The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Mahoney dne 15.04.2012 18:37

*doplnil jsi do lampy petrolej, otočil mosazným kolečkem a sedl vedle lampy s knihou*
Stránka č. 5
Prošel jsem dřevěnými, čerstvě nalakovanými futry do malé místnosti, dnes bych tomu již řekl kancelář, dřív jsem toto slovo ani neznal. Na stěnách vysely vycpané hlavy zvířat, medvědů, vlků, lišek. A v křesle s vysokým opěradlem seděla vysoká žena s falešným úsměvem na tváři. "Ale, ale.. copak to tu máme za malé zlobidýlko? He, he, he , he!" "Jmenuje se Argorn, Argorn Mensias madam, špitla tiše Helga". "No dobrá"... chtěl bys kousek jablka, Argorne?" zeptala se lstivě. "Ano, prosím" odpověděl jsem a už jsem natahoval po krajíčku rudého jablka. Najednou mě přes prsty švihl jakýsi proutek. Moc to pálilo ale neměl jsem odvahu nic říct. "Za to jsi dnes bez večeře" řekla mi ředitelka Grelod. V tu chvíli jsem zjistil že tu bábu nenávidím. Pokud člověk chtěl alespoň kousek sýra, musel několik hodin pilně pracovat, ať už ve sklepě, na zahradě, nebo prostě (což bylo ze všeho nejhorší) posluhovat Grelod.

Mnoho dětí samozřejmě chtělo utéct a já jsem nebyl vyjímka. Mnohokrát jsem samozřejmě dostal bití. Jednou mě dokonce Grelod zavřela do malé místnůstky. Na vlhkých tmavých stěnách vysely studené kovové okovy kam mi Grelod zavřela ruce a já tam musel být několik hodin. Jediný zdroj světla šel přes zámek a pod prahem. V sirotčinci jsem vydržel až do mých dvanácti let. Člověk by si asi řekl, proč už jsem to tam do šestnácti nevydržel, důvod byl jednoduchý... za prvé, čím byl můj věk vyšší, tím těžší práce jsem musel zastávat a za druhé v šestnácti letech by si pro mě přišli vojáci a já bych musel podstoupit výcvik, následně bych musel bojovat ve válce, což se mi také dvakrát nechtělo. Ale jak už jsem říkal, ve dvanácti se mi podařilo dostat se ven. V noci jsem nemohl spát a všiml jsem si že dveře jsou pootevřené, což se ještě nikdy nestalo. Po mé první zkušenosti s náslilím jsem věděl, že si musím dávat pozor. Přemýšlel jsem co bych si měl vzít pro mou ochranu. Jediná zbraň kterou jsem v sirotčinci kdy viděl, byla stříbrná dýka s broušeným držadlem v Grelodiném pokoji.

Stránka č. 6
Potichu jsem se vplížil ke dveřím a stlačil měděnou kliku. V podřepu jsem se dostal k jejímu dubovému stolu. Chvíli jsem hledal očima po stole a ve tmě nahmatal držadlo dýky. Už jsem ji držel v ruce a najednou jsem se otočil. Předemnou stála Grelod a už mě chtěla tou svou hnusou dlouhoprstou rukou chytnout na za vlasy. Nevěděla asi že mám zbraň, už jsem v sirotčinci nechtěl být ani minutu. V tu chvíli jsem si vzpomněl na všechny ty věci co nám Grelod dělala.. rychle jsem vytáhl pravou ruku s dýkou a v rychlosti seknul břitvou Grelod do zápěstí. Její křik snad musel vzbudit každého.. ale rozhodně ne děti které třináct hodin denně pracovaly. Vzbudila se jen Helga, ale to už jsem byl u pootevřených dveří a hbitě jsem přelezl kamenný plot.

