The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal DragonOzzy dne 18.04.2012 21:18

Jelikož tu hodně lidí píše své zážitky ze hry formou povídek, řekl jsem si že to zkusím taky. Se psaním sice už mám nějaké zkušenosti, ale pořád je co zlepšovat, vlastně trpím takovým problémem že když dostanu nápad, tak mne to pořád podvědomě nutí to zapsat, tudíž jsem se k tomu konečně dokopal.
Abych ale nekopíroval ostatní a nebyl na jedno brdo, napadlo mne že napíšu povídku s vlastním příběhem a to co se děje ve hře Skyrim bude spíš jen takové pozadí.
***************************************************************

Kapitola jedna:
Kámoši od špalku

Celé tělo mne bolí. Nemohu ani dýchat. Na chvíli jsem se pokusil otevřít oči, ale hned jsem je musel zavřít. Moje hlava... Snažil jsem se dát dohromady to, co si pamatuji naposledy. Celý nějak nadskakuji a mám pocit že jsem v pohybu. Když jsem se konečně donutil otevřít oči, všiml jsem si, že mám zavázaná ústa a taktéž spoutané ruce. Co se to sakra stalo?!
Rozhlédl jsem se kolem. Jedu na jakémsi povoze v konvoji několika dalších, spolu s dalšími třemi lidmi, u otěží sedí chlápek ve zbroji císařské legie. Když jsem otočil hlavu, spozoroval jsem, že za námi jede po zuby ozbrojený jezdec. Naproti mě seděl urostlý ork s mohavkem na hlavě a četným tetováním. Přes levé oko měl jizvu a navlečen byl do roztrhané košile. Vedle něj seděla taktéž spoutaná osoba, avšak nevěděl jsem zda je to muž či žena. Vlastně ani rasu jsem nedokázal tak úplně rozpoznat. Byla totiž kompletně zahalena v plášti s kapucí. A vedle... Sakra, už si vzpomínám.
Vedle mě seděl nord. Byl to asi čtyřicetiletý chlap s ušpiněným obličejem a provizorně ošetřeným přeraženým nosem. A na sobě měl modrou zbroj. Tu si pamatuji... Včera v noci. Zrovna když jsem šel po jedné lesní cestě, připletl jsem se do cesty partě nordů, oděných jako on. V jejich čele jel na koni další, avšak mnohem lépe oblečený i ozbrojený. Oslovovali ho... Ulfe... Ulfan... Ulfrik!! Pamatuji si jen že si mne moc nevšímali, já se jen pro jistotu uklonil, protože jsem soudil že to bude nějaký šlechtic. Co jsem pobýval zde v Tamrielu, tak tu je lepší šlechtu moc nenasrat. Jinak nasere vás. Ulfrik se na mě jen usmál a řekl "Vítej ve Skyrimu cizinče" a pak to začlo. Najednou se odevšad vyrojili vojáci říše. Propukla bitva. Chtěl jsem utéct, ale císařská legie šla i po mně. Musel jsem se bránit.
Ani si nepamatuji, jestli jsem někoho stihl zabít. Poslední co si pamatuji bylo to, že Ulfrik "zařval". Moc dobře znám ta slova: "Fus Ro Dah". Vyvolalo to tlakovou vlnu, která odhodila nebo roztrhala dobrých pět legionářů. V tu chvíli jsem se zastavila sledoval to. Věděl jsem o co jde. A právě kvůli tomu jsem se vydal do Skyrimu. Avšak mé pozastavení ne stálo vědomí, jelikož mne o sekundu později nějaký imperiál vzal tupým předmětem po hlavě. Pak si pamatuji už jen jak křičím a padám k zemi, zatímco vše černá.

Dobře, zhodnotíme situaci. Sedím spoutaný, se zavázanými ústy v povoze obklopeném ozbrojenými imperiály. Spolu s nějakými neznámými magory a jedním z těch, kterým jde Říše po krku. A o mě si ta Říše myslí, že k nim patřím. Alexi, do čeho ses zase namočil?!
"Ááááá vypadá to že jsi vzhůru..." Podíval se na mne ork. "Nemáš ponětí kde nás berou?"
"Se zavázanými ústy ti asi neodpoví tupče..." Ozvalo se od postavy v kápi. Podle hlasu to byla žena.
"Nejsem si jistý... Ale Sovngard nás volá..." Řekl z ničeho nic nord a dál se díval do země. "Měl sis pro návštěvu Skyrimu vybrat jinou dobu chlapče..."
Po chvíli mlčení se opět ozval nord: "Já jsem Olgrim. A vy?"
"Na mém jménu by sis zlámal jazyk. Říkej mi Grog... Po těch několik málo minut které nám zbývají..." Vjížděli jsme do nějaké pevnosti. Civilisté se začínali sbíhat kolem konvoje, ale císařské stráže je ihned odháněly a matky začaly schovávat naše děti.
"Ten zkurvysyn Tulius..." Odplovl si nord. "Měl jsem vědět že se s námi nebudou vláčet až do Imperial City..." Spatřil jsem staršího, ale stále ve čilého, muže v generálově zbroji, jak sedí na koni a kontroluje si nás. Z jeho pohledu mě mrazilo.
Povozy najednou zastavily. Celkem byly tři. Pořád jsem se snažil pochopit, co se to vlastně děje, ikdyž jsem to věděl už dávno, jenom jsem si to tak trochu nechtěl přiznat.
"Ven z vozů!!!" Vrátka na zadní straně se otevřela a všichni jsme začali vylézat. Za zástupem císařských stráží jsem spatřil popravčí špalek a kata. Tlustého chlapa s nechutně vypadající obrovitou sekerou. A !@#%§...
"Jakmile uslyšíte své jméno předstupte!" Zahlásila písařka stojící vedle kapitánky stráží, když jsme vylezli z vozu.
"Olgrim z Ledohradu." Odškrtla si jméno a kapitánka poslala norda pryč.
"Maria de Chanteur...." Odškrtla si dalšího a nyní odešla pryč postava v kápi.
"Moment, tohle nepřečtu..." Podrbala se ve vlasech dívka, ale kapitánka věděla že jde o orka a odvlekla ho rovněž. Pak se však mladá písařka podívala na mne.
"Moment... Kdo jsi sakra ty?" Začala si něco šeptat s kapitánkou, ta pak ke mě přišla a strhla mi z úst látku, takže jsem mohl mluvit. Zároveň mi však dala pod krk nůž s tím, že pokud něco zkusím, zabije mě.
"Jméno cizinče." Řekla dívka. Tlouklo mi srdce a váhal jsem na odpovědí. Ovlivní to, co řeknu můj osud? Nebo jim ho mám prostě říct a smířit se s ním?
"Jmenuji se Alex... Alex Bolmot..." Dívka se zarazila. "Paní, na seznamu není... Jsi císařský? Na norda nevypadáš." Zavrtěl jsem hlavou. "Breton?" "Ne... Jsem cizinec. Nepocházím z Tamrielu. Můžete mi říct o to tady sakra jde?!"
Kapitánka mne však jen nakopla a zařvala: "Další vězeň!" V tu chvílu se v dáli shroutil jiný spoutaný nešťastník, kterého za pokus o útěk zastřelili šípem.

Shromáždili si nás kolem špalku. Ten chlap, podle všeho Tulius, začal mluvit k Ulfrukovi, něco o nějaké vraždě velkokrále nebo co. Ulfrik se nijak nehájil, možná proto, že mu taktéž zacpali dršku kusem látky, stejně jako ještě před chvílí mě. Uvažoval jsem, že se zkusím probít ven... Byl jsem však moc slabý na to, abych použil svou schopnost...
Kněžka nám sice chtěla udělit požehnání pro naši následnou pouť na onen svět, avšak nějaký nord ji vyrušil a sám nakráčel ke špalku s tím, že na to nemá celé ráno a že nemá zájem poslouchat takové žvásty. Buď byl magor, nebo hrdina. Každopádně, na jeho poslední slova nikdy nezapomenu: "Mí předkové na onom světě se na mne usmívají. Kdo z vás může říct to samé?"
Pak mu usekli hlavu. Jako na potvoru, další jsem měl jít já. Kapitánka mne dovedla ke špalku a položila na něj mou hlavu. Naskytl se mi pohled nauseknutou palici vězně přede mnou a do nosu mne následně udeřil pach krve, do které mi následně vtiskli hlavu. Před očima mi začínal běžet celý můj život...
Ozvalo se zařvání. Nikdo nevěděl o co jde, ale mě to byl zvuk velmi známý. Když se mi kat chystal useknout hlavu, na střeše blízké věže přistál... Drak.
Proud ohně zapálil kata. Bez váhání jsem vstal. Kapitánka na mne sice vytáhla meč, ale já už sebral dost sil k tomu, abych použil svou schopnost... "YOL!!!!" Zařval jsem a z mých úst taktéž vyšlehly plameny. Zatímco se ta svině pekla, Grog mi pokynul hlavou, abych běžel za ním a tou ženskou v kápi. Na popravišti proběhl zmatek, jakýsi Bouřný háv, tak si ti nordové v modrých zbrojích říkali, se zmocnil dýky a spěšně mi přeřezal pouta. Poděkoval jsem mu a popadl ze země pohozený meč. Vydal jsem se za Grogem.
"Musíme se dostat někam dovnitř než nás ten drak spálí na uhel!!!" Zařval. Nebyl jsem proti. Měl jsem ale nějaký divný pocit... Ten drak. Před chvílí se díval přímo na mne, ale nezahltil mne plameny. Vlastně mne zachránil. Pochybuji však že byl na mé straně... Ale... Jako by mne k sobě volal...

