---

Den 15
Probudil jsem se ve svém útulně kamenném pokoji - všechno lepší než vězení. Své věci jsem měl u sebe. S kručícím žaludkem jsem se vydal na tržiště. Šel jsem v plné zbroji, protože v tomhle zatraceném městě člověk opravdu neví, co na něj kde vyskočí.

Když jsem platil za jídlo, zjistil jsem, že už mi moc peněz nezbývá. Dlouho jsem už totiž nedělal žádnou práci, no žádnou placenou práci. Jediné co mě napadlo, bylo zajít za Jarlem, jestli by mi nedal za úkol zabít nějaké bandity, či nějak tak.

Jeho sídlo bylo vytesáno do skály a bylo částí ohromného, ještě zcela neprozkoumaného podzemního města. Uvnitř to ovšem vypadalo jako…jako…no prostě to tam nebylo hezké – polorozpadlé stěny, prokapávající strop a obří balvany uprostřed chodby.

Přešel jsem most přes podzemní řeku a prošel kolem dvou velkých sloupů, na kterých byly sochy nějakých Dwemerských strojů – vypadaly opravdu majestátně, nechtěl bych je potkat v nějakém temném koutku. Pokračoval jsem dále chodbou, která vedla na rozcestí – byla tu cesta kudy jsem přišel, cesta do trůnícího sálu a pak další dvě, u kterých jsem nevěděl, kam přesně vedou.

V trůním sále seděl na trůnu (překvapivě) Jarl, u něj stál poradce a několik stráží. Když jsem k němu přistoupil, zastavili mě stráže s tím, že Jarla nemám otravovat a mám si promluvit s poradcem. Ovšem, když jsem se zeptal poradce, tak řekl, že žádní bandité neřádí a žádní řáditelé nebandití, ale že možná Calcelmo (řídí místní Dwemerské muzeum a vykopávky) by mohl mít nějakou práci. Prý má problémy s pavouky – když nejsou obří tak je mi to jedno.

Na křižovatce jsem se vydal cestou k vykopávkám (ta poslední cesta vedla k muzeu). U stolu tam stál muž s nějakou róbou a kápí – byl to Calcelmo. Choval se velmi nevrle, ale když jsem mu oznámil, že jsem tu, abych vyřešil jeho problém tak byl hned vřelejší. Ukázal na nějaké dveře a vysvětlil mi, že jsou zamčené, protože za nimi jsou vykopávky, kde se usadili pavouci – samozřejmě ti obří – a já se mám zbavit toho největšího.

Dostal jsem klíč, prošel jsem dveřmi a ocitl jsem se v prázdné chodbě. Všude byli různé vozíky a nářadí, jakoby je všichni ve spěchu nechaly, tam kde byly, když utíkali před pavouky. Pokračoval jsem chodbou až do veliké jeskyně. Docela mě zamrazilo, při pohledu na ty pavučiny, kterými byla celá jeskyně jen posetá. Samozřejmě uprostřed místnosti byli tři velicí pavouci.

Rozeběhnout se k nim…všimli si mě…první ke mně běží…uhnout stranou, seknou stranou…nohy odpadají…smrtelná agónie….druhý se rozebíhá….není čas rozpřáhnout…kop přímo do kusadel….lekl se, neví co dělat….zapíchnout přímo do zadku…exploze pavučin…třetí skáče….nečekané…v poslední chvíli nastavit meč….napíchnul se…pokračovat dál.

Po této příhodě v jeskyni jsem jinou chodbou pokračoval dále. Chodba se napojovala na další Dwemerské chodby, které vedly do velkého sálu, který se zdál být opuštěný. Jenže jak to v této zemi bývá, nic není takové, jak to vypadá. Přesně v tu chvíli, když jsem si myslel, že to bude v pořádku, tak se na mě ze stropu spustil ten největší pavouk, jakého jsem kdy v životě viděl. Byl velký asi jako katapult a jen jeho kusadlo bylo veliké jako jednoruční meč.

Při tomto boji jsem si nemohl dovolit ponořit se do bojové zuřivosti, ale musel jsem si udržet čistou mysl. Musel jsem na něj nějak vyzrát. Rychle jsem odhodil batoh, měšec a přilbu – musel jsem být co nejrychlejší. Vyběhl jsem po schodech na balkónek – kterých tu bylo několik – a počkal jsem, až za mnou začne lézt nahoru. Jakmile byl již půlkou těla nahoře, skočil jsem dolů – tvrdé přistání, přeci jen 4 metry je docela dost – zapíchl mu meč přímo do zadku. Z něj se vyvrhnuly všelijaké nechutnosti, ale naštěstí byl pavouk mrtvý. Uřízl jsem mu kusadlo jako důkaz, že jsem ho opravdu zabil

Když jsem ze sálu odcházel, všiml jsem si mrtvoly imperiálního vojáka. Rozhodl jsem se tělo prohledat, jelikož by mohl u sebe mít nějaké cennosti, které už nebude potřebovat. Nic u sebe neměl, jen deník, který jsem ovšem číst nechtěl – takové hlouposti jako deníky já nečtu – a raději jsem ho schoval do batohu, pro pozdější využití.

Sebral jsem své věci a vrátil se ke Calcelmovi, který byl neskutečně rád za zabití pavouka. Dostal jsem od něj nějaké peníze, se kterými si nějakou dobu budu moct platit pokoj a jídlo. Dále jsem od něj dostal klíč k jeho muzeu Dwemerů, ve kterém se určitě zastavím.

Muzeum bylo velice zajímavé, bylo zde plno Dwemerských věcí – od obyčejných cihliček z jejich tajemného kovu, až po kompletní stroje, které sloužili k obraně města.

Do hospody jsem se dostal až za stmívání, takže jsem se rozhodl najíst až tam. Uprostřed večeře mě ovšem vyrušil nějaký muž. Představil se jako Sam Guevenne, prý si se mnou chce dát soutěž v pití. Souhlasil jsem, proč také ne, vždyť nikdo nevydrží tolik co já a pokud navíc vyhraji, dostanu jako výhru nějakou kouzelnou hůl, kterou budu moci prodat.

První sklenice, druhá sklenice, třetí, čtvrtá, pátá … To je poslední co si pamatuji

To byl zase den.

P.S.: Tak kterej z vás si to zobrazil už 4300x ? :D - Opravdu děkuji.
Jinak jste si asi všimli, že díli dávám každé úterý a pátek - snažím se, aby to bylo pravidelné, ale někdy to možná nestihnu. Tak na to prosím berte ohledy.