---

Část 15. - Přísahám na tebe!

Sotva se vyskytly první sluneční paprsky, důstojník mocným hlasem zburcoval celý tábor a většina nedospalců se snažila přijít včas na nástup. Tribunův rozkaz se ale nedostal do Kartrinina stanu, kde polehávali oba nazí meři. Erutan se probudil, promnul si oči a jen letmo zaslechl cosi zvenčí. Chtěl vstát, ale ruka ženy ho držela u sebe. Úsměv napovídal, jak moc se jí líbil večerní akt a jak toužila zůstat s ním déle. I když sledoval nahotu ženy, uvědomoval si, že udělal největší pitomost ve svém životě…

„Bože, Kynareth…“ posadil se z kupky sena, “Co jsem to udělal?“ snažil se vzpamatovat z večerního zážitku, jeho slova probudila bardku.
„Dobré ráno, vojáku!“ pohladila ho lehce po ruce, „Jak se ti spalo?“
Elf se začal z ničeho nic třást, opatrně se na ní otočil, „Neříkej mi, že jsme to… večer…?“
„Myslíš „milovat se“?“ usmála se a kývla hlavou, „Ano. A bylo to nádherné!“ zvěd se chytl za tvář a proklínal vše, co provedl. Zvenku se ozvalo volání jeho jména, s vystrašenou tváří vstal a pomalu se oblékal, Kartra si všimla jeho výrazu, „Neříkej mi, že se ti to nelíbilo, Erutane?“ taktéž se postavila a chytla ho za ruku, „Podívej, nic si z toho nedělej.“
„Jak mi… můžeš tohle říct, Kartro? Vždyť… já jsem ženatý! DAL JSEM SLIB!“
„A víš, proč jsi ho porušil? To kvůli stesku a uvolnění.“ chtěla pokračovat v řeči, leč do stanu přiběhl kdosi s překvapeným výrazem, když spatřil elfa a nahou ženou.
„Eru-“ nadechl se pořádně Demitr, „Uúú, pěkné!“ ale hned se vzpamatoval, „Je nástup!“ zvěd ho žádal o několik minut na odpočinek, „HNED! Tribun je rozžhavenej do běla!“ podržel mu plachtu stanu, aby mohl bez potíží odejít ven, Kartra ho stačila ještě chytnout za ruku.
„Zapřemýšlej nad tím, proč jsi to udělal… Zkus pocítit uvolnění!“ po těchto slovech vyšli vojáci ven, jeden s velice veselou náladou, druhý však ustaraný a vyděšený, že nemohl na nic jiného myslet.

Ve Skyrimu se mezitím v horách probudila stará dvojice merů, ani jeden z nich neměl tušení, že se po tak dlouhé době opět vrátí k sobě. Sotva Erutan otevřel oči a hleděl na svou vyvolenou, jak jí hlava ležela na hrudi a spokojeně se usmívala, ucítil to, co vždycky chtěl… Láskyplnou náruč nejmilovanější ženy. Tenhle pocit mu celých deset let chyběl…

Když oba merové vstali a lehce se nasnídali, Leneri rozhodla o jeho osudu. Odvolala svou řeč o sebevraždě a požádala ho, aby se vrátil po její bok zpět do horské jeskyně, kde by se společnými silami pokusili zničit to, co tu zavedl Thalmor. Bylo to velice odvážné rozhodnutí, moc dobře chápal, že ho téměř všichni Krváci nesnáší. Přesto však souhlasil, její dlouhý úsměv a polibek na tvář mu byla odměnou za ochotu. Než se vydali na cestu, oba poodešli kousek stranou k horám a zadívali se do dálky. V tak jasné ráno mohli krásně vidět na staré nordské město, třpytící se v dáli. Erutan chytl její ruku pevně do své, ohlédl se na ní, což i ona učinila a pak se vrátil zpět k městu.



„Leneri,“ souhlasně zabručela, „už tě nikdy neopustím!“ ozval se hrdě.
Po těchto slovech se na něj otočila, „Jsou to odvážná slova, Erutane. Jsem šťastná, že jsem tě našla, ale… mám strach, že se stane něco hrozného.“ zakroutila hlavou a přímo se k němu narovnala, „Bojím se, že tě ztratím! Nechci tě znova ztratit! Tak, jako před deseti lety!“
„Já už ti neodejdu! Budu s tebou, teď… a navždy!“
Chytla ho za ruce a dlouze se podívala do očí, „Přísaháš na Kynareth?“ stejně jako ona sevřel i její ruce a zakroutil hlavou.
„Ne… Přísahám na tebe!“ po vyřčení slov jí políbil jako zimní milenec v její náruči. Malinkaté krůpěje slz se jí vyvalily z očí, až se sama divila, kde se tam vzaly.

Za pár chvil vyrazili z vyhlídky ke stanu, který složili, uhasili oheň a vydali se zpět ke Krvákům. Erutan s nákladem poslouchal Lenerininy řeči ohledně Jedovatky a její matky. Prozradila, že jí něco chtěla říct, ale díky zuřivosti jí nevnímala. Během pochodu přemýšlela, jak vysvětlí ostatním bojovníkům své rozhodnutí. Elf jí navrhl, aby řekla „že si to rozmyslela“, s čímž souhlasila, lepší slova nenašla. Jakmile došli až nakonec cesty, tedy k dřevěným dveřím do ledové jeskyně, současně se oba nadechli, chytli se za ruce a vstoupili dovnitř.

Na začátku mrazivé jeskyně nikdo nepostávala žádná hlídka, což je trochu zarazilo, ale i tak pokračovali do hlubin, kde u ohniště postávalo několik Krváků, tlachající se o neznámém tématu. Jakmile si všimli přicházejících, někteří muži pozdravili elfku, načež jim odpověděla pokynutím hlavy. Ze dveří schodiště vyšel Jee-zra, který ji taktéž pozdravil kývnutím hlavy. Vypadalo to velice klidně, což si také pomyslela… ale za moment se za jejich zády ozvalo tasení zbraně a rychlý dupot ve sněhu. Erutan se otočil za sebe a pohotově uskočil ke zdi, Leneri se lekla nečekané události. Na elfím místě postával Gregor s připravenou zbraní a velice… velice zuřivým výrazem.

„TAK TY MI BUDEŠ BRÁT LENERI?!“ kráčel k němu a mečem máchal kolem sebe, Krváci mezitím uzavřeli možné východy a sledovali dění uprostřed hloučku. Elfce došlo, že ještěří pokynutí hlavy nebyl „pozdrav“, ale znamení pro past. Erutan se postavil na nohy a tasil dýku, statný muž se rozzuřil „Varoval jsem tě, maso! Opovaž se jí dotknout nebo s ní mluvit! Ale ty sis nedal říct!!“
„Gregore, nech toho!“ přiběhla k němu elfka a chytla ho za ruce, však hněv jí poslal daleko od něj, až se udeřila hlavou o kámen.
„TOS PŘEHNAL!“ rozeběhl se proti němu a uhýbal prvním sekům a úderům, během nichž Gregor křičel.