"Moment, rozvážu vám pouta...." Začal jsem přeřezávat provazy. "Pohni si!!! Zaměřuje se na nás!!!" Křičela žena v kápi, ale v tu chvíli jsem byl už hotov. Otevřel jsem dveře a vběhl dovnitř budovy. "Pozor!!!" Ozvalo se za mnou, ale já zareagoval moc pozdě. Jeden císařský voják čekal za dveřmi. Ohnal se po mě mečem. Já sice stihl uhnout, ale upadl jsem při tom na zem. Grog se ho chystal napadnout holými pěstmi, ale Maria ho předběhla. Stáhla si kapuci a skočila na něj. Povalila Imperiála na zem takovou rychlostí, třebaže vypadala jako slabá a křehká. Nakonec se ukázalo že se jedná o temnou elfku. To mne ale nefascinovalo jako to, co udělala potom. Ne že by vytáhla skrytý nůž a zařízla ho. Ne. Ona ho ZAKOUSLA! Prostě se zakousla do krku vojáka a zatímco vřískal, vyrvala mu kus tepny a začala sát krev. Já a Grog jsem zůstali nevěřícně stát, dokud nebylo dílo dokonáno. Naše společnice následně vstala a ještě s krví kolem úst se usmála. Náš strach ji asi pobavil.
To bylo poprvé co jsem naživo spatřil upíra.

Přidal DragonOzzy dne 19.04.2012 19:31

Díky za kladné reakce :)

Kapitola druhá: Pevnost

"Ano, jsem upírka..." Řekla Maria dřív, než jsme se stihli zeptat. "Má s tím někdo z vás problém?" Zaváhal jsem. O nemrtvých jsem zatím slýchal jen to nejhorší. A k tomu ještě ten ork, ti také nemají dvakrát dobrou pověst. Podle všeho bude ale lepší být na jejich straně. "Dokud necháš mou krční tepnu na pokoji tak ne." Řekl Grog a sebral ze stojanu na zbraně obouruční dvoubřitou sekeru.
"V klidu, pro dnešek jsem nasycena. Nemám ve zvyku vysávat ty, které nepovažuji za nepřátele." Podívala se na mne. "Tebe za něj zatím nepovažuji, takže dělej tak, aby to tak taky zůstalo."
Beze slova jsem sebral meč, který jsem před chvílí upustil a vydali jsme se dál. Proběhli jsme dlouhou chodbou. Grog nakonec vzal za kliku zamřížovaných dveří. "Sakra, zamčeno... Moment, možná tu mám někde šper..." Mariiny upíří instinkty zaregistrovaly, že se někdo blíží a pokynula, abychom se schovali. Každý z nás se přitiskl ke stěně. O chvíli později jsme zaslechli dunění vojenských bot.
"Vojáci dělají vše pro to, aby dostali toho draka. Seberte všechny volné muže a pochytejte vězně, nikdo z nich nesmí uprchnout." Je jich tam víc.
Zámek cvakl a dveře se otevřely. Spatřil jsem čepel císařského meče, a po chvíli jeho majitele jak vyšel na chodbu. ještě si mne nevšiml. Bez váhání jsem uchopil jeho ruku, zdvihl ji do vzduchu, kolenem jej udeřil do břicha, otočil se a donutil ho, aby se probodl vlastní zbraní. Koutkem oka jsem spatřil Groga jak sahá pro sekeru na zádech. "Alexi, k zemi!!!"
Strhl jsem na bok mrtvého kapitána císařské legie, zatímco nade mnou profičela Grogova ukořistěná sekera. Za kapitánem totiž stál lučištník, který ale nyní sahal po meči. Pozdě. Grog ho doslova rozsekl od hlavy až k patě. Nepěkný to pohled.
Maria urychleně sebrala luk a šípy. "Díky téhle srandě nás určitě slyšeli všichni vojáci v Helgenu, nehledě na ten kravál co dělá ten dra..." Celá budova se zatřásla, ze stropu začal padat prach. Čas vypadnout.
Vběhli jsme do místnosti, ze které vedly tři chodby. Bohužel pro nás, z jedné se vyhrnul dobrý tucet legionářů, připravených zlikvidovat uprchlé trestance. Připravili jsme se k boji, obávali jsme se však, že bude poslední.
"Bacha..." Řekl jsem. Maria stihla vystřelit šíp a zabít jednoho vojáka, ale beze slov okamžitě uhnula. Grog chtěl něco namítat, ale Mariin pohled ho přesvědčil, aby uhnul. Potřeboval jsem se soustředit. "Co chceš dělat?"
Moje hlasité "FUS RO DAH!!!" mu bylo odpovědí. Oba dva zírali na tlakovou vlnu, která se mi vyvalila z úst a odhodila tři legionáře. Chlapi v těžkých zbrojích se najednou vznesli jako chmýří pampelišek, aby sebou následně vysokou rychlostí praštili o kamennou zeď. "Kdo ty jsi sakra zač?!" Nechápavě zavrtěl hlavou ork a vrhl se na hrůzou ochromené legionáře.
Nestihli jsme jich však moc zabít, jelikož se z druhé chodby přiřítila trojice bouřných hávů. Trestanci popadli nejbližší zbraň a obrátili svůj hněv vůči těm, kteří je chtěli připravit o hlavu. Rozhodli jsme se to nechat na nich, jelikož zdržení by v naší situaci byla sebevražda.
Vydali jsme se zbývající třetí chodbou, která byla však částečně zavalená. Už už jsme se chystali vrhnout do polorozpadlých dveří, když tu jsem zaslechl slabé "pomozte mi..." Když jsme obrátili pozornost do rohu chodby, spatřil jsem onu písařku. Mladá zlatovlasá modrooká dívka, oděna v císařské zbroji. Zdála se mi příliš mladá na to aby mohla bojovat, ale nevypadala že by jí byl boj nějak moc cizí. Ležela na zemi, přitisknutá masivním trámem.
"Nechme ji být, patří k císařským, je to nepřítel!!!" Vrhla na ni naštvaný pohled Maria. Já s Grogem jsme se ji však vydali pomoct. "Mým nepřítelem je ten, kdo proti mne pozvedne meč. Ona to zatím neudělala." Řekl Grog a odvalil z dívky trám. "Blázníš? Zpomalí nás, prostě ji doraž!!!" Naléhala temná elfka, která nervózně podupávala nohou. Chtěla už vypadnout.
Já ale na ni nedbal. Zvedl jsem imperiálku a vzal ji do náruče. "Neboj, zabíjení si dnes určitě užijeme ještě dost. Netřeba zbytečně marnit životy."
Za dveřmi se skrývala jeskyně. Vypadalo to však, že dnes tudy neutíkáme první. Našli jsme totiž ve vlhké hlíně otisky bot a odhozené zlomené topůrko sekery. Taktéž všude leželi mrtví obrovští pavouci. Hnus. Nikdy jsem se s tak velkým druhem nesetkal, ale nijak jsem toho nelitoval. Skyrimští pavouci byli velcí minimálně jako ovce a neuvěřitelně odporní. Děsil jsem se toho že by se mne tohle stvoření vůbec dotklo. Natož abych s ním měl bojovat. Grog se k nim však vrhl. Začal jim ulamovat kusadla. Ten ork měl buď hodně odvahy, nebo málo rozumu.
"Co to sakra děláš? Je to nechutný!!" Zařval jsem na něj a zhnuseně se otočil. Grog se však pouze usmál a dál nabíral pavoučí jed do lahviček, které ukradl ve skladišti. "Jejich jed je dost silný a pro mnoho alchimistů cenný. Věř mi, když to prodáme, zajistí nám to večeři."
"My?" Ozvala se Maria a šla dál. Grog cosi zamručel, "podojil" posledního pavouka a snažil se nás dohnat. "Možná si tuhle jeskyni nechali jako únikovou cestu. Kdoví proč by jinak sem vedly dveře." Řekl jsem, když jsme se prodírali dál.
"Otázka proč by si únikovou cestu nechávali zamořenou těmi obrovitými parchanty. Chce se mi z toho zvracet." Pronesla znechuceně temná elfka. "Vy měkoty. Se vsadím že jste nikdy pavouka nezkusili k jídlu..." Měl jsem co dělat abych se nepozvracel. Dal jsem to Grogovi svým nasraným pohledem najevo. Ork se zarazil. "No co jako? Chutná to docela dobře. A v orkských pevnostech se jí ledacos..."
"Jedna věc mi je jasná, ať už zůstaneme pohromadě nebo ne, TY nám vařit nebudeš Grogu!!" Řekl jsem a opatrně našlapoval v mělkém potůčku, který jeskyní protékal.
Narazili jsme nakonec na východ. Před ním však dva muži zrovna doráželi medvědici. Jeden z nich byl bouřný háv, urostlý, dlouhovlasý blonďák a ten druhý byl mladý, typoval bych ho kolem dvaceti, tak tři roky méně než já. Byl to podle všeho breton, ale možná taky ne, já bretonce od Imperiála nebo norda bezpečně nerozeznám, každopádně měl docela dlouhé černé vlasy, ale ne tak dlouhé jako ten nord, a ocelově šedé oči. Po chvíli si nás všimli.
Nord okamžitě vytáhl sekeru a chystal se na nás vrhnout, zřejmě kvůli té raněné imperiálce kterou jsem nesl, ale mladík ho zadržel. "Ralofe, myslím že toho pro dnešek stačilo. Jsme v situaci kdy bychom měli držet pohromadě."
Nord pokrčil rameny a sekeru schoval. "Pokud souhlasí i tihle." Maria a Grog schovali zbraně. "Rel..."
"Ralof. Tak se jmenuji. Tohle je Adram. Co chceš?" Zeptal se mne nord.
"Vyznáš se tu? Potřebujeme, aby nás někdo dovedl do bezpečí. A někoho kdo se postará o ni..." Ukázal jsem Ralofovi dívku v mdlobách.
"Zavedu nás do Vořanova. Má sestra tam má pilu. A taky najdeme někoho kdo pomůže tady... Císařské. Nedělá mi moc radost že zachraňuji život nepříteli, ale Adram má pravdu. Je lepší držet pohromadě. Škoda že imperialové, na které jsme narazili si mysleli něco jiného..."
Nord vykoukl z jeskyně skrz východ. "Drak právě odlétá. Snad se už nevrátí. Popravdě, myslím že své dílo už dokonal. Není tu už co zničit. Pan Ulfrik snad stihl uprchnout. Pro ostatní nic udělat nemůžeme. Můžeme jít?"
Přikývli jsme. "Kdybchom náhodou narazili na nějaké císařské, nechte mluvit mne jasné? Rád bych se dostal do Vořanova nepozorovaně, to poslední co potřebuji je, aby kvůli mě mí příbuzní byli v ohrožení života. Vyrážíme."
Nechali jsme se vést oním nordem, kterému jsme nyní museli svěřit své životy. Okolí znal z nás nejlépe a jediný věděl kam jít. Měl jsme jinou možnost?
Když jsme konečně ucítili závan čerstvého vzduchu, umperiálka se probrala. Zamžourala očima a podívala se na mou roztrhnou košili. Na hrudníku spatřila část mého vytetovaného ornamentu.
"Co znamená ten symbol?" Zeptala se. Já se podíval na svůj hrudník. "Jo tenhle... Popravdě, do Skyrimu jsem se vydal abych zjistím právě tohle..."