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:29

Přidal Mahoney dne 16.04.2012 15:22

V Riftenu je plno míst kam se chovat, ale málo míst, kde vás rádi uvidí. V rychlosti jsem přemítal kam se mám jít schovat. Najednou mě napadl dobrý nápad, když už jsme šli se sirotčincem ven na procházku, bylo to většinou jen kolem náměstí kde bylo několik stánků ve kterých obchodníci prodávali své zboží. V dolní části těch stánků byla taková posuvná dvířka, ve kterých obchodníci zchovávaly své kasy, nejcenější šperky nebo třeba alkohol. V sirotčinci nebylo moc zábavy a když už měl člověk chvilku pro sebe, největší zábavou bylo, dívat se přes kovová vrátka na náměstí. Vždy jsem si všiml že v jednom stánku úplně na kraji náměstí nikdo neprodává.. teď jsem si řekl že by nemusel být špatný nápad schovat se do některých z těch dvířek a do rána tam přenocovat.

Zatím co Grelod řvala něco v tom smyslu, aby mě do rána sežrali vlci, já doufal že spodní úložný prostor v opuštěném stánku nebude zamčený. Pro mé štěstí nebyl a tak jsem si zalezl, zabouchl za sebou dvířka a za pár hodin jsem usnul. Moc mi spát nešlo, od malička jsem nenáviděl stísněné prostory, v sirotčinci jsem si ale naučil zvyknout. Ráno jsem se probudil do mlhavého rána, jak už to v Riftenu bývá. Grelod ani stráže můj útěk zřejmě nezajímal a tak jsem se vydal hledat si nějakou potravu
Stránka č. 7

Venku ještě nikdo nebyl a já jsem zjistil, že to, co mi celou noc tlačilo na záda byl měšec s dvěma zlaťáky. Co se dá koupit za dva zlaťáky? Zeptal jsem se sám sebe. Městská brána byla otevřená a tak jsem se vydal v mém skromném šatu podívat se po okolí pro něco k snědku. Nic kromě několika šišek a pár kytek jsem nenašel, ale ze sirotčince jsem byl na hlad zvyklý tak mi to ani tolik nevadilo. Řekl jsem si že kytky by se mohli jako jídlo hodit, alespoň pro zatím, než zbohatnu, říkal jsem si. Mezi mým rozjímáním mě chytla za rameno nějaká postava v kápy, nejdříve jsem se lekl že je to Grelod ale až podle hlasu jsem poznal že ne. "Kde jsi vzal ty kytičky?" zeptala se. "Teď jsem je náhodou našel, paní". "Možná to nevíš, ale téhle kytičce se říká papel a lidé si jí pro její výtečnou chuť dávají do čaje. Já s bylinkami pracuji, a za každý papel ti dám jeden zlaťák, tak co? Prodáš mi ten papel?" i když jsem se svého papelu nechtěl jen tak zbavit, při představě že už mám tři zlaťáky, což by mi stačilo na nějaký ten rohlík jsem si řekl že ji papel prodám. "Tady máte" podal jsem ji rostlinku. "A tady máš zase ty" vytáhla ze svého měšce zlaťák a podala mi ho. "Kdybys našel ještě nějaký papel, nebo i jiné bylinky, odpoledne budu u Hogardova kovářství, tak mi je tam kdyžtak přines". Rozloučila se semnou a já už jen viděl obrys její postvy mizet v mlze.
Nebyla o moc větší než já, což zřejmě bylo tím, že jsem byl od malička vysoký po mém tatínkovi. Z celého sirotčince jsem byl nejvyšší, dokonce jsem už dorůstal i Grelod.. ta by asi koukala, až bych ji přerostl, přemýšlel jsem.

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:29

Přidal Mahoney dne 17.04.2012 14:45

Bylinky jsem Andor nosil ještě mnohokrát, ale to nejspíš předbíhám. Možná by jste radši slyšeli o mojí první vraždě. To mi bylo třináct. Ve městě se dozvíte mnohé, třeba i o kupci žijícím s karavanou a putujícím po Skyrimu, který se vrací jen párkrát do roka. V jeho domu jsem žil jen pár týdnů, byl vždy odemčený. Vrátil se opilý uprostřed jedné noci. Jak mě viděl vytasil z krytu šavli a začal v opilosti šermovat kolem sebe. V tu chvíli jsem věděl co je zapotřebí, vytáhl jsem dýku a chadně ho ubodal. Později jsme si uvědomil že to nebylo správné. Že jsem udělal špatnou věc, svědomí mi udobřovala jen jedna věc a to že jsem se v podstatě bránil. Ale co má třináctiletý kluk udělat se stokilovým chlapem.