Jenže brzo zjistil, že s dýkou nemá oproti obouručnímu meči moc velkou šanci. Sotva se Leneri postavila, okamžitě tasila svůj meč a hodila ho Erutanovi, doufajíc, že mu pomůže. Nikdo z přihlížejících se nechtěl stavit mezi dva bojující, ale všichni podporovali hlavně Gregora, jeho síla a touha zabíjet byla enormní. Jee-zra si tasil zbraně a jen sledoval, jak se věci vyvíjely, sám se nemohl dočkat, až jeho přítel konečně zabije elfa, kterého neměl také v lásce.

Ačkoli měl Erutan jistý výcvik, nedařilo se mu ani jednou zasáhnout protivníka. V jednu chvíli se jim podařilo zkřížit zbraně, kdy si hleděli do tváří, ani jeden z nich nechtěl ustoupit. Náhle ho Gregor kopnul, až odletěl pár sáhů. Leneri se vytrhla ze zdi a skočila po útočníkovi, doufala, že ho takto zadrží a přestane bojovat. Erutanovy oči se zvedly a spatřily nehezký zákrok, který provedl temný muž. Shodil ženu ze sebe, chytl jí na pár vteřin pod krkem a poté hodil zpět, odkud vyšla. Tělo se odrazilo ode zdi k naštípanému dřevu, z její hlavy začala pomalu vytékat krev. Do Erutana v této chvíli vjel takový vztek, že se postavil na nohy, bez rozmýšlení se vrhl se zbraněmi na Gregora. Leč… šermíř tušil takovýto výpad. Bez potíží vykryl všechny jeho útoky, v některých chvílích mu zasadil tvrdé rány do těla, až ho nakonec udeřil tak silně, že padl na kolena a jen těžce lapal po dechu.

Aspoň trochu se narovnal, Gregor stále postával na místě a otáčel se kolem sebe, Krváci skandovali jeho jméno, chtěli, aby dokončil, co začal. Ve chvíli, když se otáčel zpět na elfa, Erutan vrhl po něm dýku, ale marně. Bleskově ji odrazil obouručním mečem, až zaletěla kamsi po jeskyni… nakonec skončila u rukou vůdce, což Gregor nevěděl.



Z elfích úst vytryskly doušky krve, jakmile oči spatřily, že se nepřítel přibližuje, začal couvat ke zdi, až na ní narazil a pochopil, že už dál nemůže. Tělo se mu rozklepalo strachy, nemohl odvrátit zrak od mohutné čepele, která se barvila rudě. Na Lenerin meč nedosáhl… s posledními výdechy mu došlo, že je tohle jeho konec. Gregor mezitím před něj přestoupil a připravil k finálnímu zakončení.

„JSEŠ MRTVEJ!“ rozkřikl se, své ruce již pouštěl z postavení, ve kterém byl a tíha zbraně padala Erutanovým směrem.

Zraněný chtěl zavřít oči, aby neviděl svou smrt… Ale stalo se něco nepochopitelného. Jak padala čepel na jeho tělo, v Gregorově hrudi se ocitla čepel dýky, jeho hlas se rozeřval po celé jeskyni, že ani diváci neměli tušení, co se děje. Dokud silák nepustil meč k zemi a nepadl na kolena, dýka stále setrvávala na svém místě. Jakmile velikán ztratil všechny síly, dýka se vyrvala z hrudi… před něj předstoupila Leneri s nevraživou tváří a ukazovala mu, čím ho bodla.

„A příště to bude stříbrnou dýkou do srdce!“ odhodila zbraň ke zraněnému a otočila se na všechny přítomné, dokonce přišli i ti, co zrovna odpočívali vnitru hlásky, ať už to byly ženy, mučitelé nebo dokonce i Ingun, „Odneste ho do mých komnat…“ rozkázal rozvážně vůdce, dva Krváci popadli zraněného Gregora pod ramenem a odtáhli ho kamsi pryč, zbytek jen nechápavě mlčel.

„Tohle je zrada!!“ ozval se Jee-zra, všichni se na něj otočili, „Tak nejprve odhalíme zrádce, pošleš ho na smrt a pak se zase s ním vrátíš a svého nejlepšího muže BODNEŠ? Jsi zbabělec, Leneri! ZBABĚLEC!“
„Ty máš co povídat, Jee-zro! Od té doby, co přišel…“ hájila Erutana, ale byla opět přerušena halekáním a nadávkami na její účet, mnozí z přítomných dávali najevo svůj nesouhlas vůči jejímu postavení.
„Tohle je to nejneschopnější rozhodnutí, co tu kdy bylo! A jelikož si málem zabila jednoho z našich… nejlepších zabijáků, namísto tohohle stinného špeha!“ argonián vystoupil z řady, ohlédl se po všech přítomných a ukázal na elfku, „Navrhuji, aby se tahle děvka vzdala vůdcovství a přenechala to někomu z nás! Jak vidíte, Krváci, je nespolehlivá a její úsudek zastínil zrádce… její bejvalej muž!“

Ačkoli se jeskyně hlasitě ozývala a Erutan vyděšeně hleděl na hloučky lidí, Leneri rozpažila kolem sebe, čímž utišila jeskyni, „Prosím, uklidněte se! Za tu dobu, co vás vedu, jsme si vedli velice dobře. Já se snažila zachovat stejnou tradici od Hadvura, a vy jste zuřiví kvůli jednomu špatnému rozhodnutí?! CO JSTE TO ZA KRVÁKY? Vy byste radši zabili někoho, kdo sice spolupracoval dříve s nepřítelem, ale teď by nám dal více informací o ostatních skupinkách, nebo byste radši zabili někoho, kdo nás okupuje už celá léta?“ přistoupila k bosmerovi a zvedla ho ze země, tiše jí poděkoval, „Protože tu jsme všichni a velice dobře mě slyšíte, chci po vás všech TEĎ A TADY jasné rozhodnutí. Jestli se vám nezdá, jak vás vedu, dobrá… řekněte to. Já odstoupím, odejdu a přenechám to někomu z vás…“

V jeskyni se ocitlo ticho, tentokrát si elfka v duchu řekla, že jistě učinila chybu. Elf jí položil ruku na rameno, což pochopila jako podporu. Než se ozvaly první hlasy, vystoupila z řady Ingun a stručně pronesla, jak je ráda, když skupinku vede ona. Naopak Jee-zra trval na svém, mezitím si zandal zbraně do pouzder. Dvojice elfů si mohla během chvíle všimnout, jak se třetina přítomných přesunula k argoniánovi s hrdě vztyčenou hlavou… zbytek zůstal u Ingun a lehce se usmíval.

„Děkuji!“ spadl jí kámen ze srdce, „Jsem… velice ráda, že mi ještě stále věříte. Slibuji vám a přísahám, že ode dneška půjdou naše plány tak, jak si budem představovat! Nebyli jsme založeni přece od toho, abychom se vyvražďovali navzájem, ne? Jsme tu proto, abychom vyhnali aldmerský spolek z naší země! Máme…“ nadechla se na nová slova, „Máme ještě před sebou mnoho práce a dřiny, ale když budem držet při sobě… když se k nám přidá někdo s informacemi a zkušenostmi z ostatních skupinek a budou s námi držet slovo… DOKÁŽEME TO!“ ohlédla se po všech Krvácích, „Já jsem připravena bojovat! Zabarvíme Skyrim altmeří krví!!“ hrdě pronesla nakonec.