Přidal DragonOzzy dne 21.04.2012 16:25

Za chyby se omlouvám, ale díky všem :)
Jako oživení přidávám pro představu ksicht hlavního hrdiny, Alexe Bolmota, manga kresba mi ještě moc nejde ale snad se bude líbit
PS: Omouvám se za to, že v tomhle díle je asi moc kecání, ale co se dá dělat
Kapitola třetí: Dovakhin

Než jsme dorazili do Voranova, bylo již poledne. Po cestě jsme na nikoho nenarazili. Ani jsem se nedivil, všichni se určitě běželi schovat před drakem. Každopádně, jakmile jsme dorazili do té malé vesničky, dle klidu tamních obyvatel jsem usoudil, že oni tu létající ještěrku nespatřili.
Oproti místům, které jsem už ve Skyrimu navštívil, zde bylo relativně teplo. Dokonce tu byla zelená tráva, kvetoucí stromy. Taková oáza života obklopena nehostinnou krajinou ledu a smrti. Než jsme však prošli branou, Ralof mne zastavil.
"Jestli chceš tu Imperiálku zachránit, budiž. Ale k mé sestře ji brát nebudeš. Nestojím o to, aby se císařská legie dozvěděla o mých příbuzných a o tom, že mi pomáhají. Jsme sice na neutrálním území, ale odmítám svou rodinu ohrozit!" Nezbývalo mi, než s tím nordem souhlasit.
"Každopádně, ve městě je hospoda. Pronajmi jí pokoj. Mám u sebe trochu peněz..." Ralof mi podal pár zlatých. "Pak přijď za námi." Grog vzal peníze s tím, že mne dobrovodí. Ostatní se vydali s Ralofem k pile. Já ho stihl jen oslovit: "Na to že jste vy dva oficiálně nepřátelé se chováš ušlechtile. Nechovám předsudky vůči jiným rasám, ale nikdy jsem neviděl norda, který by měl v sobě tolik cti jako ty."
Adram a Maria byli už na odchodu, Ralof se ke mě jen otočil. "A jak sis teda norda představoval? Večně opilého hospodského rváče, vysmátého hazarního nadšence? Horkou hlavu? Z části máš pravdu. Já se však přidal k Ulfrikovi ne proto, že bych nesnášel cizince. Ne proto, že bych tak tvrdě stál za Talosem. Náš pán by pochopil, proč bychom pro něj odmítli prolévat krev. Já však za Ulfrikem stojím a bojuji za něj, protože věřím že to, co Říše teď dělá není správné. Možná to nedělá dobrovolně. Možná nás i částečně chápe. Když jsem sloužil během velké války v legii, přísahal jsem věrnost říši. Říši které Talos kdysi jako člověk vládl. Avšak ta říše, ta šlechetná nezlomná a hrdá říše, které jsem přísahal věrnost... Ta už neexistuje. Máme tu jen říši kterou vedou bezpáteřní zbavělci a patolízovalé Aldmerského spolku. Pokud Říše toleruje, aby byli lidé zabíjení pro svou víru, ať už jakoukoliv, pokud toleruje vyvražďování celých vesnic Thalmory, zabíjení žen, dětí, starců... Nechci k takové říši patřit. S něčím možná s Ulfrikem nesouhlasím. Avšak, poté co jsem proléval krev ve velké válce pro nic, odmítám nyní prolévat krev těch, které jsem nazýval bratry. Ano, mnoho lidí na té druhé straně znám. Mnoha z nich jsem až donedávna říkal "příteli". Avšak ty časy jsou pryč. Když zemřít, tak se zbraní v ruce a v boji za to, co věřím... To ve mne ale nebudí touhu zabíjet s fanatismem kohokoliv. Když zabít císařského, tak v boji. Podřezat krk mladé raněné holce... To je pod mou úroveň..." Po těchto slovech Ralof odešel.
Když jsme s Grogem dívku uložili do laciného pokoje do postele, vzkázali jsme hostinskému, že se na ni pak přijdu podívat a kdyby se náhodou probrala z mdlob, do kterých během útěku do Vořanova opět upadla, ať nikam nechodí.
Konečně jsme tedy dorazili k pile. Ralof už mluvil se svou starší sestrou, nordkou středního věku, která se svým manželem vlastnila pilu. Nás si moc nevšímala, až do chvíle, kdy Ralof ukázal na Adrama.
"Za svůj život vděčím tady Adramovi. Bez něj bych to nezvládl. Jak říkám, stále nemohu uvěřit, že jsem spatřil draka, právě takového, jakého jsem vídával na obrázcích a slýchával o nich zpívat bardy, či o nich četl v knihách. Ale je o tak. Vrátili se. Sice díky němu mne císařští nepřipravili o hlavu... Ale nevěřím, že by byl na naší straně... Nepřišel touto cestou ještě někdo?"
Gerdur, tak se Ralofova sestra jmenovala, zavrtěla hlavou. "Ne, vy jste první. Ale pokud se zde ukáží někteří z tvých společníků, určitě ti dám vědět. Měl by ses na nějakou dobu schovat, dám ti civilní oblečení. Tví společníci tu mohou zůstat taky. Tvůj přítel je i můj přítel..." Ralof chtěl poděkovat, ale Gerdur ho odbyla s tím, že rodina u sebe mí držet a že to je samozřejmost. Obrátila pozornost k nám.
"Co se vás týče, musíte urychleně vyrazit do Bílého průsmyku, je o hlavní město téhle državy. Určitě to neminete, prostě jdetě pořád na sever. Stačí když půjdete jeden nebo dva. Jarl musí vědět, že nám hrozí nebezpečí!!!"
Adram s Mariou se o úkol přihlásili dobrovolně a ihned vyrazili. Ralof se šel převléct do Gerdurina domu. Jeho sestra nás opět oslovila.
"Můžete tu zůstat jak dlouho chcete, ale bohužel nemám postele pro všechny..." Zavrtěl jsem hlavou. "V pořádku, v posteli jsem nespal ani nepamatuji... Budu spát klidně na zemi. Každopádně děkuji za pomoc." Grog taky vypadal, že je rád, že nebude trávit noc v divočině.
"I já děkuji. Nebojte, na chleba si vydělám. Nechci, abych byl vaším příživníkem. Mohu pomoci s pracemi na pile?" Gerduinému manželovi se najednou objevil na tváři úsměv.
"To jsem chtěl slyšet! Pojď, ork je u mne vždy vítán, tvá síla vydá za pět mužů! Za pořádnou práci, pořádná odměna!"
Chystal jsem se jít s Grogem pracovat, ale můj nový společník mne zastavil. "Stačím na to sám. Vydělám nám nějaké peníze. TY se postarej o tu Imperiálku...."
Když se vzdálil, ani jsem si neuvědomil, že mne Gerdur stále pozoruje. "Není ti zima? Museli jste běžet zasněženou krajinou a ty máš na sobě jen otrhanou košili."
"Ne to je v pořádku, oblečení si nějak seženu. Chladem ale netrpím, tam kde jsem vyrostl, tam jsme těm vašim "mrazům" říkali léto." Usmál jsem se a vykročil do hospody.

