deníku je pořád co psát. No, každopádně, bavte se :)

V zajetí

Jmenuji se Darren a jsem temný elf. Ve Skyrimu jsem byl jako většina temného obyvatelstva utlačován a tak jsem se rozhodl odejít mimo Skyrim, do svého rodiště. Bohužel jsem byl na špatném místě, ve špatný čas, jak říkal můj děda. Vyšel jsem poslední kopec a najednou jsem uviděl blonďatého muže, typického norda na hnědém koni a za ním stála celá jeho družina. Nevěděl jsem o koho jde. Najednou se vyřítili císařští, ty jsem znal dobře, nesnášeli můj rod. Císařští se pustili do blonďákovi družiny. Když mě zavětřili, blížilo se ke mně několik plně ozbrojených vojáků. Věděl jsem že si myslí že jsem blonďákův kumpán a zároveň jsem věděl že utěk by neměl cenu. Zvedl jsem ruce a doufal že vše dobře dopadne. Přišel ke mně voják a dal mi takovou ránu, až jsem upadl do bezvědomí.

Pomalu jsem otevíral oči. "Konečně jsi vzhůru" ozval se jeden z blonďákových přátel. "Zachtělo se ti mimo provincii co?" ušklíbl se. Celý jsem skákal. Byl jsem spután na voze který vezli císařští. "Támhleto je jarl Ulfrik bouřný háv" ukázal na muže který jako jediný měl zavázanou jak ruce, tak pusu. "Kam to jedeme?" zeptal se jeden ze spolu sedících, i když podle výrazu jeho tváře to moc dobře věděl. "Kam myslíš?" ušklíbl se zase Ulfrikův pobočník. Ještě jsme se chvíli bavili a zjišťovali věci jeden na druhého. Uběhlo tak patnáct minut a my se blížili před dřevěnou bránu. "Kat čeká, pane" ozval se voják stojící na strážní věži vedle brány. "Otevřte bránu" ozvalo se z podhelmy jednoho z císařských. Dva muži otevřeli vrata a my jeli po kamenité cestě k velké věži. "Mami, kdo to je?" ptal se malý chlapec. "Běž dovnitř, rychle" řekla jeho matka. Konečně jsme zastavili.

"Kde to jsme?" zeptal se zloděj koní který byl snámi na voze. "Co myslíš? Cesta končí" řekl někdo. Vojáci nám pomáhali slézt z vozů. "Po tom, co uslyšíte vaše jméno, stoupněte si támhle" ukázala žena v lesklé císařské zbroji. "Tenhle na listině není" řekl muž. "Pustíme ho?" "V žádném případě, jednou je tady a tady taky skončí" křikla po něm žena. "Dobře, běž támhle". Mezitím se zloděj koní pokusil utéct, zkončil s šípem v zádech. Předstoupil jsem kam bylo určeno. Žena která mě poslala na smrt ještě chvíli něco žbrblala o bozích. Až se najednou ozval hlasitý řev. "To nic, to nic" řekl jeden z vojáků, pokračujeme. Předstoupil jsem před kata, položil jsem hlavu na špalek. Zase ten zvuk, až mi mráz přejel po zádech. Kat už se rozpřáhl a najednou tu byla moje spása, nebo snad ne? Obrovský černý drak, toho co jsem znal z pohádek, z příběhů.. co se to jen děje?" Shodil kata k zemi a já už jen koukal. Najednou byl všude oheň a kouř. "Hej, ty, temnej elfe, pojď sem!" zavolal na mě někdo, byl to Ulfrik. "Pojď za námi do věže, půjdeme nahoru." Běžel jsem co jsem mohl a už jsem byl i s Ulfrikem za dřevěnými dvěřmi.