Erutan, Ingun a následně pak všichni Krváci křikli radostně z její řeči, Leneri si pořádně oddechla a uklidnila situaci. Všem poděkovala za vyslechnutí a po silném tlesknutí poslala všechny na svá místa, avšak ukázala na Jedovatku, aby s ní šla do jídelny, společně i její muž a několik dalších bojovníků. Cestou se Erutan divil nejen její řeči, která byla úctyhodná, ale hlavně ho zarazilo Gregorovo zranění. Bodla ho přímo do hrudi, skrz na skrz a on stále žil. Jedovatka mu prozradila, že bude za několik dnů opět zdravý… což nechápal.

Jakmile došli do jídelny a všichni se usadili do lavic, vůdce se postavil do čela zasedání a povolal Ingun, aby přednesla, co měla dlouhou dobu na srdci. Ta se postavila a začala přednášet o okolnostech její matky a událostech z minulých dnů, kdy byla s Jee-zrou a Erutanem v jejich usedlosti. Výřečně vyprávěla, čeho byli svědky i jak velkou oběť musela učinit. Leneri ji trochu popohnala, aby neztrácela čas a přešla k tomu důležitému, což… všechny velice překvapilo.

Ingun nejprve vyděšeně koktala, ale po uklidňujících bosmeřích slovech spustila plynulou řečí. Pověděla o matce a pozvání věštce do Skyrimu, se kterým se měla kdesi setkat. Jenže než se tak stalo, byla otrávena neznámou látkou a žádný felčar či mastičkář nedokázal vytvořit protijed. V deníku bylo složitě zašifrováno místo setkání, které se ji po dlouhé době podařilo díky starým zápisům rozluštit… Maven popisovala místo jako „mořská hrobka předků“, místo prvních skyrimských nordů.

Během jejího vyprávění mělo několik Krváků tu slušnost jí kondolovat, však vzápětí, kdy prozradila onen popis, se hlasitě ozval orsimer na konci lavice, „Yngol! Yngolova mohyla!“
„Víš to jistě, Durashi?“ zeptala se Ingun překvapeně.
„Ano! Vím to jistě! Nejsem sice nord, jako tady ostatní, ale tuhle hrobku znám! Není žádné jiné místo na severu země s takovýmto popisem. Kdysi jsem tam se svými muži loupil a drancoval… Áh, to byly časy!“
„Jenže ta hrobka…“ přerušil vůdce jeho snění, „jak my všichni víme, je hned u Větrného Žlebu. Jestli tam mají toho věštce, bude velice těžké se k němu dostat. Spousta stráží, vojáků…“ položila ruce na stůl, „Opravdu to nemůže být někde jinde? Co třeba u Ledohradu?“

Ork jen neustále kroutil hlavou, byl si naprosto jistý místem a dodal, že pokud by se uskutečnila výprava na ono místo, půjde velice rád. Všichni v místnosti se rozhodli riskovat, věřili, že jejich jediná šance na úspěch v boji, je najít věštce a dostat se k němu. Byli přesvědčeni, že jim jistě poradí, co mají dělat či zda má Thalmor nějakou slabinu. Zbývalo jen složit skupinku, která se tam vydá. Vůdcovství bylo ohroženo, a aby Leneri ostatní přesvědčila svou řečí, prohlásila, že povede výpravu do Yngolovy hrobky. Pět Krváků, Erutan a Durash se s radostí přihlásili, jakmile si řekli vše potřebné, rozešli se do komnat, kde se připravovali na cestu. Všichni věděli, že nemohli čekat několik dní, než by se zjistilo, jak to o hrobky vypadá. Rozhodli se improvizovat a počítat s nejhorším na místě.

Erutan se přesunul ke schodišti a čekal, až půjde připravená Leneri. Protože neměl v téhle chvíli co dělat, vytáhl si deník a začetl se do dalších zápisů, které se stále týkaly anvilského tance. Z knihy vyčetl, že bardská návštěva trvala ještě týden, který byl nesmírně náročný. Jen letmo se mu vybavila vzpomínka, kdy se v jednotce zavedl těžký dril, a ve vzduchu napětí rostlo. Během těchto dnů neměl možnost navštívit Kartru, což ho velice mrzelo.

Než stačil dočíst další zápis, uplynula hodina, všichni Krváci prošli kolem něj, i nakonec samotná Leneri, ke které se připojil. Jakmile se jejich oči setkaly, mohli si v nich oba přečíst, že si naprosto důvěřují. Vyšli společným krokem k východu jeskyně, u ohniště posedával Jee-zra se stále naštvaným výrazem. Venku nařídila elfka rozestupy své osmičlenné skupince a pak zavelela kupředu na sever.

Nad anvilským přístavem se halily mraky do ruda, ve vojenském táboře se ozývaly hlasy bardů a pomocných vojáků, kteří pomalu balili stany. Pod osamocenou plachtou si Kartra rovnala věci do truhlice a s úsměvem přemýšlela nad další destinací. Však za svými zády zaslechla hlubší zabručení a otočila se… ve vchodu stál Erutan s mírně smutnou tváří.

„Takže, vy už odjíždíte?“ prohlédl si elfku v rudo-bílých šatech.
„Ano…“ zaklapla truhlici a narovnala se k němu, „Jen se složí několik stanů a vyrážíme do Cheydihalu. Tam pár měsíců a pak do Morrowindu.“ svou jednu ruku dala k boku.
„Mrzí mě, že jsme se v poslední době neviděli. Tribun nám nařídil… podivné rozkazy. Neměli jsme skoro volnou chvilku.“ náhle k ní přistoupil velice blízko, až ona pocítila, že chce udělat něco moc osobního.
„Prosím, nedělej to! Jen bych ti zase zranila city…“
„Já tě nechci líbat.“ slova jí překvapila, „Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co jsi mi pověděla. A… mělas pravdu. Ta noc, strávená s tebou, bylo to nejlepší, co jsem tady zažil… v poslední době.“ z kapsy zbroje vytáhl jakýsi předmět, který ji dal do rukou, „Tohle je moje poděkování za to, žes mě vyslechla a zbavila strachu a napětí.“
„Smaragdový prsten?“ slova se jí vytratila z úst, „Já… já… nevím, co ti…“ náhle ji objal, po pár vteřinách i ona opětovala gesto.
„Děkuji ti, Kartro!“ odtrhl se od ní, ale přesto se díval do tváře, „Mrzí mě, že už musíš odjet. Nejradši…“ najednou se mu začaly sklít oči, což Kartra u něj nikdy neviděla, „Nejradši bych tě tu chtěl mít pořád. Budeš mi moc chybět.“ pustil její ruce a vyšel ven ze stanu, Kartra na něj beze slov hleděla.