Za těch pár zbraní, které jsem sebral při útěku z Helgenu, jsem od kováře obdržel nějaké zlato. Pár bylinek jsem sice natrhal v okolí, ale zbytek jsem musel dokoupit od jedné stařenky vlastnící vetešnictví. V hospodě jsem pak u primitivního alchymistického pultu dokázal namíchat primitivní lektvar léčení. Alespoň něco.
Když jsem došel do pokoje, dívka už byla vzhůru.
"Můžeš vstát?" Zepzal jsem se. Blonďatá imperiálka smutně zavrtěla hlavou. "Všechno mne bolí..." Podal jsem jí láhev. "Vypij, to, nechutná to zrovna dobře, ale uleví se ti. Podle všeho sis zlomila žebra, nic vážného... Zkus chvíli ležet v klidu."
Kolem mých rukou se zrodila záře a já začal s léčením. Byl jsem stále ještě slabý z vyčerpání během útěku, ale podařilo se mi ji dát více méně dohromady. Už se mohla hýbat.
"Jsi léčitel?" Zeptala se mne překvapeně. Já však zavrtěl hlavou.
"Můj otec jím byl... Tedy, nebyl to můj otec. Jak jsem říkal, narodil jsem se jinde. Svět, ze kterého mám nejranější vzpomínky se jmenuje Sagurtov. Konkrétně chladný severní kontinent Gnord. Sice o něco studenější a ledovější než Skyrim, ale ne tak nebezpečný a nehostinný. Většinu roku tam bylo bílo. Jako malé novorozeně mne dali do péče stárnoucímu knězi. Ten mne vyučil v magii, většině toho co umím... Staral se o mne jako o vlastního, tudíž právě jemu jsem vždy říkal otče. To on mne zasvětil do života a vychoval."
Dívka se posadila a zkusila se nadechnout. A podívala se na mne.
"Někoho z takové dálky jsem ještě nepotkala. Co děláš ve Skyrimu?" Sklopil jsem hlavu a pousmál se.
"To je dlouhý příběh. Každopádně pokud ho chceš slyšet... Abych ti to mohl vysvětlit, je potřeba se vrátit do dob, kdy jsem byl malý kluk. Jednou v létě, tedy, na Gnordu není léto, spíš zima, zima, zima a pak něco mezi jarem a podzimem, alespoň pro severní část kde jsme bydleli. V té době jsme s kamarády z vesnice po lesích lovili zvěř. Už ve dvanácti jsme to museli umět. Kmen by jinak hladověl. Na lovu... Nás přepadli bandité. Únosci dětí. Unášeli je a následně prodávali do otroctví, nebo je obětovali různým zrůdnostem. A tehdy... Tehdy to začalo. Nevím proč, nikdo mne to nenaučil, ale odmalička umím vedle své řeči ještě jednu tajemnou řeč, které nikdo kromě mě nerozumí. Avšak, není to jen jazyk. Když to slovo procítíš, vložíš do něj energii... Projeví se jeho síla. Kdysi jsem na to přišel náhodou když jsem si jen tak zpíval v onom tajemném jazyce. Když píseń zrychlila, tu a tam se uvolnila energie a síla onoho slova. Ale zpět k těm banditům... Nikdy předtím mne nenapadlo to slovo použít jako zbraň. Když však chytili jednoho mého kamaráda... Ovládl mne vztek. podíval jsem se na toho muže a z plna hrdla zařval: "Fus ro Dah". Tlaková vlna kamaráda nezranila, avšak toho banditu doslova roztrhala na kusy. Když se mne jeho společník pokusil zabít, zařval jsem jiná slova, která vedou k tomu, že dotyčný je nucen upustit zbraň. Pak jsem zařval znovu a toho chlapa obklopily plameny. Uhořel zaživa. Zbytek se rozutekl. Ve vesnici mne sice považovali za hrdinu, ale zároveň se mne začali trochu bát. Když mi bylo šestnáct, jiná bandité přepadli chrám, ve kterém otec sloužil. Třebaže se vzdal, probodli ho, aby je nemohl udat. Já zrovna ve vedejší místnosti zametal podlahu. Když jsem uslyšel křik umírajícího starce, doběhl jsem do hlavní síně a spatřil je. Tři zločince, jak znesvěcují svaté místo. A umírajícího otce, jak mu z břicha trčí meč. Opět... Ovládl mne vztek a já zařval, jako ještě nikdy předtím. Jednoho jsem upálil. Druhého zabil mečem jeho druha a třetí se pokusil o útěk. Díky jinému řevu, který mi dá velkou rychlost, však neutekl daleko a taktéž byl popraven mou rukou. Otec... Umřel mi v náručí. Pohřbil jsem ho na jeho oblíbeném odlehlém místě, kde se oddával rozjímání. Pak jsem opustil kmen. Považoval jsem se za zrůdu a chtěl jsem umřít. Nedokázal jsem si však vzít život, tak jsem se zavřel v jeskyni a doufal že vyhladovím. Chtěl jsem, abych už nikdy nikoho neohrozil. Nenáviděl jsem se za to. Nenáviděl jsem své tělo, svou mysl.... Avšak, ačkoliv zavřený v jeskyni, já pořád ne a neumřít. Strávil jsem tam měsíc, ale stále jsem byl fit, jako kdybych tam přišel teprve před chvílí, třebaže jsem nic nejedl, ani nepil. Další rok jsem v jeskyni strávil zlepšováním svých dovedností a meditacemi... Když se mi nepovedlo umřít, rozhodl jsem se zkusit najít svůj osud. A svůj původ. Zjistit, kdo doopravdy jsem. A zjistit, co znamená to znamení na mé hrudi. Roky jsem se toulal po kontinentech a po světech. Pouště, pralesy, tundry... Až nakonec mne cesty dovedly do Skyrimu. Zjistil jsem, že tu žili lidé, kteří používali hlas jako já. Doufám, že zjistím, odkud můj dar, či prokletí, vlastně pochází. A možná to objasní můj původ...."
Dívka celou dobu trpělivě naslouchala. Byla napjatá, jako kdyby poslouchala píseň výborného barda.
"Je to zajímavý příběh. Snad najdeš odpovědi na své otázky. Mohl bys začít hledat v..."
Dveře se rozletěly. Stál v nich Grog. "ALEXI!!! Nad vesnicí proletěl drak!!! Letí k Bílému průsmyku, musíme ho dostat než zpustoší další město!!!" Přikývl jsem a vyběhl z pokoje. V tom spěchu jsem jen stihl vzkázat dívce, aby zůstala ve Voranově a nešla s námi, jelikož to může být nebezpečné. Grog, stále ozbrojen obrovitou sekerou, a já, kterému se povedlo ukořistit císařský meč, jsme vyskočili na nejbližší koně a upalovali k městu.
Na draka jsme však narazili dříve, než se před námi začaly rýsovat hradby. Dorazili jsme k strážní věži, u které skupina sráží, vedena temnou elfkou, spolu s Adramem a Mariou bojovali s drakem.
"Kde se tu berete?!" Zvolal překvapeně Adram, zatímco po létajícím plazu vyletěla z řad stráží salva šípů. "Jdeme vám na pomoc. Grog tu potvoru spatřil jak míří k vám."
"Pozor!!!" Ozvalo se, když drak proletěl mezi námi. Chytil do spárů jednoho strážného a roztrhl ho. Pak se opět chystal vznést. Musel jsem se opět soustředit.
"Ustupte, všichni!!" Zakřičel jsem a vyběhl před ně. Temná elfka něco namítala k mému mentálnímu zdraví, ale já to ignoroval. Zformoval jsem pokřik, který draka zasáhl blesky přímo z nebe. Z ničeho nic začalo pršet. Takovou to mělo sílu...
"Au... Taky to umím parchante..." Drak promluvil. Ne však v jazyce, kterému by mohli rozumět mí společníci. Byl to onen tajemný jazyk, kterému jsem rozuměl jen já. Drak otevřel tlamu a směrem ke mě se vyvalil proud ledového závanu. Maria po mě skočila a strhla na zem, čímž mne zachránila. Proud však zasáhl jednoho vojáka, který zmrzl a po dopadu na zem se rozbil na kusy. Stále ochromený tím, že jsem slyšel onen jazyk jsem sledoval, jak se Adram a Grog s křikem rozbíhají. Rok drakovi sekeru zabodl do hlavy a Adram mu skočil na hřbet. Čepel jeho meče se zabořila do drakova krku. To byl plazův konec.
Začali jsme se shromažďovat kolem mrtvé potvory. "Takže... Je to opravdu mrtvé?" Zeptal se chvějícím se hlasem strážný. Chtěl jsem na draka zkusit sáhnout, avšak.... Drak se probral. Pravděpodobně ve smrtelné křeči se do mne chtěl zakousnout, těsně předtím než by zemřel, avšak, těsně před tím, než mne stihly skousnout jeho čelisti... Nade mnou proletěl černý drak z Helgenu. Nesnesl se však k nám. Několikrát zakroužil nad našimi hlavami a díval se na svého padlého druha. Ten se zase díval na něj. Místo aby mne zakousl, povadl a umřel. Černý drak zmizel.
"Tak teď už je mrtvý určitě..." Poodstoupil jsem. Ještě tomu však nebyl konec.
Tělo plaza začalo... Hořet. Ne, to nebylo hoření. Prostě.. Začalo se rozpadat až z něj zbyly jenom kosti. Draka obalil proud čisté magické energie, který vyšlehl přímo k nám.... A zasáhl Adrama. Nic mu to však neudělalo. Prostě ho energie obklopila a on ji po chvilce absorboval. Jeden ze strážných si sundal přilbu.
"Nikdy jsem nevěřil, že něco takového uvidím... Ty legendy nelhaly!!!"
Všichni jsme se podívali na skupinu strážných. "Legendy? O čem? Co se to právě stalo?"
Strážný stiskl amulet svého boha na krku a podíval se na Adrama.
"Chlapče. Ty jsi... DRAKOROZENÝ!"