"Pojď nahoru!" volal. Najednou ale drak prorazil kamenou zeď věže. "Musíme teď přeskočit na půdu támhletoho stavení" tak daleko jsem snad ještě neskákal. Můj skok byl ale naštěstí úspěšný, už jsem byl zase dole. "Pojď zamnou!" volal Ulfrik. Běželi jsme ještě s jeho přítelem do kamené pevnosti. Všude kolem byla spálená těla. "Počkej, přeseknu ti pouta". "Díky moc" odpověděl jsem. "Vezmi si zbroj támhletoho vojáka, jemu už stejně bude k ničemu" kývl Ulfrik. Na hadry které jsem měl doteď, jsem navlíkl lehkou císařskou zbroj. Běželi jsme po schodech dolů až do jakýchsi chodeb. Všude byli císařští. Vzal jsem do pravé ruky meč a plížil se s Ulfrikem dál, na svobodu. Několik jich na nás vlítlo, do teď jsem nikoho nezabil a tohle bylo úplně prvně. "Pěkně si je dáváš" poznamenal na mě Ulfrik. Dostali jsem se do jakési mučírny. Klece, až na jednu, vypadali prázdné. Ulfrik zkusil otevřít železné dveře za kterými ležel mrtvý jakýsi učenec magie. "Vyháčkuj to", přikázal a podal mi pytlíček s několika šperháky. Zkusil jsem to, zlomil jsem asi dva a Ulfrik už povídal "Ty jsi ale nemehlo, jen co je pravda, musíš vidět kdy se otočí mín a kdy víc. Až to půjde, otáčej pořád dál a až to tam cvakne, je to otevřený.." najednou se mi to povedlo.

Prohledal jsem mágovu mrtvolu a výtáhl několik mincí, knihu magie, nějaký elixír a železnou dýku. Zkusil jsem ji v ruce a držela se mi lépe než meč a tak jsem meč vyměnil za ni. Na pultu u mučírny jsem našel ještě měšec s několika měďáky a další dýku. Vzal jsem do každé ruky jednu. Pokračovali jsme dál a už jsme se dostávali do jeskyního komplexu. Lehkými pohyby jsem pozabíjel ještě několik císařských a pak jsem se dostal k velké jeskyni. Ze stropu se spustilo několik ledovcových pavouků. Ulfrik stáhl ze zad svůj nový luk a střílel. Já jsem oběma rukama bodal co to jen šlo a zjistil jsem že mi to docela jde. Šli jsme dál a Ulfrik najednou povídá: "Bacha, medvědice, zkus se plížit a zaútočit na ni potichu ze zadu" plížil jsem se jak mi Ulfrik řekl a už jsem se připravoval k útoku.

Medvědice se najednou otočila a vyběhla na mě. "Plížení není tvoje silná stránka, i mamut je tižší" křikl v rychlosti Ulfrik. Sejmul ji několika ranami a najednou jsme viděli cestu ven. Já si ještě vzal z medvědice její kožešinu do inventáře a oba jsme vyšli na čerstvý vzduch. Drak ještě lítal na obloze a tak mi Ulfrik rychle pokynul abych si kleknul vedle něj za kámen. Drak si nás nejspíš nevšiml a tak si letěl sám svou cestou. "Teď se rozdělíme, zajdi za mou sestrou do vesnice Vorařov, ukážu ti ji na mapě. A koukej to stihnout do setmění, tady máš nějaké peníze na nocleh." rozloučil jsem se a vydal se na cestu. "Jo, abych nezapoměl, když budeš chtít, zastav se v mém paláci ve Větrném žlebu. Rádi tě přijmeme, do řad bouřných hávů." řekl ještě Ulfrik a pak už jsme se opravdu rozešli. Podle map jsem se uměl orientovat a tak jsem doufal že to nebude trvat dlouho, než se do Vorařova dostanu.