Uplynulo několik desítek minut, Erutan posedával u ohně a skromně si usrkával z korbele a hlava se občas ohlédla kolem sebe, jak dunmeři a nordi rychle shazovali plátna z kůlů a rovnali je na již připravený vůz s koňmi. Za jeho zády se objevila bardka, která přerušila jeho tiché dumání a požádala ho, aby jí následoval ke stanu. U nedalekého stromu postával bílý kůň, spokojeně si odfrkával a vyčkával, až jeho paní naskočí na hřbet a vyrazí pryč. Právě u koně se nacházely zabalené věci, které jí nejprve pomohl naložit na vůz a pak se vrátil zpátky, elfka již měla v ruce připravenou misku, čímsi naplněnou.

„Vím, že se tohle nevyrovná tvému prstenu, ale… Ráda bych ti něco namalovala na tvář. Je to jediné, co bych ti mohla nechat na památku.“ Erutanovi se nápad moc nelíbil, „To v misce je jen barva smíchaná s… jistou návykovou vodou, takže možná ucítíš i trochu sladké aroma…“
„Jak dlouho to budu mít na tváři? Dalo by se to pak smýt?“
„No, už nedalo…“ přiznala se, jeho tvář padla na zem, „Ale neboj, kdyby se tě někdo ptal, co to tam máš, řekni, že je to válečné znamení. Bosmeři se takto běžně barví.“

Chvíli Erutan přemýšlel, až po několika vteřinovém kymácení hlavy pronesl „Dobře“, Kartra strčila dva prsty do kusu látky, kterou namočila do misky a lehce mu přejela po obou stranách tváře. Dva temně rudé pruhy pod očima nyní zdobily bosmeřího zvěda, který si užíval každý její dotek. Jakmile dokreslila pruhy, misku odhodila na stranu, přesunula se k němu a pořádně ho políbila. Nakonec mu pochválila znamení a ocenila ho „pravým elfím bojovníkem“.

Protože bardská skupinka měla již sbaleno a čekalo se jen, až se všichni shromáždí, vydali se do středu hloučku umělců. Tam se již statný nord hlasitě loučil s obecenstvem a svým přátelům ohlásil odjezd. Erutan pomohl bosmerce na koně, stále si jí prohlížel.

„Kartro,“ její hlava se otočila, „ještě jednou ti děkuji! Snad se někdy uvidíme…“
Usmála se a poklepala ho po ruce, která se držela koně, „Kynareth s tebou, Erutane!“

Bardi vyrazili z tábora a po každém ujitém sáhu se do Erutana dostával opět smutek a hořkost ze ztráty někoho blízkého. I když se s ní neznal dokonale, věděl, že ho naprosto chápala. Nad myšlenkami mohl zaslechnout, jak se někteří vojáci smáli jeho ozdobě na tváři, někteří to považovali za výsměch, jiní jako obdiv. Ale jednu věc si uvědomil, že zažil nejkrásnější událost v armádě… a na Kartrino znamení byl velice pyšný.

Zima provázela Krváky na každém kroku. Stopy ve sněhu se naštěstí halily rychle a hlídky Thalmoru na kamenných cestách neměly šanci odhalit blížící se nebezpečí. I když si dvojice merů byla velice blízká a přísahala si na různá jména, každý běžel jinde. Leneri vedla první bojovníky a Erutan hlídal záda. Jaké překvapení pro všechny, že i když bylo slunce nad nimi, nikde neviděli ani živáčka. Až po několika hodinách dorazili na místo, odkud měli velice dobrý výhled na městskou stáj. U koní postával nejen handlíř, ale i elfí stráž a hleděla do okolí. Moc dobře věděli, že nemohou projít kolem nich jen tak… nezbývala jim jiná možnost, než přejít skrze hory u Kynina Hájku.

Cesta byla však strastiplná, od hlubokého sněhu, až po uvolněné kameny a nebezpečnou zvěř. Měli co dělat, aby zneškodnili jakoukoli hrozbu a přitom na sebe neupozornili. Překonání hor stálo menší zranění, ale získali velice pěkný výhled na skoro zamrzlou řeku v dáli a na obří nordské město po jejich levici. Měli ovšem drobný problém, aby se dostali k hrobce, museli se velice nenápadně dostat přes cestu, vedoucí ke statkům.

Durash oznámil, že jim stačí překonat malý úsek, aby se dostali na místo, leč bosmer měl podezření, že bude cesta střežená. Navrhl, aby šel prvně sám zjistit, jak to tam vypadá. Hned se hlásila Leneri a ještě jeden bojovník, že pomůžou, ale jeho hlasitý projev byl dostatečným důkazem, že ví, co dělá. Ze své pozice vyběhl tak rychle, sotva se po něm zaprášilo. Za několik okamžiků se dostal nad vchod oné hrobky. Pod ním postávalo mnoho zlatavých elfů, kteří se hřáli u ohně, pár plátěných stanů jim sloužilo jako dočasné útočiště. Myšlenka, že je vyřídí sám a tiše, se rázem rozplynula a tak Erutan přemýšlel, jak by mohl upoutat pozornost. Zkoušel různé způsoby, od vrhání kamínků, až po křik zvěře, ale nic nepomáhalo. S nepořízenou se vracel zpátky, leč si všiml, jak se v dáli zatáčky vynořila trojice vojáků, mířící jeho směrem…

Leneri a ostatní muži netrpělivě čekali, až se nakonec elf vrátil se špatnými zprávami. Nikdo z nich nebyl nadšený. I oznámil blížící se trojici k hrobce, v té chvíli vůdkyně dostala nápad, jak se originálně zbavit nepřátel…

Altmeři se lehce třásli zimou a už se těšili, až dorazí k ohništi, kde by se zahřáli plameny a horkým vínem. Stačilo překonat pár desítek sáhů, jeden z nich spatřil kousek od cesty dvě neznámé ozbrojené osoby, řítící se za ženou, jež z plných plic volala o pomoc. Chvíli je sledovali, však když nord vystřelil po ní z luku, vyběhli jí na pomoc, a jakmile si jich elfka všimla, zamířila do hor. Po chvíli útěku byla obklopena dvojicí mužů, kteří halekali a nemohli se dočkat, až si s ní užijí, mezitím přiběhla hlídka, vytasila zbraně a snažila se zjistit, co se vlastně děje. Bez varování vyběhli muži po bezbranné ženě, strach z jejích úst se roznesl po celém okolí a elfové hodlali zachránit nevinnou. Ve chvíli, když už se chtěly meče barvit do ruda, se skrze jejich helmice prokousaly šípy od Krváků, schovaných za kameny mohutných hor. Rychlá smrt a nic nápadného… přesně takhle si to Leneri a ostatní bojovníci představovali. Jak se její úsměv vznesl nad povedeným plánem, všem svým spolubojovníkům poděkovala.