V tu noc už jsem přestal být dítětem. Proč vám řeknu teď. To že bych jeho mrtvolu vytáhl po schodech a pak shodil do vody, jsem vyloučil hned. Za tuhle věc se dodnes stydím i když věřte že vražd které jsem způsobil bylo mnoho, ale o nich později. Pokud máte strach nebo jste slabší povahy, dál nečtěte...:)
Rozřezal jsem jeho tělo na několik kusů, tím myslím, odřízl jsem končetiny a dal je do pytle zvlášť od trupu s hlavou. Obral jsem kupce o 500 zlatých a jeho šavli.

S dvěma pytli po ulici jsem mířil k jezeru. Když někdo v Riftenu viděl někoho s pytlem přes záda, nebo něco (někoho) zakopávat, na nic se neptal. Bralo se to tu jako samozřejmost. I mě se nikdo neptal a já hodil oba pytle do jezera. Dalších několik dní nikdo nevěděl. Až když jedna z matek koupala v jezeře své dítě, a vedle děcka se objevila ruka, pak až se zjišťovalo kdo to byl, a kdo mu co udělal.

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:30

Přidal Mahoney dne 17.04.2012 16:56

#11

Několik dní po vraždě, jsem měl zlé sny a úplně černé svědomí. Věděl jsem že maminka by si to takhle nepřála. Načnul jsem svou první láhev Altského a už už jsem si chtěl nalít do sklenky. "Ale co to dělám, tatínek by to nechtěl" křiknul jsem sám na sebe. I přes to, že už jsem měl dost peněz, jsem šel hledat bylinky pro Andor. Už jsem pro ni hledal půl roku a tak už jsem zjistil kde roste nejlepší papel, kde nejlepší mateřídouška, kde nejšťavnatější kořínky,... . Přinesl jsem ji to na místo jako vždycky, ke kovárně. Její otázka mě zaskočila. "Nechtěl by jsi bydlet u mě?" zeptala se. "Můj nejstarší syn Brith odešel bojovat proti císařství, nenávidímě jejich pravidla.. ale tomu ty ještě nemůžeš rozumět.. uvolnil se tedy jeden pokoj". "To bych moc rád, paní Andor" řekl jsem rychle.

Andor se mi zdála dost mladá, nevím kolik mohlo být jejímu synovi. Rozhodl jsem se tedy zeptat.. "Paní Andor, kolik je tomu vašemu nejstaršímu synovi?" " Bude mu sedmnáct... víš, on je to především syn mého manžela, ovdověl před pěti lety" "To je mi líto" řekl jsem. "Ano.. ale prožíváme krásné manželství, mě v něm nic nechybí, tak až budeš chtít přijít, víš kde bydlím, sejdeš poschodech dolů k příkopu, půjdeš na levo až dojdeš k dřevěnému mostku, ten přejdeš a hned ty dveře za ním jsou naše" pověděla mi z úsměvem. "A to.. můžu tam bydlet zadarmo?" zeptal jsem se opatrně. "No, občas nazbíráš nějaké bylinky, zatím co já budu v chrámu a Hermés, to je můj manžel bude u koní, takže tu třeba poklidíš a tak, tím to hasne" řekla opět z úsměvem. Takže takhle nějak jsem získal bydlení. Andor dva měsíce na to zabili císařští při sběru bylinek, protože jejich syn Brith zabil jejich důstojníka. Brzy měl mít na Samotě veřejnou popravu. Andořin manžel spáchal sebevraždu týden po popravě svého syna. Papíry k domu a jejich veškerý majetek padl do rukou mě.

Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovával a navíc už jsem neměl stálou práci a do armády jsem se přidávat nechtěl, šance že kluk jako já najde práci byla minimální. Brzy mi mělo být čtrnáct let a kterou normální práci takové dítě zastane? No v podstatě žádnou.. uvidíme co se dá dělat..

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:31

Přidal Mahoney dne 17.04.2012 17:22

#12

Protože mi bylo teprve čtrnáct, patřila mi jen určitá část domu. Zbytek patřil městu Riften a já ho měl dostat až po šestnáctém roce života. Rozhodl jsem se že si koupím luk a v noci půjdu na lov. Tak jsem také udělal. Protože jsem neměl moc peněz, lepší luk, než ten úplně obyčejný a 50 šípů jsem si dopřát nemohl, ale to mi nevadilo, byla to má vůbec první opravdová zbraň. Když zapadlo slunce a na nebi se rozzářilo mnoho hvězd, opustil jsem bezpečné hradby Riftenu a vydal se na lov.

Musel jsem být už dobrých pár kilometrů od města, když jsem uslyšel medvědí řev. Běžel jsem na místo kde byl slyšet nejvíc a viděl jsem jak se obrovský medvěd snaží dostat díry pod skálou. Medvědí maso i kožešina byla drahá a lidé jako byl obchodník se smíšeným zbožím z Riftenu za něj dokázal zaplatit. Vytáhl jsem šíp a natáhoval luk. Vedle, úplně. Zkusil jsem to znovu a trefil jsem medvěda do boku. Kromě toho že zařval nedával žádnou bolest najevo. Provedl jsem ještě dva pěkné zásahy a medvěd se složil. Přistoupil jsem blíž a v díře do které jsem se chtěl dostat bylo malé vlčí mládě. Měl sklopený ocas i uši, a mě bylo také do pláče když jsem vedle něj viděl jeho mrtvou matku. Vzal jsem mládě do ruky a strčil ho pod kabát. Třásl se zimou chudáček. Vzal jsem ho sebou ke mně domů a na opuštěnou postel jsem ho položil. Po chvíli přemýšlení jsem ho pojmenoval Ron.

Měl světle šedou srst a já si v tu chvíli uvědomil že z nás budou nerozluční kamarádi. Byl jsem na sebe hrdý, nahradil jsem mu roli matky a staral se o něj. Ron usnul po chvíli kolíbání v mé náruči. I přes to, že jsem ho večer uložil do jiné postele, v noci nejspíš přišel ke mně a ráno jsme se probudili spolu. Uvědomil jsem si že jsem dobrý člověk. Ron potřeboval mě a já zas jeho. Hned další den jsme začali obstarávat potravu jak pro mě, tak pro Rona. Obchodník který vykupoval kožešiny mi dal dvacet zlatých potom, co jsem ho informoval o zkoleném medvědím kolosovi. Já si koupil několik rohlíků a knim pár koleček šunky. S potravou pro Rona už to ale bylo těžší. Měl bych se zeptat u nějakého obchodníka, ten by snad mohl vědět co takové vlče potřebuje.

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:32

Přidal Mahoney dne 17.04.2012 19:25

#13

První obchodník který mě napadlo, měl stánek poblíž mého domu. Byl to takový starší nord, nikdo ho moc dobře neznal. Přišel jsem k němu a zjistil jsem, že je na jedno oko slepý. "Ahoj" řekl jsem. "Zdravím Tě nordský bratře" odpověděl. "Potřeboval bych nějakou potravu pro vlky". "Ach! Tak ty máš vlka? Jak je starý? Tahle zvířata jsou opravdu prazvláštní.. doprovodí tě třeba až do Sovngardu a zase zpátky když si tě zamiluje. Ale k věci, ty po mě chceš, abych ti dal nějaké krmení pro vlky?" "Neříkám dát pane, rád vám za něj zaplatím" řekl jsem mu. "Nechci ani dukát, chci jen něco jednoduššího. Určitě to znáš U včely a žihadla že? Doruč tamnější majitelce tenhle dopis" podal mi zapečetěnou obálku. "Pak si přijď pro odměnu". Bez váhání jsem vzal dopis a utíkal na dané místo.
Rozrazil jsem dveře ale nikdo si mě ani pořádně nevšiml. Mířil jsem Aroniance stojící za pultem. "Dobrý den, tenhle dopis vám posílá..., nevím jak se jmenuje, ale prodává dole u stoky" řekl jsem ji. "Aha.. Dern.. to je mu podobné, posílat za sebe poslíčky.. . Děkuju, kdybys hledal práci jsi tu vítán" odpověděla chraplavým hlasem.