Přidal Mahoney dne 23.04.2012 21:15

Za novým životem

Přemýšlel jsem nad tím, jaké jsem měl vlastně štěstí. Kdyby vůz na kterém mě vezli přijel o minutu dřív, moje tělo by teď zřejmě leželo někde spálené na prach. Prozpěvoval jsem si mou oblíbenou píseň Ragnar rudý. Mezitím, co mi verše plynuly z úst, cesta ubíhala a já potkal lovce z jeho psem. "Zdravíčko, pane! Tak co by jste si dal? Mám tu čerstvou zeleninku a králičí tlapičky, tak co to bude?" Dojem na mě udělala jeho kovová zbroj které bych se moc rád zmocnil. Ale co tě to napadá, řekl jsem si.. přeci ho nebudeš zabíjet kvůli brnění. "Máš nějaké sýry?" "Mám, tady je jeden plesnivý za deset zlatek" řekl s úsměvem. Když jsem viděl jeho inventář, neodolal jsem. Dělal jsem jako že nemám zájem a otočil jsem se. Najednou jsem udělal rychlý pohyb a lovce zabil. Jeho psa jsem už neviděl, nejspíš utekl. Nebyl jsem na sebe pyšný ale v téhle době je to úplně normální. Sebral jsem jeho zbroj a veškerý obsah jeho inventáře, což bylo několik septimů, šperháky, maso a jiné jídlo ale především ta již zmiňovaná zbroj.

Kousek od něj už jsem viděl střechy domků Vorařova. Vzal jsem to zkratkou přes nebezpečnou cestu po útesech skály. Zvládl jsem to a vše završil skokem ze skály, při čemž jsem si mírně ublížil, ale nebylo to nic hrozného. Pokračoval jsem prašnou cestou rovnou k vesnici. Hledal jsem Ulfrikovu sestru, nakonec byla u pily a s povídala si s nějakým mužem. "Co hledáš?" zeptala se. "Na Helgen zaútočil drak, poslal mě za tebou tvůj bratr" vyhrkl jsem. "Drak? tak přeci jen nelhala.., jedna žena už ho prý taky viděla. Hned jak zítra vstaneš, musíš dojít do Bílého průsmyku, vše říci jarlovi. Na, tady si vem všechno co budeš potřebovat, vytáhla košík se vším šudy." Vzal jsem si opravdu všechno, co by šlo využít nebo prodat.

Nejvíce mě zaujal krásný prsten, který mi měl údajně přidávat jakousi manu, ale já s magií nechci mít nic společného. "Neboj, zítra tam zajdu, ale teď bych si ještě rád nakoupil nějaké jídlo a prodal přebytečnou zbroj a jiné věci které jsem našel. Můžeš mě navést na nějaký obchod? zeptal jsem se. "Ale jistě, běž odsud zpátky na cestu a pak na levo. Mají tam ceduli, takže to určitě nemineš. Tady je klíč od mého domu, aby jsi se mohl vyspat, ale jestli chceš, můžeš se klidně vyspat v hospůdce U spícího obra, mají tam výborné pivo, mrkla na mě. Nebylo ještě moc hodin, tak jsem se rozhodl zajít si omrknout Vorařovský obchůdek. Když jsem vešel, prodavač a dívka, která s ním nejspíše žila se hádali o nějakém pokladu. "Co se děje?" zeptal jsem se, když jsem se postavil k pultu. "Ale.. byl nám ukraden takový předmět.." "Co to bylo za věc?" ptám se zas. "Byl to zlatý spár, někdo ho ukradl a my víme jen, že by měl být v Mohyle Temných vod." fňukal obchodník. "Já jsem dobrodruh, co kdybych ti pomohl ten spár získat zpátky?" zeptal jsem se radostně, že zažiju nějaké dobrodružství. "To bys opravdu udělal? Pokud se ti podaří, získat zpět můj spár, dám ti všechny peníze za mou poslední zakázku".

Obchodník mi ještě ukázal kudy kam a já se pomalu vydával na cestu. Šel jsem tudy, kudy jsem si myslel že to bude nejrychlejší. Po břehu řeky. Šel jsem docela dlouho a dostal jsem se k chatě jakési staré ženy. Povídat si semnou nechtěla a tak jsem si řekl že se vrátím do Vorařova a zkusím to jinou cestou. A dobře jsem udělal, stačilo přeplavat řekou a za chvíli jsem se blížil ke schodům k mohyle. "Počkej!" křikla na mě špinavá žena. "Kudy se jde do nejbližšího města?" ptala se. "Támhle kousek je Vorařov" poradil jsem ji. "Co se ti stalo?" zeptal jsem se. "Chytli mě bandité, bydlí támhle v té věži. Ale ty jsi přeci silný a statečný, kdyby se ti je podařilo zabít, byl by to opravdu hrdinský čin.