Bosmer jí pochválil nápad, teď se cítila malinko povýšeně, ale její skromný úsměv postačil. Muži se chopili mrtvol, svlékli je ze zbroje a převlékli se za ně. Elfka se svěřila s plánem, jak se dostat dovnitř. Protože věděla, že se Erutan dokáže dostat do nejvíce střežených míst, požádal trojici převlečených mužů, aby ho doprovodili až ke vchodu hrobky. Jistě by se jich stráže vyptávaly, proč tam vedou zajatce, ale v té chvíli dají signál ostatním, aby zaútočili. Jakmile by tohle všechno vypuklo, měl by Erutan čas se dostat dovnitř a zbytek skupinky by se pokusil obsadit tábor.

Plán zněl jednoduše, ovšem zrealizovat ho bylo o něco těžší. Nordi ve zlatu svázali Erutana a vedli ho před sebou, zbytek družiny se mezitím přemístil na vhodné místo, odkud by zaútočili. Před čtveřicí se rozprostřela planina a menší vyšlapaná pěšinka, která vedla až k hrobce. Pár kroků stačilo, aby se dostali do středu tábora před vchodem do jeskyně, kupodivu ani jeden z elfích vojáků je nezastavil, v klidu je pustili mezi sebe. Až když přišli k ohništi, se vojáci postavili od světla a zastavili pochodující. Snažili se zjistit, proč sem vedou nějakého zajatce a schválně se zeptali, zda znají postup při zajetí. Avšak když ani jeden nord neměl tušení, jaká jsou ona pravidla, jeden z altmerů se podíval pořádně do helmice ve zlatu. Jeho oči se rozšířily překvapením, že neviděl svého druha…

Než stačil křiknout, nordi vytasili zbraně a okamžitě zaútočili na nepřipravené a neozbrojené elfy. Ti, co byli u ohniště, lehli jako první k zemi s rudě vytékající krví. Celá čtveřice nepředpokládala, že to bude tak snadné. Najednou zaslechli pískot někde nad nimi, to byla elfka se zbytkem mužstva a vesele se usmáli na útočníky. Za málo vteřin slezli všichni dolů, Erutanovi rozvázali pouta, leč jen to učinili, odkudsi vyletěly zlatavé šípy a zakusovaly se do překvapených Krváků, jedna dvojice padla k zemi mrtvě. Zpoza severních a jižních skal vyběhla jednotka vojáků, Krváci ztuhli překvapením…

Leneri čapla svého elfa za zbroj a rychle s ním zaběhla dovnitř, ostatní nordi se mezitím bránili proti velkému náporu. Šípy a meče létaly vzduchem, že se pomalu nedalo dýchat, ale přesto se nevzdávali. Bosmeři vnikli do zamrzlých chodeb neznámé jeskyně, veliké rampouchy a opuštěné hroby je uvítaly hned na začátku nordského komplexu. Elfka se velice divila, že cestou kupředu nenarazili na žádný odpor, což jí přišlo divné. Za pár uběhnutých sáhů se dostali do místnosti se čtyřmi otáčivými kameny a zamřížovanou bránou, která nebyla zcela zavřená. Erutan zhodnotil, že by se tak malinkatou mezerou mezi zemí a hroty brány mohl protáhnout. Své milované dal veškeré věci, které měl u sebe, i zbraň a lehl si pod bránu. Však se dostal na druhou stranu, z chodby vyběhl Durash a tři další muži s pokřikem, že je altmeři zahnali sem, rychle se ohlédla na Erutana.

„Najdi věštce! My se o ně postaráme!“ zvěd odporoval, chtěl jí pomoct v obraně, „NENÍ ČAS, ERUTANE!“ křikla na něj, mezitím se z chodby vyřítili altmeři ve zbrojích a nastala řež, „Neboj se o mně! BĚŽ!“ věnovala mu poslední pohled, poté se otočila čelem k nepříteli a vytáhla si zbraň, Erutan se rozeběhl dál do chodby.

Za jeho zády se rozléhaly zvuky boje a pokřik, doprovázený strachem. Běžel tak rychle, jak jen dokázal. Přeskakoval pohřební urny, vyhýbal se hlubokým ledovým tůním a zavřené dveře vyrážel svými skoky. Tělo ho sice bolelo a dech se ztrácel z plic, ale díky těmto pohybům se dostal k zarostlému schodišti, které vedlo do chodby s pradávnou malbou na stěnách. Jako by mu něco říkalo, aby zpomalil a šel blíže k těmto náčrtkům a prohlížel si je. Na jednom z nich spatřil pochodujícího medvěda, kolem kterého byly drobně namalovány další postavičky. Další malba byla podobná, jen místo šelmy zářil neznámý okřídlenec. A jak pomalu postupoval kupředu s očima u zdi, spatřil na konci chodby mříže do velké místnosti, které se zvedaly samy od sebe vzhůru. Přestal se bát, pomalým krokem se blížil kupředu…

Jeho nohy se dostaly do ohromného pohřebiště, po obvodu zdí se nacházely jen výklenky s dávno mrtvými nordy, ze kterých už ani nepáchlo. Hned u vchodu ve velkých mísách plápolal velký plamen, že osvětloval celou místnost, v blízkosti postávalo mnoho sudů a barelů, jež tyčily možnou cestu k židli a stolku s drobnými miskami a nafialovělými kameny. Za oním stolkem se tyčil do středu kobky prastarý trůn, na kterém kdysi v minulosti seděly samotné pozůstatky Yngola. Bosmer mířil šouravým tempem kupředu k lavici, kde posedával podivný holohlavý muž v bílém rouchu a usmíval se na přicházejícího… zvesela se napil z korbele.



„Erutan Vlaarin! Konečně se setkáváme!“ pronesl hned, co vešel za vytaženou bránu.
Elf se zastavil a překvapeně promluvil, „Vy… vy mě znáte?“
„Jak bych vás nemohl znát… Věděl jsem, že přijdete a taky vím, proč tu jste.“ na stůl položil korbel a sledoval ho.
„Vy jste věštec? Jestli ano, je to pro mě čest…“ nestačil dopovědět myšlenku.
„Ano, jsem ten, jenž mě takto oslovujete. Avšak, nemyslím si, že tu jste kvůli mému obdivu, ba naopak. Máte důležité poslání, které si žádá mou radu a pomoc.“
„Máte celkem pravdu, nemám čas to rozebírat podrobně.“ zvážnil Erutan a přistoupil blíže ke stolu, „Mí přátelé teď bojují o život a já…“
„Uklidněte se, elfí příteli…“ požádal ho klidným hlasem, „Vaši přátelé sice bojují, ale ubrání se… teda až na jednoho.“ rukou mu nabídl židli, aby si sednul, „Máme trochu času si promluvit.“