Přidal DragonOzzy dne 23.04.2012 22:23

#13

*Pozn. Tento díl píšu inprovizací a narychlo, berte to jako nějaký "bonus", plnohodnotný díl bude zase příště, jen jsem vás nechtěl nechat tak dlouho čekat.

Kapitola čtvrtá: Cukříček

"Máš to ale odvahu, přijít před jarla oděn jako vandrák. S účesem jako..." jarl Bílého Průsmyku hledal vhhodné přirovnání, když nic nenašel, pokračoval: "Odkud vůbec sakra pochází ty piercingy v tvém obličeji?!"
Výborně. Právně jsme jeho město zachránili před drakem. A ten nafintěný aristokrat kritizuje můj vzhled.
"Ehm... Je to dárek od jednoho Khajitského umělce, z dob kdy jsem pobýval v Elsweyru. Omlouvám se zda jsem vás urazil můj jarle..." Elsweyr nebo Skyrim, Cyrodil nebo Hammerfel, poušť nebo ledová pustina. Aristokracie je asi všude stejná. Arogantní a namyšlená.
"Se vší úctou pane, tenhle "vandrák" spolu se svými společníky nám pomohl porazit draka, bez něj bychom to nezvládli. Každopádně, máme tu jinou věc, kterou bychom měli řešit." Vstoupila do řeči temná elfka, huskarl jarla.
"Tady..." Ukázala na Adrama. "Jeden strážný říkal, že se jedná o jakéhosi drakorozeného." Jarl vstal. "Tak přeci to je pravda. Šedovousí promluvili..." Grog a Maria na sebe pohlédli. "Šedo kdo?!"
"Nevzdělaní tupci!!" Okřikla je temná elfka. "Šedovousí! Čtyři mniši žijící odlehle na Vyšném Hrotgaru, nejvyšší hoře Skyrimu!!! Mistři Cesty Hlasu!!! Ti kteří byli vyvoleni samotnými bohy aby na té hoře rozjímali a připravovali se na příchod..."
Grog ji vyrušil. "Hele hele, chceš mi snad říct, že ti chlapi, čtyři staří chlapi, ŽIJÍ nahoře kde je zima jako kdoví kde, v klášteře který postavil kdoví kdo, široko daleko žádná ženská a dělají tam spolu kdoví co..."
"Nechutné prase!" Strčil jsem do Groga. "Na co ty hned myslíš!" Grog se ale bránil: "Kdybych NÁHODOU někdy měl být určen k tomu, abych se stal Šedovousým, máš povolení mne zabít." Maria se otočila k odchodu.
"To nehrozí Grogu. Každopádně to vypadá, že náš přítel má před sebou dlooouhou cestu. Kde že najdeme tu horu?"
"Ivanův Dvorec." Řekl jarl. "Sedm tisíc schodů. A dejte si pozor, je tam zima a klouže to. Sám jsem se tam jednou drápal... Nikdy více."
Už jsme se vydávali pryč, když na nás jarl ještě stihl zahulákat: "A VYŘIDNĚ ARGENIROVI, ŽE JESTLI JEŠTĚ JEDNOU TAHLE ZAŘVE, JEN PROTO ŽE NĚKOHO VOLÁ, TAK TAM VTRHNU, SCHODY NESCHODY, A NAKOPU MU TEN JEHO STARÝ VRÁSČITÝ ZADEK! ZE STÁJÍ UTEKLO NĚKOLIK KONÍ, SKORO VŠICHNI PSI SE SPLAŠILI A KODLAKEM BĚLOHŘÍVÝM TO SKORO SEKLO! Berte ohled, je to starší človek..."

Byl už večer. Rozhodli jsme se za trochu zlata, které nám dal jarl za poražení draka, si zakoupit pokoje v hospodě. Mělo to nějaký divný název... U kobyly a praporce, tak nějak. Každopádně, Maria se vydala doplnit zásoby krve a já s Grogem a Adramem jsme se namačlali do jedné místnůstky. Neměli jsme peněz kdoví jak moc, takže luxus ve formě pokoje pro každého jsme si nemohli dovolit. Grog se rozvalil na posteli a jelikož nikdo nechtěl s tou zelenou horou masa kvůli riziku zalehnutí postel sdílet, my dva jsme spali na zemi.
Ráno. Z okna se mi naskytl pohled na pochodující stráže Bílého Průsmyku, mířící do Vořanova. Jarl tedy dodržel svůj slib, tudíž budou Ralofovi příbuzní v bezpečí. Grog a Adram ještě podřimovali, ale Maria stále nikde. Vydal jsem se tedy do baru.
I přesto, že bylo ráno, bar byl úplně plný. Nějaký zženštilý bard se pokoušel svést mladou ženu u stolu, která však o jeho přízeň dvakrát nestála, parta nordů hrála kostky, mág v černém plášti u stolku plném prázdných sklenic pracoval na nějakém kouzlu... Alkohol a kouzla. Zní to jako zábavná kombinace. Teda, zábavná pro toho, který zůstane v jednom kuse.
Ani jsem si nevšiml, že si ke mně přisedl Khajit. Jeho kočičí oči si mne chvíli prohlížely, zatímco jeho ocas švihal kolem dokola. V tu vkročil do hospody ork, Agronián a nějaký další Khajit. První jim nikdo nevěnoval pozornost, ale pak ork zařval: "Vítá vás velký potulný pěvec, Balug, součást téhle kapely!!!" Pár lidí se otočilo, ale dál se jim nikdo nevěnoval.
"Budeme tu hráááát.... Exxsperimentujeme s hudnouuu..." Zasyčel Agronián. Pořád nic.
"A ten kdo nebude s naším hraním spokojen, má u nás láhev chlastu který jsme ukradli v Riftenu!!!" Po khajitových slovech byla celá hospoda jedno velké ucho.
"Můůůůžeme začíííít..." Řekl ještěří muž a vytáhl buden. Byl ale nějaký jiný než ty, které jsem vídával u bardů, tento byl složený z několika bubnů zůrných velikostí a na sobě měl ještě přidělané kovové kolo na tyčince, do kterého když udeřil jednou z paliček, vydalo to cinkavý zvuk.
Khajit zatím vytáhl harfu, ta ale taky vypadala poněkud netradičně, byla totiž o dost delší, hlavně struny a taktéž měla podivný tvar. Když začali hrát, mé uši poznaly jakýsi druh hudby, který jsem v životě neslyšel. A vypadalo to, že zbytek lidí v baru taky ne. Nemůžu říct že to bylo divné, ale jaksi... Zvláštní. Rozhodl jsem se poslouchat dál.
"Hrdina hrdina ten dračí křik znáááá..." Ork nezpíval v pravém slova smyslu, spíš "mluvil" ale mělo to svůj rytmus. Teprve teď jsem si všiml jeho divného výjevu, byl totiž kolem krku ověšen zlatem a ruce byly tak plné prstenů, že jsem se divil že vůbec dokáže hýbat prsty.
"Wanna get hight?" Ozval se Khajit vedle mne. "Cože?" Koukl jsem na něj.
"Dáš si cukřík?" Ukázal mi lahvičku. "Nemám peníze." "Jargo nechtěl peníze, Jargo nabízel. Cukřík. Když budeš spokojen, Jargo ti prodá víc."
"Co to je vlastně ten... Cukřík? Nějaký lektvar? Má nějaké... Pozitivní účinky? Neviditelnost, nebo..." Kočičák zavrtěl hlavou. "Cukřík je lektvar všech lektvarů, s jeho pomocí můžeš létat, s jeho pomocí budeš schopen dobýt svět. Však zkus a uvidíš."
"Jak mám vědět že to není jed?" Zeptal jsem se ho. Khajit se zazubil. "Umíš kouzla obnovy nebo ne?" Zeptal se mne. "Umím." "Tak na sebe sešli obranu proti jedu a nebudeš riskovat."
Rozum mi říkal ať to nedělám, avšak zvědavost byla silnější než strach. Celá hospoda začala po chvíli skandovat orkovo jméno, který následně tančil na stole a přitom dál řval do rytmu. Naklonil jsem hrdlo lahvičky ke rtům. Chutnalo to docela dobře, na lektvar... Sladké. Asi proto tomu říkají cukřík. Možná jen rozpustil cukr ve vodě a vydává to za lektvar, ale proč by to dávali zadar...
"Zemři Ulfriku vrahu králů, v den tvé smrti budeme oslavovat a zpí..." Bard, kterému ork se svou kapelou přebrali kšeft, se pokusil na sebe upoutat pozornost písní na oslavu říše. Bohužel pro něj, většina přítomných zrovna s říší nesympatizovala, tudíž se strhla bitka a bard o chvíli později letěl pryč oknem.
Chtěl jsem vypadnout, zaplést se do hospodské rvačky by nebyl dobrý nápad, ale všechno se najednou zdálo pomalejší. Vyběhl jsem z hospody a... Ocitl jsem se v lese.
"Co se to sakra se mnou děje?!!!" Obraz přede mnou se různě křivil a natahoval. Udržet se na nohách se najednou zdálo být nadlidským úkonem. Sotva jsem se však více či méně udržel na zemi, zjevili se přede mnou dva vysocí elfové v černých pláštích.
"Cizinče, neviděl jsi tu někde běžet dva chlápky s Talosovým amuletem na hrudi?" Ozval se první. Jeho hlas zněl nějak tlumeně, jako kdybych měl zacpané uši.
"Talos?!! Amulet?!" Blábolil jsem a nebyl shcopen dát dohromady kloudnou odpověď. "Talos, člověk, podřadná rasa kterou tihle podřadní ubozí nordové povýšili na boha. Ty snad v něj nevěříš?!!!" Zamračili se.
"Talos, bůh... Věřím v co?!" Blekotal jsem dál, zatímco se obraz přede mnou dále deformoval.
"Zní jako kacíř, zabijeme ho." Řekl jeden z nich. "Budiž očitěna tvá duše Thalmorem kacíři!!!" V ruce elfa se začala formovat ohnivá koule. Najednou však odletěl na stranu a přerazil si páteř o blízký strom. Za ním stál... Troll?!!
Sněžný trol začal tancovat a šklebit se. Nevěděl jsem, že mají ta stvoření mimiku. "Zhyň zvíře!!!" Zakřičel druhý Thalmor a trola zalily plameny. "Problem Thalmor?" Troll se dále chechtal. Všiml jsem si, že má na krku náhrdelník se symbolem ohně, asi proto mu to kouzlo nic neudělalo. Každopádně zbývající Thalmor nechal trolla trollem a vrhl se na mne s mečem. "Zhyň kacíři!!!"
O minutu později jsem měl zařízený nový fešný oblek s kápí, místo své roztrhané košile.