"Já to vyřídím, ty běž do Vorařova a pořádně se vyspi." Moje cesta teď místo do mohyly, vedla do vysoké kamenné věže. "Ale, ale, koho pak to tu máme?" utahoval si ze mě bandita nord, který se na mě rozběhnul s mečem. Pěkně si do mě bouchl, ale mé kovové brnění jeho meč nepropustilo a já ho rychle bodnul do břicha, až padl na čtyři. Vsadil jsem mu do zad osudovou ránu. "Nazdar šediváku" křikl vysoký ork, který po chvíli padl díky mým dýkám k zemi. Už jsem myslel že tam nikdo není, tak jsem je prošacoval a našel nějaké zlato, zbroj a šperháky. Vyšel jsem na horu po schodech a tam byl nejspíš jejich vůdce v rohaté helmě.

"Špatnej čas na zdrhnutí" křikl po mně. Chvíli jsme se rvali, připouštím že mě jeho sekerkou pěkně seknul do ramene, nedával jsem bolest ale znát a rval jsem se až jsem ho shodil z hradem a on se rychlým pádem zabil. Já si všiml truhly jejíž obsah jsem za chvíli nesl v kapsách. Zkusil jsem si rohatou přilbu ale nevyhovovala mi, řekl jsem si tedy, že budu bojovat pouze v lehké zbroji. Teď už ale opravdu musím jít do mohyly, pro ten spár, řekl jsem si.

Přidal Mahoney dne 24.04.2012 15:33

#10

Mohyla temných vod, aneb strach a nebezpečí

Hned od věže jsem se vydal po vysokých, kamených schodech pro ten zlatý spár, o který tolik stál Vorařovský obchodník. Pod pojmem mohyla jsem si vždycky představoval hrobku, ale jak by řekla moje babička "Mrtvých se nemusíš bát, to živých". S tímhle pořekadlem jsem vstoupil do vysokých, kovových dveří. Ocitl jsem se v rozlehé místnosti plné sloupů. Najednou jsem uslyšel hlasy. Přešel jsem do pozice plížení a pomalu a potichu se schovával, za každý sloup.

Předemnou bylo malé ohniště a kolem něj stálo několik banditů. Chtěl jsem se plížit až k nim, ale než jsem stihl cokoliv udělat, jedna žena z jejich tlupy si mě všimla a upozornila na mě i ostatní. Chvíli jsme se řezali ale tahle skupinka pro mě nebyl velký problém a tak jsem s pocitem naplnění, a to ne jen mé mysli, ale i mých měšců, vyrazil k dalším dřevěným dveřím. Byl jsem v malé chodbě která vedla stále dál. Po její pravé straně stálo několik uren a v nich zlaťáky. O kousek dál byla kniha Zloděj, díky které jsem si zvýšil schopnost "kapsářství". Pěkně jsem si početl a už jsem se těšil až naleznu její pokračování jménem "válečník".

Šel jsem tiše chodbou a najednou něco zapraskalo. Otočil jsem se a za mnou stálo mrtvé tělo. Najednou se mu modře rozsvítili oči a vytáhl na mě sekeru. "Proboha, co se to děje!" křikl jsem a několikrát bodnul draugira. Měl u sebe nějaké peníze a pravou nordskou sekeru. I když jsem s ní nehodlal bojovat, přeci jen jsem ji mohl prodat. Pak jsem došel do větší chodby propletené bílou pavučinou. Nejdřív jsem nevěděl kudy dál, pak jsem ale viděl že za jednou silnou pavučinou je další místnost.

