---

Den 13
Třináctý den, na to, že jsem tu teprve takovou chvíli, jsem toho zažil velmi mnoho. Přežil jsem popravu, zlikvidoval desítky cvičných cílů, stal jsem se zemanem, zabil jsem draka, stal jsem se členem Družníků, byl jsem ve vězení. Prostě úžasných 12 dnů ve Skyrimu.

Raději jsem si dal odpornou snídani v hospodě, než abych šel na tržiště a riskoval dalšího fanatika.

Při ,,snídani“ jsem přemýšlel nad včerejším pozdvižením a dospěl jsem k názoru, že asi zajdu za tím človíčkem. Docela by mě zajímalo, co po mě chce – nejspíš se to týká té vraždy.

Nějakou dobu jsem tu svatyni hledal, nakonec jsem jí našel – byla někde ve sklepě pod chrámem Dibelly. U sochy Thalose tam stál onen mužík, u kterého se ukázalo, že to není elfík(jak jsem si původně myslel, ale člověk – zmátlo mě tetování přes celý obličej a dlouhé vlasy). Vysvětlil mi co se to vlastně v Markarthu děje.

Dříve zde žili lesníci a lesničky, než je Nordi neporazili a nezotročili. Někteří uprchli, jiní zemřeli a ti nejméně šťastní byli zajati a jsou nuceni pracovat v Markarthských stříbrných dolech. Stejně tak lesnický král Madanach, který nejpíše řídí útoky těchto fanatiků. A já jsem to musel vyřešit.

Nejdříve jsem měl zajít do pokoje té ženy, která byla zavražděna. Získat klíč od pokoje byl trochu oříšek, ale když sem hostinskému řekl, že ho propasuji skrz ten jeho kastrol tak mi ho hned dal. Uvnitř pokoje měl Margret deník – vyšlo najevo, že je to Imperiální agentka. Dále se zde zmiňovala něco o nějakém Thoranovy.

Následně jsem měl zajít do nějakého podzemí, kde bydleli zdejší chudí a dělníci – tam bydlel také náš známý fanatik. V jeho ,,pokoji“ byl pouze jen nějaký papír, na kterém stálo, ať zabije Margret, podepsaném pouze písmenem ,,N“. Když jsem z těchto stok vylezl, zastavila mě nějaká hora svalů, s tím že se nemám plést do zdejších problémů a musím si to prý zapamatovat, takže mě zmlátí do bezvědomí. Takže jsem ho zmlátil skoro do bezvědomí a donutil ho prozradit, že ho poslal Nephos (to bude asi to ,,N“). Musím navštívit pana Nepha.

Ale ještě před tím jsem zašel za tím Thonarem, který bydlí v pokladnici – pěkné místo na bydlení. Vlastní téměř všech stříbrné doly v okolí Markarthu, takže je velmi bohatý a nechtěl se mnou mluvit. Naštěstí jsem recepční padl do oka, takže nebylo těžké jí přesvědčit, aby mě pustila. Jenže se se mnou Thonar nechtěl bavit, ale pak se něco stalo. Z hlavního sálu se nesly zvuky boje. Když jsme tam doběhli, viděli jsme, jak fanatici zabíjejí Thonarovu ženu a také recepční. Zabít je nebyl problém, ale poté se Thonar sesypal, ale začal mluvit. Řekl mi o Madanachovi, že je v dole, odkud řídí své lidi pomocí Nephose. Nic dalšího mi neřekl, jen abych vypadl.

Konečně jsem se dostal k návštěvě Nephose. V jeho domě jsem byl vyhozen nejspíše jeho ženou, ale Nep si mě zavolal zpět. Choval se velmi přátelsky, až mi to bylo podezřelé. Když jsem se ho zeptal na Zapřísáhlé (takhle se opravdu jmenují, ale to se mi nelíbí, raději preferuji lesníci či fanatici) bez problému se přiznal, že ty útoky řídí on, že on přijímá rozkazy od Madanacha. Na mojí otázku, proč mi to říká mi odpověděl, že je to jedno, vždyť mě ven živého nepustí. V tu chvíli se na mě vrhlo asi šest lidí, nebyl problém je zlikvidovat, i když všude byl strašný zmatek. Rozhodl jsem se, že se vrátím do svatyně a podám zprávu o tom, co jsem zjistil.

Pak se to zvrtlo. Ve svatyni byly stráže, chlápek byl mrtví a stráže říkaly, že za to můžu já, že za všechny ty vraždy můžu já. Musel je poslat Thanor, chudák se musel zbláznit. Neměl jsem jinou možnost, bojovat jsem nemohl, neměl bych šanci. Zase do vězení…

To byl zase den.