„Radši bych zjistil vše potřebné co nejrychleji. Mám strach o…“ muž doplnil její jméno, byl si naprosto jistý, že mluví o vůdci jeho skupinky, Erutan jen kývnul hlavou.
„Bude v pořádku. Viděl jsem to.“ v místnosti zavládlo na pár vteřin absolutní ticho, elf neměl tušení, jak má začít s prosbou o pomoc, „Než se dáme do toho, kvůli čemu tu jste, pane Vlaarine, řekněte mi, proč chcete mou radu a věštbu? Co vám tito elfové ze spolku učinili, že jste proti nim?“
„Jak… můžete něco takového říct?“ zahleděl se na něj jak na podivína, věštec se jen usmíval, „Vždyť… oni mi zničili domov! Zničili vše, co tu bylo celá léta a předělali si to k vlastnímu obrazu! Vždyť… vždyť… třeba nordi! Měli své tradice a oni jim to zrušili! Nebo ten zákaz veřejně mluvit!“ nadechl se pořádně, „Jak je můžete hájit?!“
„Já nikoho nehájím, mladý elfe. To, co jste mi tu řekl, je jedna verze pravdy, ale pokud jste chytrý, neměl byste se upínat jen na jedinou myšlenku, kterou vám kdo řekne.“ napil se z korbele, „Že tito elfové, jak vy říkáte, „zničili vše, co tu bylo léta“… A nemyslíte, že spíš opravili to, co bylo dávno domorodci zničeno? Přeci jen, žít v ruině je horší než žít v domě, ne?“ do svého hlasu dal trochu hrdosti, „A co zajištění rodin? Starali se staří nordi o své lidi nebo jen o sebe? A jak se postarali o vás, vojáku? Bylo to opravdu v mezích nordské pýchy, nebo jen prostá snůška drzosti a zbabělosti, že vás týrali na výcviku?“

Erutanův zrak se rozšiřoval překvapením, nechápal, jak tohle všechno mohl vědět. Nad jeho slovy se pozastavil a přemýšlel, myšlenky mu dávaly za pravdu, že ne vše, co se doposud doslechl, byla jediná pravda. Vzpomenul si na vyprávění Sigdise před několika týdny, když se zmiňoval o plánech a postupech jeho skupiny. I Lenerinino povídání o minulosti a setkání se Stíny znělo docela podivně a ačkoli obě dvě postavy neustále mluvily v neprospěch Thalmoru, musel si všimnout, že během svého putování byli tito elfové milí k těm, co se podřídili, či pochopili jejich myšlenku.

Zrak zamířil k barevným miskám a fialovým kamenům na stole, „Co je to?“
„Nuže, přejdeme k věci…“ odkašlal si potichu, „V každé misce je jistý drahokam s různou barvou. Vyberte si misku, z něj vytáhněte jeden kámen. Svou druhou ruku poté položte na kámen duší…“
„Mám sbírat nějaké kamínky jen-tak pro zábavu?“
„Pane Vlaarine, mám své metody na věštbu, která se vždy vyplnila. Proto prosím, nezpochybňujte můj dar! Chcete snad mou radu, ne?“ Erutan si uvědomil svou chybu, jen kývnul hlavou na znamení omluvy, „Jakmile si vezmete jeden z drahokamů a položíte ruku na kámen duší, myslete na něco, co byste chtěl vědět.“

Pokyny zněly velice jednoduše, postavil se ze židle, přistoupil k barevným miskám a hleděl na ně. Levá miska byla plná rudých granátů, ze kterých byla cítit hřejivá aura. Prostřední se halila do barev modravých safírů, v okolí byl cítit chlad a uvolnění. A pravá se barvila krásnou zelenou barvou smaragdů, když vztáhl ruku nad kamínky, prsty se lehce třásly, ne však strachy. Věštec mu připomenul, že si může vybrat pouze jeden kámen, jinak věštba nebude mít účinek.

Elfí oči sledovaly misky, jak kdyby sledovaly štvanou zvěř mezi stromy. Bylo těžký se rozhodnout, na který drahokam vztáhne ruku a uchopí jej. Také si uvědomil, že nemůže ztrácet čas, když jeho společníci mezitím bojovali kdesi v kobce. Nakonec se mysl uklidnila a napjatě sáhl do misky s granáty. Jakmile uchopil drahokam, do druhé ruky chytnul kámen duší a vyzdvihl výše nad stůl, věštec se postavil z lavice a uchopil fialový kámen. Oběma ve stejnou chvíli projela v končetinách prapodivná síla, při které zavřeli oči. Erutan hlavně myslel jak na boj proti aldmerskému spolku, tak také na svou ženu Leneri, o kterou se moc bál. Chvíli nehybně postávali na místě, dokud se dvojice současně neprobudila jak z hlubokého spánku. Granát se v elfí ruce rozpadl na prach, za to kámen duší přetrval, položil jej na stůl a zahleděl se na muže v hábitu.

„Pane Vlaarine… vaše budoucnost je zcela nejasná a rozporuplná. Co jsem viděl ve vaší mysli, máte strach o mladou elfku, kterou jste kdysi miloval. Bude pro vás důležitou součástí v dalším vývoji vašeho boje. Avšak pokud nechcete, aby zemřela, musíte na ní zaútočit!“
„Á-ha… A nějaká rada, jak zničit Thalmor?“ zeptal se opatrně.
„Je mi líto, vaše mysl není zcela otevřená tomuto tématu.“ sevřel si ruce před sebe, „Protože byste se měl už vrátit ke svým společníkům, nemohu vám říct, jak s nimi dál bojovat.“ z Erutanových úst vyšlo silné klení a nadávání, že zbytečně ztrácel čas. Kopnul do stolu a velice naštvaně se otočil k němu zády a pomalu odcházel, „Pane Vlaarine! Pokud chcete nadále pokračovat v boji, musíte se podřídit novým událostem!“
Erutan se zastavil u otevřených mříží a ohlédl se na věštce, jenž stál hrdě u stolu, „Kéž byste měl lepší vidění…“ než stačil odejít, pořád ho trápila jedna otázka, na kterou neznal odpověď, „Proč tohle děláte?“
„Každý má svou roli a já jen dělám, co jsem viděl v minulosti…“ odkašlal si potichu stařec, „Mé postavení není tak důležité, jako to vaše. Avšak, to vám říct nemohu…“ poté se na něj zeširoka usmál, „Až mě budete opět potřebovat, víte, kde mě najdete…“ rozloučil se s ním, „Teď běžte!“ Erutan jen hluboce a otráveně vydechnul.

Kroky se rozezněly po chodbách, mříže sjely opět dolů na zem a elfí mysl se potácela v depresích. Předpokládal lepší zprávy a radu, která by jim rozhodně pomohla v boji s Thalmorem, než jen doporučení, jak zachránit svou milovanou, která se dokázala o sebe postarat. Zpáteční cesta mu utíkala velice rychle, však ve vzduchu byl cítit strach a slyšet hrůzný křik…

Temné dny přicházely, lid se mohl doslechnout, jak se v Císařském Městě změnilo vedení od dob vyplutí Tita Medea II. z Cyrodiilu do Skyrimu. Do řídící rady starších se dostaly převážně šlechty s altmeřími členy, jež řídily Cyrodiil takovým způsobem, jak se dalo očekávat. Některé vojenské posádky se díky nařízením zrušily a rozpustily, jiné se jen odstěhovaly na méně důležité pozice. Ve městech se objevovala kultura z Letních ostrovů, krása tamního lidu pomalu upadala. Všichni věděli, že se něco děje, nikdo neměl ale odvahu zasahovat, protože se netušilo, jaký dopad to bude mít.