Dýkami jsem se prosekal tlustými vlákny. Viděl jsem že na druhé straně místnosti je nějaký člověk, zamotaný v další pavučině. Už jsem se k němu chtěl rozběhnout ale najednou se ze stropu snesl obrovský pavouk. Největší pavouk kterého jsem kdy viděl. Dal mi docela zabrat ale nakonec jsem ho porazil a získal z něj dvě lahvičky jedu. "Pomoc mi!" volal temný elf svázaný v pavučině. "Nejdřív mi dej ten spár" snažil jsem se smlouvat. "A myslíš že se můžu hýbat?" snažil se ukázat že to opravdu nejde. "Má pravdu" řekl jsem si v duchu. Vzal jsem dýku v pravé ruce a vysekal ho z toho slizkého nepohodlí.

"Naivko!" řekl lupič a začal utíkat i se spárem. Nenechal jsem se ničím zdržovat a běžel za ním. Nakonec jsem začal pořádně sprintovat a v rychlosti ho probodl skrz na skrz. Z jeho mrtvoly jsem nakonec vytáhl nějaké zlato, zlatý spár a jeho deník. Pokračoval jsem dál chodbami mohyly, kde kromě několika draugrů nebylo nic zajímavého. Narazil jsem na chodbu kde se kývalo několik velkých seker. Musel jsme ji proběhnout na druhou stranu. "Ano!" křikl jsem když mě žádné z kyvadel netrefilo. Stisknul jsem páku která měla kyvadla zklidnit a šel jsem dál svou cestou. V další chodbě byly velké dveře na kterých byli tři kruhy s různými znaky. Jelikož jsem jako většina temných elfů velmi bystrý a mazaný, všiml jsem si, že ty samé znaky jsou na spáru. Stačilo je poskládat podle správného pořadí a už jsem mohl do další chodby.

Pokračoval jsem ještě několika chodbami a prosekával se draugry jedním pro druhém. Otevřel jsem další, tentokrát velice velké, kovové dveře a vstoupil jsem do velkého sálu. Bylo v tam několik truhel. Já šel po schodech dál až jsem narazil na obloukovitou stěnu ve které vynikal modrý nápis. Četl jsem si ho, nebyl psán mou řečí, ani nevím co to bylo za řeč. Najednou se mě dotkla neznámá síla, bylo to, jako kdybych létal kousek nad zemí. Mou hlavou procházely různé obrázky a já si náhle bez úsilí modrý řádek zapamatoval.

Ozval se rachot kostí a z rakve vedle obloukovité stěny vylezl další draugr. Tenhle byl ale jiný. Mnohem větší než ostatní. V rukou měl masivní sekeru a na hlavě černou, rohatou přilbu. Dal mi zabrat, použil jsem jeden z jedů a pak už šel docela pěkně. Prohledal jsme ho, vzal jsem si sekeru na prodej a našel u něj ještě jakousi desku. Nevěděl jsem k čemu byla, ale byla zvláštní, horká. Vzal jsem ji do kapsy a pokračoval po dalších schodech.

Došel jsem až k jeskynní chodbičce ve které byl kámen a na něm madlo. Zatáhl jsem za něj a čekal co se stane. Nic.. za několik vteřin ale jeden z kamenů zajel do země a otevřel mi díru na čerstvý vzduch. "Konečně" řekl jsem si když jsem vylezl ven. Byl jsem na sebe docela pyšný a mířil jsem do Vorařova, říct tu zprávu a předat spár obchodníkovi. Tahle práce mi nedala příliš zabrat, získal jsem nějaké věci a ještě mě navíc bavila. Jsem zvědav co mi na můj nález řekne obchodník.

Přidal Mahoney dne 24.04.2012 19:32

#11

Zlatý spár je zpět, falešný dopis předán

Už jsem byl u obchodníkových dveří a jeho přítelkyně mě hned vítala: "Ty máš ten spár? Rychle mu to běž ukázat!" šel jsem tedy za samotným obchodníkem. "No teda, ani jsem nevěřil že se vrátíš! Tady máš ty slíbené peníze!" vložil jsem svých 500 zlatých do mého měšce. Prodal jsem přebytečnou zbroj a protože už se ztmívalo, šel jsem si zaplatit pokoj do hospody U spícího obra. Přesně tak, jako to vypadalo tam, by měla vypadat typická nordská hospoda.