Běžel jsem zase dolů po schodech až k Dernovi. "Váš dopis je doručen" řekl jsem zadýchaný. "Ach ano.. skvěle.. na - Černošípkovi mají dogu Astru a vždy si u mě kupují jehněčí masíčko a když byla ještě štěně, tohle kozí mléko. Na, až budeš potřebovat přijď." Maso mi podal zabalené v nějakém šátku a mléko v malé skleničce. Později Ronovi budou muset stačit zbytky a voda, řekl jsem si. Běžel jsem domů a přemítal nad tím, že bych ke včele a žihadlu šel opravdu pracovat. Mezitím když Ron spal, nalil jsem mu do talířku trochu mléka a vedle hodil malé stehýnko.

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:32

Přidal Mahoney dne 17.04.2012 19:43

#14

Nedalo mi to a hned další den jsem se šel zeptat ke včele. Mezitím na mě ale zavolal chlápek sedící úplně v rohu. "Nechceš si vydělat?" zeptal se. "To bych moc rád, pane" řekl jsem. "Dám ti sto zlatejch, když mi přineseš nátepníky z támhletoho stánku." "To pro vás bohužel nemohu udělat pane, nejsem žádný zloděj" odpověděl jsem tak, jak jsem si myslel, že by bylo správné.

Chlap si jenom objednal další pivo a nechal mě jít svou cestou. "Mohl bych u vás pracovat?" zeptal jsem se hospodské. "Teď bohužel nemám žádnou práci, přijď jindy" odbyla mě. Vyšel jsem ven a všiml jsem si že chlap co mi nabízel práci tam už neseděl. Venku jsem si prohlížel zboží ve stáncích a najednou se ozval jeden Khajiit "Můj kouzelný prsten, kde je? Kdo mi ho vzal?" křičel po všech. "To byl on, ukázal na mě nord od kterého jsem nepříjmul obchod." Všichni se na mě podívali a už ke mně mířil strážný. "Ukaž kapsy" křikl po mě. Podíval jsem se a ten prsten tam opravdu byl. "Špinavej kapsář!" křikl strážný. "To jsem já nebyl, to ten chlap, nastražil to na mě!" křičel jsem. "A teď tu o červené karkulce" smál se strážný. "Jdeme za Riftenským Jarlem!" křkl. Vedl mě za límec až do hradu a tam semnou chtěl třísknout na zem, což se mu nepovedlo, protože jsem se udržel na nohou. "Je to kapsář pane" řekl strážný. "Ach tak" řekl Jarl "Co stebou provedeme.. už vím! Tady pod zámkem, ve sklepení máme problémy s kolčeváky, to jsou takové obrovské krysy. Po tobě se chce aby jsi je šel pozabíjet, tak si pospěš". řekl jarl. "Počkejte! On to nebyl!" vběhl někdo do místnosti. "To ten chlap, co to na něj svedl, strčil mu ten prsten do kapsy!" "To ovšem mnění celou situaci" zamračil se Jarl.
"Běž chlapče a tady máš jako odškodnění" podal mi hnědý měšec. "Nashledanou a děkuji" řekl jsem na rozloučenou. "A neboj, o toho co tě chtěl nařknout už bude postaráno" křikl ještě zamnou. Tak přeci jen ještě existuje spravedlnost, myslil jsem si. Procházel jsem kolem paní Černošípkové která zrovna dávala příkazy svému psu. "Sedni!" zavelela a ten pes opravdu sednul! "To musím naučit Rona" řekl jsem si při představě jak by to asi vypadalo. Celý večer jsem ho trénoval ale nic se zatím nenaučil. Uvidímě později..