Když jsem oblékl poslední kus oblečení, začal kolem mne troll tančit. "Co vlastně jsi zač? Neměl by ses mne snažit zabít?! To trollové přece dělají ne?" Obraz byl stále deformovanější. Troll se jen opět ušklíbl. Najednou z něj byli dva. Pak tři. Stále více a více se množili, až mne obklopilo dobrých dvacet, na chlup stejných trollů, kteří kolem mne tančili a zpívali neuvěřitelně vtíravou a protivnou píseň, kterou už z hlavy nikdy, nikdy nedostanu. Navíc se mi stále více točila hlava.
Zavrávoral jsem, všechno okolo se točilo. Z ničeho nic trollové opět splynuli v jednoho, který ke mě natáhl hlavu a opět prohlásil: "Problem?" Po těchto slovech jsem upadl a praštil sebou o zem.

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se však na ulici. Na sobě jsem kupodivu měl thalmorský plášť, takže asi ne všechno byla halucinace, spíš zdeformovaná realita. Jedno je jisté: "cukřík" si už v životě nedám. Horší však bylo, když jsem zjistil, že zdejší stráže mají úplně jiné uniformy, než ty v Bílém Průsmyku. Navíc tu a tam byl nějaký ten legionář.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem zfetovaný nějak záhadně prošel část Skyrimu. Nebo mi někdo pomohl?! Cítil jsem se, jako kdybych spadl z velké výšky, nic jsem však zlomeného neměl. Postavil jsem se a oprášil se. V tom mi z rukávu něco vypadlo. Když jsem to zvedl, vytřeštil jsem oči. Byla to šupina. Černá dračí šupina.

Přidal DragonOzzy dne 28.04.2012 17:33

#16

Kapitola pátá: Rodinné shledání

Když se mi vše srovnalo, spatřil jsem bránu města. Vedle ní bylo pódium a na něm popravčí špalek. A kolem pódia dav čumilů. Že by poprava?
Blížil jsem se k pódiu a začínal rozeznávat postavy. Kat, pár legionářů a kapitán stráže. U špalku stál pomlácený spoutaný vězeň s Talosovým amuletem na krku. Chystá se tu poprava.
"Co ten nebožák udělal?" Zeptal jsem se jednookého válečného veterána vedle mne. "Otevřel městskou bránu..." Povzdychl si. Podíval jsem se na vězně a pak na veterána. "Za otevírání bran tu sekají hlavy?"
"Tou branou uprchl Ulfrik Bourný háv, když zabil velekrále v souboji. Oni tomu říkají vražda, ikdyž, Ulfrik toho mladíka vyzval. Předem však bylo jasné že nemá šanci, hlas ho roztrhal na kusy. Císařským se to zrovna nelíbilo a tak musel Ulfrik utéct. A tenhle nebožák za to, že mu to umožnil, přijde o hlavu."
Na pódiu zrovna vrcholil dialog mezi vězněm a kapitánem stráží. Odsouzený však nevypadal že se smrti nějak bojí, naopak, vypadal šťasten, že zemře podle něj za správnou věc. Svého činu moc nelitoval.
"Co se chystají strejdovi udělat?" Zeptala se malá holčička, avšak byla okamžitě odbyta matkou a vyzvána, aby šla domů. Nevím proč, ale bylo mi toho chlapa líto. Spíš než spravedlivý trest mi to přišlo jako že si Říše léčí mindrák z toho, že nedokázali Ulfrika chytit. Nejspíš by toho chlapa popravili i kdyby mu jen třeba vyleštil boty. Zvažoval jsem, zda mám zasáhnout, ale pořád jsem dost váhal, jelikož všude byli vojáci. Dost možná by to byla sebevražda.
Mé váhání však přehlušil výkřik: "Vítězství nebo Sovngard!!!!" Lidé najednou ucukli od čtyř postav v pláštích. Když postavy pláště shodily, spatřil jsem, že mají na sobě zbroj bouřných hávů. "SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!!! SMRT ŘÍŠI!!!" Než sekera stihla dopadnout, prohnal katovi jeden z nastražených agentů bouřných hávů šíp krkem. Další tři vyskočili na pódium a kromě kapitána stráží všechny legionáře pobili.
"Utíkej!!!" Zařval povstalec, když rozvázal pouta odsouzenému. Ten překvapením nemohl mluvit. "Opusť Samotu a nevracej se, my je zdržíme!! Před branami čekají dva naši bratři s koňmi, doprovodí tě za hranice Říší ovládaného území!!" Chlap na nic nečekal a prchl, zatímco se k pódiu nahrnula snad celá centurie legionářů.
"Zabte je!!! A toho kacíře jenž odpravil ty dva Thalmory spoutat!!!" Zařval starší muž na koni, bezpochyby generál Tulius. Vypadá to, že jsem si ve zfetovaném stavu zadělal na problém.
Salvu šípů jsme přečkali, povstalci se zakryli šípy a já střely zadržel magickou obranou. Když se pak proti nám skupina vojáků vrhla, poslal jsem jejich vlastní šípy proti nim. Většina jich sice vykryla štítem, ale nejméně dva se skáceli k zemi. Teď to vypadá že jsem s povstalci na jedné lodi.
Vytáhl jsem elfský meč, který nejspíš patřil Thalmorovi zabitému mou rukou a připravil se čelit přesile.
Před nosem mi prosvištělo ostří obouruční sekery. Uchopil jsem topůrko a majiteli usekl hlavu. Poté jsem se sekerou ohnal jednou rukou a zasekl ji jednomu legionáři do štítu, pak jsem trhnul k sobě a voják vletěl přímo na nastavené ostří elfského meče. Skopl jsem ho ze své zbraně, chytil ruku dalšímu, která po mě šel s mečem a vrazil mu ostří mezi žebra, škubnutím ruky jsem vyrval ostří ven a když jsem se jen tak ledabyla ohnal dozadu, sekl jsem jednoho legionáře přes hrudník. Rána sice byla mělká, ale vyrušilo ho to. Volonou rukou jsem vytvořil ledový hrot a vrhnul ho po něm, což ho proboblo skrz nasrkz.
Ten odsouzený musel být nějaký agent druhé strany, protože Ulfrik podle všeho poslal na jeho záchranu jedny z nejlepších, jelikož ani oni nezůstávali pozadu. Legie stačila zabít jediného bouřného háva, ale my jí zatím pobili patnáct vojáků.
"Fus ro DAH!!!" Zařval jsem a tlakovou vlnou odhodil dav legionářů, kteří narazili do zdi městských hradeb. Křoupání dalo najevo, že poté co dopadli doprostřed tržiště, někteří dokonce přímo na stánek jenž se pod nimi zbortil, už nevstanou.
Meč se mi zaklínim v brnění dalšího rozseklého vojáka. Pak se na mne vrhl Thalmor s dýkou. Jednou rukou jsem zablokoval bodnutí a druhou elfovi přerazil nos. Když začal klít, udeřil jsem ho levou paží pod bradou do krku a levou nohou mu ty jeho podkopl. Když spadl na zem, urychleně jsem vyprosil obouruční sekeru.
"Dnes se nadřazená rasa dozví, že evoluce má své slepé uličky!!!" Zařval jsem a zatímco vysoký elf ještě ležel, ostří jen zasvištělo vzduchem a přeseklo mu krk jako nůž máslo. Do krve se mi rozlila touha zabíjet. Ta touha, kterou jsem tak dlouho krotil. Dalšímu legionáři jsem tou obrovitou sekerou sekl do ramena a uťal mu celou paži. Vodotryskr krve pocákal samotného generála, který byl šokován ještě více, když jsem se otočil, ohnal se sekerou vrazil ostří do boku dalšího Thalmora, jenž se mne chystal zabít kouzlem. To se mu však už nepovedlo, jelikož sekera ho téměř rozsekla ve dví, zaťala se do masa, přesekla páteř a zastavila se až tak ve třičtvrtině jeho těla. Už jsem však zbyl sám.
Najednou jsem ucítil bolest v rukách a uslyšel dračí pokřik. Byl jsem nucen zbraň upustit. "Fus Ro!!!" Tlaková vlna mne porazila na zem. Zkusil jsem vstát, ale někdo mi dupl na hrudník a namířil ostřím na krk. "Nic nezkoušej, probodnu ti ohryzek dřív, než vyslovíš jediné slovo!!!"
Třebaže křik nebyl úplný, náraz o zem dost bolel. Po dupnutí ocelové boty na hrudník se mi na něm rozlila taková bolest, že jsem nemohl skoro ani dýchat. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, kdo to na mne zařval.
Byl to redguard. S těžko odhadnutelným věkem. Mířil mi na krk. "Je zajištěn pane!!" Uslyšel jsem seskočení z koně a pak kroky. Tulius.
"Nezabíjej ho. Potřebujeme ho živého. Zatím." Podíval jsem se na toho dědka jak se zubí. "Bohové budiž pochváleni. Drakorozený je na naší straně a my sehnali někoho, kdo mu pomůže najít další zdroje moci!!!"
Drakorozený? Takže jich může být v jednu chvíli naživu více?!
"Odveďte ho do šatlavy a zpoutat!!! Zavažte mu ústa, avšak, ať nemá ani škrábnutí!!! Je pro nás důležitý!!!" Po těchto Tuliových slovech se mne chopily stráže.