Zaplatil jsem si pokoj, poklábosil jsem si hospodským a došla řeč až na malého chlapce jménem Aventus z Větrného žlebu, který se pokusil kontaktovat nějakou partičku jménem Temné bratrstvo. Tyto věci mě zajímali a tak jsem se rozhodl že bych se tam někdy mohl podívat a Aventuse si trošičku proťuknout. Potkal jsem dalšího elfa a taky jsme si pokecaly. Zmínil se o dívce kterou miluje ale prý ve Vorařově není sám. Jestli ji prý můžu donést tenhle falešný dopis od druhého ctitele.

To jsme také udělal. Dívka se z toho málem zcvokla a já musel informovat elfa o udělané práci. Dal mi nějaké peníze, 25 zlatých.. nic to není ale přeci jen každý septim je pro mě teď dobrý.
Teď sedím tady a přemítám nad tímhle dnem. Tolik se toho událo... Ale teď už musím zhasnout svíčku a jít spát. Zítra mě čeká další cesta - do Bílého průsmyku.

Přidal Mahoney dne 24.04.2012 20:43

#13

Výprava do Bílého průsmyku

Vyspal jsem se parádně. Jak už jsem včera říkal, má cesta vedla do města jménem Bílý průsmyk. Nemělo by to být daleko a cesta by měla být bezpečná. Šlo se mi pěkně, cesta byla opravdu pěkná. Kamenná, sem tam nějaká zatáčka a vše završovalo šumění Bílé řeky. Chvíli jsem šel z kopce, chvíli do kopce a chvílemi zase po rovince. Najednou předemnou vidím několik postav v řadě. "A jé, to by mohl být někdo na pokec" řekl jsem si v duchu. Přiblížil jsem se k ním a oni vytasili meče. Byli to císařští a vedli nějakého chudáka. Když jsem na něj promluvil, rozhodl jsem se ho vysvobodit.

Najednou se na něho i na mě vrhli všichni ti vojáci. Jeho sice zabili, ale mě ne a po chvilce jsem si to z vesela běžel s jejich věcmi v inventáři. Už jsem viděl nějaké obrovské sídlo. Běžel jsem rovnou tím směrem a konečně jsem narazil na padací most. Běžel jsme pořád dál až mě zastavil jeden ze strážných s tím, že kvůli dračímu útoku na Helgen je město uzavřeno. Zastrašování nepomohlo a tak jsem se tedy vytasil s pravdou - že nesu zprávy z Helgenu.

Hned na to mi tedy s remcáním otevřel a řekl mi abych se vydal za Jarlem Balgruufem do velké Dračí síně, jak se jmenoval ten obrovský barák který šel tak parádně vidět i z dálky. Město Bílý průsmyk se mi moc líbilo. Dosud jsem bydlel jen v osadě poblíž Helgenu takže jsem moc ze Skyrimu neviděl. Také mě zaujal ten velký strom uprostřed malého náměstíčka, byl ale bohužel pěkně zvadlý. Po vysokých schodech jsem se dostával až k dřeveným dveřím do Dračí síně.

Remcající uklízečkou jsem se nezaobíral a mířil jsem hned k jarlovi. "Nesu zprávy z Helgenu" povídám. Náš rozhovor se dostal až k Ulfriku. "To my bylo jasné, že v tom má prsty Ulfrik a jeho slavné bouřné hávy... pojď za dvorním čarodějem, studuje výskyt draků ve Skyrimu a ty o nich už něco víš. Mág v tmavém hábitu a kápy se na mě ani nepodíval a hned věděl o co jde. "Potřeboval bych od tebe takovou maličkost.. ehm.. potřebuji jakousi dračí desku. Najdeš ji v Mohyle temných vod." řekl nejistě. "Myslíš tuhle desku?" vytáhl jsem desku kterou jsem získal s velkého draugra a podal ji mágovi. "No skvěle, to je ona! Zasloužíš si odměnu, dojdi si za jarlem." tím ukončil náš rozhovor.