Měsíce nad Anvilem plynuly tak rychle, že většina měšťanů i vojáků byla překvapena z lehce padajícího sněhu, který se sypal ze zatažených mračen nad Abeceánským zálivem. Do vojenské posádky přicházely podivné zprávy o rozpuštění jednotky, které se dostaly pouze do rukou nejvyšších důstojníků. Hlídkám a strážcům přišlo divné, jak rychle se ve čtvrtích objevují noví návštěvníci z Alinoru a vylepšovali části města podle svého. Bohaté umění, elfí krása… Ve vzduchu se vznášel prapodivný oblak nejistoty…

Jednoho podvečera se vracel Erutan do tábora, všiml si ve tvářích svých společníků, jak se mračí a něco se jim nezdálo nad současnou situací. Během pochodu se k němu připojil jeden muž z Brumy, který se ho vyptával, zda neví více informací o přesunu jednotky na sever, ale Erutan neměl tušení, o čem mluví. V některých částech táboru, kde se k sobě tiskly malé skupinky vojáků, se hovořilo o změnách a převelení některých mužů, jenže tyto informace nikdo nepotvrdil. Ani samotný tribun Trebunius nechtěl prozradit, co se skutečně děje, jen svou jednotku každý den uklidňoval, že má jasné rozkazy od císaře a že je všechno v pořádku.

Erutan kráčel ke svému stanu, doufal, že se konečně po náročné hlídce aspoň trochu vyspí. Sotva však odhrnul plachtu, jeho zrak spatřil pochodující čtveřici altmerských obyvatel na konci tábora. Trojice mužů a jedna žena, již byli oděni do lehkých šatů, nevypadali nijak nebezpečně, ale nestávalo se, aby měšťané vstupovali do tábora. Strnul na místě a sledoval jejich počínání, když se náhle čtveřice rozdělila a každý se vydal do jiné části tábora. Odhodil plachtu zpět, vyšel směrem, kudy kráčel nejbližší ze čtveřice, ale sotva učinil pár kroků, kdesi před ním vybouchl stan a doslova vyhladil místo.

Všichni vojáci se lekli, než stačili vyhlásit poplach a připravit se na napadení, do nejbližších mužů se zakousla čepel skrytých zbraní, kterou nesli oni návštěvníci. Tribun vyběhl z velitelského stanu, po chvíli hledění svým rohem zatroubil na poplach, který zburcoval všechny přítomné muže. Ačkoli varovný signál zaslechli, na dalším konci tábora explodovalo další místo a několik mužů padlo na zem s krvavou tváří. Jaké překvapení pro Erutana, když se k němu po pár vteřinách dostal Demitr.

Nikdo z nich nechápal, co se děje a proč nikdo nehlásil poplach, však za pár chvil se ze severní strany ozval Kobert, prchající s loutnou a mečem v ruce před desetičlennou skupinkou altmerů, zahalených v kožených zbrojích a krátkými zbraněmi v rukách. Chtěli mu jít pomoct, ale běžec ukazoval rukou na opačnou stranu tábora, což nechápali. V zápětí vyšlo z oné skupinky blesk od altmerky, který mířil do jednoho z bránících se vojáků. Trojice zvědů se střetla a společně prchala před nimi do středu tábora, kde zuřil pekelný boj. Vojáci udolávali elfí měšťany svými zbraněmi a taktikou, kterou se dlouhou dobu učili, leč marně. Každou chvíli přicházeli ze všech stran další a další elfové, mužů v rudých zbrojích ubývalo a smyčka se pomalu stahovala…

Sotva minuli hlavní ulici, do jejich cesty se dostala početná skupinka měšťanů, kteří se na ně vrhli. Demitr ani na chvíli neváhal, se zbraněmi ukazoval, co je v něm a odrážel takřka snadno jakýkoliv útok. Před Erutanovu tvář se dostala půvabná elfka, která ho však chtěla zabít svými dýkami. Nezbývalo mu nic jiného, než aby i on ukázal, co je v něm… jejich výměny byly velice vyčerpávající, ale nakonec jí bosmer udolal. Jen ji odhodil na zem, hned se na něj vyřítili další dva útočníci. Z Demitr zařval na Koberta, aby utekl k tribunovi a řekl mu současný stav v táboře. Jen, co bard zdrhl z místa, do středu dění proletěla ohnivá koule a odhodila jak Erutana, tak i Demitra a pár dalších útočníků několik sáhů od sebe… všechny čekal tvrdý náraz na zem.

Po několika vteřinách se zvedl redguard ze země, rychle se ohlédl kolem sebe a odrážel útoky, jak nejlépe dovedl. V jeho hlavě mu proběhla myšlenka, že na tábor snad zaútočilo celé město. Měšťanů přibývalo stále víc a víc… Jakmile dorazil posledního útočníka, jeho zrak si všiml, jak se celý tábor ocitl v plamenech a děsivý nenávistný křik se rozléhal po bitevní planině. Za vteřinku uslyšel z dálky jasné velitelské troubení, které znamenalo jediné… ústup.

Demitr se rozhlížel po svém příteli, kterého nakonec našel nehybného pod hořící plachtou. Rychle se k němu rozeběhl a snažil se odhodit hořící kus pryč. Během vyprošťování ho kdosi řízl po zádech, ale nezabil. Tmavý zvěd se otočil se zuřivým výrazem na velmi mladou dívčinu, která sotva přešla z mléka na víno. Jakmile spatřila jeho děsivý vzhled, pustila zbraň na zem a utekla strachy pryč, redguard tak mohl dokončit záchranu. Hořící kus odhodil od elfa, jeho tělo nejevilo známky života, i přesto ho vzal na ramena a utíkal s ním skrze zničené a zapálené stany kamsi do lesů.

Mnoho vojáků stále bojovalo v táboře a jen malý hlouček se snažil utéct pryč. Přesila nepřátel byla obrovská, pět altmerů na jednoho legionáře. Ve vzduchu se nesl hlasitý křik, volajíc „Ústup“, kouř z hořícího tábora byl viditelný až z Kvatche, legionáři se ztráceli v lesích a na severních anvilských planinách. Nikdo nechápal, co se to stalo a proč náhle zaútočili, však ti, co zdrhali nejrychleji a byli mezi prvními, si mohli oddechnout, když se dostali do bezpečí. Demitr po chvíli běhání natrefil na další své společníky, kteří jen hlásili, jak spatřili mnoho cizích lodí v Abeceanu. Někteří to přirovnávali k invazi, jiní ke zbabělému útoku. Po chvíli běhu, když se dostali do kopců, se probral i Erutan, který nechápal, co se děje. Anvil halil tmavý kouř a děsivý křik… Všichni si oddechli, že své životy nezanechali v táboře smrti. Leč nic netušící Erutan něco zanechal v bývalém domově, kdesi v táboře se v bahně topil Mařin amulet…

Udýchaný Erutan podlezl mříže kobky tak rychle, jak jen dokázal a do očí se mu opět dostalo překvapení, když nikde neviděl žádného Krváka. Vyděšeně pokračoval k východu, míjel rudé krvavé tůně a několik málo mrtvol zlatavých lidí, se zbraněmi v hrudích. Už dobíhal na konec, kde v onu chvíli bojovali Krváci a vojáci Thalmoru. Mrtvě na zem padl jeden z nordů, který doprovázel Leneri po boku, posledního vojáka dorazil Durash svým mohutným kladivem. Zbytek skupinky vyčerpaně vydechoval, další nord se otočil do chodby s elfem a radostně zvolal… všichni se na něj otočili.