"Otevřete celu!!!" Uslyšel jsem Tuliův hlas. Dovnitř vešlo několik strážných, Tulius, onen redguard a jeden Thalmor. "Sundejte mu šátek, ale dejte si pozor!!!"
Konečně jsem mohl mluvit a lépe dýchat. Když mi ten kus látky servali, alespoň jsem se nedusil, když už jsem měl spoutané ruce hrubým lanem.
"Pamatuji si tě z Helgenu. Jsi nebezpečný, ale užitečnější než jsem si myslel... Dřív jsem si myslel, že jsi Drakorozený, ale podle všeho to není tak úplně pravda. Co jsem zjistil, tak drakorození potřebují k naučení Thu-um dračí duši, neboli musí zabít draka..."
"Ten černý drak v Helgenu byl první, kterého jsem v životě viděl..." Řekl jsem. Legionář mi dal nůž na krk. Asi budu radši zticha.
"Vládls umění hlasu dřív, než se tu draci objevili. Takže Thu-um ovládáš jinak, ne však jako Šedovousí, na to kolik toho umíš jsi moc mladý, aby ses to učil jako normální lidé. Takže jsi nejspíš dosáhl umění hlasu jinak.... Jde ale o to že tady náš drakorozený ovládá jen pár slov, ty všechny. Pokud se však zlepší, o hodně nám usnadní boj s těmi divochy. Takže se tě ptám, jsi schopen jej ta slova naučit, aby mu stačilo jen pohlcení dostatku dračích duší?"
"Tseh... Takže vy mi nejdřív chcete useknout hlavu, pak mne chcete zabít na útěku, následně mne ještě napadnete a teď vám mám pomáhat? Co za to?"
"Rychlá smrt pse!!!" Zařvala na mne elfka, ale generál ji uklidni. "Dovolíme ti bojovat na straně Říše. Až válka skončí, necháme tě jít..."
Bylo to dlouhé váhání. Avšak nakonec jsem došel k tomu, že při první příležitosti zdrhnu. Nebudu za ty parchanty bojovat ani náhodou. Mám vlastní důvody proč tu jsem.
"Já Thu-um nebo jak tomu říkáte, umím odjakživa. Jak jste říkal, drakorozený musí najít zdroj moci a slovo procítit. Tím se mu ukoření v paměti. Já ta místa vycítit dokážu..." Elfka mne chytila za vlasy a trhla s nimi. Dopadl jsem obličejem na zem. "Tak do práce parchante! Stříže, rozvažte ho a dejte mu nějakou podřadnější zbrań, aby si nepokoušel hrát na hrdinu v případě že ho napadne něco jako útěk. Doufám že nelžeš, jinak tě čeká pomalá a bolestivá smrt!"

Důvěra ve mne nebyla až tak velká, ale jinou šanci, než mne využit jako hledače zdrojů moci, asi neměli. Drakorozenému dali několik legionářů a zástupce Thalmoru, který měl dávat pozor, abych nekladl odpor. Nevím co jim Tulius přesně nařídil, avšak můj úkol byl jasný: Dovést je tam.
Ozvěna slova, které jsem vybral, nás zavedla do zasněžené pláně. Chvíli si mysleli že je vedu do pasti, ale když před námi spatřili zářící skálu, byli šťastní jako děti.
Skála měla tvar písmena U. Před ní stál starý zakrvácený oltář a na něm leželo vysušené tělo v rezavém brnění. "Co to je?!"
"Daugirové. bytosti které kdysi sloužily drakům a proto jsou odsouzeny k cečnému bytí mezi životem a smrti. Znetvořeni, mumifokováni zaživa. Tenhle je ale už mrtvý..." Legionář do těla párkrát šťouchnul mečem. "Jo, je po něm."
"Hej!! Vy dva, první!!" Ukázal redguard na dva legionáře a pak na stěnu. "Se vší úctou, neměl byste jít vy, když jste dra..." Redguard vytáhl meč. "Tak bude to?!"
Vojáci se opatrně odebrali ke skále. "Ty taky..." Namířil pak na mne mečem. Rozhodl jsem se neodporovat. Ten zbabělec by nerad schytal ránu jako první, třebaže se okolí jevilo bez života....
.... tedy až do chvíle kdy odněkud vyletěl paprsek energie, daugir na oltáři se probral a chytil jednoho z legionářů pod krkem. Kolega mu chtěl pomoct, ale ze země se najednou zvedlo tělo, které kvůli zakrytí sněhem nešlo vidět. Třímalo rezavý meč. Když se voják Říše otočil, jediný sek ho připravil o hlavu, zatímco krk jeho spolubojovníka byl zlomen pařátem umrlce.
"Já to věděl!!!" Redguard vytasil meč, skočil na oltář a poslal opět na onen svět oživlou mrtvolu. Já neváhal a vytasil meč, když se daugir rozmáchl, poklekl jsem a usekl mu pravou holeň. Začali se na nás hrnout další nemrtví. Vypukla bitva.