Když jsem šel za jarlem do jeho komnat, zrovna se bavil s nějakým strážným. Z jejich rozhovoru jsem vyslyšel že nějaký drak zaútočil na pozorovací věž. Přidělil mě pod velení jedné temné elfky a několika mužů a mířili jsme rovnou k věži. Cesta tam trvala pár minut a když jsme konečně dorazili na místo, všude byl oheň, podobně jako v Helgenu. Nikde nic. Po draku ani stopa. Najednou se ale vyřítil a my všichni se do něj pustili. Já mými dýkami a lučištníci svými luky. Po chvíli sletěl na zem a já do něj pěknou dobu bodal, chudák.. hlavu měl už celou od krve, když se svalil. Najednou mnou projela podobná síla jako včera, u té obloukovité zdi v Mohyle.

"Ty jsi.. drakorozený!" křikl po mně jeden z vojáků. "Co že jsem?" "No, drakorozený, znám je z pohádek a příběhů" řekl zase. "Projela tebou přeci ta síla z toho draka.. když se tohle stane, můžeš se naučit nějaká slova moci. Jsou to takové řevy." Najednou jsem si vzpoměl na nápis který jsem včera viděl. A jak jsem si na něj vzpoměl, cítil jsem že můžu něco nového. Najednou jsem rozuměl slovům cizího jazyka která byla na té stěně. Zařval jsem! Ano, fungovalo to! Uměl jsem odhodit předmět něbo člověka o několik metrů dál. "Že bych byl opravdu drakorozený?" řekl jsem polohlasně v zamyšlení. "To teda jsi! Vždyť jsi právě teď zařval!" povídal zase voják. "Běž informovat jarla o situaci" řekla elfská velitelka, já tam potom přijídu" dodala. Šel jsem rovnou k Dračí síni a vše jarlovi vyklopil. "Všichni říkají že jsem "drakorozený" řekl jsem pyšně. "Ha, co ty by jsi o nich mohl vědět?" zasmál se jarl. "Přesně tak mi všichni říkají" snažil jsem se ho usadit. "Takže by to mohla být pravda, že tě Šedouvousí volají.. musíš jít do Vyšného hrothgaru!"povídal jarl s vážnou tváří "Půjdu" řekl jsem.

Byl jsem ohromně unavený a brzy mě měla čekat dlouhá cesta.. prý 7000 schodů na schod přesně. To bude něco. Dostal jsem od jarla ochránkyni jménem Lydie. Moc hezká slečna... ještě si zajdu dát pivo do hospůdky "U kobyly a praporce" a zítra se uvidí. Vyšný hrothgar podle jarla nikam neuteče takže nemá cenu spěchat. Spíš bych se rád podíval do Větrného želbu na toho chlapce.. jak už jsem řekl, dost mě to zajímá. Ale po tomhle náročném dnu si musím odpočinout.

Přidal Mahoney dne 25.04.2012 15:49

#17

Aventus Aretino

Dnešní ráno bylo úžasné. Hned po probuzení jsem si dal dole v hospodě teplou medovinu a dosyta se najedl vepřového. Měla mě totiž čekat dlouhá cesta, do Větrného žlebu. Snažím se totiž najít chlapce jménem Aventus Aretino. Díky němu bych se mohl dozvědět něco víc o Temném bratrstvu. Měla to být daleká cesta a tak jsem se rozhodl že si najmu povoz. Tak jsem také udělal a po chvíli jsem stál před velkou branou.

Nevěděl jsem dobře, kde mám Aventuse hledat, vím jen to, že by to měl být dům pod kterým je průchod. Hned za branou stáli dva muži a nadávali jedné temné elfce. To jsem nemohl nechat jen tak a vmísil jsem se do jejich rozhovoru. Po chvílce hádání jsem vyvolal rvačku, kterou nad tím soudkem nebylo těžké vyhrát. Myslím si, že teď už nechá naší rasu na pokoji.