„Konečně! Kdes byl?! Sis tam dával čaj nebo co?“ křikla částečně ustrašeně elfka a hodila mu zbraň.
„Mluvil jsem s věštcem, ale moc mi toho neřekl…“ začal se svěřovat, ale byl přerušen.
„Na to není čas! Jeden voják nám utekl! Jestli tu zůstaneme, tak jsme mrtví!“
„TAK NA CO JEŠTĚ ČEKÁME?!“ křikl Durash na celou skupinku, zandal si zbraň na záda a vyběhl z jeskyně, ostatní ho následovali.

Z Yngolovy hrobky se vyřítila pětice Krváků tak rychle, jako by se za nimi rojily divoké včely. Na stezce už postávala malá skupinka zlatých vojáků, která se dala do pohybu, hned co je spatřila. Šance jít původní cestou byla nemožná. Nezbývala jim jiná možnost, než proběhnout skrze statky a těsně kolem městských stájí, kde by se stačilo dostat přes řeku a rovnou do hor. Ale překonat tuto trasu chtělo hodně odvahy či strach v zádech, kterého měli více než dost…

Durash vedl své společníky skrze stavení u cest, ze kterých vybíhali nechápaví farmáři a divili se, co se děje. Přeskakování plotů trochu zpomalilo utíkající nájezdníky před velkou rukou Thalmoru. Když se dostali do blízkosti stájí, mohli spatřit na mostku blížící se velkou početnou jednotku vojáků, mířící jejich směrem. Ve vzduchu se ozvalo varovné zvonění ze stájí, handlíř jak o život trhal provázkem zvonu, aby byl poplach co nejhlasitější. Ani jeden Krvák se neodvážil k němu přiběhnout a potrestat ho za tuto zradu.

Orsimer běžel stále po cestě, v zádech cítil nejen vůdčí strach, ale také blížící se vznešené elfy. Jaká smůla, když na té samé cestě právě kráčela čtveřice zlatých vojáků od západu. Durash reagoval impulzivně, zamířil si to ke Kyninu Hájku a doufal, že během chvíle překročí řeku dřív, než k nim doběhnou. Krváci měli štěstí, že se dostali k řece, ale rázem je opustilo, když jim naproti šli elfí zvědi.

Past sklapla… Durash si vytáhl kladivo ze zad a bránil elfku před zvědy u skály. Leneri byla napadena trojicí vojáků, však se svým zlatavým mečem se bránila jak šavlozubá kočka v kleci a dva nordi se k ní přemisťovali na pomoc. Jeden z nich vytasil za sprintu meč a sekl vojáka po zádech, který padl na kolena a velice hluboce se nadechoval. Druhý nord neměl tolik štěstí, sotva uběhl pár sáhů, dostal se do kontaktu s vojákem, jenž se mrštně pohyboval. Poslední Erutan se musel bránit náporu v podobě dalšího vojáka… Kynareth nejspíš stála na jeho straně, neboť se mu povedlo vyhnout smrtelnému seku a než se altmer stačil vrátit do své původní pozice, bosmer mu zasadil dýku do krku a ukončil tak jeho žití na světě. Než spadl na zem, z opasku mu vytáhl další nůž, který tam měl pověšený a vrhl ho po zuřivém nepříteli… okamžitě lehl s čepelí v přilbici.

Sotva vyřídil nepřítele, z kopce vyběhla celá jednotka vojáků… Teď si byl jistý, že nemá šanci přežít takový nápor. Také kromě této nehezké podívané zaslechl bolestný Leneřin křik, otočil se a spatřil děsivou podívanou… Jeho milovaná bojovala s altmerem, sice se úspěšně bránila, ale docházely jí síly, ba i u ní viděl rozřízlý šat s krvavou skvrnou. Nejbližší nordský společník ji chtěl pomoct, sotva zaslechl její zoufalý křik, nepozornost mu přivodila rychlou a čistou smrt… hlava mu odletěla kamsi po bitevním poli a tělo padlo na zem.



Durash se stále bil se zvědem, Leneri v útrapách odrážela rány a poslední nord byl od ní příliš daleko, aby jí pomohl. Erutan se otočil za sebe, od řeky se vyřítila další dvojice elfů. Jako by se zastavil čas, teď věděl, že je každý Krvák v nebezpečí, ale Leneri nejvíce. V hlavě mu proběhla myšlenka, že musí ihned jednat, buď vyřídí dvojici vojáků na své straně a zachrání se, nebo pomůže Leneri, která křičela o pomoc a zachrání ji. Ať tak či onak, bylo jasné, že tu jeden z nich zemře…

V hlavě se mu ozval věštcův hlas, opakujíc podivnou radu, „Jestli chceš zachránit elfku v nebezpečí, musíš na ní zaútočit…" Až tady pochopil věštbu a zhluboka se nadechl. Čepel vrhl proti vyděšené elfce, která ani na chvíli netušila, co se k ní blíží. Všimla si, jak vrhl proti ní nůž, ale do rány vstoupil její nepřátelský altmer, který před pár okamžiky uťal hlavu jednomu z nordů. Zbraň ho poslala k zemi, poslední nordský Krvák ho za běhu dorazil a nezastavoval se. Protože Leneri nic takového nečekala, pořádně zaostřila na svého milovaného…

„ERUTANE!!“ stačila hlasitě křiknout, po vteřině pronikla skrze bosmerovu hruď zlatá čepel.

Zvěd se rozeřval bolestí, elfka se na místě rozbrečela a velmi hlasitě zvolala jeho jméno. Chtěla se za ním rozeběhnout, když viděla, jak jeho tělo spadlo do zasněžené hlíny, ale poslední nord ji stačil popadnout za ruku a táhnul jí vší silou pryč z místa. Snažila se vyrvat ze sevření, ale Krvák ji rychle vysvětlil, že je pozdě na záchranu. Slzy jí proudily jak divoká řeka a nářek se ozýval do dálek, když běžela po boku utíkajícího. Za malý moment se velmi zraněný Durash odpoutal od boje a rozeběhl se za zbylou dvojicí přeživších, avšak altmeří jednotka je pronásledovala.

Erutanovo tělo krvácelo do sněhu, matně zamířil na utíkající krásku, k níž natáhnul ruku, „Le…ne…ri…“ vydal ze sebe, než se mu zavřely oči.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kde se Erutan ocitne?
1) v Colovianské vysočině
2) ve Falkreathském lese
3) v jeskyni Krváků