Pokusil jsem se zařval, ale příšlušnice thalmoru to utlumila kouzlem, abych náhodou nepoužil svou schopnost proti nim. Musel jsem ty parchanty dál zabíjet mečem.
Náhle jsem však uslyšel radostný výkřik "No hele co jsem to našel!!!" Thalmor zabila posledního daugira a podívala se na drakorozeného. Třímal v ruce papír.
"Je to mapa... Mapa s místy kde se ukrývají slova moci!!!" Předstoupil před zeď. "Chci pocítit jejich sílu..." Záře vyšlehla směrem k němu a obklopila ho. Pak uhlasla, zatímco on ještě zářil.
"Cítím se... Zase o něco silnější... A tebe..." Otočil se ke mě, zatímco na mne všichni zbylí legionáři a Thalmorka namířili meče. "Tebe už nepotřebuju!!!" Svraštil jsem obočí. Sakra. Tohle asi nezvládnu bez hlasu. Tudíž prioritou bude zabít tu elfku. A pak Redguarda, sice asi není až tak dobrý v dračích pokřicích, ale pokud budu zaměstnán legionáři, může mi to být osudné.
Než však došlo na boj, ozvalo se vřeštění draka. To samé, které jsme uslyšeli v Helgenu před popravou. Tohle však bylo silnější. Když se ozvalo znovu, v pozadí to znělo jako lidský hlas.
"Co se vy ubozí smrtelníci opovažujete vztáhnout ruku na mého syna!!!" Země se zatřáskla, na skále se slovem přistál... Černý drak. Otevřel tlamu a zavřeštěl.
"Pro dnešek vás nechám žít vy bláhoví smrtelníci, avšak jen proto, abystemohli vyprávět svým druhům a zvěstvoat to, že DRACI SE VRACEJÍ DO SKYRIMU!!!" Opět zavřeštěl. Myslel jsem si, že to je můj konec. Obrané kouzlo by nemělo smysl. Cítil jsem že tento drak je daleko silnější než ten, kterého jsem viděl předtím. Jsem proti němu jako červ.
Tlaková vlna mi však neublížila. Zato odhodila všechny okolo mne kilometry daleko. Upustil jsem meč a padl na kolena. Drak se na mne podíval. "nemusíš se mě bát Alexi..." On zná moje jméno??
"Konečně jsem tě našel. Konečně nadešel čas. Nedovolím, aby špinaví smrtelníci ohrožovali tvora tak vznešeného a úctyhodného jako můj syn. Někoho jako ty!"
"O... otče?!"

Přidal DragonOzzy dne 30.04.2012 21:39

#19

Kapitola šestá: Drak ve mně

Stál jsem jako zkoprnělý. Obrovitý černý plaz, sedící na skále, přímo přede mnou. Cítil jsem jeho dech, jenž nadnášel můj ukořistěný thalmorský plášť jako silný vítr. Nikdy bych ani nepomyslel na to, že tenhle pohled nebude tím posledním, co v životě uvidím.
"Ty... Jsi můj otec? Ale ty jsi drak... Takže..." Dotkl jsem se drakova čumáku a pohladil ho. To co jsem cítil se ze strachu pomalu měnilo v úžas.
"Tvé otázky budou zodpovězeny Alexi... Avšak předtím musím udělat ještě jednu věci..." Drak zařval, tlaková vlna zasáhla můj hrudník. Odletěl jsem pár metrů dozadu, praštil sebou do sněhu a ještě se pár metrů kouzlal, než mne zastavil oltář. Opřel jsem se o lokty. Tak přeci jen dnes zemřu... Chce mne za...
Hruď mne začala pálit. Rozhrnul jsem si roucho a zjistil, že ornament na hrudníku "hoří". Kůže se mi postupně z tetování oddělovala, vylétala do vzduchu a magicky mizela. Po ní však nezůstávaly žádné krvavé rány, ale pouze zdravá kůže. Po chvíli můj hrudník vypadal čistý, jako kdyby na něm nikdy nic nebylo.
"Pečeť tě měla chránit, nyní však už není potřeba. Nyní je čas, abys jakožto syn boha zaujal místo po boku svého otce." Postavil jsem se. "Co to bylo za pečeť?"
Draka najednou obklopila záře, stejná, jako obklopila draka u Bílého Průsmyku. Z tohohle se však nestala kostra, ale pouze změnil podobu. Podobu vysokého asi pětačtyřicetiletého, avšak stále velmi šarmantního a pohledného muže, s dlouhými černými vlasy, se kterými si pohrával nestálý chladný skyrimský vítr. Bradka a knír vypadaly jako dokonale upravovány, ikdyž byly nejspíš výplodem magie.
"Pečeť, bránící využití plného potenciálu tvé moci Alexi. Jsi syn draka. Můžeš přecházet mezi lidskou a dračí podobou jak se ti zlíbí, avšak, když ses narodil a byl dán na východu k onomu knězi, zapečetili jsme tvé schopnosti přeměny. Draci jsou totiž v mnoha částech tvého rodného i tohoto světa... Považováni za bytosti hodné vybití... Co bys čekal od primitivních barbarských drakobijců. Museli jsme tě chránit. Ten kněz... Byl to dobrý muž. Vychoval tě dobře. Je škoda že zemřel."
Došel jsem k otci. "Nemám důvod ti nevěřit. Vypadá to však, že pečeť nebyla dost silná na to, aby utlumila mou schopnost hlasu. Proč jsem však nevyrůstal po tvém boku a nebyls to ty, kdo mne chychovával?"
Alduin si povzdechl. "Nebylo to jednoduché... Vysvětlím ti to pak. Avšak... Nyní je čas... Oslavit to, že se konečně střetáváme. Jako otec a syn. Oslavíme to tak, že zkropíme zem krví našich nepřátel. Těch barbarů, jež mne chtěli připravit o syna!!!"
"Máš na mysli císařskou legii tati?" Zeptal jsem se. Alduin přikývl. "Neprolejeme krev obyčejných legionářů. Ne. Jsou z řad prostého lidu, obyčejných nevinných lidí. Ty já sice jakožto požírač světů musím zabíjet také, ale nedělím to rád, ani pro zábavu... Ne, dnes prolejeme krev těch, kteří dělají poskoky thalmorům!!! Dnes pošleme do spárů Oblivionu TY jenž vyvraždili vesnici plnou bezbraných, jejichž jediným zločinem bylo to, že se odmítli vzdát víry v Talose. Jsi připraven pocítit svou plnou sílu?"
Přikývl jsem. "Ano otče." "Tak začněme..." Otec se rozběhl k útesu pokrytého sněhem a já za ním. Postavili jsme se asi deset metrů od sebe.
Nějak jsem věděl, co dělat. Schopnost se ve mě probudila tak, jako mizí vzpomínky. Tahle se však nějak objevila. Jako když hledáte dlouho ztracený předmět, pak své hledání vzdáte, zapomenete na něj a nakonec ho náhodou přeci jen najdete.
V tu chvíli jsem se znovu narodil. Jsem Alex Bolnot. Napůl Člověk, napůl drak. Syn Alduina, nordského boha. Poprvé jsem zařval jakožto drak.
V plazí formě jsme oba vzlétli. Byl to nádherný pocit, o kterém jsem dříve pouze snil. Létat... Myslím, že se toho nikdy nenabažím. Zamířili jsme k táboru císařské legie, který stál v centru vypálené vesnice. Čas oslavovat.
Netrvalo dlouho a spatřil jsem je. Krvežíznivci, bavící se nad těly svých obětí. Ne že by to dělali z povinnosti. Oni si to užívali a oslavovali, jako kdyby udělali něco velkého.
Náš křik je vyrušil. Okamžitě se chopili luků, ale nestihli ani jednou vystřelit a otec proletěl mezi nimi. Uchopil jednoho do čelistí a druhého do spárů. Poté je pustil z velké výšky. Já zařval a zalil oblast pod námi plamenem.
Poté jsem přistál. Legát se na mne vyřítil s obouruční sekerou, já však na něj vychrlil ledový dech a poté ho udeřil ocasem. Roztříštil se na tisíce kousků.
Nemnoho legionářů bude moci vyprávět o tom, jak jejich tábor zničili dva draci. Nemnoho jich doběhne do Samoty vzkázat Tuliovi, že draci se vracejí. Duše mrtvých vesničanů mohou odpočívat v pokoji. Byly pomstěny.
"Tak jako síly drakorozeného jest živeny dušemi draků, tak jest naše síly živeny dušemi smrtelníků."
Mé dračí síly nejsou neomezené. Musím je pravidelně živit dušemi, abych je mohl používat. Navíc, jakožto poloviční drak jsem slabší než otec. Ikdyž, pořád jsem syn boha. Takže jsem silnější ne normální drak ne?
"Zatím sbohem synu. Nevidíme se naposledy. Užívej svých sil s rozvahou. A dej na sebe pozor..." Otec vzlétl, zatímco já se změnil zpět na člověka. "Tati počkej!!!" Marně. Zůstal jsem stát sám uprostřed té hrůzy, kterou jsme napáchali. Teprve teď mi to došlo, co jsme udělali.
To mé dračí já tolik ovlivňuje mou osobnost? V těle draka jsem ani neuvažoval nad tím že beru tolik životů. Vzal jsem jich mnoho už i před tím, ale... Tohle bylo jiné. Nikdy mne zabíjení netěšilo, avšak v těle draka jsem cítil jakýsi podivný druh uspokojení. Začínal jsem se děsit sám sebe.
Podíval jsem se na zasněženou krajinu. Čas najít Groga, Adrama a Mariu. Svůj osud jsem zatím odhalil jen z části a otec nevypadal jako někdo, kdo mluví na rovinu. Navíc, mým společníkům dlužím pomoc. Pomoc s hledáním osudu Adrama a ostatních. O monstru které se však skrývá v mé na první pohled křehké fyzické stránce, o tom vědět nemusí...