Šel jsem uličkou až jsem narazil na ten dům. Vedle něj si povídali dva lidé o tom, že se Aventus vydal po špatné cestě, že je prokletý a podobně. Vyháčkoval jsem novicovský zámek hned na poprvé.. už jsem to docela uměl. A vešel jsem dovnitř. V jedné místnosti byl chlapec který cosi přednášel nad kostlivcem, lidským srdcem, černou knihou a takovými věcmi.

"Ano! Ty jsi určitě z Temného bratrstva! Matka noci mě vyslyšela!" křičel chlapec. "No to.. víš že jsem" zalhal jsem. "Musíš zabít Grelod, ředitelku Dobrodušného sirotčince..

Přidal Mahoney dne 25.04.2012 19:30

#18

Vysvobození ze spárů čarodějnice

Nejdřív jsem váhal. "Zabít někoho, jen protože si to přeje malý kluk?" přemýšlel jsem. "Udělám to!" řekl jsem sebejistě. "Já věděl že mě zachráníš" usmál se Aventus. Má cesta tedy vedla do Riftenu kde by se měl Dobrodušný sirotčinec nacházet. Cestu tam jsem neznal a tak jsem byl nucen si zase najmout povoz. Při rozhovoru s jeho majitelem jsem se dozvěděl, že v Riftenu sídlí nezblaze známý cech zlodějů. To se mi zalíbilo...

Usnul jsem a probral jsem se až u dveří k městu. Přišel ke mně jeden ze strážných hlídajících bránu a povídá: "Pro vstup do města mi musíš zaplatit!". "To bude nějaký podvod.." řekl jsem. "Dobře, dobře.. jenom ne tak nahlas.." omlouval se hned strážný a pustil mě dovnitř. Hned za branou se bavili dva lidé o cechu zlodějů. "Co si o nich myslíš ty?" zeptala se žena. "No, popravdě bych se k nim docela rád přidal" odpověděl jsem. "Tak to jsem se v tobě asi zklamala" řekla zase poklesle. Šel jsem dál až na místo kde stojí sirotčinec. "Hezky jsi zvládl toho chlapa u brány" povídá muž, pěkně oblečený, nejspíš bohatý. "To byl tvůj muž?" ptám se. "Ano, je z našeho cechu.. nechceš mi pomoct z takovou prácičkou?" "Co by to jako mělo být?" ptám se zas. "Počkej až odlákám pozornost a pak ukradni prsten z támhletoho stánku. Potom ho dáš do kapsy támhletomu." ukazoval. "Proč ne, já jsem pro každou špatnost" usmál jsem se. Brynjolf, jak se jmenoval začal něco blábolit a lidé se kolem něj shromáždili. Já se připlížil ke stánku, vyháčkoval jeho spodní část a z pokladny vyjmul prsten.

Teď už zbývalo podstrčit prsten tomu, komu bylo přikázáno. To se mi hned povedlo a nikdo si ničeho nevšiml. "Paráda" řekl Brynjolf. "Tady máš podíl. Kdyby jsi chtěl další práci, stav se dole v kanálech, v krysí díře. Můžeme tě vzít do cechu. A teď se měj." Rozloučili jsme se a já šel dál k sirotčinci. Vešel jsem dovnitř a poslouchal. ".. a pokud všechno nebude jak má, dostanete další bití.. rozumíme si!" povídala Grelod. "Máme tě rádi Grelod" řeklo každé dítě zvlášť z donucení. Grelod si šla lehnout a já se potichu proplížil k jejímu pokoji. Lehla si a já ji rychle, zato účinně bodnul přimo do zad.

Nikdo si ničeho nevšiml a já jsem šel vše ohlásit do Větrného žlebu. Aventus mě velkou radost, dal mi nějaký stříbrný tác a tím pro mě měl úkol skončit. Teď sedím ve svém pokoji, v Bílém průsmyku. Všude už se mluví jak někdo zabil "hodnou" paní z sirotčince. Už se těším, jaké dobrodružství mě čeká zítra.