Upravil/a Mahoney dne 18.04.2012 20:33

Přidal Mahoney dne 18.04.2012 20:56

#17

Už brzy mi mělo být patnáct a to znamenalo že bych si měl najít práci, abych uživil jak mě, tak Rona. V hospůdce bych dostal 12 zlatých za hodinu a za tu práci co bych tam zastal to nic není. Doslechl jsem se ale, že zemřel jeden strážný. Napadlo mě že by to mohla být dobrá šance pro mě.
Dostavil jsem se do Jarlova paláce a zeptal jsem se ho na danou práci. Prohlédl si mě od hlavy až po patu. "Kolik ti je, chlapče?" zeptal se laskvě. "Bude mi teprve patnáct pane". "Jo jo, patnáct.. vzpomínám si na to.. jako by to bylo včera.. ale už zase žvaním.. . No, protože tady v Riftenu máme o strážné nouzi, tak tě berem. Rozpis směn najdeš ve zbrojnici. Tady Herfi tě tam zavede." Už se ke mně hnal malý stařík s koženou čepičkou. "Tudy pane, zamnou pane" povídal mi pořád. Až jsme se dostali do malé místnůstky ve které byl stůl a židle, na které seděl jeden strážný.

"Máme tu nováčka" povídá stařík a ukazuje na mě. "Já už ho převezmu" říká strážník v ocelové přilbě. "Ty jsi ještě mládě, sotva jsi vylezl z nory jak vidim, tady máš zbroj, meč a rozpis visí tady. Vepíšu tě sem, takže dnes máš službu od devíti hodin večer, do tři hodin ráno. Je to jednoduchý. Prostě budeš procházet uličkama, sem tam se zajdeš podívat dolů ke kanálům a když někdo udělá nějakou lumpárnu, normálně vytáhneš meč a necháš ho aby se vzdal. Když tak neučinní, zamiř mu mečem na hruď. Když pořád nedá pokoj, zabodni ho. A teď už běž... práce čeká. Až budeš mít po fušce, zastav se tady na výměnu a támhleta postel je tvoje, nebo můžeš jít spát domů, jak je libo." Poděkoval jsem a se zbrojí v rukou jsem se vydal domů.

Hned jak jsem přišel domů Ron už kolem mě lítal. Naučil jsem ho povel sedni a rozhodl jsem se, že do služby bude chodit semnou. Nasadil jsem si brnění, přilbu, těžké boty a za opasek zastrčil můj meč. Připadal jsem si hrozně důležitě. Byl čas vyrazit. Zavolal jsem k sobě Rona který rost jako z vody a vyběhli jsme po dřevěných schodech do tmavých uliček Riftenu. Kolem moc lidí nebylo, jen občas jsem viděl někoho jak míří tam a někoho zas tam.

Potkal jsem svého prvního výtržníka který byl úplně na mol. Věděl jsem co mám dělat. Zpíval na celé město a rozhodně z tím nechtěl přestat. "Hele, ty! V tuhle hodinu tu už nemáš co dělat. Jsi sťatej jak zákon káže, takže mazej domů než Tě budu muset zatknout!"řekl jsem přísně. "A zaco pak, zaco vojáčku?" povídal s úsměvem. "Za rušení nočního klidu a tohle je poslední varování". Ožrala sklapnul, usmál se na mě a já doufal že šel vlastní cestou. Přeci jen to byla moje první noc a nechtěl jsem mít hned zbytečné problémy. Začalo mi vrtat hlavou kde mohl teď vzít alkohol. U včely a žihadla by mu nenalily hned jak by viděli že je v tomhle stavu. Procházel jsem kolem prodejny a za jejím rohem vidím střepy.

Co to je? Přihnal jsem se k místu a viděl jsem že je celá výloha rozbitá. Kapky krve značili že na ni buď někdo spadl nebo se ji rozodl rozbít pěstí.